Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
15 Ad 7/2026 - 39.pdf
PDF · 0 B
No categories available
15 Ad 7/2026 - 39
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce
Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci
žalobkyně: M. K.
zastoupená obecnou zmocněnkyní P. G.
proti
žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví
se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2
o žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 19. 2. 2026, č. j. MZDR 27514/
2025-3/LEP,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh řízení před správními orgány
1. V projednávané věci se soud zabýval žádostí žalobkyně o nové rozhodnutí ve věci poskytnutí jednorázové peněžité částky podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 297/2021 Sb.“).
2. Žádostí ze dne 12. 12. 2024, doručené žalovanému dne 17. 12. 2024 (dále jen „žádost“) žalobkyně u opakovaně žádala o poskytnutí jednorázové peněžité částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem dle zákona č. 297/2021 Sb. Usnesením ze dne 24. 6. 2026, č.j. MZDR 452/2025-2/PRO (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) žalovaný řízení o žádosti zastavil podle § 102 odst. 4
ve spojení s § 66 odst. 1 písm. h) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V prvostupňovém rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně podala totožnou žádost již dne 6. 12. 2022 (dále jen „původní žádost“), a tato byla zamítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 4. 2023, č.j. MZDR 36148/2022-7/PRO (dále jen „původní rozhodnutí žalovaného“). Proti původnímu rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně rozkladem, který byl zamítnut rozhodnutím ministra zdravotnictví (dále jen „ministr“) ze dne 1. 8. 2023,
č.j. MZDR 18582/2023-3/PRO (dále jen „rozhodnutí ministra“).
3. Žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí rozklad, který ministr zamítl rozhodnutím specifikovaným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministr shrnul obsah žádosti, podle níž byla sterilizace žalobkyně provedena 31. 12. 1973 v porodnici X během komplikovaném porodu druhé dcery císařským řezem. Žalobkyně tvrdí, že ke sterilizaci neudělila souhlas a o jejím provedení se dozvěděla až při první prohlídce po porodu, kdy se jí dostalo poučení, že jde o běžný postup, k němuž dochází po každém císařském řezu z důvodu ochrany zdraví pacientky. O zákroku se nedochovala zdravotnická dokumentace, neboť nemocnice byla zrušena a dokumentace byla skartována. Provedení sterilizace žalobkyně dokládala zdravotnickou dokumentací z pozdějších zdravotních zákroků, v níž je v anamnéze uvedeno, že jí byla sterilizace provedena. Nezákonná sterilizace zasáhla do života žalobkyně, protože chtěla další děti. V šestadvaceti letech jí poté zemřela starší dcera. Současně poukázala na řízení o původní žádosti a uvedla, že žádost podává proto, že se nemůže smířit s nespravedlností, která se jí stala. K žádosti přiložila žalobkyně zprávu Veřejného ochránce práv o šetření ve věci zamítnutí žádosti o odškodnění protiprávní sterilizace (původní žádosti) ze dne 11. 12. 2024, č.j. KVOP-48316/2024 (dále jen „Zpráva“), podle níž byla žalobkyně v průběhu řízení dostatečně poučena, ale žalovaný pochybil, neboť nedostatečně zjistil skutkový stav věci.
4. Žalobkyně dle ministra v rozkladu zopakovala okolnosti, za nichž měla sterilizace proběhnout
a zdůraznila skartování zdravotnické dokumentace. Popsala průběh řízení o žádosti a potvrdila, že její součástí nejsou nové skutečnosti ani důkazy, kterými by podpořila svá tvrzení nad rámec těch, doložených již k původní žádosti. Odkázala na pozdější zdravotnickou dokumentaci a čestné prohlášení své sestry a dále uvedla, že proti původnímu rozhodnutí žalovaného brojila rozkladem a o možnosti podání správní žaloby nevěděla. Požadovala zohlednit judikaturu správních soudů.
