Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
52 A 20/2025 - 45.pdf
PDF · 0 B
No categories available
52 A 20/2025 - 45
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Bc. Kryštofem Hornem v právní věci
žalobce: I. D.
bytem X
zastoupen advokátem Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým
sídlem Zahradní 46, Kolín
proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje
sídlem Zborovská 11, Praha 5
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2025, č. j. 079783/2025/KUSK,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kolín ze dne 24. 4. 2025, č. j. MUKOLIN/OD 16065/25-mak, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 12. 5. 2025, č. j. MUKOLIN/OD 48084/25-mak (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d), písm. e) bod 1 a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterých se měl dopustit porušením § 3 odst. 3 písm. a), § 5 odst. 1 písm. a) a písm. g), zákona o silničním provozu tím, že dne 3. 5. 2024 kolem 20:09 od ulice Táboritská v obci Kolín řídil motorové vozidlo tov. zn. Mercedes-Benz S350, reg. zn. X, s propadlou platností technické způsobilosti (ke dni 19. 1. 2024), ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění (neboť mu byl v období od 14. 9. 2022 do 14. 9. 2024 uložen zákaz řízení) a následně se přes výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn jinou návykovou látkou.
2. Za spáchané přestupky byl žalobci v souladu s § 125c odst. 5 písm. a) a § 125c odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu uložen správní trest pokuty ve výši 55 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 28 měsíců. Vedle toho byl žalobci podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) ve spojení s § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení, ve znění pozdějších předpisů uložena povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 2 500 Kč.
3. Podstatou žaloby je námitka, že správní orgány nesprávně zjistily skutkový stav, neboť výpovědi policistů, kteří tvrdili, že po celou dobu žalobce sledovali se zapnutou výstražnou signalizací ve vzdálenosti na několik desítek metrů, žalobce neztratili z dohledu a viděli jej z vozu vystupovat, je v rozporu s jím předloženým kamerovým záznamem.
4. Žalovaný k tomu zrekapituloval výpovědi zasahujících policistů. Uvedl, že z kamerového záznamu z části „pronásledování“ nelze dovozovat, že policisté neměli s žalobcovým vozem kontakt. Pokud v této části neměli zapnutou výstražnou signalizaci, neznevěrohodňuje to jejich výpověď učiněnou až s několikaměsíčním odstupem. Závěrem poukázal na judikaturu vztahující se k hodnocení věrohodnosti policistů v přestupkovém řízení a navrhl zamítnutí žaloby.
Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu
5. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno 9. 6. 2025, žalobu podal 8. 8. 2025) osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu projednatelnou.
6. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.
Podstatný obsah správního spisu
7. Z úředního záznamu Oddělení hlídkové služby Kolín Krajského ředitelství policie Středočeského kraje (dále jen „policejní orgán“) ze dne 4. 5. 2024 plyne, že dne 3. 5. 2024 v 20:09 prováděla hlídka X ve složení nstržm. K. a nstržm. C. dohled nad bezpečností a plynulostí provozu v ulici Žižkova v Kolíně, kde si povšimla uvedeného vozidla, které odbočilo do ulice Táboritská. Hlídka se vydala za ním, aby provedla silniční kontrolu. Řidič zvýšil rychlost a odbočil do ulice Kostnická. Zde zaparkoval vozidlo naproti č. p. 733, vystoupil a začal odcházet. Po celou dobu jízdy se ve vozidle nacházela jen jedna osoba sedící na sedadle řidiče. Uvedený řidič na výzvu hlídky předložil občanský průkaz s tím, že nic neřídil a celou dobu seděl na vozidle spolujezdce. Po konfrontaci s tím, že vystupoval na straně řidiče, odvětil, že si přelezl. Hlídka ztotožnila řidiče jako žalobce. Úřední záznam dále popisuje další průběh silniční kontroly včetně odmítnutí podrobení se testu na návykové látky a zjištění, že vozidlo nemá platnou technickou kontrolu a žalobce má zákaz řízení. Součástí spisu je fotografie osoby u předmětného vozidla, výpis z karty řidiče, přehled technických prohlídek.
