Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
15 A 169/2025 - 43.pdf
PDF · 0 B
No categories available
15 A 169/2025 - 43
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci
žalobkyně: DŘEVONET-VÝROBA-ZAKÁZKOVÁ s.r.o.
IČO: 04667981
se sídlem Mozartova 1109/57, Olomouc
zastoupená advokátem Mgr. Bc. Petrem Dostálem
se sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc
proti
žalovanému: Ministerstvo životního prostředí
Vršovická 1442/65, Praha 10
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2025, č. j. MZP/2025/250/2025
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 31. 10. 2025 podanou u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci domáhala vyslovení nicotnosti rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“), oblastního inspektorátu Olomouc ze dne 5. 5. 2025 č. j. ČIŽP/48/2025/945 o uložení opatření k nápravě ve věci vymístění stavebně demoličního odpadu v celkovém množství 172,55 t (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). In eventum se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 11. 2025, č. j. 65 A 74/2025-15 byla věc postoupena místně příslušnému Městskému soudu v Praze.
3. ČIŽP prvostupňovým rozhodnutím uložila žalobkyni provést opatření k nápravě ve věci vymístění stavebně demoličního odpadu v množství 172,55 t, který byl prokazatelně v období od 31. 1. 2023 do 31. 1. 2025 nezákonně soustředěn na pozemku parc. č. XA v k. ú. Náměšť na Hané, druh pozemku: ostatní plocha, způsob využití: ostatní komunikace (dále jen „pozemek parc. č. XA“), jehož vlastníkem je městys Náměšť na Hané, spočívající v následujícím: zabezpečení vymístění nezákonně soustředěného stavebně demoličního odpadu v množství 172,55 t z pozemku parc. č. XA, jeho předání do zařízení určeného pro nakládání s odpady v souladu se zákonem č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) a doložení dokladů o jeho předání. K nezákonnému jednání žalobkyně, jež vyústilo v uložení opatření k nápravě, mělo dojít tím, že žalobkyně využila (navezla a rozprostřela za účelem zpevnění komunikace) stavebně demoliční odpad v množství 172,55 t na pozemku parc. č. XA, přestože předmětný pozemek nebyl zařízením určeným pro nakládání s daným druhem a kategorií odpadu. Pro předmětný pozemek nebylo totiž vydáno rozhodnutí příslušného krajského úřadu ve smyslu § 21 odst. 2 zákona o odpadech, kterým se uděluje povolení provozu zařízení, a nejedná se ani o zařízení dle § 21 odst. 3 zákona o odpadech. ČIŽP stanovila žalobkyni lhůtu k provedení opatření k nápravě do 180 dnů od nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí.
4. ČIŽP při vydání opatření k nápravě vyšla ze závěrů kontroly zahájené kontrolním úkonem ze dne 31. 1. 2023, jejímž předmětem bylo dodržování zákona o odpadech žalobkyní se zaměřením na nakládání se stavebně demoličním odpadem, který měl být navážen na pozemek parc. č. XA. Při kontrole bylo zjištěno, že žalobkyně provozovala v budově na pozemku parc. č. XB v k. ú. Náměšť na Hané, druh pozemku: ostatní plocha, způsob využití: jiná plocha (dále také „pozemek parc. č. XB“), jehož vlastníkem je jednatel žalobkyně Jan Netek (dále jen „J. N.“), provozovnu pro výrobu a skladování v oblasti truhlářství, stolařství a tesařství. Pozemek parc. č. XA je přístupovou cestou k pozemku parc. č. XB, na kterém se nacházela provozovna žalobkyně. Dne 24. 7. 2021 byl stavebním úřadem městyse Náměšť na Hané vydán územní souhlas oznamovateli J. N. pro stavbu vodovodního připojení provozovny žalobkyně umístěné na pozemku parc. č. XB. Na základě tohoto územního souhlasu měl mimo jiné J. N. veškeré pozemky dotčené předmětnou stavbou po jejím dokončení uvést do původního stavu, tzn. urovnat, zhutnit a zpevnit, příp. zatravnit. V dopise zaslaném městysi Náměšť na Hané dne 6. 1. 2023 žalobkyně mimo jiné uvedla, že část příjezdové cesty již byla zpevněna recyklátem zakoupeným z jejích finančních prostředků. Dopis byl opatřen razítkem žalobkyně a podpisem jejího jednatele J. N.
5. ČIŽP dále vycházela zejména ze zjištění z místních šetření ČIŽP (ze dne 31. 1. 2023, ze dne 18. 1. 2024 a ze dne 19. 4. 2024), předložených dokladů o původu využitého materiálu, zejména daňových dokladů, výdejních listů a dalších technologických dokumentů, místního šetření Policie České republiky ze dne 26. 1. 2023, ze kterého byl sepsán úřední záznam č. j. KRPM-14444-1/ČJ-2023-140522, z fotodokumentace poskytnuté od městyse Náměšť na Hané a z vyjádření žalobkyně a J. N.
6. Při místních šetřeních ČIŽP zjistila, že na pozemku parc. č. XA byl na ploše tvořící cestu k provozovně žalobkyně rozprostřen smíšený recyklát. Dle ČIŽP se jednalo o navážku v délce 70 m, šířce 4 m a mocnosti 0,3 m a celkovém objemu 80 m3, při přepočtu cca 1,5 t/m3. ČIŽP odhadla celkovou hmotnost na 120 t. V blízkosti provozovny žalobkyně se na pozemku parc. č. XA na ploše odhadem ČIŽP cca 15 m2 v mocnosti 0,1 m nacházely rozprostřené kusy cihel, kamení a betonu se zeminou. Dle stejného přepočtu se jednalo o množství 2 t. V blízkosti byla ČIŽP zjištěna deponie betonových kusů o frakci 20 až 80 cm v množství 1,5 m3, dle přepočtu 2 t. Dále bylo zpřesněno, že pozemek parc. č. XA obsahuje stavební a demoliční odpad (úlomky cihel, betonu, stavební keramiky a asfaltových ker až do velikosti cca 0,5 m) částečně překrytý asfaltovým recyklátem. Tuto skutečnost dokládá i fotodokumentace získaná od městyse Náměšť na Hané. ČIŽP se proto domnívala, že žalobkyně namísto cihelného a betonového recyklátu nebo zároveň s ním využila pro zpevnění komunikace stavebně demoliční odpady neznámého původu, které jsou tvořeny směsí zeminy, nepodrcených cihel, betonových nepodrcených kusů, asfaltových ker a jiných demoličních odpadů.
7. ČIŽP dále zohlednila sdělení J. N., že po provedení stavby vodovodního připojení započal s uváděním cesty do původního stavu na podzim roku 2022. Dle jeho sdělení byly na pozemku parc. č. XA postupně použity materiály od společnosti RESTA EKO s.r.o., IČO: 17775493, se sídlem Náves 37, Majetín (dále jen „společnost RESTA“), a to betonový recyklát o hmotnosti 15,03 t, asfaltový recyklát o hmotnosti 14,14 t a asfaltový recyklát o hmotnosti 23,38 t. K tomu byly doloženy daňové doklady, které nebyly kompletní (bez uvedení odběratele), nebo byly vystaveny na jméno J. K., IČO: X, se sídlem X (dále jen „J. K.“). ČIŽP od společnosti RESTA obdržela protokol č. 21114/2022 ze dne 12. 4. 2022 vystavený Zdravotním ústavem se sídlem v Ostravě o analýze vzorku dle tabulky č. 2.1 (třída vyluhovatelnosti IIa) vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění platném do 31. 12. 2020 (dále také jen „vyhláška č. 294/2005 Sb.“). Ke kvalitě recyklátu dodala společnost RESTA osvědčení o shodě řízení výroby č. 1020-CPR-060055246 pro Kamenivo pro nestmelené směsi a směsi stmelené hydraulickými pojivy pro inženýrské stavby a pozemní komunikace dle ČSN EN 13242 + A1 typ/varianta recyklované kamenivo – betonový, cihelný a asfaltový recyklát uvedené na trh pod jménem RESTA EKO, s.r.o. Předmětné osvědčení však neobsahovalo příslušné chemické a ekotoxikologické analýzy včetně základního popisu odpadu a protokolu o odběru vzorků dokladující, že využití uvedených výrobků nepovede k ohrožení životního prostředí a lidského zdraví.
