Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 A 27/2026 - 54

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci

žalobce: X, narozený dne X

zastoupený JUDr. Beátou Kolcunovou, advokátkou

sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2026, č. j. OAM-826-26/PP-2026,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2026, č. j. OAM-826-26/PP-2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 140 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Beáty Kolcunové, advokátky se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2026, č. j. OAM-826-26/PP-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana EU, který sám není občanem EU, neboť ve smyslu , o pobytu cizinců na území České republiky, (dále jen „“), bylo v žalobcově případě dáno důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalovaný podle zákona o pobytu cizinců rovněž stanovil žalobci lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 35 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobce v podané žalobě předně namítal, že žalovaný založil závěr napadeného rozhodnutí o důvodném nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku především na dřívější trestné činnosti a odsouzení. Tato odsouzení jsou nepochybně závažná, avšak sama o sobě bez dalšího neprokazují, že v době vydání rozhodnutí existovalo konkrétní a aktuální a prokázané nebezpečí, že žalobce veřejný pořádek závažným způsobem naruší i nadále. Žalovaný podle žalobce naprosto pominul skutečnost, že došlo k jeho nápravě. Tuto skutečnost mohl a měl žalovaný zjistit z posledního rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění žalobce, v němž soud konstatoval jak nápravu žalobce, tak tu skutečnost, že jeho pobyt na svobodě není pro společnost nebezpečný. Nedošel-li by soud k tomuto závěru, nerozhodl by o propuštění žalobce z výkonu trestu.

3. Žalobce měl také za to, že jednání, které žalovaný považuje ze strany žalobce za nebezpečné pro veřejný pořádek, došlo před 23 lety, resp. před 13 lety ve vztahu k poslednímu spáchanému protiprávnímu jednání žalobce. Vytkl v té souvislosti žalovanému, že neposuzoval situaci aktuální, ale situaci před mnoha lety.

4. Pokud jde o konstatování žalovaného, že je ve spojení s osobami, které páchají trestnou činnost se zbraněmi, žalobce k tomu uvedl, že nebyl nikdy trestně stíhán pro trestnou činnost páchanou se zbraní, a je-li tvrzeno, že zná osoby, které takovouto trestnou činnost páchaly a opět historicky, není zde jakákoliv korelace s případným narušením bezpečnosti a veřejného pořádku v současné době.

5. Žalovaný dále podle žalobce nevypořádal náležitě skutečnosti svědčící o jeho aktuální situaci, byl dne 24. 10. 2025 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, je pod dohledem Probační a mediační služby se stanovenými povinnostmi a omezeními a v době rozhodování byl na svobodě přibližně osm a půl měsíce. Z napadeného rozhodnutí neplyne žádné konkrétní porušení uloženého dohledu, žádná nová trestná činnost ani jiné konkrétní jednání žalobce po propuštění, které by svědčilo o trvání aktuálního nebezpečí.

6. Žalobce dále namítal, že žalovaný na straně jedné akcentuje skutečnosti svědčící v neprospěch žalobce a na straně druhé pomíjí či bagatelizuje skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Uvedl, že po svém propuštění z výkonu trestu pobýval na dvou místech, X a v X. Nedopouští se žádného závadového jednání. Žalovaný toto řádně neověřil, a proto je podle žalobce jeho závěr předčasný, nedostatečně a neobjektivně odůvodněný.

7. Žalobce poukázal na to, že pojem veřejný pořádek je třeba vykládat restriktivně, pročež za narušení veřejného pořádku nelze skutečně považovat každé společensky neškodlivé protiprávní jednání. Musí se kumulativně jednat o takové porušení, na základě kterého lze vyhodnotit osobní chování cizince jako aktuální, skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu veřejného pořádku. Tímto způsobem měl podle žalobce žalovaný vykládat předmětný neurčitý právní pojem. Při hledání odpovědi na otázku, zda je dáno důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, je třeba vzít jednotlivě i v souhrnu v potaz veškeré rozhodné okolnosti v aktuálním životě žalobce. Žalobce měl přitom za to, že vzhledem k jeho věku, převýchově ve výkonu trestu a ukotvení v rodinných vazbách nebezpečí pro veřejný pořádek nehrozí.

8. V souvislosti s akcentací předchozí trestné činnosti žalovaný odkázal žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. -151, kde Nejvyšší správní soud potvrdil, že „z dikce § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců i z účelu předmětného ustanovení, jímž je ochrana bezpečnosti a veřejného pořádku, je zřejmé, že předchozí protiprávní jednání žalobce ještě samo o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti o udě-lení povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení má výhradně preventivní, nikoliv sankční charakter.“

9. Žalobce dále zdůraznil, že se napravil, plně si uvědomuje, v jaké situaci se nyní nachází a jaký následek by mělo de facto jakékoliv protiprávní jednání jak pro něj, tak pro jeho syna a partnerku. Ví, že se musí chovat vzorně, aby mohl zůstat v České republice a aby mohl být se svojí rodinou. Žalovaný tyto skutečnosti podle žalobce buď zcela pominul, nebo je nevyhodnotil adekvátně. Přitom právě lítost žalobce, jeho blízký vztah s partnerkou a synem výrazným způsobem snižují pravděpodobnost, že by se opětovně dopustil protiprávního jednání. Rovněž poukázal na nutnost vzít v potaz jeho věk a nápravu, ke které došlo ve výkonu trestu.

10. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2021, č. j. -52, a ze dne 29. 5. 2020, č. j. -33, a nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. , uzavřel, že existenci důvodného nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku lze spatřovat pouze v osobním chování žadatele o vydání povolení k přechodnému pobytu a toto chování musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, a žalovaný se nemůže spokojit jen s odkazem na někdejší trestnou činnost jako základem úvahy o tom, že u žalobce do budoucna existuje důvodné nebezpečí narušení veřejného pořádku závažným způsobem.

