Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 A 1/2025 - 28

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci

žalobce: P. T. D., nar. X,

státní příslušností Vietnamská socialistická republika,

zastoupeného advokátkou JUDr. Bc. Marcelou Lafek,

sídlem Národní 416/37 Praha 1,

proti

žalovanému: Velvyslanectví ČR v Hanoji,

adresa pro doručování Ministerstvo zahraničních věcí, Loretánské nám. 5, Praha 1,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2024, č. j. 2180-2/2024-MZV/HANOKO,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla jeho žádost o vydání zaměstnanecké karty označena za nepřijatelnou s odůvodněním, že byl v příslušném kalendářním měsíci na příslušném zastupitelském úřadu podán maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu stanovený nařízením vlády vydaným podle , o pobytu cizinců na území ČR, (dále jen „“) a téhož zákona.

2. V žalobě uvedl, že usiluje o podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Jako občan Vietnamu, který nemá povolen dlouhodobý pobyt v jiném státě a ani není držitelem cestovního dokladu jiného státu, nemá, vzhledem k místní příslušnosti zastupitelských úřadů pro podávání žádostí podle § 169g zákona o pobytu cizinců jiné místo pro osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu než na Velvyslanectví České republiky v Hanoji ve Vietnamu. Podle informací zveřejněných na webových stránkách žalovaného nebylo možné a ani v současnosti není možné podat žádost o zaměstnaneckou kartu kromě výjimek, které se však na něj nevztahují. Proto podal též žádost o upuštění od povinnosti osobního podání. V té uvedl, že kvóty pro příjem žádostí o zaměstnaneckou kartu na pozici kvalifikovaný zaměstnanec byly nařízením vlády nastaveny pro ZÚ Hanoj ve výši 0. Proto nebyl stanoven postup pro registraci k osobnímu podání a postup pro osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Žalobce tak neměl možnost osobního podání zaměstnanecké karty, když neexistuje žádný způsob registrace k osobnímu podání a bez registrace nelze zaměstnaneckou kartu osobně podat. Podle žalobce je nařízení vlády v rozporu s antidiskriminačními pravidly, evropským právem, základními principy demokratického a právního státu i sd. Nastavení kvót je diskriminační. Právo určit objem vstupů není totožné s právem na podání žádosti. Zamezení samotného podání žádosti nebylo na evropské úrovni vůbec uvažováno, jedná se o esenciální projev právního státu. Postup velvyslanectví na základě nařízení vlády vede mimo jiné k porušení práva na přístup k soudnímu orgánu, neumožněním podání žádosti je zájemcům o zaměstnaneckou kartu bráněno v zahájení procesu o žádosti, který předpokládá i soudní přezkum. Objem vstupů cizích státních příslušníků nemůže být založen na diskriminačním principu. Kvóty stanovené nařízením vlády jsou založeny na diskriminačním principu, a to jednak ve smyslu diskriminace na základě státní příslušnosti, jednak ve smyslu diskriminace na základě bydliště. Důsledkem je nerovné zacházení ze strany státu.

3. Žalobce namítl, že výrok napadeného usnesení je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.

Podle § 169h odst. 4 zákona, které žalovaný uvedl ve výroku, je žádost nepřijatelná,

pokud byl v příslušném měsíci podán maximální počet žádostí stanovený nařízením vlády vydaným podle § 181b odst. 2 zákona. Současně však výrok neuvádí v dalším § 181b odst. 2,

ale odkazuje na maximální počet žádostí stanovený nařízením vlády vydaným

dle ust. § 181b odst. 1 zákona. Tedy na nařízení vlády, k jehož vydání je vláda zmocněna

na základě jiného ustanovení než toho, které je předpokladem pro užití

§ 169h odst. 4 zákona. Výrok neobsahuje procesní ustanovení zákona,

podle kterého bylo vydáno usnesení a podle kterého byl učiněn záznam do spisu. Žalovaný dlouhodobě nepřijímá žádosti o zaměstnaneckou kartu s odkazem

na vydaném podle ust. 181b odst. 1 zákona. V případě překročení kvót zastupitelský úřad vyslovuje nepřijatelnost žádosti. U zastupitelského úřadu ČR v Hanoji je kvóta nastavena ve výši 0. S tím žalobce nesouhlasí s uvedením obdobné argumentace jako v žádosti o upuštění povinnosti osobního podání žádosti.

