Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63 A 11/2026 - 35.pdf
PDF · 0 B
No categories available
63 A 11/2026 - 35
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Řehákovou v právní věci
žalobce: A. O. B.
státní příslušnost Filipínská republika
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem
sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie
sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2026, č. j. CPR-2560-17/ČJ-2026-930310-V248, o správním vyhoštění,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Specifikace věci
1. Žalobce se svou žalobou ze dne 17. 7. 2026 domáhá přezkumu rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 1. 7. 2026, č. j. CPR-2560-17/ČJ-2026-930310-V248 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 3. 12. 2025, č. j. KRPT-302161-24/ČJ-2025-070022 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), jímž bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „EU a smluvní státy“) na dobu 3 let a podle ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba k vycestování z EU a smluvních států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, a to tak, že doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území EU a smluvních států, se stanoví na dobu 2 let, a dále byla stanovena doba k vycestování na území EU a smluvních států na Filipíny nebo třetí země, kde je žalobce oprávněn pobývat nebo která ho přijme, do 30 dnů od právní moci rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
II. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu
2. Podle úředního záznamu ze dne 2. 12. 2025 byla v daný den ve 20:15 hod. prováděna hlídkou policie pobytová kontrola v ubytovacím zařízení HDP Petrovice u Karviné. Na pokoji č. X byl kontrolován žalobce. Žalobce předložil platný biometrický pas PHL č. X bez platného víza či povolení k pobytu s příletovým razítkem 30. 1. 2025 Maďarsko - Ferihegy. V předloženém dokladu se nacházel vízový štítek HUN č. X s platností od 27. 1. 2025 do 20. 3. 2025 s délkou pobytu 30 dní, vydaný dne 27. 1. 2025 Maďarskem. Následně byl žalobce ještě téhož dne policií zajištěn.
3. Dne 3. 12. 2025 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení ve věci jeho správního vyhoštění z území EU a smluvních států.
4. Při výslechu dne 3. 12. 2025 žalobce mj. uvedl, že Filipíny se rozhodl opustit, neboť potřeboval nějaké peníze. Myslel si, že peníze vydělá a pošle je rodině. Má manželku a dceru. Využil služeb agentury, která nabízí práci v Maďarsku. Do České republiky přicestoval v květnu nebo červnu 2025 jako turista a poté mu byla nabídnuta práce. Měl několik krátkodobých zaměstnání. Je si vědom toho, že přesáhl platnost víza, ale neměl peníze na vycestování. Na území ČR nemá žádné příbuzné, jen přátele. V České republice nemá žádné společenské, kulturní vazby či ekonomické závazky. Na Filipínách mu nic nehrozí, může se vrátit ke své rodině; jen tam nejsou podmínky, aby rodinu uživil.
5. Dne 3. 12. 2025 v čase 16:15 byl žalobce za přítomnosti tlumočníka M. K. seznámen s podklady řízení, které byly tvořeny samotnou přítomností žalobce na území České republiky, skutečnostmi zjištěnými prověrkou v evidencích Policie ČR a spisovým materiálem zpracovaným v rámci daného řízení. Dokument o seznámení se s podklady řízení včetně konstatování, že se nepožaduje k těmto podkladům vyjádřit, žalobce podepsal.
6. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a uložena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území EU a smluvních států na tři roky. Zároveň byla stanovena doba 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu I. stupně k vycestování z EU a smluvních států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat. Správní orgán I. stupně shledal, že žalobce porušil § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, protože byl na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu. Správní orgán I. stupně současně rozhodl, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující jeho vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Zároveň posoudil přiměřenost dopadů rozhodnutí dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Stejnopis rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobce převzal dne 3. 12. 2025 v 15:30 hod.
7. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dne 11. 12. 2025 odvolání s tím, že toto odůvodní do 15 dnů. Dne 22. 12. 2025 bylo právnímu zástupci žalobce umožněno nahlédnutí do spisu, v rámci kterého byla právním zástupcem pořízena fotodokumentace celého spisového materiálu.