11. Žalobce namítal rovněž neúplné a nepřezkoumatelné posouzení přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce a jeho blízkých. Žalovaný své úvahy založil na tvrzení, že žalobce byl v minulosti po delší dobu ve výkonu trestu a že jeho partnerka a děti byly zvyklé na jeho nepřítomnost. Takováto úvaha je podle žalobce nevhodná a nemůže bez dalšího nahradit individuální posouzení skutečného současného rodinného života. Žalovaný nezjistil a nehodnotil konkrétní rozsah každodenní péče žalobce o syna, jeho podíl na chodu domácnosti, citové vazby ani skutečné praktické dopady nuceného odloučení. Nezletilý se nachází v komplikovaném období života, v období svého dospívání. Opouští základní školu a nastupuje na školu střední. Je zřejmé, že právě nyní potřebuje otce, jako nikdy dříve. Úvaha, že lze rodinný život zachovat dálkovou komunikací nebo krátkodobými návštěvami v bezvízovém styku, je obecná a spíše teoretická, neboť osobní kontakt a styk rodičů s dětmi jsou nenahraditelné. Nevypořádává, zda je takové řešení vzhledem k věku nezletilého dítěte, jeho potřebám a skutečnému rodinnému uspořádání reálně srovnatelné se společným životem. Žalovaný navíc podle žalobce sám připouští, že jeho setrvání by bylo v nejlepším zájmu jeho nezletilého syna, avšak tento zájem nevážil na základě úplně zjištěného skutkového stavu. V této souvislosti odkázal na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

12. Žalovaný dále podle žalobce neověřil dostatečně podrobně své závěry založené na předpokladu, že žalobce nemá pevné integrační, majetkové ani pracovní zázemí. Konstatování, že žalobce je bez zaměstnání a chce hledat práci až po obdržení potřebných dokladů, totiž samo o sobě neprokazuje absenci snahy o integraci, ba naopak může souviset s nejistotou jeho pobytového postavení a nemožností se legálně zaměstnat.

13. Závěr žalovaného, že žalobce může žít mimo území České republiky, protože má trvalý pobyt v X a rodinné příslušníky v X žalobce, považuje za spekulativní, neboť neobsahuje konkrétní skutková zjištění o tom, zda tam žalobce skutečně má dostupné bydlení, podporu či reálnou možnost se tam usadit.

14. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve připomněl, že žalobce byl několikrát pravomocně odsouzen. Jeho opakovaná a dlouhodobá trestná činnost, za kterou byl odsouzen, souvisela s nedovolenou výrobou a jiným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a dále podrobněji popsal trestní minulost žalobce a doplnil, že žalobce historicky vystupuje pod vícero identitami. Zrekapituloval rovněž období, kdy byl žalobce omezen na osobní svobodě buď výkonem vazby nebo trestu. Dovodil poté z toho, že žalobce opakovaně, dlouhodobě, v součinnosti s dalšími odsouzenými, tedy v rámci organizované skupiny porušoval právní předpisy České republiky s cílem nelegálně prodávat drogy a nakládat s nimi, čímž opakovaně a dlouhodobě narušoval veřejný pořádek, kdy v pokračování v trestné činnosti mu bylo zabráněno pouze zásahem Policie ČR.

16. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudky zdejšího soudu ze dne 9. 12. 2025, č. j. -39, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2022, č. j. -53, z nichž obsáhle citoval.

17. Dále žalovaný připomněl, že žalobce již v minulosti (v roce 2010 a 2011) neúspěšně žádal o vydání povolení k přechodnému pobytu. Obě řízení byla spojena a ve věci bylo dne 14. 7. 2020 vydáno rozhodnutí č. j. OAM-2187-45/PP-2011, kterým byla žádost žalobce zamítnuta, neboť existovalo důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

18. Žalovaný též poukázal na to, že se v napadeném rozhodnutí poměrně obšírně zaobíral neurčitým právním pojmem „veřejný pořádek“, a to jak obecně, tak i ve vztahu k osobě žalobce a jednání, kterého se dopustil.

19. Žalovaný uvedl, že v rámci posledního podmíněného propuštění byla žalobci stanovena zkušební doba s dohledem v délce 7 let. Žalobce byl podmíněně propuštěn dne 24.10.2025 a z uložené zkušební doby uplynula příliš krátká část, aby bylo možné hovořit o tom, že žalobce již nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek. Navíc již v minulosti se v průběhu zkušební doby dopustil trestné činnosti. Tyto všechny skutečnosti ve svém souhrnu podle žalovaného značně zvyšují nebezpečnost jeho jednání pro společnost.

20. Žalovaný k námitce výhrady veřejného pořádku uvedl, že Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice“) v čl. 27 v souvislosti s výhradou veřejného pořádku hovoří o tom, že odepření práv podle směrnice musí být založeno na osobním chování dotyčného jednotlivce a musí představovat aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Podle téhož ustanovení směrnice sice předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takovéhoto opatření (v daném případě zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu) neodůvodňuje, nicméně jednání rodinného příslušníka občana Evropské unie, které naplňuje znaky trestného činu, může mít celou škálu podob a zejména může nabývat různé společenské nebezpečnosti. Z tohoto pohledu je rozdíl, pokud se rodinný příslušník občana Evropské unie dopustí neúmyslného trestného činu a trestného činu úmyslného, pokud se dopustí přečinu nebo zločinu, nebo pokud trestnou činnost páchá opakovaně. Opakovaná trestná činnost byla u žalobce prokázána v předchozím odstavci tohoto vyjádření.