4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V daném případě žalobce dne 5. 12. 2024 zaslal na ZÚ Hanoj žádost o zaměstnaneckou kartu, kterou spojil s žádostí o upuštění od osobního podání. Rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, není nesrozumitelné ani nepřezkoumatelné. Poukázal na § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců a § 169h odst. 4 téhož zákona. Kvóta pro žádosti o zaměstnanecké karty je na ZÚ Hanoj dle nařízení vlády nulová. ZÚ Hanoj tak na základě zjištěného skutkové stavu ve věci jednal správně a v zákonných mezích, když rozhodl o nepřijatelnosti žádosti. K námitce týkající se sdělení důvodů nepřijatelnosti žádosti ve spojení s námitkou netransparentnosti postupu žalovaného, odkázal žalovaný na rozsudek NSS ze dne 21. 11. 2018 pod č. j. -21. Žalovaný dále sdělil, že není v jeho pravomoci přezkoumávat ústavnost ani zákonnost právních norem, a tedy nebylo ani jeho úkolem posuzovat, zda nařízení vlády či § 181b zákona o pobytu cizinců bylo přijato v souladu s právním, resp. ústavním pořádkem. Pokud žalobce nesouhlasí s obsahem nařízení vlády, neboť toto považuje za diskriminační, nemůže jít o vadu napadeného rozhodnutí, kterou by bylo možno vytýkat žalovanému. Žalovaný nesouhlasil ani s argumentací žalobce, že by se dopouštěl diskriminace na základě bydliště či státní příslušnosti, rasy, etnické či sociální příslušnosti. Česká republika má v zásadě neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníkům té či oné země pracovat či vyvíjet jinou aktivitu v České republice (viz rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52 a č. j. -50 ze dne 6. 6. 2019 či ze dne 14. 07. 2022, č. j. -35. Správní orgány se nedopustily nezákonného diskriminačního jednání, které by bylo v rozporu se základními demokratickými principy, přičemž ani nezamezují nezákonným způsobem podání žádosti. Žaloba se domáhá ochrany proti domněle nezákonnému usnesení žalovaného o nepřijatelnosti žádosti. Žaloba však směřuje zejména proti zákonné úpravě a proti obsahu nařízení vlády, jejichž přezkum není v pravomoci žalovaného. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 6. 12. 2021, č. j. -60. Kvóty pro náběr žádostí o povolení k pobytu za výdělečnými účely jsou stanoveny ve vztahu k jednotlivým zemím na základě faktorů, jako je například poptávka po zaměstnancích z konkrétní destinace u tuzemských zaměstnavatelů, migrační a bezpečností rizika apod., které jsou ve vztahu k občanům z jednotlivých států rozdílné. Toto zhodnotil i rozšířený senát NSS v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. . Žalobcova žádost překročila kvótu stanovenou , když na stanovené období byla pro tento typ pobytového oprávnění a daný ZÚ stanovena nulová kvóta. K námitce diskriminační povahy kvót odkázal žalovaný i na důvodovou zprávu k , kterým se mění Z přílohy 2 k , plyne, že transparentní kvóty pro náběr žádostí o povolení k pobytu za výdělečným účelem jsou stanoveny pro řadu zastupitelských úřadů, tedy nejen ve vztahu k Vietnamské socialistické republice. Tyto kvóty odpovídají vymezení zejm. ekonomických potřeb České republiky při zhodnocení spojených rizik. Jsou strukturovány ve vztahu k jednotlivým zemím původu cizinců při zohlednění celé řady zejm. ekonomických a bezpečnostních faktorů a kapacit daných zastupitelských úřadů. Je-li nařízením vlády stanoven maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat v období jednoho roku na ZÚ Hanoj a současně je stanoveno, že se má jednat výhradně o pozice vysoce kvalifikovaných zaměstnanců nebo klíčového a vědeckého personálu, nejde o diskriminační opatření, jak se pokouší dovodit žalobce. Rozlišování mezi občany třetích zemí na základě jejich státní příslušnosti je jedním ze základních pilířů vízové politiky. Je tomu tak z důvodu, že z hlediska cílů vízové politiky již z povahy věci nejsou občané různých členských států ve srovnatelné pozici, což platí obzvlášť v oblasti pracovní migrace. Dle přílohy č. 2 k činí maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku na ZÚ Hanoj celkem 200, přičemž všechny připadají na žádosti v rámci Programu klíčový a vědecký personál. S ohledem na shora uvedené se tak nelze ztotožnit ani s žalobní námitkou týkající se tvrzené netransparentnosti právní úpravy týkající se kvót stanovených nařízením vlády a absence odůvodnění jejich přijetí. Institut zaměstnanecké karty představuje nenárokové pobytové oprávnění. Dle žalovaného je lichá argumentace, která obhajuje nutnost podání žádosti o upuštění od povinnosti osobní přítomnosti podle zákona o pobytu cizinců, když nemá možnost osobního podání žádosti, neexistuje žádný způsob registrace k osobnímu podání a bez registrace nelze zaměstnaneckou kartu osobně podat. Taková žádost o upuštění od osobního podání žádosti je zjevně nepřijatelná, když důvod nepřijatelnosti vylučuje, aby se žalovaný zjevně účelovými důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání vůbec zabýval. Pokud jde o namítanou nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost s ohledem na nesoulad právní kvalifikace rozhodnutí, když výrok v odkazu zákonného zmocnění podle zákona odkazuje na , a nikoliv odst. 3, téhož zákona, jde o pouhou chybu v psaní, která nemůže způsobit nesrozumitelnost ani nepřezkoumatelnost výroku, když důvod nepřijatelnosti je seznatelný a řádně odůvodněný. Přístup žalovaného není v rozporu s právem na přístup ke správnímu orgánu, jakožto součásti práva na spravedlivý proces, jak tvrdí žalobce. Uvedený závěr potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 2020, č. j. -27. S omezením práva na přístup ke správnímu orgánu judikatura správních soudů explicitně počítá, viz například rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2019, č. j. -31 či ze dne 29. 07. 2024, č. j. -35. Stejně tak se žalovaný neztotožnil s argumentací, že je postup žalovaného na základě nařízení vlády porušením práva na přístup k soudnímu orgánu, když neumožněním podání žádosti má být zájemcům o zaměstnaneckou kartu bráněno v zahájení řízení o žádosti, kde soudní přezkum svědčí až samotnému rozhodování správních orgánů. Nynější řízení o žalobě svědčí o skutečnosti, že žalobci přístup k soudní moci upřen nebyl. Výrok ZÚ Hanoj obsahuje zákonná ustanovení, na jejichž základě bylo přijato rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti, a to jak z hlediska procesního, tak z hlediska skutkového. Současně napadené rozhodnutí obsahuje odůvodnění, ve kterém ZÚ Hanoj sděluje důvody pro nepřijatelnost žádosti.