8. Následně právní zástupce žalobce svými přípisy ze dne 16. 12. 2025 a ze dne 22. 12. 2025 žádal o prodloužení lhůty k odstranění vad podaného odvolání, kdy tyto žádosti byly ze strany správního orgánu I. stupně akceptovány a žalobci byla z důvodu, aby měl právní zástupce možnost seznámit se s obsahem spisového materiálu, poskytnuta lhůta k odůvodnění odvolání do 31. 12. 2025.
9. Dne 30. 12. 2025 bylo právním zástupcem žalobce doplněno odvolání, ve kterém namítal nepřiměřenost rozhodnutí správního orgánu I. stupně a nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce, argumentace ohledně neseznámení žalobce s podklady řízení nebyla uplatněna.
10. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 2. 2026, č. j. CPR-2560-3/ČJ-2026-930310-V248 (dále jen „prvé rozhodnutí žalovaného“), odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil, neboť neshledal důvody pro změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí.
11. Proti tomuto prvému rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou u zdejšího soudu. Namítal, že ačkoli mu dal žalovaný de facto za pravdu, když uvedl, že žalobci nelze přiznávat k tíži výkon nelegální práce a údajné porušení § 103 písm. v) zákona o pobytu cizinců, zcela nelogicky tuto akceptaci jeho námitky nepromítl do výroku rozhodnutí, resp. do doby, po kterou cizinci nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států. Žalovaný pak také zcela bezdůvodně žalobci přičítal k tíži nevěrohodnost jeho výpovědi. Námitku ohledně neseznámení žalobce s podklady řízení před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně uplatnil žalobce prostřednictvím svého právní zástupce až u jednání soudu dne 16. 4. 2026. Rozsudkem č. j. 63 A 3/2026-29 ze dne 16. 4. 2026 krajský soud rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2026 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný při posuzování závažnosti protiprávního jednání žalobce tomuto přičítal k tíži okolnosti a činil závěry, které neměly oporu ve správním spise, přičemž tyto okolnosti a závěry mohly mít vliv na výsledek řízení, a to zejména na stanovení doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území EU a smluvních států. Žalovaného tak zavázal, aby v navazujícím řízení řádně posoudil a odůvodnil přiměřenost dopadů rozhodnutí a přiměřenost délky zákazu vstupu, aniž by žalobci přičítal k tíži neprokázané skutečnosti ohledně jeho výkonu práce a rozpornost jeho výpovědi. Námitkou žalobce ohledně neseznámení se s podklady řízení se soud nezabýval z důvodu jejího pozdního uplatnění, kdy zároveň konstatoval, že se v případě této námitky nejedná o takový nedostatek, aby k němu bylo přihlíženo i bez návrhu ve smyslu § 76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
12. Dne 22. 7. 2026 žalovaný vydal napadené rozhodnutí, kterým změnil výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území EU a smluvních států se stanoví na dobu 2 let a stanoví se doba k vycestování z území EU a smluvních států na Filipíny nebo třetí země, kde je žalobce oprávněn pobývat nebo která ho přijme, do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný konstatoval, že, veden právním názorem krajského soudu, posoudil nově přiměřenost délky doby zákazu vstupu pouze na základě skutkových okolností majících oporu ve spise, přičemž dospěl k závěru, že původně stanovená doba 3 let je v dané věci nepřiměřeně přísná, proto přistoupil ke zmírnění délky zákazu vstupu na dobu 2 let. Zbylé námitky žalobce žalovaný vyhodnotil jako nedůvodné. Ke změně výroku v části týkající se stanovení doby k vycestování žalovaný přistoupil s ohledem na požadavek konkrétního a určitého vymezení státu, do něhož má být vycestování realizováno, kdy dospěl k závěru, že formulace výroku musí obsahovat přímé označení tohoto státu (Filipíny).
