Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

45 A 29/2026 - 27

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Vadimem Hlavatým ve věci

žalobce: W. B., narozen X

státní příslušnost Y

t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková

se sídlem Balková 1, Tis u Blatna

proti

žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy

se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2026, č. j. KRPA-260874-9/ČJ-2026-000022-ZZC,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Obsah žaloby

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o jeho zajištění dle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účelem vycestování. Doba zajištění byla dle stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.

2. Žalobce v žalobě uvedl, že zajištění coby zbavení osobní svobody je prostředkem ultima ratio zasahujícím do základních lidských práv garantovaných ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami. Žalovaný přitom neprokázal, že by nebylo možné účinně uplatnit některé ze zvláštních opatření za účelem vycestování dle

3. Žalobce si byl vědom nelegálnosti svého počínání, tedy že jeho pobyt na území byl neoprávněný a uplynula mu lhůta k dobrovolnému opuštění území. Žalovaný ovšem nemohl přihlížet jen k této okolnosti a měl řádně zjistit skutkový stav věci, což neučinil. Žalobce sdělil adresu, na níž se zdržuje, byl ochoten se pravidelně hlásit Policii ČR a zdržovat se na určeném místě.

4. Pokud jde o jednotlivá zvláštní opatření za účelem vycestování dle , k písmeni a) [povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly] žalovaný argumentuje tím, že žalobce nemá na území povolen pobyt, což je dle žalobce absurdní. Pokud by žalobce měl povolený pobyt, pak by nebyl zajištěn, resp. nebylo by zvažováno využití zvláštních opatření za účelem vycestování.

5. Žalobce zdůraznil, že na území žije se svou manželkou, státní příslušnicí ČR, a to ve společné domácnosti. Tuto adresu sdělil Policii ČR s tím, že se na ní zdržuje. Žalovaný potvrdil, že je tato adresa u žalobce evidována od května 2025, ovšem zároveň bez dalšího uzavřel, že ze samotného evidování adresy nevyplývá, že na ní žalobce skutečně bydlí. Žalobce měl za to, že uvedl okolnosti svého pobytu do protokolu o podání vysvětlení ze dne 10. 8. 2026, č. j. KRPA-260874-8/ČJ-2026-000022-ZZC (dále jen „protokol o podání vysvětlení“), přičemž je na žalovaném, aby při absenci pobytové kontroly či jiné ověřovací metody adekvátně odůvodnil a podložil, proč sdělení žalobce nepovažuje za věrohodné, a proč se tedy domnívá, že se na tomto místě zdržovat nebude. Pouhý fakt, že žalobce bydlí na základě nájemní smlouvy, nevypovídá nic o stálosti jeho bydlení a vazbách na místo; podstatná část obyvatel ČR bydlí rovněž v nájemním bydlení.

6. Žalobce se nevyhýbá součinnosti s orgány ČR. V rámci výkonu trestu za spáchaný přečin má stanoven dohled probačního úředníka, který pravidelně plní. Žalovaný tuto skutečnost nijak nereflektoval. Žalobce přitom svým chováním potvrdil, že dodržovat pravidelný ohlašovací režim zvládá. Žalobce za účelem ověření této skutečnosti navrhl, aby si soud toto potvrzení vyžádal od pražského střediska Probační a mediační služby (dále jen „PMS“).

7. Žalovaný si nijak neověřil plnění povinností žalobce vůči PMS, v důsledku čehož dostatečně nezdůvodnil, proč nebylo využito zvláštní opatření za účelem vycestování dle [povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené]. Žalobce byl kontrolován hlídkou Policie ČR bezprostředně při návštěvě pracoviště Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Již z této okolnosti se dalo předpokládat, že se nesnaží skrývat před státními orgány. Žalobce byl nejprve zajištěn dle , o Policii České republiky, na 24 hodin, a tento časový úsek mohl a měl být využit k šetření skutkového stavu věci. Nelze hovořit o časové nouzi a nelze akceptovat zkratkovité a kusé odůvodnění napadeného rozhodnutí.

