Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 A 38/2026 - 25

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., v právní věci

žalobce: X, narozen dne X

státní příslušností Ukrajina

zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s.

sídlem Poděbradská 5, 190 00 Praha 9

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 15. 9. 2026, evidované pod č. j. OAM-0420984/DO-2026, pro nepřijatelnost

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 15. 9. 2026 jeho žádost o udělení dočasné ochrany, evidovanou pod č. j. OAM-0420984/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 15. 9. 2026, evidované pod č. j. OAM-0420984/DO-2026.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou ze dne 18. 9. 2026, doručenou Městskému soudu v Praze téhož dne, domáhal určení, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 15. 9. 2026, evidované pod č. j. OAM-0420984/DO-2026, jako nepřijatelné podle , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále též jen „Lex Ukrajina“), byl nezákonný. Současně navrhl, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práva na dočasnou ochranu a uložil mu povinnost obnovit stav před vrácením uvedené žádosti jako nepřijatelné. Žalovaný posoudil žádost žalobce jako nepřijatelnou s odůvodněním, že žalobce je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiných členských státech Evropské unie nebo Schengenského prostoru (Chorvatsko).

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobce uvedl, že se dne 15. 9. 2026 dostavil do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Praze, kde požádal o dočasnou ochranu. Žalovaný mu vrátil formulář žádosti s tím, že je nepřijatelná. Jako důvod nepřijatelnosti ve formuláři vyznačil to, že „žadatel(ka) je nebo byl(a) držitelem(kou) dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru“. Žalobce přiznal, že dříve měl dočasnou ochranu v Chorvatsku. Ta však již není platná, neboť v Chorvatsku pobýval pouze dva měsíce v roce 2022, a dočasnou ochranu již dále neprodlužoval.

3. Stran soudní přezkoumatelnosti tvrzeného zásahu žalobce odkázal na platnou judikaturu Soudního dvora EU, konkrétně na rozsudek ze dne 27. 2. 2025 ve věci C753/23 Krasiliva (dále též jen „Krasiliva“).

4. Žalobce namítal, že Nejvyšší správní soud v několika rozsudcích dospěl k závěru, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, podle kterého žalovaný v jeho případě postupoval, odporuje unijnímu právu a nelze je proto v praxi aplikovat: „z práva Evropské unie vyplývá právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, na přemístění se do jiného členského státu. Tento členský stát jim musí v souladu s čl. 8 směrnice o dočasné ochraně udělit povolení k pobytu. Právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle a d) je s tímto právem v rozporu, pročež ji nelze použít“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2025, č. j. – 37, bod 32, viz také rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, body 53 až 70 nebo rozsudek z téhož dne, č. j. -42, body 53 až 70). Stejný právní názor pak Nejvyšší správní soud zaujal i po přijetí nového prováděcího rozhodnutí Rady v roce 2025 a také ve vztahu k důvodu nepřijatelnosti podle lex Ukrajina (mezi mnoha viz např. rozsudek ze dne 30. 4. 2025, č. j. – 42, č. j. – 30, č. j. – 37, č. j. -47, č. j. – 36, ze dne 29. 4. 2025, č. j. -39, ze dne 25. 4. 2025, č. j. – 31, ze dne 24. 4. 2025, č. j. – 32 nebo č. j. – 49) i Městského soudu v Praze (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, čj. -61, ze dne 30. 4. 2025, čj. -38, ze dne 16. 5. 2025, čj. -33, ze dne 20. 5. 2025, čj. -39, ze dne 3. 6. 2025, čj. -52, ze dne 17. 6. 2025, čj. -39; ze dne 17. 7. 2025, čj. -33).

