Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
22 Af 34/2024 - 55.pdf
PDF · 0 B
No categories available
22 Af 34/2024 - 55
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci
žalobce: SMART STAHL GmbH
sídlem Kramergasse 9/14, 1010 Wien, Rakouská republika
zastoupen advokátem JUDr. Jakubem Hlínou
sídlem Havlíčkova 1680/13, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2024, č. j. 28818/24/5300-21444-711869, ve věci daně z přidané hodnoty
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 6. 2. 2023, č. j. 359159/23/3201-52521-810083 ve věci daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období března 2019.
2. Žalobce v žalobě uvedl, že zapůjčil společnosti POLDI TOLL s. r. o. peněžní částku a zároveň s ní uzavřel smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k movitým věcem sloužícím ke kovářské výrobě (dále „zařízení“). Společnost POLDI TOLL s. r. o. se dostala do prodlení s vrácením zapůjčené částky, došlo k aktivaci zajišťovacího převodu a žalobce se stal ke dni 20. 11. 2017 z právního hlediska bezpodmínečným vlastníkem zařízení. Společnost POLDI TOLL s. r. o. však odmítla vydat žalobci zařízení, vznikl táhlý spor, který byl vyřešen rozhodčím nálezem ve prospěch žalobce. Žalobce získal faktický přístup k věcem až dne 19. 1. 2019 prostřednictvím aukčního vydražení areálu, v němž bylo zařízení uskladněno. Teprve 19. 1. 2019 tak došlo ke sjednocení právního stavu se stavem faktickým a tím podle žalobce došlo k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník, tedy k dodání zboží ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., v příslušném znění (dále jen „ZDPH“). Správní orgány odepřely žalobci nárok na odpočet DPH s odůvodněním, že nebyl uplatněn v rámci lhůty podle § 73 odst. 3 ZDPH a nebyly naplněny podmínky podle § 79 odst. 1 ZDPH. K převodu práva nakládat se zařízením jako vlastník došlo podle žalovaného již 20. 11. 2017, žalobce měl možnost ovlivňovat právní osud zařízení. Tento právní názor je podle žalobce nesprávný. Nedostatek přístupu k zařízení se podle žalobce dotýkal nejen možností fyzické dispozice s ním, ale rovněž i reálných možností dispozic právních. Těžko by mohl úspěšně zrealizovat například prodej zařízení, k němuž neměl přístup a které mu bylo zadržováno v areálu společnosti POLDI TOLL s. r. o., jenž se považovala za vlastníka zařízení. Žalobcovo vlastnické právo existovalo nanejvýš jako tzv. holé vlastnictví nenaplněné jednotlivými dílčími právy vlastníka. V daném případě také nešlo o „klasický“ smluvní vztah, kdy na základě shodné vůle stran dochází k převodu vlastnického práva, ale o specifickou situaci nabytí vlastnického práva v důsledku realizace zajišťovacího převodu. Žalobce v žalobě dále namítl a konkretizoval, že dostatečně prokázal skutečnost, že mu bylo až do ledna 2019 bráněno ve fyzickém přístupu k zařízení. Žalobce tedy nesouhlasil s názorem žalovaného, uvedeným nad rámec v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že by tato skutečnost zůstala pouze v rovině nepodloženého tvrzení.
3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě podrobně zopakoval argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby.
4. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Rozhodoval v souladu s § 51 s. ř. s. bez nařízení jednání.
5. Z obsahu správních spisů soud zjistil, že žalobce podal řádné daňové přiznání k DPH za březen 2019 dne 20. 10. 2021, nevykázal v něm žádná přijatá ani uskutečněná plnění. Dne 5. 4. 2022 žalobce podal dodatečné daňové přiznání za uvedené zdaňovací období, kde vykázal odpočet DPH ve výši 12 087 322 Kč. S žalobcem byl veden postup k odstranění pochybností, kdy správce daně dospěl k závěru, že nárok na odpočet DPH byl uplatněn pozdě, a vydal dne 6. 2. 2023 dodatečný platební výměr na DPH za březen 2019 ve výši 0 Kč. O žalobcově odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím dne 19. 9. 2024. V něm korigoval závěr správce daně ohledně počátku běhu lhůty pro možnost uplatnění nároku na odpočet DPH (tedy nikoli ode dne, kdy se žalobce stal plátcem DPH, ale v souladu s § 73 odst. 3 ZDPH od data uskutečnění zdanitelného plnění), avšak i žalovaný dospěl k závěru o opožděnosti uplatnění nároku, neboť za rozhodné datum, kdy žalobce nabyl právo nakládat se zařízením jako vlastník ve smyslu § 13 odst. 1 ZDPH, považoval 20. 11. 2017 (kdy žalobce přijal plnění – zařízení – od společnosti POLDI TOLL s. r. o. na základě realizace převodu vlastnického práva podle smlouvy o zajišťovacím převodu).
