Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
61 A 32/2025 - 40.pdf
PDF · 0 B
No categories available
61 A 32/2025 - 40
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Honusovou v právní věci
žalobce: M. K.,
zastoupený advokátem Mgr. Karlem Jindrákem
sídlem Černokostelecká 856/33, 100 00 Praha 10
proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje
sídlem 28. října 2771/117, 702 18 Ostrava
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2025 č. j. MSK 125223/2025, ve věci dopravního přestupku
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze 15. 10. 2025 č. j. MSK 125223/2025, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Český Těšín (dále také „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 9. 2025 č. j. MUCT/64995/2025, ve věci přestupků podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 a § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za které byla žalobci uložena pokuta ve výši 10 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč.
2. Žalobce v žalobě vymezil následující žalobní body:
1) Napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nepostupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění – dále jen „správní řád“), když skutková zjištění nahradil vlastními domněnkami a spekulacemi. Žalovaný nesprávně uzavřel, že výpovědi policistů jsou vzájemně souladné a prokazují držení mobilního telefonu žalobcem. Zatímco pprap. P. tvrdil, že telefon v ruce žalobce viděl, nstržm. K. výslovně uvedla, že telefon neviděla. Tento zásadní rozpor správní orgány bagatelizovaly a nevypořádaly se s jeho významem pro posouzení skutkového stavu. Žalobce má za to, že za situace, kdy druhá členka hlídky – nstrmž. K. byla schopna identifikovat řidiče protijedoucího vozidla, je nelogické tvrdit, že by si nevšimla telefonu, pokud by jej žalobce skutečně držel. Správní orgány rozpor mezi svědeckými výpověďmi překlenuly vlastní úvahou o tom, že svědkyně nstrmž. K. telefon neviděla proto, že se soustředila na řízení vozidla. Ke skutečnosti, že tato svědkyně rozpoznala řidiče, poté uvedly, že k rozpoznání osoby stačí letmý pohled, zatímco k rozpoznání telefonu je potřeba větší pozornosti. Tuto skutečnost označil správní orgán
I. stupně za „obecně známý fakt“, aniž by měl oporu v provedených důkazech. Správní orgán
I. stupně dle žalobce překročil meze volného hodnocení důkazů a nahradil dokazování nepřípustnými domněnkami. V důsledku přetrvávajících pochybností měl správní orgán I. stupně aplikovat zásadu in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch žalobce.
2) Odvolací námitky byly nedostatečně vypořádány. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je převážně pouhým převzetím argumentace správního orgánu I. stupně, aniž by reagovalo
na konkrétní výhrady týkající se rozporů ve výpovědích či věrohodnosti klíčového svědka. Místo přezkumu namítaných vad žalovaný pouze rozvinul vlastní spekulativní úvahy a setrval
na závěrech prvostupňového rozhodnutí.
3) Žalovaný nesprávně tvrdí, že přestupek je prokázán souhrnem několika důkazů, ačkoliv samotné držení telefonu potvrzuje pouze jedině svědecká výpověď pprap. P. Druhá policistka telefon neviděla, kamerové záznamy přestupek nezachytily a úřední záznamy pouze reprodukují tvrzení uvedeného svědka. Současně správní orgány mechanicky přiznaly vyšší věrohodnost policistovi, aniž by zohlednily okolnosti zpochybňující jeho nestrannost, zejména rozpory
ve výpovědích, zhoršené pozorovací podmínky, odmítnutí navržených důkazů k ověření možné motivace policistů a postup policejní kontroly vykazující znaky šikanózního jednání, když policisté po žalobci chtěli mimo jiné provedení orientačního testu na návykové látky. Žalobce také namítl neúplnost videozáznamů, kdy chybí pasáže, kdy policisté sedí v autě a vypisují oznámení. Za této situace nebyla vina žalobce prokázána bez důvodných pochybností.
4) Žalobce namítl absenci materiálního znaku přestupku předjíždění na přechodu. Žalovaný posoudil pouze formální znaky skutkové podstaty a opomenul zkoumat její materiální stránku. Žalobce uvedl, že jeho jednání bylo vyvoláno nestandardní a rychlou jízdou policejního vozidla bez použití výstražných zařízení a představovalo snahu uvolnit jízdní prostor a předejít nebezpečné situaci. Žalovaný se s touto argumentací nevypořádal věcně a pouze odkázal
na závěry správního orgánu I. stupně, čímž rezignoval na vlastní přezkumnou činnost. Žalobce proto považuje napadené rozhodnutí v této části za nesprávné a nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Žalobce poukázal na rozsudek NSS č. j. 5 As 104/2008-45.
3. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že převážná část žalobních námitek se kryje s námitkami odvolacími, resp. s námitkami vznesenými v průběhu správního řízení, s nimiž se správní orgány již vypořádaly; přesto je žalobce znovu opakuje, aniž by konkrétně reagoval na argumenty správních orgánů. Stěžejním důkazem o spáchání přestupku spočívajícího v držení telefonu za jízdy je výpověď svědka – policisty P., který tento skutkový děj viděl a popsal. Policistka K., druhá členka policejní hlídky, vypověděla, že tento skutkový děj neviděla. Obě výpovědi potvrzuje i obsah videozáznamu zachycující komunikaci policistů uvnitř služebního vozidla, kdy policistka říká: „To jsem neviděla, že má telefon, to já bych ti jinak neřekla“, na což policista odpovídá „Jo, v ruce“ (srov. také první stranu úředního záznamu o vyhodnocení kamerových záznamů ze dne 16. 6. 2025). Žalovaný zopakoval, že nejde o rozpor ve výpovědích, nýbrž o situaci, kdy jeden svědek držení telefonu viděl a druhý nikoliv. Taková situace přitom není na překážku prokázání přestupku ve spojení s dalšími důkazy (zejména videozáznamem prokazujícím výhledové poměry svědka a povětrnostní podmínky), jako tomu bylo např.
v obdobném případě řešeném rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2015 č. j.
20 A 28/2014-31 (jehož závěry následně potvrdil Nejvyšší správní soud – dále jen „NSS“-
v rozsudku ze dne 21. 1. 2016 č. j. 6 As 126/2015-42) nebo rozsudkem NSS ze dne 29. 6. 2016 č. j. 6 As 112/2016-30. Současně je tato situace zcela logicky vysvětlitelná tím, že svědkyně byla řidičkou služebního vozidla, a tedy z povahy věci nemohla při projíždění zatáčkou věnovat takovou pozornost protijedoucímu vozidlu jako její spolujezdec. K otázce, jak současně mohla identifikovat řidiče vozidla, žalovaný upozorňuje, že svědkyně vypověděla, že „když mi kolega sdělil, že mám jet za ním, tak jsem si uvědomila, že se jedná o osobu zdejšího podnikatele M. K.“. Z toho je zřejmé, že svědkyně věnovala řidiči protijedoucího vozidla pozornost pouze mimoděk a letmo, neboť teprve následně si uvědomila, kdo vozidlo řídí. Žalovaný proto nevidí nic nelogického na tom, že si svědkyně nevšimla mobilního telefonu v ruce řidiče. Žalovaný přitom nesdílí názor žalobce, že kdo vidí obličej řidiče, musí zákonitě vidět i ruku
s telefonem nad přístrojovou deskou (zjevně jiná situace by byla, pokud by řidič držel telefon
u ucha či v blízkosti obličeje). Z výpovědi svědkyně tedy nelze dovodit, že žalobce telefon v ruce držel, ani že ho nedržel. Dále, vzhledem k tomu, že žalobce měl telefon po spatření hlídky schovat pod úroveň palubní desky, je možné a pravděpodobné, že svědkyně zaznamenala osobu řidiče až poté, co již ruku s telefonem vidět nemohla. Provedení orientační dechové zkoušky (testu na přítomnost alkoholu/jiné návykové látky v krvi řidiče) je standardním úkonem, k němuž je policista oprávněn vyzvat řidiče i bez předchozího konkrétního podezření, tedy preventivně – na rozdíl od lékařského vyšetření (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2012 č. j. 7 As 151/2011-77 obsáhle citovaný v napadeném rozhodnutí). Nemůže se tedy jednat o šikanózní postup.