8. ČIŽP dále od J. N. obdržela faktury od společnosti ZKJD-TECH s.r.o., IČO: 28637429, sídlem Sobáčov 49, Mladeč (dále jen „společnost ZKJD-TECH“) na betonový recyklát o hmotnosti 45 t a cihlový recyklát o hmotnosti 75 t vystavené na jméno J. N. Od společnosti ZKJD-TECH si ČIŽP vyžádala protokoly o odběrech vzorků a vyhodnocení analýz vzorků od společnosti LITOLAB, spol. s r. o. Analýzy k vzorkům byly prováděny v rozsahu tabulky č. 10.1 vyhlášky č. 294/2005 Sb. Analýzy v rozsahu tabulky č. 10.2 vyhlášky č. 294/2005 Sb., o zkoušce na ekotoxicitu nebyly ČIŽP předloženy.
9. ČIŽP uvedla, že pro předmětný pozemek nebylo vydáno rozhodnutí příslušného krajského úřadu ve smyslu § 21 odst. 2 zákona o odpadech, kterým se uděluje povolení provozu zařízení, nejednalo se ani o zařízení dle § 21 odst. 3 zákona o odpadech.
10. Na základě výše uvedených zjištění ČIŽP podle § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, a § 121 odst. 5 písm. d) zákona o odpadech udělila žalobkyni formou příkazu č. j. ČIŽP/48/2024/3919 (dále jen „příkaz“) sankci ve výši 15 000 Kč. Proti příkazu nebyl ve stanovené lhůtě podán odpor, takže nabyl právní moci dne 23. 7. 2024.
11. ČIŽP v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí rovněž uvedla, že zákon o odpadech rozumí zasypáváním dle § 11 odst. 1 písm. v) jakýkoli způsob využití, při němž je vhodný ostatní odpad použit pro účely rekultivace vytěžených oblastí nebo pro technické účely při terénních úpravách. Dle § 34 odst. 6 zákona o odpadech musí odpad použitý k zasypávání nahrazovat materiály, které nejsou odpadem, vyhovovat danému účelu zasypávání a být omezen na množství nezbytně nutné pro dosažení tohoto účelu. K zasypávání smí být využíván pouze odpad, který je k takové činnosti technicky vhodný a splňuje další požadavky, které zajistí, že nedojde k ohrožení životního prostředí nebo zdraví lidí. Ředění nebo mísení odpadu za účelem splnění limitů pro zasypávání je zakázáno. Požadavky na odpady využívané k zasypávání podle odstavce 6, včetně limitů obsahu škodlivin a způsobu a četnosti jejich ověřování jsou stanoveny ve vyhlášce 273/2021 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 273/2021 Sb.“). Dle přechodného ustanovení § 79 odst. 4 vyhlášky č. 273/2021 Sb., mohly být do 31. 12. 2023 odpady využívány k zasypávání za splnění podmínek pro využívání odpadů na povrchu terénu podle vyhlášky č. 294/2005 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zákona. Dle vyhlášky č. 294/2005 Sb., nesměly s výjimkou odpadů využívaných k rekultivaci skládek podle § 13 odst. 1 obsahy škodlivin v sušině odpadů a výsledky ekotoxikologických testů odpadů využívaných na povrchu terénu překročit limitní hodnoty ukazatelů stanovených v příloze č. 10. Žalobkyně nicméně nedoložila doklady, které by dokazovaly, že obsahy škodlivin v sušině odpadů a výsledky ekotoxikologických testů odpadů využívaných na pozemku parc. č. XA nepřekročily limitní hodnoty ukazatelů stanovených v tabulkách 10.1 a 10.2. Totéž platí i pro asfaltový recyklát, v jehož případě ČIŽP odkázala na § 83 odst. 5 vyhlášky č. 273/2021 Sb., kterým bylo stanoveno, že do 31. 12. 2023 přestala být znovuzískaná asfaltová směs nebo asfaltová směs vyrobená z odpadní asfaltové směsi odpadem, pokud splnila požadavky vyhlášky č. 130/2019 Sb., o kritériích, při jejichž splnění je asfaltová směs vedlejším produktem nebo přestává být odpadem, ve znění platném do 31. 12. 2020.
12. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně předně namítla, že rozhodnutí trpí procesními vadami, protože došlo k záměně žalobkyně a osoby jejího jednatele J. N. Byť byl J. N. současně osobou oprávněnou jednat za žalobkyni a také fyzickou osobou, která realizovala předmětnou úpravu komunikace, nešlo jeho jednání spojovat bez dalšího s žalobkyní. Veškeré kroky byly činěny J. N. jako vlastníkem pozemku parc. č. XB a stavby, nikoliv jednatelem žalobkyně. Z tohoto důvodu bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno vůči osobě, která s věcí nemá žádný reálný vztah. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že J. N. i žalobkyně po celou dobu aktivně spolupracovali s ČIŽP, umožnili místní šetření, poskytovali součinnost a vyvíjeli úsilí k nalezení vyhovujícího řešení. Tímto přístupem naplnili zásadu spolupráce dle § 2 odst. 4 správního řádu i zásadu předcházení konfliktům podle § 3 odst. 4 správního řádu, a proto mělo být ze strany ČIŽP přistoupeno ke kompromisnímu řešení.
13. Žalobkyně dále ČIŽP vytkla chybné skutkové zjištění spočívající v přičitatelnosti celkového množství odpadu J. N. a žalobkyni. Z podkladů totiž vyplynulo, že betonový recyklát v celkové váze 15,03 t a asfaltový recyklát v celkové váze 14,14 t pořídil J. K.
14. J. N. podle žalobkyně vystupoval při pořízení materiálu k vyztužení cesty v pozici běžného spotřebitele, který v dobré víře zakoupil recyklovaný materiál od odborných společností. Tyto společnosti měly schválený provozní řád a jejich výstupní materiál měl odpovídat požadavkům na výrobek, nikoliv odpad. Materiál navezený na pozemek parc. č. XA nebyl použit za účelem zbavení se odpadu, nýbrž za účelem zvýšení užitné hodnoty tohoto pozemku a zajištění funkční přístupové cesty, byl zakoupen za úplatu a měl kladnou ekonomickou hodnotu. Jednalo se tak o užití výrobku, nikoliv o zbavení se odpadu. Žalobkyně taktéž namítla, že nešlo o ukládání odpadu, ale o technické zpevnění komunikace, tedy stavbu. Recyklovaný materiál v daném případě splnil požadavky na ukončení odpadového režimu, jak to stanoví § 9 zákona o odpadech a došlo k jeho dalšímu využití jako ekonomicky hodnotného produktu. Odpovědnost proto nese výrobce a dodavatel, nikoliv kupující jako spotřebitel.
15. Žalobkyně též ČIŽP vytkla, že pouze část materiálu skutečně představuje odpad, a proto měl být stanoven jeho přesnější rozsah. Žalobkyně v omezeném množství (cca 30 t) připustila, že byla použita stavební suť z demolice, což bylo již projednáno v přestupkovém řízení a sankcionováno pokutou uloženou v příkazu. Žalobkyně proto navrhla, že na vlastní náklady odstraní problematický kusovitý odpad, předá jej oprávněné osobě a následně obnoví povrch cesty certifikovaným materiálem. Nesouhlasila však s odstraněním veškerého materiálu včetně té jeho části, která pocházela z legálně fungujících zařízení a o níž lze důvodně předpokládat, že splňuje požadavky na výrobek nahrazující kamenivo. Zdůraznila také, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by části materiálu nacházející se na zpevněné cestě představovaly zásah do veřejného zájmu nebo ohrožení životního prostředí. Odstranění materiálu podle ní výrazně zhorší kvalitu veřejného prostoru, protože cesta byla činností žalobkyně zvelebena a nepředstavuje hrozbu pro životní prostředí.
16. Napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí zrekapituloval správní řízení a stručně shrnul odvolací námitky žalobkyně v jejich čtyřech substantivních okruzích: procesní vady – záměna účastníků řízení, chybná skutková zjištění, právní hodnocení a účel použití materiálu a nepřiměřenost uloženého opatření.