8. V návaznosti na uvedené zjištění oznámil dne 4. 5. 2024 policejní orgán městskému úřadu podezření ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Ten v návaznosti na to vydal dne 8. 7. 2024 příkaz, kterým byl uznán vinným za přestupek spočívající v odmítnutí podrobení se vyšetření. Proti tomu žalobce podal dne 18. 7. 2024 včasný odpor. Následné rozhodnutí o vině žalobce ze dne 3. 9. 2024 žalovaný svým rozhodnutím ze dne 7. 10. 2024 zrušil a vrátil městskému úřadu k dalšímu řízení.
9. Při ústním jednání dne 22. 11. 2024 ve věci vypovídal žalobce a uvedl, že na místě čekal na kamaráda, který přijel Mercedesem. Není pravda, že by jej policisté hned následovali. Test odmítl, neboť vozidlo neřídil ani v něm nejel. Byl v květinářství a řidiče viděl vystupovat. Kamarád přijel, dal mu klíčky od auta a šel domů. Teprve poté po cca 25 vteřinách přijela hlídka bez zapnutých majáků. Toto do úředního záznamu neuvedl, neboť v tom neviděl smysl. Policisté byli přesvědčeni, že řídil on. Byl vyklepaný, a proto všechno podepsal. Policisté mu na služebně sprostě nadávali a jeden ho kopal pod stolem.
10. Ve stejný den jako svědek vypovídal též nstržm. C. Uvedl, že od doby, co jeli za vozidlem ho měli stále na očích, jeli za ním ve vzdálenosti 10-40 m. Není možné, že by vozidlo řídil někdo jiný než žalobce. Jeho obličej znal z fotografií, naživo ho pak viděl při silniční kontrole. Jiná osoba ve voze nebyla ani od něj neodcházela.
11. Dne 21. 1. 2025 vypovídal nstržm. K. Uvedl, že na dané vozidlo byl dán poznatek týkající se trestné činnosti, vozidlo i žalobce znali dle fotek. Za volantem žalobce poznal. Poté, co jej uviděli poprvé, měli vozidlo stále na očích. Nebylo možné, aby vozidlo řídil někdo jiný, nikdo jiný ve voze ani v okolí nebyl. Za vozidlem jeli v proměnlivé vzdálenosti zhruba 6-7 m. Vozidlo zastavili nápisem STOP a zapnutým majákem. Ten zapnuli cca 15 vteřin po prvním kontaktu s vozidlem po odbočení vpravo do první ulice. Žalobce viděl vystupovat z místa řidiče, celá jízda od povšimnutí si žalobce do zastavení trvala cca minutu.
12. Žalobce následně předložil kamerový záznam z okna svého bydliště X (níže na soudem níže zhotovené ilustrační mapě v kroužku). V čase 20:06:43 projíždí ulicí Prokopa Velikého vozidlo, které měl řídit žalobce. V čase 20:06:50 odbočuje do ulice Kostnická, kde dle popisu skutku mělo prakticky okamžitě zastavit naproti domu č. p. 733 (ve čtverci). V čase 20:07:11 projíždí ulicí policejní vůz bez zapnuté výstražné signalizace a do ulice Kostnická odbočuje v čase 20:07:17. Žalobce uvedl, že to vyvrací tvrzení svědků, že vozidlo nikdy neztratili z dohledu – nemohli o něm mít přehled více jak 20 sekund. Vzdálenost mezi vozidly byla větší než pár metrů či pár desítek metrů, jak tvrdili. Není pravdou ani to, že by policejní vozidlo mělo zapnutou výstražnou světelnou signalizaci.
[obrázek, vypuštěn z důvodu anonymizace]
13. Dne 5. 3. 2025 a 3. 4. 2025 městský úřad žalobci oznámil rozšíření obvinění z přestupku týkající se řízení bez řidičského oprávnění (zákaz řízení), ohledně kterého byly původně zahájeny úkony v trestním řízení a policejní orgán věc následně odevzdal k vyřízení jako přestupek, a řízení bez platné technické způsobilosti.
