Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
24 A 34/2026 - 16.pdf
PDF · 0 B
No categories available
24 A 34/2026 - 16
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Petrou Kamínkovou ve věci
žalobce: X. Y., státní příslušnost Ukrajina
bytem X.
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce
takto:
I. Zásah žalovaného spočívající v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce podle § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb., o kterém žalovaný informoval žalobce dne 21. 8. 2026, byl nezákonný.
II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku dočasné ochrany.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobce se svou žalobou u zdejšího soudu domáhá ochrany před postupem žalovaného, který dne 21. 8. 2026 žalobce informoval, že jeho dočasná ochrana zanikla podle § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“). Soud v této věci opakovaně konstatuje, že citované ustanovení je v rozporu s unijním právem, konkrétně se směrnicí č. 2001/55/ES, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob (dále jen „směrnice o dočasné ochraně”).
Žaloba
2. Žalobce v žalobě uvádí, že se na jaře 2026 registroval k dočasné ochraně, přičemž ta mu byla prodloužena do 30. 9. 2026 a na den 29. 9. 2026 měl sjednaný termín osobní schůzky na pracovišti žalovaného k vyznačení vízového štítku k dalšímu prodloužení dočasné ochrany. Během platnosti dočasné ochrany se žalobce přestěhoval ke své manželce s tím, že změnu pobytu oznámil jeho ubytovatel dne 7. 8. 2026. Dne 10. 8. 2026 pak žalobce ohlásil změnu adresy skrze příslušný formulář. Dne 21. 8. 2026 se žalobce prostřednictvím emailu dozvěděl, že je možné, že některé z osob, která byla registrována k dočasné ochraně z tohoto emailu, zanikla z výše uvedeného důvodu dočasná ochrana [pozn. městského soudu, výše v emailu byl uveden odkaz na § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina, v předmětu emailu bylo uvedeno Zrušení dočasné ochrany].
3. Žalobce má za to, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina je v rozporu s právem Evropské unie. Konkrétně toto ustanovení považuje za rozporné s čl. 8 a čl. 17 směrnice o dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně zakotvuje pouze nutné minimum, které členské státy musí v případě hromadného přílivu poskytnout. Členský stát smí podle žalobce zakotvit pouze úpravu příznivější a nikoli právní úpravu méně příznivou. Se zánikem dočasné ochrany podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina směrnice o dočasné ochraně vůbec nepočítá.
4. Žalobce též uvedl, že je mu znám rozsudek ze dne 28. 6. 2026, č. j. 43 A 7/2026-23, kde městský soud obdobné žalobě vyhověl. Žalovaný sice stav před prohlášením zániku obnovil, současně však ukončil platnost dočasné ochrany proto, že se tamější žalobce neregistroval k prodloužení dočasné ochrany. Jelikož se žalobce obává, že v projednávané věci nastane podobná situace, navrhl, aby soud konstatoval, že nezákonný byl i zásah žalovaného spočívající ve zrušení termínu návštěvy pracoviště žalovaného za účelem prodloužení dočasné ochrany a aby obnovil možnost žalobce prodloužit dočasnou ochranu a za tímto účelem mu stanovil nový termín návštěvy pracoviště žalovaného tak, aby byla zachována kontinuita jeho dočasné ochrany.
Vyjádření žalovaného
5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany zaniklo ze zákona. Nevedl tedy žádné řízení, spis a ani nevydával rozhodnutí.
6. Žalovaný konstatoval, že žalobci byla na základě žádosti ze dne 13. 1. 2026 prodloužena platnost stávajícího pobytového oprávnění do 30. 9. 2026. Policie České republiky (dále jen „policie“) provedla dne 21. 5. 2026 pobytovou kontrolu a zjistila, že se žalobce nezdržuje na hlášené adrese. Za takové situace se místem pobytu stává adresa pracoviště žalovaného (Tuřanka 1554/11b, 627 00 Brno Slatina). Vzhledem k tomu, že místo pobytu bylo hlášeno po dobu 90 dnů (podle žalovaného od 21. 5.) v sídle pracoviště žalovaného, došlo dle žalovaného k zániku dosavadního oprávnění za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina.