5. Při podání původní žádosti byla žalobkyně zastoupena advokátem a její obsah byl v zásadních částech totožný s obsahem žádosti. Žalovaný v původním prvostupňovém rozhodnutí uvedl,
že se žalobkyni nepodařilo prokázat oprávněnost nároku. Na základě tvrzení žalobkyně a předložených důkazů nebylo možno postavit na jisto, že žalobkyně sterilizaci podstoupila v tvrzeném zdravotnickém zařízení v tvrzeném termínu. Předložené důkazy také nevypovídaly o splnění zákonných podmínek provedení sterilizace. Ministr v rozhodnutí ministra sice konstatoval, že žalobkyně se s ohledem na nezachování zdravotnické dokumentace dostala do důkazní nouze, kterou nezpůsobila. K přiznání nároku však nestačí pouhé tvrzení. Žalobkyně, ač byla řádně poučena, neoznačila informace ani důkazy, které by nezákonnost sterilizace prokázaly. Žalobkyně sice (s jistou mírou pochybnosti) prokázala provedení sterilizace, nikoliv však její nezákonnost.
6. Stran obsahu žádosti ministr konstatoval, že žalobkyně neuvedla nové důkazy ani tvrzení, které by odůvodňovaly postup dle § 101 písm. b) správního řádu. Žalovanému tedy nezbývalo nic jiného než řízení zastavit. Rozkladové námitky směřovaly do meritorního posouzení žádosti a byly vypořádány již v průběhu řízení o původní žádosti. Ministr odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, č.j. 15 Ad 10/2024-64, a uvedl, že správní orgán není v řízení o nové žádosti povinen přistoupit k meritornímu posouzení původní žádosti, resp. k jejímu komplexnímu posouzení, ale má rozhodnout o tom, zda nastala taková změna právních či skutkových podmínek, která by odůvodnila vyhovění původní žádosti. To se nestalo. Ani Zpráva neobsahuje zjištění, která by zásadním způsobem změnila skutková či právní zjištění ve věci. Veřejný ochránce práv správním orgánům vytkl, že nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť nebyla vyslechnuta sestra žalobkyně a nebyla zohledněna žalobkyní předložená zdravotnická dokumentace.
7. Ministr konstatoval, že skutečnost, že žalobkyni byla sterilizace provedena, v zásadě uznává. Žalobkyně však jinak, než svými tvrzeními okolnosti svědčící o její nezákonnosti nedoložila. Sama uvedla, že porod byl komplikovaný a provedený císařským řezem, což byla jedna z indikací pro provedení sterilizace na žádost. Žalobkyně poukázala na lékařské zprávy, které předložila k původní žádosti. Těmi se žalovaný zabýval již v původním rozhodnutí žalovaného a nelze je považovat za nově předložené důkazy. K žádosti žádná zdravotnická dokumentace přiložena nebyla. Taktéž čestné prohlášení sestry žalobkyně bylo předloženo již v řízení o původní žádosti a v podstatě kopíruje tvrzení žalobkyně. Výslech své sestry žalobkyně v řízení o původní žádosti přes poučení a skutečnost, že byla v daném řízení zastoupena advokátem, nenavrhla. Další okolnosti provedení sterilizace nelze s ohledem na zánik zdravotnického zařízení a skartaci zdravotnické dokumentace osvětlit. Ani v této oblasti žalobkyně žádná nová tvrzení neuvedla nepředložila nové důkazy. Žádost tedy nesplňovala podmínky pro provedení nového řízení.
II. Obsah žaloby
8. Žalobkyně v žalobě nejprve popsala obsah původní žádosti, průběh řízení o ní a obsah původního rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí ministra. Tvrdila, že o možnosti podání správní žaloby nevěděla. Přiznala, že v žádosti neuvedla žádné nové skutečnosti, protože si nemá potřebu nic vymýšlet. V situaci důkazní nouze z důvodu skartace zdravotnické dokumentace jsou jako podpůrné indicie zásadní lékařské zprávy z jiných zákroků (souhrn chorobopisu ve zprávě ošetřujícímu lékaři ze dne 19. 1. 1988). Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že neunesla důkazní břemeno. S prokázáním jejího nároku ji měl pomoci stát, který to odmítl.