17. Žalovaný k prvnímu okruhu odvolacích námitek uvedl, že stejně jako ČIŽP přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně byla pravomocným příkazem uznána vinnou ze spáchání přestupku. Skutkové okolnosti, pro něž byla shledána vinnou, byly totožné se skutkovým základem, na němž stálo prvostupňové rozhodnutí. Nebylo proto na místě, aby žalovaný znovu přezkoumával otázku viny, která byla již pravomocně vyřešena. Žalovaný dále uvedl, že činnosti, které vedly k nakládání s odpady na pozemku parc. č. XA, byly vykonávány v přímé souvislosti s jednáním žalobkyně, a byly jí tudíž plně přičitatelné. Tato skutečnost byla doložena zejména obsahem korespondence žalobkyně adresované starostce městyse Náměšť na Hané ze dne 5. 1. 2025, jakož i úředním záznamem Policie České republiky ze dne 26. 1. 2023 č. j.: KRPM-14444-1/ČJ-2023-140522, v nichž se J. N. výslovně prezentoval v postavení jednatele žalobkyně. K osobě J. K. žalovaný uvedl, že z úředního záznamu Policie České republiky č. j. KRPM-14444-5/ČJ-2023-140522 ze dne 23. 2. 2023 je patrné, že jmenovaný jednal ve prospěch žalobkyně na základě její žádosti, když bylo uvedeno, že: „panu Netkovi pomáhal uvést cestu do původního stavu, jelikož ho o to požádal.“ Pro posouzení věci bylo však rozhodující, že žalobkyně umožnila umístění uvedeného materiálu na pozemek parc. č. XA a s tímto materiálem sama nakládala, a to se zcela zřejmým účelem zpevnění komunikace vedoucí k místu jejího podnikání.
18. K druhému okruhu odvolacích námitek žalovaný uvedl, že vydání příkazu neřeší otázku řádného nakládání se zbylým navezeným materiálem. Odhadované množství 30 t stavební sutě z demolice navíc nebylo zahrnuto do celkového množství 172,55 t odpadu, jehož přítomnost byla v rámci kontroly prokázána ČIŽP. Dodal, že i suť z obytné budovy může obsahovat látky ohrožující životní prostředí nebo zdraví lidí, a proto nelze aplikovat normy pro volné ukládání stavebního materiálu jako ospravedlnění pro nedodržení povinností stanovených zákonem o odpadech.
19. Ke třetímu okruhu námitek žalovaný uvedl, že znění zákona o odpadech stanoví, že za odpad se považuje materiál podle jeho povahy a účelu nakládání, nikoli podle osoby, která s ním nakládá. I fyzická osoba jako běžný spotřebitel se může stát povinnou osobou ve smyslu zákona o odpadech, pokud s výrobkem pocházejícím z odpadu (recyklátem) nakládá a nesplní povinnosti stanovené tímto zákonem. Tuto skutečnost dokládá i znění § 34 odst. 6 zákona o odpadech, kdy rozhodující je účel a způsob použití materiálu a nikoliv status osoby, která jej použije. S ohledem na skutečnost, že v posuzovaném případě neexistoval oprávněný předpoklad pro využití recyklovaného stavebního materiálu k opravě účelové komunikace (například ve smyslu povolení podle stavebního zákona), bylo nutné na tento postup nahlížet z pohledu zákona o odpadech jako na zasypávání. Žalobkyně nakládala s množstvím 172,55 t recyklátu (výrobku z odpadu) od ledna roku 2023 z vlastního uvážení s cílem zpevnit zbývající část účelové komunikace vedoucí k místu jejího podnikání. Uživatel recyklátu je povinen nakládat s tímto materiálem v souladu s účelem, pro který byl recyklát schválen. Použití recyklátu pro stavební činnost, která není povolená, představuje protiprávní nakládání s odpadem, neboť dojde k překročení účelu užití materiálu.
20. Žalovaný zdůraznil princip řetězové odpovědnosti, který vyplývá z obecné povinnosti nakládat s odpady zákonným a bezpečným způsobem. Každý účastník řetězce nakládání s odpadem či recyklátem (výrobkem z odpadu), tedy výrobce, recyklátor i následný uživatel, je povinen zajistit, že odpad nebo recyklát bude použit způsobem nezávadným a v souladu se zákony. V posuzovaném případě si žalobkyně musela být vědoma, že recyklát hodlá umístit na cizím pozemku, a zejména si musela být vědoma podmínek stanovených zákonnými předpisy k tomuto jednání. Recyklát byl použit mimo k tomu určené a povolené zařízení, čímž došlo k porušení základní povinnosti nakládat s odpady pouze v místech, která jsou k tomu způsobilá a schválená příslušným správním orgánem. Povinnost ověřit legálnost použití recyklátu je nepřenositelná a je součástí zákonného nakládání s odpadem.
21. Skutečnost, že žalobkyně za materiál zaplatila, neznamená, že se nejednalo o odpad. Zákon o odpadech rozlišuje odpad a výrobek podle skutečných vlastností materiálu a účelu nakládání. Pokud materiál pocházel z recyklovaných stavebních odpadů a mohl být kvalifikován jako výrobek podle příslušných technických norem, nezbavuje to žalobkyně povinnosti nakládat s ním v souladu s právními předpisy. Tato povinnost trvá i v případě, že materiál jí poskytla oprávněná osoba, například provozovatel recyklačního zařízení. Žalobkyně se nemohla zprostit této povinnosti tím, že by ji přenesla na jinou osobu. Odpovědnost zůstala na žalobkyni, pokud byl materiál uložen, zpracován či využit na pozemku či pro účely jejího podnikání, a to bez ohledu na to, kdo materiál fyzicky dodal či převezl. Tvrzení žalobkyně, že materiál byl využit ke zpevnění cesty, nemění jeho kvalifikaci jako odpadu. I materiál s ekonomickou hodnotou zůstává odpadem, pokud nebyl řádně uveden do oběhu jako výrobek a jeho další nakládání nesplňuje technické a environmentální požadavky stanovené zákonem. V daném případě byl recyklovaný materiál zabudován do tělesa přístupové cesty k nemovitosti vedoucí k pozemku parc. č. XB a sloužil k technickému zpevnění komunikace. Materiál byl sice pořízen z provozů oprávněných k nakládání s odpady a doložen provozními doklady, nicméně § 9 zákona o odpadech stanoví podmínky pro ukončení odpadového režimu, které je nutno vždy ověřit v konkrétním případě. V projednávané věci však o zákonném využití hovořit nešlo, neboť nakládání s výrobkem z odpadu pro účel úpravy povrchu účelové komunikace nebylo v souladu s právními předpisy, zejména se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a zákonem o odpadech.
22. Ke čtvrtému okruhu odvolacích námitek žalovaný uvedl, že právní úprava ukládá povinnost preventivní a komplexní ochrany životního prostředí, přičemž není nezbytné, aby skutečné škody již nastaly. Ze spisového materiálu vyplývá, že ČIŽP měla k dispozici pouze dílčí výsledky chemického zkoušení recyklátů, které nebyly předloženy v úplném rozsahu stanoveném příslušnými právními předpisy (§ 83 vyhlášky č. 273/2021 Sb.). V důsledku toho ČIŽP nemohla provést úplné posouzení ekologických dopadů použitých recyklátů. Za doložení úplných výsledků nesla odpovědnost žalobkyně.
23. Přiměřenost a efektivitu nápravného opatření bylo třeba posuzovat z hlediska ochrany životního prostředí a prevence škod, nikoli z pohledu pohodlí či nákladů žalobkyně. Ponecháním materiálu na pozemku parc. č. XA by prakticky došlo k legalizaci nezákonné činnosti. V posuzovaném případě nelze trpět stav, kdy byl odpad navezen do místa, které k tomu není určeno a schváleno, neboť tím by došlo k porušení základních pravidel nakládání s odpady. Přijetí argumentace žalobkyně by ve skutečnosti znamenalo vytvoření precedentu, kdy by obdobná protiprávní praxe mohla být zpětně legitimizována jen s odkazem na hospodárnost či údajnou ekologickou zátěž nápravných opatření. Takový výklad byl nepřijatelný, neboť by odporoval samotnému účelu zákona o odpadech, jímž je zajištění ochrany životního prostředí a zdraví lidí před škodlivými účinky nesprávného nakládání s odpady.
24. Uložené opatření dle žalovaného představovalo nezbytný prostředek k obnovení zákonného stavu, a proto bylo v souladu se zásadami proporcionality i hospodárnosti.
25. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobkyně uplatnila námitky, které do značné míry korespondují s odvolacími námitkami a lze je rozdělit do několika žalobních bodů.
26. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je stiženo zásadní vadou nezákonnosti, která hraničí až s nicotností, neboť žalovaným bylo prvostupňové rozhodnutí nedostatečně přezkoumáno, žalovaný nedoplnil dokazování k odstranění pochybností ve skutkových zjištěních a špatně vyložil a aplikoval právní úpravu.
27. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně vytkla žalovanému a potažmo i ČIŽP procesní pochybení spočívající v záměně žalobkyně a J. N. ČIŽP v důsledku tohoto pochybení porušila pravidla spojená s možností účastníka řízení se vyjádřit a zanedbala právo účastníka řízení vzniklé v souladu s § 27 odst. 2 správního řádu. J. N. podle žalobkyně realizoval předmětnou úpravu zpevněné cesty vlastním jménem, všechny kroky byly činěny právě jím jako fyzickou osobou, nikoliv z pozice jednatele žalobkyně. Veškerý použitý materiál byl zakoupen a dopraven na místo výhradně jeho jménem, k čemuž doložil doklady o nákupu, platbách i potvrzených dodávkách. Prvostupňové rozhodnutí tedy bylo vydáno vůči subjektu, který s věcí nemá žádný reálný vztah a mělo být žalovaným zrušeno jako nicotné a řízení z toho důvodu mělo být zastaveno. Žalovaný tak napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí, které de facto neexistuje.
28. Ve třetím žalobním bodu sice žalobkyně namítla nesprávná skutková zjištění, její argumentace však ve skutečnosti většinou míří proti právnímu posouzení věci žalovaným. Podle názoru žalobkyně správní orgány nesprávně vyložily relevantní ustanovení zákona o odpadech, v důsledku čehož nesprávně aplikovaly tato ustanovení na posuzovaný případ. J. N. vystupoval při pořízení materiálu k vyztužení cesty v pozici běžného spotřebitele, který v dobré víře zakoupil recyklovaný materiál od odborných společností, které bylo možné považovat za provozovatele zařízení a jejichž výstupní materiál by měl odpovídat požadavkům na výrobek, nikoli odpad. Výklad § 34 zákona o odpadech by měl dopadat jen na subjekty, které odpad využívají cíleně na povrchu terénu, zejména v podnikatelské či odborné činnosti, což žalobkyně odvodila ze systematiky zákona. Právě provozovatelé (zařízení) mají nést odpovědnost za zajištění technických a environmentálních požadavků na nakládání s odpady. V posuzovaném případě byl materiál použit za účelem zvýšení užitné hodnoty pozemku a zajištění funkční přístupové/příjezdové cesty, nikoliv za účelem zbavení se odpadu. J. N. materiál zakoupil u příslušných oprávněných subjektů a tento materiál pro něj představoval kladnou ekonomickou hodnotu. Žalobkyně považuje za absurdní hodnocení takového jednání coby nezákonného, ba dokonce ohrožujícího životní prostředí. Nesouhlasí se žalovaným, že šlo v daném případě o nezákonné „zasypávání“ ve smyslu § 34 odst. 6 zákona o odpadech. Žalovaný se podle ní měl rovněž lépe vypořádat s tím, že část demoličního odpadu byla pořízena nikoliv osobou J. N., ale osobou J. K. Materiál splnil požadavky na ukončení odpadového režimu a následně došlo k jeho využití ve smyslu konstrukčním, které vedlo k technickému zpevnění komunikace v souladu s běžnými stavebními principy. Takový přístup byl plně v souladu s účelem zákona o odpadech, který spočívá ve zvyšování materiálového využití odpadů s minimalizací jejich ukládání dle § 3 odst. 4 zákona o odpadech. Opačný výklad zákona, který by v každém využití recyklátu spatřoval automaticky porušení zákona, by dle žalobkyně vedl k absurdnímu závěru, že spotřebitel není oprávněn důvěřovat oprávněnému výrobci/provozovateli a užívat produkt, jenž mu byl jako výrobek prodán. Odpovědnost nese výrobce a dodavatel, nikoliv kupující jako spotřebitel.
29. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně vytkla žalovanému, že nevyhodnotil uložená opatření k nápravě jako nepřiměřená, neboť neodpovídala rámci nezbytného zásahu. Zopakovala, že část navezeného materiálu pocházela z legálně fungujících zařízení a splňovala požadavky na výrobek nahrazující kamenivo. Pokud oba správní orgány naznaly, že pouze část navezeného materiálu je odpadem, měly za tímto účelem provést důsledné dokazování, aby bylo postaveno najisto, která konkrétní část byla odpadem a která nikoli. Nadto nepodnikly kroky ke zjištění skutečného složení materiálu, a tudíž nebylo prokázáno, že by části materiálu představovaly zásah do veřejného zájmu nebo ohrožení životního prostředí. Opatření k nápravě bylo též zjevně nehospodárné, nákladné a ekologicky zatěžující, což porušilo zásady plynoucí z § 3 odst. 4 zákona o odpadech. Dle žalobkyně je odstranění materiálu z hlediska životního prostředí a jeho možného ohrožení rizikové a výrazně zhorší kvalitu veřejného prostoru. Správní orgány mohly uložit i mírnější formu nápravy spočívající v odstranění kusovitého odpadu v rozsahu 30 t a ponechání recyklovaného materiálu, jehož složení není environmentálně závadné. Žalobkyně v této souvislosti poukázala také na to, že ona i J. N. po celou dobu aktivně spolupracovali se žalovaným, umožnili místní šetření, poskytovali součinnost a vyvíjeli úsilí k nalezení vyhovujícího řešení. Výsledkem zásahu J. N. byla cesta jako obecně používaná komunikace zvelebena a lze ji využívat k dopravě, přičemž zpevnění mělo výrazně pozitivní dopady pro celou oblast. Toto zpevnění nepředstavuje hrozbu pro životní prostředí a vymístění stavebně demoličního materiálu není účelné a žádoucí.
30. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě konstatoval, že podaná žaloba neobsahuje žádné nové skutečnosti nebo důkazy. Žalobkyně v žalobě opakovaně uvedla námitky, které již byly žalovaným vypořádány v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a proto na něj v plném rozsahu odkázal.
31. Podle žalovaného je nutné rozlišovat nezákonnost a nicotnost správních aktů, mezi nimiž neexistuje plynulé přechodové pásmo. Hovořit o „hraniční“ nicotnosti proto nelze. Pokud by soud přijal žalobní argumentaci, že napadené rozhodnutí má vady, mohlo by se jednat pouze o nezákonnost.
32. Žalovaný zdůraznil, že odpovědnost právnické osoby v oblasti nakládání s odpady je odpovědností objektivní, založenou na existenci protiprávního stavu a jeho přičitatelnosti konkrétnímu subjektu, nikoliv na subjektivním tvrzení osoby, která jednala. Právní řád nepřipouští, aby se právnická osoba této odpovědnosti zprostila pouhým tvrzením, že její statutární orgán jednal „soukromě“, pokud je jednání objektivně způsobilé sloužit její podnikatelské činnosti. Rozhodující byl skutečný obsah, účel a kontext posuzovaného jednání. Ze správního spisu jednoznačně vyplynulo, že posuzované nakládání s odpady bylo realizováno v přímé souvislosti s podnikatelskou činností žalobkyně. Úpravy komunikace směřovaly výlučně ke zpřístupnění provozovny žalobkyně a byly prováděny jejím statutárním orgánem, který vůči orgánům veřejné správy, jakož i vůči policii vystupoval jako jednatel společnosti, komunikoval jménem právnické osoby a využíval její datovou schránku. Takové jednání není možné rozumně oddělit od činnosti právnické osoby a kvalifikovat je jako soukromou aktivitu fyzické osoby. V této souvislosti žalovaný poukázal rovněž na to, že žalobkyně byla příkazem pravomocně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 121 odst. 1 písm. f) zákona o odpadech, a to na skutkovém základě, který je totožný se skutkovými okolnostmi, z nichž ČIŽP vycházela při ukládání opatření k nápravě. K podpoře svých tvrzení odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 As 213/2016-60, který potvrdil, že pro posouzení odpovědnosti právnické osoby je rozhodující, zda k porušení právních povinností došlo v přímé vazbě na její činnost; při splnění těchto podmínek může být právnická osoba odpovědná i za jednání svého statutárního orgánu.