14. Dne 24. 4. 2025 městský úřad vydal prvostupňové rozhodnutí (opravným rozhodnutím ze dne 12. 5. 2025 opravil označení dokumentu z „příkaz“ na „rozhodnutí“), kterým žalobce uznal vinným z výše uvedených přestupků. Ke kamerovému záznamu na str. 6 uvedl, že jej hodnotí jako věrohodný. Je v rozporu s výpověďmi ohledně vzdálenosti vozidel a toho, že policisté měli sledované vozidlo stále na očích, nevyvrací však závěr, že policisté žalobce jako řidiče poznali již před kamerou snímaným úsekem v ulici Žižkova. Není tedy zas až tak podstatné, že policisté přijeli s cca 25vteřinovým odstupem do ulice Kostnická, kde byl u vozidla jen žalobce. Kamera toto místo již nezabírá a je tak možné, že se mohl stále nacházet ve vozidle a policisté ho viděli vystupovat. Policisté mohli zastavit nejdříve u domu, kde má žalobce bydliště a odkud snímala kamera, a teprve poté pokračovat za pronásledovaným vozidlem. To že bez zaváhání odbočili z ulice Prokopa Velikého do ulice Kostnická znamená, že museli mít o poloze pronásledovaného vozidla přehled. Pokud jde o rozpor ohledně zapnuté výstražné signalizace, ten nesnižuje s ohledem na uplynulou dobu věrohodnost výpovědí. Na základě nich lze dospět k závěru o vině žalobce.
15. V odvolání žalobce namítal mimo jiné to, že pronásledované vozidlo zastavilo v ulici Kostnická cca 20 sekund před odbočením policejního vozidla do této ulice. Policisté tedy nemohli vidět, kdo z vozidla vystupuje. Je též krajně nepravděpodobné, že by že v podobě řidiče poznali zájmovou osobu, přestože žalobce nikdy předtím neviděli.
16. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ze dne 3. 6. 2025 poukázal na judikaturu, podle které při rozporu mezi tvrzením obviněného z přestupku a policisty je zpravidla věrohodnější svědectví policisty. Hlídka měla vozidlo po celou dobu v zorném úhlu. Výpověď policistů žalovaný nepovažuje ve vzájemném rozporu. Policisté vypovídali shodně a výpověď je v souladu se spisovou dokumentací (str. 4). S odkazem na výše uvedené považuje žalovaný námitky žalobce za liché, ničím nepodložené (str. 6).
Jednání dne 7. 9. 2026
17. Soud při jednání vyslechl pprap. (dříve nstržm.) C., který popsal, že žalobce v průběhu hlídkové jízdy spatřil jako řidiče a jediného člena posádky vozidla jedoucího v protisměru ulicí Žižkova od nemocnice, odkud odbočil do ulice Táboritská. Při tom musel snížit rychlost, svědek řídil policejní vozidlo, měl na něj dobrý výhled a bezpečně jej poznal. Měl o něm povědomí z dřívějška. V Táboritské ulici se žalobce hlídce snažil ujet. To se mu na několik vteřin podařilo, svědek s kolegou jeli hned za ním, jiné vozidlo jim ale překáželo a zdrželo je. Svědek viděl, jak žalobce opouští vozidlo a odchází. Byl cca 10 m daleko. Při silniční kontrole žalobce popíral, že by vozidlo řídil, a odmítl se podrobit testu na návykové látky. Následně z místa silniční kontroly utíkal a policisté ho pronásledovali, svědek si při tom přivodil zranění nárazem do odpadkového koše. Svědek popsal, že měli poznatek o tom, že v daném vozidle má jet osoba užívající návykové látky. Na oddělení mají sdílenou složku, kam se ukládají fotografie a videa sloužící jako podklady pro správní orgány. Informaci o žalobci získali prostřednictvím vedoucího oddělení. To je běžný postup, takové poznatky přicházejí přibližně dvakrát do měsíce. Vedení tyto informace rozhlásí dále. Právě při hlídkové činnosti jsou policisté ve vozidle zvyklí jet a dívat se, zda neřídí nějaká zájmová či závadová osoba. Při pronásledování žalobce ztratili z očí, svědek si myslí, že viděl jeho koncová světla při odbočování do Kostnické ulice, není si jistý, ale jinak by do této ulice neodbočil a pokračoval by rovně. Je si však jistý, že vozidlo řídil žalobce. Žalobce před uvedenou událostí již viděl, když s kolegou jeli kolem jeho bydliště a kolega jej informoval o tom, že žalobce má zákaz řízení a užívá návykové látky. Osobně s žalobcem ale předtím nemluvil. Informaci měl jak o vozidle, tak o žalobci. Zmíněná sdílená složka není oficiální evidencí závadových osob, k tomu existuje systém závadovosti a evidence trestního řízení. Tyto informace, o kterých je řeč, jsou na sdílené interní složce, ve které jsou videa z žalobcových předchozích řízení či služebních úkonů (silniční kontroly apt.). Na obsah složky nejsou upozorňováni, neprobíhá briefing. Na počátku služby však mají (po ustrojení a přípravě vozidla) čas se u počítače seznamovat s novinkami z místa služby, k čemuž mj. slouží právě tato složka a další spisové nástroje. Nejde o nějakou kartotéku či notes „závadových osob“ ale spíše o souhrn řešených spisů, policisté si sami vyhodnocují, jestli jde o závadové osoby. Na žalobce byl upozorněn kolegou prap. M. cca před dvěma roky, když jeli okolo jeho bydliště.
