Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
20 Az 13/2026 - 33.pdf
PDF · 0 B
No categories available
20 Az 13/2026 - 33
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Volkovou ve věci
žalobce: S. A.
státní příslušnost Tuniská republika
toho času Pobytové středisko Havířov, Na Kopci 5,
735 64 Havířov – Dolní Suchá,
zastoupený Mgr. Ing. Tomášem Tillmannem, advokátem
sídlem Vrázova 1324/40, 703 00 Ostrava
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2026, č. j. OAM-386/ZA-ZA15-LE24-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Rozhodnutím ze dne 11. 6. 2026, č. j. OAM-386/ZA-ZA15-LE24-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu („zákon o azylu“). Žalobce proti napadenému rozhodnutí podal žalobu, neboť má za to, že došlo ke zkrácení jeho práv.
II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti
2. Žalobce dne 1. 4. 2026 v České republice požádal o mezinárodní ochranu. K žádosti sdělil, že je arabské národnosti, je sunnitským muslimem. Nemá politické přesvědčení, nebyl nikdy členem politické strany ani hnutí, není politicky aktivní. Jeho jedinou politickou aktivitou bylo to, že byl řadovým účastníkem demonstrací během arabského jara v roce 2011. Jednalo se však o ojedinělou aktivitu. Z Tuniska naposledy vycestoval v únoru 2024, letěl z Tuniska do České republiky s tranzitem ve Francii. Jednalo se toliko o návštěvu Tuniska, před tím pobýval již od roku 2019 v České republice, a to na základě přechodného pobytu blízkého rodinného příslušníka občana České republiky. Je zdravý, nemá žádné zdravotní omezení či zvláštní potřeby. K důvodům pro podání žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že je kritik režimu Kaísa Saída, který je prototypem dalšího diktátora. Žalobce usiloval o změnu režimu k lepšímu, ale vše se vrátilo do podobných kolejí, v jakých to bylo. Státní orgány hledají kohokoli, kdo je kritický vůči prezidentovi, žalobce je vůči němu kritický taktéž, proto by mohl být vystaven problémům. Jiné důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu neměl.
3. Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 9. 4. 2026 žalobce sdělil, že pobytové oprávnění v České republice mu skončilo, jelikož se rozešel s partnerkou. Zopakoval, že byl kritický vůči prezidentu Saídovi. V roce 2011 měl ideály. Saíd je u moci od roku 2019, v roce 2021 rozpustil parlament, v zemi se vrátila situace do stejného stavu, jako byla dříve. Žalobcova aktivita probíhala na sociálních sítích, Na messengeru a přes Facebook mu došly výhružky. Na svém Facebooku vyjadřoval názory na prezidenta Saída, všechny své příspěvky však smazal, Facebook „se mu celý nějak zavřel“. V příspěvcích uváděl, že jej Saíd zklamal, že má ve svých rukách veškerou moc. Všechny kritiky označuje jako zrádce, ale oni zrádci nejsou. Ze svého účtu komentoval žalobce příspěvky na oficiálních stránkách. Případů, kdy lidé komentovali příspěvky a skončili ve vězení, je více. Zpravodajské služby mají seznam kritiků, které pak zatýkají. Klidně takového člověka dostali z Alžírska do Tuniska. K dotazu žalovaného žalobce upřesnil, že se jednalo o případ „opozičníka“. Ale existují i případy obyčejných lidí, stovky jich byly zatýkány. Žalobce přispíval pod vlastním jménem. Na Messengeru dostal soukromou výhružku, psali mu, že si má dát jako osoba žijící v zahraničí pozor, že při návratu do Tuniska pozná, kdo je to Kaís Saíd. Tuto zprávu k dispozici nemá, nemůže se více než rok k účtu dostat. Žalobce byl v roce 2024 v Tunisku, kde se mu nic nestalo. K tomu žalobce sdělil, že se statistiky zatýkání zostřily, odkázal na opozičníka dovezeného z Alžírska. Teď by mu hrozilo zatčení. V roce 2025 byl žalobci vydán tuniský pas, aniž by tuniská strana žádala jeho návrat do Tuniska stíhání. Žalobce na tuto skutečnost reagoval tím, že netuší, proč mu tuniská strana pas vydala. Bez jakýchkoli represí a snahy mu byl vydán tuniský pas
4. Žalovaný následně shromáždil tyto podklady: Tunisko, Základní přehled o zemi ze dne 31. 10. 2025 a dále Tunisko, Informace MZV ČR, 151438-6/2025-MZV/LPTP ze dne 12. 11. 2025. Žalobce se seznámil s podklady rozhodnutí dne 29. 4. 2026. Navrhl doplnění podkladů rozhodnutí o článek neziskové organizace RASSD ze dne 15. 4. 2026. Tento článek žalobce zaslal žalovanému a ten jej nechal přeložit tlumočníkem.