5. V replice žalobce uvedl, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že není jeho úkolem vysvětlovat, jakým způsobem byla v nařízení vlády právě pro občany žalobcovy státní příslušnosti stanovena kvóta 0 pro běžné zaměstnanecké karty. Migrační politika i proces týkající se jednotného pracovního povolení ve smyslu Směrnice, mají být transparentní a nediskriminační. Nebylo dosud vysvětleno, z jakého důvodu jsou nastaveny kvóty na jednotlivých zastupitelských úřadech. Není seznatelné, z čeho pramení domněnka o migračním a bezpečnostní riziku. Co se týče údajné poptávky po zaměstnancích z konkrétní destinace u tuzemských zaměstnavatelů, dostává právní zástupkyně jakožto migrační právník neustálé dotazy od potenciálních zaměstnavatelů na možnost získání zaměstnaneckých karet z Vietnamu. Právě uvedené je důkazně na stejné úrovni jako opakovaná tvrzení správních i soudních orgánů o migračním a bezpečnostním riziku, které od sebe soudy a správní orgány přebírají, aniž by zkoumaly původ této informace. Dle žaloby je otázkou, zda je skutečně procento souzených z vietnamské komunity žijících na území ČR vyšší než z jiných komunit.

6. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti.

7. Žalobce podal žádost o zaměstnaneckou kartu na pozici doplňování zboží datovanou dne 2. 12. 2024, Praha.

8. Dále byla podána žádost o upuštění od povinného osobního podání žádosti.

9. Usnesením ze dne 12. 12. 20224 byla žádost žalobce označena jako nepřijatelná.

10. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [( věta prvá , (dále též „“)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ).

11. Soud úvodem konstatuje, že ve věci žalobce se jedná o rozhodnutí, kterým byla vyslovena nepřijatelnost žádosti o zaměstnaneckou kartu, proto tomu odpovídá i rozsah odůvodnění usnesení. Žalovaný k tomu adekvátně odkázal na závěry rozhodnutí NSS ze dne 21. 11. 2018, č. j. -21, kde uvedl: „pro soudní přezkum rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti o udělení víza či povolení k pobytu podle , o pobytu cizinců, postačí, jsou-li v něm vymezeny zákonné důvody, pro něž příslušný správní orgán vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou.“ Z odůvodnění napadeného usnesení je jednoznačně zřejmé, jaký byl důvod nepřijetí žádosti. Bylo odkázáno na příslušnou právní úpravu a vysvětleno, že v příslušném kalendářním měsíci na příslušném zastupitelském úřadu byl podán maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu stanovený nařízením vlády vydaným podle , o pobytu cizinců na území ČR, a téhož zákona. Správní orgán poukázal dále na zákona o pobytu cizinců a konstatoval, že dne 5. 12. 2024 byla ZÚ Hanoj doručena žádost o upuštění od osobního podání žádosti. K podané žádosti bylo dále uvedeno, že dle znění , aktualizovaného , byla na ZÚ Hanoj stanovena nulová kvóta pro příjem žádostí o zaměstnaneckou kartu, pokud nejde o program klíčový a vědecký pracovník.

12. Odůvodnění dostačující soud považuje za dostačující vzhledem k tomu, že jde o usnesení o nepřijatelné žádosti.

13. Pokud jde o namítanou nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost s ohledem na nesoulad právní kvalifikace rozhodnutí, uvedl žalovaný, že žalobce namítl, že výrok v odkazu zákonného zmocnění podle § 181 odst. 2 zákona odkazuje na ustanovení § 169h odst. 4, a nikoliv odst. 3, téhož zákona, dle žalovaného se jednalo o chybu v psaní, která nemůže způsobit nesrozumitelnost ani nepřezkoumatelnost výroku, když důvod nepřijatelnosti je seznatelný a řádně odůvodněný.

14. K tomu soud uvádí, že podle § 169h odst. 3 téhož zákona žádost je dále nepřijatelná, pokud byl v příslušném kalendářním měsíci na příslušném zastupitelském úřadu podán maximální počet žádostí stanovený pro jednotlivé druhy oprávnění k pobytu zákonem nebo nařízením vlády vydaným podle § 31a nebo § 181b odst. 1. Do maximálního počtu žádostí se zahrnují i žádosti, které jsou nepřijatelné z důvodu uvedeného v odstavci 1 nebo 2.

15. Podle § 169h odst. 4 téhož zákona v případě rozvržení maximálního počtu žádostí o víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání a o zaměstnaneckou kartu na maximální počet žádostí, které lze podat v rámci jednotlivých vládou schválených programů, a maximální počet ostatních žádostí, je žádost rovněž nepřijatelná, pokud byl v příslušném kalendářním měsíci na příslušném zastupitelském úřadu podán maximální počet žádostí stanovený nařízením vlády vydaným podle § 181b odst. 2 pro jednotlivé vládou schválené programy nebo pro ostatní žádosti.