33. Skutečnost, že materiál byl zakoupen od oprávněných osob a za úplatu, sama o sobě nemůže vést k závěru o neexistenci odpadového režimu ani k vyloučení odpovědnosti osoby, která jej následně využila v rozporu se zákonem. Ustanovení § 34 zákona o odpadech dopadá na jakékoli využití odpadu k terénním úpravám či zasypávání bez splnění zákonem stanovených podmínek, a to bez ohledu na to, zda tak činí podnikatel, fyzická osoba či spotřebitel. Rozhodující je účel a způsob použití materiálu, nikoliv subjektivní motivace osoby, která jej použila. Použití stavebně demoličního odpadu k vytvoření tělesa komunikace tak naplnilo znaky zasypávání ve smyslu § 34 zákona o odpadech. Zákon o odpadech nevyžaduje, aby se osoba odpadu „zbavovala“ v úzkém slova smyslu; k nezákonnému jednání postačí, že odpad využije způsobem, který zákon nepřipouští. Jak správně uvedla ČIŽP, právě využití odpadu k terénním úpravám mimo zákonný režim představuje typický projev zakázaného zasypávání. Ekonomická hodnota materiálu nemá vliv na jeho právní kvalifikaci. Zákon o odpadech nevyžaduje prokázání konkrétní újmy, postačí existence protiprávního stavu spočívajícího v nepovoleném nakládání s odpadem. Skutečnost, že část stavebně demoličního materiálu měla být pořízena jinou osobou, ČIŽP nepominula ani nezlehčila. Také žalovaný se s touto okolností výslovně vypořádal a přesvědčivě vysvětlil, že neměla vliv na právní posouzení věci. Pro vznik odpovědnosti za protiprávní stav bylo rozhodující, kdo materiál fakticky použil, umožnil jeho umístění na pozemku a integroval jej do výsledného technického řešení. Odpovědnost za nepovolené využití odpadu není možné fragmentovat podle jednotlivých nákupů či osob podílejících se na jeho pořízení, pokud byl materiál následně použit jako jednotný technický celek sloužící potřebám žalobkyně. Ta nepředložila kompletní a relevantní podklady vztahující se ke konkrétnímu místu a konkrétnímu způsobu využití materiálu, zejména požadované analýzy a dokumentaci prokazující kumulativní splnění zákonných podmínek ukončení odpadového režimu. Pouhé provozní doklady či obecná tvrzení o původu materiálu nemohou samy o sobě nahradit splnění zákonných požadavků podle § 9 zákona o odpadech.
34. Nepovoleným využitím stavebně demoličního odpadu k terénním úpravám vznikl protiprávní stav spočívající v existenci nepovolené konstrukce vytvořené z odpadu. Uložené opatření k nápravě nesměřovalo k sankcionování žalobkyně, ale k odstranění tohoto protiprávního stavu. ČIŽP se zabývala možností jiného řešení než úplného odstranění materiálu a dospěla k závěru, že selektivní ponechání části materiálu není možné, neboť materiál byl použit jako jeden funkční celek, jehož jednotlivé složky nelze bezpečně ani právně oddělit. Žalovaný se s těmito závěry ztotožnil a v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že nelze vycházet z hypotetického předpokladu, že „část materiálu“ splňuje požadavky na výrobek, pokud žalobkyně tuto skutečnost nijak neprokázala. ČIŽP neměla povinnost provádět další dokazování za účelem rozdělení materiálu na „závadnou“ a „nezávadnou“ část, jestliže žalobkyně nepředložila žádné podklady, které by takové rozlišení umožňovaly. Důkazní břemeno v tomto směru tížilo žalobkyni a nikoliv správní orgán. Opatření k nápravě podle zákona o odpadech nevyžaduje prokázání konkrétní újmy, nýbrž postačí existence protiprávního stavu. Právní úprava ochrany životního prostředí je založena na preventivním principu a zásadě předběžné opatrnosti, nikoliv na ex post hodnocení míry škodlivosti jednotlivých materiálů. Přijetí navrhovaného řešení žalobkyně by ve svém důsledku znamenalo dodatečnou legalizaci nezákonného nakládání s odpady, což je v rozporu s účelem zákona o odpadech i hierarchií způsobů nakládání s odpady. Mírnější opatření není mírnějším prostředkem ve smyslu zásady proporcionality tehdy, pokud není způsobilé dosáhnout sledovaného legitimního cíle, jímž je uvedení věci do souladu se zákonem. To, že výsledkem jednání byla zpevněná komunikace, která je fakticky využitelná k dopravě a je žalobkyní hodnocena jako přínosná pro okolí, nemá vliv na právní posouzení projednávané věci. Zákonnost nakládání s odpady není podmíněna výslednou funkčností, užitnou hodnotou ani estetickým efektem zásahu, nýbrž splněním zákonem stanovených podmínek, které v projednávané věci splněny nebyly. Zákon o odpadech je založen na preventivním principu a zásadě předběžné opatrnosti. Právní úprava proto nevyžaduje prokázání konkrétní újmy na životním prostředí, nýbrž směřuje k předcházení vzniku protiprávních stavů spočívajících v nepovoleném využití odpadu. Argumentace žalobkyně, že její jednání nepředstavuje hrozbu pro životní prostředí, je proto dle žalovaného irelevantní, neboť míra aktuální či domnělé škodlivosti nemohla zhojit absenci zákonného oprávnění k takovému postupu. Ponechání nepovoleně použitého stavebně demoličního materiálu na místě by ve svém důsledku znamenalo faktickou legalizaci protiprávního stavu, a to výlučně na základě subjektivního hodnocení jeho údajného přínosu. Takový postup je neslučitelný s účelem právní úpravy ochrany životního prostředí i s principem rovnosti adresátů práva, neboť by zvýhodňoval ty subjekty, které nejprve jednají v rozporu se zákonem a teprve následně se dovolávají pozitivních důsledků svého jednání.
35. Při rozhodování o žalobě soud vycházel zejména z této právní úpravy:
36. Podle § 57 odst. 1 správního řádu jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán
a) může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci; v případech stanovených zákonem je správní orgán povinen takový podnět dát, nebo
b) může vyzvat účastníka, popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správní orgán určí, nebo
c) si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu.
37. Podle § 57 odst. 3 správního řádu rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné, popřípadě předběžně vykonatelné, je správní orgán vázán.
38. Podle § 73 odst. 2 věty první správního řádu pravomocné rozhodnutí je závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány.
39. Podle § 77 odst. 1 správního řádu nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.
40. Podle § 9 odst. 1 zákona o odpadech odpad, který byl předmětem recyklace nebo jiného využití a současně je vymezený přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo prováděcím právním předpisem, přestane být odpadem v okamžiku stanoveném přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo prováděcím právním předpisem, pokud
a) splňuje kritéria stanovená přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo prováděcím právním předpisem a splnění těchto kritérií je ověřeno vzorkováním a zkoušením nebo jiným způsobem stanoveným přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo prováděcím právním předpisem,
b) splňuje další technické požadavky pro konkrétní účely, pokud byly stanoveny jinými právními předpisy nebo technickými normami použitelnými na výrobky,
c) splňuje požadavky jiných právních předpisů a jeho využití nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo zdraví lidí a
d) byla pro něj zpracována průvodní dokumentace.
41. Podle § 9 odst. 2 zákona o odpadech odpad, který byl předmětem některého ze způsobů využití a není vymezen přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo prováděcím právním předpisem a současně se nejedná o odpad určený k dalšímu zpracování způsobem, pro který jsou stanoveny zvláštní technické požadavky a kritéria, přestane být odpadem v okamžiku stanoveném v povolení krajského úřadu podle § 10 odst. 1, pokud splní požadavky tohoto povolení, splnění těchto požadavků je ověřeno způsobem stanoveným v povolení a byla pro něj zpracována průvodní dokumentace, jejíž náležitosti stanoví ministerstvo a Ministerstvo průmyslu a obchodu vyhláškou.
42. Podle § 11 odst. 1 písm. v) zákona o odpadech pro účely tohoto zákona se rozumí zasypáváním jakýkoli způsob využití, při němž je vhodný ostatní odpad použit pro účely rekultivace vytěžených oblastí nebo pro technické účely při terénních úpravách.
43. Podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech každý je povinen nakládat s odpadem pouze způsobem stanoveným tímto zákonem a jinými právními předpisy vydanými na ochranu životního prostředí a zdraví lidí pro daný druh a kategorii odpadu; při nakládání s odpady nesmějí být překročeny limity znečišťování stanovené jinými právními předpisy na ochranu životního prostředí a zdraví lidí.
44. Podle § 34 odst. 6 zákona o odpadech odpad použitý k zasypávání musí nahrazovat materiály, které nejsou odpadem, vyhovovat danému účelu zasypávání a být omezen na množství nezbytně nutné pro dosažení tohoto účelu. K zasypávání smí být využíván pouze odpad, který je k takové činnosti technicky vhodný a splňuje další požadavky, které zajistí, že nedojde k ohrožení životního prostředí nebo zdraví lidí. Ředění nebo mísení odpadu za účelem splnění limitů pro zasypávání je zakázáno.
45. Podle § 34 odst. 7 zákona o odpadech ministerstvo stanoví vyhláškou
a) požadavky na odpady využívané k zasypávání podle odstavce 6, včetně limitů obsahu škodlivin a způsobu a četnosti jejich ověřování, a
b) odpady, které nesmí být k zasypávání využívány.
46. Podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech v případě, že osoba nedodržuje povinnosti stanovené nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006, nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1257/2013, ve vztahu k odpadní rtuti nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/852, tímto zákonem nebo na jejich základě, je správní orgán, který je podle tohoto zákona příslušný k projednání přestupků, oprávněn uložit této osobě provést v přiměřené lhůtě opatření k nápravě spočívající v povinnosti předat odpad ve stanovené přiměřené lhůtě do zařízení určeného pro nakládání s odpady.
47. Podle § 79 odst. 4 vyhlášky č. 273/2021 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2025, do 31. prosince 2023 mohou být odpady využívány k zasypávání za splnění podmínek pro využívání odpadů na povrchu terénu podle vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zákona. Odpady, které nejsou inertním materiálem, nesmí být využívány k zasypávání ode dne nabytí účinnosti této vyhlášky.
48. Podle § 83 odst. 5 vyhlášky č. 273/2021 Sb., do 31. prosince 2023 přestává být znovuzískaná asfaltová směs nebo asfaltová směs vyrobená z odpadní asfaltové směsi odpadem, pokud splní požadavky vyhlášky č. 130/2019 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zákona.
49. Podle § 12 odst. 1 věta první a druhá vyhlášky č. 294/2005 Sb., na povrchu terénu nelze využívat odpady nebezpečné, odpady kategorie ostatní odpad, které vznikly úpravou nebezpečných odpadů s výjimkou případů odstranění nebezpečných složek v odpadu, směsné komunální odpady, odpady uvedené v příloze č. 5 a výstupy z úpravy směsných komunálních odpadů. Na povrchu terénu dále nelze využívat stavební a demoliční odpady s výjimkou zeminy, jalové horniny, hlušiny, sedimentů, recyklátu ze stavebního a demoličního odpadu a vybouraných betonových nebo železobetonových bloků využívaných jako náhrada za lomový kámen k účelům, pro které není technicky možné využít recyklát ze stavebního a demoličního odpadu.
50. Podle § 12 odst. 2 věta první vyhlášky č. 294/2005 Sb., s výjimkou odpadů využívaných k rekultivaci skládek podle § 13 odst. 1 nesmí obsahy škodlivin v sušině odpadů a výsledky ekotoxikologických testů odpadů využívaných na povrchu terénu překročit limitní hodnoty ukazatelů stanovených v příloze č. 10.
51. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.
52. Soud předně uvádí, že napadené rozhodnutí není nicotné. Nicotnost správního rozhodnutí upravuje § 77 odst. 1 správního řádu, který demonstrativním způsobem uvádí vady vedoucí k nicotnosti rozhodnutí. Mezi ně patří rozhodnutí vydané správním orgánem, který nebyl vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dle zmíněného ustanovení správního řádu i rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu nicotnost zapříčiňují nejzávažnější, nejtěžší a nezhojitelné vady. Rozhodnutí, které jimi trpí, nemůže vyvolat veřejnoprávní účinky (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006-74). Mezi takové (další) nejtěžší vady dovozené judikaturou patří např. neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci správního orgánu, či absolutní absence vůle správního orgánu rozhodnutí vydat.
53. Napadené rozhodnutí dle náhledu soudu obsahuje všechny obligatorní náležitosti správního rozhodnutí vyžadované správním řádem a nevykazuje žádnou ze zásadních vad zakládajících nicotnost správního rozhodnutí dle § 77 správního řádu či ustálené judikatury správních soudů. Nutno podotknout, že vady, z nichž žalobkyně jeho nicotnost v žalobě dovozovala (nedostatečné přezkoumání prvostupňového rozhodnutí žalovaným, nedostatečně zjištěný skutkový stav, vadná interpretace a aplikace právní úpravy, vydání rozhodnutí vůči subjektu, který s věcí nemá žádný reálný vztah), by mohly zakládat nanejvýš nezákonnost napadeného rozhodnutí, nikoliv však jeho nicotnost.
54. Z právě uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí není nicotné. Na podkladě dalších žalobních bodů se soud následně zabýval otázkou namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí, ovšem ani v tomto směru žalobkyni nepřisvědčil.
55. Pokud jde o spornou otázku záměny žalobkyně a jejího jednatele J. N., soud přisvědčil závěru žalovaného, že to byla právě žalobkyně, kdo byl účastníkem řízení o uložení opatření k nápravě, neboť právě ona je osobou, jíž je navezení stavebně demoličního materiálu na pozemek parc. č. XA přičitatelné. Žalovaný tak nepochybil, pokud jako s účastnicí řízení i adresátem rozhodnutí jednal se žalobkyní a nikoliv s osobou J. N.
56. Z obsahu správního spisu plyne, že žalobkyně provozovala na pozemku parc. č. XB provozovnu, ke které vede jediná příjezdová cesta po pozemku parc. č. XA. Proti tomuto tvrzení žalobkyně v průběhu správního řízení nebrojila, naopak tento závěr potvrdila např. při kontrolním úkonu dne 31. 1. 2023. K této provozovně žalobkyně byla vybudována vodovodní přípojka, jak doložily např. dopisy žalobkyně adresované ČIŽP ze dne 23. 2. 2023 a dne 2. 5. 2023. Po zbudování vodovodní přípojky žalobkyně pozemek parc. č. XA částečně zpevnila recyklátem na vlastní náklady, jak sama uvedla v dopise adresovaném městysu Náměšť na Hané ze dne 5. 1. 2023, který je opatřen razítkem žalobkyně a podpisem jejího jednatele J. N. Taktéž vůči Policii České republiky, která na pozemku parc. č. XA provedla místní šetření dne 26. 1. 2023, ze kterého byl sepsán úřední záznam č. j.: KRPM-14444-1/ČJ-2023-140522, J. N. uvedl, že přístup k pozemku parc. č. XB je pro něj důležitý s ohledem na činnost žalobkyně, přičemž současně uvedl, že v případě potřeby jej má policie kontaktovat skrze datovou schránku žalobkyně.
57. Z provedených podkladů zřetelně vyplývá, že jednání osoby J. N. vykazovalo přímou souvislost s činností žalobkyně a sledovalo její zájmy. Současně byl J. N. osobou oprávněnou jednat za žalobkyni jako její jednatel ve všech záležitostech.
