Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
62 Az 27/2025 - 62.pdf
PDF · 0 B
No categories available
62 Az 27/2025 - 62
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Hluštíkem, Ph.D. ve věci
žalobce: I. A. H. H.
státní příslušnost Irácká republika
zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem
sídlem Stodolní 834/7, 702 00 Ostrava
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR
Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2025, č. j. OAM-191/ZA-ZA11-K11-2025, ve věci mezinárodní ochrany,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Podanou žalobou se žalobce domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci mezinárodní ochrana dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje.
2. Podle žalobce je nesprávný závěr žalovaného, že žádost žalobce je podaná pouze s cílem legalizace pobytu. Zdůraznil, že doba podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany nemá žádnou relevanci ve vztahu k posouzení její důvodnosti.
3. Žalobce dále namítl, že žalovaný nedostatečně posoudil jeho zdravotní stav a otázku dostupnosti léčby v zemi původu. Zdravotní problémy žalobce mohou mít podle něj relevanci ve dvou ohledech - pro udělení humanitárního azylu nebo pro udělení doplňkové ochrany. Následně žalobce argumentoval judikaturou ve vztahu k posuzování podmínek humanitárního azylu.
4. Dále zdůraznil, že v Iráku by neměl přístup k dostačující zdravotní péči. Žalovaný vychází pouze z toho, že v Iráku je dostupná ambulantní i hospitalizační léčba, avšak bez upřesnění konkrétních zpráv ze země původu. Způsoby léčby v Iráku neposkytují žádnou reálnou šanci na zlepšení zdravotního stavu žalobce; v minulosti spíše vedly ke zhoršení jeho obtíží. Přístup ke specializované péči je v Iráku omezený.
5. Žalovaný nesprávně interpretoval obsah pojmu „důvody zvláštního zřetele hodné“ podle § 14 zákona o azylu. Zároveň nesprávně nedovodil relevanci zdravotního stavu žalobce ve vztahu k naplnění podmínek podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. V případě návratu do Iráku se zdravotní stav žalobce výrazně zhorší.
6. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, popřel oprávněnost žalobních námitek, se kterými nesouhlasí a argumentoval v souladu s obsahem napadeného rozhodnutí.
Zjištění z obsahu správních spisů
7. Ze správních spisů soud zjistil, že dne 14. 2. 2025 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany v Přijímacím středisku Zastávka. Při poskytnutí údajů ke své žádosti uvedl, že je ženatý, vyznává islám. Ke zdravotnímu stavu uvedl, že je na vozíčku, nemá pohyblivé kolenní klouby a má zhoršenou celkovou mobilitu. O mezinárodní ochranu žádá kvůli léčbě. V pohovoru ke své žádosti dále uvedl, že impulsem k opuštění Iráku byla léčba, když v zemi původu neexistuje možnost léčby, kdyby existovala, z vlasti by nikdy neodcestoval. V Iráku sice absolvoval nějakou léčbu, ale bez efektu. K dotazu, kdy zjistil, že pro jeho onemocnění existuje léčba v ČR uvedl, že jeho soused je farmaceut, jehož známí uvedli, že se jezdí léčit do ČR. Zde vidí v léčbě progres, má zde podstoupit operaci a rehabilitaci. Nemá představu o délce léčby v ČR, to ví lékaři. Je odkázán v běžném životě na pomoc dalších osob. Zvládne se osprchovat, ale není schopen si uvařit. Na nohy se vůbec nedokáže postavit, je odkázán na pomoc a bezbariérový přístup. O mezinárodní ochranu žádá pouze kvůli léčbě, v Iráku neměl problém se státní správou, policií či soudy.
8. Ze správního spisu soud dále zjistil, že žalobci bylo rozhodnutím Policie ČR ze dne 28. 1. 2025 uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území států EU v trvání 12 měsíců.
9. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný si opatřil podklady rozhodnutí, a to zejména Informaci MZV ČR ze dne 8. 4. 2025 k situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do Iráku, dále zprávu Polského cizineckého úřadu k bezpečnostní situaci v Iráku ze dne 14. 2. 2025 a zprávu EUAA osobám se zdravotním postižením a zdravotní péči v Iráku z listopadu 2024.
10. Následně dne 24. 7. 2025 rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Uzavřel, že v řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o mezinárodní ochranu žalobce byla legalizace pobytu za účelem léčby.
