Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

62 Af 1/2026 - 56

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců Mgr. Filipa Skřivana a JUDr. Ing. Venduly Sochorové v právní věci

žalobce: EUROvrak s.r.o.

sídlem Hlavní 122, Brno

zastoupen Mgr. Ing. Pavlou Kvapilovou, daňovou poradkyní

sídlem Příkop 6, Brno

proti

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství

sídlem Masarykova 31, Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2025, č. j. 31351/25/5300-22442-706033,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) doměřil na základě daňové kontroly dodatečným platebním výměrem ze dne 16. 12. 2022, č. j. 4945774/22/3004-51522-702331, žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2018 ve výši 140 322 Kč a současně mu uložil povinnost uhradit penále ve výši 28 065 Kč. Podle správce daně žalobce neprokázal splnění podmínek pro osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu [ , o dani z přidané hodnoty (dále jen „“)]. Neprokázal totiž, že dodal motorové vozidlo Mercedes Benz S500L (dále jen „vozidlo“) deklarovanému dodavateli – společnosti Autocenter Steglitz GmbH (v některých dokumentech chybně označen jako „Stegiltz“ nebo „Stegilz“; dále jen „Autocenter“) – a zároveň nebyl v dobré víře, že podmínky pro osvobození splnil. Žalovaný zamítl odvolání žalobce a dodatečný platební výměr potvrdil.

II. Žaloba

2. Žalobce namítá, že došlo k prekluzi práva stanovit daň. Formálnímu zahájení daňové kontroly předcházelo rozsáhlé šetření, tedy faktická, skrytá daňová kontrola. Šetřením ve věci společnosti Autocenter prováděným ode dne 20. 9. 2018 či nejpozději ode dne 12. 11. 2018 zahájil správce daně daňovou kontrolu, protože vymezil předmět a rozsah kontroly – daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2018, konkrétně z prodeje vozidla. K přerušení lhůty dochází i jen faktickým, nikoliv formálním zahájením daňové kontroly. Prekluzivní lhůta proto marně uplynula dne 23. 7. 2022 či nejpozději dne 14. 9. 2022, tedy před doručením dodatečného platebního výměru (23. 12. 2022). Lhůta pro stanovení daně by marně uplynula i z důvodu neúčelnosti, nepřiměřenosti a nadbytečnosti značné části provedených mezinárodních dožádání. Žalobce nemá k dispozici text žádosti v rámci mezinárodního dožádání ze dne 23. 10. 2020 a ani z napadeného rozhodnutí není důvodnost mezinárodního dožádání patrná. Výslechy svědků, kteří nebyli deklarovanými smluvními partnery v případě posuzovaného plnění, jsou ze své podstaty neúčelné.

3. Žalobce splnil všechny tři podmínky pro uplatnění osvobození od daně. Daňové orgány zpochybnily převod práva nakládat se zbožím jako vlastník i fyzický přesun vozidla do Německa navzdory předloženým dokumentům a zjištěnému skutkovému stavu. Podle žalobce je evidentní, že paní A. pořídila vozidlo od společnosti Autocenter. Šlo zřejmě o běžnou praxi, kdy žalobce prodal vozidlo německému obchodníkovi (B2B) a ten prodal vozidlo dál a rovnou jej registroval na dalšího kupce. Obchodník vynechává zbytečnou registraci na sebe, čímž šetří náklady a čas. Tak jako tak došlo k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník na společnost Autocenter.

4. Co se týče přepravy vozidla do Německa, pokud bylo vozidlo v Německu registrováno, bylo tam také přepraveno. Rozhodnutí a sdělení Magistrátu města Brna o registraci vozidla považuje žalobce na rozdíl od žalovaného za relevantní důkazy [ , daňového řádu (dále jen „“)]. Rozhodnutím bylo navíc v otázce přepravy rozhodnuto a pro správce daně šlo o závazný právní názor.