16. Podle § 181b odst. 1 zákona vláda nařízením stanoví maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném zastupitelském úřadu, jde-li o žádosti o a) vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, b) povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování, nebo c) zaměstnaneckou kartu.

17. Podle § 181b odst. 2 zákona v případě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání a zaměstnaneckých karet může být maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném zastupitelském úřadu, dále rozvržen na maximální počet žádostí o víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání a o zaměstnanecké karty, které lze podat v rámci jednotlivých vládou schválených programů, a maximální počet ostatních žádostí o víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání a zaměstnaneckou kartu.

18. Žaloba namítala kombinaci § 169h odst. 4 ve vztahu k § 181b odst. 2 zákona, nikoli § 181 odst. 2, jak uvádí žalovaný. Žalobce měl nejspíše na mysli fakt, že výrok rozhodnutí obsahoval odkaz na § 181b odst. 1 zákona a § 169h odst. 4 zákona, ačkoli odkaz na § 181b odst. 1 zákona obsahuje zákon výslovně v § 169h odst. 3 a odkaz na § 181b odst. 2 obsahuje § 169h odst. 4 zákona. Žalovaný i dále ve vyjádření k žalobě kombinoval § 181b odst. 1 zákona s § 169h odst. 4 zákona, přestože mělo dle něj jít o chybu v psaní. Soud nicméně neshledal, že by dané mělo jakýkoli vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť ve výsledku je podstatný závěr o nepřijatelnosti žádosti pro vyčerpání kapacity úřadu, pokud jde o volná místa v daném období. V případě ZÚ Hanoj bylo možné získat vízum pouze v případě vymezené kategorie zaměstnání, do které se žalobce neřadil. Ostatně žalovaný postupoval obdobně jako i v jiných případech – rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2024, č. j. – 84. V rozsudku ze dne 14. 7. 2022, č. j. – 34 NSS výslovně shledal, že: „Právní úprava obsažená v § 169h odst. 4 a § 181b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, resp. v posuzovaném prováděcím nařízení vlády, tedy představuje implementaci shora uvedených ustanovení unijního práva.“

19. Soud ještě také poznamenává, že v usnesení je o žalobci hovořeno jako o „žadatelce“, nicméně ani dané nic nemění na podstatě výsledného negativního závěru nepřijetí žádosti pro vyčerpání kvót.

20. Soud souhlasí s žalovaným, že podstata žalobní argumentace směřuje proti zákonnosti, potažmo ústavnosti, právní úpravy týkající se kapacity možnosti získání pobytového oprávnění v podobě zaměstnanecké karty, přičemž soud se ztotožňuje s tím, že úkolem žalovaného není hodnocení či posuzování této právní úpravy.

21. Žaloba žalobce primárně směřuje proti tomu, že nesouhlasí s tím, že pro osoby Vietnamské státní příslušnosti byla stanovena kvóta 0, což je dle žalobce diskriminační krok vůči těmto osobám. Obdobně žalobce namítal i v replice.

22. S tímto závěrem se soud neztotožňuje. Lze souhlasit s žalovaným, že již mnohokrát bylo správními soudy potvrzeno, že je na daném státu, jaké kvóty pro jednotlivé státní příslušníky a jednotlivé typy zaměstnání stanoví. Není zde garance možnosti získat vízum a nelze vyloučit, že stát možnost jeho získání nulovou kvótou naopak úplně vyloučí, přičemž dané však je rozhodnutí daného státu a nejedná se o diskriminaci. Soudu nepřísluší hodnotit názor právní zástupkyně, že se setkává s dotazy zaměstnavatelů ohledně možnosti zaměstnávat vietnamské státní příslušníky. Soud nepopírá, že poptávka po zaměstnancích daného státu v ČR tvrzená právní zástupkyní může být pravdivý fakt, nicméně není na soudu ani na žalovaném řešit vízovou politiku, kdy otázka toho, kterým cizincům bude umožněna jaká kapacita víz, je výhradně úkolem zákonodárce.

23. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje argumentaci žalobce za důvodnou a odkázal na příslušnou právní úpravu. Uvedl, že: „suverénní stát má v zásadě neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníkům té či oné země pracovat či vyvíjet jinou aktivitu v České republice (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52 a č. j. -50 ze dne 6. 6. 2019 či ze dne 14. 07. 2022, č. j. -35. (…) Tyto kvóty odpovídají vymezení zejm. ekonomických potřeb České republiky při zhodnocení spojených rizik. Jsou strukturovány ve vztahu k jednotlivým zemím původu cizinců při zohlednění celé řady zejm. ekonomických a bezpečnostních faktorů a kapacit daných zastupitelských úřadů. Je-li nařízením vlády stanoven maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat v období jednoho roku na ZÚ Hanoj a současně je stanoveno, že se má jednat výhradně o pozice vysoce kvalifikovaných zaměstnanců nebo klíčového a vědeckého personálu, nejde v žádném případě o diskriminační opatření, jak se pokouší dovodit žalobce. Rozlišování mezi občany třetích zemí na základě jejich státní příslušnosti je jedním ze základních pilířů vízové politiky. Je tomu tak z důvodu, že z hlediska cílů vízové politiky již z povahy věci nejsou občané různých členských států ve srovnatelné pozici, což platí obzvlášť v oblasti pracovní migrace. Dle přílohy č. 2 k činí maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku na ZÚ Hanoj celkem 200, přičemž všechny připadají na žádosti v rámci Programu klíčový a vědecký personál.“

