Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

37 Az 6/2026 - 58

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Vladimírem Gabrielem Navrátilem ve věci

žalobce: M. K.,státní příslušník Ruské federace

zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým

sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1311/ZA-ZA11-P08-2025 z 11. 6. 2026

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1311/ZA-ZA11-P08-2025 z 11. 6. 2026 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10 140 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

1. Vymezení věci.

1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž mu žalovaný neudělil mezinárodní ochranu podle , , a , o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalovaný vyšel zejména z žalobcovy výpovědi, z jím doloženého dokumentu – předvolání na vojenskou správu na 4. 11. 2024, z informací Cizineckého informačního systému k předchozímu pobytu žalobce na území České republiky (dále jen „ČR“), z rozhodnutí PČR z 1. 9. 2025 a 16. 10. 2025 a z informací o zemi žalobcova původu, které shromáždil v průběhu správního řízení, konkrétně z dokumentů „Informace OAMP Ruská federace: Základní vojenská služba, Náhradní civilní služba ze dne 21. 1. 2026“ (dále jen „Informace vojenských a civilních služeb“), „Informace OAMP Ruská federace: Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí, Kontrola sítí, prověrky na hranicích, situace mobilizovaných ze dne 26. 1. 2026“ (dále jen „Informace situace navrátilců“), „Informace OAMP Ruská federace: Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 8. 4. 2026“ (dále jen „Informace o bezpečnosti a politické situaci“) a „Informace OAMP Ruská federace: Situace LGBT+ osob v Ruské federaci ze dne 3. 3. 2026“ (dále jen „Informace LGBT+“), s nimiž se žalobce seznámil a mohl se k nim vyjádřit.

3. Zejména na základě žalobcovy výpovědi obsažené v poskytnutí údajů k žádosti 21. 11. 2025 a v pohovoru z téhož dne žalovaný seznal, že žalobce o mezinárodní ochranu žádal z důvodu legalizace svého pobytu na území ČR, z obav z nástupu do armády v zemi svého původu a z případného nasazení do bojů v Ukrajině – již několikrát obdržel předvolání na vojenskou správu za účelem nástupu k základní vojenské službě. Dále se obával problémů plynoucích z jeho odlišné sexuální orientace, která je v Ruské federaci zakázaná.

4. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce v zemi původu neuplatňoval politická práva a svobody a že nevyslovoval veřejně protirežimní nebo protiválečné postoje. Nevznikl proto důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný neshledal ani důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu, když žádnému z členů žalobcovy rodiny nebyl v ČR azyl udělen.

5. Ve vztahu k obavám z výkonu vojenské služby žalovaný uvedl, že žalobce dosud základní vojenskou službu neabsolvoval a v zemi původu nebyl zařazen do zálohy. Z informací o zemi původu podle žalovaného vyplývá, že základní vojenská služba a případný odvod samy o sobě nepředstavují pronásledování ani vážnou újmu. Zákon v Ruské federaci neumožňuje vyslat brance do bojových operací mimo její území bez předchozího výcviku a uzavření smlouvy s armádou. Žalovaný neshledal, že by žalobci hrozilo nedobrovolné nasazení ve válce v Ukrajině. Poukázal též na možnost náhradní civilní služby a na to, že případné postihy za vyhýbání se vojenské službě obvykle spočívají v peněžité sankci.

6. Žalovaný dále zpochybnil, že předložené předvolání bylo žalobci řádně doručeno a že by z něho mohly plynout právní následky. Podle žalobcovy výpovědi totiž písemnost převzal příbuzný, aniž by žalobce její převzetí podepsal. Žalovaný zohlednil také okolnosti dokumentu, včetně tvrzeného data jeho doručení a data, k němuž měl být žalobce předvolán.