11. Především pak jednoznačně vyloučil existenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu při neexistenci jakýchkoli k tomu vedoucích okolností. Zabýval se tak s ohledem na jediný důvod žádosti žalobce otázkou, zda žalobcem tvrzený důvod naplňuje podmínky pro udělení jiného druhu mezinárodní ochrany.
12. Zdůraznil přitom, že nikterak nezpochybňuje zdravotní stav žalobce a jeho snahu o přístup ke kvalitní lékařské péči, avšak s tím, že to žalobce neopravňuje porušovat právní normy ČR, tedy státu, kde se léčí.
13. Pokud se týče samotného zdravotního stavu žalobce, vycházel při svém posouzení žalovaný ze shromážděných podkladů a připomněl, že jakkoli se irácké zdravotnictví potýká s problémy, nedostatek personálu a náležité infrastruktury nesplňuje požadavek čl. 6 kvalifikační směrnice ohledně existence aktéra, který úmyslně odpírá zdravotní péči. V té souvislosti dále zdůraznil, že žalobce se svými zdravotními problémy žije podstatnou část svého života v Iráku, který opouštěl pouze za účelem léčby. Případná nižší úroveň zdravotnictví v Iráku nezakládá azylově relevantní důvody.
14. Uvedenou optikou se dále žalovaný zabýval možnostís udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu a s přihlédnutím k judikatuře evropských i národních soudů uzavřel, že tyto podmínky naplněny nejsou. Zároveň po podrobném posouzení uzavřel, že nejsou naplněny ani podmínky udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona po azylu.
Posouzení věci krajským soudem
15. Krajský soud ve věci rozhodl u ústního jednání dne 10. 9. 2026, u kterého účastníci setrvali na svých argumentech a dospěl po posouzení k závěru, že žaloba není důvodná.
16. Předně, podle krajského soudu žalovaný shromáždil dostatečné podklady k posouzení žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to zejména s přihlédnutím k jím tvrzeným azylově relevantním důvodům. Podstatné pro posouzení věci považuje krajský soud, shodně s žalovaným, skutečnost, že jediným relevantním důvodem, pro který žalobce žádal o udělení mezinárodní ochrany, je dostupná a kvalitní léčba v ČR, potažmo nedostatečná léčba v Iráku.
17. Na podkladě těchto tvrzení se krajský soud zcela ztotožňuje se závěry žalovaného o neexistenci podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 zákona o azylu.
18. Krajský soud na podkladě žalobních námitek neshledává pochybení žalovaného ani ve vztahu k posouzení podmínek pro udělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, ve znění do 30. 9. 2025 (od 1. 10. 2025 již institut tzv. národního humanitárního azylu v české právní úpravě neexistuje). V té souvislosti soud poukazuje na dlouhodobou a ustálenou judikaturu správních soudů. Již v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48 dovodil NSS, že „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (zdůrazněno krajským soudem). Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95).“
19. Podle krajského soudu žalovaný nijak nevybočil při svých úvahách ze zákonných hledisek, jeho závěry jsou jasné a srozumitelné a krajský soud se s nimi ve výsledku také ztotožňuje.
20. Relevantní pro posouzení věci mohla být pouze otázka podmínek pro udělení doplňkové ochrany. Nicméně ani námitky vůči závěrům žalovaného stran posouzení této formy mezinárodní ochrany nejsou podle soudu důvodné.
21. Krajský soud především v této souvislosti zdůrazňuje, že NSS se historicky opakovaně zabýval otázkou možnosti udělení doplňkové ochrany s ohledem na zdravotní stav žadatele o mezinárodní ochranu.
22. V rozsudku ze dne 30. 5. 2019, č. j. 7 Azs 435/2018 – 32 NSS uzavřel, že „může za určitých výjimečných okolností závažný zdravotní stav žadatele a jeho případné zhoršení představovat vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) a d) zákona o azylu, a může být důvodem pro udělení doplňkové ochrany.“
23. Nicméně, následně se otázkou výkladu uvedených otázek, zejména v návaznosti na § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, ve znění do 30. 6. 2023 (v zákoně o azylu ve znění účinném od 1. 7. 2023 bylo toto ustanovení bez náhrady zrušeno) zabýval NSS v usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022 48 (dále jen „usnesení rozšířeného senátu“). Rozšířený senát nejprve uvedl obecná východiska týkající se doplňkové ochrany. Poukázal především na relevantní obsah směrnice rady č. 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004, následně nahrazené směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále „kvalifikační směrnice“). Tento relevantní obsah kvalifikační směrnice provádí § 14a zákona o azylu.