24. Soud považuje toto shrnutí žalovaného za zcela přiléhavé a dostačující. Podle rozsudku NSS ze dne 14. 7. 2022, č. j. -35: „Oprávnění k úpravě podmínek vstupu na území a přístupu na tuzemský pracovní trh vyplývá ze suverenity České republiky, kdy „Česká republika má v zásadě neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníkům té či oné země pracovat či vyvíjet jinou aktivitu v České republice; svou praxi v tomto ohledu může měnit podle svých potřeb“ (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. , č. 3601/2017 Sb. NSS; i zde samozřejmě míněno v mezích závazků vyplývajících z unijního právo, jakož i z ústavního pořádku ČR). Zdejší soud tedy nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že žadatelé o pobytové oprávnění z Vietnamu, jsou nezákonně diskriminováni. Nejvyšší správní soud k tomu dále poznamenává, že umožňujeli čl. 79 odst. 5 Smlouvy o fungování Evropské unie členským státům „stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí přicházejících ze třetích zemí na jejich území s cílem hledat tam práci jako zaměstnanci nebo osoby samostatně výdělečně činné “, tedy stanovit pro počet vstupů hmotněprávní limity, tím spíše členským státům umožňuje omezit počet žádostí představujících jejich procesní odraz. Tomu ostatně odpovídá též čl. 8 odst. 3 již citované směrnice 2011/98/EU, dle kterého „[ž]ádost může být považována za nepřípustnou z důvodu stanovení objemu vstupů přijímaných státních příslušníků třetích zemí přicházejících za účelem výkonu zaměstnání, a nemusí být z tohoto důvodu zpracována.“ Právní úprava obsažená v § 169h odst. 4 a § 181b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, resp. v posuzovaném prováděcím nařízení vlády, tedy představuje implementaci shora uvedených ustanovení unijního práva.“

25. Jak uvedl NSS v usnesení ze dne 11. 4. 2024, č. j. – 36: „Stanovení kvót prostřednictvím § 181b zákona o pobytu cizinců a prováděcích nařízení proto není v rozporu s ústavním pořádkem ani mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, a to ani tehdy, jeli kvóta nulová. Jde totiž o posuzování limitů ekonomické migrace, o nichž si každý stát rozhoduje autonomně (srov. k tomu zcela jiné pojetí v oblasti práva azylového). K tomu lze odkázat kupříkladu na rozsudek ze dne 7. 2. 2022, č. j. , bod 17). „Česká republika má v zásadě neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníkům té či oné země pracovat či vyvíjet jinou aktivitu v České republice; svou praxi v tomto ohledu může měnit podle svých potřeb.“ (srov. rozsudek ze dne 30. 5. 2017, č. j. , bod 26). „Nepřijetí žádosti o zaměstnaneckou kartu nejenže není v rozporu s veřejným zájmem, ale přímo naplňuje veřejný zájem na cílené pracovní migraci, kdy jsou z legitimních důvodů preferováni pracovníci z předem určených destinací.“ (viz rozsudek ze dne 28. 6. 2019, č. j. , bod 38).“

26. Podle rozsudku NSS ze dne 29. 7. 2024, č. j. – 35: „V nyní posuzovaném případě je však legislativní realita diametrálně odlišná, neboť, jak již bylo uvedeno výše, s účinností byl do zákona o pobytu cizinců vložen , který v návaznosti na čl. 79 odst. 5 Smlouvy o fungování Evropské unie a čl. 8 odst. 3 Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2011/98/ES, umožnil vládě nařízením stanovit maximální počet žádostí, které lze podat v rámci určitého časového období na příslušném úřadu (ostatně na tuto plánovanou legislativní změnu upozornil sám rozšířený senát v rozsudku č. j. , v bodě 56.). Ke stanovení maximálního počtu žádostí o zaměstnaneckou kartu dochází na základě , a to v souladu se zákonným zmocněním podle § 181b zákona o pobytu cizinců, nikoliv na základě usnesení vlády č. 581/2019. Odkaz stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2019, č. j. tak není přiléhavý, neboť ten byl vydán před novelou č. , tedy za stejné legislativní situace, která byla předmětem kritiky ze strany rozšířeného senátu ve věci sp. zn. .

27. [40] Nelze proto ani souhlasit s tím, že by vláda usnesením zasahovala do ústavního práva stěžovatelů na přístup k orgánům veřejné moci zaručeného v y. V důsledku novely č. dostala vláda do vínku nástroj k regulaci ekonomicky aktivních subjektů ze třetích zemí žádajících o zaměstnaneckou kartu v podobě nařízení, což je v souladu jak s unijním právem, tak s . Není proto důvod, aby nebylo přihlédnuto ke kvótám vyčleněným pro vládou schválené programy, které jsou stanoveny v příloze č. 2 k , jak žádají stěžovatelé.“

28. K námitce ohledně práva na spravedlivý proces soud uvádí, že Nejvyšší správní soud již dříve uvedl, že cizinec nemá právo na vstup do České republiky, má však právo na spravedlivý proces při vyřizování žádosti o takový vstup (viz např. rozsudek ze dne 25. 4. 2019, č. j. ).