III. Obsah žaloby
13. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce namítal, že žalovaný dostatečně neodůvodnil přiměřenost napadeného rozhodnutí, jelikož způsob vymezení doby, po kterou žalobce pobýval na území České republiky, případně EU a smluvních států, je nepřezkoumatelný. Žalovaný dle žalobce neurčitě vymezil, na jakém území měl žalobce po celou dobu, tj. od 1. 3. 2025 do 2. 12. 2025 neoprávněně pobývat, když pojem „pobýval na území“ může znamenat jak území České republiky, tak území EU a smluvních států. Z obsahu správního spisu však nijak nevyplývá, že by se žalobce po celou dobu, tj. od 1. 3. 2025 zdržoval výhradně na území ČR. Jelikož však žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace míní v napadeném rozhodnutí označovat jako „EU a smluvní státy“, pak z konstrukce vyplývá, že žalovaný má za prokázané, že žalobce v předmětném období pobýval neoprávněně na území České republiky. Vymezení doby pobytu na přesně specifikovaném území je přitom dle žalobce nezbytnou náležitostí jak pro určení, zda došlo k naplnění důvodu pro uložení správního vyhoštění, tak pro stanovení délky, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území EU a členských států. Otázka tohoto vymezení je pak zcela určující pro to, aby žalobce mohl řádně a včas tvrdit okolnosti a navrhovat důkazy ve svůj prospěch (např. prokázáním, že v určité období pobýval na určitém území oprávněně), stejně tak má vliv na přezkoumatelnost správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí.
14. Závěry o přiměřenosti napadeného rozhodnutí jsou dále dle žalobce v rozporu s obsahem správního spisu, a to zejména co se týče tvrzeného seznámení žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí, jelikož žalobci nebylo řádně a včas umožněno seznámit se s podklady ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“), když k předání stejnopisu napadeného rozhodnutí žalobci došlo ještě před seznámením s podklady pro vydání rozhodnutí. Z toho důvodu nemohou obstát ani závěry žalované ohledně dostatečnosti, správnosti a zákonnosti postupu při zjišťování okolností a následnému hodnocení přiměřenosti, jelikož žalobci nebylo řádně a včas umožněno uvést rozhodné skutečnosti pro takovéto posouzení přiměřenosti.
15. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalovaného
16. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 22. 7. 2026 uvedl, že plně respektoval závazný právní názor krajského soudu a nově posoudil přiměřenost délky zákazu vstupu výlučně na základě skutkových okolností majících oporu ve správním spise, přičemž dobu zákazu vstupu snížil ze tří let na dva roky. V novém rozhodnutí výslovně uvedl, že při stanovení délky zákazu vstupu nepřihlíží ani k otázce případného výkonu pracovní činnosti, ani k údajným rozporům ve výpovědi žalobce. Námitky žalobce proti novému posouzení přiměřenosti tak nejsou důvodné. Žalovaný vycházel zejména z toho, že žalobce pobýval bez platného oprávnění k pobytu od 1. 3. 2025 do 2. 12. 2025, tedy déle než devět měsíců, neoprávněnosti svého pobytu si byl vědom a neučinil žádný krok k legalizaci, na území setrvával až do odhalení policejní kontrolou a v ČR ani na území EU nemá rodinné vazby, zatímco jeho nejbližší rodina se nachází v zemi původu. Zároveň sám uvedl úmysl na území dále setrvávat.
17. K žalobcem vytýkanému neurčitému vymezení doby, kdy dle žalobce není z formulace použité v odůvodnění rozhodnutí patrné, na jakém území měl žalobce bez oprávnění pobývat, žalovaný uvádí, že takový výklad přehlíží povahu projednávané věci, když žalobci bylo uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států. Pro aplikaci citovaného ustanovení je rozhodné, zda cizinec pobýval bez platného oprávnění k pobytu na území České republiky nebo na území členských států EU a smluvních států. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že posledním dnem žalobce na území členských států byl den 28. 2. 2025, a že od 1. 3. 2025 do 2. 12. 2025 pobýval bez platného oprávnění k pobytu. Nejedná se tedy o neurčité vymezení skutkového stavu, nýbrž o popis skutečnosti rozhodné z hlediska § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Posuzovanou otázkou bylo neoprávněné pobývání žalobce na území členských států EU a smluvních států po skončení platnosti pobytového oprávnění, nelze tak přisvědčit žalobci, že skutkový závěr je neurčitý či nesrozumitelný. Žalobce nadto ani netvrdí, že by v uvedeném období disponoval pobytovým oprávněním některého členského států nebo že by pobýval mimo území členských států EU a smluvních států. Žalobce naopak při výslechu výslovně uvedl, že si byl neoprávněnosti svého pobytu vědom, žádné kroky k legalizaci pobytu však neučinil a plánoval na území dále setrvávat. Námitka žalobce se tak omezuje výlučně na polemiku s formulací použitou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nikoli se skutkovým závěrem o existenci dlouhodobého neoprávněného pobytu.