9. Žalobkyně namítla, že dle § 6 zákona 297/2021 Sb. patří mezi náležitosti žádosti také označení důkazních prostředků, přičemž dle důvodové zprávy lze existenci nároku prokazovat nejen zdravotnickou dokumentací, ale všemi důkazními prostředky, které mohou přispět k objasnění věci (výpovědi oprávněné osoby a svědků, znalecké posudky atd.) V poučení, které žalovaný žadatelkám zasílá, je přitom jako příklad výslovně uvedena zpráva o šetření veřejného ochránce práv. Ten ve Zprávě podpořil jako možný důkaz také lékařské zprávy ze zákroku v roce 1988 a 1989. Ministr však pouze zopakoval, že žalobkyně byla poučena o břemenu tvrzení a břemenu důkazním. Žalobkyně však jiné důkazy nemá, musela by si je vymyslet. Následně žalobkyně odkázala
na § 27 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 20/1966 Sb.“) a na Směrnici Ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 1/1972 Sb. ze dne 17. 12. 1971 o provádění sterilizace (dále jen „Směrnice“) a s poukazem na stanovisko Veřejného ochránce práv z roku 2005 uvedla, že sterilizace není nikdy zákrokem, který by sloužil k záchraně života či zdraví v tak rizikových situacích, že by nebylo možné získat svobodný
a informovaný souhlas pacienta. Jsou vyloučeny situace, kdy by byla nutnost sterilizace konstatována u příležitosti porodu. Žalobkyně byla sterilizována při porodu císařským řezem, tedy při operaci, která nebyla život zachraňující.
10. Dále žalobkyně odkázala na § 2, § 3 odst. 1 a 2 a § 6 zákona č. 297/2021 Sb., a dále uvedla, že ministr důsledně nezohlednil judikaturu správních soudů. Žalovaný řízení o žádosti zastavil i přes právní názor vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, č.j. 8 Ad 20/2022-41, v němž soud odmítl závěry správních orgánů o nezbytnosti zamítnutí žádosti v důsledku absence zdravotnické dokumentace. Městský soud v Praze již řešil také zastavení řízení o žádosti, která dle správních orgánů nepřinesla nové skutečnosti. V rozsudku ze dne 16. 12. 2025, č.j. 11 Ad 12/2025-35, dospěl k závěru, že nové řízení je zahájeno již podáním žádosti a správní orgán je povinen posoudit ji meritorně. V posuzované věci správní orgány nezohlednily Zprávu, která naznačovala pochybení stran zjištění skutkového stavu. To mohlo být napraveno v novém řízení.
11. Ve „sterilizačních kauzách“ dochází dle rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 4. 7. 2024, č.j. 9 As 61/2023-65, k obrácení či sdílení důkazního břemene. Tento rozsudek přinesl zásadní změnu pohledu na způsob prokazování nároku na odškodnění protiprávní sterilizace v případě neexistence zdravotnické dokumentace. Postačí podle něj, že je pravděpodobné, že k událostem tak, jak je žadatelka popisuje, mohlo dojít. Na tento rozsudek NSS dále navázal také v rozsudcích ze dne 14. 8. 2024, č.j. 7 As 266/2023-47 a ze dne 8. 10. 2025,
č.j. 1 As 152/2025-32. V posledně uvedeném rozsudku NSS znovu zdůraznil, že ten, kdo má prokazovat, že nejsou splněny podmínky pro nárok na odškodnění, resp. má vyvracet tvrzení žadatelky, je stát a dále konstatoval, že samotná skartace zdravotnické dokumentace je jednou z indicií podporujících plausibilní tvrzení žadatelky. V tomto NSS navázal na svůj rozsudek ze dne 14. 11. 2023, č.j. 4 As 290/2022-42. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou tedy nezákonná, neboť došlo k porušení § 3 správního řádu. Správní orgány dostatečně neobjasnily skutkový stav a žádost zamítly z důvodu neexistence zdravotnické dokumentace a proto, že neuvěřily tvrzení žalobkyně. S ohledem na časový odstup by bylo absurdní, pokud by nárok žalobkyně ztroskotal na absenci zdravotnické dokumentace a stát by na tomto výsledku nečinně setrval. Jde o poslední možnost, jak se domoci satisfakce, neboť cesta soukromoprávní žaloby
by s ohledem na promlčení a neexistenci zdravotnické dokumentace nevedla ke kýženému výsledku.
12. Závěrem žalobkyně podotkla, že situace v odškodňování je odlišná u žadatelek, které zdravotnickou dokumentací disponují (mají cestu k odškodnění jednodušší) a vyjádřila zklamání nad tím, že jí správní orgány nevěří. Žalobkyně nemůže své tvrzení více prokázat, ale v jejím případě existuje věrohodné plausibilní tvrzení, které podporují dílčí indicie.