58. Soud v tomto směru přihlédl rovněž k pravomocnému příkazu, který se týkal téhož skutkového děje jako řízení vedoucí k uložení opatření k nápravě. Jak vysvětlil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2022 č. j. 2 As 242/2021-41, „(n)ápravné opatření se neukládá na základě vyslovení odpovědnosti za přestupek, ale na základě přičitatelnosti protiprávního stavu dané osobě. […] Ve většině případů však tento právní stav, který vyvolává potřebu uložení opatření k nápravě, bude věcně kopírovat jednání pachatele přestupku.“ Žalovaný tak správně provedl posouzení přičitatelnosti daného protiprávního jednání žalobkyni samostatně a pouze přihlédl k závěrům přestupkového řízení. I v něm ČIŽP dospěla k závěru, že navezení stavebně demoličního materiálu je přičitatelné žalobkyni ve smyslu § 20 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně proto byla uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 121 odst. 1 písm. f) zákona o odpadech za nakládání s odpadem mimo zařízení určené pro nakládání s daným druhem a kategorií odpadu podle § 13 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech, za což jí byla uložena pokuta ve výši 15 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně nijak nebránila, což by jistě učinila, pokud by se jí vytýkané deliktní jednání nijak netýkalo. Vydaný příkaz je podle § 73 odst. 2 správního řádu závazný pro účastníky i všechny správní orgány, tedy i pro ČIŽP a žalovaného, a představuje významnou okolnost svědčící ve prospěch závěru o přičitatelnosti daného jednání žalobkyni. Otázka odpovědnosti žalobkyně za neoprávněné nakládání s odpadem mimo zařízení k tomu určené byla pravomocně rozhodnuta výše zmíněným pravomocným příkazem; v souladu s § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu si žalovaný již nemohl o této otázce učinit vlastní úsudek a podle třetího odstavce téhož ustanovení byl pravomocným rozhodnutím ČIŽP o této otázce (příkazem) vázán i při rozhodování v nyní projednávané věci.
59. Ani námitky žalobkyně směřující proti skutkovým zjištěním žalovaného a právní kvalifikaci věci soud neshledal důvodnými.
60. Soud předně uvádí, že napadené rozhodnutí má náležitou oporu ve skutkových zjištěních ČIŽP, která žalovaný podrobně popsal v odůvodnění rozhodnutí. Jinými slovy řečeno, skutkový stav byl správním orgánem zjištěn v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci samé.
61. Konstatování žalobkyně, že pokud jde o pochybení (správního orgánu) ve skutkových zjištěních, setrvává na své argumentaci vyjádřené již v odvolání, není samo o sobě způsobilou žalobní námitkou, jež by zakládala povinnost soudu zabývat se jednotlivými námitkami uplatněnými žalobkyní v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Podle § 71 odst. l písm. d) s.ř.s. musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Tvrzené důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí musí být tedy v žalobě uvedeny výslovně; odkaz na jiná podání žalobkyně a tam uváděnou argumentaci je z hlediska vymezení rozsahu soudního přezkumu napadeného rozhodnutí nepostačující. Z těchto důvodů se soud nemůže zabývat argumenty, které žalobkyně případně uvedla v odvolání, ale nikoli již v podané žalobě.
62. Vzhledem ke shora uvedenému závěru soudu o přičitatelnosti protiprávního jednání žalobkyni jakožto právnické osobě nemůže obstát žalobní argumentace založená na údajném postavení J. N. coby spotřebitele. J. N. v projednávané věci jednal jako jednatel žalobkyně, která s ohledem na svůj předmět podnikání a obor činnosti (přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti v rámci výroby, obchodu a služeb neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona) vystupovala jako podnikající právnická osoba, přičemž předmětné jednání souviselo s její podnikatelskou činností.
63. Neobstojí ani argumentace, v níž se žalobkyně marně pokouší přenést svou odpovědnost za nelegální nakládání s odpadem na provozovatele zařízení, od kterých recyklát použitý na zpevnění cesty pořídila. V této souvislosti je zapotřebí poukázat na obecné povinnosti týkající se nakládání s odpadem, jež každému ukládá § 13 odst. 1 písm. a) a b) zákona o odpadech. Jedná se o povinnost nakládat s odpadem pouze způsobem stanoveným tímto zákonem a jinými právními předpisy vydanými na ochranu životního prostředí a zdraví lidí pro daný druh a kategorii odpadu, jakož i povinnost nakládat s odpadem (až na zákonem stanovené výjimky) pouze v zařízení určeném pro nakládání s daným druhem a kategorií odpadu. I žalobkyně jakožto osoba, která zamýšlela určitý materiál (recyklát, stavebně demoliční suť) použít pro konkrétní účel, tedy nesla odpovědnost za to, zda s daným materiálem nakládá způsobem odpovídajícím zákonu o odpadech. Této odpovědnosti se žalobkyně nemůže zprostit pouhým tvrzením, že materiál zakoupila v dobré víře ohledně jeho další využitelnosti.
64. To, zda užití materiálu zakoupeného žalobkyní vedlo k technickému zpevnění přístupové cesty na pozemku parc. č. XA, je z pohledu zákona o odpadech naprosto irelevantní. Nikdo nezpochybňuje, že žalobkyně realizovala stavební činnost, při níž použila shora popsaný materiál, ve snaze zpevnit přístupovou cestu. Pochybení žalobkyně spočívá v tom, že při této stavební činnosti použila nevhodný materiál (odpad), ohledně kterého nebyla schopna doložit, že splňuje potřebné parametry k takovému užití.
65. Žalovaný se otázkou právního režimu naváženého materiálu a samotného jednání žalobkyně v režimu zákona o odpadech podrobně zabýval. Žalobkyně ničím nezpochybnila zjištění správního orgánu, že ke dni 31. 1. 2023 byl na pozemku parc. č. XA jednáním žalobkyně soustředěn stavebně demoliční odpad, který obsahoval betonový, cihlový a asfaltový recyklát. Žalobkyně dne 26. 1. 2023 při místním šetření policie, ze kterého byl sepsán úřední záznam č. j. KRPM-14444-1/ČJ-2023-140522, uvedla, že byla využita nedrcená stavební suť. Žalovaný oprávněně posoudil činnost žalobkyně spočívající ve zpevňování cesty na pozemku parc. č. XA pomocí navezeného stavebně demoličního materiálu jako použití odpadu pro technické účely při terénních úpravách tohoto pozemku, tedy jako zasypávání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. v) zákona o odpadech, a na toto jednání aplikoval ustanovení § 34 odst. 6 a odst. 7 zákona o odpadech, která stanoví základní náležitosti pro odpad použitelný pro zasypávání.
66. Soud se ztotožňuje se žalovaným, že speciální a technické požadavky pro odpad použitelný pro zasypávání jsou stanoveny ve vyhlášce č. 273/2021 Sb. Podle přechodného ustanovení § 79 odst. 4 vyhlášky č. 273/2021 Sb., mohly být do 31. 12. 2023 pro účely zasypávání využívány i odpady za splnění podmínek pro využívání odpadů na povrchu terénu podle vyhlášky č. 294/2005 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zákona. Dle § 12 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 294/2005 Sb., na povrchu terénu nelze využívat stavební a demoliční odpady s výjimkou zeminy, jalové horniny, hlušiny, sedimentů, recyklátu ze stavebního a demoličního odpadu a vybouraných betonových nebo železobetonových bloků využívaných jako náhrada za lomový kámen k účelům, pro které není technicky možné využít recyklát ze stavebního a demoličního odpadu. Dle § 12 odst. 2 vyhlášky č. 294/2005 Sb., s výjimkou odpadů využívaných k rekultivaci skládek podle § 13 odst. 1 nesmí obsahy škodlivin v sušině odpadů a výsledky ekotoxikologických testů odpadů využívaných na povrchu terénu překročit limitní hodnoty ukazatelů stanovených v příloze č. 10. Zákonné nakládání s recyklátem ze stavebního a demoličního odpadu tedy vyžaduje prokázání dodržení stanovených limitů obsahu škodlivin v sušině odpadů a nepřekročení limitních hodnot podle výsledků ekotoxikologických testů (k tomu viz tabulku č. 10.1 i 10.2 přílohy č. 10 vyhlášky č. 294/2005 Sb.). Pro asfaltový recyklát se uplatnilo taktéž přechodné ustanovení § 83 odst. 5 vyhlášky č. 273/2021 Sb., které odkazuje na podmínky použitelné do 31. 12. 2023 vyhlášky č. 130/2019 Sb., o kritériích, při jejichž splnění je asfaltová směs vedlejším produktem nebo přestává být odpadem, ve znění pozdějších předpisů.
