Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63 Ad 1/2026 - 30.pdf
PDF · 0 B
No categories available
63 Ad 1/2026 - 30
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Szalonnásem ve věci
žalobce:
J. B. S., nar. X,
bytem X,
proti
žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí,
se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2026, č. j. MPSV-2026/250756-914,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2026, č. j. MPSV-2026/250756-914, a jemu předcházející rozhodnutí Úřadu práce ČR-krajské pobočky v Karlových Varech ze dne 2. 7. 2026, č. j. 46440/2026/KVA, sp. zn. UP/291771/2026/HN, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Předmět řízení
1. Žalobce brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2026, č. j. MPSV-2026/250756-914 (dále též jen: „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR-krajské pobočky v Karlových Varech ze dne 2. 7. 2026, č. j. 46440/2026/KVA, a zamítl jeho odvolání proti němu. Správní orgán I. stupně jím rozhodl žalobci nepřiznat dávku mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje v podobě dlužného nájemného a služeb ve výši 10 936 Kč.
Obsah žaloby
2. Žalobce uvedl, že on a společně posuzovaná osoba Š. K. jsou zdravotně znevýhodněné osoby dlouhodobě žijící v hmotné nouzi. V rámci městského bydlení užívali jednu obytnou místnost se sdíleným sociálním zázemím a společným měřením spotřeby vody, což podle žalobce vedlo ke vzniku nedoplatku na nájemném a službách ve výši 10 936 Kč. Z důvodu tohoto dluhu obdržel výpověď z nájmu ke dni 8. 11. 2026 a současně ztratil možnost ucházet se o jiné městské bydlení, čímž je podle něj ohrožen bezdomovectvím. Proto požádal dne 8. 6. 2026 o dávku MOP, avšak správní orgány jeho žádost zamítly.
3. Žalobce namítá, že žalovaný při posouzení věci postupoval přepjatě formalisticky a nesprávně vyhodnotil účel dávky MOP. Podle něj upřednostnil formální hodnocení jeho příjmů před reálnou hrozbou ztráty bydlení a nevzal v úvahu širší sociální a ekonomické souvislosti případu.
4. Dále namítá, že žalovaný nedostatečně zohlednil důsledky vzniku dluhu a hrozící exekuce. Podle žalobce nejde o úhradu běžných závazků, ale o odvrácení ztráty bydlení, prohlubování dluhové situace a sociálního propadu osob v hmotné nouzi.
5. Žalobce rovněž tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 34 Listiny základních práv Evropské unie (právo na sociální pomoc a pomoc v bydlení) a čl. 31 Evropské sociální charty, neboť místo prevence bezdomovectví vede k jeho prohloubení.
6. Navrhuje proto zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.
Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout. Uvádí, že mimořádná okamžitá pomoc je nenároková dávka poskytovaná na základě individuálního posouzení situace žadatele a odůvodněnosti konkrétního výdaje. Dluh na nájemném nepředstavoval nenadálou mimořádnou událost, neboť povinnost hradit nájemné a služby byla žalobci dlouhodobě známá a předvídatelná. Zjištěné příjmy žalobce a společně posuzované osoby podle žalovaného umožňovaly nájemné a služby uhradit, zejména po zaplacení nákladů na bydlení a odečtení životního minima. K úhradě nákladů na bydlení navíc slouží dávky příspěvku a doplatku na bydlení, které žalobce pobíral.
8. Žalovaný dále namítá, že žalobní argumentace je obecná. Ústavní sociální práva jsou podle něj realizována prostřednictvím zákonné úpravy sociálních dávek, přičemž stát v případě žalobce svou roli plní, neboť žalobce využívá systém dávek sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi. Tyto dávky však představují záchrannou síť pro tíživé situace, nikoli nárok na zajištění určité životní úrovně.
9. Žalovaný odmítá tvrzení, že za žalobcovu situaci nese odpovědnost stát. Uvádí, že žalobce měl nedoplatky dlouhodobě a neučinil dostatečná opatření k jejich předcházení. Nelze proto státu přičítat odpovědnost za vznik dluhů, exekucí či jiné důsledky hospodaření domácnosti. Žalobce naopak již čerpá sociální dávky a je na něm, aby aktivně hledal další možnosti řešení své situace a hospodařil s dostupnými prostředky efektivně.