7. K sexuální orientaci žalovaný uvedl, že konsensuální stejnopohlavní styk mezi dospělými není v Ruské federaci trestný. Současně vzal na vědomí represivní právní a společenské prostředí vůči LGBT+ osobám, včetně možnosti postihu některých veřejných projevů spojovaných s LGBT+ hnutím. Žalobce však podle zjištění žalovaného v zemi původu svou sexuální orientaci veřejně neprojevoval, neměl tam partnerský vztah, nebyl aktivistou ani veřejným propagátorem LGBT+ témat a neuvedl, že by měl potíže se státními orgány z tohoto důvodu. O jeho orientaci podle jeho výpovědi věděla pouze jeho matka. Žalovaný proto neshledal individualizované riziko pronásledování ani vážné újmy.

8. Žalovaný neshledal ani důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle § 13 a § 14b zákona o azylu. Posoudil též podmínky doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Uzavřel, že žalobci nehrozí trest smrti ani skutečné nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Ozbrojený konflikt v Ukrajině navíc neprobíhá na celém území Ruské federace a žalobce netvrdil konkrétní okolnosti, pro které by mu v místě jeho předpokládaného návratu hrozilo vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí.

2. Argumenty účastníků řízení.

9. Žalobce v žalobě podané 9. 8. 2026 namítal zejména nedostatečné zjištění skutkového stavu, nesprávné posouzení obav z vojenské služby a nedostatečné zohlednění své sexuální orientace, v důsledku čehož považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Uvedl, že nesouhlasí s ruskou invazí do Ukrajiny, že by jej návrat mohl vést k povolání do armády a že by tak byl nucen podílet se na jednání, jež odporuje jeho přesvědčení. Dále tvrdil, že by jako homosexuální muž mohl v Ruské federaci čelit diskriminaci a šikaně, zejména v prostředí armády. Vytkl žalovanému, že neprovedl výslech jeho partnera.

10. V doplněních žaloby žalobce předložil soudu jako důkaz čestné prohlášení svého partnera A. B., v němž jeho partner potvrzuje existenci jejich partnerského vztahu, včetně kopie osobních dokladů tohoto svědka, a navrhl také jeho případný výslech. Dále soudu zaslal kopii předvolání – povolávacího rozkazu vojenského komisionariátu Ruské federace č. X k dostavení se X. Y. 2026, vystaveného na své jméno, a následně dalšího předvolání, spolu s překladem do českého jazyka.

11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na závěrech napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že žalobce se veřejně nevyjadřoval proti ruskému režimu, neuvedl konkrétní politickou aktivitu ani veřejný projev nesouhlasu s válkou a žádost podal až po neúspěšných pokusech o prodloužení či změnu pobytového oprávnění. K vojenské službě zopakoval, že žalobci nehrozí nedobrovolné nasazení v ozbrojeném konfliktu, a k sexuální orientaci uvedl, že žalobce netvrdil konkrétní potíže se státními orgány ani veřejnou činnost, která by jej vystavovala zvýšenému riziku.

3. Posouzení věci.

12. Soud shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba splňuje formální i obsahové náležitosti, je přípustná a podala ji osoba oprávněná. Při posuzování podmínek řízení vyšel z úpravy v § 32 a násl. zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026, jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno až po 11. 6. 2026, ačkoli právě tohoto dne bylo datováno. Ze správního spisu vyplývá, že první úkon k jeho doručení učinil správní orgán až 19. 6. 2026, kdy předal k poštovní přepravě předvolání k vyzvednutí napadeného rozhodnutí z 15. 6. 2026, a rozhodnutí bylo vydáno ve smyslu , , až po 11. 6. 2026.

13. K tomuto závěru soud dospěl s ohledem na to, že přechodné ustanovení bodu 5 čl. II části první , jímž byl novelizován zákon o azylu, Bod 4: Po vrácení věci v řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona soudem k novému projednání Ministerstvo vnitra postupuje podle , ve znění účinném ke dni počátku běhu lhůty pro vydání nového rozhodnutí Ministerstva vnitra.