5. Žalovaný následně vydal napadené rozhodnutí, v němž neshledal skutečnosti sdělené žalobcem pro udělení mezinárodní ochrany důvodnými. Dospěl k závěru, že žalobce nebyl ve vlasti pronásledován pro uplatnění politických práv a svobod dle § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný taktéž neměl za to, že by žalobce měl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalobce nesplňuje ani důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu, ani žalovaný nezjistil zvláštní zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Žalovaný se dále zabýval možnými důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a a dle § 14b zákona o azylu, načež žalobci doplňkovou ochranu neudělil. Žalovaný přes vnitřní nekonzistentnost a neucelenost žalobcových výpovědí, zejména ohledně aktivit na internetu, které nebyl schopen prokázat, zhodnotil, že existuje přiměřená pravděpodobnost věrohodnosti žalobcových tvrzení. Žalovaný shledal, že žalobce pro své uplatňování politických práv a svobod nečelí azylově relevantnímu pronásledování. Žalovaný zkoumal, jestli existuje přiměřená pravděpodobnost pronásledování a vysvětlil, že tomu tak s ohledem na individuální okolnosti případu není.
III. Obsah žaloby
6. Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce včasnou žalobou, v níž navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
7. Žalobce uvedl, že je odpůrcem prezidenta Kaíse Saída. Svůj odpor vůči prezidentovi projevoval na sociálních sítích, zejména na síti Facebook. Účet mu byl následně zablokován. Žalobce se obává, že by byl za své názory ve vlasti pronásledován, neboť tuniská vláda Facebook sleduje a osoby, které na této sociální síti projevují opoziční názory, tvrdě potírá. Žalobce se obává svého návratu do vlasti, protože byl kontaktován s výhružkou, že má svého jednání zanechat a v Tunisku pocítí důsledky. Situace se v Tunisku zhoršila v posledních dvou letech, v roce 2024 ještě takové obavy neměl.
8. Žalobce měl za to, že napadené rozhodnutí není založeno na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Žalovaný nezajistil dostatek podkladů k tomu, aby mohl vyvrátit obavy žalobce z pronásledování nebo rizika mučení nebo nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání.
9. Žalobce odkázal na dokumenty Amnesty International, Human Rights Watch a Euromedmonitor, ze kterých se podává, že se zvětšil počet trestních stíhání za tzv. cybercrime, v souvislosti s odporem k prezidentovi došlo k uložení trestu smrti. Základním způsobem represe je zatčení a zadržení. Počet zásahů do osobní svobody Tunisanů je možné vidět na počtu vězněných, který se od roku 2022 zvýšil z 23 000 Osob na 33 000 osob. Názor žalovaného, že obavy žalobce jsou nepřiměřené, je nesprávný. Situace v Tunisku se od roku 2024, kdy svou vlast žalobce navštívil, změnila.
10. Žalobce se obává, že se v důsledku napadeného rozhodnutí může stát obětí nezákonného a svévolného zadržení, trestního stíhání, nelidského nebo ponižujícího zacházení a trestání, není vyloučeno ani uložení trestu smrti. Mimo tyto obavy je podle žalobce zjevné, že bude omezena jeho svoboda slova.