6. Krajský soud shodně s oběma účastníky považuje za rozhodující posoudit, kdy došlo v tomto případě k dodání zboží, tedy ve smyslu § 13 odst. 1 ZDPH k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník. Z bohaté judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) a Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) lze k výkladu tohoto pojmu poukázat např. na rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2022, č. j. 5 Afs 103/2021-44, který v bodech 25-27, 29 přehledně uvedl následující:
7. „Soudní dvůr Evropské unie se k pojmu „dodání zboží“ ve smyslu čl. 14 odst. 1směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“), z něhož § 13 odst. 1 zákona o DPH vychází, vyjádřil např. v rozsudku ze dne 8. 2. 1990, C-320/88, věc Shipping and Forwarding Enterprise Safe, či v rozsudku ze dne 6. 2. 2003, C-185/01, věc Auto Lease Holland. Závěry Soudního dvora Evropské unie obsažené v citovaných rozsudcích shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2014, č. j. 3 Afs 41/2014–46, a zdůraznil, že „dodáním zboží se pro účely daně z přidané hodnoty rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník. […] právo nakládat se zbožím jako vlastník zahrnuje veškeré převody hmotného majetku opravňující druhou stranu k faktickému nakládání s uvedeným majetkem, jako by byla vlastníkem tohoto majetku (v tomto smyslu lze rovněž odkázat na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 8. února 1990, Shipping and Forwarding Enterprise Safe, C-320/88). Neznamená to tedy, že by k převodu tohoto práva došlo až fyzickým převzetím věci.“ V již zmíněném rozsudku č. j. 9 Afs 137/2016–176 Nejvyšší správní soud připomněl, že byť převod práva nakládat se zbožím jako vlastník nemusí splývat s převodem vlastnického práva podle vnitrostátních předpisů, neznamená to, že by v posuzování dané otázky nehrálo vůbec žádnou roli. Právo nakládat se zbožím jako vlastník nelze vykládat tak, že se jedná vždy pouze o převod vlastnického práva. Byť zpravidla bude oprávněn se zbožím nakládat jako vlastník právě jeho vlastník, výjimečně půjde také o převod jiných práv, která dovolí nabyvateli nakládat se zbožím v obdobném rozsahu, jako kdyby na něj vlastnické právo bylo převedeno. Některé hraniční případy upravuje přímo směrnice o DPH [podle čl. 14 odst. 2 písm. b) této směrnice se např. nepřihlíží k výhradě vlastnického práva], jiné případy upravuje s ohledem na skutkovou stránku konkrétního případu i vnitrostátní právo toho kterého členského státu. Při posuzování otázky, zda došlo k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník, je nutno přihlédnout také k záměrům kupujícího, jsou-li podpořeny objektivními poznatky (k tomu viz rozsudek SDEU ve věci Euro Tyre, bod 34). Nestačí přitom určit, kdy začal daňový subjekt se zbožím nakládat fakticky – převod práva nakládat se zbožím jako vlastník totiž nevyžaduje, aby strana, na kterou je zboží převáděno, zboží fyzicky držela, anebo aby k ní bylo uvedené zboží fyzicky přepraveno, nebo ho fyzicky obdržela (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. 6. 2018, C-108/17, věc Enteco Baltic, bod 87). V případě, že nedojde k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník, nemůže pod pojem „dodání zboží“ spadat převod majetku do pouhé držby (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 7. 2005, C-435/03, věc British American Tobacco a Newman Shipping, bod 36), či to, že přepravce fyzicky přemístí dotčené zboží z jednoho místa na jiné na účet jiného hospodářského subjektu (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. 6. 2010, C-237/09, věc De Fruytier, bod 25). Stejně tak nestačí konstatovat, kdy přešlo nebezpečí škody na věci, ačkoliv se může jednat o podpůrnou argumentaci týkající se převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník, neboť přechod nebezpečí škody na věci je často spojen s převodem vlastnického práva (viz bod 119 rozsudku NSS č. j. 9 Afs 137/2016–176). Vždy je potřeba hodnotit veškeré okolnosti daného případu ve svém souhrnu (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Euro Tyre, bod 44). Také v rozsudku ze dne 23. 4. 