18. Námitku žalobce směřující proti závěru žalovaného, že správní orgán I. stupně umožnil žalobci realizaci práv podle § 36 odst. 3 správního řádu, žalovaný rovněž nepovažuje za důvodnou, když obdobnou argumentaci žalobce uplatnil již v předchozím soudním řízení vedeném pod sp. zn. 63 A 3/2026, a to při jednání před soudem. V bodě 18 svého rozsudku výslovně uvedl, že ani v případě tvrzené vady se nejedná o takový nedostatek, k němuž by soud přihlížel bez návrhu, přičemž současně konstatoval, že žalobce neuvedl, jaký konkrétní vliv mělo mít tvrzené pochybení na zákonnost rozhodnutí. Ačkoli tak byl krajský soud s touto námitkou seznámen a měl k dispozici správní spis, nezaložil svůj zrušující rozsudek na tvrzeném porušení § 36 odst. 3 správního řádu, nýbrž na nepřezkoumatelnosti úvah o přiměřenosti délky zákazu vstupu.
19. Žalobce nerozporuje skutková zjištění, ze kterých žalovaný vycházel, ani netvrdí existenci konkrétních okolností svědčících ve prospěch mírnějšího posouzení věci. Jeho argumentace tak představuje převážně nesouhlas s výsledkem správního uvážení žalovaného, který však sám o sobě nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí.
V. Jednání
20. Jednání, které se uskutečnilo dne 15. 9. 2026, se zúčastnil pouze zástupce žalobce, který u ústního jednání setrval na svém stanovisku k věci. Žalovaný neúčast u soudního jednání omluvil. Zástupce žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 – 243 a poukázal na klíčový význam seznámení s podklady pro rozhodnutí. V případě uplatnění námitky žalobce ohledně neseznámení se s podklady v předchozím soudním řízení, se jednalo o nepřípustné uplatnění žalobních bodů, na základě kterého soud o této námitce nemohl rozhodnout, a to ani z moci úřední. Naproti tomu v současném řízení byla tato námitka vznesena již řádně v žalobě. Žalobce je cizincem neznalým zdejšího práva, proto je potřeba vůči němu postupovat obezřetně, aby bylo postaveno najisto, že rozumí svým právům a postavení v daném řízení. Žalovaný se nepokusil tuto vadu zhojit ani při opětovném posouzení věci a žalobce nadále s podklady neseznámil. Soud v souladu s § 49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) věc projednal a skončil v nepřítomnosti žalovaného.
VI. Posouzení věci krajským soudem
21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného dle § 75 odst. 1 s.ř.s.
22. Žaloba není důvodná.
23. Krajský soud nejprve shrnuje relevantní právní úpravu dopadající na souzenou věc.
24. Podle § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců cizinec je mimo povinností stanovených v jiných ustanoveních tohoto zákona dále povinen pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a oprávněním k pobytu, pokud tento zákon nestanoví jinak.
25. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na pět let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn,
26. Krajský soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž rozhodnutí o správním vyhoštění nemá sankční povahu a nejde o správní trestání; jedná se o správní opatření, jímž stát toliko vyjadřuje svůj zájem na tom, aby se dotčený cizinec na území státu nezdržoval (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004-54, či ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005-52).
27. Žalobce vznáší v zásadě dvě žalobní námitky. V první z nich namítá (1) nepřiměřenost napadeného rozhodnutí, jelikož způsob vymezení doby, po kterou žalobce pobýval na území České republiky, případně EU a smluvních států, je nepřezkoumatelný. Ve druhé pak namítá (2) rozpornost hodnocení přiměřenosti s obsahem správního spisu, a to zejména co se týče tvrzeného seznámení žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí a umožnění navrhovat důkazy a činit jiné návrhy v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu.