10. Žalovaný uzavřel, že napadené rozhodnutí je v souladu s hmotným i procesním právem a netrpí vadami, které by odůvodňovaly jeho zrušení.
Replika žalobce a její doplnění
11. V soudu zaslané replice odmítá žalobce argumentaci žalovaného jako formalistickou a odporující účelu dávky mimořádné okamžité pomoci i ústavním a evropským standardům ochrany sociálních práv.
12. Namítá, že vznik dluhu na nájemném nelze posuzovat pouze jako předvídatelný výdaj. Poukazuje na svůj zdravotní stav (invalidita II. stupně), omezené příjmové možnosti a nevhodné podmínky bydlení, které podle něj přispěly ke vzniku nedoplatku. Tvrdí, že dávka mimořádné okamžité pomoci je určena právě k odvrácení sociálního propadu, ztráty bydlení a bezdomovectví, a že hrozba ztráty přístřeší představuje mimořádnou situaci vyžadující zásah státu.
13. Dále namítá porušení čl. 1 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobce žalovaný postupoval přepjatě formalisticky a nezohlednil individuální okolnosti případu, zejména jeho zdravotní omezení a reálné možnosti řešení situace. Odmítá také tvrzení, že by měl řešení své situace hledat prostřednictvím nadací či soukromé solidarity.
14. Žalobce rovněž poukazuje na rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 34 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 31 Evropské sociální charty, neboť odmítnutí dávky podle něj přispívá ke ztrátě bydlení a riziku bezdomovectví. Uvádí také, že věc je předmětem podání evidovaného u Petičního výboru Evropského parlamentu pod č. 0811/2026.
15. Konečně odmítá tvrzení žalovaného, že nečiní kroky k řešení své situace. Tvrdí, že poskytl Úřadu práce veškerou požadovanou součinnost, doložil své sociální a zdravotní poměry a navrhl přímou úhradu dávky na účet pronajímatele. Má proto za to, že žalovaný nesprávně hodnotí jeho aktivitu a osobní odpovědnost za vzniklou situaci.
16. V doplnění své repliky pak žalobce předkládá jako nový důkaz oznámení Úřadu práce ČR ze dne 24. 9. 2026, z něhož podle něj vyplývá, že prostory na adrese Závodu míru 791/21 v Karlových Varech jsou pro účely dávek posuzovány jako „jiný než obytný prostor“. Tvrdí, že tato skutečnost potvrzuje, že nežije ve standardním bydlení, nýbrž v krizovém a nestandardním ubytování, kde nemůže plně ovlivňovat náklady na bydlení. Argument žalovaného o předvídatelnosti výdajů a chybném hospodaření proto označuje za formalistický.
17. Dále namítá, že žalovaný pomíjí systémové problémy v oblasti dostupnosti bydlení v České republice.
Posouzení věci
18. Soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci souhlasili a soud neshledal důvod pro konání jednání, když skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně.
19. Ze správního spisu zjistil soud následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti.
20. Dne 8. 6. 2026 podal žalobce žádost o mimořádnou okamžitou pomoc, a to na nezbytný jednorázový výdaj. V popisu životní situace uvedl, že dostal výpověď z nájemního vztahu, že jemu a společně posuzované osobě hrozí pád do bezdomovectví. Požadavek majitele objektu nelze řešit vlastními silami. Odkázal přitom na přílohy. Z nich se podává, že dávka má sloužit k pokrytí úhrady dlužného nájemného a vyúčtování za služby ve výši 10 936 Kč. Žalobce odkázal také na to, že mu zaplacení nájemného nezbývá z invalidního důchodu ve výši 7 350 Kč a dalších dávek včetně příspěvku na bydlení ani základní životní minimum pro dvě osoby. Onemocnění, jimiž oba trpí, jim znemožňují pracovní adaptaci a brání vést standardní pracovní život. Hrozí jim bezprostředně bezdomovectví.
21. Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2026, č. j. 46440/2026/KVA, sp. zn. UP/291771/2026/HN, rozhodl správní orgán I. stupně nepřiznat žalobci dávku mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje. Správní orgán I. stupně se zabýval osobní a majetkovou situací žalobce. V rozhodném období tří kalendářních měsíců před podáním žádosti a rozhodného měsíce, v němž byla žádost podána, tj. březen až červen 2026, dosahoval žalobce příjmů ze závislé činnosti (4 830 Kč za březen až květen 2026, resp. 4 120 Kč za červen 2026), invalidního důchodu pro invaliditu II. stupně ve výši 7 350 Kč měsíčně, příspěvku na bydlení ve výši 1 543 Kč měsíčně, příspěvku na živobytí ve výši 2 542 Kč měsíčně a doplatku na bydlení v částce 1 947 Kč měsíčně.
22. Ze žalobcem doloženého předpisu úhrad za bydlení měl žalobce od ledna 2023 do května 2026 uhradit celkem 168 025 Kč, zaplatil však jen 157 089 Kč, přičemž dluh ve výši 10 936 Kč sestává z nájemného a platby z a služby v lednu 2026 (součet částek 2 251 Kč a 2 797 Kč ponížený o následný částečný doplatek ve výši 835 Kč) a z neuhrazeného nedoplatku z vyúčtování služeb za rok 2025 (ve výši 6 723 Kč).
23. V lednu 2026 žalobce obdržel příjem ze závislé činnosti ve výši 5 041 Kč, invalidní důchod pro invaliditu II. stupně ve výši 7 444 Kč, příspěvek na živobytí ve výši 2 130 Kč a dávky doplatek na bydlení ve výši 1 670 Kč, příspěvek na bydlení ve výši 1 543 Kč. Příjem posuzovaných osob tedy činil 17 828 Kč. Náklady na bydlení činily 5 948 Kč. Částka životního minima dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu činí (v době rozhodné, pozn. soudu) 4 470 Kč pro první nejstarší osobu v okruhu společně posuzovaných osob a 4 040 Kč pro druhou dospělou osobu; celkem tedy v žalobcově domácnosti jde o částku 8 510 Kč. Rozdíl mezi příjmy a výdaji a životním minimem činí 3 370 Kč. Žalobce tedy měl dostatek finančních prostředků na uhrazení nákladů na bydlení v lednu 2026.
24. Jde-li pak o pohledávku z vyúčtování služeb za rok 2025 ve výši 6 723 Kč, dospěl správní orgán I. stupně k závěru, podle něhož žalobce již na základě vyúčtování za předchozí rok 2024 věděl, že jím stanovené zálohy jsou nedostatečné, ale nepřistoupil k jejich zvýšení. Nejde tu tedy o nenadálou událost, neboť povinnost hrazení nájemného a služeb byla žalobci dlouhodobě známá. Žalobce disponoval dostatečnými finančními prostředky k hrazení nájemného a služeb. Jelikož žalobci zbývají měsíčně volné prostředky, může je použít na umořování dluhů.
25. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, v němž znovu poukázal na svou neutěšenou sociální situaci, invaliditu a zátěž způsobenou kumulací exekucí. Uvedl, že je ohrožen bezdomovectvím.
26. Napadeným rozhodnutím však žalovaný žalobcovo odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Vyšel ze závěru, že dávka mimořádné okamžité pomoci je dávkou nenárokovou a poskytuje se na základě komplexního zhodnocení individuální celkové situace a odůvodněnosti konkrétního výdaje; její přiznání závisí na výsledku správního uvážení Úřadu práce. V žalobcově případě se nicméně nejednalo o nenadálou mimořádnou situaci, neboť povinnost hrazení nájemného a poplatků za služby spojené s bydlením je žalobci dlouhodobě známa. Dále se žalovaný ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně, pokud jde o dostatečné finanční prostředky žalobce a společně posuzované osoby na úhradu pravidelných plateb nájemného a za služby spojené s bydlením, jakož i pokud jde o částku, která žalobci a společně posuzované osobě každý měsíc zbývala po odečtení živobytí a jež umožňovala úhradu dluhu na vyúčtování služeb. Vznik dluhu tedy nelze považovat za nenadálou mimořádnou událost, ale naopak za skutečnost dlouhodobě známou a předvídanou.
27. Žalobce ve své žalobě tvrdí přepjatý formalismus správních orgánů a nezákonnost jejich závěrů. Kromě toho označuje na podporu své žaloby i ustanovení Listiny základních práv a svobod, Evropské sociální charty a Charty základních práv EU. Tyto odkazy však nejsou doplněny žádnou konkrétní žalobní argumentací, a soud je proto nepovažuje za samostatný žalobní bod [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], pročež ji nebude vypořádávat.