K úplnosti videozáznamů srov. odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 17 a 18. Žalobce nevznesl žádné tvrzení o tom, co podstatného se dělo při této části silniční kontroly, která je zachycena pouze na záznamu z vozidlové kamery a během níž policisté s žalobcem nijak nekomunikují. Vzhledem k tomu, že videozáznamy nezachycují přestupkový děj, nýbrž až průběh silniční kontroly po spáchání přestupku, nemůže mít skutečnost, že část silniční kontroly, kdy jsou policisté uvnitř služebního vozidla, na nich není zachycena, žádný vliv na prokázání samotného přestupku. Vzájemná komunikace policistů ve služebním vozidle je přitom na jednom z videozáznamů zachycena (viz výše). Požadavek na prokazování ovlivnění policistů „čárkovým systémem“, kdy podle tvrzení žalobce byli pod tlakem, neboť neměli před koncem směny vykázán ještě žádný přestupek, je předně naprostou fabulací žalobce a dále je toto tvrzení vyvráceno skutečností, že policisté směnu (noční) začínali, nikoliv končili, jak vypověděla svědkyně K. Podobná motivace je tedy vyloučena.
4. Pokud jde o přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o silničním provozu, žalovaný setrval na tom, že materiální znak tohoto přestupku byl naplněn. K námitkách žalobce ohledně důvodu zrychlování jeho vozidla a tvrzeného uvolnění jízdního pruhu policejnímu vozidlu se podrobně vyjádřily oba správní orgány. Z videozáznamu zachycujícího předjíždění je zcela zjevné, že k takovému manévru žalobce žádným způsobem nucen nebyl, a nemohlo se tak jednat o krajní nouzi, neexistovalo zde žádné nebezpečí, které by žalobce musel odvracet, naopak žalobce předjížděním mohl potenciálně ohrozit osoby, které by se mohly nacházet na přechodu pro chodce. Konečně žalovaný konstatuje, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek, jak již bylo mnohokrát judikováno. Jestliže se tedy odvolací správní orgán ztotožní
s tím, jak věc hodnotí správní orgán prvního stupně, je oprávněn na jeho závěry odkázat, aniž by musel jinými slovy opakovat totéž. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
5. Žalobce v replice zopakoval a rozvinul argumentaci k druhému skutku uvedenou již v žalobě.
6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen „s. ř. s.) a byl vázán obsahem žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.).
7. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že správní orgán I. stupně na základě „oznámení přestupku“ Policií ČR ze dne 14. 6. 2025 a spisové dokumentace Policie ČR spis. zn. KRPT-141133/PŘ-2025-070311, které mu byly doručeny dne 17. 6. 2025, požádal Policii ČR o doplnění zaslaného spisového materiálu o kamerový záznam z městského kamerového systému a po jeho doručení zahájil řízení doručením písemnosti „Oznámení o zahájení řízení o přestupcích a předvolání obviněného k ústnímu jednání“ ze dne 30. 7. 2025 a současně žalobce předvolal
k ústnímu jednání nařízenému na den 28. 8. 2025. Součástí písemností bylo poučení, že právě při tomto ústním jednání bude žalobci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. K tomuto ústnímu jednání byli předvolání k podání svědecké výpovědi rovněž pprap. Š. P. a nstržm. Bc. M. K., DiS., policisté ČR, kteří odvolatele dne 29. 5. 2025 jako řidiče vozidla Mercedes-Benz G 500, RZ: X po zastavení kontrolovali. Dne 26. 8. 2025 se žalobce a jeho zmocněnec dostavili ke správnímu orgánu I. stupně k nahlížení do spisu, což jim bylo umožněno a pořídili si fotodokumentaci spisového materiálu a byla jim vyhotovena kopie kamerových záznamů. Žalobce a zmocněnec uvedli, že se nezúčastní ústního jednání dne 28. 8. 2025, zmocněnec požadoval zaslání protokolu z jednání do datové schránky a požadoval lhůtu 10 dnů ode dne doručení protokolu, k vyjádření k podkladům a navržení doplnění dokazování, což bylo správním orgánem I. stupně akceptováno. Dne 28. 8. 2025 se žalobce bez náležité omluvy a dostatečného důvodu k nařízenému ústnímu jednání nedostavil, ústní jednání se konalo v souladu s ustanovením § 80 odst. 4 zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v platném znění (dále jen „zákon o přestupcích“) bez přítomnosti obviněného. U jednání bylo provedeno dokazování listinnými důkazy obsaženými ke dni konání ústního jednání ve spisové dokumentaci, včetně záznamů z kamery umístěné ve služebním vozidle Policie ČR, záznamu z kamery umístěné na oděvu policisty, který zachycuje průběh kontroly a záznamu z kamery městského kamerového systému, který mj. zachycuje předjíždění žalobcova vozidla bezprostředně před přechodem pro chodce a
na přechodu pro chodce. Poté bylo provedeno dokazování svědeckými výpověďmi pprap. Š. P. a nstržm. Bc. M. K., DiS., policistů ČR, kteří odvolatele dne 29. 5. 2025 jako řidiče vozidla Mercedes-Benz G 500, RZ: X po zastavení kontrolovali. Protokol o ústním jednání byl žalobci doručen dne 29. 8. 2025. Dne 2. 9. 2025 byla správnímu orgánu I. stupně doručena písemnost „Vyjádření obviněného M. K. k podkladům rozhodnutí, Návrh obviněného na doplnění dokazování“, v níž žalobce navrhl doplnění dokazování. K námitkám a návrhům uvedeným v této písemnosti se správní orgán I. stupně vyjádřil na stranách 7 až 16 napadeného rozhodnutí. Dne 3. 9. 2025 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání obou přestupků. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím.