8. Žalobce odmítl tvrzení žalovaného, že „existuje reálná obava, že se [žalobce] rozhodnutí nepodrobí ani v budoucnu, což ostatně sám potvrzuje“ (str. 5 napadeného rozhodnutí). Žalobce nic takového nepotvrdil. Pouze řekl, že nechce opustit ČR, což je vzhledem k manželce pochopitelné. Žalobce dříve žádal o povolení k přechodnému pobytu. Není jasné, z jakého důvodu by jeho argumentace společným životem s manželkou (manželství trvá více než 10 let) měla být účelová. Dává proto smysl, že se žalobce snaží získat pobytové oprávnění. Žalovaný však význam manželství žalobce zlehčuje a nijak se nezabývá dopady zajištění na rodinný život.

9. Co se týče zvláštního opatření za účelem vycestování dle [složení peněžních prostředků], žalovaný měl za to, že žalobce k tomu nemá dostatečné finanční prostředky. Je pravda, že žalobce uvedl, že nemá nikoho, kdo by za něj finanční záruku složil. Není ovšem jasné, zda byl žalobce řádně poučen, že zálohu může složit nejen manželka, ale i někdo z její rodiny nebo přátel.

Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že žalobce má v SIS (Schengenský informační systém) zaveden aktivní návratový záznam s lhůtou k vycestování do dne 16. 11. 2024. Žalobce však nevycestoval, dne 15. 11. 2024 požádal o mezinárodní ochranu, dle protokolu o podání vysvětlení tak učinil proto, aby nemusel vycestovat z území, z čehož žalovaný dovozoval účelovost podané žádosti. Po neudělení mezinárodní ochrany (a skončení řízení před soudem) byl žalobci vystaven výjezdní příkaz s platností od 7. 5. 2025 do 5. 6. 2025.

11. Žalovaný uvedl, že žalobce do protokolu o podání vysvětlení dne 15. 8. 2026, č. j. KRPA-267233-8/ČJ-2026-000022, sdělil, že z hlediska vycestování u něj není dána žádná překážka – k tomu soud poznamenává, že tento protokol není součástí správního spisu, dle čísla jednacího nenáleží do předmětného řízení a není patrné, čeho se týká.

12. K důvodům, na jejichž základě nebylo přistoupeno k užití mírnějších opatření, žalovaný odkázal na str. 5–8 napadeného rozhodnutí. Žalovaný řádně zhodnotil chování žalobce i jeho pobytovou historii. Žalobce opakovaně a dlouhodobě nerespektuje právní řád ČR a uložené povinnosti. Žalobce od roku 2024 figuruje v šesti případech jako podezřelý ze spáchání přestupku proti občanskému soužití a ve třech případech jako podezřelý ze spáchání přestupku proti majetku. V cizineckém informačním systému je pak evidována informace, že se jedná o nebezpečného násilného pachatele, kterému byl uložen trest odnětí svobody na 14 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let (do 17. 4. 2029). Na základě výše uvedeného proto žalovaný dovodil, že žalobce není ochoten dobrovolně respektovat rozhodnutí správních orgánů, nelze tak předpokládat, že by plnil povinnosti uložené v rámci zvláštních opatření za účelem vycestování.

13. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu žalovaný podotkl, že vycházel z nashromážděných podkladů a informací, které považoval za adekvátní.

14. Co se týče manželství žalobce, tato okolnost byla zohledněna již v řízení o povinnosti opustit území členských států EU a smluvních států, když byla posuzována přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. V řízení o zajištění pak žalobce v tomto směru neuvedl žádné nové skutečnosti.

Posouzení žaloby soudem

15. Úvodem soud konstatuje, že žalobce byl na základě opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany přezajištěn dle , o azylu, a to rozhodnutím Ministerstva vnitra o zajištění v zařízení pro zajištění cizinců ze dne 19. 8. 2026, č. j. OAM-1037/BA-BA01-BA06-Z-2026. Žalovaný proto dle zajištění ukončil, viz příkaz ze dne 19. 8. 2026, č. j. KRPA-260874-20/ČJ-2026-000022-ZZC.