18. Dále byl slyšen pprap. (dříve nstržm.) K., který v daný den v policejním vozidle seděl při běžném dohledu na BESIP na místě spolujezdce. Uvedl, že první kontakt s vozidlem žalobce proběhl na Žižkově ulici a popsal průběh a trasu pronásledování shodně jako pprap. C. Nejprve si všimli vozidla, pak řidiče a též toho, že ve vozidle byl sám. V řidiči poznal žalobce. Předtím jej nikdy neviděl, ale znal jej z fotodokumentace kolegů. Ty viděl v pracovní skupině na intranetu, jde o sdílenou složku, kam se ukládají fotografie a videa jako důkazy pro správní a soudní řízení. Vkládá je tam ten, kdo je pořídí, popř. vedení. Svědek uvedl, že si je nepravidelně prohlíží, aby věděl, co se dělo, jestli je v okrese nové zájmové vozidlo či člověk. Jsou to záznamy kolegů, na kterých se řeší mj. předchozí přestupky žalobce. Nejde jen o žalobce, ale o veškeré zájmové záznamy a podklady pro další využití. Svědek si neprohlížel cíleně videa s žalobcem. Žalobci se věnovali, protože věděli, že má zákaz řízení. Rozjeli se tedy za ním, nepamatuje si, zda jej celou dobu viděli. Je si však jistý, že vozidlo řídil žalobce. Bezpečně jej poznal již na začátku. Po příjezdu do Kostnické ulice byl žalobce cca 1-2 m od vozidla na straně řidiče.
19. Oba policisté na mapových podkladech ze serveru mapy.com shodně popsali trasu pronásledování z Žižkovy až do Kostnické ulice. Soud svědkům promítl též výše uvedený kamerový záznam. Pprap. C. uvedl, že mu prodleva mezi projetím vozidel přijde nepravděpodobná, poukázal na jiné písmo časové stopy v levém horním rohu obrazovky. Není však expertem na kamerové záznamy a nechce ho vysloveně zpochybňovat. Pprap. K. uvedl, že prodleva je možná, už si to moc nepamatuje. Žalovaný k tomu zopakoval, že pokud by policisté neviděli vozidlo odbočovat do Kostnické ulice, těžko by tam policejní vozidlo též odbočilo. Žalobce měl za to, že policisté mohli vidět zaparkované vozidlo, a proto odbočili. Dle žalovaného to vylučuje fakt, že policejní vozidlo odbočilo bez zaváhání a rozhlížení.
20. K dokazování žalobce poukázal na to, že žalobcovo potrestání je postaveno na svědectví policistů, je však velmi nepravděpodobné, že by jej poznali, ačkoliv jej nikdy osobně neviděli. Není zřejmé, proč by měli být na žalobce řadoví policisté upozorněni či proč by si měli prohlížet jeho videa. Výpovědi obsahují určité nepřesnosti, zejména prodleva na videu byla velká, nemohli vidět žalobce vystupovat z vozu. Výpovědi jsou nepřesvědčivé, je to přitom jediný usvědčující důkaz.
21. Žalovaný poukázal na to, že policisté nemají žádný osobní zájem na výsledku, výpovědi jsou vzájemně souladné a s odstupem času je nutno tolerovat různé nesrovnalosti v detailech. Svědci vysvětlili, proč se žalobce stal předmětem jejich zájmu. Součástí jejich činnosti je všímat si osob, které jsou nějakým způsobem podezřelé. Žalobce připomněl, že pprap. C. si při pronásledování žalobce přivodil nepěkné zranění, a proto mohl mít na žalobce „pifku“. Žalovaný to označil za pozdě opožděnou argumentaci. Účastníci závěrem jednání setrvali na svých procesních návrzích.