21. Žalovaný má tak za to, že výhradu veřejného pořádku ve smyslu § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců lze na případ žalobce uplatnit a že přihlédl ke všem relevantním okolnostem v projednávané věci, které mohou mít vliv na posouzení hrozby budoucího porušení veřejného pořádku ze strany žalobce do budoucna, kterými jsou například charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, ale i další okolnosti, např. doba páchání trestného činu, a zejména doba, která uplynula od jeho spáchání, chování stěžovatele po vykonání trestu odnětí svobody.

22. Žalovaný uvedl také, že v napadeném rozhodnutí nevycházel jen z předchozího odsouzení žalobce, ale přihlédl i k dalším podstatným skutečnostem. Vycházel ze závažnosti drogových trestných činů, spáchaných s úmyslem, na kterých se žalobce podílel velkou měrou (v rámci organizované skupiny, byl hlavním aktérem, se členy organizované skupiny prodával a přechovával drogy), motivu, kterým byl finanční zisk, opakované trestné činnosti, která by pokračovala, když by nebyl zadržen Policií ČR, výše trestu odnětí svobody (12 let), délky zkušební doby (do 24. 10. 2032), uplynutí krátké doby od propuštění z trestu výkonu odnětí svobody (24. 10. 2025), kdy od spáchání trestné činnosti uplynulo 13 let, ale po tuto dobu byl žalobce převážně ve výkonu trestu odnětí svobody. Při tomto zhodnocení přihlédl rovněž k nerespektování právního řádu ze strany žalobce, který pobýval na území v rozporu se zákonem o pobytu cizinců nelegálně. Přihlédl k chování žalobce po jeho propuštění na svobodu, kdy se zabýval jeho aktuálním chováním, a to na základě provedených pobytových kontrol jak na hlášené adrese, tak i na adrese X. Rovněž si vyžádal usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 10. 2025, č.j. -74, které je přílohou správního spisu pod sp. zn. OAM-826-11/PP-2026. Žalovaný se rovněž dotázal Věznice X na chování žalobce během výkonu trestu. Žalovaný si dále vyžádal zprávu Probační a mediační služby k osobě žalobce.

23. Podle žalovaného je nutno přihlédnout dále k tomu, že dle evidence z Rejstříku trestů je zřejmé, že zkušební doba byla žalobci stanovena do 24. 10. 2032 s dohledem. Z uložené zkušební doby uplynula jen krátká doba, aby bylo možné vyslovit závěr, že se žalobce napravil a nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek. Žalovaný upozornil také na to, že žalobci byla uložena maximálně možná délka zkušební doby. Poukázal na to, že účelem dohledu je kontrola chování pachatele, čímž je zajišťována ochrana společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti. Žalovaný má tedy za to, že na základě výše uvedených skutečností je třeba žalobce stále považovat za osobu, která by mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek i do budoucna.

24. K nutnosti trvání zachování zkušební doby žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. -49, a ze dne 19. 10. 2023, č. j. -45, z nichž opět obsáhle citoval.

25. Kromě toho, že ze stanovené zkušební doby uplynula příliš krátká doba na to, aby bylo možné konstatovat, že už žalobce není hrozbou pro veřejný pořádek, je podle žalovaného nutno přihlédnout k tomu, že žalobce není nikde zaměstnán a vzhledem k tomu, že nemá žádný příjem, vznikají pochybnosti, zda se v budoucnu nedopustí trestné činnosti za účelem dosažení zisku. Žalobce rovněž podle žalovaného neuvedl žádné další okolnosti, které by svědčily tomu, že hodlá vést řádný život i do budoucna.

26. K námitce neúplného a nepřezkoumatelného posouzení přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobce a jeho blízkých žalovaný předně konstatoval, že žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu byla zamítána z důvodu uvedeného v § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, který nevyžaduje, aby docházelo automaticky k posuzování přiměřenosti dopadu takového rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Ovšem s ohledem na to, že článek 27 odst. 2 směrnice podmiňuje veškerá omezení práva pohybu a pobytu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků přiměřeností daných opatření, žalovaný k takovémuto vyhodnocení přiměřenosti dopadu svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce přikročil.

27. Žalovaný poukázal na to, že žalobce v průběhu správního řízení, přičemž měl tuto možnost v rámci seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, nepředestřel žádná specifika rodičovského vztahu k dítěti, např. potřebu zvláštní nadstandardní péče. Nebylo přitom povinností žalovaného, aby sám aktivně zjišťoval tyto okolnosti, když byl žalobce neaktivní.

28. Žalovanému je z úřední činnosti známo, že na území ČR pobývá nezletilý syn X, nar. X, jehož matkou je partnerka žalobce X, nar. X, oba státní příslušností Česká republika. Zmínil též, že dle Cizineckého informačního systému je žalobce manželem státní občanky České republiky, paní X, nar. X, která má trvalé bydliště na území České republiky. Současně je žalobce v Registru obyvatel evidován jako otec dvou dětí, které má společně se jmenovanou, a to ve vztahu k paní X (roz. X) X, nar. X, státní příslušnost Česká republika, která je již vdaná a má trvalé bydliště na území, současně ve vztahu k panu X, nar. X, státní přísl. Česká republika, který má trvalé bydliště na území. Z obsahu spisového materiálu je podle žalovaného zřejmé, že syn žalobce je vzhledem k jeho věku (necelých X let) samostatný, po dobu výkonu trestu odnětí svobody se o něj starala jeho matka. Žalovanému ani není známo (ani žalobce nic takového netvrdil), že by jeho osobní přítomnost byla nezbytná z jiných vážných důvodů, např. zdravotních či nutnosti péče o nezletilého syna. Žalobce v současné době nepracuje a na chod domácnosti nepřispívá. Žalobce je státním občanem X, může tedy na území pobývat bez víza po dobu 90 dnů v jakémkoliv 180denním období.