8. U ústního jednání před krajským soudem dne 23. 9. 2026 účastníci řízení setrvali na své dosavadní argumentaci. Žalobce v případě druhého skutku kladl důraz především na svou snahu úhybnou reakcí pomoci vysokou rychlostí se blížícímu policejnímu vozidlu, která byla nesprávně pochopena. Žalobce k důkazu navrhl u soudního jednání přehrát videozáznamy, které jsou součástí správního spisu. Dále navrhl, aby si soud vyžádal od Policie ČR kamerové záznamy doplněné o zvukový záznam, aby bylo zřejmé, jak probíhala verbální komunikace mezi policisty poté, co měl být žalobce spatřen s mobilním telefonem. Tím by mohla být prokázána určitá animozita vůči jeho osobě, čemuž by odpovídal následný z jeho pohledu šikanózní průběh policejní kontroly, kdy byl žalobce vyzván k provedení testu na alkohol a také testu na přítomnost jiných návykových látek.
9. Podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu, fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu s § 7 odst. 1 písm. c) drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.
10. Podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o silničním provozu, fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla předjíždí vozidlo
v případě, kdy je to obecnou, místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích zakázáno.
11. V 1) žalobním bodě žalobce tvrdil nevypořádaný rozpor ve svědeckých výpovědích.
12. Krajský soud na základě obsahu správního spisu dospěl k závěru, že mezi výpověďmi policistů zásadní rozpor neexistuje. Zatímco pprap. P. konzistentně tvrdil, že viděl žalobce držet
v ruce mobilní telefon, policistka K. vypověděla, že tuto skutečnost sama neviděla. Nejedná se tedy o situaci, kdy by jeden svědek tvrdil, že telefon v ruce žalobce viděl, a druhý svědek by tvrdil, že žalobce telefon v ruce nedržel. V takovém případě by si výpovědi svědků vzájemně odporovaly. Taková situace však v posuzovaném případě nevznikla, výpovědi policistů si vzájemně neodporují. Ani skutečnost, že policistka K. rozpoznala tvář řidiče, nevylučuje, že neviděla hovorové zařízení. Názor žalobce, že pokud jej policistka poznala, musela by také vidět, že drží mobilní telefon, je nepodloženou spekulací. Žalovaný v napadeném rozhodnutí logicky vysvětlil, proč mohla být pozorovací schopnost obou členů policejní hlídky rozdílná. Policistka současně vykonávala řízení služebního vozidla, zatímco pprap. P. byl spolujezdcem, a proto se mohl plně soustředit na pozorování protijedoucího vozidla. Krajský soud nesdílí názor žalobce, že žalovaný při svém rozhodování vycházel z nepřípustných spekulací, naopak má za to, že žalovaný logicky vyhodnotil důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Úvaha žalovaného, že řidička služebního vozidla nemohla věnovat stejnou pozornost protijedoucímu vozidlu jako spolujezdec, odpovídá běžné životní zkušenosti a nevyžaduje zvláštní dokazování. Stejně tak není nelogické, že osoba může při letmém pohledu rozpoznat známého člověka, aniž by současně zaznamenala konkrétní předmět držený v jeho ruce. Navíc za situace, kdy z výpovědi svědka P. vyplývá, že žalobce měl po spatření hlídky telefon schovat pod úroveň palubní desky. Svědek netvrdil, že žalobce telefon držel
u obličeje nebo u ucha, ale že jej držel v ruce. Žalobce staví svou argumentaci na nepodloženém předpokladu, že rozpoznání identity řidiče automaticky znamená schopnost identifikovat také předmět nacházející se v jeho ruce. Takový závěr však z dokazování ani z logiky věci nevyplývá. Žalovaný proto v napadeném rozhodnutí nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů. První žalobní bod je nedůvodný.
13. V 2) žalobním bodě žalobce namítl nepřezkoumatelné a nedostatečné vypořádání odvolacích námitek.
14. Obsahem napadeného rozhodnutí má soud za prokázané, že žalovaný se
s odvolacími námitkami vypořádal v rozsahu odpovídajícím jejich obsahu a srozumitelně vysvětlil, proč je nepovažuje za důvodné, a to na str. 12-20 napadeného rozhodnutí. Žalobce v žalobě neuvedl, které konkrétní odvolací námitky považuje za nevypořádané a z jakých důvodů. Tím však neposkytl soudu konkrétní rámec soudního přezkumu, jak vyžaduje recentní judikatura správních soudů (viz např. rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78, publikovaný
ve Sb. NSS pod č. 2162/2011). Krajský soud není oprávněn ani povinen domýšlet za žalobce jeho neúplná žalobní tvrzení, postupoval by tak v rozporu s dispozitivní zásadou, jíž je správní soudnictví ovládáno, a také v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení.
15. Žalobce nicméně konkrétně uvedl to, že žalovaný nereagoval na výhrady týkající se rozporu
ve výpovědích svědků a věrohodnosti svědka. K otázce rozporu ve svědeckých výpovědích se krajský soud podrobně vyjádřil v argumentaci k předchozímu žalobnímu bodu, na niž tímto odkazuje a doplňuje, že žalovaný se se shodnou odvolací námitkou vypořádal na str. 13 napadeného rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem, který krajský soud plně aprobuje. Otázka věrohodnosti svědka bude vypořádána v rámci posouzení důvodnosti žalobního bodu 3).
16. Nedůvodná je také námitka, že žalovaný v napadeném rozhodnutí přejímal závěry správního orgánu I. stupně. Pokud se žalovaný s některými otázkami vypořádal toliko převzetím či osvojením závěrů správního orgánu I. stupně, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí NSS i s právní doktrínou, že řízení před správními orgány I. a II. stupně tvoří jeden celek. Zásadou jednoty správního řízení se zabývaly např. rozsudky NSS sp. zn. 6 Ads 134/2012, sp. zn. 6 As 161/2013 nebo sp. zn. 2 Ads 171/2019.
17. Na základě obsahu správního spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí soud v míře obecnosti odpovídající formulaci žalobního tvrzení shrnuje, že napadené rozhodnutí považuje
za srozumitelné, plně přezkoumatelné a věcně správné. Učiněné závěry jsou podloženy obsahem správního spisu. Žalovaný vypořádal odvolací námitky přezkoumatelným a věcně správným způsobem. Ani druhý žalobní bod krajský soud důvodným neshledal.
18. V 3) žalobním bodě žalobce namítl, že přestupek je prokázán jediným důkazem, a to svědeckou výpovědí policisty P., jehož věrohodnost zpochybnil tvrzeným rozporem ve výpovědích policistů, obtížnou pozorovatelností kvůli odleskům na čelním skle vozidla žalobce, motivací policistů (tzv. čárkový systém), šikanózním postupem při dopravní kontrole.
19. Obsahem správního spisu má krajský soud za prokázané, že spáchání přestupku bylo žalobci prokázáno svědeckou výpovědí policisty P. a také videozáznamem. Ten sice není přímým důkazem, skutek neprokazuje, ale jsou z něj zřejmé výhledové poměry policistů, kteří mohli přestupek bez problémů vidět. Při shlédnutí videozáznamu si nelze nepovšimnout, že obě vozidla se míjela na pozemní komunikaci v zatáčce, což vyžadovalo snížení jejich rychlostí, a to poskytlo svědkovi delší čas k optickému vnímání. Současně tato okolnost snižovala možnost řidičky rovněž plnohodnotně vnímat protijedoucího řidiče, neboť se věnovala řízení vozidla v zatáčce. Okna vozidla žalobce nebyla zatmavěna. Z uvedeného tedy plyne, že stěžejním důkazem je výpověď policisty, který měl velmi dobré výhledové poměry.
20. Krajský soud v souladu s konstantní judikaturou NSS konstatuje, že držení hovorového zařízení řidičem při jízdě ve vozidle patří k mezi obtížně zachytitelné přestupky (taková jednání, která lze z velké vzdálenosti pozorovat jen stěží a která se navíc odehrávají uvnitř jedoucího vozidla obviněného), byť pozorovatelné pouhým okem. Takový přestupek je proto často prokazován pouze svědeckými výpověďmi zasahujících policistů a není neobvyklé, ž proti sobě stojí tvrzení policistů a obviněného z přestupku. Z tohoto důvodu je u tohoto typu přestupků třeba klást vyšší nároky na přesvědčivost důkazů (srov. přiměřeně rozsudek NSS sp. zn. 7 As 102/2010), a tedy věrohodnost svědecké výpovědi policistů, kterou mohou mj. snižovat především důkazy svědčící o jejich zaujatosti vůči osobě obviněného nebo o narušení jejich nestrannosti způsobené např. způsobem jejich hodnocení nebo odměňování. Nedostatku nestrannosti policistů může nasvědčovat také zbytečná a neobvykle důkladná prohlídka vozidla, která následovala poté co obviněný řidič odmítl podepsat souhlas s blokovou pokutou za přestupek (srov. rozsudek NSS sp. zn. 7 As 83/2010). Judikatura správních soudů přitom připouští, aby skutkový závěr
o spáchání tohoto typu přestupku byl opřen o svědeckou výpověď toliko jednoho policisty
není-li jeho věrohodnost zpochybněna (např. rozsudek NSS ze dne 21. 1. 2016 č. j.
21. K tomu, aby byla zpochybněna věrohodnost svědka, musí existovat důkazy o jeho zaujatosti vůči obviněnému či jiných relevantních skutečnostech ve výše uvedeném smyslu (viz předchozí odstavec tohoto rozsudku).
22. V nyní posuzované věci z obsahu správního spisu neplyne, že by o věrohodnosti či nestrannosti svědka pprap. P. vyvstala jakákoliv pochybnost. K rozporu ve výpovědích obou policistů se krajský soud vyjádřil již v odst. 12 tohoto rozsudku, na což plně odkazuje. Videozáznam zachycující okamžik, kdy svědek držení telefonu žalobcem spatřil, vyhodnotil žalovaný na str. 14 napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem, s nímž se krajský soud ztotožnil a navázal na něj v odst. 19 tohoto rozsudku. Lze uzavřít, že výhledové podmínky svědka byly velice dobré. Otázku odlesku na čelním skle žalobcova vozidla vyhodnotil žalovaný rovněž na str. 14 napadeného rozhodnutí způsobem, jenž krajský soud plně aprobuje.
23. Pokud jde o tzv. čárkový systém, tedy snahu policistů o co nejlepší výkon v rámci probíhající služby, jedná se o zcela spekulativní a nepodložené tvrzení žalobce, které nemá racionální základ. Neúplnost videozáznamů (chybějící zvuk u některých částí) žalovaný přesvědčivě vysvětlil na str. 17 napadeného rozhodnutí a krajský soud se s tímto hodnocením plně ztotožnil. Tyto části videozáznamu nemají žádnou vypovídací hodnotu, neboť se netýkaly samotného skutku ani policejní kontroly, ale zachycovaly toliko dobu, kdy policisté seděli ve služebním vozidle a s žalobcem nekomunikovali.
24. V této souvislosti soud uvádí, že neshledal důvod k provedení důkazu přehráním kamerových záznamů u soudního jednání dne 23. 9. 2026 pro nadbytečnost, neboť účastníkům řízení i soudu je jejich obsah dostatečně znám. Obsahem správního spisu má soud za prokázané, že správní orgán I. stupně umožnil žalobci přehrát si tyto důkazy na flash disk (viz protokol o dostavení se osoby k uplatnění jejích procesních práv ze dne 26. 8. 2025).
25. Krajský soud také nepřistoupil k provedení dalšího důkazu navrženého žalobcem u soudního jednání, tj. vyžádání ozvučených videozáznamů od Policie ČR za účelem zjištění obsahu verbální komunikace mezi oběma policisty poté, co měl být žalobce spatřen s mobilem v ruce, aby bylo možno posoudit, zda z něj neplyne jejich animozita vůči žalobci. Jak krajský soud vyhodnotil již výše, z obsahu správního spisu neplynou žádné poznatky, které by naznačovaly předpojatost policistů či jejich šikanózní chování vůči žalobci. Navržený důkaz je snahou žalobce zpochybnit věrohodnost svědka, která je však vedena zcela nepodloženými domněnkami.