Posouzení žaloby
22. Stěžejní uplatněné námitky žalobce se týkají skutkového stavu. Žalobce od samého počátku správního řízení – stejně jako nyní v řízení před soudem – popírá, že by vozidlo řídil, a uvádí k tomu rozdílné vysvětlení (že si přesedl z místa spolujezdce, že zde čekal na kamaráda, který mu předal klíčky atp.). Tedy tvrdí, že se žádného přestupku nedopustil, a správním orgánům vyčítá, že uvěřily výpovědím zasahujících policistů, které dle něj zcela vyvrací jím poskytnutý kamerový záznam části „pronásledování“.
23. Jak ze shora rekapitulovaného správního spisu vyplývá, správní orgány skutečně učinily závěr o vině žalobce zejména na základě svědeckých výpovědí dvou policistů, kteří měli žalobce jako zájmovou osobu spatřit při řízení vozidla, pronásledovat ho se spuštěnou výstražnou signalizací, po celou dobu ho mít na očích a vidět ho vystupovat z vozidla.
24. Z kamerového záznamu poskytnuté žalobcem bezpečně vyplývá, že minimálně po část cesty výstražnou signalizaci policisté nepoužili, což však dle soudu není podstatná okolnost, která by měla jakýkoliv vliv na věrohodnost svědků. S ohledem na časový odstup je pochopitelné, že tuto otázku svědci zodpověděli nesprávně. Je též vyvráceno, že policisté měli vozidlo žalobce celou dobu „v zorném úhlu“, jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí. Po jeho odbočení do Táboritské ulice se policistům totiž nutně na dobu cca 20 sekund muselo ztratit z dohledu. Je ale pravdou – jak uvedl městský úřad v prvostupňovém rozhodnutí – že ze skutečnosti, že policejní vozidlo bez zaváhání odbočilo do Kostnické ulice, plyne, že o žalobcově poloze museli mít policisté povědomost. Soud dodává, že z kamerového záznamu je patrné, že policejní vozidlo začalo dávat znamení o změně směru jízdy doleva již před vjetím do křižovatky s Kostnickou ulicí, a je tedy nepravděpodobné, že by odbočovalo jen proto, že by tam zahlédlo již stojící vozidlo žalobce.
25. Je však nutné odmítnout spekulace městského úřadu, ohledně toho, co se mohlo či nemohlo stát během oněch cca 20 sekund od zastavení pronásledovaného vozidla, do odbočení policejního vozidla do ulice Kostnické, tedy do opětovného navázání vizuálního kontaktu s vozidlem. Skutečně nelze vyloučit, že v něm řidič 20 sekund seděl a vystoupil až poté, avšak v situaci ujíždějícího vozidla lze spíše předpokládat, že pronásledovaný řidič z vozidla ihned po zastavení uteče. Aby správní orgány mohly žalobce uznat vinným, musely mu spáchání přestupků prokázat, nepostačuje, že jejich konstrukce není vyloučena. Měly naopak vyloučit žalobcovu obhajobu, např. že si s řidičem vyměnil místa.
26. S ohledem na výše uvedené je tedy stěžejní, zda lze vyjít z tvrzení policistů, že žalobce jakožto jediného člena posádky vozidla poznali na místě řidiče již v Žižkově ulici, neboť šlo o tzv. zájmovou osobu, kterou znali z fotografií, resp. videí uložených v interní sdílené složce.
27. Problematikou svědeckých výpovědí zasahujících policistů se již mnohokrát zabýval Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114, uvedl, že „[…] policistu lze obecně považovat za nestranného a věrohodného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Je tomu tak proto, že policista zásadně nemá na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonává jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem.“ Citovaná judikatura vychází z úvahy, že je přirozené, že osoba, které hrozí postih za přestupek, není ve své věci nestranná a je u ní pochopitelné, bude-li tvrdit pouze takové skutečnosti, které jsou jí ku prospěchu. Naopak u svědka, který nemá žádný zájem na výsledku řízení, bude spíše pravděpodobné, že bude tvrdit takové skutečnosti, o nichž je subjektivně přesvědčen, že jsou pravdivé. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že policisté, kteří byli slyšeni jako svědci, neměli v tehdejší konkrétní situaci žádný zájem na způsobu vyřízení věci, a proto je na ně nutno za daných okolností nahlížet jako na svědky důvěryhodné.