28. Z obsahu správního spisu plyne, že žalobce pobýval na území EU a smluvních států od 1. 3. 2025 do 2. 12. 2025 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Žalobce danou skutečnost v průběhu správního řízení nikterak nesporoval či nepopíral. Podle žalovaného žalobce naplnil důvod pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce však v žalobě žalovanému vytýká, že v napadeném rozhodnutí neurčitě vymezil, na jakém „území“ se měl po vymezenou dobu nacházet, a to z důvodu, že ačkoli na str. 2 napadeného rozhodnutí uvedl, že území členských států EU a smluvních států míní dále označovat jako „Evropská unie a smluvní státy“, ve svém rozhodnutí dále konstatoval, že žalobce „od 1. 3. 2025 do 2. 12. 2025 pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu“, což lze s ohledem na uvedené interpretovat tak, že má za prokázáno, že žalobce v tomto období pobýval neoprávněně toliko na území České republiky a nikoli na území EU a smluvních států. Dle žalobce se tak v daném případě jedná o vadu mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož nebyla vymezena doba jeho pobytu nav přesně specifikovaném území, což je nezbytnou náležitostí jak pro otázku posouzení naplnění důvodu vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, tak pro stanovení délky, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území EU a smluvních států.
29. Ve vztahu k žalobcem namítané (1) nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí krajský soud konstatuje, že tuto neshledává. Soud připouští, že formulace žalovaného, že žalobce „pobýval na území ode dne 1. 3. 2025 do 2. 12. 2025 bez platného oprávnění k pobytu“, je nepřesná v tom smyslu, že dle žalovaného avizovaného užití textové zkratky „Evropská unie a smluvní státy“ pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, měla být v citovaném sousloví za slovem „území“ užita právě tato zkratka. Avšak skutečnost, že se žalobce v uvedeném období nacházel bez pobytového oprávnění na území EU a smluvních států, a nikoli jen České republiky, plyne jak z kontextu napadeného rozhodnutí a obsahu správního spisu, tak z postoje samotného žalobce, který po celou dobu řízení před správním orgánem shora uvedené vymezení doby nerozporoval a ani neuváděl, že by od doby, kdy mu uplynula platnost maďarského víza (tj. od 1. 3. 2025) nějakým jiným pobytovým oprávněním v některém z členských států EU či smluvních států disponoval. Zároveň sám před správním orgánem vypověděl, že do České republiky přicestoval v květnu či červnu 2025 a žalovaný tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí zmiňuje. S ohledem na skutečnosti vyplývající z obsahu správního spisu tak nelze přisvědčit žalobci, že pouhým opomenutím žalovaného spočívajícím v užití zkratky „Evropské unie a smluvních států“ za slovem území, by bylo možné dojít k závěru, že žalovaný žalobci přičítal neoprávněný pobyt na území České republiky již od 1. 3. 2025. V této souvislosti lze odkázat na str. 4 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný v rámci shrnutí zjištění plynoucích ze správního spisu konstatuje, že „na základě kontroly dokladu správní orgán I. stupně zjistil, že posledním dnem legálního pobytu účastníka na území členských států byl den 28. 2. 2025. Od 1. 3. 2025 do 2. 12. 2025 pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu.“ Z uvedené formulace, kdy vymezení doby předchází věta o stanovení počátku neoprávněného pobytu na území členských států, logicky vyplývá, že vymezení doby neoprávněného pobytu se vztahuje na pobyt na území členských států, nikoli jen na území České republiky. Skutková podstata § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, jejíž naplnění žalovaný spatřuje, počítá s neoprávněným pobytem „na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace.“ Územím se přitom dle § 1 odst. 1 zákona o pobytu cizinců rozumí území České republiky. V daném případě se tak jedná o naplnění skutkové podstaty neoprávněného pobytu na území jak České republiky, tak území členských států EU a smluvních států. Jako zcela přiléhavou tak soud spatřuje argumentaci žalovaného, že posuzovanou otázkou je v daném případě neoprávněné pobývání žalobce na území členských států EU a smluvních států po skončení pobytového oprávnění, přičemž námitka žalobce je omezena výlučně na polemiku s formulací užitou v odůvodnění rozhodnutí, nikoli se skutkovým závěrem o existenci dlouhodobého neoprávněného pobytu. Nejedná se tedy o neurčité vymezení skutkového stavu, nýbrž o popis skutečnosti rozhodné z hlediska § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Žalovaného opomenutí užití slovní zkratky „Evropské unie a smluvních států“ za výrazem „území“, tak krajský soud hodnotí jako vadu ryze formálního charakteru, která však nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Nejedná se o takový nedostatek, který by mohl způsobit nepřezkoumatelnost rozhodnutí nebo zpochybnit chybnost jeho závěrů. Námitka (1) žalobce tak není důvodná.