III. Vyjádření žalovaného
13. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, č.j. 15 Ad 10/
2024-64 a na rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2026, č.j. 3 As 10/2025-27. Uvedl, že správní orgány nebyly povinny přistoupit k meritornímu posouzení žádosti, resp. ke komplexnímu právnímu posouzení, neboť všechny argumenty a důkazy již byly vypořádány v původním rozhodnutí žalovaného. V žádosti žalobkyně nové tvrzení ani důkazy, které by vyhovění žádosti odůvodňovaly, nepředestřela. Předložila pouze Zprávu představující alternativní pohled na vyřízení původní žádosti. Žalobkyně ignoruje, že o žádosti bylo rozhodováno v režimu § 102 odst. 4 správního řádu a důkazy, na něž se v žádosti odvolávala, byly závazně posouzeny v řízení o původní žádosti (viz rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2026, č.j. 3 As 10/2025-27, bod 25). Žalovaný nemůže své posouzení změnit a přijmout odlišné hmotněprávní posouzení shromážděných důkazů.
IV. Ústní jednání
14. Soud při ústním jednání nejprve zaprotokoloval plnou moc žalobkyně udělenou její dceři P. G., s tím, že tato bude nadále v soudním řízení obecnou zmocněnkyní žalobkyně.
15. Při ústním jednání setrvali účastníci řízení na svých dosavadních procesních stanoviscích. Obecná zmocněnkyně žalobkyně uvedla, že stát žalobkyni v jejích 26 letech poškodil, když jí nezákonně, bez souhlasu provedl sterilizaci. Obecné zmocněnkyni žalobkyni posléze zemřela sestra, takže zůstala s žalobkyní sama. Po sterilizaci již žalobkyně děti mít nemohla. V roce 1988 byla žalobkyně operována, přičemž v lékařské zprávě z tohoto zákroku (v anamnéze) je provedení sterilizace uvedeno. Poté byla sterilizace zmíněna také v lékařské zprávě z roku 1989. Neexistoval důvod,
aby žalobkyně v roce 1988, v době totality, uváděla, že jí byla sterilizace provedena. Jestliže byl zákona č. 297/2021 Sb. schválen v roce 2021, s tím, že ženy budou odškodňovány od roku 1966, pak s ohledem na čtyřicetiletou skartační lhůtu nemůže mít v podstatě žádná žena důkazy o tom, že jí byla sterilizace provedena (z rozmezí let 1966-1981). Je však obecně známou skutečností,
že ke sterilizacím docházelo. Žalobkyně rodila v nemocnici X, která byla následně zrušena a veškerá dokumentace se převážela na Y. Zdravotnická dokumentace žalobkyně byla přitom v rozporu se zákonem skartována dříve než po 40 letech. Z toho důvodu má žalobkyně zdravotnickou dokumentaci až z roku 1988. Skutečnost, že ženy, jimž byla sterilizace provedena v období let 1966-1981 nemohou zdravotnickou dokumentací disponovat, potvrdil ve své judikatuře také NSS, s tím, že tato skutečnost by měla být zohledněna. Žalobkyně současně ve správním řízení uvedla, že její sestra o provedení sterilizace věděla. V rozhodné době se však nebylo na koho obrátit. Dále obecná zmocněnkyně žalobkyně odkázala na text žaloby a na Zprávu.
16. Žalovaný odkázal na vyjádření k žalobě a uvedl, že není pravdou, že žádná žena nemohla mít k dispozici zdravotnickou dokumentaci. Zdravotnická dokumentace byla doložena i u velmi starých případů. Konstatoval také, že nebylo prokázáno místo provedení sterilizace.
17. Soud při jednání dokazování nedoplňoval, neboť to žádná ze stran nenavrhla. O věci bylo současně možno rozhodnout na základě žalovaným předloženého správního spisu (z listin v něm obsažených soud vychází z úřední povinnosti a ve správním řízení soudním se jím dokazování zásadně neprovádí Rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS.
).
V. Posouzení věci Městským soudem v Praze
18. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí [§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].