7. Rozpor § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina s právem EU žalovaný neshledává. Má za to, že mylné přesvědčení o rozporu s právem EU je důsledkem nerozlišování oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany a dočasné ochrany jako takové. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jsou členské státy povinny přijmout opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám, které požívají dočasnou ochranu, a to na celé období trvání dočasné ochrany. Konkrétní podmínky vydání takového povolení k pobytu, včetně jeho skončení, však mohou stanovit členské státy. Žalobce může podle žalovaného podat žádost znovu.
Posouzení věci soudem
8. Městský soud v Praze případ posoudil na podkladě § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.).
9. O věci samé rozhodl bez nařízení ústního jednání. Souhlas účastníků s takovým postupem presumoval (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).
10. Jelikož soud vydal toto rozhodnutí ve věci samé, nerozhodoval samostatně o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření.
11. Ochranu před nezákonným zásahem může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jedna z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 65, č. 603/2005 Sb. NSS).
12. Soud má za to, že všechny tyto podmínky jsou v projednávané věci splněny.
13. Podle žalovaného dočasná ochrana žalobce zanikla podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina. Mezi žalobcem a žalovaným není sporné, že se žalobce dozvěděl o zániku dočasné ochrany dne 21. 8. 2026. Podstatné je zodpovězení právní otázky, zda je uvedené ustanovení, podle kterého došlo k zániku dočasné ochrany, v rozporu s právem Evropské unie, jak tvrdí žalobce.
14. Touto otázkou se městský soud již opakovaně zabýval. Poprvé konstatoval rozpor § 5 odst. 8 písm. e) s unijním právem desátý senát v rozsudku ze dne 25. 9. 2025, č. j. 10 A 81/2025-41. Na jeho závěry opakovaně navázaly i další soudní oddělení (viz např. rozsudky ze dne 20. 11. 2025, č. j. 11 A 105/2025-45, ze dne 3. 12. 2025, č. j. 3 A 165/2025-26, ze dne 27. 2. 2026, č. j. 18 A 132/2025-21 nebo ze dne 29. 5. 2026, č. j. 1 A 7/2026-67). V nyní projednávané věci soud neshledal důvod se od uvedených rozsudků odchýlit. Ze závěrů uvedených rozsudků proto i nyní vychází a v podrobnostech na ně odkazuje.
15. V prvé řadě soud vychází z toho, že postup žalovaného na základě § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina může být nezákonným zásahem. Na základě uplynutí doby podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina mělo dojít k zániku jeho pobytového oprávnění. Žalovaný informoval žalobce prostřednictvím emailu, v jehož předmětu bylo uvedeno „Zrušení dočasné ochrany“, že jeho dočasná ochrana mohla z uvedeného důvodu zaniknout. Jednalo se tedy o faktický úkon, který nepředstavuje rozhodnutí, ale zásah podle § 82 s. ř. s.
16. Splněny jsou též první, druhá a pátá podmínka výše uvedeného testu. Zánik dočasné ochrany (a jeho vyznačení) směřuje přímo proti žalobci, který tím pozbyl oprávnění plynoucí z dočasné ochrany na území České republiky.
17. Splněná je i podmínka třetí, jelikož se jednalo o zásah nezákonný.
18. Podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany dále zaniká po uplynutí 90 dní, kdy bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu podle § 6 odst. 4. Podle § 6a odst. 4 Lex Ukrajina místem pobytu cizince po zrušení údaje o místě hlášeného pobytu na území České republiky je sídlo správního orgánu, který tento údaj úředně zrušil; v informačním systému cizinců je tento údaj označen jako adresa úřadu.
19. Ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) bylo do Lex Ukrajina vloženo novelou provedenou zákonem č. 24/2025 Sb., a to s účinností od 11. 2. 2025. Z důvodové zprávy novelizačního zákona č. 24/2025 Sb. se k novému ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) nepodávají žádné bližší informace. Podstatou tohoto ustanovení je ex lege zánik pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany za situace, kdy po uplynutí 90 dní bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu. Posuzované ustanovení je tedy na místě vnímat jako negativní následek (sankci) pro držitele dočasné ochrany, kteří místo hlášeného pobytu uvedli nesprávně či nepravdivě, potažmo po získání práv z dočasné ochrany na území České republiky přišli o právo či možnost užívat objekt, ve kterém svůj pobyt původně nahlásili, případně se na hlášeném místě fakticky nezdržují déle než 15 dnů, a tuto vadu v zákonem předvídané lhůtě neodstranili (viz § 6a odst. 1 až 3 Lex Ukrajina). Je evidentní, že zákonodárce hrozbou zánikem oprávnění k pobytu chce držitele dočasné ochrany motivovat k tomu, aby včas, řádně a pravdivě hlásili místa svého pobytu a stát tak měl přehled o tom, kde se na území České republiky nacházejí.
20. Soud ovšem souhlasí se žalobcem, že absence hlášené adresy pobytu ve státě, který dočasnou ochranu poskytuje, nemůže být důvodem pro neudělení dočasné ochrany, respektive pro její zánik, neboť takovýto požadavek nevyplývá ze směrnice o dočasné ochraně.
21. Podle bodu 12 preambule směrnice o dočasné ochraně z podstaty minimálních norem vyplývá pravomoc členských států v případě hromadného přílivu vysídlených osob zavádět nebo udržovat opatření příznivější pro osoby požívající dočasné ochrany. Podle bodu 22 preambule směrnice o dočasné ochraně je nezbytné stanovit kritéria pro vyloučení některých osob z dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob.
22. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tímto účelem budou vydány potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady. Podle odst. 2 bez ohledu na dobu platnosti povolení k pobytu uvedených v odstavci 1 nesmějí členské státy osobám požívajícím dočasné ochrany přiznávat méně výhodné podmínky než ty, jež jsou stanoveny v článcích 9 až 16.
23. Správní soudy, včetně Nejvyššího správního soudu v tzv. „dubnové“ judikatuře (rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023 - 27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024 - 42, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 - 42, a ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024 - 37) a na ni navazujících soudních rozhodnutích, opakovaně konstatovaly, že udělení dočasné ochrany podle Lex Ukrajina ve skutečnosti znamená „jen“ poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí, nikoli udělení, resp. přiznání dočasné ochrany jako takové. „Dočasná ochrana“ ve smyslu českých právních předpisů je tedy pouze jakousi legislativní zkratkou pro oprávnění k pobytu na území České republiky (jak je i zřejmé z § 2 Lex Ukrajina a § 2 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců). Jedná se jinými slovy o pobytové oprávnění, které jsou členské státy včetně České republiky povinny držitelům dočasné ochrany vystavit a poskytnout jim v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Potud není argumentace soudu v rozporu s postojem žalovaného, který ve svém vyjádření rozdíl mezi dočasnou ochranou a pobytovým oprávněním z ní vyplývajícím zdůrazňuje.