28. Dle § 36 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění účinném do 31. 7. 2026 má nárok na mimořádnou okamžitou pomoc osoba uvedená v § 2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi.
29. Podle § 2 odst. 5 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění účinném do 31. 7. 2026: „Za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peněžních prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu.“
30. Dávka okamžité mimořádné pomoci, o kterou se v posuzované věci jedná, je dávkou fakultativní a její přiznání je ponecháno na správním uvážení příslušného správního orgánu. Nejde tedy o dávku obligatorní, nárok na niž by vznikal již splněním zákonných předpokladů. Tato dávka má hradit výdaje „jednorázové a v podstatě nahodilé“ (srov. např. rozsudky NSS ze dne 15. 5. 2013, č. j. 3 Ads 87/2012-39, ze dne 23. 11. 2011, č. j. 3 Ads 113/2011-46, č. 2582/2012 Sb. NSS, ze dne 18. 9. 2013, č. j. 6 Ads 39/2013-29, ze dne 20. 11. 2013, č. j. 3 Ads 7/2013-31, či ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 27/2014-28).
31. V posuzované věci správní orgány obou stupňů (žalovaný se k závěrům správního orgánu I. stupně přihlásil) dospěly ke svému z pohledu žalobce negativnímu závěru ohledně jeho žádosti, na základě dvou úvah. Podle prvé z nich je dávka mimořádné okamžité pomoci určena pro nenadálé a mimořádné situace, čemuž však neodpovídá účel, pro který ji žalobce žádal, totiž úhrada nájemného a poplatků za služby, což jsou pravidelné a předpokládané platby. Druhá úvaha pak vedla správní orgány k závěru, že žalobce disponoval dostatečnými finančními prostředky, aby nájemné a platby za služby spojené s bydlením řádně hradil, resp. aby si zvýšil zálohy na dodávky energií a aby mu tak nevznikl nedoplatek, který může přinejmenším hradit ve splátkách.
32. V posuzované věci správní orgány dospěly k závěru, podle něhož hrazení nájemného a plateb za služby spojené s bydlením jsou výdaje nikoli nahodilé nebo nepředvídatelné, ale naopak předvídatelné. Žalobce pak nepovažovaly za osobu v hmotné nouzi, a to s ohledem na jeho příjmy (mzda, invalidní důchod, sociální dávky), od jejichž součtu odečetly částku životního minima, a dospěly k závěru, že žalobce měl prostředky na pravidelné hrazení nájmu i služeb spojených s bydlením, stejně jako mu měsíčně zbývá určitá částka, která mu umožňuje vzniklý dluh hradit, byť třeba ve splátkách.
33. Tuto úvahu však soud považuje za příliš mechanickou.
34. Především pokud jde o charakteristiku výdajů, na které žalobce žádal přiznat dávku mimořádné okamžité pomoci, nezohlednily ve správní orgány ve svých úvahách fakt, že judikatura NSS nevylučuje pravidelné a předvídatelné výdaje paušálně, jakkoli je pojem „jednorázového nezbytného výdaje“, na jehož pokrytí je tato dávka určena, obvykle vykládán v souvislosti s jeho nepředvídatelností nebo dokonce nenadálostí. Judikatura NSS totiž připouští, že za určitých, jistě že výjimečných okolností, mohou být i pravidelné, resp. předvídatelné výdaje pokryty dávkou mimořádné okamžité pomoci (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2016, č. j. 1 Ads 45/2016–20, ve kterém soud uznal, že ve zcela výjimečných případech lze dávku mimořádné okamžité pomoci přiznat i na základě žádosti požadující uhrazení vzniklého nedoplatku na energie, které by jinak měly být hrazeny z příspěvku na bydlení, resp. doplatku na bydlení, nebo rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2020, č. j. 1 Ads 137/2020-28, kde se jednalo