19. Soud vyšel při svém posouzení z následně uvedené právní úpravy:
20. Podle § 101 písm. b) správního řádu provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí ve věci lze tehdy, jestliže novým rozhodnutím bude vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta.
21. Podle § 102 odst. 4 správního řádu pokud žádost účastníka neodůvodňuje zahájení nového řízení, rozhodne správní orgán usnesením o tom, že se řízení zastaví. Usnesení se oznamuje pouze žadateli a těm osobám, vůči nimž již správní orgán učinil úkon.
22. Podle § 102 odst. 6 správního řádu v novém řízení může správní orgán využít podkladů původního rozhodnutí včetně podkladů rozhodnutí o odvolání, nevylučuje-li to důvod nového řízení. Právní názor odvolacího správního orgánu je pro správní orgán provádějící nové řízení závazný, pokud se tento právní názor vlivem změny právního stavu nebo skutkových okolností nestal bezpředmětným.
23. Podle judikatury NSS nové rozhodnutí podle § 101 správního řádu představuje procesní nástroj umožňující prolomení překážky věci rozhodnuté v případě, že nastane některá z podmínek předvídaných zákonem. Podstatou vydání nového rozhodnutí podle § 101 písm. b) správního řádu je nové posouzení již pravomocně rozhodnuté věci, a to buď za stejných, anebo změněných výchozích skutkových či právních podmínek. Změnu skutkových nebo právních okolností věci citované ustanovení nevyžaduje, avšak možnost vyhovět původně zamítnuté žádosti bude zpravidla dána právě při změně výchozích okolností. Tato změna může spočívat i ve změně právní argumentace. Též platí, že nové řízení je pokračováním původního řízení o žádosti, proto i správní řád v § 102 odst. 6 připouští využít podkladů původního rozhodnutí, nevylučujeli to důvod nového řízení (srov. rozsudky ze dne 30. 10. 2018, č. j. 5 As 122/2016 36, č. 3829/2019 Sb. NSS, ze dne 28. 8. 2019, č. j. 2 Azs 390/2018 46, ze dne 21. 10. 2020, č. j. 9 As 207/2020 32, ze dne
24. 2. 2023, č. j. 3 As 301/2022 35, ze dne 27. 4. 2023, č. j. 8 As 319/2021 28, ze dne 5. 9. 2024,
č. j. 7 As 7/2024 32, nebo ze dne 14. 3. 2025, č. j. 5 As 202/2024 22). Jak dále NSS konstatoval například v rozsudku ze dne 23. 11. 2016, č. j. 3 As 261/2015 38: „institut nového rozhodnutí ve věci nepatří v obecné rovině svým charakterem mezi opravné prostředky, neboť jeho podstatou není náprava vad již přijatého rozhodnutí, ale jde o nové posouzení pravomocně rozhodnuté věci, a to buď za stejných, anebo změněných podmínek.“
24. Dojde-li správní orgán k závěru, že nová žádost neodůvodňuje vedení nového řízení, rozhodne usnesením o tom, že se řízení zastaví (§ 102 odst. 4 věta první). NSS ve své judikatuře opakovaně dospěl k závěru, že formulace užitá zákonodárcem je poněkud nepřesná a vede k absurdnímu závěru. Aby totiž správní orgán vůbec mohl zjistit, že je na místě původně zamítnuté žádosti vyhovět, musí nejprve provést řízení. Provedení nového řízení by však při doslovném výkladu normy nebylo možné, protože před jeho provedením není zřejmé, zda má být žádosti vyhověno, či nikoli. Řízení o žádosti je totiž v souladu s § 44 odst. 1 správního řádu zahájeno již jejím podáním (srov. již citované rozsudky č. j. 2 Azs 390/2018 46 a č. j. 5 As 202/2024 22, nebo ze dne
30. 5. 2018, č. j. 3 Ads 97/2017 33, a ze dne 2. 5. 2025, č. j. 5 As 9/2025 43). K zastavení řízení podle § 102 odst. 4 správního řádu proto nedochází z procesních důvodů, jak by se mohlo zdát
z užité terminologie (na zastavení řízení z čistě procesních důvodů dopadá § 66 odst. 1 správního řádu, aplikovatelný na základě § 102 odst. 8 správního řádu). Dochází k němu z důvodů kvazimeritorních, neboť zastavovací usnesení lze srovnat se zamítavým meritorním rozhodnutím, přestože se o něj formálně nejedná. Procesní forma je tu však na místě, protože o věci samé bylo již rozhodnuto v původním řízení.