5. Žalobce splnil i třetí podmínku, jelikož společnost Autocenter byla registrovaná k dani v jiném členském státě. Registrace sice byla zrušena ke dni 1. 1. 2018, zaznamenána však byla tato změna až 25. 8. 2018 (rozhodnutí o zrušení registrace nabylo právní moci 28. 8. 2018). K plnění došlo dne 19. 6. 2018, tedy v době, kdy byl podle systému VIES (pro který platí princip materiální publicity) odběratel registrován k dani. I kdyby šlo o důsledek pochybení německého správce daně, nelze jej klást k tíži žalobci. V tomto ohledu žalovaný pochybil i při zjišťování, jak funguje unikátní kód v systému VIES. Žalobce byl v dobré víře, protože před uskutečněním obchodu provedl rozumná šetření a opatřil siy, které v době dodání potvrzovaly splnění podmínek.

6. Žalobce požadoval provedení mezinárodního dožádání k získání dokumentů nezbytných pro přihlášení vozidla do německého registru vozidel. Ty by potvrdily zjevnou skutečnost, že bylo vozidlo přeprodáno v řetězci žalobce → společnost Autocenter → paní A. Žalovaný odmítl tento klíčový důkaz provést, protože společnost Autocenter žádné intrakomunitární pořízení vozidla nepřiznala, vozidlo nikdy nebylo na tuto společnost registrováno a důkazní břemeno leží na žalobci. Žalovaný tak zabránil získání dokumentů, jejichž nepředložení žalobci vyčítá, a toto své jednání ani neodůvodnil.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasí. Mezinárodní dožádání byla podle něj účelná. Správce daně neměl možnost informace o dodání vozidla společnosti Autocenter, důvodu a okolnostech zrušení registrace k DPH ani výslechy osob pobývajících v Německu, na které bylo vozidlo následně registrováno, zajistit jinak. Žádosti o mezinárodní dožádání jsou součástí veřejné části spisu a žalobci jsou k dispozici. Doklady, které žalobce předložil, nebyly dostačující. Vyvolaly pochybnosti, které bylo třeba objasnit.

8. Vyhledávací činnost správce daně před zahájením daňové kontroly nebyla daňovou kontrolou. I v případě vyhledávací činnosti je nutné získané podklady alespoň částečně vyhodnotit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2023, č. j. -32). Jinak by správce daně nevěděl, zda zjistil to, co potřeboval, nebo má ve zjišťování informací pokračovat. Vzhledem k tomu, že neformální komunikace se žalobcem nevedla k odstranění pochybností, musela být posléze zahájena daňová kontrola. K tomu došlo fakticky i formálně oznámením jejího zahájení dne 29. 7. 2021.

9. Splnění podmínek osvobození od daně žalobce neprokázal. Doložil pouze formální dodání plátci daně. Že k němu došlo i ve skutečnosti, to však daňové orgány zpochybnily. Společnost Autocenter nepřiznala pořízení předmětného vozidla, toto vozidlo na ni nebylo registrováno a registrace k DPH jí byla zpětně zrušena. Tyto pochybnosti žalobce nerozptýlil. Není tedy zřejmé, kdo nabyl právo nakládat s vozidlem jako vlastník. Tvrzení, že vozidlo pořídila paní A. právě od společnosti Autocenter, žalobce ničím nedoložil. Stejně tak není zřejmé, zda vozidlo opustilo ČR v rámci deklarované transakce. Žalovaný nezpochybňuje, že odpověď Magistrátu města Brna je vydaná orgánem veřejné moci. Nevyplývá z ní ale, jak probíhal posuzovaný obchod.

10. Vzhledem k tomu, že není zřejmé, komu bylo zboží prodáno, nemůže být naplněna ani třetí podmínka. Bez ohledu na to, zda byl deklarovaný dodavatel toho času dle systému VIES plátcem daně nebo ne. Žalobce tvrdí, že byl v dobré víře. Nepamatuje si však jméno jednatele deklarovaného dodavatele, kterému měl údajně vozidlo předat, neofotil si pas, kterým se údajně prokazoval, a nepředložil doklady o platbě, která měla proběhnout bezhotovostně. Nebyla uzavřena písemná kupní smlouva a žalobce rovněž nereagoval na nesrovnalosti vyplývající z předložených dokladů. Rozpory neřešil, případně si jich ani nevšiml. Nepředložil ani žádné doklady prokazující přepravu vozidla do jiného členského státu. V době uskutečnění plnění měl žalobce k dispozici pouze daňový doklad.

11. Žalobcem navržené mezinárodní dožádání by bylo nadbytečné, což žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil.

IV. Posouzení věci

12. Žaloba byla podána včas [ , (dále jen „“)], osobou k tomu oprávněnou ( ). Žaloba je přípustná (zejména , a ). Za splnění podmínek rozhodl soud bez jednání.

13. Žaloba není důvodná.

14. Zdejší soud se nejprve zabýval otázkou namítané prekluze práva stanovit daň, neboť k prekluzi je soud povinen přihlížet i bez návrhu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. ). Žalobce marné uplynutí lhůty spojuje s tzv. skrytou daňovou kontrolou. Podle něj překročil správce daně meze vyhledávací činnosti a fakticky zahájil daňovou kontrolu dříve, než došlo k jejímu formálnímu zahájení oznámením o zahájení daňové kontroly. To pak podle něj jako čistě formální úkon nemohlo mít vliv na běh prekluzivní lhůty.

15. Žalovaný v napadeném rozhodnutí (body 43 a následující) uvedl, že zákonná lhůta pro podání daňového přiznání za zdaňovací období červen 2018 končila v souladu s § 136 odst. 1 daňového řádu dne 25. 7. 2018 a tímto dnem počala běžet lhůta pro stanovení daně dle § 148 odst. 1 daňového řádu. Ta by uplynula dne 25. 7. 2021. Během postupu k odstranění pochybností prvostupňový správce daně požádal (dne 23. 10. 2020) v rámci mezinárodního dožádání německou daňovou správu, aby poskytla informace o žalobcem tvrzeném dodání předmětného vozidla společnosti Autocenter (odpověď doručena správci daně dne 8. 12. 2020). Lhůta se tedy dle § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu po dobu 46 dní stavěla a uplynula by dne 9. 9. 2021. Zahájením daňové kontroly dne 29. 7. 2021 byla lhůta pro stanovení daně dle § 148 odst. 3 daňového řádu přerušena a nově její konec připadl na 29. 7. 2024. V průběhu daňové kontroly správce daně provedl ještě další mezinárodní dožádání trvající od žádosti ze dne 10. 8. 2021 do doručení odpovědi dne 25. 4. 2022 (258 dní). V důsledku stavění lhůty se její konec posunul na 13. 4. 2025. V rámci odvolacího řízení poté správce daně provedl další tři mezinárodní dožádání (22.-28. 3. 2023; 27. 3.-26. 7. 2023 a 23. 8. 2023-26. 7. 2024) v rámci doplnění řízení, kterými se lhůta pro stanovení daně stavěla v souhrnu 464 dní. Žalovaný proto uzavřel, že lhůta pro stanovení daně uplyne dne 21. 7. 2026.

16. Obecně platí, že vliv na běh lhůty ke stanovení daně má faktické, skutečné zahájení daňové kontroly, pokud k němu dojde dříve než k formálnímu oznámení. Daňovou kontrolou v materiálním smyslu však není jakýkoli sběr informací (důkazních prostředků) o konkrétním daňovém subjektu či plnění. Pokud správce daně jenom tzv. mapuje terén – vyhledává a opatřuje předběžné či podkladové informace, které ale hodnotí jen vzhledem ke svému dalšímu postupu, a nikoli ve vztahu ke konkrétní daňové povinnosti – provádí vyhledávací činnost, ne skrytou daňovou kontrolu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2022, č. j. -41, bod 17, a judikatura tam citovaná). Rozlišit vyhledávací činnosti a skrytou daňovou kontrolu lze jen na základě celkového posouzení konkrétních úkonů, množství a rozsahu podkladů, které si správce daně vyžádal a prověřoval, a na základě skutečností, které vyhledávací činnosti předcházely a které po ní následovaly (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2020, č. j. -44, body 37-39). Samotné zjišťování skutečností rozhodných pro správné zjištění, stanovení a placení daně tvoří podstatnou část vyhledávací činnosti. Proto takové úkony nelze bez dalšího považovat za materiální provádění daňové kontroly (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2024, č. j. -41, body 39-44).

17. Zdejší soud na rozdíl od žalobce nemá za to, že by správce daně prováděl faktickou daňovou kontrolu před jejím formálním zahájením. Podle žalobce došlo k překročení mantinelů vyhledávací činnosti dne 20. 9. 2018 (správce daně zjistil nesoulad v systému VIES týkající se registrace deklarovaného odběratele k DPH) či 12. 11. 2018 (správce daně zaslal žalobci e-mail, ve kterém jej požádal o předložení listin k dodání vozidla).

18. Žalovaný se touto námitkou, vznesenou již v odvolání, zabýval v bodech 49 a následujících. Uvedl, že správce daně ověřoval nesoulad údajů v aplikaci VIES, neboť prostřednictvím tohoto systému dostal informaci o ukončení registrace deklarovaného odběratele ke dni 1. 1. 2018, tedy před deklarovaným dodáním vozidla tomuto odběrateli. Správce daně proto e-mailem požádal žalobce, aby mu poskytly související s dodáním vozidla deklarovanému odběrateli. Správce daně tedy pouze shromažďoval podklady k vyjasnění nesouladu dat v systému VIES s žalobcem přiznaným plněním. Takové úkony materiálně nezahájily daňovou kontrolu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2023, č. j. -52, bod 18). Na tom nic nemění ani to, že správce daně následně předloženéy hodnotil. Kdyby tak neučinil, nemohl vyhodnotit, zda byl nesoulad objasněn. Žalovaný v tomto ohledu trefně citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2023, č. j. -32, konkrétně pasáž: „podklady získané při místním šetření musí správce daně již z povahy věci nějakým způsobem vyhodnotit v opačném případě by jejich shromažďování postrádalo smysl. Takové hodnocení podkladů nepředstavuje dokazování provedené bez vědomí daňového subjektu a mimo jeho sféru, ale spíše pouhý myšlenkový postup správce daně, který je nedílnou součástí vyhledávací činnosti a stěží jej tedy lze stěžovateli vytýkat.“ Až vzhledem k tomu, že k objasnění nedošlo, správce daně vydal výzvu k podání dodatečného daňového přiznání (následovanou postupem k odstranění pochybností a daňovou kontrolou).

19. Zdejší soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Dne 20. 9. 2018 správce daně pouze obdržel oznámení o rozporu mezi přiznaným plněním a systémem VIES. Nešlo tedy vůbec o úkon správce daně vůči žalobci, správce daně žádné jiné skutečnosti neprověřoval, a nemohlo jím dojít k zahájení daňové kontroly podle § 87 odst. 1 daňového řádu (viz bod 26 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. -48).

20. Ani následný e-mail žalobci, ve kterém se správce daně pokusil zjištěný rozpor odstranit, nelze dle zdejšího soudu považovat za víc než zjišťování podkladových informací. Správce daně totiž vyžadoval pouze prvotní, formální doklad k posuzovanému plnění, v němž žalobce uplatnil osvobození od daně. Jak vyplývá z výše uvedeného, takový úkon nepřekračuje rámec vyhledávací činnosti. „Správce daně však žádným způsobem neprováděl dokazování. Skutečnosti tvrzené stěžovatelkou nijak nehodnotil, základ daně nijak konkrétně neprověřoval. Jednalo se o prvotní komunikaci mezi správcem daně a stěžovatelkou před formálním zahájením daňové kontroly, v rámci které teprve správce daně přistoupil k dokazování“ (bod 44 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2024, č. j. -41). Ani ze žalobcem citované judikatury nevyplývá, že by vyžádání dokladu vybočilo z mapování terénu a fakticky zahájilo daňovou kontrolu. Je naopak namístě, aby v podobných situacích správce daně nezahajoval daňovou kontrolu a nezatěžoval nadměrně daňový subjekt, ale pokusil se skutečnost, která může být pouhou formální nesrovnalostí, objasnit neformální cestou. Pokud jde o hodnocení získaných podkladů, je z následujících úkonů správce daně zřejmé, že po jejich prvotním vyhodnocení přistoupil v souladu se zákonem k zahájení formálních postupů (výzva k podání daňového tvrzení, zahájení postupu k odstranění pochybností a teprve následně k daňové kontrole, jejíž formální i materiální zahájení splývá v jeden okamžik). U žalobce proto neprobíhala skrytá daňová kontrola.

21. Žalobce považuje provedená mezinárodní dožádání (v jejichž důsledků byla lhůta dle žalovaného stavěna) za neúčelná.

22. Žalovaný (v bodech 43 a následujících) k mezinárodnímu dožádání ze dne 23. 10. 2020 uvedl, že jej považuje za účelné, jelikož správce daně neměl jinou možnost, jak získat informace o tom, zda bylo vozidlo deklarovanému dodavateli sídlícímu v Německu dodáno (o čemž panovaly důvodné pochybnosti). Dotazoval se na údaje o registraci vozidla v Německu, důvody a datum zrušení registrace deklarovaného dodavatele coby plátce daně. Druhé mezinárodní dožádání ze dne 10. 8. 2021 směřovalo k důvodům zpětného zrušení registrace deklarovaného dodavatele k dani (o čemž se správce daně dozvěděl z odpovědi na první mezinárodní dožádání) a ke zjištění data, ke kterému byl deklarovaný dodavatel pro účely intrakomunitárních transakcí osobou registrovanou k DPH v jiném členském státě, kdy rozhodnutí o zrušení registrace nabylo právní moci, a na koho a k jakému datu bylo vozidlo v Německu registrováno, neboť v předchozí odpovědi bylo sděleno, že společnost Autocenter to nebyla. Ve třetím mezinárodním dožádání ze dne 22. 3. 2023 správce daně dožádal na základě námitek žalobce v odvolání výslech jednatele deklarovaného dodavatele, který údajně osobně vozidlo převzal. Ve čtvrtém mezinárodním dožádání ze dne 27. 3. 2023 správce daně požadoval provedení výslechu svědka M., který dle odpovědi německého správce daně na sebe vozidlo registroval od 22. 11. 2018. V posledním mezinárodním dožádání ze dne 23. 8. 2023 správce daně požadoval výslech paní A., která dle odpovědi německého správce daně registrovala vozidlo od 21. 6. 2018.

23. Z uvedeného je patrné, že žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnil, z jakého důvodu správce daně k dožádáním přistoupil. Zdejší soud má ve shodě s ním za to, že byla mezinárodní dožádání účelná. Všechna směřovala buďto k ověřování deklarovaného odběratele nebo zjištění skutečného odběratele. Správce daně evidentně navazoval při dalších dožádáních na informace získané z předchozích odpovědí a postupoval tak systematicky ke zjištění okolností rozhodných pro osvobození od daně. Odůvodnění v napadeném rozhodnutí odpovídá obsahu žádostí. Za smysluplné považuje zdejší soud i výslechy svědků, které žalobce nedeklaroval jako odběratele. Vzhledem k tomu, že na tyto osoby bylo posléze vozidlo registrováno, mohly vypovědět, od koho jej pořídily a případně potvrdit či vyvrátit, zda se jednalo o žalobcem deklarovaného dodavatele. Paradoxně pak působí vytýkaná neúčelnost dožádání ve chvíli, kdy žalobce zároveň vytýká žalovanému neprovedení dalšího mezinárodního dožádání, které by mělo zjišťovat v podstatě totéž. Námitka, že šlo o neúčelná mezinárodní dožádání, je proto nedůvodná. Jak správce daně, tak žalovaný tedy rozhodli ve lhůtě pro stanovení daně. K tvrzení, že žalobce nemá k dispozici text žádosti v rámci mezinárodního dožádání ze dne 23. 10. 2020, lze dodat, že kompletní žádost je součástí správního spisu (č. l. A13).

24. Žalobce dále namítá, že splnil všechny tři podmínky osvobození od daně z dodání intrakomunitárního plnění. Podle (ve znění účinném do 31. 8. 2020) dodání zboží do jiného členského státu plátcem osobě registrované k dani v jiném členském státě, které je odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou, je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, s výjimkou dodání zboží osobě, pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě není předmětem daně.

25. Z toho vyplývá, že pro přiznání osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu bylo potřeba kumulativní splnění třech podmínek: (1) právo nakládat se zbožím jako vlastník bylo převedeno na pořizovatele, (2) zboží bylo odesláno nebo přepraveno plátcem, pořizovatelem nebo osobou zmocněnou do jiného členského státu a v důsledku tohoto odeslání nebo přepravy zboží fyzicky opustilo území České republiky, (3) zboží bylo dodáno osobě registrované v jiném členském státě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2016, č. j. -33). Jde přitom o okolnosti, jejichž prokázání leží na daňovém subjektu (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2018, č. j. -33, či ze dne 30. 7. 2010, č. j. -195). Je primárně odpovědností daňového subjektu realizovat obchody takovým způsobem, aby jejich uskutečnění mohl v případě důvodného zpochybnění správcem daně spolehlivým způsobem prokázat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2021, č. j. -67).

26. Nenaplnění byť jen jediné z těchto podmínek znamená, že daňový subjekt nárok na osvobození nemá. V nyní posuzované věci přitom oba daňové orgány dospěly k závěru, že nebyla naplněna ani jedna podmínka. Pro úplnost lze uvést, že byť žalobce zmiňuje názorový posun mezi správcem daně a žalovaným, minimálně od výzvy k prokázání skutečností ze dne 9. 6. 2022 je zřejmé, že již prvostupňový správce daně pojal na základě výsledků mezinárodního dožádání pochybnosti o tom, že vozidlo bylo dodáno společnosti Autocenter.

27. Žalovaný v bodech 22-41 napadeného rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč nepovažuje splnění podmínek za prokázané. V bodě 26 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že německá daňová správa ve své odpovědi na mezinárodní dožádání doručené dne 8. 12. 2020 sdělila, že společnost Autocenter není možné pod její dosavadní adresou dohledat. Zároveň není možné dohledat ani ředitele této korporace. Podle spolkového úřadu pro motorová vozidla nebyla společnost Autocenter v žádném období zapsána jako „držitel“ předmětného vozidla a dne 1. 9. 2018 jí bylo se zpětnou účinností od 1. 1. 2018 vymazáno DIČ. Na základě těchto skutečností měl správce daně pochybnosti, že žalobce této společnosti vozidlo skutečně prodal.

28. Tyto pochybnosti nerozptýlil ani jednatel žalobce, který na ústním jednání dne 15. 7. 2021 uvedl, že jej společnost Autocenter kontaktovala telefonicky (z německého telefonního čísla) na základě inzerce. Nepamatoval si však, zda objednávku zaslal deklarovaný pořizovatel e-mailem (bod 30 napadeného rozhodnutí). K převzetí vozidla dle vyjádření jednatele došlo v Holubicích, v sídle žalobce. Vozidlo předal jednatel žalobce jednateli společnosti Autocenter po předložení cestovního pasu. Jméno si s odstupem času nepamatuje. Vzhledem k tomu, že se zákazník dostavil až v 18:00 hod., nebylo možné udělat vývozní značku. Vozidlo proto odjelo na českých registračních značkách žalobce. Úhrada byla provedena v hotovosti formou zálohy a doplatku, který byl zaplacen při předání. Nebyla vyhotovena kupní smlouva, ale pouze faktura.

29. Německá daňová správa v odpovědi na další mezinárodní dožádání dne 25. 4. 2022 sdělila, že společnost Autocenter nepřiznala plnění ani intrakomunitární pořízení. Její sídlo nebylo zjištěno a její DIČ bylo zrušeno, aby se zabránilo podvodu. Vozidlo bylo dne 22. 11. 2018 zaregistrováno na osobu K. M. Podle informací od Magistrátu města Brna, odboru dopravně správních činností, bylo vozidlo dne 13. 11. 2018 odhlášeno z registru silničních vozidel ČR, a to na základě informace o nové registraci zaslané z členského státu evropské unie (Německa), a dle informací od Ministerstva dopravy bylo vozidlo ode dne 21. 6. 2018 registrováno v Německu. Žádnéy, ze kterých by tyto skutečnosti vyplývaly, však na výzvu správce daně magistrát nedoložil. Správce daně proto vydal dne 9. 6. 2022 výzvu k prokázání skutečností, ve které uvedl své důvodné pochybnosti stran dodání předmětného vozidla společnosti Autocenter. Žalobce v reakci na ni nic nového neuvedl. Ani jednu osobu, na kterou bylo vozidlo později přepsáno, se nepovedlo dožádaným německým orgánům vyslechnout a zjistit, od koho vozidlo pořídily. Ani jedna z nich nebyla plátcem DPH. Nic tedy nesvědčilo ve prospěch závěru, že vozidlo od žalobce koupil deklarovaný odběratel nebo jiný zahraniční plátce DPH.

30. Příliš důvěry nebudí ani doklady, které žalobce v daňovém řízení předložil a ze kterých podle něj má splnění podmínek vyplývat. Jak žalovaný upozornil, např. v potvrzení o dodání zboží do jiného členského státu EU byla nesprávně uvedena firma deklarovaného odběratele, dokonce i v razítku této společnosti, a dokument je opatřen pouze nečitelnou parafou (k tomu zdejší soud uvádí, že správná firma je naopak „Autocenter Stiglitz GmbH“, což však na úvaze žalovaného nic nemění). Žalobce pochybnosti daňových orgánů nerozptýlil a nepovedlo se to ani jim samotným. Splnění podmínek pro osvobození od daně tedy prokázáno nebylo.

31. Zdejší soud se závěry žalovaného souhlasí. Daňový doklad a osvědčení o vstupu zboží do jiného členského státu, vydané společností Autocenter, jsou pouze formálními doklady, které byly zpochybněny. Společnost Autocenter nepřiznala pořízení vozidla, a toto vozidlo na ni nebylo registrováno. Platba proběhla údajně ve dvou hotovostních platbách, aniž by byla sepsána smlouva. Na jméno osoby, která vozidlo měla převzít a dvakrát předávat peníze, si žalobcův jednatel nevzpomněl. Převzetí hotovosti, ověření totožnosti kupce ani provedení dopravy v rámci transakce není schopný doložit. Žalobce tedy neprokázal, že by zboží skutečně prodal deklarovanému odběrateli. Jak žalovaný správně shrnul, pokud nebylo prokázáno, kdo od žalobce vozidlo koupil, nemůže být naplněna ani jedna podmínka pro osvobození od daně. Z vyjádření magistrátu a skutečnosti, že vozidlo bylo později registrováno v Německu, sice vyplývá, že vozidlo skutečně do Německa doputovalo. Není však zřejmé, zda se tak stalo způsobem, který žalobce tvrdí. Naopak, podle vlastních tvrzení jednatel žalobce vozidlo předal neznámé osobě na českém území a na českých registračních značkách.

32. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal dodání automobilu deklarovanému (ani jinému) pořizovateli, jeho námitky týkající se toho, zda byla nebo nebyla společnost Autocenter podle systému VIES registrována k dani, se míjí s důvody odepření nároku. Zkoumat registraci k dani (nebo to, jakým způsobem ji žalobce ověřoval) u společnosti, která nebyla prokázána jako odběratel, nemá smysl. Ostatně žalovaný nevyvrací, že deklarovaný odběratel byl v době obchodu zapsán jako plátce DPH (body 29 a 66 napadeného rozhodnutí).

33. Zdejší soud nezpochybňuje, že obchodníci s vozidly mohou registrovat vozidla přímo na své konečné zákazníky a že může jít o běžný postup. Pokud tomu tak je, žalobce jako obchodník této praxe znalý měl o to více dbát na to, aby si zajistil podklady prokazující, že vozidlo skutečně prodal a dodal svému odběrateli. Dle svých tvrzení totiž mohl očekávat, že registr vozidel takové důkazy neposkytne. Žalobce ale není schopen doložit hotovostní platby, přepravu vozidla, ani kdo přebral vozidlo a žalobci zaplatil. Z ničeho pak nevyplývá, že by paní A. pořídila vozidlo od deklarovaného odběratele, jak žalobce uvádí. V tomto ohledu jde jen o neprokázané tvrzení žalobce.

34. Žalovaný v bodě 41 napadeného rozhodnutí odůvodnil, proč podle něj žalobce nebyl v dobré víře. Zdůraznil, že si žalobce nezajistil důkazní prostředky, aby prokázal svá tvrzení o dodání vozidla společnosti Autocenter. Žalobce tvrdil, že jednal s jednatelem společnosti Autocenter, jeho jméno si však nepamatoval, neměl k dispozici údaje z pasu (ani jeho kopii), kterým se měl údajně prokázat, nedoložil úhrady, které se měly uskutečnit hotovostně, nesepsal kupní smlouvu, nesrovnalosti vyplývající zy, která měla prokazovat obdržení zboží společností Autocenter, neřešil či si jich ani nevšiml a nepředložil žádné další dokumenty stvrzující přepravu předmětného vozidla do jiného členského státu. Bez viditelné snahy o zajištění dostatečné auditní stopy posuzovaného obchodu nemohl tedy být v dobré víře, že podmínky naplnil. Dle zdejšího soudu nelze odůvodnění žalovaného nic vytknout.