5. Podle žalobce Nejvyšší správní soud své závěry založil zejména na výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES o dočasné ochraně, jak jej provedl Soudní dvůr Evropské unie ve věci Krasiliva (C-753/23). Žalobce měl za to, že z uvedené judikatury vyplývá, že členský stát je povinen žádost o dočasnou ochranu přijmout a vést o ní řádné správní řízení, i pokud je žadatel evidován jako osoba požívající dočasné ochrany v jiném členském státě. Správní orgán je oprávněn následně ověřit skutečný stav věci, zejména zda byla dočasná ochrana v jiném státě skutečně udělena a zda nadále trvá, nikoli však žádost bez dalšího odmítnout jako nepřijatelnou.

6. Institut nepřijatelnosti ovšem podle žalobce nelze použít ani v případě, že občan Ukrajiny ke dni podání žádosti dočasnou ochranou v jiné zemi pořád disponuje. V takovém případě musí žalovaný umožnit, aby se dotyčný dočasné ochrany v jiném státě vzdal. Žalobce již v současnosti nemá platnou chorvatskou dočasnou ochranu.

7. Dále žalobce poukázal na to, že unijní právo má aplikační přednost a správní orgány mají povinnost jej použít z úřední povinnosti, obzvlášť je-li s ním vnitrostátní norma v rozporu (viz např. rozsudek Soudního dvora EU ve spojených věcech C924/19 a , FMS a další, bod 183 nebo z české judikatury např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. – 21). O tom, že § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, je s unijním právem v rozporu, již nyní neexistují žádné pochybnosti. Žalovaný proto podle žalobce úmyslně nerespektuje jasnou judikaturu Nejvyššího správního soudu. I nadále postupuje v rozporu s unijním právem, pokud žádosti ukrajinských občanů, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě, označuje za nepřijatelné.

8. Žalobce ještě z opatrnosti dodal, že přede dnem 24. 2. 2022 pobýval na Ukrajině. Žalovaný ovšem před vyznačením nepřijatelnosti vůbec nezkoumal, zda žalobce lze považovat za osobu podle § 3 Lex Ukrajina. Zřejmě z toho důvodu žalovaný ve formuláři žádosti nevyznačil, že „Bylo zjištěno, že žadatel(ka) je občan Ukrajiny pobývající na Ukrajině přede dnem 24. 2. 2022.“ Tato otázka však nyní není mezi stranami předmětem sporu. Pokud by žalobce nebyl osobou pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022, jen stěží by v jiné zemi získal dočasnou ochranu. Ve své správní praxi žalovaný přistupuje k ověření toho, zda žadatel je osobou pobývající na Ukrajině před začátkem války až poté, co žadatel uspěje se zásahovou žalobou. Žalobce je v každém případě připraven doložit soudu důkazy o tom, že před 24. 2. 2022 opravdu pobýval na Ukrajině, pokud by to bylo zapotřebí.

9. Žalobce v závěru navrhl, aby soud vydal rozsudek, jímž určí, že posouzení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 15. 9. 2026, evidované pod č. j. OAM-0420984/DO-2026, jako nepřijatelné představuje nezákonný zásah žalovaného. Současně žalobce navrhl, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci.

III. Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 30. 9. 2026 uvedl, že žádost žalobce o udělení dočasné ochrany posoudil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. Nepřijatelnost shledal v tom, že žalobce ve své žádosti sice výslovně uvedl, že mu nebylo nikdy jiným členským státem Evropské unie vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, ovšem údaje v platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) svědčí o opaku. Z těchto údajů je patrné, že žalobce získal již dříve oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Chorvatsku, přičemž v současnosti toto pobytové oprávnění je stále platné. Podle žalovaného je pro posouzení přijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina rozhodné, zda bylo žadateli povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany již uděleno v jiném členském státě Evropské unie. Znění tohoto ustanovení neváže nepřijatelnost žádosti na to, zda takové pobytové oprávnění nadále trvalo také ke dni podání následné žádosti v České republice.