2020, C-401/18, věc Herst, s.r.o., Soudní dvůr EU připomněl, že převod práva nakládat se zbožím jako vlastník se v souladu s výše citovanou judikaturou neomezuje na převod ve formách stanovených použitelným vnitrostátním právem, ale „zahrnuje každý převod hmotného majetku stranou, která poskytne druhé straně oprávnění k tomu, aby s ním fakticky nakládala tak, jako kdyby byla vlastníkem tohoto majetku.“ Skutečnost, že Soudní dvůr použil formulaci „fakticky nakládala tak, jako kdyby byla vlastníkem tohoto majetku“, však neznamená, že je pro toto posouzení určující faktická stránka věci ve smyslu faktické držby zboží – naopak, výše uvedená judikatura Soudního dvora výslovně uvádí, že pro posouzení věci není určující, kdo zboží skutečně drží; oprávněn se zbožím nakládat jako vlastník proto z povahy věci nemůže být zloděj, byť se u něj zboží fakticky nachází (viz již citovaný rozsudek ve věci British American Tobacco a Newman Shipping). Určující je, že strana, na niž je převedeno právo nakládat se zbožím jako vlastník, má možnost činit rozhodnutí, která mohou ovlivnit právní situaci daného zboží, zejm. rozhodnutí o prodeji (bod 40 rozsudku ve věci Herst, s.r.o.)“
8. Z výše uvedeného vyplývá podle krajského soudu několik základních momentů. Daňový subjekt nemusí se zbožím nakládat fyzicky (nemusí ho držet, zboží k němu nemusí být fyzicky přepraveno), musí však být přítomna složka „převod práva nakládat se zbožím jako vlastník“, což je širší pojem, než jaký může vymezovat vnitrostátní právo ve smyslu převodu vlastnictví. Pokud tato složka chybí, nejde o dodání zboží ve smyslu § 13 odst. 1 ZDPH. Pojem dodání zboží a nakládání se zbožím jako vlastník má přitom objektivní povahu, jak ustáleně judikuje SDEU (a jak shrnul NSS např. v rozsudku ze dne 16. 8. 2023, č. j. 1 Afs 386/2020-77). V nyní přezkoumávaném případě se žalobce stal ke dni 20. 11. 2017 z právního hlediska bezpodmínečným vlastníkem zařízení (jak sám uvedl v žalobě) a z hlediska výkladu § 13 ZDPH není rozhodné, zda se tak stalo na základě smlouvy kupní smlouvy či jako důsledek jiné smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a společností POLDI TOLL s. r. o. Žalobce měl od toho dne možnost činit rozhodnutí, která mohou ovlivnit právní situaci zařízení, přesto, že s ním podle svého tvrzení mohl fyzicky nakládat až od roku 2019. Pokud žalobce namítal jen holé vlastnictví k zařízení, krajský soud připomíná v této souvislosti rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2022 č. j. 8 Afs 206/2020-60 („LYNX“). V něm se NSS zabýval situací, kdy se nabyvatel v okamžiku nabytí vlastnictví na základě dohody s původním vlastníkem vzdal výkonu veškerých podstatných práv vlastníka, která umožňují rozhodovat o právním osudu zboží, ve prospěch původního vlastníka. Nabyvatel tedy z vlastní vůle nebyl oprávněn ovlivňovat právní osud zboží, protože se svého práva vzdal. V takovém případě NSS uzavřel, že nedošlo k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník podle § 13 odst. 1 ZDPH. Krajský soud má za to, že nyní přezkoumávaná věc se podstatně liší od případu LYNX, když žalobce se žádných svých práv nevzdal, naopak činil kroky k tomu, aby měl zařízení i ve fyzické dispozici. Žalobcova realizace právního nakládání se zařízením by byla obtížná, nikoli však nemožná. Krajský soud se proto shoduje s žalovaným v tom, že žalobce měl již ode dne 20. 11. 2017 objektivně možnost ovlivnit právní osud zařízení, přesto, že k fyzickému nakládání s ním došlo podle tvrzení žalobce až mnohem později. Vzhledem k výše uvedenému se soud již nezabýval druhou žalobní námitkou, směřující k prokazování skutečností, zda bylo žalobci do ledna 2019 bráněno ve fyzickém přístupu k zařízení.
9. Soud žalobu zamítl jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s.
10. Procesně úspěšnému žalovanému (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) nevznikly v řízení žádné náklady převyšující jeho běžnou činnost, soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve II. výroku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ostrava 14. října 2026
JUDr. Monika Javorová
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje