Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 Af 13/2025 - 154

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci

žalobkyně: SAFINELA SE, IČO: 29127815

sídlem Pujmanové 1753/10a, Nusle, 140 00 Praha 4

zastoupená společností Grant Thornton Czech Republic, s. r. o.

sídlem Pujmanové 1753/10a, Nusle, 140 00 Praha 4

proti

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství

sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne X, čj. X

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne X, čj. X, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 55 030 Kč do rukou jejího zástupce, společnosti Grant Thornton Czech Republic, s. r. o., ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Vymezení věci

1. V této věci řeší soud daňovou uznatelnost jednak nákladových úroků z dluhopisů vlastněných akcionáři daňového subjektu, jednak úroků z přijatého úvěru od společnosti Safinela. Věc se týká zdaňovacího období roku 2018. Daňové orgány dospěly k závěru, že akcionáři (a současně majitelé dluhopisů) a daňový subjekt jsou jinak spojenými osobami: akcionáři se podílí na kontrole daňového subjektu [ , o daních z příjmů]. Daňové orgány proto neuznaly daňovému subjektu úrokové náklady z dluhopisů vlastněných akcionáři jako daňově účinné ve smyslu zákona o daních z příjmů.

2. Vedle toho daňové orgány neuznaly daňovému subjektu jako daňově účinné ani úroky z přijatého úvěru od společnosti SAFINELA SE (dále jen „Safinela“), protože daňový subjekt a Safinela podle nich jako jinak spojené osoby vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení daně [§ 23 odst. 7 písm. b) bod 5 a § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů].

3. Specializovaný finanční úřad (dále také „správce daně“) doměřil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni Berounské servisní, a. s. po provedené daňové kontrole dodatečným platebním výměrem ze dne 10. 2. 2023 daň z příjmů právnických osob za rok 2018 o téměř 112 milionů vyšší, než kolik původně právní předchůdkyně žalobkyně přiznala. Současně jí stanovil penále. Předchůdkyně žalobkyně podala proti rozhodnutí správce daně odvolání. Žalovaný zrušil stanovené penále, ve zbytku rozhodnutí správce daně potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2024 podala žalobkyně žalobu, o které se vede toto řízení.

2. Daňové řízení, restrukturalizace a další procesní souvislosti

4. Dne 17. 6. 2022 zahájil správce daně daňovou kontrolu s daňovým subjektem, který měl v té době název Berounská servisní a. s. Po vydání napadeného rozhodnutí a před podáním žaloby Berounská servisní zanikla fúzí sloučením se společností Safinela (zapsáno v obchodním rejstříku dne 5. 12. 2024), na niž jako nástupnickou společnost přešlo také veškeré jmění Berounské servisní.

5. Berounská servisní měla do 26. 9. 2016 název Tipsport.net a.s. (dále „Tipsport.net“). Před datem 19. 6. 2012 vlastnila Tipsport.net stoprocentně společnost TIPSPORT a.s., IČO: 18600824 (dále jen „Tipsport“), jejíž akcie drželo deset fyzických osob společně vlastnících podíl o velikosti 92,2 % (dále souhrnně „akcionáři FO“) a spolek X, IČO: X, vlastnící podíl o velikosti 7,8 % (nyní X, dále „akcionář PO“).

[OBRÁZEK]

6. Ve společnosti Tipsport.net následně proběhla restrukturalizace. V jejím rámci akcionáři FO převedli své akcie společnosti Tipsport na jimi vlastněnou holdingovou společnost TIPSPORT HOLDING a. s. (dále „Tipsport Holding“; původně založenou pod názvem COMMIPHORA a. s. jako tzv. ready made společnost). Tímto společnost TIPSPORT HOLDING a.s. získala 92,2% podíl na společnosti Tipsport.

7. Současně Tipsport prodala svůj stoprocentní podíl na Tipsport.net holdingové společnosti Tipsport.net Holding a.s. (dále „Tipsport.net Holding“; původně založenou pod názvem RIVOLUSA a. s. jako tzv. ready made společnost).

8. Akcionáři společností Tipsport, Tipsport Holding a Tipsport.net Holding byli ke dni 19. 6. 2012 totožné osoby.

9. Obě holdingové společnosti – tj. Tipsport Holding a Tipsport.net Holding – emitovaly dluhopisy o nominální hodnotě 1 Kč a úrokové sazbě 12 % p. a. se splatností v roce 2032. Tyto dluhopisy nabyli akcionáři FO a došlo k zápočtu vzájemných pohledávek z titulu převodu dluhopisů a akcií společností.

10. Výsledkem těchto kroků tedy je 100% majetková účast původních akcionářů společnosti Tipsport na společnostech Tipsport Holding a Tipsport.net Holding a.s. Zároveň společnost Tipsport Holding získala 92,2% podíl na společnosti Tisport a společnost Tipsport.net Holding a.s. získala 100% podíl Tisport.net (daňový subjekt).

[OBRÁZEK]

11. Společnost Tipsport Holding (zanikající) se fúzí sloučila se společností Tipsport (nástupnická). Souběžně s tím se společnost Tipsport.net Holding (zanikající) fúzí sloučila se společností Tipsport.net (nástupnická). V důsledku těchto fúzí se obě nástupnické společnosti staly emitentem dluhopisů emitovaných zanikajícími holdingovými společnostmi. Následnou transformací se změnila hierarchická struktura společností skupiny Tipsport. Společnost Tipsport.net byla původně „dcerou“ společnosti Tipsport, po transformaci se z nich staly sesterské společnosti.

12. Podrobně celý proces popsal správce daně ve zprávě o daňové kontrole ze dne 6. 2. 2023 na stranách 8-13, na kterou soud dále v podrobnostech odkazuje, a to včetně tabulek a grafického znázornění, které soud částečně převzal do svého odůvodnění. Poslední tabulka zachycuje fúze a rozdělení společností zúčastněných na restrukturalizaci.

[OBRÁZEK]

13. Správce daně vyhodnotil výsledky transformace tak, že původní akcionáři společnosti Tipsport popsanými kroky nepřišli o majetkovou účast ani na společnosti Tipsport, ani na daňovém subjektu (Tipsport.net), majetkovou účast si totiž prodali fakticky sami sobě. Zpeněžili takto hodnotu těchto společností včetně nakumulovaného nerozděleného zisku, který však – na rozdíl od výplaty ve formě dividendy – nemuseli danit [příjem z prodeje akcií je při splnění pětiletého časového testu podle § 4 odst. 1 písm. r) zákona o daních z příjmů platného do 31. 12. 2012 osvobozeným příjmem]. Současně získali právo na výplatu úroků z dluhopisů s mimořádně výhodným daňovým režimem a tyto dluhopisy uhradili pohledávkami plynoucími z prodeje Tipsport. Správce daně uznal, že žádný z deseti (po úmrtí jednoho z původních akcionářů se započtením jeho dědiců dvanácti) akcionářů FO není kapitálově spojen s předchůdkyní žalobkyně. Majitelé dluhopisů a akcionáři v jedné osobě byli a jsou osobami, které se podílejí na kontrole dle § 23 odst. 7 písm. b) bod 1 zákona o daních z příjmů daňového subjektu, účinnou dlouhodobou kontrolu nad daňovým subjektem vykonávají jednotliví majitelé dluhopisů prostřednictvím kombinace akcionářského vztahu a dluhového vztahu. Správce daně tedy dospěl k závěru, že mezi akcionáři a předchůdkyněmi žalobkyně (Tipsport.net; poté Berounská servisní) je vztah jinak spojených osob podléhající testu nízké kapitalizace podle § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů. K tomu dospěl jednak s ohledem na aktivní roli akcionářů jednajících ve shodě při restrukturalizaci a vzniku dluhopisových závazků daňového subjektu v roce 2012, jednak s ohledem na reálnou schopnost akcionářů ovlivňovat daňový subjekt přímo i nepřímo, a to pro jejich akciový podíl v kombinaci s držbou dluhopisů, což trvá i v následujících zdaňovacích obdobích (tedy také v kontrolovaném zdaňovacím období roku 2018). Proto nebylo možno uznat jako náklad (výdaj) vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů úroky z dluhopisů, které předchůdkyně žalobkyně emitovala a které drželi akcionáři FO, při záporném vlastním kapitálu daňového subjektu v kontrolovaném zdaňovacím období.

14. Správce daně dále neuznal jako daňově účinné podle § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů ani úroky z dluhopisů vlastněných členy dozorčí rady daňového subjektu. Členství v dozorčí radě je podle správce daně třeba chápat jako součást pojmu „účast na vedení“ ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bodu 1 zákona o daních z příjmů.

15. Konečně správce daně neuznal podle § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů ani úrokové náklady z přijatého úvěru od společnosti Safinela, neboť shledal, že daňový subjekt a Safinela jsou jinak spojené osoby ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů (pozn. soudu tyto společnosti se sloučily fúzí až po vydání napadeného rozhodnutí). Podle správce daně právní vztah mezi daňovým subjektem a Safinelou byl vytvořen převážně za účelem snížení základu daně jako součást účelově vytvořené struktury. Šlo o úvěr poskytnutý na základě úvěrové smlouvy ze dne 5. 1. 2015 ve znění dodatku č. 1 ze dne 18. 5. 2015, dodatku č. 2 ze dne 4. 11. 2015 a dodatku č. 3 ze dne 25. 5. 2016 v celkové konečné výši 1 002 000 000 Kč (dále také „smlouva o úvěru“).

16. Daňový subjekt tvrdil, že cílem tohoto úvěru bylo naplnit dlouhodobými finančními prostředky účetní rezervu vykázanou k 31. 12. 2014 ve výši 1 miliardy Kč (původně v nižší částce naplňované postupným vydáváním směnek), a to za účelem krytí hrozby vysokých sázkových proher. Jelikož ovšem daňový subjekt od roku 2012 evidoval záporný vlastní kapitál, nemohl by po 1. 1. 2017 splnit podmínku provozování hazardní hry ve smyslu bodu 4 , o hazardních hrách, ve znění účinném od 1. 1. 2017 (dále „zákon o hazardních hrách“) spočívající v nutnosti disponovat vlastním kapitálem v minimální výši 2 miliony EUR. Proto dne 25. 5. 2016 uzavřel smlouvu o pachtu závodu, kterou jako propachtovatel přenechal svůj závod společnosti TIPSPORT 02 a. s. (dále „Tipsport 02“). V rámci pachtovní smlouvy byl přitom úvěr rozdělen na dvě části: v rozsahu 402 milionů Kč byl závazek z úvěru převeden na Tipsport 02 (pachtýře), ve zbývajícím rozsahu 600 milionů Kč však závazek z úvěru zůstal daňovému subjektu (propachtovateli). Toto rozdělení vysvětlil daňový subjekt tím, že po převzetí celého úvěru by společnost Tipsport 02 evidovala záporný vlastní kapitál, takže by nesplňovala podmínky provozovatele ve smyslu zákona o hazardních hrách. Na Tipsport 02 bylo zároveň rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 9. 9. 2016 převedeno oprávnění daňového subjektu k podnikání v oblasti hazardních her (s výjimkou provozování okamžitých loterií). V souvislosti s tímto omezením podnikatelské činnosti daňového subjektu byla v roce 2017 rozpuštěna uvedená účetní rezerva.

17. Správce daně vysvětlení daňového subjektu neuvěřil. Podle správce daně již v polovině roku 2015 mohl daňový subjekt důvodně předpokládat, že nebude splňovat zákonný požadavek na provozování podnikatelské činnosti v oblasti loterií, i přesto však v průběhu roku 2015 a 2016 uzavřel úvěrové smlouvy se Safinelou na tvrzené naplnění účetní rezervy související s pokrytím rizik plynoucích z jeho podnikatelské činnosti až do konečné výše 1 mld. Kč. Pokud by úvěr skutečně souvisel s vytvořenou účetní rezervou na krytí hrozby vysokých sázkových proher, bylo by dle správce daně logické, aby také příslušná poměrová část tohoto úvěru související s podnikatelskou činností přešla na společnost Tipsport 02. Vzhledem k tomu, že daňový subjekt převedl na Tipsport 02 téměř celý svůj závod, dalo by se z logiky věci předpokládat, že také téměř celý úvěr přijatý od Safinely přejde na Tipsport 02, neboť právě tato společnost se stala téměř výlučným provozovatelem podnikatelské činnosti (dříve provozované daňovým subjektem), na níž byla účetní rezerva vytvořena. Správce daně konstatoval, že daňový subjekt neprokázal souvislost přijatého úvěru s vytvořenou účetní rezervou, neprokázal, jakým způsobem realizoval „naplnění účetní rezervy dlouhodobými finančními prostředky“ a ani se nevyjádřil k pochybnostem správce daně týkajícím se racionality uzavření úvěru v době, v níž již muselo být daňovému subjektu zřejmé, že nebude splňovat zákonné požadavky na provozování své podnikatelské činnosti. O tom, že přijatý úvěr nesouvisí s činností daňového subjektu, svědčí také to, že v kontrolovaném zdaňovacím období daňový subjekt v souvislosti s převedením podstaty své podnikatelské činnosti rozpustil účetní rezervu ve chvíli, kdy již nenesl přímá rizika spojená s předmětem podnikání, na který byla účetní rezerva tvořena. Daňový subjekt již prakticky nevykonával žádnou podnikatelskou činnost, přesto byl zatížen úvěrem ve výši 600 mil. Kč; úvěrová smlouva přitom předčasné splacení úvěru nesankcionovala (splatnost je stanovena nejpozději do 7. 1. 2030 bez sankce za předčasné splacení úvěru). Pokud tedy tvrzeným účelem úvěru mělo být naplnění účetní rezervy, ve chvíli, kdy byla účetní rezerva rozpuštěna, ztratil úvěr tento svůj deklarovaný účel. Daňový subjekt však i nadále uplatňoval nákladové úroky z tohoto úvěru jako daňově uznatelný výdaj a snižoval tak svůj vykazovaný základ daně. Navíc daňový subjekt již fakticky byl zajištěn proti rizikům plynoucím z podnikání, a to prostřednictvím emise dluhopisů.

18. Přijetí úvěru navíc proběhlo zjevně nestandardním způsobem. Většinu finančních prostředků z tohoto úvěru fakticky neposkytla úvěrující Safinela, ale poskytla je řada jiných (zejména fyzických) osob propojených jak s daňovým subjektem, tak se Safinelou. Úvěrem poskytnutým daňovému subjektu byly vypořádány jednotlivé závazky a pohledávky vzniklé emisí a úpisem dluhopisů Safinely.

19. Na základě výsledků daňové kontroly tedy správce daně daňovému subjektu dodatečným platebním výměrem ze dne 10. 2. 2023 zvýšil základ daně za rok 2018, a to o:

− úrokové náklady z dluhopisů Tipsport a Tipsport.net vlastněných akcionáři daňového subjektu ve výši cca 517 000 000 Kč;

− úrokové náklady z dluhopisů Tipsport a Tipsport.net vlastněných členy dozorčí rady ve výši 1 788 000 Kč;

− úroky z přijatého úvěru od Safinely ve výši 70 500 000 Kč.

Současně daňovému subjektu stanovil penále.

20. Daňový subjekt podal proti rozhodnutí správce daně odvolání. Žalovaný seznámil daňový subjekt se zjištěnými skutečnostmi výzvou ze dne 15. 3. 2024 a následně rozhodnutím ze dne 8. 11. 2024 zrušil stanovené penále, ve zbytku však rozhodnutí správce daně potvrdil.

21. Daňová kontrola za rok 2018 navázala na daňové kontroly, které správce daně provedl u daňového subjektu za roky 2014 až 2017. Daňovými řízeními za tyto roky se zabývaly také správní soudy. Ve věci zdaňovacího období roku 2014 rozhodoval Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, čj. -57, a to o zásahové žalobě. Krajský soud rozhodl, že zásah správce daně spočívající v zahájení daňové kontroly na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2014 je nezákonný, neboť ohledně tohoto zdaňovacího období před zahájením daňové kontroly marně uplynula lhůta pro stanovení daně. Ve věci zdaňovacího období let 2015 a 2016 rozhodoval Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2025, čj. -116 a žalobu daňového subjektu zamítl. Rozsudek (s drobnými korekcemi právního posouzení) potvrdil Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2026, čj. -96. Ve věci zdaňovacího období roku 2017 rozhodoval Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 8. 2025, čj. -121, který rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalobu daňového subjektu shledal důvodnou v části týkající se uznatelnosti úroků z úvěrové smlouvy se Safinelou. Proti tomuto rozsudku podal kasační stížnost žalovaný, následně ji však vzal zpět.

3. Shrnutí žaloby a dalších podání účastníků

22. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2024 podal daňový subjekt žalobu dne 6. 1. 2025. V době vydání napadeného rozhodnutí byla daňovým subjektem Berounská servisní, před podáním žaloby však Berounská servisní zanikla fúzí sloučením se společností Safinela, na niž jako nástupnickou společnost přešlo také veškeré jmění Berounské servisní. Soud bude dále pro přehlednost používat označení daňový subjekt pro společnost Safinela v pozdějším postavení žalobkyně (nikoli jako poskytovatelky úvěru) a Tipsport.net a Berounskou servisní ještě z období před sloučením se Safinelou.

23. Daňový subjekt v žalobě uplatnil následující okruhy námitek.

a) Žalovaný nesprávně vyložil § 23 odst. 7 písm. b) bod 1 zákona o daních z příjmů, zejména pojem podílení se na kontrole a dospěl proto k nesprávnému závěru, že jednotliví akcionáři a daňový subjekt jsou jinak spojené osoby. Výklad žalovaného je v rozporu s označenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a označenými metodickými pokyny a stanovisky Generálního finančního ředitelství a Ministerstva financí. Žalovaný nesprávně a nepřípustně extenzivně pracuje s pojmy ovlivnění a ovlivňování.

b) Dosavadní kontroly u daňového subjektu a společnosti Tipsport (za roky 2012 a 2013) založily daňovému subjektu právní jistotu, že prověřované restrukturalizace a emise dluhopisů proběhly v souladu se zákonem. Vydáním dodatečného platebního výměru správce daně porušil princip právní jistoty, legitimního očekávání a rei iudicatae.

c) Výklad je také postaven na nepravdivých východiscích. Žalovaný směšuje vlastnickou kontrolu a podílení se na kontrole. Daňový subjekt zpochybňuje jednotlivé body, které podle žalovaného nasvědčují výkonu kontroly akcionáři. Žalovaný neunesl důkazní břemeno a neprokázal spojenost osob v období roku 2018. Výkon akcionářský práv na valné hromadě není a nemůže být podílením se na kontrole společnosti.

d) Žalovaný se rozšiřujícím výkladem pojmu podílení se na kontrole, resp. vztahu ovlivnění uchýlil k libovůli a porušil zákaz vykládat právo analogicky v neprospěch daňového subjektu.

e) Splnění podmínek podle § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů je třeba zkoumat vždy konkrétně, tedy u každého akcionáře samostatně a pro každé zdaňovací období samostatně. Žalovaný vycházel výlučně z událostí roku 2012 a neuvádí žádné další okolnosti přímo ke kontrolovanému zdaňovacímu období roku 2018. Tři konkrétní akcionáři se stali akcionáři a majiteli dluhopisů až po smrti původního akcionáře ke konci roku 2013, tedy se neúčastnili událostí v roce 2012, přesto jsou považováni za spojené osoby. Žalovaný nerozlišuje, zda na daňový subjekt aplikuje pojmy ovlivnění či jednání ve shodně ve vztahu k období roku 2012 či 2018.

f) Žalovaný se dostatečně nevypořádal s argumentací daňového subjektu a své závěry náležitě neodůvodnil. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

g) Správce daně a žalovaný vyloučili z dokazování právní stanoviska, které daňový subjekt do řízení doložil. Žalovaný naproti tomu v napadeném rozhodnutí argumentuje znaleckými posudky a výslechy znalců, ve zdaňovacím období roku 2018 se však jedná o nové důkazy, k nimž daňový subjekt neměl možnost se v řízení vyjádřit. Žalovaný nesprávně předem odmítl provést výslechy jednotlivých akcionářů pro jejich nevěrohodnost. Daňový subjekt nesouhlasí s tím, že daňové orgány pro nadbytečnost nevyslechly autora návrhu restrukturalizace a členy představenstva bank.

h) Žalovaný neprokázal, že úvěr nemá jiné rozumné vysvětlení než spojení osob za účelem daňové výhody ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů. Daňový subjekt jednal ekonomicky racionálně a své jednání v daňovém řízení vysvětlil, úrokové náklady souvisí s výnosy pachtovného.

i) Ustanovení § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů lze použít jen na úroky, které jsou jinak daňově uznatelné podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, což vyplývá z množství označených rozsudků NSS. Tvrzení, že daňový subjekt neprokázal souvislost přijatého úvěru se svou činností, je v přímém rozporu se závěrem správce daně, že úroky jsou nedaňové. Úroková sazba se neodchyluje od běžné úrokové sazby, ustanovení § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů míří na situace, kdy je mezi nespojenými osobami uzavřena smlouva na plnění za netržní ceny. Pokud se prokáže, že tyto osoby uzavřely vztah za účelem krácení daně, umožňuje uvedené ustanovení upravit základ daně podle cen obvyklých. Daňový subjekt nesporně prokázal faktické poskytnutí úvěru od Safinely svým účetnictvím a prohlášením auditora, logicky ani úrok související s úvěrem nemohl být fiktivní. Daňové orgány neprokázaly, že došlo ke zneužití práva.

j) Žalovaný neměl odmítnout provést výslech člena představenstva Safinely, který podepsal smlouvu o úvěru. Žalovaný hodnotí manažerské kroky daňového subjektu bez hlubšího vhledu do problematiky kurzového sázení a rizik s ním spojeným. Úroky z úvěru Safinely vytvořily daňový štít, který přinesl úsporu na dani z příjmů právnických osob cca 2,23 % ze jmenovité hodnoty úvěru. Alternativní výnos při konzervativní investici do nemovitosti činil cca 5,5 %. Poskytnutí a přijetí úvěru nemohlo být motivováno snížením základu daně nebo zvýšením daňové ztráty. Nadto je samo o sobě nesmyslné vytvořit úvěrový vztah za účelem krácení daně mezi dvěma českými společnostmi, které obě podléhají dani z příjmů právnických osob tenkrát ve výši 19 %. Tvrzení správce daně o nestandardnosti obchodních transakcí se Safinelou bylo vyvráceno rozhodnutím žalovaného v rozhodnutí o odvolání Safinely v řízení po proběhlé daňové kontrole u Safinely.

24. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 13. 3. 2025 setrval na svých dosavadních postojích a skutkových a právních závěrech, na které odkázal. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, proč žalovaný právní argumentaci daňového subjektu neshledal důvodnou, není povinností správního orgánu reagovat na každou dílčí námitku, ani říkat jinými slovy totéž, co už důkladně vyjádřil správce daně. Žalovaný vysvětlil, proč nevyhověl důkazním návrhům. Pro aplikaci § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů na úroky z úvěru je otázka naplnění podmínek § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů de facto nerozhodná.

25. Daňový subjekt v replice ze dne 7. 4. 2025 rozvedl, které konkrétní stěžejní námitky podle něj nebyly vypořádány. Napadené rozhodnutí obsahuje v odst. 73, 99, 103, 104, 107, 113, 116 a 121 prokazatelně nepravdivá tvrzení, jejichž nepravdivost daňový subjekt uplatňoval během daňového řízení. Zůstaly však bez reakce. Závěry správce daně nebyly důkladné. Správce daně předem odmítl nevěrohodnost výslechů akcionářů. Žalovaný úředními záznamy ze dne 13. 3. 2024 založil nové podklady (znalecké posudky a výslechy znalců), které v napadeném rozhodnutí hodnotí v neprospěch daňového subjektu, aniž ten měl možnost se bránit. Daňová kontrola zaměřená na restrukturalizaci skupiny Tipsport a dluhopisy za zdaňovací období roku 2013 potvrdila ekonomickou racionalitu restrukturalizace a založila legitimní očekávání daňového subjektu. Daňový subjekt zopakoval svou žalobní argumentaci a odkázal na konkrétní pasáže žaloby. Ustanovení § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů je lex specialis k § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

26. Žalovaný reagoval na repliku vyjádřením ze dne 13. 5. 2025. Opětovně se vyjádřil k důkaznímu návrhu výslechem člena představenstva Safinely a ke vztahu § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů a § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů citoval ze zprávy o daňové kontrole.

27. Na to reagoval daňový subjekt vyjádřením ze dne 4. 6. 2025. Odkázal na žalobu a repliku. Zdůraznil, že žalovaný při výkladu spojenosti akcionářů posuzuje výlučně události z roku 2012 (fúze, restrukturalizace, emise a úpis dluhopisů) a že se žalovaný nijak nevyjádřil k právním stanoviskům, které daňový subjekt doložil. V emisních podmínkách není žádná garance na předčasné okamžité splacení dluhopisů, dojde-li ke změnám ve zdanění. Co se týče vztahu § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů a § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, žalovaný se opírá jen o rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2006, čj. -75, a popírá vlastní materiál „Dosavadní výsledek kontrolního zjištění“.

28. Žalovaný ve vyjádření ze dne 12. 8. 2025 uvedl, že rozsudkem ve věci Krajský soud v Praze potvrdil správnost postupu daňových orgánů i ve věci přezkoumávané zdejším soudem.

4. Jednání

29. Při jednání, které se konalo dne 17. 9. 2026, žalobkyně setrvala na své žalobní argumentaci. Poukázala přitom na rozhodnutí NSS a Krajského soudu v Praze, která se zabývala posouzením totožných otázek za jiné zdaňovací období. Uvedla, že žalovaný ve vztahu ke zdaňovacímu období 2017 a 2019 zrušil doměrek týkající se úroků z úvěru. Žalobkyně však nesouhlasí se závěry, k nimž dospěl NSS ohledně úrokových nákladů z dluhopisů a podotkla, že proti předmětnému rozhodnutí NSS podala ústavní stížnost. V podrobnostech odkázala na žalobu a další svá podání. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. S poukazem na rozhodnutí NSS i Krajského soudu v Praze zdůraznil, že jeho výklad a postup v otázce posouzení úroků z dluhopisů byl správný. Žalovaný unesl své důkazní břemeno. K dalším rozhodnutím, na které žalobkyně poukázala, podotkl, že jsou z pozdější doby. Setrval i na svých dalších závěrech.

30. Soud provedl na jednání tytoy:

− pokyn GFŘ D-34, č. j. X;

− zápis z jednání Koordinačního výboru s Komorou daňových poradců ze dne 31. 8. 2005;

− zprávu o daňové kontrole daňového subjektu za zdaňovací období roku 2013 včetně programu kontroly, přípravy a ručně psaných poznámek z neveřejné části spisu;

− metodickou pomůcku k prověřování správnosti stanovení základu daně z příjmů právnických osob v souvislosti s korunovými dluhopisy dle žádosti rozpočtového výboru ze dne 8. 3. 2017;

− metodický pokyn GFŘ k problematice posouzení daňové uznatelnosti finančních nástrojů, č. j. X.

31. Soud k důkazu neprovedl dokumenty ze spisů týkajících se zdaňovacích období roků 2019, 2020, 2021, 2022, 2023 (oznámení o zahájení kontroly, výzvy k podání dodatečných daňových tvrzení k dani z příjmů právnických osob), neboť tyto dokumenty se týkají pozdějších zdaňovacích období a nemají k projednávané věci vztah. Soud neprovedl ani doplnění spisového materiálu ze dne 11. 11. 2021, čj. X, protože tento dokument se týká daňového řízení s jiným subjektem – Safinelou před fúzí s daňovým subjektem.

32. Daňový subjekt v odst. 147 žaloby navrhl důkaz sbírkou listin obchodního rejstříku u společnosti Safinela a u společnosti Tipspor.net Holding a. s., aniž přesně označil, které dokumenty, resp. jejich části má soud provést k prokázání jaké skutečnosti. Soud proto ani tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl.

33. Soud neprováděl důkaz ani rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 5. 2026 č.j. X a ze dne 11. 5. 2026 č.j. X, neboť je považoval pro posouzení věci již za nadbytečné.

34. Ostatní důkazy, které žalobkyně označila v žalobě, jsou součástí správního spisu, jímž se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. -117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS).

5. Posouzení věci

35. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Dále přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán ( a 2 ), i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí.

36. Soud dospěl závěru, že žaloba je důvodná.

37. Správce daně neuznal daňovému subjektu tři typy nákladů:

1) úrokové náklady z dluhopisů vlastněných akcionáři daňové subjektu;

2) úrokové náklady z dluhopisů vlastněných členy dozorčí rady daňového subjektu;

3) úroky z přijatého úvěru od Safinely.

38. Daňový subjekt v žalobě nezpochybňuje zjištění a závěry daňových orgánů k bodu 2, tedy k nákladovým úrokům z dluhopisů členů dozorčí rady. Touto částí se proto soud nezabýval.

39. Zbývajícími částmi, tedy okolnostmi a závěry správních orgánů pod body 1 a 2, se zabývaly správní soudy již dříve. Řešily je sice ve vztahu k dřívějším zdaňovacím obdobím, právní základ argumentace daňových orgánů je však téměř totožný, z velké části se překrývají jak skutkový základ, tak námitky daňového subjektu. V části týkající se dluhopisů vlastněných akcionáři daňového subjektu za zdaňovací období let 2015 a 2016 rozhodoval již NSS, a to rozsudkem ze dne 30. 4. 2026, čj. -96. Zdejší soud z těchto závěrů vyšel při přezkumu napadeného rozhodnutí za zdaňovací období roku 2018. O úrocích z přijatého úvěru od Safinely ve věci daňového subjektu ve zdaňovacím období roku 2017 pak rozhodoval Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 8. 2025, čj. -121. Zdejší soud nemá důvod se odchylovat ani od závěrů krajského soudu.

40. Tomu odpovídá i míra podrobnosti odůvodnění zdejšího soudu. Žalobní argumentace (značně obsáhlá) se v podstatných bodech shoduje s argumentací uplatňovanou jak v průběhu daňového řízení, zejména odvolání, tak i v soudních řízeních za předcházející zdaňovací období. Povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že je soud povinen reagovat na každou jednotlivou dílčí námitku a tu stejně obsáhle vyvrátit. Jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2017, čj. -48, a mnohé další). To podobně platí také pro žalovaného ve vztahu k odvolacím důvodům. Stejně tak není povinností soudu opakovat jinými slovy totéž, co již k věci vyslovily soudy či daňové orgány před ním (např. rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2014, čj. -128, EMILIO PUCCI, bod 18). Soud se proto při přezkumu uplatněných žalobních bodů soustředil na podstatu sporu a základní právní otázky při vědomí toho, že na většinu z nich odpověděly již NSS ve věci a Krajský soud v Praze ve věcech a .

Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné

41. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Z rozhodnutí žalovaného, které tvoří jeden celek s rozhodnutím správce daně, resp. zprávou o daňové kontrole (rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2014, čj. -25, bod 14, , daňového řádu) lze seznat, z jakých skutkových okolností daňové orgány vyšly a k jakým právním závěrům dospěly, napadené rozhodnutí odpovídá na podstatu odvolací argumentace daňového subjektu. Fakt, že výslovná reakce na některé dílčí argumenty chybí, popř. že daňový subjekt s touto odpovědí není spokojen a měla by podle něj být důkladnější, přezkumu rozhodnutí nebrání (např. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. -24). Podstatné je, že rozhodnutí jako celek obstojí. O tom ostatně svědčí i to, že s ním daňový subjekt obsáhle věcně polemizuje. Na tom nic nemění případné dílčí nepřesnosti a nepřiléhavosti odůvodnění. Podstatné je, že lze z napadeného rozhodnutí v kombinaci se zprávou o daňové kontrole vyčíst, jak se k té které argumentační lince daňového subjektu daňové orgány staví.

Výklad pojmů podílení se na kontrole a jinak spojené osoby

42. Daňový subjekt předně namítá, že daňové orgány nesprávně vyložily pojem podílení se na kontrole a dospěly proto k nesprávnému závěru, že jednotliví akcionáři a daňový subjekt jsou jinak spojené osoby.

43. Daňové orgány vyšly z následující právní úpravy.

44. Podle § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména finanční výdaje (náklady), kterými se pro účely tohoto zákona rozumí úroky z úvěrových finančních nástrojů a související výdaje (náklady), včetně výdajů (nákladů) na obstarání, zpracování úvěrů, poplatků za záruky, pokud je věřitel osobou spojenou ve vztahu k dlužníkovi (§ 23 odst. 7), a to ve výši finančních výdajů (nákladů) z částky, o kterou úhrn úvěrových finančních nástrojů od spojených osob v průběhu zdaňovacího období nebo období, za něž se podává daňové přiznání, přesahuje šestinásobek výše vlastního kapitálu, je-li příjemcem úvěrového finančního nástroje banka nebo pojišťovna, nebo čtyřnásobek výše vlastního kapitálu u ostatních příjemců úvěrových finančních nástrojů. V případě, že podmínkou pro poskytnutí úvěrového finančního nástroje dlužníkovi věřitelem je poskytnutí přímo souvisejícího úvěru, zápůjčky nebo vkladu tomuto věřiteli osobou spojenou ve vztahu k dlužníkovi, považuje se pro účely tohoto ustanovení a vzhledem k tomuto úvěrovému finančnímu nástroji věřitel za osobou spojenou ve vztahu k dlužníkovi.

45. Podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví se základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl. Nelze-li určit cenu, která by byla sjednávána mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, použije se cena určená podle právního předpisu upravujícího oceňování majetku. Ustanovení věty první a druhé se nepoužije v případě uzavření smlouvy o výprose nebo o výpůjčce a v případě, kdy sjednaná výše úroků z úvěrového finančního nástroje mezi spojenými osobami je nižší, než by byla cena sjednaná mezi nespojenými osobami, a věřitelem je daňový nerezident nebo člen obchodní korporace, který je daňovým rezidentem České republiky, nebo poplatník daně z příjmů fyzických osob. Spojenými osobami se pro účely tohoto zákona rozumí

a) kapitálově spojené osoby, přitom

1. jestliže se jedna osoba přímo podílí na kapitálu nebo hlasovacích právech druhé osoby, anebo se jedna osoba přímo podílí na kapitálu nebo hlasovacích právech více osob; a přitom tento podíl představuje alespoň 25 % základního kapitálu nebo 25 % hlasovacích práv těchto osob, jsou všechny tyto osoby vzájemně osobami přímo kapitálově spojenými,

2. jestliže se jedna osoba nepřímo podílí na kapitálu nebo hlasovacích právech druhé osoby, anebo se jedna osoba přímo nebo nepřímo podílí na kapitálu nebo hlasovacích právech více osob; a přitom tento podíl představuje alespoň 25 % základního kapitálu nebo 25 % hlasovacích práv těchto osob, jsou všechny tyto osoby vzájemně osobami kapitálově spojenými,

b) jinak spojené osoby, kterými jsou osoby,

1. kdy se jedna osoba podílí na vedení nebo kontrole jiné osoby,

2. kdy se shodné osoby nebo osoby blízké podílejí na vedení nebo kontrole jiných osob, tyto jiné osoby jsou vzájemně osobami jinak spojenými. Za jinak spojené osoby se nepovažují osoby, kdy je jedna osoba členem dozorčích rad obou osob,

3. ovládající a ovládaná a také osoby ovládané stejnou ovládající osobou,

4. blízké,

5. které vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty.

Podíl na základním kapitálu nebo podíl s hlasovacím právem ve zdaňovacím období, za něž je podáváno daňové přiznání, se stanoví jako aritmetický průměr měsíčních stavů. Účast v kontrolní komisi nebo obdobném kontrolním orgánu a provádění kontroly za úplatu se nepovažuje za podílení se na kontrole (důraz doplněn soudem).

46. Výkladem těchto ustanovení se na skutkovém podkladě situace daňového subjektu za zdaňovací období let 2015 a 2016 zabýval NSS v rozsudku ze dne 30. 4. 2026, čj. -96. Uvedl, že ustanovením § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů je omezena daňová uznatelnost finančních nákladů, tj. úroků z úvěrových finančních nástrojů a souvisejících nákladů, pokud je ve vztahu k dlužníkovi věřitel spojenou osobou. Na rozdíl od obecných pravidel je nízká kapitalizace založena na kritériích v zásadě technických, a to včetně definice spojených osob obsažené v § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Z tohoto důvodu se při posuzování splnění podmínek nízké kapitalizace není třeba prima facie zabývat analýzou smyslu a účelu daňové normy nebo zkoumat motivace daňového subjektu. Pokud se v rámci v podstatě až mechanické aplikace tohoto pravidla dospěje k závěru, že jeho podmínky jsou splněny, je daňovému subjektu u části nákladů bez dalšího odepřena daňová uznatelnost (KAPPEL, J. Opatření proti vyhýbání se daňovým povinnostem. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 41-42, věc , bod 91).

47. NSS dále citoval ze svého dřívějšího rozsudku ze dne 18. 11. 2009, čj. -95, podle něhož vždy musí být zjišťovány a hodnoceny skutečnosti, které zde existovaly v reálném čase, ohraničené počátkem a koncem toho kterého zdaňovacího období. NSS v rozsudku dovodil, že § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů, v tehdy účinném znění, lze „aplikovat tehdy, jsou-li kumulativně splněny tyto podmínky: existence smlouvy o úvěru či půjčce (ve smyslu legislativní zkratky uvedené ve větě první citovaného ustanovení), platba úroků ze strany příjemce úvěru (půjčky), alespoň nepřímá účast poskytovatele úvěru (půjčky) na vedení příjemce půjčky a nízká kapitalizace příjemce úvěru (půjčky). Z uvedeného tedy vyplývá, že okolnosti, za nichž byla úvěrová (či jí naroveň postavená) smlouva uzavírána, nejsou pojmovým znakem citovaného ustanovení; pokud by zákonodárce zamýšlel zohlednit právě tuto skutečnost, nic by mu z logiky věci nebránilo tak učinit. […] Naplnění podmínek citovaného ustanovení zákona o daních z příjmů musí být vždy vztaženo ke skutkovému stavu věci konkrétního posuzovaného zdaňovacího období. Tento názor reflektuje hmotně právní povahu úpravy daňové (ne)uznatelnosti výdajů (nákladů) zakotvené v ustanoveních § 24 a § 25 zákona o daních z příjmů. Z povahy věci tedy musí být vždy zjišťovány a hodnoceny skutečnosti, které zde existovaly v reálném čase, ohraničeném počátkem a koncem toho kterého zdaňovacího období. […] nesporná dikce citovaného ustanovení umožňuje podnikatelským subjektům předvídat možné důsledky jejich zamýšlených kroků a po případném propojení nic nebrání ovládající osobě upravit vzájemné smluvní vztahy tak, aby podmínky vyplývající z § 25 odst. 1 písm. w) zákona byly pro futuro vyloučeny; citované ustanovení nemůže působit zpětně, tedy postihnout plnění, k nimž došlo před propojením subjektů, a negativním důsledkům z něj plynoucím se tak lze, při respektování principu vigilantibus iura, vyhnout (věc , bod 92).

48. V přezkoumávané věci (stejně jako ve věci ), je sporné především posouzení jinak spojených osob ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bodu 1 zákona o daních z příjmů. Ve věci si NSS pomohl rozsudkem rozšířeného senátu NSS ze dne 7. 11. 2007, čj. -114, č. 1487/2008 Sb. NSS, věc Mikrotechna. V něm se rozšířený senát podrobně zabýval výkladem sporných pojmů v návaznosti na § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů, ve znění rozhodném pro zdaňovací období roku 2000, a to jak účastí na vedení (primárně), tak i účasti na kontrole. Rozšířený senát v rozsudku Mikrotechna totiž výslovně uvádí také kontrolu jako jednu z forem ovlivňování příjemce úvěru a půjčky jejím poskytovatelem, a to navíc v možných variantách ovlivňování přímého či nepřímého. Závěry rozšířeného senátu v tomto rozsudku tedy poskytují podklad (východiska) i pro výklad pojmu účast na kontrole, který úzce souvisí s chápáním pojmu účast na vedení (věc , bod 113).

49. Z rozsudku Mikrotechna plyne, že pod pojmem vedení jsou zahrnuty všechny formy obchodního vedení i některé další formy ovlivňování konkrétní činnosti obchodní korporace, a to takové, které mají podstatný vliv na její hospodaření, a tedy zprostředkovaně i na výši její daňové povinnosti z hlediska daně z příjmů právnických osob. Účastí na vedení je proto nutno rozumět zejména výkon funkce statutárního orgánu či členství v takovém orgánu, členství v jiném podobném orgánu jako např. v dozorčí radě a v některých případech i výkon funkce člena vrcholového vedení společnosti, má-li takovýto člen podle společenské smlouvy či stanov nebo nějakého vnitřního předpisu společnosti podstatný vliv na hospodaření společnosti (je-li např. oprávněn jménem společnosti přijímat pro ni zápůjčky na částky řádově srovnatelné s jejím základním kapitálem). Účast na vedení může mít jednak formu přímou, a to tehdy, když se poskytovatel úvěru (půjčky) sám osobně účastní na vedení příjemce zápůjčky (to je myslitelné pouze v případě, že poskytovatelem je fyzická osoba). Další formou je forma nepřímá, která je představitelná zejména tak, že osoby, které se účastní na vedení poskytovatele úvěru (zápůjčky), je-li tento obchodní společností či družstvem, tj. zejm. jeho statutární orgány, členové jeho statutárních orgánů, členové jeho dozorčí rady či někteří další příslušníci vrcholového vedení, jsou zároveň účastni na vedení příjemce zápůjčky. Účast na vedení ve formě nepřímé se zde děje personálním propojením vedení obou právnických osob, které umožňuje fyzickým osobám, jež se na vedení obou účastní, mít potřebné informace o hospodaření obou společností a na základě toho optimalizovat daňovou povinnost (věc , bod 115).

50. V rozsudku Mikrotechna vycházel rozšířený senát z dřívějšího znění zákona o daních z příjmů, které bylo účinné před nabytím účinnosti , a dovodil, že přímá nebo nepřímá účast subjektů na vedení, kontrole či jmění subjektu představuje tři formy „ovlivňování příjemce úvěru a půjčky jejím poskytovatelem (každá z nich navíc ve variantě ovlivňování přímého či nepřímého)“. Každá z těchto forem přitom „postačí sama o sobě“, přičemž „smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zabránit přesouvání prostředků, jež by jinak podléhaly dani z příjmů“. I podle dalších rozsudků NSS ze dne 31. 3. 2009, čj. -105, a čj. -37, se jedná o reakci na ekonomické nebo personální propojení osob, u nichž hrozí, že „jedna smluvní strana záměrně činí úkony pro ni finančně či jinak nevýhodné, aby druhé straně naopak vznikla daňová výhoda spočívající ve snížení daňového základu“ (věc , bod 116).

51. Kontrola je jednou z možných forem ovlivnění, která je odlišná od zbývajících forem ovlivnění, zejména od vedení. I po novelizaci § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů zůstal smysl a účel tohoto ustanovení stejný, na čemž nic nemění ani nahrazení obchodního zákoníku (ten definici pojmu ovlivnění neobsahoval) zákonem o obchodních korporacích (ten definici pojmu ovlivnění obsahuje). Dle zákonné výluky obsažené v § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů se přitom za účast na kontrole nepovažuje účast v kontrolní komisi nebo obdobném kontrolním orgánu a provádění kontroly za úplatu, jakož i za jinak spojené osoby se nepovažují osoby, kdy je jedna osoba členem dozorčích rad obou osob (věc , bod 117).

52. Přes uvedené zákonné výluky pojem kontrola v kontextu zákonné úpravy zákona o daních z příjmů nelze chápat úzce jako výkon kontrolní činnosti, resp. členství v kontrolním orgánu (dle § 44 zákona o obchodních korporacích se kontrolním orgánem rozumí dozorčí rada, kontrolní komise nebo jiný obdobný orgán); na tyto případy dopadá zákonná výluka. V této souvislosti NSS zdůraznil, že pokud by se kontrolou ve smyslu zákona o daních z příjmů rozuměly jen uvedené případy kontrolní činnosti, nebyl by důvod, aby je zákonodárce výslovně (a taxativně) vylučoval (věc , bod 118).

53. Pojem kontrola (resp. účast na kontrole) ve smyslu zákona o daních z příjmů je tedy nezbytné chápat šířeji, a to jako faktickou kontrolu nad daňově relevantním jednáním jiného subjektu (osoby). Jedná se o výkon ovlivnění odlišný od účasti na vedení, které může a nemusí být založeno na účasti na kontrole v úzkém smyslu (nejde-li o zákonné výluky), majetkové účasti, resp. účasti na hlasovacích právech, jiných právních vztazích, nebo na jiném faktickém důvodu. Rozsudek Mikrotechna lze tedy použít i nyní posuzovanou věc.

54. Na věc dopadají také závěry vyslovené v rozsudku NSS ze dne 27. 9. 2007, čj. -106, který pod pojmem nepřímého vedení společnosti rozuměl i majetkovou účast vkladatelů, kteří jsou společníci. K jednání ve shodě může dojít i mezi společníky akciové společnosti (tj. akcionáři). Jeho podstatou je využití hlasovacích práv za účelem přímého či nepřímého ovlivnění (resp. kontroly), ovládání či jednotného řízení, a to i přes orgány korporace (u akciové společnosti právě např. valné hromady). Podstatou je věcný (funkční) vliv, nezávisle na způsobu, kterým se tak stalo, a vliv skrze výkon hlasovacích práv. I na akcionáře s podílem na základním kapitálu a hlasovacích právech menším než 25 % lze nahlížet jako na jinak spojené osoby. Pouze písm. a) ustanovení § 23 odst. 7 (kapitálově spojené osoby) jmenuje procentní podmínku výši podílu na základním kapitálu nebo na hlasovacích právech. Jednotlivé body § 23 odst. 7 písm. b) zákona o daních z příjmů se přitom vzájemně nevylučují. Na akcionáře se nehledí jako na osoby jednající ve shodě bez dalšího, ale teprve při splnění předpokladů uvedených v § 78 odst. 1 zákona o obchodních korporacích (věc , body 122, 123 a 124). Nedůvodná je tedy námitka daňového subjektu, že podle výkladu žalovaného je každý akcionář bez ohledu na výši jeho akciového podílu vždy spojenou osobou podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů.

55. Při výkladu pojmu ovládání pro účely zákona o daních z příjmů je dále možné použít úpravu v zákoně o obchodních korporacích jako interpretační vodítko (věc , bod 103). Podle , o obchodních korporacích každý, kdo pomocí svého vlivu v obchodní korporaci (dále jen „“) rozhodujícím významným způsobem ovlivní chování obchodní korporace (dále jen „ovlivněná osoba“) k její újmě, tuto újmu nahradí, ledaže prokáže, že mohl při svém ovlivnění v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu ovlivněné osoby.

56. Podle § 74 odst. 1 zákona o obchodních korporacích ovládající osobou je osoba, která může v obchodní korporaci přímo či nepřímo uplatňovat rozhodující vliv. Ovládanou osobou je obchodní korporace ovládaná ovládající osobou.

57. Podle § 78 odst. 1 zákona o obchodních korporacích jednáním ve shodě je jednání dvou nebo více osob nakládajících hlasovacími právy za účelem ovlivnění, ovládání nebo jednotného řízení obchodní korporace. Osoby jednající ve shodě plní své povinnosti z toho vyplývající společně a nerozdílně.

58. Podle § 78 odst. 2 zákona o obchodních korporacích se má za to, že osobami jednajícími ve shodě jsou

a) právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu, osoby v jeho přímé působnosti, člen kontrolního orgánu, likvidátor, insolvenční správce a další správci podle jiného právního předpisu, nucený správce,

b) ovládající osoba a jí ovládané osoby nebo pouze jí ovládané osoby,

c) vlivné a ovlivněné osoby,

d) společnost s ručením omezeným a její společníci nebo pouze její společníci,

e) veřejná obchodní společnost a její společnost nebo pouze její společníci,

f) komanditní společnost a její komplementáři nebo pouze její komplementáři,

g) osoby blízké podle ,

h) investiční společnost a jí obhospodařovaný investiční fond či penzijní fond nebo pouze jí obhospodařované fondy, nebo

i) osoby, které uzavřely dohodu o výkonu hlasovacích práv.

59. NSS chápe pojem ovlivnění ve smyslu § 71 odst. 1 zákona o obchodních korporacích ve shodě s odbornou literaturou jako faktický stav, tedy že někdo svým konkrétním jednáním a chováním přiměje korporaci nebo jinou osobu, jejíž jednání se přičítá korporaci, k určitému jednání nebo chování. Ovlivnění je chápáno i jako jednorázový vliv, což ho odlišuje od ovládání. Ovlivnění tedy není něco, co lze paušálně předvídat, protože se realizuje až konkrétním chováním, resp. jeho důsledky. Ovlivnění samo o sobě nemůže být součástí hypotézy právní normy, protože nemá normativní obsah. Stejně tak nelze hovořit o „trvajícím“ ovlivnění. Účast na kontrole ovšem dle názoru NSS, tak jak bylo rozvedeno, zahrnuje nejen konkrétní uplatnění vlivu, ale rovněž „pouhou“ možnost jeho uplatnění, tedy hypotetickou možnost ovlivnit jednání daňového subjektu. Uvedený rozdíl mezi účastí na kontrole ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bodu 1 zákona o daních z příjmů (a tedy hypotetického uplatnění vlivu) a ovlivněním ve smyslu § 71 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, však neznamená, že pro účely výkladu pojmu účast na kontrole je definice § 71 odst. 1 zákona o obchodních korporacích nepoužitelná. Jedná se o významné interpretační vodítko (věc , body 135, 136, 138).

60. S ohledem na uvedená obecná východiska zdejší soud konstatuje, že daňové orgány při výkladu pojmů podílení se na kontrole a jinak spojených osob nepochybily. Nedůvodná je naopak žalobní argumentace daňového subjektu na toto téma.

61. V projednávané věci není ono jiné spojení založeno pouhým postavením akcionáře, nýbrž akcionáře držícího společně s ostatními akcionáři FO kontrolní podíl akcií a jednajícího s nimi ve shodě, což se projevilo při provedené transformaci za otevřeně deklarovaným cílem zpeněžit hodnotu společností za současného zachování kontroly nad nimi (přímý akcionářský vliv), vlivem prostřednictvím volených orgánů (nepřímý akcionářský vliv), trvající deklarovanou loajalitou ku společnému cíli (připravenost dluhopisy rychle prodat a doplnit prostředky do společnosti) a též z dluhového vlivu majitelů dluhopisů (obsahující též možnost předčasného splacení – za splnění dalších podmínek). Soud souhlasí s žalovaným, že uvedené faktory shrnuté v bodě 109 napadeného rozhodnutí ve svém souhrnu představují kontrolu ve výše vyloženém smyslu. Podstatná je kombinace akcionářského a dluhového vztahu, a to ve světle konkrétních okolností věci v jejich souhrnu, soustavnost a vzájemná provázanost jednotlivých kroků.

Časové hledisko

62. Další okruh námitek daňového subjektu se týká toho, k jakému okamžiku měly daňové orgány spojenost osob posuzovat. Žalovaný podle daňového subjektu vycházel výlučně z událostí roku 2012 a neuvádí žádné další okolnosti přímo ke kontrolovanému zdaňovacímu období roku 2018. Tři konkrétní akcionáři se stali akcionáři a majiteli dluhopisů až po smrti původního akcionáře ke konci roku 2013, tedy se neúčastnili událostí v roce 2012, přesto jsou považováni za spojené osoby. Žalovaný nerozlišuje, zda na daňový subjekt aplikuje pojmy ovlivnění či jednání ve shodně ve vztahu k období roku 2012 či 2018.

63. I těmito námitkami se zabýval NSS už ve věci . Vyšel z již citovaného rozsudku ve věci , podle něhož „[…] naplnění podmínek citovaného ustanovení zákona o daních z příjmů musí být vždy vztaženo ke skutkovému stavu věci konkrétního posuzovaného zdaňovacího období. Tento názor reflektuje hmotně právní povahu úpravy daňové (ne)uznatelnosti výdajů (nákladů) zakotvené v ustanoveních § 24 a § 25 zákona o daních z příjmů. Z povahy věci tedy musí být vždy zjišťovány a hodnoceny skutečnosti, které zde existovaly v reálném čase, ohraničeném počátkem a koncem toho kterého zdaňovacího období. […] nesporná dikce citovaného ustanovení umožňuje podnikatelským subjektům předvídat možné důsledky jejich zamýšlených kroků a po případném propojení nic nebrání ovládající osobě upravit vzájemné smluvní vztahy tak, aby podmínky vyplývající z § 25 odst. 1 písm. w) zákona byly pro futuro vyloučeny; citované ustanovení nemůže působit zpětně, tedy postihnout plnění, k nimž došlo před propojením subjektů, a negativním důsledkům z něj plynoucím se tak lze, při respektování principu vigilantibus iura, vyhnout.“ I podle rozsudku ve věci Mikrotechna pro aplikaci § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů nepostačuje jen sjednání úvěrového nástroje, ale je nezbytná také současná existence spojených osob. Vždy musí být splněny všechny předpoklady stanovené daným ustanovením, a to ke každému posuzovanému zdaňovacímu období. V podrobnostech odkazuje zdejší soud na body 145 až 155 rozsudku .

64. Z uvedeného vyplývá, že spojení osob a jejich podíl na kontrole je třeba zkoumat ve vztahu k posuzovanému zdaňovacímu období. Součástí tohoto posouzení však nezbytně musí být také okolnosti sjednání úvěrového nástroje.

65. Tyto závěry daňové orgány zjevně respektovaly. Žalovaný konstatoval, že mezi daňovým subjektem a akcionáři existoval a existuje vztah ovlivnění (bod 122 napadeného rozhodnutí). Jak soud vysvětlil výše, účast na kontrole zahrnuje nejen konkrétní uplatnění vlivu, ale rovněž „pouhou“ možnost jeho uplatnění. Daňové orgány vyšly nejen z toho, že akcionáři při transformaci skupiny Tipsport v roce 2012 jednali ve shodě, ale také dovodily reálnou schopnost (možnost) akcionářů (včetně jejich dědiců) ovlivňovat daňový subjekt přímo i nepřímo i ve zdaňovacím období roku 2018, a to z kombinace akcionářského podílu a současné držby dluhopisů (k tomu body 114 až 123 napadeného rozhodnutí). Není pravda, že žalovaný nerozlišuje mezi událostmi z roku 2012 a stavem v roce 2018, a že neuvádí žádné okolnosti ke zdaňovacímu období roku 2018.

66. Žalovaný sice vychází z událostí roku 2012 a s tím souvisejícím vznikem závazkového smluvního vztahu, avšak dále je individuálně posuzuje ve vztahu k postavení jednotlivých osob (i dědiců jednoho ze zemřelých akcionářů) za období roku 2018. Tento postup potvrdil jako správný i NSS ve věci , bod 160. Má-li se jakýkoli právní vztah a jeho průběh hodnotit, musí tomu (logicky) předcházet posouzení, zda vůbec vznikl, kdy, mezi kým a s jakým obsahem.

67. Žalovaný i správce daně také výslovně hodnotili postavení dědiců akcionáře, který zemřel po změně akcionářské struktury či prodeji dluhopisů po transformaci, ale před posuzovaným zdaňovacím obdobím. Z bodu 114 napadeného rozhodnutí vyplývá, že „spojení“ se týká i jich, právě protože trvající kontrola se nedovozuje z hlasování na jedné valné hromadě, které se zesnulý majitel a původní akcionář zúčastnil, ale jde o významnou trvající schopnost (dědiců) vykonávat vliv přímo i nepřímo kvůli akcionářskému podílu a současné držbě dluhopisů. Soud se s tímto hodnocením ztotožňuje (k tomu také strana 19 zprávy o daňové kontrole).

68. S tím souvisí i námitka daňového subjektu, že daňové orgány neposuzovaly splnění podmínek podle § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů u každého akcionáře samostatně. Ani tato námitka není důvodná. Tabulky v části 4.2 zprávy o daňové kontrole obsahují přehled konkrétních akcionářů zúčastněných společností v čase včetně tří dědiců po jednom z původních akcionářů, a právě s těmito zjištěními daňové orgány dále pracovaly. Závěr daňových orgánů však není postaven na jednání jednotlivých akcionářů každého zvlášť, ale právě na jejich jednání ve shodě, bez kterého by se celý proces transformace neuskutečnil.

69. Soud konstatuje, že daňové orgány podrobně popsaly všechny kroky, ke kterým došlo při procesu transformace a při kterých akcionáři FO vykonávali hlasovací práva (schválení projektu fúze a personálních změn ve vedení společností) a vystupovali v dalších souvisejících krocích (nabytí akcií spojených s hlasovacími právy, nabytí dluhopisů, postoupení pohledávek, uzavření dohod o započtení). Z přehledu na str. 8-23 zprávy o daňové kontrole je patrné, že akcionáři FO jednali ve společném záměru, kterým bylo vydání korunových dluhopisů při současném zachování kontroly nad společnostmi se všemi daňovými výhodami, které z toho pro akcionáře i daňový subjekt plynuly (zejména úrokový daňový štít a vyvedení finančních prostředků ze společností jinak než formou zdaněných dividend). To vyplývá mj. z průvodního dopisu společnosti BDO Appraisal services – Znalecký ústav s.r.o. (strana 16 zprávy o daňové kontrole).

70. Přestože rozhodnutí o financování provozu společnosti je součástí řízení podnikatelské činnosti společnosti, tedy jejího obchodního vedení, které náleží představenstvu, a nikoliv akcionářům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. ), nelze popřít, že bez společného postupu akcionářů by v posuzovaném případě k celé transformaci – a tedy ani k souvisejícímu vydání dluhopisů – nedošlo. Proces transformace představoval ucelený „projekt“ vyžadující soustavné kroky, ke kterým by bez aktivní a koordinované účasti akcionářů FO nemohlo dojít. Není přitom rozhodné, zda v případě schválení projektu fúze hlasovali akcionáři FO zcela jednomyslně či se někteří zdrželi (k tomu notářský zápis X o rozhodnutí mimořádné valné hromady Tiposport.net Holding a. s. ze dne 8. 10. 2012), zatímco v jiných dílčích hlasováních (například v personálních otázkách) hlasovali akcionáři odlišně. Hlasování nikoli v absolutní shodě o všech otázkách nevyvrací závěry daňových orgánů, že akcionáři jednali v celkové shodě, bez které by se nepodařilo dovést celý projekt do konce. Proto se soud ani blíže nezabýval zápisy ze zasedání valných hromad (ze zasedání mimořádné valné hromady Tipsport.net Holding ze dne 20. 8. 2012 a ze dne 8. 10. 2012 a ze zasedání řádné valné hromady Tipsport.net ze dne 18. 5. 2015), které mají podle daňového subjektu prokazovat, že akcionáři ve shodě nejednali.

Zákaz analogie v neprospěch a související námitky

71. Daňový subjekt dále namítá, že se žalovaný rozšiřujícím výkladem pojmu podílení se na kontrole, resp. vztahu ovlivnění uchýlil k libovůli a porušil zákaz vykládat právo analogicky v neprospěch daňového subjektu.

72. Ani tento okruh námitek není důvodný.

73. Výše soud vysvětlil, že daňové orgány vyložily uvedené pojmy správně, nikoli svévolně a extenzivně. Zásadu v pochybnostech ve prospěch daňového subjektu nelze vykládat tak, že každou myslitelnou interpretaci právní normy, kterou daňový subjekt představí, by měly daňové orgány a správní soudy posoudit jako možnost dvojího výkladu, ale musí existovat rovnocenný konkurenční výklad. To v posuzované věci nenastalo (srov. podobně věc , bod 168).

Stanoviska a metodické pokyny GFŘ a Ministerstva financí

74. Výklad daňových orgánů není ani v rozporu s označenými stanovisky a metodickými pokyny GFŘ a Ministerstva financí, kterých se daňový subjekt dovolával na podporu vlastní právní argumentace a v souvislosti s námitkou porušení legitimního očekávání postupu podle ustálené praxe správních orgánů.

75. Pokud jde o závěry uvedené v zápise z Koordinačního výboru, uvádí soud, že jimi není vázán ani on, ani finanční orgány, jelikož se jeho závěry přijaté Ministerstvem financí nepřetavily v závazné a zveřejněné pokyny uvnitř finanční správy. Nebylo prokázáno, že by byl výklad právní úpravy správním orgánem předkládán veřejnosti například prostřednictvím metodických pokynů, oběžníků či údajů na oficiálních webových stránkách, aby mohla zásada právní jistoty výjimečně převážit nad zásadou legality výkonu veřejné moci (rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2017, čj. -54, bod 39). Výklad případu 33/23.03.05, na který odkázal daňový subjekt v bodě 67 žaloby, se týká jiného ustanovení (§ 38na zákona o daních z příjmů), není však ve zřejmém konfliktu s výkladem, který zaujaly finanční orgány i soud. Materiál odmítá chápání kontroly v užším smyslu a navrhuje definici v návaznosti na definici domněnek ovládání v obchodním zákoníku, popř. její odvození od možnosti kontroly nad společností na základě ovládací smlouvy či od podílu na hlasovacích právech. Tyto možnosti sice v projednávaném případě nenastaly, ale soudem a finančními orgány přijatý výklad je nevylučuje.

76. Metodická pomůcka obsahuje jen obecný popis daňové problematiky korunových dluhopisů, proběhlých kurzů a základní judikatury. Mimo jiné zmiňuje potřebu testovat spřízněnost pro každé zdaňovací období samostatně. Bližší informace použitelné v konkrétním případě dle soudu materiál však neobsahuje, a tak nemůže zakládat legitimní očekávání daňového subjektu, ani nemůže blíže přispět k právnímu výkladu sporných pojmů.

77. Metodický pokyn se věnuje zejména zjišťování poměru vlastního kapitálu a úvěrových finančních nástrojů, o kterém však není v projednávaném případě spor. K identifikaci spojených osob uvádí na str. 17 příklady, které se identifikaci spojených osob věnují minimálně (konstruují ji jako daný fakt, a to zpravidla s ohledem na kapitálovou účast). Ani tento materiál nemohl u daňového subjektu vzbudit žádné legitimní očekávání.

78. Pokyn D-34 se dle informací ve svém úvodu týká oceňování transferů mezi spojenými osobami nejen mezi sdruženými podniky v přeshraničních vztazích, ale i v rámci tuzemských daňových subjektů. Obsahuje zejména metodiky pro zjištění převodních cen, které nejsou pro projednávanou problematiku použitelné, neboť se nejedná o obchodování s komoditami, nýbrž o finanční nástroje – dluhopisy. Otázce kontroly se věnuje pouze povrchně s odkazem na výše citovanou základní judikaturu. Grafy v příloze znázorňující modelové situace kapitálové spojenosti osob nejsou pro projednávanou věc přiléhavé, neboť o kapitálovou spojenost se nejedná.

79. Naopak pokyn D-22 k § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů výslovně uvádí, že splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení se posuzuje v době uzavření smluvního vztahu, přestože v průběhu trvání takto uzavřeného závazkového vztahu přestanou být smluvní strany osobami spojenými ve smyslu tohoto ustanovení. Tento pokyn na situaci dopadá a řeší ji zcela v souladu s tím, jak finanční orgány postupovaly. I pokud by byly mezi jednotlivými zveřejněnými pokyny jisté rozpory, což soud nemá za prokázané, je zřejmé, že pokyn D-22 se projednávané problematiky týká nejúžeji a spornou otázku upravuje výslovně. Daňový subjekt má pravdu, že pokyn D-22 se zabývá pouze ustanovením § 23 odst. 7 a neřeší § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmu. Tato ustanovení jsou však provázána, a to jak fakticky, tak legislativně-technicky přes výslovný odkaz. Proto má soud na rozdíl od daňového subjektu za to, že pokyn D-22 na způsob testování spojenosti osob pro test nízké kapitalizace dopadá.

80. Daňový subjekt poukazuje také na stanovisko Generálního finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2021, které na metodický dotaz uvedlo, že obecně akcionář s podílem menším než 25 %, který se pouze účastní hlasování valných hromad, není osobou podílející se na kontrole, pokud ovšem není vliv uplatňován jiným způsobem, tedy pokud tento akcionář nemůže nějakou jinou formou rozhodovat o chování a jednání dané právnické osoby a takto ji ovlivňovat. Toto stanovisko však není v rozporu s výkladem pojmu účast na kontrole v podání daňových orgánů v této věci. Účast na kontrole nezakládá samo o sobě postavení akcionáře, nýbrž akcionáře jednajícího ve shodě s ostatními akcionáři a držící dluhopisy, jak je popsáno výše.

81. Soud tedy nedospěl k závěru, že by finanční orgány jednaly v rozporu s relevantními metodickými materiály, které ani v daňovém subjektu nemohly vzbudit legitimní očekávání (totožně body 57 až 64 rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci potvrzené NSS ve věci , bod 58, a dále podobně rozsudek Krajského soudu v Praze ve věci , body 68 až 76).

Předchozí daňové kontroly

82. Legitimní očekávání daňového subjektu nezaložila ani daňová kontrola za rok 2013, která se nezabývala transformací a emisí dluhopisů v rozsahu, v jakém byla prověřována při daňové kontrole za pozdější zdaňovací období (podrobně , body 169 až 181). Na uvedeném nic nemění ani dokumenty z neveřejné části spisu k této daňové kontrole, které daňový subjekt doložil (, bod 173).

83. Legitimní očekávání nemohlo daňovému subjektu vzniknout ani na základě výsledků daňové kontroly u společnosti Tipsport za zdaňovací období roku 2012. Tato daňová kontrola se netýkala daňového subjektu, jedná se o jiné a samostatné daňové řízení, jehož závěry nelze bez dalšího přenášet do nynější věci (, bod 184).

Konkrétní okolnosti a kontroly a spojení

84. Žalovaný shrnul konkrétní okolnosti, které podle něj svědčí o kontrole, v bodě 109 napadeného rozhodnutí, a to:

k) přímý akcionářský vliv, který držitelé dluhopisů vykonávají prostřednictvím valné hromady;

l) nepřímý akcionářský vliv, který držitelé dluhopisů vykonávají prostřednictvím jimi voleného představenstva či dozorčí rady;

m) aktivní role každého jednotlivé majitele dluhopisů (akcionáře) při restrukturalizaci skupiny Tipsport a vzniku dluhových závazků;

n) otevřeně deklarovaný cíl restrukturalizace (k tomu návrh restrukturalizace), podle něhož akcionáři požadovali zpeněžit hodnotu společností, aniž nad nimi ztratili kontrolu, a aniž naředili své akciové podíly;

o) deklarovanou míru loajality jednotlivých akcionářů /majitelů dluhopisů, která je přímo úměrná vlivu daňového subjektu (připravenost dluhopisy rychle prodat a doplnit prostředky daňového subjektu v případě „mega prohry“ nebo legislativního požadavku na zvýšení základního kapitálu);

p) vliv jednotlivých majitelů dluhopisů vycházejícího z konkrétních specifik úvěrového vztahu (dluhopisů) – např. garance práva na předčasné okamžité splacení nebo deklarovaná možnost ovlivnit insolvenční řízení z pozice věřitele.

Podrobněji jednotlivé okolnosti rozvádí žalovaný v bodech 102 až 123 napadeného rozhodnutí.

85. Daňový subjekt v žalobě zpochybňuje všechny tyto okolnosti, soud však jeho námitkám nepřisvědčil. Souhrnně k jednotlivým námitkám soud uvádí, že o závěru o kontrole akcionářů a majitelů dluhopisů svědčí uvedené okolnosti právě ve svém souhrnu, nikoli každá zvlášť sama o sobě.

86. K přímému akcionářskému vlivu: Soud souhlasí s daňovým subjektem, že právo na informace a vysvětlení podle § 357 a násl. zákona o obchodních korporacích samo o sobě nepostačuje k závěru o účasti na kontrole společnosti. V projednávané věci však nejde o výkon jednotlivého práva jednotlivého akcionáře (bez ohledu na věk a na výši jeho akciového podílu či jeho přepočtu na počet hlasů na valné hromadě, dokonce bez ohledu na to, zda výše akcionářského podílu odpovídá podílu na emitovaných dluhopisech), ale o souhrnný vliv skupiny akcionářů, kteří dlouhodobě jednají společně ve společném, jednotícím zájmu. Tento vliv mohou akcionáři uplatňovat prostřednictvím komplexu svých akcionářských práv, mezi něž patří i právo účastnit se valné hromady (§ 353 zákona o obchodních korporacích), žádat vysvětlení (§ 357 až § 360 tohoto zákona), vznášet návrhy a protinávrhy (§ 361 až § 364 tohoto zákona) a zejména právo hlasovat na valné hromadě (§ 353 tohoto zákona). Práva akcionářů na informace a vysvětlení sice nejsou sama o sobě stěžejní, přispívají však k celkovému obrazu. Ke stanovisku Generálního finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2021 se soud již vyjádřil výše.

87. K nepřímému akcionářskému vlivu: Daňový subjekt namítá, že nemůže realizovat nepřímý vliv, protože členům představenstva není nikdo oprávněn udělovat pokyny týkající se obchodního vedení (k tomu odkazuje mj. na judikaturu Nejvyššího soudu). Akcionáři sice mohou volit členy statutárního orgánu, v tom však nelze spatřovat podíl na kontrole či vedení společnosti. Soud souhlasí se závěry žalovaného na toto téma vyslovenými v bodech 113 až 115 a 161 až 164 a napadeného rozhodnutí. Daňový subjekt není společností s roztříštěnou akcionářkou strukturou, dlouhodobě stabilní omezený okruh akcionářů uplatňuje dlouhodobý vliv na směřování společnosti. I když o obchodním vedení společnosti rozhoduje její představenstvo, je zjevné, že bez souhlasu akcionářů by nebyly vydány dluhopisy, které navíc následně nabyli právě akcionáři. O existenci ovlivnění svědčí též načasování změn na postech členů statutárních orgánů daňového subjektu (bod 107 napadeného rozhodnutí). V kontextu celé situace je zjevné, že i přes nemožnost představenstvo formálně „úkolovat“ valnou hromadou je žalobkyně v rukou svých akcionářů, kteří mají možnost představenstvo kdykoliv vyměnit. Skutečnost, že někteří akcionáři pro zvolení některých členů představenstva nehlasovali, nevylučuje závěr o jednání akcionářů ve shodě.

88. K roli akcionářů při transformaci: Žalovaný vysvětlil, co rozumí aktivní účastní akcionářů od počátku restrukturalizace v odst. 70 až 74, 102 až 108, obzvlášť pak v odst. 104 napadeného rozhodnutí a dále na stranách 15 až 17 zprávy o daňové kontrole včetně označených podkladů. Časovému hledisku se soud věnoval již v předchozí části odůvodnění včetně postavení dědiců jednoho ze zemřelých akcionářů. Žalovaný totiž nedovozuje vztah spojených osob výlučně z průběhu restrukturalizace skupiny Tipsport v roce 2012, ale poukazuje na reálnou schopnost akcionářů ovlivňovat daňový subjekt přímo i nepřímo ve zdaňovacím období roku 2018, a to pro jejich akciový podíl v kombinaci s vlastnictvím dluhopisů. Navíc i u dědiců jako právních nástupců trvá společný záměr s ostatními akcionáři FO na daňově výhodném inkasu úroků vyplývajících z trvání dluhového vztahu. Aktivní role akcionářů nevyplývá z jednoho jejich konkrétního kroku, ale ze série provázaných kroků vedoucích ke společnému cíli. Bylo prokázáno, že restrukturalizace spojená s emisí dluhopisů byla zájmem a požadavkem akcionářů daňového subjektu. Tuto skutečnost nevyvrací ani to, že přeměnu vzali akcionáři na valné hromadě „pouze na vědomí“ (bod 172 napadeného rozhodnutí) a že o fúzi nehlasovali úplně všichni akcionáři.

89. K otevřeně deklarovanému cíli restrukturalizace: Podle zpracovaného návrhu restrukturalizace ze dne 21. 5. 2012 akcionáři požadovali „zpeněžit hodnotu společností, aniž by nad nimi ztratili kontrolu a aniž by naředili své akciové podíly“. Podle daňového subjektu bylo kontrolou míněno právo akcionářů na účast na valné hromadě jako nejvyšším orgánu společnosti, a nikoli podílení se na kontrole ve smyslu zákona o daních z příjmů. Jednoznačným cílem restrukturalizace bylo podle daňového subjektu snížení podnikatelských rizik vyplývajících z původní vertikální struktury, z legislativní hrozby podstatného navýšení základního kapitálku a z hrozby „mega prohry“. Ani tyto námitky nejsou důvodné. Daňové orgány nezaložily své závěry na jednom konkrétním použitém slově, ale na celkovém společném záměru akcionářů, kteří „prodali akcie sami sobě“, čímž obdrželi dluhopisy, a tím mimo jiné zapříčinili zásadní pokles hodnoty vlastního kapitálu daňového subjektu. Uvedený společný postup svědčí o tom, že akcionáři FO vykonávali v roce 2012 nad daňovým subjektem kontrolu a měli možnost tak činit i v roce 2018.

90. K deklarované míře loajality jednotlivých akcionářů a vlastníků dluhopisů: Daňový subjekt v daňovém řízení uváděl, že majitelé dluhopisů jsou připraveni dluhopisy rychle prodat v případě velké prohry nebo legislativního požadavku na zvýšení základního kapitálu. V žalobě namítá, že loajalita z toho dovozená nijak nesouvisí s podílením se na kontrole. Správce daně se „loajalitě“ věnoval na straně 77 zprávy o daňové kontrole. Podstatou tohoto bodu je nesporná deklarovaná ochota akcionářů daňovému subjektu vypomoct. Společná deklarace (ať už jde o výraz loajality, jak tvrdí žalovaný, nebo vlastních zájmů akcionářů, jak tvrdí daňový subjekt) však skutečně svědčí o vzájemné koordinaci a trvání stavu jednání ve shodě. Ze samotné loajality nelze vyvozovat kontrolu, ale žalovaný společně deklarovaný záměr (opět) hodnotil jen jako jeden z prvků, který přispěl k závěru o účasti na kontrole.

91. K dluhovému vztahu: Daňový subjekt dále zpochybňuje význam dluhového vztahu. Ani těmto námitkám soud nepřisvědčil. Žalovaný se tomuto tématu podrobně věnuje v bodech 116 až 120 napadeného rozhodnutí a soud s jeho posouzením souhlasí. Existence významného vztahu ovlivnění majitelů dluhopisů vyplývá především přímo ze zákona o dluhopisech (§ 21 a násl. v tehdejším znění). Zákon pro změny zásadní povahy týkající se emitenta dluhopisů vyžadoval schválení schůzí vlastníků dluhopisů a za určitých okolností při nesouhlasu zakládal povinnost emitenta splatit vlastníkům dluhopisů jmenovitou hodnotu dluhopisů včetně poměrného výnosu. Na tento závěr nemá vliv skutečnost, že vlastníci dluhopisů nemají právo bez dalšího požadovat předčasné splacení dluhopisu, nýbrž že o tom musí rozhodnout emitent, podle bodu 5.3 emisních podmínek. Srovnání daňového subjektu s postavením úvěrových bank je mimoběžné (včetně rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2010, čj. -311). Právní úprava pro takový vliv nevyžaduje test nízké kapitalizace, a to proto, že vliv vzniká až uzavřením úvěrového vztahu, do kterého zpravidla vstupují nezávislé – vzájemně neovlivněné – subjekty z nutnosti, a proto není potřeba vyšší ochrany před daňovou optimalizací jako v případě ovlivněných subjektů, které mohou lehce vstupovat do dluhových vztahů i tehdy, není-li to pro ně výhodné i z jiného než čistě daňového hlediska. Daňový subjekt jednak tvrdí, že podle výkladu žalovaného by měla být pravidla nízké kapitalizace použita na všechny úvěrové vztahy, jednak podle něj správce daně úroky z dluhopisů, které jsou v držení třetích osob odlišných od akcionářů, považuje za daňově uznatelné, čímž podle daňového subjektu správce daně jednoznačně deklaruje, že držitel dluhopisů není v postavení osoby, která by se podílela na kontrole daňového subjektu ve smyslu zákona o daních z příjmů. Obě tyto úvahy jsou mylné. Odůvodnění žalovaného je postaveno právě na kombinaci akcionářského podílu a dluhopisů v rukou úzké skupiny osob jednající ve shodě, nikoli zvlášť na výkonu akcionářských práv či zvlášť práv souvisejících s vlastnictvím dluhopisů kýmkoli. Úvahy daňových orgánů týkající se insolvenčního řízení jsou spíše hypotetické, protože žádné insolvenční řízení neprobíhalo, napadené rozhodnutí by se bez nich obešlo. Závěry daňových orgánů o účasti na kontrole daňového subjektu obstojí plně i bez nich. V podrobnostech soud odkazuje také na rozsudky Krajského soudu v Praze ve věci , body 99 až 105 a ve věci , body 79 až 85.

Dokazování a další namítaná procesní pochybení

92. V další části žalobní argumentace (odst. 146 žaloby a odst. 11 repliky) daňový subjekt obsáhle namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože se žalovaný nevypořádal s jeho argumentací a uvedl některá nepravdivá tvrzení. Soud v úvodu odůvodnění uvedl, že rozhodnutí nepřezkoumatelné není. Daňový subjekt daňovým orgánům vytýká, že nereagovaly podle něj dostatečně na některé jeho argumenty, sám však v žalobní argumentaci činí totéž: opakuje své závěry, vytrhává slova, věty a zjištění z kontextu, aniž u toho reaguje na podstatu argumentace daňových orgánů. Nepřezkoumatelnost je vadou řízení, která znemožňuje přezkum. To není případ výtek v odst. 146 žaloby a odst. 11 repliky. Daňový subjekt namítá nepřezkoumatelnost, ve skutečnosti však vyjadřuje nesouhlas s věcným posouzením daňových orgánů, k němuž se soud vyjadřuje výše i níže (minimálně vlastní ucelenou argumentací k podstatě námitek, nikoli doslovně ke každé výtce a každému označenému soudnímu rozhodnutí či nepravdivému výroku žalovaného podle daňového subjektu).

93. Žalovaný v bodě 109 napadeného rozhodnutí uvedl, že v tom odstavci uvedené skutečnosti byly potvrzeny jak předloženými znaleckými posudky, tak výslechy jednotlivých znalců, které byly zaneseny do spisového materiálu daňového subjektu za kontrolované období roku 2018. Daňový subjekt v žalobě namítá, že se jedná o nové důkazy, k nimž neměl možnost se v řízení vyjádřit. Současně v žalobě uvádí, že na základě jeho požadavku byl do daňového spisu za období roku 2018 založen spisový materiál za období 2015/2016. A dále vytýká žalovanému, že v řízení za zdaňovací období roku 2015 a 2016 vyloučil z dokazování několik znaleckých posudků, které zpracovala Vysoké škola ekonomická, Institut oceňování majetku, znalecký ústav APELEN Valuation a. s. a Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, Ústav znalectví a oceňování. Tyto námitky jsou účelové a nedůvodné. Daňový subjekt se nemůže nyní úspěšně dovolávat toho, že žalovaný v jiném řízení podle něj dostatečně nevyhodnotil jím předložené posudky, které byly „vtaženy“ do nynějšího řízení úředním záznamem o připojení spisu za jiné zdaňovací období, kterými ale v nynějším řízení neargumentoval. Na tyto námitky vznesené v jiných řízeních daňovému subjektu odpověděly i správní soudy právě v jiných řízeních (, bod 91; , bod 130; , body 145 až 150).

94. Daňový subjekt nemůže uspět ani s námitkou, že rozhodnutí žalovaného pro něj bylo překvapivé. Již ze zprávy o daňové kontrole za rok 2018 vyplývá, že správce daně ve smyslu § 93 odst. 1 a 2 daňového řádu vyšel rovněž z podkladů z daňových kontrol za předcházející zdaňovací období. Z obsahu napadeného rozhodnutí, žalobní argumentace i uvedených rozsudků správních soudů za zdaňovací období roku 2015 až 2017 je zjevné, že daňové orgány vyšly z totožných skutkových zjištění a dospěly k totožnými právním závěrům co se týče událostí v roce 2012 jako podkladů pro zjištění k letům 2015 až 2018. V odvolacím řízení žalovaný nedošel k žádným novým skutkovým závěrům, které by mohly být pro daňový subjekt překvapivé, nijak nově nehodnotil důkazy, jen do spisu doplnil zmínku o tom, že jeho závěry byly potvrzeny jak předloženými znaleckými posudky, tak výslechy jednotlivých znalců, a odkázal u toho podrobněji na strany 21 až 58 zprávy o daňové kontrole za roky 2014 až 2016 (bod 68 napadeného rozhodnutí). Veškerá dokumentace z předchozích zdaňovacích období byla součástí daňového spisu nejpozději v odvolacím řízení, zpráva o daňové kontrole 2014 až 2016 se stala součástí spisu úředním záznamem ze dne 30. 9. 2022. Tedy se nejedná o žádné nové skutečnosti ani nově hodnocené skutečnosti. Z napadeného rozhodnutí navíc vyplývá, že posudky byly zpracovány k posouzení ekonomické racionality restrukturalizace skupiny Tipsport, což není primárním předmětem tohoto řízení, ani není mezi účastníky sporné.

95. Daňový subjekt namítá, že při daňové kontrole přiložil na podporu svých závěrů dvě právní stanoviska: a to stanovisko Advokátní kanceláře Chrenek, Kotrba spol. s r. o. ze dne 26. 7. 2022 a memorandum k posouzení otázek vyplývajících z daňové kontroly společnosti Berounská Servisní zpracovaným advokátní kanceláří PRK Partners s. r. o. Daňové orgány se s nimi podle daňového subjektu dostatečně nevypořádaly a řádně je nezhodnotily. S tím soud nesouhlasí. Správce daně se ke stanoviskům vyjádřil na stranách 42 a 96 zprávy o daňové kontrole a v odst. 79 napadeného rozhodnutí a soud s jeho posouzením souhlasí. Stanoviska nejsou listinnými důkazy, které by prokazovaly určitou skutkovou okolnost, ale jde o vyjádření odborného právního názoru zpracovatelů. Stanoviska je proto třeba vnímat jako doplnění právní argumentace daňového subjektu. Úkolem daňových orgánů ve vztahu k nim proto bylo jen reagovat na právní argumentaci v nich uvedenou, a to i tak, že proti ní postaví svůj vlastní ucelený argumentační systém. To daňové orgány učinily (srov. podobně též , body 142 až 144 a , bod 94).

96. Daňový subjekt nesouhlasí s tím, že správce daně odmítl provést výslechy svědků – akcionářů, svědka X, autora návrhu restrukturalizace a členy představenstva bank. Daňové orgány tyto výslechy neprovedly předně pro nadbytečnost v případě prvních dvou, v případě třetího proto, že se důkazní návrh míjí s předmětem řízení (str. 96 zprávy o daňové kontrole). Tomuto postupu nemá soud co vytknout. K navrhovanému výslechu akcionářů a předloženým notářským zápisům se vyjádřil i žalovaný v odst. 83 až 90 napadeného rozhodnutí a soud s žalovaným plně souhlasí: výslechy by byly nadbytečné, spojenost akcionářů již byla prokázána, navíc akcionáři nejsou neutrální osoby či pozorovatelé, ale přímí aktéři transakcí, což by snižovalo důkazní hodnotu jejich výpovědí. Ostatně výpověď jednoho z akcionářů (X) daňové orgány provedly (v řízení o předchozím zdaňovacím období) a zhodnotily (odst. 115 napadeného rozhodnutí). Soud souhlasí i s tím, že nadbytečná by byla také výpověď autora návrhu restrukturalizace k pojmu „kontrola“. Soud výše vysvětlil, že daňové orgány nezaložily své závěry na jednom konkrétním použitém slově, ale na celkovém společném záměru akcionářů. Soud také již vysvětlil, že srovnání daňového subjektu s postavením úvěrových bank je mimoběžné, proto by ani výslechy členů představenstev bank neměly čím přispět k věci (srov. podobně též , body 151 až 156 a , body 95 až 97).

97. K námitkám týkajícím se rozložení břemene v daňovém řízení soud uvádí, že mezi účastníky není sporné, že spojenost osob ve smyslu § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů prokazují daňové orgány. Soud konstatuje, že ty toto své břemeno unesly, důkazy hodnotily správně a nikoli selektivně a účelově, jak soud podrobně rozvedl výše.

Úroky z úvěru

98. V další části žalobní argumentace se daňový subjekt brání závěrům daňových orgánů týkajícím se úvěru od společnosti Safinela (v přezkoumávaném zdaňovacím období ještě byly Safinela a daňový subjekt odlišné osoby, soud proto shodně jako v předchozí části bude označovat žalobkyni jako daňový subjekt).

99. Daňové orgány neuznaly daňovému subjektu jako daňově účinné úroky z přijatého úvěru od Safinely, protože daňový subjekt a Safinela podle nich jako jinak spojené osoby vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení daně ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 a § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů.

100. Soud pro přehlednost na tomto místě znovu uvádí rozhodnou právní úpravu. Podle § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména finanční výdaje (náklady), kterými se pro účely tohoto zákona rozumí úroky z úvěrových finančních nástrojů a související výdaje (náklady), včetně výdajů (nákladů) na obstarání, zpracování úvěrů, poplatků za záruky, pokud je věřitel osobou spojenou ve vztahu k dlužníkovi (§ 23 odst. 7), a to ve výši finančních výdajů (nákladů) z částky, o kterou úhrn úvěrových finančních nástrojů od spojených osob v průběhu zdaňovacího období nebo období, za něž se podává daňové přiznání, přesahuje šestinásobek výše vlastního kapitálu, je-li příjemcem úvěrového finančního nástroje banka nebo pojišťovna, nebo čtyřnásobek výše vlastního kapitálu u ostatních příjemců úvěrových finančních nástrojů. V případě, že podmínkou pro poskytnutí úvěrového finančního nástroje dlužníkovi věřitelem je poskytnutí přímo souvisejícího úvěru, zápůjčky nebo vkladu tomuto věřiteli osobou spojenou ve vztahu k dlužníkovi, považuje se pro účely tohoto ustanovení a vzhledem k tomuto úvěrovému finančnímu nástroji věřitel za osobou spojenou ve vztahu k dlužníkovi.

101. Podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví se základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl. Nelze-li určit cenu, která by byla sjednávána mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, použije se cena určená podle právního předpisu upravujícího oceňování majetku. Ustanovení věty první a druhé se nepoužije v případě uzavření smlouvy o výprose nebo o výpůjčce a v případě, kdy sjednaná výše úroků z úvěrového finančního nástroje mezi spojenými osobami je nižší, než by byla cena sjednaná mezi nespojenými osobami, a věřitelem je daňový nerezident nebo člen obchodní korporace, který je daňovým rezidentem České republiky, nebo poplatník daně z příjmů fyzických osob. Spojenými osobami se pro účely tohoto zákona rozumí

(…)

b) jinak spojené osoby, kterými jsou osoby,

1. kdy se jedna osoba podílí na vedení nebo kontrole jiné osoby,

2. kdy se shodné osoby nebo osoby blízké podílejí na vedení nebo kontrole jiných osob, tyto jiné osoby jsou vzájemně osobami jinak spojenými. Za jinak spojené osoby se nepovažují osoby, kdy je jedna osoba členem dozorčích rad obou osob,

3. ovládající a ovládaná a také osoby ovládané stejnou ovládající osobou,

4. blízké,

5. které vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty.

Podíl na základním kapitálu nebo podíl s hlasovacím právem ve zdaňovacím období, za něž je podáváno daňové přiznání, se stanoví jako aritmetický průměr měsíčních stavů. Účast v kontrolní komisi nebo obdobném kontrolním orgánu a provádění kontroly za úplatu se nepovažuje za podílení se na kontrole (důraz doplněn soudem).

102. Podle § 24 odst. 1 věty první zákona o daních z příjmů výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.

103. Daňový subjekt se v žalobní argumentaci předně věnuje vztahu § 25 odst. 1 písm. w) a § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Namítá, že ustanovení § 25 odst. 1 písm. w) lze použít jen na ty úroky, které jsou jinak daňově uznatelné podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a že daňové orgány svým postupem uznaly, že úroky jsou daňově účinným nákladem.

104. Žalovaný to popírá a naproti tomu s odkazem na rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2006, čj. -75, č. 1660/2008 Sb. NSS, uvádí, že jestliže lze úrokové náklady podřadit pod některou položku v § 25, obecné vymezení nákladů ve smyslu generální klauzule § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů se již nepoužije.

105. K tomu soud uvádí, že ze zákona ani z judikatury, na kterou daňový subjekt odkázal, nevyplývá, že test nízké kapitalizace podle § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů lze uplatnit jen na daňově uznatelné náklady podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. I kdyby to však platilo, z toho, že daňové orgány užily § 25, nelze činit závěr, že podle nich náklady splňují podmínky § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. To ostatně samy popřely již v daňovém řízení (strana 90 zprávy o daňové kontrole, bod 242 napadeného rozhodnutí; obecná citovaná pasáž z dosavadního výsledku kontrolního zjištění na tom nic nemění, obsahuje obecný metodický postup, pro soud je závazné napadené rozhodnutí).

106. Z citovaných pasáží judikatury, metodického pokynu GFŘ i zápisu Koordinačního výboru, kterých se daňový subjekt v žalobě dovolává (body 205 až 2015 žaloby), vyplývá, že ustanovení § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů je speciálním ustanovením ke generální klausuli podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a tedy že i pokud výdaje splňují podmínky podle § 24 odst. 1 tohoto zákona, mohou je daňové orgány neuznat právě podle speciálního ustanovení § 25. Tomu odpovídají i závěry rozsudku NSS ze dne 20. 12. 2006, čj. -75, na které odkazuje žalovaný:

„Podle § 24 odst. 1 věty první zákona o daních z příjmů se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou (od dosažených zdanitelných příjmů) ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. V dalších odstavcích tohoto ustanovení je pozitivně vymezeno, co výdajem ve smyslu prvého odstavce také je a naproti tomu v § 25 tohoto zákona je stanoveno, co za výdaje ve smyslu § 24 tohoto zákona zejména uznat nelze. Pokud výdaj, u kterého je třeba určit, zda je daňově uznatelný či nikoliv, v těchto výčtech není obsažen, nezbývá než použít obecného vymezení (důraz doplněn soudem).“

107. Podobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, čj. -45, na který odkazuje daňový subjekt, NSS uvedl:

„V obecných intencích se vzájemným vztahem ustanovení § 24 a § 25 zákona o daních z příjmu zabýval Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 8. 2010, č. j. -77 (kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2011, č. j. 2 Afs 6/2011-123). Oba soudy vyložily, že zákon o daních z příjmů sice ve svém § 24 odst. 1 stanoví základní pravidlo, podle nějž lze základ daně snížit o (blíže neurčené, tedy jakékoli) výdaje, které byly vynaloženy k dosažení, zajištění a udržení příjmů, a zároveň ve svém § 24 odst. 2 konkrétně uvádí typy výdajů, které také snižují základ daně, aniž je třeba zkoumat, nakolik přispěly k dosažení, zajištění a udržení příjmů. V ustanovení § 25 odst. 1 však zákon vypočítává druhy výdajů, které nemohou být považovány za výdaje k dosažení příjmů, i když třeba pro daňový subjekt představují ekonomický přínos. Platí tedy, že ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmu je třeba vykládat v souvislosti s ustanovením § 25 odst. 1 téhož zákona. Výdaj, který se příznivě projevil v příjmech daňového subjektu, může být daňově účinný jen tehdy, není-li zároveň výslovně zmíněn v ustanovení § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmu. Z uvedeného vztahu vyplývá, že pokud jde o některý výdaj zmíněný v ustanovení § 25 zákona o daních z příjmů, nelze jej současně považovat za výdaj daňově uznatelný podle ustanovení § 24 zákona o daních z příjmu. S těmito závěry se poté ztotožnil i Ústavní soud v usnesení ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. . Ustanovení § 24 zákona o daních z příjmu tedy nepochybně představuje obecné pravidlo uznávání výdajů z daňového hlediska, zatímco ustanovení § 25 z tohoto obecného pravidla stanovuje speciální výjimky (bod 29, důraz doplněn soudem).“

108. Ustanovení § 24 a § 25 ve vzájemném vztahu působí tak, že výdaj uvedený v § 25 nemůže být nikdy uznatelný, i pokud naplňuje ustanovení § 24 – tedy bez ohledu na to, zda jej naplňuje či nikoli. Takto – správně – k věci přistoupily i daňové orgány v projednávané věci.

109. Tyto závěry nevyvrací ani citace rozsudků NSS dne 7. 6. 2016, čj. -71 (body 67 a 70), ze dne 2. 12. 2015, čj. -71 (body 63 a 66), ze dne 13. 1. 2016, čj. -117, ze dne 10. 11. 2015, čj. -67 (48 a 51), ze dne 3. 11. 2015, čj. -81 (body 63 a 66), ze dne 27. 10. 2015, čj. -75, ze dne 29. 10. 2015, čj. -127 (body 72 a 75), ze dne 21. 10. 2015, čj. -117 (body 67 a 70), ze dne 15. 10. 2015, čj. -120 (body 67 a 70), v obdobných věcech, které všechny znějí obdobně, např.

„[72] Splnění podmínek nízké kapitalizace dle § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů nebylo a není předmětem sporu, a proto není rozhodné, zda společnost CTP Property VII podmínky nízké kapitalizace naplnila. Dodržení těchto pravidel, resp. jejich zkoumání se posuzuje ve vztahu k ekonomicky odůvodněnému financování ve skupině.

[75] Rozsudek ve věci sp. zn. na posuzovanou věc vůbec nedopadá. Technické pravidlo zakotvené v § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních příjmů by bylo zábranou uplatnění principu zákazu zneužití práva v nyní projednávaném případě pouze za splnění vstupního předpokladu, že by úvěr, který by takovémuto technickému pravidlu odpovídal (tj. který by splňoval pravidla pro nízkou kapitalizaci), měl ekonomické opodstatnění ve smyslu generální klauzule v § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů (viz k tomu výše body [71] a [72]) (…) (, body 72 a 75, důraz doplněn soudem).“

Z těchto rozsudků nelze pro nynější věc přebírat žádné obecné závěry. V nich totiž vůbec nešlo o podmínky nízké kapitalizace, ale o posouzení daňové uznatelnosti úroku z úvěru uvnitř skupiny CTP, v níž všechny transakce probíhaly mezi spojenými osobami. Daňové orgány na rozdíl od nyní přezkoumávané věci odmítly daňovou uznatelnost úroků z úvěru pro zneužití práva s tím, že celou transakci vyhodnotily jako transakci účelovou, provedenou tak, aby výsledkem bylo získání daňového zvýhodnění celé skupiny CTP. Nízkou kapitalizací se vůbec nezabývaly. Jedinou větu, že „dodržení těchto pravidel, resp. jejich zkoumání se posuzuje ve vztahu k ekonomicky odůvodněnému financování ve skupině“, nelze vytrhávat z kontextu oné věci a přenášet ji na tu nynější.

110. Soud tedy činí dílčí závěr, že daňové orgány nepochybily, pokud se ve vztahu k úvěru nezabývaly splněním podmínek podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, tedy tím, zda byly fakticky vynaloženy náklady v prokázané výši na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (resp. deklarovaly, že se splněním těchto podmínek nezabývaly; níže se soud vyjadřuje k tomu, že pak na některých místech odůvodnění vedly ve vztahu k podnikatelské činnosti daňového subjektu nejasné úvahy).

111. Jak již soud uvedl, daňové orgány opřely své závěry o ustanovení § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 a § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů. Jejich úkolem [ve smyslu § 92 odst. 5 písm. f) daňového řádu] tedy bylo ověřit, že jsou současně splněny následující podmínky (např. rozsudek NSS ze dne 20. 1. 2026, čj. -46, bod 17):

a) dlužníkovi byl poskytnut úvěrový nástroj;

b) věřitel je osobou spojenou s dlužníkem;

c) poskytnutý úvěr překročí zákonem stanovený rámec.

O splnění podmínek a) až c) není sporu. Spor je o splnění podmínky spojenosti podle § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů, tedy zda osoby vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty.

112. Daňový subjekt zdůvodnil přijatý úvěr od Safinely poskytnutý na základě úvěrové smlouvy ze dne 5. 1. 2015 ve znění dodatku č. 1 ze dne 18. 5. 2015, dodatku č. 2 ze dne 4. 11. 2015 a dodatku č. 3 ze dne 25. 5. 2016 v celkové konečné výši 1 002 000 000 Kč tím, že cílem úvěru bylo naplnit dlouhodobými finančními prostředky účetní rezervu vykázanou daňovým subjektem k 31. 12. 2014 ve výši 1 mld. Kč. Valná hromada daňového subjektu schválila na zasedání dne 14. 10. 2014 tvorbu rezervního fondu na krytí hrozby vysokých sázkových proher a jeho naplnění postupným vydáváním směnek. Jelikož ovšem daňový subjekt od roku 2012 evidoval záporný vlastní kapitál, nemohl by po 1. 1. 2017 splnit podmínku provozování hazardní hry ve smyslu bodu 4 , o hazardních hrách, ve znění účinném od 1. 1. 2017 (dále „zákon o hazardních hrách“) spočívající v nutnosti disponovat vlastním kapitálem v minimální výši 2 miliony EUR. Proto dne 25. 5. 2016 uzavřel smlouvu o pachtu závodu, kterou jako propachtovatel přenechal svůj závod společnosti Tipsport 02. V rámci pachtovní smlouvy byl přitom úvěr rozdělen na dvě části: v rozsahu 402 milionů Kč byl závazek z úvěru převeden na Tipsport 02 (pachtýře), ve zbývajícím rozsahu 600 milionů Kč však závazek z úvěru zůstal daňovému subjektu (propachtovateli). Toto rozdělení vysvětlil daňový subjekt tím, že po převzetí celého úvěru by společnost Tipsport 02 evidovala záporný vlastní kapitál, takže by nesplňovala podmínky provozovatele ve smyslu zákona o hazardních hrách. Na Tipsport 02 bylo zároveň rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 9. 9. 2016 převedeno oprávnění daňového subjektu k podnikání v oblasti hazardních her (s výjimkou provozování okamžitých loterií). V souvislosti s tímto omezením podnikatelské činnosti daňového subjektu byla v roce 2017 rozpuštěna uvedená účetní rezerva.

113. Správce daně dospěl k závěru, že takový vztah daňový subjekt a Safinela vytvořily převážně za účelem snížení základu daně, a to na základě skutečností, které soud shrnuje takto (blíže strany 25 až 31 zprávy o daňové kontrole):

a) Pokud cílem přijatého úvěru mělo být naplnění účetní rezervy dlouhodobými finančními prostředky, daňový subjekt neprokázal, že naplnil účetní rezervu prostředky z úvěru a jak naložil se získanými finančními prostředky (např. smlouvou o založení vázáného účtu k uložení prostředků, žádost daňového subjektu o vyplacení konkrétní částky).

b) Vzhledem k tomu, že daňový subjekt od roku 2012 eviduje záporný vlastní kapitál, počínaje rokem 2017 nemohl nadále provozovat hazardní hry. Dne 15. 6. 2016 se stal účinným nový zákon o hazardních hrách, který nově v § 6 stanovil podmínku pro provozovatele hazardních her, a to mj. vlastní zdroje ve výši 2 mil. EUR. Důvodová zpráva k novele zákona o hazardních hrách byla sepsána dne 29. 7. 2015 a poslanecké sněmovně předložena dne 28. 8. 2015. Již v této důvodové zprávě je uveden požadavek na vlastní kapitál ve výši 2 mil. EUR, tedy již v polovině roku 2015 mohl daňový subjekt důvodně předpokládat, že nebude splňovat zákonný požadavek na provozování v oblasti loterií. Přesto však v průběhu roku 2015 a 2016 uzavřel úvěrové smlouvy se Safinelou na tvrzené naplnění účetní rezervy související s pokrytím rizik plynoucí z jeho podnikatelské činnosti až do konečné výše 1 mld. Kč.

c) Dne 25. 5. 2016 daňový subjekt uzavřel smlouvu o pachtu závodu, kdy podstata jeho podnikatelské činnosti byla převedena na Tipsport 02. V souvislosti s tímto pachtem došlo i k rozdělení úvěru od Safinely na dvě části – první část ve výši 402 mil. Kč přešla na společnost Tipsport 02, druhá část ve výši 600 mil. Kč „zůstala“ u daňového subjektu. Pokud by úvěr skutečně souvisel s vytvořenou účetní rezervou na krytí hrozby vysokých sázkových proher, bylo by dle správce daně logické, aby také příslušná poměrová část tohoto úvěru související s podnikatelskou činností přešla na Tipsport 02. Vzhledem k tomu, že daňový subjekt převedl na Tipsport 02 téměř celý svůj závod, dalo by se z logiky věci předpokládat, že také téměř celý přijatý úvěr od Safinely přejde na Tisport 02, neboť právě tato společnost se stala téměř výlučným provozovatelem podnikatelské činnosti (dříve provozované daňovým subjektem), na níž byla účetní rezerva vytvořena.

d) Na to daňový subjekt reagoval a uvedl, že zbylá část úvěru ve výši 600 mil. Kč nemohla v rámci pachtu závodu do společnosti Tipsport přejít, protože po převzetí by evidovala Tipsport 02 záporný vlastní kapitál a nesplňovala by tak podmínky zákona o hazardních hrách. Závod daňového subjektu po jeho pachtu plynule pokračoval ve své ekonomické činnosti. To, že daňový subjekt načerpal úvěr na svá podnikatelská rizika, bylo dle daňového subjektu legitimní a racionální rozhodnutí. Finanční prostředky totiž spolu s podnikatelskými riziky pak v rámci pachtu závodu přešly na Tipsport 02. Daňový subjekt dále uvádí, že za pacht závodu účtuje pachtovné a finanční prostředky se mu po skončení pachtu závodu vrátí, pokud nedojde k nepředvídatelným okolnostem.

e) K tomu daňové orgány uvedly, že argumentace daňového subjektu se týká jen toho, proč úvěr v rámci pachtu závodu celý nepřevzala Tipsport 02. Daňový subjekt však neprokázal, jak tento úvěr souvisí s jeho činností (a tedy i s činností, kterou od roku 2016 propachtovává). Daňový subjekt neprokázal souvislost přijatého úvěru s vytvořenou účetní rezervou, neprokázal, jakým způsobem realizoval „naplnění účetní rezervy dlouhodobými finančními prostředky“, ani se nevyjádřil k pochybnostem správce daně týkajícím se racionality uzavření úvěru v době, kdy již muselo být daňovému subjektu zřejmé, že nebude splňovat zákonné požadavky na provozování své podnikatelské činnosti. Protože daňový subjekt neprokázal souvislost přijatého úvěru se svou činností, a to i před pachtem závodu, je argumentace týkající se pachtu závodu bezpředmětná, jelikož vychází z předpokladu, že daňový subjekt souvislost úvěru se svou činností prokázal.

f) V kontrolovaném zdaňovacím období daňový subjekt v souvislosti s převedením podstaty své podnikatelské činnosti rozpustil účetní rezervu ve chvíli, kdy již nenesl přímá rizika spojená s předmětem podnikání, na který byla účetní rezerva tvořena. Úvěr, který měl sloužit k naplnění účetní rezervy, však daňový subjekt evidoval i nadále a k jeho tíži šly nadále i související úroky. Ve chvíli, kdy byla účetní rezerva rozpuštěna, ztratil úvěr tento svůj deklarovaný účel. Daňový subjekt však i nadále uplatňoval nákladové úroky z tohoto úvěru jako daňově uznatelný výdaj a snižoval tak svůj vykazovaný základ daně.

g) Daňový subjekt proti rizikům plynoucím z jeho podnikání již jednou zajištěn byl, a to prostřednictvím emise dluhopisů (jeden z hlavních důvodů emise dluhopisů byla totiž minimalizace rizika „mega“ prohry). Z účetních výkazů nevyplývá, že by daňový subjekt vázal finanční prostředky rovnající se výši vytvořené rezervy. K naplnění rezervy byly způsobilé dluhopisy emitované před přijetím úvěru od Safinely, které by v případě potřeby akcionáři mohli prodat a získanými finančními prostředky naplnit vytvořenou rezervu.

h) Z uvedeného správce daně dovodil, že úvěr byl součástí účelově vytvořené struktury. Na úrovni daňového subjektu totiž došlo ke snížení základu daně prostřednictvím daňového uplatnění úroků z přijatého úvěru od Safinely.

i) Akcionáři Safinely a akcionáři daňového subjektu byli v rozhodném období (tj. zejména období roku 2015 až 2018) totožné osoby. Safinela v roce 2012 emitovala korunové dluhopisy ve výši 1 mld. Kč, které v roce 2015 prodala. Tyto dluhopisy upsali mj. akcionáři Safinely.

j) Finanční prostředky z přijatého úvěru byly daňovému subjektu poskytnuty na základě platebních instrukcí tak, že převod provedly osoby upisující dluhopisy Safinely. Úvěrem poskytnutým daňovému subjektu tak byly vypořádány jednotlivé závazky a pohledávky vzniklé emisí a úpisem dluhopisů Safinely (tyto fyzické osoby, kromě dvou, zaslaly daňovému subjektu prostředky rovnající se výši jimi upsaných dluhopisů Safinely). Nestandardním způsobem probíhá také výplata úroků z přijatého úvěru: příjemcem těchto úroků není Safinela, ale jednotlivé osoby držící dluhopisy emitované Safinelou.

k) Zároveň Safinela dle svých účetních výkazů negenerovala takové příjmy, aby byla schopna vyplácet úrokové náklady z dluhopisů ve výši 110 mil. Kč ročně, a to i v kontrolovaném zdaňovacím období. Naproti tomu daňový subjekt dle účetních výkazů generuje od svého vzniku (tedy i v letech 2015 až 2018) dostatečný příjem na to, aby mohl vyplácet úrokové náklady z přijatého úvěru a zároveň si tyto náklady mohl uplatňovat ve svém vykazovaném základu daně jako zdanitelný výdaj snižující základ daně. Safinela naopak získala potřebné prostředky, kterými by bez poskytnutého úvěru nedisponovala, a to na úhradu závazků z titulu vydaných dluhopisů. Podle platebních instrukcí totiž daňový subjekt hradil úroky plynoucí z úvěru převážně na účty, jejichž vlastníkem nebyla Safinela, ale vlastníci dluhopisů emitovaných Safinelou. Právě úvěr od Safinely byl nezbytným krokem k tomu, aby bylo možné provést všechny transakce spojené s úpisem korunových dluhopisů, a aby zároveň Safinela mohla plnit všechny své závazky s touto emisí spojené (zejména výplata úroků).

114. Daňový subjekt v odvolacím řízení navrhoval výslech X, který jako jediný člen představenstva Safinely podepsal smlouvu o úvěru (správce daně zjistil, že jen první smlouvu ze dne 5. 1. 2015 na částku 345 mil. Kč) a může poskytnout informace o tom, co bylo hlavním účelem úvěru a za jakých podmínek byl poskytnut. K tomu správce daně v odst. 231 napadeného rozhodnutí uvedl, že daňové orgány nerozporovaly účel poskytnutí úvěru. Závěr správce daně o tom, že odvolatel neprokázal souvislost přijatého úvěru s vytvořenou účetní rezervou, podle žalovaného není odmítnutím tvrzeného účelu. Podle žalovaného správce daně pouze poukázal na nestandardní skutečnost, že daňový subjekt v roce 2017 rozpustil účetní rezervu vytvořenou k deklarovanému účelu, přestože jeho část ve výši 600 milionů ve svém účetnictví nadále evidoval a k jeho tíži šly úroky z něj.

115. Tyto závěry jsou však podle soudu v rozporu se závěry správce daně, jsou navíc i vnitřně rozporné. Správce daně hned na počátku zdůvodnění týkajícího se úvěru samotného zpochybnil samotný účel přijatého úvěru a vyslovil, že daňový subjekt neprokázal, že naplnil účetní rezervu prostředky z úvěru a jak naložil se získanými finančními prostředky. Z odůvodnění správce daně vyplývá, že zpochybňuje tvrzený účel úvěru od počátku, o čemž podle něj svědčí jak to, že daňový subjekt neprokázal, že naplnil účetní rezervu prostředky z úvěru a jak naložil se získanými finančními prostředky, tak zejména pozdější okolnost, že si daňový subjekt úvěr ponechal i po rozpuštění účetní rezervy, ke které byl podle daňového subjektu úvěr určen. Daňový subjekt navrhoval minimálně část sporných okolností prokázat výslechem X. Žalovaný proto nemohl odmítnout provést výpověď pro nadbytečnost v situaci, kdy zároveň dospěl k tomu, že daňový subjekt neprokázal účel úvěru.

116. Daňový subjekt dále v odvolání namítá, že jednal ekonomicky a racionálně a že jeho jednání postrádá daň zkracující smysl. Vysvětloval, že úroky z úvěru vytvořily daňový štít, který přinesl úsporu na dani z příjmů právnických osob cca 2,23 % ze jmenovité hodnoty úvěru.

117. Na to žalovaný reagoval v odst. 252 napadeného rozhodnutí tak, že podle něj není povinností správce daně hledat jiná rozumná vysvětlení postupu daňového subjektu, ale prokázat, že došlo k nestandardním okolnostem uskutečněných transakcí souvisejících s úvěrem od Safinely a že ty v sobě skrývají daňový motiv.

118. S tím však soud nesouhlasí. Postavily-li daňové orgány své rozhodnutí na spojenosti osob (daňového subjektu a Safinely) podle ustanovení § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů, bylo povinností daňových orgánů prokázat, že tyto osoby vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. Proto bylo povinností žalovaného řádně se zabývat jiným rozumným vysvětlením daňového subjektu pro jeho jednání, se kterým daňový subjekt přišel.

119. Konečně v odst. 253 dospívá žalovaný k závěru, že daňový subjekt nepřeložil žádné důkazní prostředky, které by věrohodně prokázaly, že náklady sloužily k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v roce 2018, a proto je podle žalovaného nepřiléhavé argumentovat daňovým štítem. Správce daně i žalovaný však současně opakovaně výslovně konstatovali, že se zdanitelností úrokových nákladů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů nezabývali. O to v řízení vůbec nešlo. Šlo o to, aby správce daně prokázal, že osoby vytvořily vztah převážně za účelem snížení základu daně. To se mu podle názoru soudu dostatečně nepodařilo, zejména proto, že se nevypořádal s argumentací daňového subjektu, kterou tvrdil ekonomickou racionalitu právního vztahu.

120. Soud souhlasí se správcem daně, že výše shrnuté okolnosti se skutečně jeví jako závažné, ovšem současně připomíná, že daňové orgány dovodily spojení z ustanovení bodu 5. Z jeho formulace vyplývá, že míří na situace, v nichž spolu osoby vytvoří vztah převážně z daňových motivů. Při takto zvolené právní kvalifikaci není primárně rozhodující, zda osoby účastnící se určité finanční transakce byly či nebyly ovládány stejnými osobami, nebo zda jednaly ve shodě (byť nelze vyloučit, že to může být doplňující okolností). Klíčovým kritériem vztahu uzavřeného převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty je právě převaha cíle ovlivnit základ daně či daňovou ztrátu, což jej odlišuje od jiných smluvních vztahů, které rovněž mohou mít za následek snížení základu daně či zvýšení daňové ztráty, avšak nikoli jako primární cíl smluvních stran (tak tomu bude typicky u úvěrových smluv sjednávaných s bankami). Smyslem úpravy § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů je tedy zamezit tomu, aby smluvní vztahy mezi soukromými subjekty sloužily pouze (či převážně) k získání daňové úlevy (srov. podobně rozsudek , bod 117).

121. Komplexní posouzení všech relevantních okolností tak, aby je bylo možno podřadit pod aplikaci ustanovení § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů se daňovým orgánům v projednávaném případě nepodařilo. Přestože označily řadu okolností působících v popsaném kontextu ve svém souhrnu podezřele, nevypořádaly se s klíčovou argumentací daňového subjektu, která mířila k podstatě věci dle zvolené právní kvalifikace. Toto je vada, která měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Právní závěry daňových orgánů nejsou podepřeny dostatečnými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí v kombinaci se zprávou o daňové kontrole není jasné, zda daňové orgány zpochybňují účel úvěru tvrzený daňovým subjektem, zda tento tvrzený účel zpochybňují od počátku k okamžiku, kdy byl úvěr uzavírán, k pozdějšímu okamžiku dodatků k úvěrové smlouvě, nebo zpochybňují až ekonomickou racionalitu toho, že si ho daňový subjekt „nechal“ i po roce 2017. Na jednu stranu totiž uvádějí, že původní tvrzený účel nezpochybňují, na druhou tak ale fakticky činí tím, jak hodnotí vysvětlení týkající se pachtovného. Ve výsledku není jasné, co přesně konkrétně daňové orgány zpochybňují, a to na základě kterých zjištění a úvah. Je totiž třeba rozlišovat mezi tím, zda náklady mají či nemají vztah k podnikatelské činnosti daňového subjektu jako takové (což míří k podmínkám generální klausule podle § 24 zákona o daních z příjmů) a speciálními podmínkami testu nízké kapitalizace podle § 25 odst. 1 písm. w) tohoto zákona při spojení osob pro vytvoření konkrétní vztahu převážně za účelem krácení daně. Tyto podmínky však daňové orgány na více místech směšují v pasážích, ve kterých vytýkají daňovému subjektu, že neprokázal, jak úvěr souvisí s jeho podnikatelskou činností. V projednávané věci to může znamenat, že vysvětlení daňového subjektu o ponechané části úvěru a pachtu patrně nepostrádá ekonomický smysl ve vztahu k podnikatelské činnosti daňového subjektu jako takové, popírá však původní účel, pro který daňový subjekt tvrdí, že si úvěr na počátku vzal. Takto jasně však závěry daňových orgánů ve vztahu k úvěru neznějí, proto v této části nemohou obstát.

122. Nad rámec uvedeného soud k žalobním námitkám doplňuje, že posuzovaní spojených osob ve speciálním případě při testu nízké kapitalizace je odlišné od posuzování spojení podle § 23 odst. 7 v kontextu snižování daňového základu. Druhé uvedené ustanovení primárně upravuje daňové posouzení cen mezi spojenými osobami a mechanismus úpravy základu daně. Test nízké kapitalizace obsahuje vlastní technickou úpravu, z ustanovení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů se z něj použijí jen věty čtvrtá a pátá, které obsahují užší definici spojených osob. Nezkoumají se již ceny obvyklé (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2024, čj. -97, bod 44; potvrzený rozsudkem NSS ze dne 28. 3. 2025, čj. -33). Na projednávanou věc je proto nepřiléhavá judikatura, na kterou odkazuje daňový subjekt v bodech 228 až 231 žaloby (rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2020, čj. -61 a tam citovaná judikatura), protože ta vznikla na jiném skutkovém a právním základě.

123. Ve vztahu k námitkám týkajícím se časového hlediska soud odkazuje na své obecné závěry v části týkající se dluhopisů, ty platí totožně. Spojení osob je třeba zkoumat ve vztahu k posuzovanému zdaňovacímu období. Součástí tohoto posouzení však nezbytně musí být okolnosti sjednání úvěrového nástroje, tím spíše u důvodu § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů, u něhož se zkoumá účel, pro který subjekty vztah navázaly.

124. Soud souhlasí se žalovaným, že je nepřípadné srovnání se situací X, v níž vkladatelé ztratili důvěru v banku a začaly hromadně vybírat své vklady.

6. Závěr

125. Soud žalobě nevyhověl v rozsahu námitek týkajících se nákladových úroků z dluhopisů vlastněných akcionáři daňového subjektu, shledal ji však důvodnou v části týkající se nákladů na úroky z úvěru od Safinely. Jelikož se napadené rozhodnutí vztahuje k jedinému platebnímu výměru za jedno zdaňovací období, nemohl soud oddělit správné části napadeného rozhodnutí od těch nesprávných. Zrušil proto napadené rozhodnutí jako celek a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení ( a 4 ).

126. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem soudu ( ). Pokud setrvá na své původní právní kvalifikaci, doplní dokazování a úvahy k tomu, že mezi sebou daňový subjekt a Safinela vytvořily vztah převážně za účelem snížení základu daně. Bude se u toho věnovat účelu poskytnutého úvěru a vypořádá se s obranou daňového subjektu na toto téma, včetně důkazních návrhů k účelu úvěru.

7. Náklady řízení

127. O nákladech řízení soud rozhodl podle Daňový subjekt měl ve věci plný úspěch, proto mu náleží náhrada důvodně vynaložených nákladů v řízení před soudem proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Celková výše nákladů činí 55 030 Kč a je tvořena těmito částkami podle :

− soudním poplatkem za žalobu ve výši 3 000 Kč;

− odměnou advokátovi za zastupování v řízení o žalobě za čtyři úkony právní služby (převzetí věci, žaloba, replika, účast na jednání před soudem). Odměna podle , advokátního tarifu činí 4 x 10 300 Kč, její výše je určena podle tarifní hodnoty odvislé od výše peněžitého plnění, nejvýše však částkou 500 000 Kč [ a advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025]. Ke každému ze čtyř úkonů právní služby je třeba připočíst 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle advokátního tarifu. To dohromady činí 43 000 Kč;

− částkou DPH ve výši 21 % z vypočtené odměny a paušálních náhrad (43 000 Kč), kterou je daňový poradce coby plátce DPH povinen odvést (analogicky , ve spojení s ,); ta činí 9 030 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny nahoru podle daňového řádu).

Soud nepřiznal daňovému subjektu odměnu za další vyjádření ze dne 2. 6. 2025. Daňový subjekt v něm neuvedl nic nového, jen opakoval svou předchozí argumentaci. Náklady na něj soud nevyhodnotil jako účelně vynaložené.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 17. září 2026

Mgr. Věra Jachurová v.r.

soudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje X.