30. Co se týká námitky (2) ohledně rozpornosti hodnocení přiměřenosti s obsahem správního spisu, pak ani tuto krajský soud neshledává důvodnou. Z obsahu správního spisu skutečně vyplývá, že k seznámení žalobce s podklady řízení došlo dne 3. 12. 2025 v 16:15 hod., tj. až poté, co si převzal rozhodnutí správního orgánu I. stupně (3. 12. 2025 v 15:30 hod.). Uvedenou námitku vznesl žalobce již v předchozím soudním řízení vedeném pod sp. zn. 63 A 3/2026, soud se jí však nezabýval z důvodu, že tato byla vznesena až po uplynutí lhůty pro uplatnění žalobních bodů a zároveň se nejednalo o takový nedostatek, aby k němu bylo přihlíženo i bez návrhu ve smyslu § 76 odst. 2 s. ř. s., když ani sám žalobce nepředestřel, jaký vliv mělo mít toto pochybení žalovaného na zákonnost rozhodnutí. Žalobce ve své žalobě namítá, že mu před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, navrhovat důkazy nebo činit jiné návrhy, jak to vyžaduje § 36 odst. 3 správního řádu a bylo mu tak umožněno řádně a včas uvést rozhodné skutečnosti pro posouzení přiměřenosti (konkrétní délky zákazu vstupu). Dne 22. 12. 2025 právní zástupce žalobce nahlédl do správního spisu, přičemž si pořídil fotodokumentaci celého spisového materiálu. Měl tak k dispozici veškeré podklady pro rozhodnutí, na jejichž základě mohl ve svém doplnění odvolání (ze dne 30. 12. 2025) a následných žalobách tyto rozhodné skutečnosti uvést. Žalobce však ani v současné žalobě netvrdí, k jakým konkrétním podkladům mu nebylo umožněno se vyjádřit, jaké námitky by proti nim uplatnil, ani jakým způsobem by jeho vyjádření mohlo mít vliv na skutkové či právní závěry správních orgánů a na výsledek řízení. Tato žalobní námitka tak opět zůstává pouze v rovině vytýkaní formálního pochybení, aniž by bylo zřejmé, v čem se toto pochybení žalovaného mělo promítnout do veřejných subjektivních práv žalobce. Samotná skutečnost, že správní orgán I. stupně nedostál včas své povinnosti dle § 36 odst. 3 správního řádu, bez tvrzení či alespoň seznatelnosti konkrétní újmy na právech žalobce, ještě nepostačuje k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Rovněž nelze přisvědčit ani argumentaci žalobce vznesené u ústního jednání, že žalovaný tuto vadu nezhojil ani při opětovném posouzení věci a žalobce nadále s podklady neseznámil, když, jak je uvedeno výše, právní zástupce žalobce měl již před sepisem odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně k dispozici kompletní fotodokumentaci celého spisu – byl tak dostatečným způsobem obeznámen s podklady řízení a ve svém odvolání i následné žalobě přiléhavým způsobem bránil žalobcova práva. Ani tuto námitku tak krajský soud neshledává důvodnou.
31. Z uvedených důvodů tedy soud neshledal žalobu důvodnou.
VI. Závěr a náklady řízení
32. Se zřetelem k výše uvedenému krajský soud žalobu žalobce jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
33. Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalobce v tomto řízení úspěch neměl a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly (§ 60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Ostrava 15. září 2026
JUDr. Lucie Řeháková
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje I. Ch.