24. Z podstaty minimálních norem vymezených ve směrnici o dočasné ochraně ovšem vyplývá pravomoc členských států v případě hromadného přílivu vysídlených osob zavádět nebo udržovat toliko opatření příznivější pro osoby požívající dočasné ochrany. Pokud by však vnitrostátní systém byl méně příznivý, měl by členský stát zajistit doplňková práva stanovená ve směrnici o dočasné ochraně (viz bod 12 preambule směrnice o dočasné ochraně a bod 17 preambule prováděcího rozhodnutí). Nejvyšší správní soud k tomu uvedl (bod 33 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42) následující:
Již z této skutečnosti plyne, že členské státy mají pouze omezenou možnost odepřít práva plynoucí z dočasné ochrany osobám, které ji v Unii požívají na základě rozhodnutí Rady č. 2022/382. Podle článku 8 směrnice jsou totiž povinny přijmout opatření nezbytná k zajištění pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tím účelem jim musí vydat potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady. Jakékoli případné omezení v poskytnutí těchto práv tudíž musí být v souladu se směrnicí o dočasné ochraně a prováděcím rozhodnutím, a to pochopitelně i v případech unijním právem výslovně neupravených. Systémově se totiž jedná o vnitrostátní realizaci nároků či oprávnění přímo plynoucích z unijního práva.
25. Dokud dočasná ochrana trvá, nelze jinými slovy stanovovat omezení z ní plynoucích práv bez opory ve směrnici o dočasné ochraně. Žalovaný má jistě pravdu, že směrnice o dočasné ochraně nechává samotný konkrétní proces získávání pobytového oprávnění na vnitrostátním právu členských států. Soud ovšem připomíná, že v čl. 8 odst. 1 směrnice také jednoznačně stanoví, že členské státy učiní taková opatření, aby zajistily povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany na celé období trvání ochrany. Členský stát tak nemá pouze povinnost pobytové oprávnění vydat, má povinnost zajistit povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Této povinnosti žalovaný nedostál.
26. Obecně je ve veřejném zájmu, aby měl stát přehled o tom, kde jsou osoby disponující dočasnou ochranou ubytovány; už jen kvůli tomu, aby mohl těmto osobám skutečně zajistit přiměřené ubytování (srov. čl. 13 směrnice o dočasné ochraně). Pokud by totiž stát neměl přehled o tom, které prostory obývají a kde se vlastně nacházejí, stěží by mohl posuzovat, komu má pomoci v zajištění přiměřeného ubytování a komu pomáhat nemusí, neboť si ubytování zajistí samostatně. Evidence ubytování osob disponujících dočasnou ochranou je tedy esenciálním nástrojem k tomu, aby stát dostál svým závazkům ukotveným ve směrnici o dočasné ochraně a v prováděcím rozhodnutí.
27. Je však zřejmé, že vynucovat tento legitimní cíl hrozbou zániku práv plynoucích z dočasné ochrany neodpovídá povaze směrnice o dočasné ochraně jakožto minimálního standardu poskytovaných práv. Zákonodárce tak v § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina vytvořil nový, na směrnici o dočasné ochraně nezávislý důvod pro odnětí práv z dočasné ochrany. Tím dočasnou ochranu, byť třeba jen v určitém státě nebo na určitou dobu, fakticky negoval. Oproti „dubnové“ judikatuře (viz body 35 až 38 výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42) je tak podle soudu v tomto případě na místě argumentovat také taxativně koncipovaným výčtem čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, který členským státům stanoví možnosti vyloučení osob z poskytnutí dočasné ochrany. Je přitom evidentní, že obsah článku 28 směrnice o dočasné ochraně nijak nekoresponduje s obsahem § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina.
28. Argumentaci žalovaného, že žalobce fakticky z dočasné ochrany vyloučen nebyl, jelikož o ni mohl požádat znovu, soud neshledal relevantní. To, že mohl o dočasnou ochranu teoreticky znovu požádat, nic nemění na tom, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina jde nad rámec směrnice o dočasné ochraně a je v rozporu s požadavkem, aby členský stát zajistil trvání povolení k pobytu na celé období trvání dočasné ochrany.