28. Z navazující judikatury Nejvyššího správního soudu nicméně plyne, že policistu nelze jako nestranného svědka považovat automaticky. V rozsudku ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63, tento soud uvedl: „Pomineme-li speciální důvody pochyb o nestrannosti jako např. rodinněprávní, kamarádský či jiný užší vztah policisty k účastníkům soudního či správního řízení nebo jiným osobám majícím zájem na jeho výsledku (tyto nevyšly najevo a nejsou ani tvrzeny), lze policistu považovat za nestranného svědka tehdy, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku daného řízení. To např. znamená, že pochybnost o nestrannosti policisty jako svědka může vzniknout tehdy, je-li policista hodnocen, a to přímo nebo nepřímo, skrytě či oficiálně, podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky nebo jiná protiprávní jednání. Je-li tedy chválen či odměňován v případě, že se mu daří zjistit a odhalit vysoký či nadprůměrný počet přestupků, anebo je naopak kritizován či penalizován, nedaří-li se mu to. To pak je důvod ke zkoumání věrohodnosti, pravdivosti a přesvědčivosti jeho svědecké výpovědi. Nejvyšší správní soud v žádném případě nemá za to, že uvedené pozitivní či negativní motivační důvody nutně vedou v masovém měřítku k tomu, že policisté jako svědci vypovídají vědomě nepravdu. Pouze upozorňuje, že mohou vést v některých případech k takovému jednání a v jiných případech mohou vyvolat v policistovi subjektivní přesvědčení, že určité skutečnosti viděl, ač se nestaly, anebo naopak neviděl, ač se staly.“ V témže rozsudku pak Nejvyšší správní soud uvedl, že pochyby o nezaujatosti policisty jako svědka mohou vyvstat tehdy, projeví-li v souvislosti s řešením údajného přestupku na úseku dopravy „neobvyklou horlivost a důkladnost“. V odkazovaném případě se Nejvyšší správní soud zabýval údajným přestupkem spočívajícím v držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového vozidla (to lze s ohledem na charakter problematiky přirovnat právě k zahlédnutí a rozpoznání tváře řidiče jedoucího vozidla). Policejní hlídka přitom řidiče, který měl tento přestupek údajně spáchat, podrobila kontrole dokladů a testu, zda není pod vlivem alkoholu, jakož i rozsáhlé kontrole technického stavu vozidla a povinné výbavy (kontrola výstražného trojúhelníku, klíče na kola, lékárničky, reflexní vesty, žárovek, ale i shody pneumatik s typem předepsaným pro provoz vozidla a stavu dezénu rezervního kola, které bylo z tohoto důvodu třeba odmontovat z umístění na spodku vozidla), aniž by vyvstal jakýkoli důvod k podezření, že některé z kontrolovaných prvků vozidla či jeho povinné výbavy nesplňují předepsané náležitosti. Nejvyšší správní soud naznačil, že šlo ze strany policejní hlídky o šikanózní jednání.