25. Jak současně uvedl NSS v žalovaném zmiňovaném rozsudku ze dne 13. 5. 2026, č.j. 3 As 10/2025-27, „správní orgán musí tak jako tak provést meritorní posouzení věci a buď vydá nové (kladné) rozhodnutí o původní žádosti, anebo, nejsouli splněny podmínky, řízení zastaví podle § 102 odst. 4 správního řádu.
Při nezměněné argumentaci a okolnostech mu přitom nic nebrání v užití pouhého odkazu na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí. Jak již totiž bylo uvedeno výše, nové rozhodnutí je úzce spjato s řízením původním.
To se projevuje nejen tím, že v něm lze využít podkladů původního rozhodnutí, jak výslovně vyplývá z § 102
odst. 6 správního řádu věty první, ale také tím, že právní názor odvolacího správního orgánu je pro správní orgán provádějící nové řízení závazný, pokud se tento právní názor vlivem změny právního stavu nebo skutkových okolností nestal bezpředmětným (věta druhá citovaného ustanovení). Z uvedeného vyplývá, že správní orgán nemůže stejnou námitku za stejných podmínek meritorně posoudit v novém řízení jiným způsobem, než jak ji posoudil odvolací orgán v řízení předcházejícím, neboť je jeho závěry vázán.“ (podtržení doplněno soudem – pozn. soudu).
26. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně v původní žádosti i v žádosti argumentovala zcela totožně. V žádosti současně odkazovala na důkazy (zdravotnickou dokumentaci z let 1988 a 1989, prohlášení své sestry), které předložila již k původní žádosti. Tyto skutečnosti ostatně žalobkyně ani nepopírá, naopak je výslovně potvrzuje. Jedinou odlišnost původní žádosti a žádosti lze tedy shledat v přiložené Zprávě. Soud se tudíž musel zabývat tím, zda Zpráva sama o sobě představuje takovou okolnost, která by mohla být považována za změnu skutkových nebo právních okolností, případně právní argumentace. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Žalobkyně v nové žádosti (jak sama potvrdila) pouze zopakovala svá tvrzení obsažená již v původní žádosti, s nimiž se žalovaný, resp. ministr již vypořádali v původním rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí ministra. Tyto závěry přitom byly pro správní orgány závazné i nyní. K žádné změně právního stavu, právní argumentace ani skutkových okolností totiž nedošlo
27. Co se týče Zprávy, je nutno konstatovat, že tato obsahuje pouze názor Veřejného ochránce práv na právní posouzení původní žádosti ze strany správních orgánů. Těm Veřejný ochránce práv ve Zprávě vytkl, že automaticky odmítly prohlášení osoby blízké žalobkyni, aniž by ji osobně vyslechly a její tvrzení prověřily a dále konstatoval, že žalovaný pochybil tím, že žádost žalobkyně zamítl „na základě nedostatečně zjištěného a vyhodnoceného skutkového stavu věci“. Je zjevné, že v tomto případě se jedná o hodnocení zákonnosti postupu správních orgánů a strictu senso nejde ani o novou právní argumentaci žalobkyně. Autoritativní posouzení zákonnosti původního rozhodnutí žalovaného však příslušelo pouze soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví, a jen ten mohl s konečnou platností rozhodnout o tom, zda skutkový stav v řízení o původní žádosti byl či nebyl dostatečně zjištěn. Žalobkyně však, ač byla v řízení o původní žádosti zastoupena advokátem, žalobu proti původnímu rozhodnutí nepodala. Zpráva tedy s ohledem na svůj obsah nemůže být okolností, která by odůvodnila vydání nového rozhodnutí ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu.