Bod 5: Právo účastníka řízení podat žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, a to i podle bodu 4, a způsob projednání takové žaloby soudem se řídí ustanoveními zákonů č. a č. , ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra podle bodu 4.

se podle jeho přesvědčení vztahuje na všechna řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, nikoliv jen na nová rozhodnutí vydaná po předchozím vrácení věci soudem podle bodu 4 přechodných ustanovení. Část věty „podle bodu 4“ se v bodu 5 ocitla patrně důsledkem legislativního nedopatření; jiný výklad těchto přechodných ustanovení podle názoru soudu nedává smysl (v podrobnostech soud odkazuje na rozsudky Krajského soudu v Praze z 28. 7. 2026, Krajského soudu v Plzni z 12. 6. 2026 nebo Krajského soudu v Brně z 18. 6. 2026).

14. Ke včasnosti žaloby soud podotýká, že podle § 32a odst. 1 písm. b) zákona o azylu ve znění účinném od 12. 6. 2026 činí lhůta pro podání žaloby 15 dnů. Tuto lhůtu žalobce nedodržel, ale tato skutečnost nemůže vést k odmítnutí žaloby pro opožděnost, jelikož žalovaný žalobce v napadeném rozhodnutí poučil, že žalobu může podat ve lhůtě jednoho měsíce od jeho doručení. Žalovaný byl přitom podle § 31 zákona o azylu účinného do 11. 6. 2026 povinen ve svém rozhodnutí uvést, zda je možné proti rozhodnutí podat žalobu, ke komu se podává, v jaké lhůtě je možno tak učinit a od kterého dne se tato lhůta počítá. Za těchto okolností nemůže jít nesprávné poučení o lhůtě pro podání žaloby k žalobcově tíži, neboť by to bylo v rozporu s principy procesního práva a zásadami spravedlivého procesu (srov. rozsudek NSS z 20. 8. 2014, bod 25).

15. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku (§ 33a odst. 1 zákona o azylu). Přitom nebyl vázán žalobními body, jelikož žalobce svou povinnost vymezit v žalobě žalobní body splnil (§ 33b odst. 2 téhož zákona).

16. Ve věci soud rozhodl podle bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout pouze na základě listinných podkladů založených ve správním a soudním spisu, které byly účastníkům známy a měli možnost se k nim vyjádřit. Žalobce předložil v průběhu soudního řízení jako důkaz povolávací rozkazy, jež byly vydány po vydání napadeného rozhodnutí a jež tak nemohl bez své viny uplatnit dříve ( zákona o azylu). Tyto písemnosti soud žalovanému zaslal a umožnil mu vyjádřit se k nim. Účastníci byli soudem řádně poučeni, že nevyjádří-li ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy nesouhlas s rozhodnutím bez jednání, bude se mít za to, že s tímto postupem souhlasí. Žádný z účastníků ve stanovené lhůtě nesouhlas nevyjádřil.

17. Žalobce namítal nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nedostatečné zjištění skutkového stavu. Jeho argumentace z podstatné části opakovala tvrzení již uplatněná ve správním řízení, zejména obavy z výkonu vojenské služby, účasti ve válce v Ukrajině a postavení homosexuálně orientované osoby v Ruské federaci. Současně vytýkal žalovanému nedostatečné vyhodnocení informací o zemi původu, neprovedení navrženého dokazování výslechem partnera a nesprávné posouzení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany.

18. Posouzení důvodnosti obav z pronásledování či vážné újmy má nutně prospektivní povahu. Rozhodné proto není pouze to, zda žalobce v minulosti již čelil určitému zacházení, ale především to, zda mu takové zacházení hrozí s přiměřenou mírou pravděpodobnosti v případě návratu do země původu (srov. usnesení NSS z 10. 7. 2026, bod 13).

19. Samotná skutečnost, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu až po delší době pobytu v ČR, může být jednou z okolností významných při hodnocení věrohodnosti jeho tvrzení. Nemůže však sama o sobě nahradit posouzení důvodnosti jím tvrzených obav ani vést k jejich automatickému odmítnutí. Ani případná pobytová motivace žalobce proto nebyla sama o sobě důvodem k odmítnutí jeho tvrzení, aniž by žalovaný současně posoudil, zda mu v případě návratu do země původu nehrozí pronásledování nebo vážná újma (srov. rozsudek NSS z 27. 5. 2021, bod 26).