o platbu za dřevěné brikety na topnou sezónu). Ani pravidelné resp. předvídatelné výdaje tedy nelze z možnosti jejich pokrytí dávkou mimořádné okamžité pomoci paušálně vyloučit, ale je třeba se přinejmenším zabývat i otázkou, zda v konkrétní situaci konkrétního žadatele nepředstavuje i takový výdaj natolik výjimečnou okolnost, že by mu dávka mimořádné okamžité pomoci mohla náležet. Správní orgány však ve svých rozhodnutích takovouto úvahu neprovedly a spokojily se s konstatováním, že platba nájemného a služeb spojených s bydlením jsou pravidelnými a předvídatelnými výdaji, takže k jejich úhradě nemůže tato dávka sloužit. Nesprávná je také úvaha správních orgánů, pokud jde o otázku „zavinění“ žalobce, že mu vznikl dluh na platbách služeb spojených s bydlením (resp. na jejich ročním vyúčtování). NSS například ve svém rozsudku ze dne 7. 6. 2017, č. j. 3 Ads 242/2016-28, uvedl, že správní orgány jsou povinny zohlednit, zda žadatel nemohl uhradit třeba i předvídatelný výdaj z důvodů, jimž musel ve své konkrétní situaci dát přednost (např. před úhradou vyúčtování za plyn musel pořizovat léky apod.). Není možno se automaticky spokojit s tím, že žadatel neuhradil platbu, ke které byl povinen, čímž si svou situaci zavinil sám. Právě takové úvahy se ovšem objevují i v napadeném rozhodnutí, když správní orgán I. stupně dovozuje, že žalobce si musel být vědom nedostatečnosti jím hrazených záloh na služby spojené s bydlením, takže pokud si je ani pro další rok nezvýšil, nezamezil vzniku dluhu, pročež se nejednalo o nenadálou událost.
35. Pochybení správních orgánů obou stupňů pak soud shledal i ve způsobu, kterým uvážily o žalobcově hospodářské situaci. Pokud jde o příjmy, postupovaly správní orgány řádně, když sečetly žalobcovy skutečné příjmy dle doložených dokladů. Pokud jde však o výdaje, postupovaly naopak schematicky, když výdaje žalobcovy domácnosti kromě nájemného a doložených plateb za služby, porovnávaly pouze s normativní částkou tzv. živobytí dle § 24 a násl. zákona o pomoci v hmotné nouzi (ve znění rozhodném pro projednávaný případ). Z rozsudku NSS ze dne 3. 7. 2013, č. j. 3 Ads 84/2012-48, č. 2904/2013 Sb. NSS však plyne, že o dávce mimořádné okamžité pomoci se rozhoduje „po zohlednění příjmů a celkových sociálních a majetkových poměrů“. Takové zohlednění ale nemůže být nahrazeno částečně mechanickým výpočtem, v němž je od prokázaných příjmů osoby odečtena doložená částka nákladů na bydlení a normativně stanovená částka živobytí. To platí tím spíše, že sám zákon o pomoci v hmotné nouzi ani v případě dávky mimořádné okamžité pomoci se zohledněním tzv. živobytí nepracuje. Právě posouzení, které se zabývá celkovými sociálními a majetkovými poměry vytváří procesní prostor, aby do správní úvahy správního orgánu byly zahrnuty právě specifické okolnosti situace konkrétního žadatele. Oporu ve spise pak nemají závěry správních orgánů, podle nichž žalobce neměl důvod neplatit řádné nájemné a služby, neboť finanční prostředky k tomuto byly k dispozici. I zde správní orgány vycházejí z jimi v podstatě administrativně vypočtených či určených nákladů při zohlednění částky tzv. živobytí na žalobce a společně posuzovanou osobu, aniž by se jakkoli zabývaly reálně vynakládanými výdaji v relevantním období. Částka živobytí tak sice může představovat pomyslný odrazový můstek k dalším úvahám, ale neměla by se stát jediným kritériem hodnocení výdajů žalobcovy domácnosti, pokud existují indicie, že skutečné výdaje mohou být vyšší.