24. V této souvislosti přitom rozšířený senát upozornil na rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014, věc C542/13, M’Bodj, body 4244, který uvádí, že kvalifikační směrnice ve svém čl. 3 brání tomu, aby členský stát zavedl nebo zachoval ustanovení přiznávající doplňkovou ochranu státním příslušníkům třetích zemí, kteří se octli v situacích postrádajících jakoukoli vazbu na logiku mezinárodní ochrany, neboť to by bylo v rozporu s celkovou systematikou a cíli této směrnice. Členský stát z tohoto důvodu například nemůže zavést nebo zachovat ustanovení přiznávající doplňkovou ochranu státnímu příslušníkovi třetí země trpícímu vážným onemocněním z důvodu rizika zhoršení jeho zdravotního stavu, které vyplývá z neexistence odpovídající léčby v zemi původu (rozsudek M’Bodj, bod 43).
25. Rozšířený senát vysvětlil, že § 14a zákona o azylu je vnitrostátní transpozicí kvalifikační směrnice. Institut doplňkové ochrany je proto z hlediska definice a obsahu determinován unijním právem vč. judikatury Soudního dvora. Jakýkoliv zásah národního zákonodárce do právní úpravy doplňkové ochrany na vnitrostátní úrovni tedy podléhá limitům, jež kvalifikační směrnice pro svou transpozici určuje. Tímto limitem je zejména nemožnost zákonodárce rozšiřovat okruh žadatelů o doplňkovou ochranu způsobem, který nerespektuje logiku mezinárodní ochrany (srov. odst. 48 usnesení rozšířeného senátu).
26. Rozšířený senát zdůraznil, že závěry rozsudku NSS ze dne 30. 5. 2019, č. j. 7 Azs 435/2018 32, ve světle usnesení rozšířeného senátu neobstojí, jelikož je nezbytné § 14a zákona o azylu vykládat eurokonformně, a tedy v souladu s čl. 3 kvalifikační směrnice i se závěry rozsudku Soudního dvora ve věci M’Bodj. Ten shledal, že závažné onemocnění a hrozba vážné újmy z důvodu jeho zhoršení pro neodpovídající léčbu v zemi původu nemohou být důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle kvalifikační směrnice, a tedy ani podle § 14a zákona o azylu.
27. Nejvyšší správní soud k tomu však zároveň podotkl, že neudělení doplňkové ochrany nemůže resultovat v navrácení žadatele do země původu, pokud by toto navrácení představovalo porušení povinností členského státu plynoucích ze čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014, věc C562/13, Abdida, vyplývá, že žadateli v takovéto pozici musí být poskytnuta ochrana vůči takovému navrácení na základě vnitrostátní právní úpravy daného členského státu, která však nespadá do působnosti kvalifikační směrnice. To ostatně potvrzuje i rozšířený senát v odst. 57 a 58 svého usnesení – Česká republika musí skrze vnitrostátní úpravu respektovat princip nonrefoulement, nemůže tak však činit prostřednictvím rozšiřování doplňkové ochrany v rozporu s její logikou a judikaturou Soudního dvora.
28. Na základě uvedeného je tedy nutno uzavřít, že žaloba nemůže být důvodná, neboť, jak správně uzavřel žalovaný v napadeném rozhodnutí, nejsou u žalobce splněny žádné zákonné podmínky pro udělení, byť některé z forem mezinárodní ochrany.
29. Uvedené nicméně automaticky v případě žalobce neznamená nutnost vycestovat z území ČR, neboť bude jistě nutné posoudit, s ohledem na závěry zdůrazněné soudem v bodě 27 tohoto rozsudku, zda u žalobce nejsou dány překážky bránící jeho vycestování ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb.
Závěr a náklady řízení
30. Krajský soud tedy uzavírá, že žalobní námitky důvodnými neshledal, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
31. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud tedy výrokem II. tohoto rozsudku žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ostrava 10. září 2026
JUDr. Petr Hluštík, Ph.D.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P.