16. Právě uvedené však nemá vliv na projednání této žaloby, neboť nové rozhodnutí o zajištění (proti němuž se může žalobce bránit novou žalobou) nemá za důsledek odpadnutí předmětu řízení o žalobě proti původnímu zajištění, tj. proti napadenému rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2020, č. j. -22, Sb. NSS 4130/2021). Ostatně dle judikatury neodpadne předmět řízení ani v případě, kdy došlo k ukončení zajištění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. -46, Sb. NSS 1404/2007).

17. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu [ , (dále jen „“)]. V souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, C-704/20 a C-39/21, soud z úřední povinnosti přezkoumal i podmínky zákonnosti zajištění žalobcem nenamítané.

18. Soud rozhodl ve lhůtě dle , a to bez jednání dle téhož ustanovení, jelikož účastníci nepožadovali projednání věci při ústním jednání a soud nepovažoval nařízení ústního jednání za nezbytné. Žalobce navrhoval, aby si soud vyžádal potvrzení od pražského střediska PMS a prováděl jím dokazování, k čemuž soud nepřikročil, jak je vysvětleno níže. Lze dodat, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. -117, Sb. NSS 2383/2011, se správním spisem dokazování neprovádí.

19. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

20. Podle nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie může zajistit na dobu nezbytně nutnou neoprávněně pobývajícího cizince staršího 15 let za účelem jeho vycestování, jestliže uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace uvedená v záznamu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

21. Podle policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy vycestování cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy vycestování cizince, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem vycestování je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

22. Podle zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „“) je

a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly,

b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“),

c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo

d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

23. Podle o druhu a způsobu výkonu zvláštního opatření za účelem vycestování rozhoduje policie. Při rozhodování o uložení zvláštního opatření policie zkoumá, zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění, a přihlíží k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.

24. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. O nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze hovořit v situaci, kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. ). Jak judikoval již Vrchní soud v Praze [rozsudek ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. (SJS 27/0; SP 27/1994); shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. -46], z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.

25. Soud má za to, že žalovaný (ve vztahu k nosným důvodům) odůvodnil napadené rozhodnutí řádným a přezkoumatelným způsobem, přičemž vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, což oboje plyne z níže uvedeného vypořádání jednotlivých žalobních námitek. Nutno dodat, že některé úvahy žalovaného soud níže koriguje, což však nemělo vliv na závěry soudu.

26. Soud konstatuje, že dikce vyžaduje k zajištění cizince současné splnění dvou podmínek: (i) cizinec neoprávněně pobývá na území, přičemž mu uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států EU a smluvních států, a (ii) nelze vůči němu účinně uplatnit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. -57, Sb. NSS 2641/2012).

27. Ohledně splnění první podmínky (cizinec neoprávněně pobývá na území, přičemž mu uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států EU a smluvních států), soud přisvědčuje závěrům žalovaného, které se opírají o obsah správního spisu – žalobce má v SIS zaveden aktivní návratový záznam s lhůtou k vycestování do dne 16. 11. 2024, a to na základě rozhodnutí žalovaného o povinnosti opustit území ze dne 4. 7. 2024, č. j. KRPA-70214-33/ČJ-2024-000022-50, jež nabylo právní moci dne 17. 10. 2024 (viz podkladové materiály, ev. č. dokumentu 4). Žalobce ostatně ani splnění této podmínky nijak nerozporoval, naopak si byl vědom svého neoprávněného pobytu na území.

28. Co se týče splnění druhé podmínky (nelze vůči němu účinně uplatnit ), soud se ztotožňuje se závěry žalovaného. představují alternativní řešení s cílem minimalizace omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. -51). Užití těchto mírnějších opatření předpokládá, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při jejich realizaci, bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí, tedy že lze účinně uplatnit . Možnost aplikace tohoto opatření nutně závisí také na důvodu zajištění. Základním pravidlem je, že uložení zvláštního opatření nesmí ohrozit výkon správního vyhoštění, resp. vycestování cizince ( věta druhá zákona o pobytu cizinců; čl. 15 odst. 1 a recitál 16 návratové směrnice vychází z dostatečné účinnosti mírnějších donucovacích opatření); toto ohrožení bude typově různé v typově odlišných případech důvodů zajištění. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nelze účinně uplatnit , je povinen svůj závěr přezkoumatelným způsobem odůvodnit.

29. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. , Sb. NSS 3559/2017, bod 36, závisí možnost aplikace zvláštního opatření na typovém důvodu zajištění. Posouzení, zda správní orgán přistoupí k uložení zvláštního opatření, nezahrnuje pouze subjektivní postoj cizince, zda by byl schopen a ochoten se danému opatření podrobit, ale předpokládá objektivní hodnocení celkové situace správním orgánem, na kterém leží odpovědnost rozhodnout, zda uložené opatření splní svůj účel. Vedle toho, že správní orgán musí uvedenou úvahu učinit, musí ji také promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. -74, ze dne 18. 10. 2012, č. j. -40, nebo ze dne 7. 12. 2011, č. j. -51). Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 10. 2016, č. j. , uložení mírnějšího opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z něj plynoucí (subjektivní složka), a zároveň neexistuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění (objektivní složka), což je mutatis mutandis aplikovatelné i v případě zajištění za účelem vycestování, kdy správní orgán zvažuje, zda lze účinně uplatnit .

30. Soud konstatuje, že nosné důvody napadeného rozhodnutí spočívají v tom, že žalobce dlouhodobě a opakovaně nerespektuje právní řád ČR a rozhodnutí správních orgánů, přičemž nemá v úmyslu území členských států EU a smluvních států dobrovolně opustit. Již dvakrát mu bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států EU a smluvních států a byla mu zamítnuta žádost o mezinárodní ochranu. Podáním poslední žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu přitom žalobci nevznikla fikce pobytu dle Žalobce se tedy dle soudu zjevně snaží setrvat na území za každou cenu a odmítá ho opustit, ač je k tomu povinen a ač si je vědom neoprávněnosti svého pobytu, což výslovně potvrdil v protokolu o podání vysvětlení i v žalobě.

31. Pokud jde o to, zda žalobce skutečně sdělil, že nehodlá vycestovat dobrovolně, dle protokolu o podání vysvětlení na jasně formulovanou otázku: „V případě Vašeho správního vyhoštění, vycestujete dobrovolně?“ odpověděl dle soudu jednoznačně: „Ne, chci tu zůstat.“. Ani z jiných sdělení žalobce zachycených v protokolu o podání vysvětlení pak nevyplývá jeho vůle vycestovat. Soud podotýká, že žalobce při podání vysvětlení sdělil, že nežádá tlumočníka, českému jazyku rozumí slovem i písmem, a že rozuměl všem otázkám a nežádá doplnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. -19).

32. Tvrzení žalobce, že jeho odpověď nelze vykládat tak, že odmítá dobrovolně vycestovat, nýbrž že jen projevil zájem zůstat s manželkou, je dle soudu účelové. Otázku i odpověď nelze vykládat jinak, než že žalobce odmítá respektovat rozhodnutí správních orgánů, což ostatně potvrzuje i jeho předchozí přístup k (ne)vycestování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2019, č. j. -26, bod 13). Mimoto je v zásadě nerozhodné, jakou motivaci má žalobce k setrvání na území (k zásahu do soukromého a rodinného života viz níže), podstatné je, že nehodlá vycestovat dobrovolně.

33. Žalobce pak ani v žalobě netvrdil a nedokládal, že měl v úmyslu dobrovolně vycestovat, že k tomu činil nějaké kroky, že mu v tom bránily nějaké objektivní překážky atd. Fakt, že se žalobce snaží získat pobytové oprávnění navázané k jeho manželce (bez fikce pobytu), nijak neomlouvá jeho neoprávněný pobyt, naopak jen dále potvrzuje jeho záměr dobrovolně nevycestovat.