26. Nevěrohodnost svědka nelze dovozovat ani z provedení orientačních testů na návykové látky. Jak uvedl žalovaný, jde o standardní praxi, která není podmíněna existencí konkrétního podezření. Z videozáznamu o policejní kontrole, jenž je obsahem správního spisu, je naopak evidentní, že postup policistů při kontrole žalobce byl naprosto korektní a standardní, průběh kontroly byl velmi poklidný, policisté neprováděli detailní kontrolu vozidla, tedy nevykazovali žádné znaky přehnané horlivosti. Jejich chování neneslo také žádné znaky šikanózního postupu. Krajský soud se ztotožňuje s popisem obsahu tohoto videozáznamu provedeným žalovaným na st. 17 odst. 1 napadeného rozhodnutí.
27. Na základě shora uvedené argumentace neshledal krajský soud ani třetí žalobní bod důvodným.
28. V posledním žalobním tvrzení žalobce zpochybnil druhý skutek, jímž byl uznán vinným. Namítl absenci materiálního znaku přestupku a nesprávné posouzení okolností předjíždění, jehož se dopustil na přechodu pro chodce.
29. Na základě obsahu správního spisu (videozáznam z městské kamery) má krajský soud za to, že žalobce nebyl k předjíždění na přechodu pro chodce donucen jízdou policejního auta ani že by odvracel bezprostředně hrozící nebezpečí. Z videozáznamu taková situace nevyplývá a žalobce v žalobě, neuvedl ani neosvědčil nic, co by jeho verzi skutkového stavu prokazovalo. Z logiky věci plyne, že pokud by žalobce chtěl být nápomocen údajně zasahujícím policistům jedoucím v policejním vozidle za ním, měl své vozidlo spíše zastavit nebo uhnout co nejvíce z trasy policejního vozidla. Nic takového žalobce neučinil. Z videozáznamu je zřejmé, že policejní auto jelo sice zvýšenou rychlostí, ale bez zapnutých výstražných světel. Z ničeho také neplyne, že by žalobci hrozil střet či jiné bezprostřední nebezpečí. Samotný subjektivní pocit žalobce, že se
za ním jedoucí policejní vozidlo rychle přibližuje, nemůže bez dalších okolností založit existenci krajní nouze. Z videozáznamu je dále seznatelné, že žalobce poté, co předjel jiné vozidlo v místě přechodu pro chodce, ujížděl dále nezměněnou rychlostí a držel se přitom v levém pruhu vozovky, tedy v trase za ním jedoucího policejního vozidla. Ani toto jeho jednání nenasvědčuje snaze usnadnit jízdu policejnímu vozidlu. Krajský soud proto žalobcem předestřené verzi druhého skutku neuvěřil a shodně s žalovaným má na základě videozáznamu naplnění skutkové podstaty druhého přestupku žalobcem za jednoznačně prokázané.
30. Pokud jde o materiální stránku tohoto druhého přestupku, žalovaný se s touto otázkou přesvědčivě vypořádal na str. 20 odst. 5 a 6 napadeného rozhodnutí. Krajský soud se s jeho argumentací plně ztotožnil. Předjíždění v prostoru přechodu pro chodce patří mezi jednání, která ze své povahy ohrožují bezpečnost silničního provozu. Pro závěr o společenské škodlivosti není rozhodující, zda se v daný okamžik na přechodu chodci nacházeli či nikoliv. Také tento žalobní bod je nedůvodný.
31. Soud na základě obsahu správního spisu shrnuje, že správní orgány obou stupňů
ve svých rozhodnutích vyšly z náležitě zjištěného skutkového stavu věci a provedené důkazy jsou dostatečným a věrohodným podkladem pro prokázání odpovědnosti žalobce za předmětné přestupky. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů shledal soud srozumitelnými, přezkoumatelnými a věcně správnými. Ve věci nedošlo ze strany správních orgánů k porušení zásady in dubio pro reo, která se uplatní v případě, kdy jsou o vině obviněného důvodné pochybnosti, ty v posuzované věci nenastaly, vina byla žalobci v obou případech jednoznačně prokázána.
32. S ohledem na shora uvedené krajský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
33. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly v tomto soudním řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení:
Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ostrava 23. září 2026
JUDr. Miroslava Honusová
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje P.S.