29. Žalovaný měl za to, že se otázce dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce věnoval v jeho odůvodnění dostatečně a argumentačně ji pokryl zcela odpovídajícím způsobem a dále zopakoval podstatné skutečnosti a poté uzavřel, že se žalobce dopustil natolik závažného protiprávního jednání, že jím namítaný zásah do soukromého a rodinného života lze považovat za přiměřený s ohledem na ochranu státu a veřejného pořádku. Právě v případech, kdy pobyt žalobce na území představuje závažné narušení veřejného pořádku, je podle žalovaného možné připustit zásah do rodinného života a žádosti o pobytové oprávnění na území nevyhovět. Žalovaný tedy setrval na svém názoru, že dopad napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce není nepřiměřený důvodům vydání rozhodnutí.

30. K nejlepšímu zájmu nezletilého syna žalobce žalovaný uvedl, že si je vědom závazku vyplývajícího z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, a s tímto závazkem se vypořádal na straně 11 napadeného rozhodnutí. V obecné rovině konstatoval, že v nejlepším zájmu dítěte je zachování jednoty rodiny, tedy aby mohlo společně pobývat a žít s oběma rodiči. V případě syna žalobce však současně poukázal na to, že tento řadu let žil pouze s matkou a tato zajišťuje všechny jeho potřeby. Navíc syn žalobce brzy dosáhne věku X let, lze tedy předpokládat že je ke svému věku samostatný a není tudíž na péči obou rodičů natolik závislý jako tomu bylo v minulosti, zejména v době, kdy byl žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody. Zmínil též, že nejlepší zájem dítěte není hlediskem absolutním, které by automaticky převážilo nad jakýmkoli jiným veřejným zájmem. Je jedním z rozhodných kritérií, které je třeba poměřovat s legitimními cíli sledovanými státem, zejména s ochranou veřejného pořádku. Podle žalovaného zájem nezletilého syna žalobce na soužití s oběma rodiči na území ČR nemůže být oním hlavním hlediskem při posuzování věci žalobce, tedy při posuzování žalobcovy žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu, a to v případě, že jeho syn žije řadu let ve společné domácnosti pouze s matkou bez přítomnosti otce.

31. Žalovaný s odkazem na judikaturu Ústavního soudu rozvinutou navazující judikaturou Nejvyššího správního soudu uvedl, že v případě žalobce nebylo zásadně jeho povinností přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, když ani z pozitivní právní úpravy nevyplývá povinnost k nejlepšímu zájmu žalobcova syna přihlížet, přesto se v odůvodnění napadeného rozhodnutí věnoval zájmům nezletilého syna žalobce.

32. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Obsah správního spisu

33. Ze správního spisu zjistil zdejší soud tyto pro řízení podstatné skutečnosti.

34. Žalobce podal dne 15. 1. 2026 žalovanému žádost o povolení k přechodnému pobytu s tím, že je rodinným příslušníkem (otcem) občana České republiky, X, nar. X.

35. Žalobce předložil rodný list vydaný dne X Úřadem X, ze kterého je zřejmé, že žalobci se na území České republiky narodil syn, X, nar. X. Žalovaný ověřil, že tento je státním občanem České republiky.

36. Z předloženého dokladu o zajištění ubytování (nájemní smlouvy) ze dne X se podává, že žalobce má sdílet se svým synem a jeho matkou, paní X, nar. X společnou domácnost.

37. V průběhu správního řízení byla k žádosti žalovaného provedena Policií ČR, Odborem cizinecké policie (dále jen „cizinecká policie“) dne 14. 4. 2026 pobytová kontrola v místě faktického pobytu žalobce, z níž byl pořízen úřední záznam č. j. KRPE-34899-2/ČJ-2026-170022, z něhož se podává mimo jiné, že žalobce byl na adrese faktického pobytu zastižen fyzicky se svým synem i matkou jeho syna, přičemž o sobě jmenovaní mluvili jako o partnerech. Majitel domu, kterého hlídka cizinecké policie kontaktovala z místa kontroly telefonicky potvrdil, že se žalobce v místě zdržuje i se synem a partnerkou, která uvedla, že v místě budou bydlet do X a poté se odstěhují zpět do X po ukončení rekonstrukce bytu na adrese X.

38. Z údajů ve výpisu z Registru obyvatel založeného ve správním spise se podává, že žalobce je rovněž manželem státní občanky České republiky, X, nar. X, která má trvalé bydliště na území České republiky. Současně je žalobce evidován jako otec 2 dětí, které má společně se jmenovanou, a to X (roz. X), nar. X, státní příslušnost Česká republika, která je již vdaná a má trvalé bydliště na území, a X, nar. X, státní přísl. Česká republika, který má trvalé bydliště na území.

39. Z opisu z evidence Rejstříku trestů ČR ze dne 23. 4. 2026, č. j. OAM-826-23/PP-2026, se podávají 3 záznamy:

- Krajský soud Plzeň - dat. rozhodnutí: 20. 2. 2006, sp. zn. . Ust. § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb. Odnětí svobody nepodmíněně, výměra – počet roků: 10, zařazení výkonu: S ostrahou.

- Krajský soud Plzeň - dat. rozhodnutí: 24. 10. 2006, sp. zn. , Uložený(é) trest (trestní opatření) je souhrnný(é); byl(o) zrušen(o) trest (trestní opatření) uložený(é) rozhodnutím, dat. rozhodnutí z 20. 2. 2006, sp. zn. , Krajský soud Plzeň. Ust. § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb. Odnětí svobody nepodmíněně, výměra – počet roků: 10, zařazení výkonu: S ostrahou. Podmíněné propuštění – soud: Okresní soud Plzeň – město, datum: 14. 1. 2010, č.j.: 3PP 359/2009, zbytek výměry – počet dnů: 1178, zkušební doba – datum do: 14. 1. 2016, počet roků: 6, dohled: Ano, nařízení výkonu: 26. 05. 2016. Přeřazení do věznice s ostrahou 27. 10. 2020. Podmíněně propuštění – soud: Okresní soud Sokolov, datum: 24. 10. 2025, č.j. , zbytek výměry-počet dnů: 1037, zkušební doba-datum do 24. 10. 2032, počet roků: 7. Dohled: Ano. Datum právní moci stanovení přiměřených omezení nebo povinností: 24. 10. 2025.

- Městský soud Praha - dat. rozhodnutí: 9. 2. 2015 (NPM 1. 3. 2016), sp. zn. , druh rozhodnutí: Rozsudek. Odvolací: Vrchní soud Praha - dat. rozhodnutí: 1. 3. 2016, sp. zn. . Ust. , , , , stupeň dokonání , , stupeň dokonání , , stupeň dokonání . Odnětí svobody nepodmíněně, výměra – počet roků: 12, zařazení výkonu: Se zvýšenou ostrahou, 27. 10. 2020 přeřazen do věznice s ostrahou, výkon 5. 6. 2025. Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty propadnutí 15.000 Kč.

40. Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2006, č. j. -1217, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007, č. j. -1313, se podává, že žalobce byl podle ust. § 187 odst. 4 trestního zákona za použití ust. § 37a trestního zákona odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. -7866, se podává, že žalobce byl podle ust. za použití ust. k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 12 roků.

41. Z usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 10. 2025, č. j. -74, se podává, že žalobce byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 12 let uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. , ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. -7866, a v trvání 1178 dnů zbytku trestu po podmíněném propuštění z trestu uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2006, č. j. -1217. Současně byla žalobci stanovena zkušební doba v trvání 7 let a dohled probačního úředníka. Procesní soud vědom si problematické trestní minulosti žalobce akcentoval při vyhovění žádosti žalobce o podmíněné propuštění doložené sociálně ekonomické zázemí v podobě rodiny a příslibu zaměstnání, uplynutí poměrně dlouhé doby od páchání trestné činnosti, věk a deklarovaný záměr věnovat se rodině, a záruku za dovršení nápravy žalobce Druhé šance KV, z. ú.

42. Ze stanoviska Věznice X ze dne 5. 5. 2025, č. j. VS-9144-97/ČJ-2016-802740-VO, se podává mimo jiné, že chování a jednání žalobce bylo od počátku výkonu trestu na požadované úrovni. Stanovené povinnosti i zvolený program zacházení plnil bez nedostatků. Od 11. 7. 2019 byl na základě vzorného chování přeřazen do 1. prostupné skupiny vnitřní diferenciace a dne 27. 10. 2020 byl rozhodnutím Okresního soudu v Jičíně přeřazen z věznice se zvýšenou ostrahou do věznice s ostrahou, kde rovněž plnil zvolený program zacházení. Svým chováním a přístupem si žalobce vytváří podmínky pro případné podmíněné propuštění. Během výkonu trestu nebyl testován na zneužití omamných a psychotropních látek. Po celou dobu výkonu trestu je v kontaktu s rodinou formou telefonického kontaktu, pravidelných návštěv a korespondence. V průběhu výkonu trestu získal celkem 9 odměn za práce prospěšné pro věznici, kázeňský trest naopak neměl. Za negativu věznice považovala, že žalobce se v minulosti neosvědčil ve zkušební době podmíněného propuštění a také to, že byl do výkonu trestu odnětí svobody dodán policií.

43. Ze zprávy Probační a mediační služby ze dne 2. 4. 2026, č. j. PMS-PMR-027257/2025-18 se podává, že probační dohled u žalobce byl zahájen dne 26. 11. 2025 a probíhá ve frekvenci jednou měsíčně s tím, že žalobce se na plánované konzultace dostavuje pravidelně a řádně. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce dosud nemá příslušné platné pobytové oprávnění, není veden jako uchazeč o zaměstnání ani není nikde zaměstnán. Finančně jej podporuje rodina. Po získání potřebných dokladů si chce najít zaměstnání.

44. Z protokolu o seznámení se spisovým materiálem ze dne 6. 5. 2026, č. j. OAM-00826-25/PP-2026, se podává, že žalobci bylo umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí a k těmto se vyjádřit. Následně žalovaný vydal napadené rozhodnutí, kterým o žádosti žalobce rozhodl, jak je uvedeno v bodě 1.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

45. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dotčeném žalobou, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán podle věta prvá , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ). Rozhodoval bez nařízení jednání, neboť žádný z účastníků k výzvě a poučení podle ustanovení nevyjádřil s takovým projednáním věci nesouhlas. Zdejší soud zároveň za této situace a s ohledem na obsah správního spisu nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel zejména z následujících ustanovení právních předpisů.