20. Soud se nejprve zabýval žalobcovými obavami souvisejícími s výkonem vojenské služby v Ruské federaci.

21. V této souvislosti je třeba rozlišovat mezi výkonem základní vojenské služby, mobilizací a službou na základě kontraktu s ruskou armádou. Jde o odlišné právní instituty, s nimiž jsou v Ruské federaci spojena odlišná práva a povinnosti jednotlivce. Zatímco základní vojenská služba představuje zákonem uloženou povinnost občana, mobilizace se týká osob povolaných do ozbrojených sil za mimořádných okolností. Naproti tomu služba na základě kontraktu vzniká uzavřením smlouvy mezi jednotlivcem (v Ruské federaci nejčastěji brancem v rámci výkonu základní vojenské služby) a armádou.

22. Žalobce v průběhu soudního řízení doložil předvolání k vojenské správě, na jehož základě by žalobce mohl být povolán k výkonu základní vojenské služby. Pravost tohoto důkazu žalovaný nezpochybnil, přestože se k němu mohl vyjádřit. Tato písemnost nicméně není pro posouzení věci zásadní. Podle Informace vojenských a civilních služeb totiž podléhají základní vojenské službě muži ve věku od 18 do 30 let. Žalobce tuto povinnost dosud nesplnil a nadále se nachází v odvodovém věku. Soud proto vycházel z předpokladu, že v případě návratu do země původu může být k výkonu vojenské služby povolán. Ostatně obdobné východisko vyplývá i z napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný podrobně hodnotil postavení žalobce jako osoby podléhající základní vojenské službě a posuzoval důsledky jeho případného povolání do armády.

23. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně vyšel z toho, že samotná branná povinnost nepředstavuje bez dalšího pronásledování ve smyslu zákona o azylu. V tomto směru odkázal na ustálenou judikaturu správních soudů, podle níž výkon vojenské služby jako takový zpravidla nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany.

24. Současně však soud připomíná, že odmítnutí vojenské služby může být azylově relevantní tehdy, pokud by výkon této služby mohl vést k účasti na mezinárodních zločinech a pokud by odmítnutí bylo spojeno s postihem majícím souvislost s některým z azylových důvodů (srov. rozsudek NSS z 10. 12. 2021).

25. NSS dále v rozsudku z 26. 1. 2026 s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) zdůraznil, že při posuzování těchto případů nestačí hodnotit pouze pravděpodobnost vyslání přímo do bojových operací. Pojem účasti na mezinárodních zločinech může zahrnovat rovněž přípravu, logistickou podporu nebo obsluhu prostředků používaných při vedení ozbrojeného konfliktu (srov. rozsudek C‑472/13, Shepherd z 26. 2. 2015). Součástí posouzení proto musí být také konkrétní úkoly vykonávané branci, riziko nátlaku k podpisu kontraktu s armádou (ve které je riziko zapojení do činností souvisejících s ozbrojeným konfliktem podstatně vyšší) a reálná dostupnost náhradní civilní služby.

26. Z tohoto pohledu považuje soud za podstatné, že žalovaný se těmito otázkami zabýval pouze částečně a některé jeho závěry jsou v rozporu se shromážděnými podklady o zemi původu.

27. Pokud jde o posouzení konkrétních úkolů vykonávaných branci, žalovaný se omezil na reprodukci částí Informace vojenských a civilních služeb týkajících se právních omezení nasazování branců a systému jejich zařazování k jednotkám. Nehodnotil však, jaké konkrétní činnosti branci během výcviku vykonávají a zda mohou být přímo či nepřímo zapojeni do činností souvisejících s ozbrojeným konfliktem. Ve světle citované judikatury přitom nebylo postačující posoudit pouze pravděpodobnost přímého nasazení žalobce do bojových operací. Bylo nutné zabývat se rovněž tím, zda výkon základní vojenské služby nezahrnuje logistické, podpůrné, zabezpečovací nebo jiné činnosti, které mohou mít vztah k vedení ozbrojeného konfliktu. Takové hodnocení však v napadeném rozhodnutí absentuje.