11. Podmínky pro postup podle citovaného ustanovení tak byly podle žalovaného splněny, přičemž toto ustanovení považoval za souladné s unijní právní úpravou. Žalovaný dále zdůraznil, že samotná skutečnost, že směrnice 2001/55/ES výslovně neupravuje jiné formy druhotného pobytu, nemůže vést k závěru, že jednotlivci svědčí subjektivní právo domáhat se udělení pobytu v dalším členském státě poté, co mu již bylo pobytové oprávnění uděleno jiným členským státem. Takové právo podle jeho názoru nelze dovodit ani z prováděcího rozhodnutí Rady EU č. 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Stejně tak je nelze bez dalšího vyvozovat z neuplatňování čl. 11 směrnice 2001/55/ES, neboť se jedná o politické rozhodnutí členských států přijaté na úrovni Rady Evropské unie, nikoli o výsledek standardního normotvorného procesu Evropské unie.

12. Žalovaný dále uvedl, že výklad zastávaný v dosavadní judikatuře není bez dalšího slučitelný s koncepcí společného evropského azylového systému. Možnost prvotní volby hostitelského státu podle něj přispívala k rovnoměrnějšímu rozložení osob prchajících před ozbrojeným konfliktem mezi jednotlivé členské státy. Již právní akty přijaté v rámci první fáze budování společného evropského azylového systému vycházely z předpokladu, že druhotné pohyby osob mezi členskými státy představují nežádoucí jev, kterému je třeba předcházet. Stejné východisko je podle žalovaného patrné i z novější reformy tohoto systému uskutečněné prostřednictvím migračního paktu. Recitály dotčených právních předpisů vycházejí z předpokladu, že rozdíly mezi právními úpravami členských států mohou vytvářet pobídky k druhotným pohybům osob a že jejich omezení představuje legitimní cíl harmonizace azylové politiky Unie. Žalovaný si byl vědom, že uvedené závěry unijní azylové legislativy se zpravidla vztahují k druhotným pohybům osob, které dosud nezískaly pobytové oprávnění v některém z členských států. Za významné však považoval zdůraznit, že snaha o omezení druhotných přesunů směřujících k dlouhodobému pobytu nebo ke změně hostitelského státu není cizí ani režimům, v nichž dotčené osoby již určitým pobytovým oprávněním disponují.

13. V této souvislosti žalovaný poukázal na praxi Spolkové republiky Německo, která zamítá žádosti o dočasnou ochranu osobám požívajícím dočasné ochrany v ČR. Podle žalovaného tak srovnatelný přístup zastávají i jiné členské státy Evropské unie. Na podporu svého výkladu odkázal rovněž na německou správní a soudní praxi a navrhl, aby soud zvážil položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie ve vztahu k § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. Žalovaný dále poukázal na rozhodnutí příslušného irského správního orgánu jako na podpůrnou indicii významnou pro posouzení, zda je výklad směrnice 2001/55/ES v oblasti druhotného pohybu osob požívajících dočasné ochrany v rámci Evropské unie skutečně jednoznačný.

14. Žalovaný ve svém vyjádření dále poukázal na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, kterým byla dočasná ochrana prodloužena do roku 2027. Toto rozhodnutí obsahuje nové recitály, které výslovně reagují na problematiku druhotného pohybu osob požívajících dočasné ochrany a na důsledky dohody členských států o neuplatňování čl. 11 směrnice 2001/55/ES. Zejména recitál 4 uvádí, že členské státy by měly zamítat žádosti o povolení k pobytu podané podle čl. 8 odst. 1 směrnice, je-li zřejmé, že dotčená osoba již získala povolení k pobytu z téhož důvodu v jiném členském státě. Recitály 5 a 6 pak výslovně zdůrazňují, že dohodu členských států o neuplatňování čl. 11 směrnice nelze vykládat tak, že by členskému státu vznikala povinnost udělit povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, které již bylo takové povolení vydáno jiným členským státem.

15. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu před nezákonným zásahem zamítl.

IV. Hodnocení Městským soudem v Praze

16. Městský soud v Praze v souladu s přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

17. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce v souladu s nevyjádřil svůj nesouhlas s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný naproti tomu s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasil. Soud neshledal důvod provádět ve věci dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady ay, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly obě procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v jimi doložených písemnostech, které jim byly předem známy.