29. Ve věci žalobce je především podstatné, za jakých okolností o zaměstnaneckou kartu žádal.

30. K tomu je podstatná následující geneze situace žádostí státních příslušníků Vietnamu, kterou soud uvádí pouze velmi stručně pro ilustraci.

NV č. (základní předpis) zavedlo pro Hanoj nulovou kvótu pro standardní zaměstnanecké karty, ale pro tamní úřad otevřelo výjimku 200 míst ročně pro klíčový a vědecký personál a vysoce kvalifikovaný personál. Pro jiné ZÚ byla možnost podávat žádosti i pro běžná zaměstnání, dané mohly využít i osoby Vietnamské státní příslušnosti splňující podmínky dle zákona.

NV č. - bylo potvrzeno uvedené, pouze změna míst u jiných ZÚ.

NV č. - změnilo se, že 200 míst již jen pro klíčový a vědecký personál.

NV č. - ponechává limit 200 žádostí pro klíčový a vědecký personál pro Hanoj, pro jiné ZÚ bylo nastaveno omezení pro tuto kategorii, např. Tchaj-pej 60 míst, jinak byly nastaveny nulové kvóty i pro jiné ZÚ – pro běžné pracovníky.

Lze shrnout, že žádost žalobce mohla být úspěšná za předpokladu, že se jedná o státního příslušníka Vietnamu – klíčový, vědecký personál, popř. v minulosti ještě vysoce kvalifikovaný zaměstnanec, anebo tehdy, když byla podána z jiného ZÚ než v Hanoji (do novely z roku 2025, které zavedla nulové kvóty i pro podání z jiných úřadů), kdy k podávání žádosti mimo Vietnam nestačil jen samotný legální pobyt v jiném státě, ale podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo možné žádost podat ve státě, jehož je cizinec občanem, popřípadě ve státě, jenž vydal cestovní doklad, jehož je držitelem, nebo ve státě, ve kterém má povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt a ve kterém oprávněně pobývá nepřetržitě po dobu nejméně 2 let.; zároveň bylo nutné respektovat použitelnou kvótu.

31. Z výše uvedeného je tedy patrné, že záleží na tom, do které kategorie žalobce spadal. Dle žádosti žádal o pracovní pozici doplňování zboží, tedy nešlo o kategorii, pro kterou byla vytvořena kvóta 200 míst v Hanoji (klíčoví a vědečtí pracovníci). Dále by mělo také význam, pokud by žalobce měl povolen v jiném státě než ve Vietnamu dlouhodobý pobyt, popř. plnil jinou podmínku dle § 169g odst. 1 zákona, neboť v takovém případě by mohl podat žádost na jiném ZÚ než v Hanoji, kdy pro tyto ZÚ platily do novely z roku 2025 jiné počty míst (ne nulové kvóty).

32. V případě žalobce bylo ovšem v žalobě výslovně v úvodu tvrzeno, že usiloval o zaměstnaneckou kartu jako občan Vietnamu, který nemá povolen dlouhodobý pobyt v jiném státě a není ani držitelem cestovního dokladu jiného státu. Žalobce tedy spadal do kategorie občanů Vietnamu žádajících o zaměstnaneckou kartu pro běžné zaměstnání přes ZÚ v Hanoji, pro které platila nulová kvóta, a to již od roku 2019. Jinými slovy podání žádosti s pozitivním výsledkem bylo za takových okolností od počátku vyloučeno.

33. Právní zástupkyně v související žádosti o upuštění od povinného osobního podání žádosti akcentovala, že důvodem žádosti o upuštění je faktická nemožnost osobního podání žalobcem, ale neuvedla nic o tom, že by žalobce měl být osobou, pro kterou by podání mohlo být možné u jiného ZÚ než v Hanoji. Právní zástupkyně vztahuje žádost k námitce ohledně diskriminační povahy kvót, ale jak bylo uvedeno, mohl státní příslušník Vietnamu za určitých podmínek žádat i mimo ZÚ Hanoj, žalobce však nezmínil, že by měl být takovou osobou. Nelze se ztotožnit s právní zástupkyní ohledně neumožnění registrace žádosti, která vede k nemožnosti osobního podání, neboť pro některé osoby zde byly výjimky (kvalifikované osoby nebo žádosti u jiného ZÚ) a zároveň bylo vysvětleno, že stanovení (byť i nulových) kvót (pro některá zaměstnání) není bez dalšího diskriminační. Právní zástupkyně zaměňuje situaci žalobce se situací, kdy by např. byl oprávněn podat žádost přes jiný ZÚ, a ten by mu neumožnil registraci termínu, čímž by skutečně byla registrace znemožněna a s tím i znemožněno osobní podání žádosti, což za jistých okolností je problematický fakt. Žalobce je však cizincem, u kterého ani nešlo vytvořit registraci termínu, neboť kvóta pro běžné zaměstnání u žádostí u ZÚ Hanoj byla nulová. Nedávalo by smysl vytvářet registraci cizinci, který s jistotou nemůže s žádostí uspět.