35. Konečně žalobce namítá, že žalovaný bez odůvodnění odmítl provést jím navrhované mezinárodní dožádání, které mohlo (jak žalobce zjistil díky jazykovému modelu ChatGPT) věc objasnit. Ani v tomto ohledu s ním zdejší soud nesouhlasí. V prvé řadě žalovaný neprovedení mezinárodního dožádání odůvodnil (což ostatně žalobce sám v žalobě zmiňuje). V bodě 78 napadeného rozhodnutí vysvětlil, že zjištěný skutkový stav nenaznačuje, že by měl deklarovaný odběratel s vozidlem cokoliv společného. Prokázání splnění podmínek osvobození od daně leželo na žalobci a ten tak neučinil. Provádění dalších mezinárodních dožádání za účelem zajištění důkazů, které si měl zajistit žalobce, považuje žalovaný za neúčelné a nehospodárné.

36. Zdejší soud považuje postup daňových orgánů v nynější věci za správný. Žalobce si měl v prvé řadě zajistit dostatečné podklady k tomu, aby byl schopen podmínky osvobození prokázat. To neučinil. Správce daně přitom zpravidla nemusí provést opakované mezinárodní dožádání jen proto, aby si plátce dodatečně opatřil důkazy, jež si měl zajistit při obchodní transakci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2018, č. j. -33, bod 37).

37. To platí tím spíše za skutkových okolností nyní projednávané věci. Žalobce navrhoval, aby žalovaný provedl mezinárodní dožádání s požadavkem na získání dokumentů z německého registru vozidel, u nichž ani není jisté, zda se vůbec v registru nacházejí. Nacházet by se tam dle žalobce měly pouze s odkazem na odpověď modelu umělé inteligence na žalobcův dotaz. Přitom je zřejmé, že např. doklad o odhlášení vozidla v zemi původu nemohl být při registraci v Německu předložen, neboť v okamžiku registrace bylo vozidlo stále zaregistrováno i v ČR. Ze žalobcova seznamu lze nadto identifikovat jediný dokument, který by (pokud by existoval) mohl být z hlediska předmětu tohoto řízení relevantní, a to kupní nebo obdobnou smlouvu. Všechny ostatní dokumenty (technický průkaz, doklad o pojištění, doklady paní A. atd.) by zjevně nemohly prokázat uskutečnění obchodu tak, jak jej deklaroval žalobce, již ze své podstaty.

38. To vše za situace, kdy správce daně a žalovaný za účelem objasnění dané transakce již před vznesením požadavku žalobce (který žalobce vznesl až na samém sklonku daňového řízení v reakci na seznámení se zjištěnými skutečnostmi v odvolacím řízení) provedli celkem 5 mezinárodních dožádání u německého správce daně. V rámci těchto dožádání německé orgány zjevně zjišťovaly i relevantní informace z registru vozidel a obstaraly a správci daně zaslaly i např. kupní smlouvy dokumentující osud vozidla po následně provedených registracích. Lze tedy důvodně předpokládat, že možnosti mezinárodního dožádání daňové orgány vyčerpaly a další dožádání požadující v podstatě totéž by stěží mohla přispět ke zjištění skutkového stavu. Byť tedy žalovaný neformuloval své závěry zcela pregnantně, zjevně vychází především z toho, že důkazní břemeno tížilo v dané věci žalobce. Daňové orgány nad rámec toho provedly několik mezinárodních dožádání, při nichž byly zjišťovány i informace z německého registru vozidel, aniž by byla zjištěna jakákoliv spojitost společnosti Autocenter s předmětným vozidlem. Za této situace lze odůvodnění napadeného rozhodnutí aprobovat, neboť vychází z toho, že německé orgány již v reakci na předchozí mezinárodní dožádání poskytly veškeré dohledatelné relevantní informace („německou daňovou správou již byly poskytnuty dostatečné informace o předmětném vozidle a další zjištění by bylo již nadbytečné a nehospodárné“). K tomu zdejší soud doplňuje, že možnost existence žalobcem označené kupní či jiné obdobné smlouvy je s ohledem na výše uvedené toliko hypotetická (ostatně, ani žalobce žádnou písemnou kupní smlouvu nemá).

V. Závěr a náklady řízení

39. Ze shora uvedených důvodů zdejší soud žalobu zamítl dle O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle Neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 22. října 2026

David Raus v.r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.