29. Dle rozsudku ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010-86, který se týkal aplikace zásady in dubio pro reo, Nejvyšší správní soud uvedl, že „stěžovatele lze shledat vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového vozidla jen tehdy, pokud provedené důkazy po jejich vyhodnocení vytvoří dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru, než že stěžovatel mobilní telefon při řízení motorového vozidla držel v ruce. Nebude-li možno provedené relevantní důkazy takto vyhodnotit, zůstane pochybnost, zda stěžovatel při řízení motorového vozidla skutečně držel v ruce mobilní telefon, a v takovém případě jej nelze shledat vinným ze spáchání přestupku“. Nejvyšší správní soud v daném případě zrušil ke kasační stížnosti rozhodnutí krajského soudu a konstatoval, že „[z]a daných okolností (stěžovatel předložil v řízení před správními orgány jako důkaz znalecký posudek, v němž znalec uvedl, že vlivem toho, že je interiér vozidla odstíněn fóliemi, je možno při pohledu přes čelní sklo zepředu rozeznat např. siluetu osoby sedící na předním sedadle pouze za předpokladu, že je pozorování prováděno z bezprostřední blízkosti před vozidlem – pozn. soudu) může být vina stěžovatele prokázána pouze tak, že se správní orgán bude moci spolehnout na to, že alespoň jeden z policistů skutečně v rozhodný okamžik viděl, že stěžovatel drží cosi u svého ucha a že to, co drží, je mobilní telefon.“ Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že nutným předpokladem dosažení takového důkazního standardu je, aby některý z policistů mohl vůbec něco takového vidět. To dle Nejvyššího správního soud předpokládá, že oba policisté, či alespoň jeden z nich, byli ve svém vozidle v takovém postavení k vozidlu stěžovatele, že telefonujícího řidiče mohli vidět, a to natolik detailně, že si byli jisti, že to, co drží v ruce, je opravdu mobilní telefon. Správním orgánům pak Nejvyšší správní soud vyčetl, že nic takového ve správním řízení nezjišťovaly a spokojily se jen s výpověďmi policistů. Nebylo např. vůbec zjištěno, v jaké konkrétní vzájemné pozici se vozidla policistů a stěžovatele nacházela v okamžiku, kdy měl stěžovatel telefonovat, co dělali oba policisté, kolik času na zhlédnutí situace v kabině měli a zda telefonování mohl vůbec vidět, či je pravděpodobné, aby přestupkové jednání viděl i ten z policistů, který řídil služební vozidlo. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku dále konstatoval, že při sankčním postihu natolik obtížně zachytitelného jednání, jakým je držení mobilního telefonu v ruce řidičem při řízení vozidla, je otázka přesvědčivosti důkazů zpravidla klíčová a vyjma případů, kdy je jednání řidiče zachyceno například fotografií či videozáznamem, většinou založena na hodnocení výpovědí policistů. V řadě případů však požadované věrohodnosti výpovědi nebude dosaženo a jiné důkazy nebudou k dispozici. Kvůli důkazním obtížím však dle Nejvyššího správního soudu nelze rezignovat na podmínku naplnění důkazního standardu požadovaného pro postih za trestní obvinění ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v opačném případě by byly mnohdy postihovány i osoby, jejichž vina nebyla patřičně prokázána. To je dle Nejvyššího správního soudu z ústavních hledisek zcela nepřijatelné, neboť „[p]rávní stát raději v určitých případech rezignuje na postih pachatele přestupku, i když se jej nejspíše dopustil, než aby v jiných nedůvodně postihl nevinného.“
30. V rozsudku ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 27/2016-34, Nejvyšší správní soud upozornil, že je nutné mít v patrnosti, že i policisté jsou „jen lidi“, kteří se mohou mýlit. Dle Nejvyššího správního soudu je proto nutné, aby jejich výpovědi byly konzistentní, souladné a pokud možno navazující i na další provedené důkazy. V této souvislosti uvedený soud poukázal na svůj rozsudek ze dne 29. 9. 2015, č. j. 4 As 159/2015 - 23, ve kterém předtím uvedl, že „[…] z fotografií založených ve správním spise je patrné, že v den spáchání přestupku stěžovatelem byla dobrá viditelnost, stěžovatelovo vozidlo má čirá skla, bylo do něj tudíž dobře vidět a policisté měli dostatek času přestupek stěžovatele zaregistrovat, resp. při jízdě před zastavením stěžovatele poměrně dlouho sledovali, jak stěžovatel drží rukou za jízdy hovorové zařízení, neboť se nechali stěžovatelem předjet a až poté ho zastavili.“ Zde tedy kasační soud uvedl některá kritéria, která hrají důležitou roli při zkoumání výpovědi policistů a reálnosti tvrzených skutečností. Jsou to zejména dobré výhledové podmínky, vzdálenost policistů od přestupce a dostatek času na zaznamenání protiprávního jednání. Tyto závěry potvrdil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021-31. V něm uvedl, že u přestupku spočívajícího v držení hovorového zařízení za jízdy hrají při zkoumání výpovědi policistů a reálnosti tvrzených skutečností důležitou roli například výhledové podmínky, vzdálenost policistů od vozidla přestupce a čas, po který mohli policisté přestupek pozorovat.