18. Podle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).

19. Podle § 3 odst. 2 Lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a), uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

20. Podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

21. Podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže

a) není podána osobně,

b) je podána cizincem, který není uveden v § 3,

c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,

d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,

e) je podána cizincem, který je občanem Evropské unie, státu, který je vázán mezinárodní smlouvou sjednanou s Evropskou unií2), z níž mu vyplývá právo na volný pohyb rovnocenné takovému právu občanů Evropské unie, nebo státu, který je vázán Dohodou o Evropském hospodářském prostoru3), nebo

f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

22. Podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí se toto rozhodnutí vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala:

a)

ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022;

b)

osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a

c)

rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b).

23. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice 2001/55/ES členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR.

24. Podle čl. 25 odst. 3 téže směrnice, pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

25. Ochranu podle a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. -65, č. 603/2005 Sb. NSS).

26. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, zda jí již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU (v Chorvatsku). Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem ve smyslu (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou.

27. Námitky žalobce směřovaly proti postupu žalovaného, který shledal jeho žádost nepřijatelnou proto, že v minulosti získal dočasnou ochranu v Chorvatsku. Mezi účastníky je nesporné, že žalobci byla v minulosti dočasná ochrana v Chorvatsku udělena. Nepanuje však již shoda na tom, z jakého zákonného důvodu žalovaný žalobci jeho žádost jako nepřijatelnou vlastně vrátil. Žalobce měl za to, že mu žalovaný vrátil žádost jako nepřijatelnou z důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina. Žalovaný naproti tomu uváděl ve svém vyjádření důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, čemuž poté odpovídala jeho argumentace.

28. Zdejší soud se přiklání k tomu, že žalovaný vrátil žalobci žádost jako nepřijatelnou z důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, neboť v místě pro úřední záznamy formuláře žádosti o poskytnutí dočasné ochrany podané žalobcem vyznačil jako důvod nepřijatelnosti žádosti textové pole znějící: „žadatel(ka) JE nebo BYL(A) držitelem(kou) dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru.“ Toto znění totiž více odpovídá znění ust. § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina než ust. § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, kteréžto navíc obsahuje slova:„…poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.“ Soudu je navíc z úřední činnosti známo, že žalovaný ještě v nedávné době používal formuláře, které obsahovaly textové pole znějící: „žadatel(ka) JE nebo BYL(A) držitelem(kou) dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení podle z. č. “ Toto znění odpovídalo jednoznačně ust. Lex Ukrajina. I když soudu zatím není známo, co změnou formuláře v tomto směru žalovaný zamýšlel, je výsledkem to, že důvod vrácení žádosti o poskytnutí dočasné ochrany spíše odpovídá znění ust. Lex Ukrajina pro absenci slov: „…a bylo učiněno prohlášení podle z. č. “

29. Bez ohledu na to, zda žalovaný skutečně žádost odmítl jako nepřijatelnou z důvodu dle § 5 odst. 1 písm. d) nebo dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, dospěl by soud ke stejnému závěru o nezákonnosti zásahu žalovaného a tedy o důvodnosti žaloby. Obě tato ustanovení obsahují jednu společnou podmínku, a sice, že žadateli byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie. V této skutečnosti pak žalovaný spatřuje zásadní překážku pro přijetí žádosti žalobce o dočasnou ochranu.

30. Soud k tomu konstatuje, že na důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je třeba – s ohledem na jeho formulaci – nahlížet v souladu s předchozí judikaturou k důvodům nepřijatelnosti podle písm. c) a d) téhož ustanovení. Ostatně i žalovaný ve vyjádření k žalobě omezil většinu svých argumentů na to, že z práva EU neplyne právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).