46. Soud pro úplnost dodává, že o probíhajícím řízení vyrozuměl coby možné osoby zúčastněné na řízení partnerku žalobce X a jejím prostřednictvím jako zákonné zástupkyně X. Vzhledem k tomu, že příslušné vyrozumění bylo doručeno fikcí a příslušná listovní zásilka byla vrácena soudu jako nedoručená, soud i vzhledem k zákonné lhůtě pro rozhodnutí ve věci samé nepovažoval za nutné lpět na formálním dodržení jím stanovené lhůty k oznámení, zda jmenovaní budou v tomto řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, když bylo zjevné, že se vyrozumění soudu nedostalo do jejich faktické dispozice, pročež jejich případné oznámení nelze očekávat.

47. Podle ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem občana Evropské unie pro účely tohoto zákona rozumí jeho rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje.

48. Podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

49. Podle článku 27 odst. 1 směrnice smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům.

50. Podle článku 27 odst. 2 směrnice opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje.

51. Ustanovení § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců je nutné vykládat v souladu s právem Unie, zejména směrnicí, a související judikaturou Soudního dvora EU, jež se týká postavení rodinných příslušníků občanů EU. To platí i v případech, kdy žadatel odvozuje své postavení od státního občana ČR, jako tomu je v projednávané věci. Podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se totiž rodinným příslušníkem občana EU rozumí též rodinný příslušník státního občana ČR, který má na území hlášen trvalý pobyt. Na základě volby českého zákonodárce tak došlo k rozšíření režimu stanoveného pro rodinné příslušníky občanů EU, který vyplývá z práva Unie, také na rodinné příslušníky občanů ČR. Ačkoli tedy vnitrostátní režim stanovený pro rodinné příslušníky občanů ČR nespadá do působnosti práva Unie, Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil požadavek vykládat jej i tak plně eurokonformně (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2024, č. j. -42, body 15-16; ze dne 7. 12. 2016, č. j. -29, bod 38; či ze dne 23. 4. 2026, č. j. -50, bod 14).

52. Podle shora citovaného článku 27 odst. 2 směrnice opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Tímto ustanovením směrnice zakotvila zásadu přiměřenosti. Rovněž podle judikatury Soudního dvora EU předchozí odsouzení pro trestný čin nepostačuje k tomu, aby bylo možné automaticky vycházet z toho, že dotyčný představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, které je způsobilé odůvodnit omezení práv, které přiznává unijní právo (srov. rozsudek ze dne 17. 11. 2011, C-430/10, EU:C:2011:749, bod 38).

53. Omezení pobytových oprávnění z důvodu ochrany veřejného pořádku představuje výjimku z obecného pravidla, a proto je nutné vykládat ji restriktivně (rozsudky Soudního dvora EU ze dne 4. 12. 1974, 41/74, EU:C:1974:133, bod 18; anebo ze dne 19. 1. 1999, C-348/96, EU:C:1999:6, bod 23). V tom musí dát soud žalobci za pravdu. Existenci předchozího odsouzení za trestný čin lze proto podle Soudního dvora EU zohlednit jen tehdy, jsou-li okolnosti, které vedly k tomuto odsouzení, důkazem osobního chování, které představuje současnou závažnou hrozbu pro veřejný pořádek (rozsudky Soudního dvora EU ze dne 27. 10. 1977, 30/77, EU:C:1977:172, či ze dne 19. 1. 1999, C-348/96, EU:C:1999:6, bod 24). Opatření z důvodu ochrany veřejného pořádku lze přijmout pouze tehdy, ukáže-li se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů, že osobní chování dotyčné osoby představuje závažné ohrožení v současné době (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 2. 5. 2018, C-331/16, EU:C:2018:296, bod 56).

54. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. -151, uvedl, že „při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“ pro účely výkladu ustanovení cizineckého zákona, je třeba brát v úvahu nejen účel daného právního předpisu, ale také kontext samotného ustanovení. … Narušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) cizineckého zákona pak může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. I v takovém případě je však potřeba zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“ (body 59 a 60).

55. V projednávané věci se soudu jeví jako přiléhavý především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2023, č. j. -57. Nejvyšší správní soud v něm posuzoval, jak je nutné hodnotit nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku v případě osob, které se v minulosti dopustily závažné trestné činnosti, avšak byly z výkonu trestu podmíněně propuštěny. Dospěl k závěru, že tuto otázku je nutné vždy pečlivě posoudit na základě individuálních okolností týkajících se žadatele, zejména toho, jak dlouhá doba již uplynula od ukončení jeho trestné činnosti, jak dlouho již vedl prima facie nezávadný život ve zkušební době, jaký je jeho osobní vývoj a dostupné informace o jeho aktuálním chování, o prostředí, v němž se pohybuje, a o tom, zda se dostává do situací, které by mohly vyústit v páchání trestné činnosti či jiné činnosti, jež by mohla představovat nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku. Chování žadatele je přitom třeba hodnotit ke dni rozhodování správního orgánu a v perspektivě budoucího chování; minulost je relevantní pouze potud, pokud může přiměřeně pravděpodobně napovědět o současném a budoucím chování žadatele (bod 23).

56. Tento požadavek Nejvyšší správní soud opakovaně uplatnil i ve své navazující judikatuře (rozsudky ze dne 23. 8. 2024, č. j. -50, bod 30; ze dne 22. 5. 2025, č. j. -30, bod 26; ze dne 23. 5. 2024, č. j. -22, body 13-14; ze dne 15. 4. 2026, č. j. -92, body 24-25; či ze dne 23. 4. 2026, č. j. -46, bod 22).

57. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2026, č. j. -46, shrnul, že „zamítnutí žádosti o přechodný pobyt podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců je možné pouze v případě, kdy na základě komplexního posouzení individuálních okolností týkajících se žadatele bude zjištěno, že ten s ohledem na své osobní chování představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku (některého ze základních zájmů společnosti). To znamená, že ke dni rozhodnutí správního orgánu musí určitá osoba představovat závažné ohrožení veřejného pořádku, které má tři kvality: je i) skutečné, ii) aktuální a iii) dostatečně závažné. Tato úvaha je ze své podstaty zaměřena do budoucna. Smyslem je, aby pobytové oprávnění nezískala osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že na území vyvíjí či bude vyvíjet činnost, která představuje závažné narušení veřejného pořádku.“

58. Zdejšímu soudu se poté jeví, že žalovaný shora uvedená východiska hodnocení závažného ohrožení veřejného pořádku dostatečně nerespektoval. Napadené rozhodnutí založil především na odsouzení žalobce za zločin v roce 2016, kterého se dopustil v letech 2012 až 2013, a dále na předchozí odsouzení pro obdobnou trestnou činnost spočívající v nedovolené výrobě a držení omamných a psychotropních látek a jedů, tj. stěžejně na minulém chování žalobce, od kterého ke dni rozhodování žalovaného uplynulo již zhruba 13 let. Jak bylo ovšem uvedeno shora, minulé chování žadatele je relevantní pouze potud, pokud může přiměřeně pravděpodobně napovědět o jeho současném a budoucím chování; těžištěm posouzení musí být stav v době rozhodování žalovaného, a to s ohledem na skutečnou, aktuální a závažnou hrozbu. V případě napadeného rozhodnutí tomu bylo právě naopak, neboť těžištěm posouzení byla minulá trestná činnost žalobce, pro kterou byl ovšem odsouzen k odpovídajícímu trestu odnětí svobody, z něhož podstatnou část již vykonal. To poté při poměrně subtilních úvahách žalovaného o současném osobním chování žalobce zasazeného do jeho aktuální sociálně ekonomické situace skutečně nesvědčí o příliš důsledném respektování zásady přiměřenosti ze strany žalovaného.

59. K hodnocení současného a předpokládaného budoucího chování žalobce učinil žalovaný několik následujících zjištění týkajících se osobních poměrů a chování žalobce po jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu v roce 2025:

1. Žalobci byla uložena dlouhá zkušební doba.

2. Žalobce pobývá na území neoprávněně.

3. Žalobce se během výkonu trestu choval vzorně, obdržel pochvaly a za současné absence kázeňských trestů si vytvořil podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu.

4. Zpráva Probační a mediační služby obsahuje poměrně stručné konstatování, že žadatel se na plánované konzultace dostavuje pravidelně a řádně, nicméně probační dohled probíhá teprve od 26. 11. 2025 a s frekvencí 1x měsíčně.

5. Ačkoli z usnesení Okresního soudu v Sokolově o podmíněném propuštění vyplynulo, že žadatel splnil současně 3 zákonné podmínky pro možné vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění, a to tedy že vykonal více než 2/3 uloženého trestu, bylo shledáno, že jeho „chování je dlouhodobě kladné a aktivní a v tomto ohledu prokázal dostatečnou nápravu“, a byla shledána „záruka za dovršení nápravy žadatele“, uložil soud žadateli s ohledem na závažnost spáchané trestné činnosti „nejdelší možnou zkušební dobu v trvaní 7 let, a to za současného uložení dohledu probačního úředníka tak, aby byla nad žadatelem a plněním uložených povinností zvýšená kontrola“

60. Žalovaný i přes tato zjištění, uzavřel, že je zřejmé, že popsaná jednání žalobce, kterých se dopouštěl opakovaně, dlouhodobě a organizovaně, představují skutečné a závažné narušení veřejného pořádku, jak je správní orgán vymezil. Žadatel musí plnit řadu podmínek, aby prokázal, že se ve zkušební době osvědčí. Takto formulovaný závěr žalovaného ovšem bez dostatečného vypořádání se právě se shora shrnutými zjištěními se osobních poměrů a chování žalobce po jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu v roce 2025 pouze svědčí o tom, že žalovaný napadené rozhodnutí založil převažujícím způsobem na jeho trestní minulosti. Jeho aktuální chování a současné osobní poměry zjišťoval toliko povrchně, a navíc z těchto zjištění neučinil vždy zcela objektivní závěry. Přestože totiž zprávy Vězeňské služby, Probační a mediační služby i usnesení Okresního soudu v Sokolově o podmíněném propuštění vyznívají pro žalobce vesměs pozitivně stran jeho nejaktuálnějšího osobního chování, žalovaný tyto podklady důsledně neutralizoval až zpochybňoval. Soud má naopak za to, že kupř. probační dohled a dlouhá zkušební doba podmíněného propuštění mohou představovat faktory, které přispějí ke snížení rizika závažného narušení veřejného pořádku ze strany žalobce. Podle soudu rovněž není příliš korektní ani bagatelizace zprávy Probační a mediační služby pro její stručnost, neboť podle soudu je podstatné to, že se z ní podává, že žalobce řádně spolupracuje s probačním úředníkem a plní si své povinnosti. Stručnost lze interpretovat konec konců i tak, že žalobce pro probačního úředníka nepředstavuje v současnosti nijak výjimečný případ, kterému by měla být věnována nějaká mimořádná pozornost. Žalovaný nota bene nijak neozřejmil, co konkrétně podle jeho názoru v uvedené zprávě postrádá. Žalovaný se proto se shora uvedenými zjištěními vypořádal přinejmenším nepřesvědčivě. Navíc k posuzování těchto zjištění přistoupil, jako by na žalobci leželo důkazní břemeno ohledně neexistence důvodného nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Je to naopak žalovaný, kdo má povinnost řádně odůvodnit a podložit svůj závěr o trvajícím důvodném nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