31. Konečně zdejší soud vzpomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015 - 42, v němž Nejvyšší správní soud shrnul, že „[o] případy, v nichž je možné pochybovat o věrohodnosti či nestrannosti policisty v pozici svědka, půjde zejména tehdy, pokud jsou ve výpovědích policistů rozpory, je-li hodnoceno jednání obtížně pozorovatelné pouhým okem, existují-li důkazy svědčící o zaujatosti policistů vůči osobě obviněného, pokud je policista hodnocen či odměňován podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky, nebo v případě šikanózního postupu policistů, který spočívá v provádění přehnaně horlivé a rozsáhlé kontroly, aniž by k tomu byl rozumný důvod.“
32. Prizmatem výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu posoudil zdejší soud věc žalobce. V řízení nevyšlo najevo a žalobce ani netvrdil, že by se se zasahujícími policisty osobně znal. Z obsahu správního spisu nevyplývá a žalobkyně nenamítá ani to, že by zasahující policisté projevili enormní či zvýšenou snahu o jeho postih, tj. že by při kontrole postupovali nepřiměřeně horlivě. Z ničeho nevyplývá ani to, že by snad policisté postihem žalobce sledovali nějaký svůj profit. Žalobce sice uváděl, že byl při řešení přestupku policisty fyzicky napaden, jeho tvrzení je však zcela nepodložené a lze jej považovat za součást procesní obrany. Lze tedy předpokládat jejich objektivitu v dané věci. Nelze však přehlédnout, že výpovědi policistů se v některých více či méně podstatných okolnostech (použití výstražné světelné signalizace, vizuální kontakt s vozidlem po celou dobu jízdy) rozcházely se zjištěnou realitou. Je tedy namístě zvýšené obezřetnosti vůči klíčovým závěrům ohledně identifikace žalobce jako řidiče.
33. Je logické, že musel existovat nějaký důvod, pro který žalobcovo vozidlo policisté začali pronásledovat. Svědky popsaná verze, tedy že si všimli jeho vozidla, které těsně před nimi odbočilo z Žižkovy ulice a které bylo (jako takové nebo kvůli řidiči) podezřelé – známé z interních informací – se jeví jako logická. Svědci též při doplněném dokazování dostatečným způsobem a věrohodně vysvětlili způsob práce s informacemi o „zájmových osobách“. Jako konzistentní a věrohodnou proto soud hodnotí jejich výpověď, že žalobce jako řidiče vozidla rozpoznali již v Žižkově ulici a že tedy viděli, že vůz řídil a byl v něm sám. Shodně popsali okolnosti okamžiku, kdy jej poprvé spatřili. Soud akceptuje, že součástí úkolů hlídkové služby je právě všímat si osob, které figurovaly v dřívějších řízeních, o kterých mají policisté sdílené informace od kolegů. Lze od nich též očekávat dostatek profesionality, tedy že nebudou své svědectví zkreslovat ani pokud žalobce z místa silniční kontroly uprchl a při jeho pronásledování si jeden z policistů přivodil zranění. Svědky proto soud hodnotí jako věrohodné v konkrétní věci (speciální věrohodnost) i obecně.
34. Jelikož tedy soud doplněním dokazování dospěl k závěru, že policejní hlídka žalobce jako řidiče vozidla skutečně bezpečně identifikovala již na počátku pronásledování, není podstatné, zda byl policisty následně spatřen též při vystupování z vozidla, či nikoliv. Rozpory v této okolnosti jdou dle soudu skutečně na vrub delší době, která od události uplynula.
35. Ani délka prodlevy mezi projetím vozidel u v ulici Prokopa Velikého na kamerovém záznam není podstatná, neboť policejní vozidlo nakonec odbočilo do stejné ulice jako žalobce. I pro to musel být nějaký důvod, kterým je nejpravděpodobněji to, že s ujíždějícím a odbočujícím vozidlem policisté měli vizuální kontakt. Integrita kamerového záznamu proto není v této věci rozhodující (jakkoliv soud pprap. C. přisvědčuje v tom, že písmo ukazatele času je skutečně odlišné od dalšího textu v obraze, a dodává, že kromě projetí vozidel je obraz statický bez detailů – jako je pohyb listů na stromech, zvířat či lidí v záběru – a tak nelze úpravu videa teoreticky vyloučit). Jelikož správní orgány vyšly z toho, že kamerový záznam je pravý a soud výše uvedl, že otázka prodlevy není podstatná, není důvod se záznamem dále zabývat.
Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
36. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 7. září 2026
JUDr. Bc. Kryštof Horn v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.