31. Z vyjádření žalovaného je zjevné, že žalovaný neakceptoval závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina. Soud proto i v kontextu nynějšího případu připomíná již zmíněný rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na nějž NSS navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42 a č. j. -42, a mnoha dalšími. Existence práva oprávněné vysídlené osoby (držitele dočasné ochrany) na druhotnou volbu státu pobytu je podrobně popsána jednak v rozsudku č. j. -42 (viz body 53 až 70), a poté i v celé řadě navazujících rozsudků NSS, v nichž shledal postup žalovaného vůči žadatelům jako nezákonný zásah. Zdejší soud již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, č. j. -61, ze dne 30. 4. 2025, č. j. -38, ze dne 13. 6. 2025, č. j. -37, nebo ze dne 21. 10. 2025, č. j. -33 a č. j. -24), kdy na tyto závěry nyní znovu odkazuje.

32. I kdyby žalovaný shledal žádost žalobce nepřijatelnou podle novějšího důvodu nepřijatelnosti (§ 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina), dopadaly by na posouzení dané věci v plném rozsahu východiska dřívější již zmíněné „dubnové“ judikatury NSS. Ta se uplatní proto, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, stejně jako důvody nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d), vylučuje z věcného přezkumu žádosti cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této původní (byť formulačně upravené) podmínce pak v podobě nepřijatelnosti podle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, kterým Ministerstvo vnitra vyrozumělo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

33. K první podmínce soud předně uvádí, že první část § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina. Klíčovým zůstává, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí 1, na kterou této osobě vzniká nárok na základě čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou z toho důvodu, že tato osoba o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany požádala nebo jí bylo toto povolení uděleno také v jiném členském státě EU (bez ohledu na to, zda jím dosud disponuje či nikoli). Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je/byla vedena v platformě TPP jako držitelka povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.

34. Úvahy žalovaného stran neupravení druhotného pohybu ve směrnici č. 2001/55/ES jsou s výše citovanou judikaturou NSS v rozporu. V ní je totiž dovozeno, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 1 právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES postrádala smysl.

35. Soud neshledal, že by tyto závěry NSS byly rozporné se smyslem a účelem směrnice č. 2001/55/ES. Tato směrnice sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo žalovaným uvedený čl. 15 a 26; to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice č. 2001/55/ES ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, když aplikace daného mechanismu je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob – uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pokud by čl. 26 směrnice č. 2001/55/ES bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice č. 2001/55/ES sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí 1 i prováděcí rozhodnutí 2 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice č. 2001/55/ES, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž i legálně.

36. Z toho plyne, že pokud žadatel splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 1, svědčí mu i právo sekundární volby hostitelského státu, které však v případě vrácení žádosti jako nepřijatelné nemůže realizovat.

37. Na právě uvedeném nic nemění prováděcí rozhodnutí 2 (ani prováděcí rozhodnutí 3). Z tohoto rozhodnutí z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žádost žalobce mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení. Žalobce uvedl, že dočasnou ochranu v Chorvatsku získal, ale již ji neprodlužoval, okolnosti trvání dočasné ochrany proto musí být blíže zjišťovány ve správním řízení v souladu s „dubnovou“ judikaturou NSS.

38. Podle recitálu (4) prováděcího rozhodnutí 2 vzhledem k tomu, že určitá osoba může v daném okamžiku požívat práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě, by členské státy k zajištění toho, aby tato zásada byla respektována, a s cílem zabránit vícenásobným registracím k dočasné ochraně měly zamítnout žádosti o povolení k pobytu podané na základě čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, pokud je zřejmé, že dotčená osoba již povolení k pobytu na tomto základě získala v jiném členském státě. To by bylo v souladu s rozsudkem Soudního dvora ze dne 27. února 2025 ve věci C-753/23, a zejména s jeho bodem 30. (recitál (5) prováděcího rozhodnutí 3 je pak identický)