36. Lze shrnout, že soud shledal, že ačkoliv správní orgány v posuzované věci postupovaly podle správně nastaveného algoritmu posuzování nároku na dávku mimořádné okamžité pomoci, tj. nejprve se zabývaly charakterem výdajů, které žalobce označil, a následně pak žalobcovou majetkovou situací, v obou krocích tohoto algoritmu nepostupovaly řádně, ale nedostatečně individualizovaně. Ve vztahu k charakteru výdajů příliš paušálně považovaly pravidelně, resp. předvídatelné platby za vyloučené z dosahu mimořádné okamžité pomoci, přičemž se dostatečně nezabývaly konkrétní žalobcovou situací, která by za určitých podmínek (pokud by se jednalo o okolnosti výjimečné), mohla odůvodnit použití mimořádné okamžité pomoci i na pokrytí takovýchto výdajů. V tomto směru by se správní orgány měly také zabývat otázkou ukončení žalobcova nájemního vztahu (ve správním spise je založena jak výpověď z nájmu ze dne 28. 5. 2026, která byla následně vzata dopisem ze dne 8. 6. 2026 zpět s tím, že nájem skončí uplynutím sjednané doby dne 9. 11. 2026), přičemž je otázkou, zda existující dluh (na který dopis ze dne 8. 6. 2026 odkazuje) je příčinou stanoviska pronajímatele, že nedojde ke sjednání dalšího nájmu. Správní orgány by tedy měly přihlédnout i k případným následkům, které v důsledku neuhrazení dluhu žalobci hrozí. Paušálně pak správní orgány posuzovaly majetkovou situaci žalobce, když materiální zkoumání nahradily v podstatné míře použitím administrativní částky tzv. živobytí, ač k tomu schází právní podklad. Tím způsobem zatížily svá rozhodnutí vadou nezákonnosti. Dílčím způsobem jsou pak napadená rozhodnutí zatížena i vadou nepřezkoumatelnosti, neboť obě dospívají k závěru, že žalobce měl k dispozici dostatečné prostředky, aby v lednu 2026 hradil nájemné i poplatky za služby. Podklady ve správním spisu chybí také ve vztahu k závěru, že žalobce fakticky tím, že si v roce 2024 nezvýšil zálohy na platby za služby spojené s bydlením, zavinil vznik následného nedoplatku za rok 2025. Aby mohl takový závěr obstát, musely by se správní orgány nejprve zabývat otázkou, zda žalobce reálně mohl ve své konkrétní situaci zálohy zvýšit. Soud v této souvislosti připomíná, že správní orgány jsou podle § 3 správního řádu povinny zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Závěr a náklady řízení
37. Soud shledal žalobu důvodnou, a proto podle § 78 odst. 1 s. ř. s. výrokem I. tohoto rozsudku zrušil napadené rozhodnutí pro jeho nezákonnost. Jelikož shledal, že v dalším průběhu řízení bude třeba učinit takové procesní kroky v podobě individuálního zjišťování žalobcovy situace, považoval soud současně za nutné zrušit i rozhodnutí správního orgánu I. stupně podle § 78 odst. 3 s. ř. s., neboť realizace těchto úkonů se vzpírá povaze odvolacího správního řízení. Současně soud vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení dle § 78 odst. 4 s. ř. s. V dalším průběhu řízení jsou správní orgány vázány právním názorem soudu vyjádřeným v tomto rozsudku dle § 78 odst. 5 s. ř. s. To v tomto případě znamená, že se budou správní orgány především řádně zabývat charakterem výdajů, na jejichž pokrytí žalobce žádal poskytnout dávku mimořádné okamžité pomoci, přičemž zohlední východiska shora citované judikatury NSS, a posléze se budou individualizovaným způsobem zabývat žalobcovou situací, jeho příjmovými a výdajovými poměry a rovněž hrozbou ztráty bydlení do té míry, zda je nebo není v příčinné souvislosti s dluhem, na jehož úhradu žalobce dávku mimořádné okamžité pomoci žádal. Teprve na základě řádně zjištěného skutkového stavu pak vyvodí příslušné právní závěry.
38. Výrokem II. tohoto rozsudku pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Učinil tak podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má procesně úspěšný účastník řízení právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení po procesně neúspěšném účastníkovi. Ve věci byl procesně úspěšným žalobce. Soud však nezjistil, že by mu v souvislosti s řízením nějaké důvodně vynaložené náklady vznikly, žalobce žádanou částku 500 Kč nijak nezdůvodnil a ze spisu nevyplývá. Proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a s. ř. s.).
Plzeň 15. října 2026
JUDr. Ondřej Szalonnás v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.