28. Výrazný rozpor mezi závěry napadeného rozhodnutí a informacemi o zemi původu soud shledal při posouzení otázky dobrovolnosti vstupu do smluvní služby v armádě.

29. Žalovaný na straně 12 napadeného rozhodnutí vycházel z předpokladu, že podpis kontraktu s armádou je výsledkem svobodného a dobrovolného rozhodnutí jednotlivce a že neexistují informace o nepřiměřeném nátlaku na osoby povinné absolvovat základní vojenskou službu.

30. Takový závěr však neodpovídá informacím, které měl žalovaný k dispozici. Podle Informace vojenských a civilních služeb (odpověď č. 6) veřejné zdroje opakovaně zaznamenaly případy psychického i fyzického nátlaku na brance za účelem podpisu smlouvy s armádou. Podklady současně zmiňují využívání finančních pobídek, zneužívání nezkušenosti branců i různé formy zastrašování.

31. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jak se žalovaný s těmito informacemi vypořádal. Citoval sice části použitých podkladů, avšak nevysvětlil, proč považuje popsané případy nátlaku za nevýznamné ani proč dospěl k jednoznačnému závěru o dobrovolnosti podpisu kontraktu.

32. Na tuto skutečnost ostatně upozornil i NSS v rozsudku z 26. 1. 2026, v němž podrobně shrnul informace o nátlaku na brance a uzavřel, že nelze bez dalšího vycházet z předpokladu, že jednotlivec takovému nátlaku nepodlehne.

33. Dále soud přezkoumal posouzení náhradní civilní služby žalovaným. K tomu uvádí, že náhradní civilní služba musí být reálně dostupná, nikoli pouze hypotetická (rozsudek SDEU ve věci C-472/13, body 44 a 45). V této souvislosti soud upozorňuje, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí omezil v zásadě na konstatování existence institutu náhradní civilní služby. Z Informace vojenských a civilních služeb však vyplývá, že skutečná dostupnost tohoto institutu není bez obtíží. Informace uvádí rozdílné údaje o úspěšnosti žádostí, upozorňuje na nedostatečnou transparentnost rozhodovacích procesů a zmiňuje také případy nátlaku na žadatele (odpovědi č. 9 a 10). Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jak se žalovaný s těmito skutečnostmi vypořádal ani proč dospěl k závěru, že náhradní civilní služba představuje pro žalobce reálně dostupnou alternativu.

34. Ani skutečnost, že některým LGBT+ osobám byla umožněna náhradní civilní služba, uvedené posouzení nenahrazuje. Tím spíš to platí v situaci, kdy žalovaný sám možnost výkonu náhradní civilní služby používá jako jeden z hlavních argumentů proti důvodnosti žalobcových obav.

35. Soud proto uzavírá, že žalovaný nemohl na podkladě zjištěného skutkového stavu bez dalšího vyloučit azylovou relevanci žalobcových obav spojených s výkonem vojenské služby. Žalovaný nedostatečně posoudil riziko nátlaku k podpisu kontraktu, možné zapojení branců do činností souvisejících s ozbrojeným konfliktem ani reálnou dostupnost náhradní civilní služby. Tyto okolnosti přitom mohou být pro posouzení věci rozhodné.

36. Soud se dále zabýval žalobcovými obavami souvisejícími se sexuální orientací.

37. Mezi účastníky není sporu o tom, že je žalobce osobou s odlišnou sexuální orientací. Žalovaný tuto skutečnost v průběhu správního řízení nijak nezpochybňoval a vycházel z ní rovněž v napadeném rozhodnutí. Za této situace nebylo provedení výslechu žalobcova partnera potřebné, a stejně tak nadbytečné je předložení čestného prohlášení o existenci partnerského vztahu. Předmětem přezkumu tak není samotná existence žalobcovy sexuální orientace, ale posouzení rizik, která mu z tohoto důvodu mohou vzniknout po návratu do země původu.