39. Podle recitálu (5) prováděcího rozhodnutí 2 v souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak.

40. Podle recitálu (6) prováděcího rozhodnutí 2 s ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.

41. Recitály sice upřesňují, jak by mělo být prováděcí rozhodnutí 1 interpretováno, nijak ale výslovně nezakotvují, že by jednou udělená dočasná ochrana automaticky znamenala zákaz poskytnutí dočasné ochrany v jiném členském státě. Recitály (4) a (6) lze totiž interpretovat bez problému tak, že se tím aprobuje již SDEU přijatý závěr ve věci Krasiliva, že členské státy mohou odepřít dočasnou ochranu u osoby, která již disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě, přičemž se takto udělené dočasné ochrany nehodlá vzdát. Recitál (5) pak upřesňuje, že se výluka aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES nevztahuje na osoby, které požívají dočasné ochrany v jiném členském státě, přičemž se bez povolení přesouvají na území jiného členského státu, což lze interpretovat tak, že se výluka čl. 11 nevztahuje na osoby, které požívají dočasnou ochranu v jednom členském státě, ale snaží se fakticky pobývat ve druhém členském státě. Shora popsané situace se explicitně vyjadřují pouze k případům, které ovšem již dle judikatury SDEU i NSS nebyly dovolené – tj. případy, kdy ukrajinský uprchlík se domáhá získání dočasné ochrany souběžně ve větším počtu členských států.

42. Zároveň lze dospět k závěru, že zřejmým cílem vložení nových bodů do recitálu prováděcího rozhodnutí 2 (resp. prováděcího rozhodnutí 3) je zajistit, aby v jednom okamžiku požívaly oprávněné osoby práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě, a zabránit tak vícenásobným registracím. Postup předestřený judikaturou NSS přitom není s těmito cíli nutně v rozporu, nevede k požívání dočasné ochrany ve více členských státech (rozsudky NSS ze dne 11. 9. 2025, č. j. -28, bod 14, nebo ze dne 19. 9. 2025, č. j. -25, bod 7). NSS nerozporuje, že tento stav možný není, pouze žalovanému ukládá, aby v těchto případech prověřil, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě trvá, aby žadatele poučil o nemožnosti souběžného využívání dočasné ochrany ve více členských státech, případně aby žalovaný prověřil, zda udělením dočasné ochrany v ČR automaticky zanikne dočasná ochrana udělená v jiném členském státě, případně zda žadatel učinil kroky, aby se práv z dočasné ochrany v jiném členském státě vzdal (rozsudky NSS č. j. -42 a č. j. -42).

43. Z uvedeného plyne, že neobstojí již první z podmínek, která musí být podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina splněna, aby žádost mohla být vyhodnocena jako nepřijatelná.

44. Ke druhé podmínce soud uvádí, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze reformulaci a sloučení důvodů dle písm. c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

45. Soudu předně není zřejmé, proč by takové oznámení mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. NSS tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 1 a současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES. Na tom se nic nezměnilo, změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU (rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. -19, bod 26). Žalovaný nemůže využitím nového důvodu vázaného na tutéž podmínku, kterou soudy opakovaně odmítly, nadále plošně odmítat žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení.

46. Oznámení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice č. 2001/55/ES. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU – je tedy politickým aktem, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikaturních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav pak spočívá v zásadě jen v tom, že § 3 odst. 3 Lex Ukrajina hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice č. 2001/55/ES až o překročení kapacit.

47. Z pohledu soudu tak § 3 odst. 3 (ve spojení s § 5 odst. 1 písm. f)) Lex Ukrajina představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí č. 2001/55/ES – z této směrnice neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě § 3 odst. 3 Lex Ukrajina ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než předvídá směrnice č. 2001/55/ES.

48. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je nadto zjevně diskriminační, neboť se má týkat selektivně jen těch žadatelů, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu.

49. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy), pak k tomu z výše uvedených důvodů tímto způsobem dojít nemohlo. Ostatně i NSS dospěl k závěru, že ani projednání v příslušných výborech Poslanecké sněmovny a souhlas napříč politickým spektrem nemůže nikterak zvrátit skutečnost, že přijatá změna je v rozporu s unijním právem (srov. rozsudek ze dne 17. 12. 2025, č. j. -18).