28. Pakliže by soud pouze na základě předložení Zprávy obsahující odlišené právního posouzení postupu správních orgánů ze strany Veřejného ochránce práv konstatoval, že právě ona je důvodem, proč byl žalovaný povinen vydat nové rozhodnutí, de facto by tím legitimoval závěr, že lze na základě nové žádosti přezkoumávat již jednou pravomocně posouzené žádosti bez toho, aniž by nastala zákonem vyžadovaná okolnost spočívající ve změně skutkových nebo právních okolností. S ohledem na to, že v posuzované věci k žádné změně skutkových ani právních okolností nedošlo, nelze na postupu správních orgánů, které neshledaly důvody pro vyhovění původní žádosti a na základě podkladů z řízení o původní žádosti přistoupily po provedení nového řízení k jeho zastavení, shledat nic nezákonného a nelze v něm spatřovat pochybení.
29. Soud nijak nerozporuje tvrzení žalobkyně týkající se rozložení důkazního břemene ve sterilizačních „kauzách“, stejně jako nutnost přistupovat k těmto věcem nadmíru citlivě. Ani soud však nemůže v řízení o žalobě, která se týká žádosti o vydání nového rozhodnutí bez splnění podmínek pro jeho vydání v plném rozsahu přezkoumat zákonnost závěrů správních orgánů týkajících se původní žádosti. Tím by de facto přistoupil k přezkumu pravomocného správního aktu, aniž by pro takový přezkum byly splněny zákonné podmínky. Jinak by tomu bylo v případě, že by soud při přezkumu napadeného rozhodnutí shledal, že k zastavení řízení o žádosti nebyly splněny podmínky
(pak by se měl i s ohledem na svou vlastní judikaturu a s ohledem na zásadu ekonomie řízení již v tomto rozsudku meritorně vypořádal s důvody tvrzené nezákonnosti provedené sterilizace – srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, č.j. 10 Ad 5/2024-31). V nyní posuzované věci však, jak již bylo shora uvedeno, soud k takovémuto závěru nedospěl.
30. Je však třeba korigovat názor vyslovený v žalovaným v prvostupňovém rozhodnutí. Ten na str. 2 uvedl, že „Aktuálně projednávaná žádost žadatelky je tedy v zásadě totožná s předchozí žádostí. Na základě nově podané žádosti nevyšly najevo změny skutkových nebo právních okolností, které by odůvodňovaly opětovné zahájení řízení a přiznání jednorázové peněžní částky. Z uvedeného důvodu ministerstvo nepřistoupilo k meritornímu posouzení, nýbrž tuto řízení o této nové žádosti poukazem na § 102 odst. 4 ve spojení s § 101 písm. b) správního řádu zastavilo.“ (podtržení doplněno soudem – pozn. soudu). Citovaný závěr je zjevně formulačně nesprávný, neboť jak vyplývá z již shora citované judikatury, správní orgán musí tak jako tak provést meritorní posouzení věci a buď vydá nové (kladné) rozhodnutí o původní žádosti, anebo, nejsouli splněny podmínky, řízení zastaví podle § 102 odst. 4 správního řádu (viz již shora citovaný rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2026, č.j. 3 As 10/2025-27). V každém případě se tedy jedná o meritorní přezkum žádosti, avšak v případě, že tato není opřena o nové skutečnosti nebo důkazy, postačí, pokud správní orgány odkážou na závěry svého původního rozhodnutí a řízení o nové žádosti zastaví postupem dle § 102 odst. 4 správního řádu. Žalovaný však přesně takto postupoval, neboť řízení zastavil z důvodu, že žalobkyně „uvádí tytéž skutkové okolnosti, své tvrzení o rozhodnutí okolnostech případu neopírá o jakékoliv nové podklady, a dokonce co se týče obsahu v nynější žádosti uvádí tutéž argumentaci, jakou uplatnila v původní žádosti“. Také NSS přitom v rozsudku ze dne 13. 5. 2026, č.j. 3 As 10/2025-27, jasně uvedl, že při „nezměněné argumentaci a okolnostech mu přitom nic nebrání v užití pouhého odkazu na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí“. V okolnostech posuzované věci tedy soud konstatuje, že byť bylo vyjádření správních orgánů ve vztahu k nutnosti provedení meritorního posouzení věci nepřesné, zastavení řízení bylo zcela namístě a také důvody, které správní orgány k zastavení řízení vedly, při soudním přezkumu obstály.
31. Soud vzhledem k výše uvedenému neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. prvním výrokem rozsudku zamítl.
32. Žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 15. září 2026
Mgr. Bc. Jan Schneeweis v. r.
soudce
Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.