34. Soud si též povšiml, že žalobce v protokolu o podání vysvětlení jednoznačně a opakovaně uvedl, že je pro něj domovská země bezpečnou zemí a nic mu tam nehrozí, navzdory tomu následně podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Soud není oprávněn hodnotit opodstatněnost této žádosti žalobce, mimoto tato skutečnost nastala až po vydání napadeného rozhodnutí. Soud však považuje za vhodné tuto okolnost pro úplnost zmínit, neboť zapadá do celkového obrazu věci, kdy žalobce zjevně nemá v úmyslu dobrovolně vycestovat.

35. Dle soudu nelze odhlédnout ani od toho, že žalobce, a to v době, kdy byl jeho pobyt již neoprávněný, na území spáchal přečin výtržnictví v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování, za což byl potrestán odnětím svobody na 14 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let. Žalobce i tím vyjadřuje nerespektování právního řádu ČR. Soud dodává, že přestupková řízení zmíněná žalovaným ve vyjádření k žalobě nejsou uvedena v napadeném rozhodnutí, přičemž žalovaný není oprávněn ho tímto způsobem doplňovat. Zásadní však je, že žalovaný zohlednil žalobcovo spáchání trestného činu.

36. K žalobním námitkám soud uvádí, že žalovaný se na str. 5–8 napadeného rozhodnutí možností uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podrobně zabýval, a to všemi jednotlivými alternativami dle až d) Při jejich hodnocení vyšel z konkrétních skutečností týkajících se situace žalobce, které zjistil ve správním řízení a při podání vysvětlení. Nevycházel tedy pouze z toho, že žalobce se na území nacházel nelegálně. Za těchto okolností žalovaný shledal, že žalobce neskýtá záruku, že bude plnit povinnosti mu uložené správním orgánem (tedy ani případně mu uložené ). Soud se s tímto hodnocením ztotožňuje.

37. Jak již soud uvedl výše, je nezbytné korigovat některé úvahy žalovaného, ovšem současně je nutno na ně hledět prizmatem nosných důvodů napadeného rozhodnutí, které obstály v soudním přezkumu. Jelikož spolu alternativy zvláštních opatření za účelem vycestování dle , c) a d) souvisí – cizinec se musí zdržovat na určitém místě, resp. hlásit se, jinými slovy být dosažitelný a součinný – soud je níže posoudil jako celek.

38. Je pravda, že žalovaný v napadeném rozhodnutí k odůvodnění neuplatnění zvláštního opatření za účelem vycestování dle písm. a) na začátek uvedl, že žalobce nemá na území povolen pobyt, což je samo o sobě nesmyslné. Pokud by měl žalobce pobyt povolen, nebylo by vůbec na místě jeho zajištění, popř. přijetí mírnějších opatření. Soud to ovšem považuje za pouhou neobratnou formulaci, bez vlivu na nosné důvody napadeného rozhodnutí.

39. Pokud jde o evidovanou adresu pobytu, soud předně připouští, že žalovaný spekuluje, tvrdí-li, že ze samotného evidování adresy nevyplývá, že na ní žalobce skutečně bydlí. To je sice možný, leč ničím nepodložený závěr. Žalovaný se přitom nemůže odvolávat jen na to, že zajištění je prvním úkonem v řízení. Tato okolnost činí dané řízení do jisté míry specifickým, žalovaný však nemůže nahrazovat podložená zjištění pouhými domněnkami. Jestliže by soud takový postup aproboval, mohl by tím žalovaný argumentovat vždy, čímž by se vyprázdnila možnost uložení zvláštního opatření za účelem vycestování spočívající v tom, že se cizinec má zdržovat v místě pobytu.

40. Na to žalovaný navázal tezí, že byl-li nyní odhalen žalobcův neoprávněný pobyt, může evidovanou adresu opustit a skrývat se. Soud konstatuje, že obecně vzato by se opět mohlo jednat o univerzálně použitelnou spekulaci, leč v daném konkrétním případě a s přihlédnutím k nosným důvodům napadeného rozhodnutí tato úvaha žalovaného obstojí. Soud opakuje, že žalobce dlouhodobě a opakovaně nerespektoval právní řád ČR a rozhodnutí správních orgánů, přičemž evidentně neměl a nemá v úmyslu dobrovolně opustit území členských států EU a smluvních států. Dle soudu chování žalobce budí dojem, že se domnívá, že ho nelze přinutit k vycestování a může zde fakticky pobývat donekonečna, k čemuž postačí, bude-li vykazovat nějaký kontakt se správními orgány, typicky podávat další žádosti. Avšak v situaci, kdy na žalobce vyvíjejí správní orgány určitý tlak, jak je tomu nyní, lze souhlasit s žalovaným, že vyvstane nezanedbatelné riziko, že žalobce bude reagovat a začne se skrývat.