38. Podle ustálené judikatury SDEU nelze při posuzování mezinárodní ochrany vycházet z předpokladu, že žadatel bude svou sexuální orientaci skrývat nebo že bude při jejím projevu natolik zdrženlivý, aby se vyhnul případným negativním důsledkům. Posouzení musí vycházet ze situace, která by nastala při běžném a otevřeném vedení soukromého a partnerského života. (Rozsudek ve spojených věcech X, Y a Z (C-199/12 až C-201/12) ze 7. 11. 2013.)

39. Žalovaný však vystavěl své úvahy především na tom, že žalobce nebyl LGBT+ aktivistou, veřejně se neangažoval, nepropagoval LGBT+ témata a svou orientaci veřejně neprojevoval. Takové skutečnosti samy o sobě nevypovídají o tom, jakému zacházení může být žalobce vystaven po návratu do Ruské federace.

40. Z Informace LGBT+ naopak vyplývá dlouhodobý trend zhoršování postavení sexuálních menšin. Zpráva popisuje nejen negativní společenské postoje vůči LGBT+ osobám, ale také případy násilí, nedostatečné ochrany ze strany státních orgánů a zesilující represivní postup státu vůči této skupině obyvatel.

41. Významná je informace o rozhodnutí Nejvyššího soudu Ruské federace, kterým bylo tzv. mezinárodní LGBT+ hnutí označeno za extremistickou organizaci. Podle Informace LGBT+ přitom nemusí důsledky tohoto přístupu dopadat pouze na aktivisty nebo organizátory veřejných akcí (zejména odpovědi č. 1, 2.3, 3 a 4). Žalovaný sice tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí zmínil, nijak však nevysvětlil její význam pro individuální situaci žalobce.

42. Obdobně se žalovaný nevypořádal ani s informacemi o raziích v podnicích navštěvovaných LGBT+ osobami, kontrolách totožnosti, zadržování návštěvníků a ukládání sankcí. Ze shromážděných podkladů nevyplývá, že by se tvrzené zásahy týkaly výhradně veřejně známých aktivistů.

43. Nedostatečné je rovněž hodnocení právní úpravy tzv. LGBT+ propagandy. Z napadeného rozhodnutí lze dovodit, že žalovaný vycházel především z původní podoby právní úpravy vztahující se k ochraně nezletilých. Informace LGBT+ však uvádí, že došlo k jejímu rozšíření na veškerou veřejnost bez věkového omezení a současně ke zpřísnění sankcí (odpověď 2.4). Z napadeného rozhodnutí není patrné, jak se tato skutečnost promítla do žalovaného hodnocení.

44. Soud proto uzavírá, že žalovaný neposoudil postavení žalobce jako homosexuálně orientované osoby dostatečně individualizovaně. Soustředil se převážně na dosavadní způsob života žalobce v zemi původu, avšak nezabýval se tím, jakým rizikům by mohl čelit při běžném a otevřeném vedení partnerského života po návratu.

45. Současně se žalovaný nevypořádal se všemi relevantními informacemi o zemi původu, které měl k dispozici a které se vztahovaly k postavení LGBT+ osob v Ruské federaci.

46. Žalovaný na straně 14 napadeného rozhodnutí vycházel z toho, že žalobci pronásledování z důvodu jeho sexuální orientace nehrozí „s vysokou mírou pravděpodobnosti“. Pro posouzení podmínek mezinárodní ochrany se však uplatní standard přiměřené pravděpodobnosti budoucího pronásledování, nikoliv požadavek jeho vysoké pravděpodobnosti (srov. rozsudek NSS z 31. 1. 2020, bod 34). V kontextu neúplného vyhodnocení podkladů proto není zřejmé, zda žalovaný rizika tvrzená žalobcem posuzoval podle správného právního měřítka.

47. Soud již předeslal, že s ohledem na aplikovanou úpravu není při přezkumu napadeného rozhodnutí vázán žalobními body. Přesto zdůrazňuje, že ke zrušení rozhodnutí žalovaného by došlo i tehdy, pokud by je přezkoumával v mezích žalobních bodů, jelikož žalobní námitky vztahující se k nedostatečnému vypořádání obav z výkonu vojenské služby a k postavení žalobce jako homosexuálně orientované osoby jsou důvodné. Soud dále považuje za podstatné, že žalovaný hodnotil obavy žalobce z výkonu vojenské služby a jeho sexuální orientace izolovaně. Žalobce přitom výslovně tvrdil, že jeho homosexuální orientace může ovlivnit jeho postavení při výkonu vojenské služby. Žalovaný proto měl uvedené okolnosti posoudit nejen samostatně, ale i v jejich vzájemných souvislostech a vyhodnotit, zda jejich souběh nezvyšuje riziko pronásledování nebo vážné újmy v případě návratu do země původu.