50. K obdobným závěrům dospěl NSS i v rozsudku ze dne 10. 12. 2025, č. j. -18, kdy v bodě [29] uvedl, že žalovaný „ani neuvádí, kdy a jakým způsobem za účinnosti § 3 odst. 3 lex Ukrajina takové oznámení zaslal či na jaké webové adrese bylo zveřejněno. Odkazuje toliko na dopis ze dne 25. 8. 2025, který však byl dle údaje obsaženého i ve správním spisu odeslán již dne 28. 8. 2025, tedy před účinností novely lex Ukrajina (, jehož přílepkem změna lex Ukrajina byla, byl vyhlášen dne 2. 9. 2025 a nabyl účinnosti dne 3. 9. 2025). Nejvyšší správní soud podotýká, že dopis neobsahoval žádné detaily ohledně toho, jaké vlastně jsou kapacity České republiky a ve kterých konkrétních oblastech jsou překročeny, resp. hrozí, že budou překročeny. Z veřejně dostupných zdrojů (např. zpráv stěžovatele o situaci v oblasti migrace), přitom na první pohled neplyne, že by se situace v měsících před odesláním dopisu nějak skokově ‘zhoršila’. Jak již však upozornil městský soud, případný náhlý hromadný příliv vysídlených osob by představoval důvod pro aplikaci čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně a koordinované řešení ze strany orgánů EU. I kdyby tedy k takovému náhlému nárůstu došlo, nemohlo by to ospravedlnit vracení jednotlivých žádostí o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany jako nepřijatelných, tedy bez věcného posouzení, podle lex Ukrajina, neboť takový postup směrnice o dočasné ochraně neumožňuje.”

51. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře NSS, která je plně aplikovatelná i na § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. NSS dovodil, že druhotný pohyb osob, na které se vztahuje § 3 Lex Ukrajina, je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení. Jelikož tyto závěry nezpochybňuje ani přijaté prováděcí rozhodnutí 2 (ani 3), měl žalovaný v této věci nejprve ve správním řízení postavit najisto, zda žalobce aktuálně je či není držitelem dočasné ochrany v Chorvatsku, a podle výsledku postupovat způsobem nastíněným v rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42. Protože tyto kroky žalovaný neučinil, postupoval v této věci nezákonně.

52. Žalovaný proto tím, že žalobci vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost (bez ohledu na to, zda dle § 5 odst. 1 písm. d) či f) Lex Ukrajina), zasáhl do práv žalobce nezákonným způsobem, označení jeho žádosti jako nepřijatelné bylo v rozporu s evropskými předpisy.

53. Závěrem je třeba odkázat na rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2025 č. j. -34, kde se vyjádřil k otázce závaznosti jeho judikatury: „Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech (tj. i mimo kasační závaznost v individuálním případě) respektovat. V opačném případě se jejich postup stává zcela svévolným a popírajícím jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i fundamentální principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce.“

54. Soud neshledal důvod k předložení předběžné otázky SDEU ohledně slučitelnosti čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES a vnitrostátní úpravy, podle které je nepřijatelná žádost o povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, jestliže cizinec již získal povolení k pobytu z tohoto titulu v jiném členském státě, bez ohledu na to, zda je stále jeho držitelem nebo ne. Uvedená otázka se fakticky týká důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina a jako taková byla již posouzena NSS v kontextu existující judikatury SDEU. Předběžná otázka by byla nadbytečná s ohledem na jednoznačné a vyčerpávající závěry, které vyslovil NSS zejména v tzv. „dubnové” judikatuře, s níž se městský soud ztotožnil. Nadto soud připomíná, že pokládání předběžných otázek není jeho povinností, nýbrž „jen“ možností (čl. 267 alinea druhá Smlouvy o fungování EU).