41. Z právě uvedených důvodů pak soud neshledal vadu napadeného rozhodnutí, resp. správního řízení mající za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že žalovaný spekuloval o fiktivnosti pobytu žalobce a neověřoval ho (typicky pobytovou kontrolou). Žalovaný disponoval přesvědčivými poznatky, o něž se opírají nosné důvody napadeného rozhodnutí, svědčícími o tom, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by nebylo účinné.

42. V případě dalších alternativ zvláštních opatření za účelem vycestování, tj. písm. c) a d), žalovaný v zásadě jen parafrázuje nosné důvody rozhodnutí, soud se k nim tudíž již nevyjadřuje.

43. Co se týče manželství žalobce, žalovaný ho dle soudu nezlehčoval ani nepřehlížel. Jak žalovaný správně podotkl, přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života byla zohledněna již v řízení o povinnosti opustit území členských států EU a smluvních států, přičemž žalovaný byl oprávněn vycházet z příslušného rozhodnutí. V řízení o zajištění neuvedl žalobce k této okolnosti žádné nové skutečnosti, což platí i pro žalobu, žalovaný tak nebyl povinen učinit nové posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2019, č. j. -25, body 19–28).

44. Samotné zajištění je omezením osobní svobody, a proto vždy určitým způsobem zasahuje do soukromého a rodinného života, leč jedná se o odloučení dočasné a krátkodobé. Žalobce by tak musel tvrdit konkrétní a mimořádné důsledky tohoto odloučení (např. v případě péče o vážně nemocného rodinného příslušníka), aby bylo na místě zvažovat přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2024, č. j. -33, body 12–14). Žalobce tak ovšem neučinil.

45. Ohledně námitky, že žalovaný nezohlednil, že žalobce plní pravidelný ohlašovací režim vůči PMS, resp. tuto skutečnost ani nezjišťoval a neověřoval, soud uvádí, že žalovaný obecně má povinnost zjistit okolnosti významné pro použití zvláštních opatření za účelem vycestování. Nelze to však vnímat jako povinnost bez jakéhokoli podnětu prověřovat hypotetické vazby cizince ke všem orgánům veřejné moci. Musí zde být nějaká indicie vedoucí k nutnosti takového prověřování.

46. Pokud jde o dohled PMS nad podmíněně odsouzeným, k němu dochází výhradně v případě podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem ( ). přitom rozlišuje prosté podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody a podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem [ a c) ].

47. Je pravda, že určitá forma kontroly ze strany PMS přichází v úvahu i v případě prostého podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody, což vyplývá z § 350l trestního řádu, bylo-li odsouzenému uloženo přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost. Tato skutečnost je však obtížněji zjistitelná, neboť plyne až z pověření PMS předsedou senátu trestního soudu.

48. Žalobce při podání vysvětlení v reakci na otázky týkající se trestné činnosti zmínil předmětný přečin, leč neuvedl, že má stanovený dohled, tedy že byl podmíněně odsouzen k trestu odnětí svobody s dohledem, resp. že je v kontaktu s PMS a že dodržuje pravidelný ohlašovací režim. Z podkladových materiálů soud seznal, že žalovaný zjistil okolnosti vázající se k odsouzení žalobce, nevyplývá z nich však, že by byl žalobce podmíněně odsouzen k trestu odnětí svobody s dohledem. Žalovaný tudíž neměl indicii o tom, že žalobce může být v kontaktu s PMS, potažmo nebyl povinen tuto okolnost prověřovat z hlediska uplatnění zvláštních opatření za účelem vycestování. Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci je proto nedůvodná.