67. K prolomení zákazu využití stavebně demoličního materiálu na povrchu terénu by tak muselo být žalobkyní prokázáno, že použité materiály splnily stanovené výjimky. Pro betonový a cihlový recyklát zakoupený od společnosti ZKJD-TECH byly předloženy protokoly o analýze vzorku a vyhodnocení vzorků, ze kterých plyne jejich soulad s přílohou č. 10, tabulkou 10.1 vyhlášky č. 294/2005 Sb. Doklady o ekotoxicitě dle tabulky 10.2 nicméně ČIŽP nebyly ani po výzvách předloženy. Společností RESTA pak nebyly ČIŽP předloženy žádné relevantní doklady týkající se jak betonového, tak asfaltového recyklátu, které měla žalobkyně od této společnosti zakoupit. Tato klíčová zjištění, z nichž správní orgány obou stupňů při svém rozhodování vycházely, žalobkyně žádnou relevantní námitkou nezpochybnila.
68. Žalovaný v návaznosti na tato zjištění oprávněně uzavřel, že u žádné ze složek stavebně demoličního materiálu použitých žalobkyní nebylo prokázáno splnění podmínek stanovených právními předpisy pro využití odpadu k zákonnému zasypávání.
69. Závěr žalovaného o použití nevyhovujícího materiálu pro zasypávání zároveň vyvrací opodstatněnost námitky žalobkyně, že předmětné stavebně demoliční materiály splňovaly podmínky pro ukončení odpadového režimu podle § 9 zákona o odpadech. Recyklát, který žalobkyně odebrala od provozovatelů zařízení oprávněných k nakládání s odpady a využila na zpevnění cesty na pozemku parc. č. XA, nebyl doložen prostřednictvím dokladů, jež by prokazovaly možnost využití tohoto odpadu k zasypávání v souladu se zákonem o odpadech.
70. Námitky žalobkyně spočívající v tvrzení, že pořízený materiál pro ni měl pozitivní ekonomickou hodnotu, a proto se nemůže jednat o odpad, jsou v rozporu s výkladem termínu odpadu dle zákona o odpadech. Jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 1. 2026, č. j. 22 As 201/2025-41, i věci, které mají ekonomickou hodnotu, mohou být odpadem. Stejně tak ani tvrzení žalobkyně o zvýšení užitné hodnoty pozemku parc. č. XA a zajištění funkční přístupové cesty nevylučují povahu materiálu jako odpadu a neprokazují splnění zákonných podmínek pro jeho využití. V rozsudku ze dne 4. 3. 2025, č. j. 7 As 158/2024-39 Nejvyšší správní soud zdůraznil, že samotné subjektivní přesvědčení držitele o povaze materiálu nevylučuje jeho posouzení jako odpadu; rozhodné je posouzení konkrétních okolností a zákonných podmínek.
71. Není pravdou, že se žalovaný nezabýval tím, že část odpadu byla pořízena (lépe řečeno dopravena na pozemek) osobou J. K. Při posouzení role J. K. v jednání žalobkyně žalovaný oprávněně vyšel mj. z úředního záznamu Policie České republiky č. j. KRPM-14444-5/ČJ-2023-140522 ze dne 26. 1. 2023, z něhož je patrné, že jmenovaný jednal ve prospěch žalobkyně na základě její žádosti. J. K. výslovně uvedl, že „panu Netkovi pomáhal uvést cestu do původního stavu, jelikož ho o to požádal.“ J. K. tedy jednal ve prospěch žalobkyně na žádost jejího jednatele. Sama žalobkyně v dopisech ze dne 23. 2. 2023 a dne 2. 5. 2023 opakovaně uvedla, že J. K. jednal jako její dopravce a vystavení dokladu na jeho jméno byl omyl. Žalovaný proto správně posoudil roli J. K., který v daném případě nejednal ve vlastním zájmu, ale vykonával činnost směřující k zajištění zájmů žalobkyně a na její pokyn.
72. K námitce žalobkyně, že v dané věci nedošlo k ohrožení životního prostředí, soud ve shodě se žalovaným uvádí, že zákon o odpadech je založen na principu prevence a předběžné opatrnosti, a proto není nutné prokazovat vznik konkrétní újmy na životním prostředí spojené s navezením stavebně demoličního materiálu žalobkyní na pozemek parc. č. XA. Postačuje zjištění, že s odpadem bylo nakládáno v rozporu se zákonnými požadavky, jejichž účelem je předcházet ohrožení životního prostředí. Opatření k nápravě podle § 116 odst. 1 zákona o odpadech ostatně neslouží k sankcionování vzniklé újmy na životním prostředí, nýbrž k odstranění protiprávního stavu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2020, č. j. 5 As 325/2018-39).
73. Soud považuje za nedůvodnou také námitku nepřiměřenosti uloženého nápravného opatření. Dle jeho názoru uložené opatření k nápravě představuje jediný možný prostředek k obnovení zákonného stavu v plném rozsahu.
74. Soud na tomto místě zdůrazňuje, že žalovaný důvodně dospěl k závěru, že veškerý stavebně demoliční materiál dovezený žalobkyní na pozemek parc. č. XA je třeba považovat za odpad. Tvrzení žalobkyně, že pouze část materiálu o hmotnosti 30 t byla shledána správními orgány odpadem, vůbec neodpovídá skutečnosti. U žádného ze žalobkyní navezených materiálů nebylo prokázáno splnění zákonných podmínek pro jeho využití formou zasypávání, podmínek pro ukončení odpadového režimu ani jiných skutečností, pro které by žalovaný mohl dospět k jinému závěru o povaze stavebně demoličního materiálu. Opatření k nápravě míří na stavebně demoliční odpad, k němuž byly ve správním řízení doloženy příslušné nabývací listiny, nikoliv na oněch cca 30 t stavební suti z demolice, jejíž použití žalobkyně připustila v doplnění odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí (poznámka soudu: žalobkyně v doplnění odvolání zároveň uvedla, že použití této stavební suti z demolice bylo projednáno v přestupkovém řízení a sankcionováno pokutou 15 000 Kč uloženou jí příkazem, což opět není pravda, neboť příkazem byla uznána vinnou tím, že na pozemku parc. č. XA využila stavebně demoliční odpad v množství 172,55 t). Nadto nelze pominout, že jednáním žalobkyně došlo k faktickému promísení a propojení jednotlivých složek stavebně demoličního materiálu. Nelze tedy uvažovat ani po právní ani po skutkové stránce o vymístění pouze části závadného materiálu. Jakékoli kompromisní řešení spočívající v ponechání části nezákonně navezeného odpadu na místě by ve svém důsledku znamenalo legalizaci nezákonného postupu žalobkyně.
75. Soud nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že správní orgány nepodnikly kroky ke zjištění skutečného složení materiálu. Bezprostředně po obeznámení se se závadným stavem ČIŽP jednala ve snaze zjistit podstatu materiálu navezeného na pozemek, o čemž svědčí nejen opakované výzvy adresované žalobkyni a společnostem RESTA a ZKJD-TECH, od kterých žalobkyně měla materiál zakoupit, ale též provedení několika místních šetření s cílem objasnit skutečné složení navezeného materiálu. Na základě těchto úkonů ČIŽP došla k závěru, že pozemek parc. č. XA obsahuje stavební a demoliční odpad (úlomky cihel, betonu, stavební keramiky a asfaltových ker až do velikosti cca 0,5 m), částečně překrytý asfaltovým recyklátem. Skutečnost, že ze strany žalobkyně ani ze strany jmenovaných společností nebyly ve výsledku předloženy takové doklady, které by vedly k závěru o souladu užití předmětných materiálů se zákonem o odpadech, nelze klást za vinu správnímu orgánu.
76. Žalobkyně neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že realizace uloženého opatření k nápravě povede k ohrožení životního prostředí. Tvrzené zhoršení kvality veřejného prostoru po odstranění stavebně demoličního materiálu nezákonně umístěného na pozemek parc. č. XA nemůže samo o sobě odůvodnit ponechání tohoto materiálu na místě, kam byl umístěn v rozporu se zákonem o odpadech.
77. Závěrem soud uvádí, že spolupráce žalobkyně se správními orgány je jistě chvályhodná, na posouzení přiměřenosti uloženého opatření k nápravě však nemůže mít nejmenší vliv.
78. Protože soud v projednávané věci neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nicotné či nezákonné, nevyhověl primárnímu ani eventuálnímu žalobnímu petitu a žalobu prvním výrokem rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.
79. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez jednání.
80. Žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a procesně úspěšnému žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti v řízení nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.
Praha 14. října 2026
Mgr. Martin Kříž v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.