34. Jak soud již uvedl, u osob, které splnily podmínky dle § 169g odst. 1 zákona, bylo do novely z roku 2025 možné, aby tyto žádaly o zaměstnaneckou kartu i pro běžné zaměstnání u příslušného ZÚ. Mezi tyto osoby však žalobce nepatří, nic takového ani netvrdil.

35. V rozsudku ze dne 29. 4. 2026, č. j. – 41, se zdejší soud zabýval případem žalobkyně též Vietnamské státní příslušnosti, nicméně s tím rozdílem, že šlo o cizinku, která podávala žádost u České ekonomické a kulturní kanceláře v Tchaj-peji. Zatímco přímo ve Vietnamu (ZÚ Hanoj) platila nulová kvóta pro běžné zaměstnanecké karty striktně již od roku 2019, na jiných zastupitelských úřadech ve světě (včetně Tchaj-peje) mohli vietnamští občané za určitých podmínek podávat podle tamních kvót. Zásadní zlom přineslo až s účinností od 1. 7. 2025. Teprve toto nové nařízení zavedlo plošné pravidlo, že vybrané zastupitelské úřady (mimo jiné i Tchaj-pej) mají nově stanovenou nulovou kvótu pro občany konkrétních států – včetně Vietnamu (dané neplatí pro vysoce kvalifikované zaměstnance nebo klíčový a vědecký personál).

36. V uvedeném rozsudku bylo argumentováno, že nová úprava maximálního počtu žádostí o víza byla stanovena od 1. 7. 2025, kdy nicméně žalobkyně tvrdila, že se o opakovaně neúspěšně pokoušela již před tímto dnem získat termín. V tom viděla objektivní překážku. Žalobkyně považovala za nepřípustné, aby se informace o zavedení nulových kvót pro vydávání víz správním orgánem I. stupně, tedy o zásadní změně, na jeho internetových stránkách objevila až dne 23. 6. 2025, tedy jen cca. týden před účinností , dne 1. 7. 2025. Žadatelé mají v souvislosti s podáním žádosti celou řadu povinností, a správní orgán I. stupně jim je musí umožnit splnit, postupovat předvídatelně a v souladu se zákonem. Žalovaný ve svém vyjádření argumentoval tím, že se poptávka u správního orgánu I. stupně v době, kdy se žalobkyně snažila registrovat, zvýšila natolik, že jí nebyl schopen vyhovět. Na tuto zvýšenou poptávku bylo reagováno stanovením maximálního počtu žádostí o zaměstnaneckou kartu , s účinností od 1. 7. 2025. S ohledem na určitou prodlevu, provázející vydání aktualizace nařízení vlády je potom třeba dočasný „převis poptávky“ vyřešit právě náhodnou volbou žádostí, jimž bude termín přidělen. Dle žalovaného se jednalo o zákonem předpokládaný stav, a to jak v období do 30. 6. 2025, tak i po tomto období. Nejednalo se o nezákonný stav, objektivní nedostupnost zastupitelského úřadu či jinou provozní překážku pro podání žádosti, ale o transparentní, svévole prostý a zákonný regulativ, který nemůže být v případě nenárokového pobytového titulu důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. S tímto názorem však soud nesouhlasil a uvedl, že: „Do dne 1. 7. 2025 byla žalobkyně oprávněna podat žádost o vydání zaměstnanecké karty u správního orgánu I. stupně bez jakéhokoli omezení týkajícího se počtu přijatelných žádostí. Žalovaný měl ve smyslu výše citované judikatury povinnost si technicky uspořádat vyřizování žádostí tak, aby je byl správní orgán I. stupně schopen za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat. stanoví v povinnost podat žádost osobně. Jak již bylo uvedeno, tato povinnost není v rozporu s y, pokud je správní orgán schopen umožnit podání žádosti v přiměřeném časovém horizontu lidsky důstojným způsobem, využívá-li adekvátně ustanovení o možnosti upustit od osobního podání žádosti.“ Lze dodat, že předmětný rozsudek řešil, zda měl ZÚ Tchaj-pej individuálně posoudit opakované neúspěšné pokusy žalobkyně získat termín k podání žádosti. Neřešil její místní příslušnost podle ani nezjišťoval, zda měla na Tchaj-wanu dlouhodobý či trvalý pobyt a pobývala tam alespoň dva roky. Rozsudek proto nelze chápat tak, že vietnamský občan mohl žádat v Tchaj-peji bez splnění této podmínky. Tu je třeba posuzovat samostatně podle zákona o pobytu cizinců.

37. Obdobně argumentoval zdejší soud i rozsudku ze dne 28. 11. 2025, č. j. – 45, který se týkal taktéž státních příslušníků Vietnamu žádajících u České ekonomické a kulturní kanceláře v Tchaj-peji.

38. Oproti věci nynějšího žalobce je zde podstatný rozdíl v tom, že nynější žalobce netvrdil, že by byl oprávněn podat žádost na jiném zastupitelském úřadě, kdy naopak rozhodnutí vydal přímo ZÚ Hanoj, přičemž v žalobě žalobce potvrdil, že neměl nikde povolen dlouhodobý pobyt ani zde nebyl jiný důvod pro místní příslušnost jiného úřadu. U žalobce tudíž platila od počátku jeho záměru získat kartu nulová kvóta, a tudíž i nulový smysl vypisovat termín k registraci osobního podání.