55. S tím související odkaz žalovaného na praxi Spolkové republiky Německo, Irské republiky či jiných členských států nelze považovat za relevantní. Pro zdejší soud je podstatná judikatura tuzemských správních soudů a SDEU, přičemž rozsudek SDEU ve věci Krasiliva byl vyložen Nejvyšším správním soudem a žádná jiná judikatura SDEU, která by svědčila závěrům žalovaného, není soudu známa. Soud tak neprováděl k důkazu rozhodnutí německých soudů ani irského správního orgánu. Nadto žalovaný sám uvedl, že ani v rámci německé judikatury není praxe jednotná, resp. existují tam různé přístupy.

56. Ani nová argumentace žalovaného založená na celkovém směřování společného evropského azylového systému a následném vývoji unijní právní úpravy podle soudu neodůvodňuje odchýlení se od závěru o nezákonnosti mechanického vracení žádostí pro nepřijatelnost. Nová nařízení nestanoví jako důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu její dřívější poskytnutí v jiném členském státě a nadto, novou úpravu mezinárodní ochrany nelze bez dalšího přenášet na specifický režim dočasné ochrany.

57. Soud pro úplnost dodává, že pokud by bylo nutno posoudit důvod vyznačený ve formuláři žalobcovy žádosti jako neodpovídající žádnému důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina, pak již to by samo o sobě znamenalo, že žalovaný postupoval nezákonně, neboť by jednoznačně nesdělil žalobci důvod nepřijatelnosti jeho žádosti, resp. sdělený důvod by nebyl rozpoznatelný. Jeho pozdější specifikace ve vyjádření k žalobě by přitom nemohla nahradit jeho nesdělení při samotném vrácení žádosti. Již jen v tomto postupu žalovaného by tedy soud spatřoval nezákonný zásah (3. podmínka uvedená v bodě 25) krátící evropskou legislativou garantovaná práva žalobce na dočasnou ochranu (2. podmínka uvedená v bodě 25). I v takovém případě by byly proto splněny všechny podmínky pro vyslovení nezákonnosti zásahu ve smyslu

58. Soud nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, neboť o žalobě soud rozhodl bez zbytečného odkladu po obstarání podkladů nutných pro rozhodnutí a ve lhůtě 30 dnů od podání žaloby ve smyslu Případné předběžné opatření přitom působí jen do skončení řízení před soudem. V této situaci by tedy již rozhodování o předběžném opatření bylo bezpředmětné.

59. Soud danou věc projednal přednostně, neboť jde o věc dočasné ochrany a o trvající zásah.

V. Závěr a náklady řízení

60. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto výrokem I. deklaroval postupem dle , že zásah žalovaného byl nezákonný. V souladu se stejným ustanovením soud výrokem II. zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobce na podání žádosti o dočasnou ochranu, a obnovil stav před označením žádosti žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.

61. Žalovaný je povinen žádost žalobce přijmout a vést o ní řádné správní řízení, v jehož rámci znovu posoudí, zda mu bylo v Chorvatsku uděleno oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany a zda by případné udělení dočasné ochrany v ČR vedlo k zániku tohoto oprávnění. Pokud žalobci bylo takové oprávnění v Chorvatsku uděleno a jeho případné udělení v ČR by k jeho zániku nevedlo, poučí jej žalovaný o této skutečnosti a poskytne mu přiměřenou lhůtu k přijetí kroků nezbytných k ukončení tohoto pobytového oprávnění a k doložení této skutečnosti žalovanému.

62. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení Žalovaný neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a v řízení úspěšný žalobce je zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., tedy právnickou osobou, k jejímž činnostem, uvedeným ve stanovách, patří poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům. Tento zástupce nemá právo na odměnu za zastupování, má pouze právo na náhradu účelně vynaložených nákladů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. ), které však neprokázal ani neuplatňoval. V řízení před zdejším soudem tak náklady řízení žalobci nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze, dne 16. října 2026

JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r.

samosoudce