61. Soud zde jen pro srovnání považuje za vhodné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2026, č. j. -50, kterým zrušil z obdobných důvodů rozhodnutí žalovaného obdobné napadenému rozhodnutí, i když žalovaný v té věci zjistil, že žadatel neplní podmínky dohledu a probační úředník jej nepovažuje zjevně za napraveného, žadatel několikrát nerespektoval uloženou povinnost k vycestování, neuhradil téměř čtvrtmilionový dluh za právní služby a nemá legální příjem, během výslechu vypovídal účelově ohledně zasílaného výživného a počtu návštěv ze strany jeho nezletilé dcery ve vězení a stejně tak vypovídal nepravdivě ohledně v minulosti spáchané trestné činnosti a jeho příbuzných mimo území ČR, což jsou přinejmenším méně pozitivní zjištění o současném chování než v případě žalobce, přesto Nejvyšší správní soud v této věci rovněž neshledal dostatečně odůvodněný závěr, že tamní stěžovatel ke dni rozhodnutí žalovaného představoval ohrožení veřejného pořádku v požadované intenzitě (tj. dostatečně závažné).

62. Soud proto shrnuje, že závěr žalovaného, podle něhož žalobce představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku, nemůže v podobě, jak jej žalovaný vyslovil a odůvodnil v napadeném rozhodnutí, prozatím obstát. Trestná činnost, které se žalobce dopustil zhruba 13 let předtím, než žalovaný vydal napadené rozhodnutí, není okolností, ze které lze bez dalšího usuzovat na aktuální nebezpečí v době rozhodování žalovaného. Naopak zjištění žalovaného týkající se současného chování stěžovatele po jeho podmíněném propuštění ani ve svém souhrnu prozatím nestačí k přijetí závěru, že tato hrozba stále (ke dni rozhodnutí žalovaného) trvá v požadované intenzitě (tj. závažné ohrožení veřejného pořádku).

63. Soud je toho názoru, že nelze bez dalšího uzavřít, že by žalovaný měl žalobcově žádosti v dalším řízení vyhovět. Jestliže však žádost žalobce znovu zamítne z důvodu podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, musí svůj závěr založit na základě skutečně komplexního posouzení individuálních okolností týkajících se stěžovatele, přičemž podle mínění zdejšího soudu lze této komplexnosti dosáhnout jedině výrazným posunutím těžiště posouzení směrem z hluboké minulosti k současnosti nebo alespoň k minulosti nedávné. Žalovaný předně zřetelně v takovém případě vyloží, v čem spatřuje nebezpečí budoucího závažného ohrožení veřejného pořádku. Zda to je riziko páchání další trestné činnosti či také něco jiného. Skutečnosti zjištěné žalovaným musí vypovídat o tom, že žalobce na základě svého osobního chování v době rozhodování žalovaného představuje hrozbu pro veřejný pořádek, která je skutečná, aktuální a dostatečně závažná. O tom by mohlo vypovídat například zjištění, že žalobce prokazatelně porušil podmínky podmíněného propuštění (např. že trestní soud nařídil výkon trestu, případně podmínky podmíněného propuštění z tohoto důvodu zpřísnil), případně že se prokazatelně pohybuje v prostředí spojeném s jeho kriminální minulostí, anebo se dostává do situací, které by mohly vyústit v páchání trestné činnosti či jiné činnosti, která může představovat nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku.

64. S ohledem na výše uvedené závěry se zdejší soud již nezabýval námitkami vztahujícími se k přiměřenosti rozhodnutí s ohledem na soukromý a rodinný život žalobce a jeho blízkých a nejlepší zájem jeho nezletilého dítěte. Za situace, kdy nelze přisvědčit závěru žalovaného o existenci důvodného nebezpečí, že žalobce závažným způsobem naruší veřejný pořádek, by bylo předčasné zabývat se přiměřeností zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele a nejlepším zájmem nezletilého syna žalobce.

VI. Závěr a náklady řízení

65. Zdejší soud tak ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru o důvodnosti podané žaloby a napadené rozhodnutí podle ustanovení zrušil. Věc zároveň vrátil dle ustanovení žalovanému k dalšímu řízení.

66. V dalším řízení bude žalovaný vázán právními názory soudu vyjádřenými v tomto rozsudku (viz ). Především náležitě posoudí otázku naplnění podmínek ustanovení zákona o pobytu cizinců, a to s přihlédnutím k závěrům výše citované judikatury. Za tímto účelem bude třeba náležitě a v celém kontextu vyhodnotit podklady, které byly v průběhu správního řízení shromážděny, případně ještě blíže doplnit a aktualizovat skutková zjištění. Své závěry pak žalovaný náležitě a přezkoumatelně odůvodní.

67. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl zdejší soud podle Žalobce měl ve věci plný úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.

68. Náklady řízení žalobce tvoří zaplacený soudní poplatek za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve výši 3 000 Kč a soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši 1 000 Kč, když za účelně vynaložené náklady považoval i náklady na návrh na přiznání odkladného účinku, neboť bez ohledu na jeho neúspěšnost jím žalobce hájil svá práva (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2026, č. j. -61, bod 54). Dále se jedná o náklady na odměnu jeho zástupce za dva úkony právní služby ve výši 9 240 Kč (převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby ve věci samé po 4 620 Kč) dle ustanovení , a a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) a náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč (za dva úkony právní služby po 450 Kč) dle ustanovení advokátního tarifu. Celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 14 140 Kč. Zástupkyně žalobce nedoložila, že by byla plátcem daně z přidané hodnoty, ani to soud nezjistil z veřejně dostupných zdrojů.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v , a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze, dne 16. října 2026

JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r.

samosoudce