49. Nadto i kdyby bylo zjištěno, že žalobce je v kontaktu s PMS a pravidelně se ohlašuje, nemohlo by to dle soudu převážit nosné důvody napadeného rozhodnutí. Soud znovu opakuje, že žalobce dlouhodobě a opakovaně nerespektoval právní řád ČR a rozhodnutí správních orgánů, přičemž evidentně neměl a nemá v úmyslu dobrovolně opustit území členských států EU a smluvních států. Žalobce mohl mít motiv pro součinnost s PMS, neboť se obával výkonu trestu odnětí svobody v délce 14 měsíců. Současně však pevně trval na tom, že nehodlá dobrovolně vycestovat, takže nelze vyloučit, že by se začal skrývat před orgány veřejné moci, včetně PMS. Pro úplnost lze dodat, že ani případný dohled PMS by žalobce neopravňoval k pobytu na území – žalobce by zde nebyl povinen pobývat za účelem dohledu, primárně je povinen vycestovat.

50. Přesvědčivý není ani argument žalobce, že se dobrovolně dostavil na pracoviště Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, což má dokládat, že se před správními orgány neskrývá. Žalobce se tam totiž nedostavil proto, aby sdělil, že hodlá ukončit své protiprávní jednání a dobrovolně vycestovat; účelem dostavení se bylo nahlášení nového cestovního dokladu. Žalobce nejspíše předpokládal, že návštěva správního orgánu pro něj nebude mít žádné negativní důsledky, že se jeho neoprávněný pobyt nebude řešit.

51. Na základě všech výše uvedených důvodů tedy soud nezjišťoval okolnosti týkající se součinnosti žalobce s PMS, nevyžádal si potvrzení od pražského střediska PMS a neprováděl jím dokazování.

52. Soud tak uzavírá, že příslib žalobce, že je ochoten se pravidelně hlásit na služebně Policie ČR a zdržovat se na určeném místě (adrese místa pobytu), je dle soudu v kontextu zjištění žalovaného a nosných důvodů napadeného rozhodnutí nevěrohodný.

53. Pokud jde o finanční záruku [ ], otázka při podání vysvětlení, zda žalobce disponuje finančními prostředky, byla dle protokolu formulována jako citace zákona, tedy, že „peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území“. Žalobce reagoval slovy: „Peníze mám nyní jen minimální hotovost, zde sebou dokonce nemám žádné peníze. Nemám nikoho, kdo by za mne kauci složil.“.

54. Soud má za to, že otázka byla položena srozumitelně a žalobce odpověděl jednoznačně – nemá nikoho, kdo by za něj složil finanční záruku. Soud se nedomnívá, že měl být žalobce při podání vysvětlení upozorňován na to, že kromě jeho manželky může peněžní prostředky složit někdo z její rodiny nebo přátel. Je zcela dostačující, pokud otázka směřuje na to, je-li zde jakákoli osoba odpovídající zákonným podmínkám, která může peněžní prostředky složit. Žalovaný není povinen domýšlet, které všechny osoby přicházejí v úvahu a „navádět“ žalobce. Je na žalobci, aby sám zvážil okruh jemu známých osob. Z položené otázky přitom nevyplývá, že by bylo žalobci třebas jen naznačováno, že peněžní prostředky může složit výhradně jeho manželka.

55. Žalovaný tak v souladu se shora uvedenou judikaturou zhodnotil osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s řízením o povinnosti vycestovat, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince). Na základě toho nepovažoval za očekávatelné, že by žalobce řádně plnil povinnosti mu uložené. Soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že za této situace uložení zvláštních opatření podle nepřicházelo v úvahu.

56. Soud proto shrnuje, že všechny podmínky pro rozhodnutí o zajištění vyžadované byly v případě žalobce naplněny, nebylo možné použít mírnějších opatření, přičemž použití daného institutu zajištění nebylo v případě žalobce nepřiměřené, stanovená délka zajištění nepřesahovala zákonné rozmezí a nejeví se jako nepřiměřená, přičemž byla dostatečně odůvodněna.

Závěr

57. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle zamítl.

58. Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 3. září 2026

Vadim Hlavatý v.r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.