48. Tímto závěrem soud nepředjímá, zda žalobce podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany skutečně splňuje. Uzavírá pouze, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, v některých ohledech nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu; v dalších ohledech nebyl zjištěn v rozsahu potřebném pro spolehlivé posouzení věci. Z rozhodnutí žalovaného není zřejmé, proč dospěl na základě shromážděných podkladů k vyslovenému závěru; v tomto rozsahu je proto soud považuje za nepřezkoumatelné. Za této situace nelze bez dalšího vyloučit rizika spojená s výkonem vojenské služby, případným zapojením do ozbrojeného konfliktu ani postavením žalobce jako homosexuálně orientované osoby v zemi původu.

4. Závěr a náklady řízení.

49. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že závěr žalovaného o neexistenci přiměřené pravděpodobnosti pronásledování a skutečného nebezpečí vážné újmy nevycházel z úplného a individualizovaného posouzení rozhodných okolností. Soud proto napadené rozhodnutí podle zrušil a věc podle téhož zákona vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

50. V dalším řízení žalovaný znovu posoudí, zda žalobci v souvislosti s výkonem základní vojenské služby, jejím případným odmítnutím, dostupností náhradní civilní služby nebo zapojením do činností souvisejících s ozbrojeným konfliktem v Ukrajině nehrozí pronásledování nebo vážná újma. Přitom shromáždí aktuální informace o zemi původu, bude-li to třeba, a opětovně vyhodnotí význam žalobcem předložených dokumentů, včetně jejich významu pro posouzení aktuálního odvodového rizika žalobce, a bude reflektovat závěry judikatury správních soudů a SDEU týkající se azylové relevance vojenské služby. Současně úplně vyhodnotí postavení LGBT+ osob v Ruské federaci, rozsah postihů souvisejících s projevy sexuální orientace a dostupnost ochrany před jednáním státních i soukromých aktérů. Uvedené okolnosti posoudí nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemných souvislostech, zejména z hlediska žalobcova tvrzení, že jeho sexuální orientace může zhoršit jeho postavení při výkonu vojenské služby, a rizik s tím spojených. Žalovaný přitom vyhodnotí, zda žalobci hrozí pronásledování nebo vážná újma již s přiměřenou pravděpodobností, a to při respektování rozdílných podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu a doplňkové ochrany podle § 14a téhož zákona. Soud tímto závěrem nepředjímá, zda žalobce podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany skutečně splňuje.

51. O nákladech řízení soud rozhodl podle Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, jež zahrnují také náklady zastoupení advokátem. Jejich výši soud určil v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni provedení jednotlivých úkonů. Náklady řízení tak tvoří:

a) Odměna za dva úkony právní služby po 4 620 Kč za každý z těchto úkonů: převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby [§ 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu].

b) Paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý z těchto dvou úkonů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).

Žalobcův zástupce soudu neosvědčil, že je plátcem DPH, přestože jej k tomu soud vyzýval. Proto mu částku odpovídající DPH v sazbě 21 % z položek a) a b) nepřiznal. Odměnu za doplnění žaloby z 15. 8. 2026 soud žalobci nepřiznal, jelikož z tohoto podání není zřejmé, proč žalobce nezahrnul skutečnosti a důkazy v něm obsažené již do samotné žaloby.

52. Žalobcovy náklady řízení tak činí 10 140 Kč a žalovaný je povinen nahradit mu je v přiměřené měsíční lhůtě k rukám jeho zástupce ( ve spojení s ).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná ( ).

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem doručení tohoto rozhodnutí. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost ( ).

Praha 14. října 2026

JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil

soudce