29. Jak již v minulosti uvedl Soudní dvůr Evropské unie, ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to jak již v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak i v případě, že ji provedl nesprávně (např. rozsudek ze dne 6. 11. 2018, MaxPlanckGesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C684/16, bod 63). To je i zde posuzovaný případ, neboť zákonodárce tím, že nad rámec směrnice o dočasné ochraně přidal podmínku, na základě které může dojít k odnětí pobytového práva vyplývajícího z dočasné ochrany vnitrostátní úpravu pozměnil způsobem, který neodpovídá požadavkům směrnice, tj. ji provedl nesprávně.
30. Směrnice o dočasné ochraně je postavena na konstrukci, že členské státy mohou být vůči vysídleným osobám vstřícnější, nemohou se však vydat opačným směrem a stanovit těmto osobám podmínky méně příznivé. Právě to však Česká republika rozšířením důvodů pro zánik pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany učinila vložením § 5 odst. 8 písm. e) do Lex Ukrajina. Dané ustanovení je proto i pro obecné soudy pro rozpor s unijním právem neaplikovatelné (k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024-29, č. 4638/2024 Sb. NSS).
31. Jelikož soud dospěl k závěru, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina je v rozporu s právem Evropské unie, je nadbytečné posuzovat též otázku, zda byla splněna podmínka 90 dnů hlášeného pobytu v sídle žalovaného.
32. Soud přesto poukazuje na to, že ani vyjádření žalovaného nesvědčí o splnění podmínky 90 dnů. Žalovaný uvedl, že pobytová kontrola proběhla dne 21. 5. 2026 a od tohoto dne bylo jako místo pobytu žalobce hlášeno sídlo jeho pracoviště. Současně žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že tento stav trval pouze do 9. 8. 2026. To je méně než 90 dnů. Žalobce v žalobě tvrdil a přílohami dokládal, že žalobcův ubytovatel dne 7. 8. 2026 a žalobce dne 10. 8. 2026 ohlásili žalovanému změnu místa pobytu. Toto tvrzení žalobce žalovaný nijak nezpochybnil. Z tvrzení účastníků řízení tedy nevyplývá, že by bylo po dobu 90 dní místem pobytu žalobce pracoviště žalovaného.
33. Soud s ohledem na výše uvedené rozhodl o nezákonnosti zásahu žalovaného spočívajícího v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce a přikázal žalovanému, aby obnovil stav před prohlášením zániku jeho dočasné ochrany. Žalobce nedoložil, že žalovaný zrušil jeho termín návštěvy pracoviště k prodloužení dočasné ochrany a žalovaný se k této otázce nevyjádřil. Zrušení či neudělení termínu pro prodloužení dočasné ochrany (případně nevyznačení příslušného vízového štítku) je však obvyklým důsledkem nezákonného prohlášení zániku dočasné ochrany (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 11. 2025, č. j. 11 A 105/2026-45, bod 60). Ze shodného tvrzení účastníků řízení vyplývá, že žalobci byla na jaře prodloužena dočasná ochrana do 30. 9. 2026. Žalovaný nyní umožní žalobci registrovat se k prodloužení dočasné ochrany tak, aby žalobce nenesl negativní důsledky nezákonného zásahu žalovaného, a to i ve vztahu ke kontinuitě jeho dočasné ochrany.
Závěr a náklady řízení
34. Soud shledal žalobu důvodnou. Výrokem I proto v souladu s § 87 odst. 2 s. ř. s. deklaroval nezákonnost žalovaného zásahu. Jelikož se jedná o zásah s trvajícími následky, soud výrokem II zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku jeho dočasné ochrany.
35. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Od soudního poplatku byl žalobce osvobozen ze zákona. Ač byl v řízení úspěšný, neuplatnil ani jiné náklady řízení a soudu jiné náklady ani nevyplynuly z obsahu spisu. Žalobce v řízení nebyl zastoupený advokátem. Soud proto výrokem III. rozhodl tak, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává a IV. výrokem tak, že žalovaný na náhradu nákladů řízení nemá právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s.ř.s.). V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 30. září 2026
Petra Kamínková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje X. Y.