39. Ve věci řešené v rozsudku NSS dne 30. 5. 2024, č. j. -50, se jednalo o případ státních příslušníků Vietnamu, kteří se chtěli registrovat k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na Generálním konzulátu ČR v Drážďanech, přičemž však k registraci nedoložili doklad potvrzující jejich oprávněný nepřetržitý pobyt po dobu nejméně 2 let vydaný členským státem účastnícím se schengenského systému, Kypru nebo evropským mikrostátem. Šlo tedy o situaci, kdy nebylo doloženo při registraci, že jsou žalobci k podání žádosti na daném zastupitelském úřadu oprávněni. V případě žalobce však nebylo možné žádnou registraci od počátku vůbec provést, neboť žádost podával u ZÚ Hanoj.

40. Z hlediska práva na spravedlivý proces lze dodat, že v nyní řešené věci nebylo žalobci bráněno podat žádost, ale bylo nutné zohlednit, že množstevní limit nových víz pro Vietnamce žádající v Hanoji o kartu ve vztahu k běžnému zaměstnání byl 0.

41. Co se týče námitky ohledně žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, pak podle § 169d odst. 1 zákona žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.

42. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců s výjimkou žádostí nepřijatelných podle § 169h odst. 1 písm. b) a § 169h odst. 3 může zastupitelský úřad v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.

43. Lze zmínit usnesení NSS ze dne 11. 4. 2024, č. j. – 36: „Judikatura dovodila, že možnost upustit od osobního podání žádosti je možností výjimečnou. Jedná se o případy, kdy by bylo trvání na osobním podání žádosti tvrdé a nerozumné (viz např. rozsudky NSS z 11. 8. 2015, č. j. , z 27. 7. 2016, č. j. , a z 8. 9. 2016, č. j. ). Žadatel musí v žádosti uvést konkrétní důvody, proč právě jeho případ má být oním „odůvodněným případem“, v němž nemá správní orgán trvat na osobním podání žádosti (viz rozsudek NSS č. j. ). Tyto důvody je žadatel povinen i doložit (viz rozsudek NSS č. j. ). V rozsudku z 9. 8. 2018, č. j. , Nejvyšší správní soud dovodil, že pod pojem odůvodněný případ spadají např. případy, kdy je žadatel v osobním podání žádosti omezen svým zdravotním stavem, a dále případy, kdy bude objektivně nemožné dostavit se k zastupitelskému úřadu, ale i situace, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena (např. že bude mít samotný zastupitelský úřad natolik závažné provozní problémy, že jej nebude možné osobně navštívit). Nejvyšší správní soud v bodě 38 odkazovaného rozsudku zdůraznil, že institut upuštění od osobního podání žádosti je třeba chápat jako regulativ, který správnímu orgánu poskytl zákonodárce, aby v odůvodněných případech mohl zmírnit přílišnou tvrdost právní úpravy dopadající na „konkrétní (jednotlivé) situace žadatelů“ (srov. také rozsudek NSS z 8. 4. 2021, č. j. , bod 32).“

44. Pokud jde o hodnocení otázky žádosti o upuštění od podání žádosti ve Vietnamu ve věci žalobce, dává soud za pravdu žalovanému, že z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce by se svou žádostí z důvodu limitu nemohl uspět za žádných okolností (ledaže by byl klíčovým, resp. vědeckým pracovníkem, na které se nulový limit nevztahuje, což nebylo tvrzeno, žalobce chtěl doplňovat zboží; nebo ledaže by žádal prostřednictvím jiného úřadu, což nemohl, když nesplnil podmínky dle § 169g zákona). Žalobce tedy nemohl být meritorně s žádostí úspěšný, proto nemělo význam řešit žádost o upuštění od povinného osobního podání, neboť jeho povolení by nemohlo na negativním výsledku nic změnit. Ať by žalobce podal žádost jakkoli, nulové kvóty od počátku znamenaly negativní výsledek. Za takové situace se proto nejedná ani ve vztahu k této námitce o porušení práva na spravedlivý proces, kdy nadto žalobci byl umožněn přístup k soudu. Lze pro úplnost poukázat ještě na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2024, č. j. -84, ve kterém uvedl, že: „požádáním o upuštění od osobního podání není možné vyloučit aplikaci jiných důvodů nepřijatelnosti žádosti. Pokud tedy prvostupňový orgán shledal předmětnou žalobcovu žádost o zaměstnaneckou kartu nepřijatelnou (a to z důvodu podle § 169h odst. 4 zákona o pobytu cizinců, nikoli z důvodu, že nebyla osobně podána, tedy podle § 169h odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců), tak se již neměl zabývat žádostí o upuštění od povinnosti jejího osobního podání, neboť vyhovění žádosti o upuštění nemohlo zhojit jiný důvod nepřijatelnosti žádosti. Za tohoto stavu prvostupňový orgán vůbec neměl prvostupňové rozhodnutí zamítající žádost o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu vydat, a tudíž žalovaný postupoval správně, když prvostupňové rozhodnutí napadeným rozhodnutím zrušil a řízení zastavil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. -65).“

45. Vzhledem k uvedenému soud žalobu podle jako nedůvodnou zamítl.

46. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle Žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému náhrada nákladů řízení nenáleží.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokud svým významem kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost ( ).

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 22.10. 2026

Mgr. Kamil Tojner, v. r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje K. T.