IV. Vyjádření žalovaného
11. Žalovaný s těmito námitkami nesouhlasil. Uvedl, že v řízení zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu, shromáždil aktuální a relevantní informace o zemi původu a řádně posoudil všechna tvrzení žalobce. Dospěl k závěru, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona o azylu. Rozhodnutí považoval za zákonné, dostatečně odůvodněné a plně přezkoumatelné.
12. Podle žalovaného žalobní námitky nezpochybnily správnost ani zákonnost napadeného rozhodnutí a neprokázaly vytýkaná pochybení správního orgánu. Žalovaný proto odkázal na správní spis a vydané rozhodnutí, souhlasil s projednáním věci bez jednání a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.
V. Posouzení věci krajským soudem
13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, („s. ř. s.“), ve spojení s § 32 odst. 9 zákona o azylu. Krajský soud ve věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť pro tento postup byly splněny zákonem stanovené podmínky.
14. Žaloba není důvodná.
15. Krajský soud se zabýval napadeným rozhodnutím. Ačkoli žalovaný zjistil, že žalobcovy výpovědi v průběhu správního řízení nebyly vždy vnitřně konzistentní a ucelené, vycházel z přiměřené pravděpodobnosti výpovědi žalobce a z jeho tvrzení vycházel. To znamená, že se věcí věcně zabýval, aniž by toliko vyslovil závěr o případné nevěrohodnosti žalobce.
16. Podle § 12 zákona o azylu: „Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“
17. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav. Žalobce argumentoval tím, že za vyjádření politických názorů může hrozit postih i obyčejným občanům. Tento závěr však vyplývá i z napadeného rozhodnutí. Žalovaný se s žalobcem plně shoduje v tom, že i obyčejný občan kritizující režim prezidenta Kaíse Saída nebo nepříznivý vývoj v zemi může v Tunisku čelit perzekucím, zadržení, domovním prohlídkám, trestu vězení. U občanů Tuniska mohou být dotčena práva na svobodu, osobní bezpečnost, na spravedlivý proces či na svobodu projevu (blíže srovnej str. 5 napadeného rozhodnutí). Situace se v Tunisku zhoršuje, tuniský prezident omezuje práva občanů.
18. Shodné závěry, jaké vyslovil žalovaný v napadeném rozhodnutí, vyplývají i z důkazů, které uvedl žalobce v žalobě, konkrétně z internetových článků na stránkách www.amnesty.org, www.hrw.org a euromedmonitor.org. Krajský soud ani žalovaný nezpochybňují, že k potírání odporu opozice a trestání kritiky současného vládního režimu skutečně dochází. Postihování nejsou toliko politici, ale také občané, kteří jsou k režimu kritičtí. Krajský soud má tak za to, že žalovaný zjistil skutkový stav dostatečně a jeho závěry týkající se postihování občanů za kritiku režimu a zhoršování ochrany lidských práv se shodují s tvrzeními žalobce.
19. Žalovaný se proto zabýval, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti případu a azylový příběh žalobce pronásledování relevantní a přiměřeně pravděpodobné.
20. V rámci přezkumu důvodů pro udělení mezinárodní ochrany se tedy zkoumá možnost budoucího pronásledování, a to optikou standardu přiměřené pravděpodobnosti. Ten Nejvyšší správní soud vymezil v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 82, tak, že je dán tehdy, nebývá-li nežádoucí důsledek spojený s návratem neúspěšného žadatele o mezinárodní ochranu do země původu v případech obdobných jeho případu ojedinělý (srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008‑70, č. 1749/2009 Sb. NSS, nebo ze dne 23. 8. 2018, č. j. 1 Azs 137/2018‑50, č. 3801/2018 Sb. NSS). Jinak řečeno, standard přiměřené pravděpodobnosti hrozby z pronásledování je dán tehdy, dochází-li k nežádoucímu důsledku v obdobných případech natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem výjimečným. Samotná problematická situace v oblasti lidských práv v zemi původu nezakládá nárok na mezinárodní ochranu každému jejímu občanovi (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2020, č. j. 1 Azs 3/2020‑70). Stejně tak jej bez dalšího nezakládá ojedinělé uplatnění politických práv v autoritářském státě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2014, č. j. 7 Azs 35/2014‑29, či usnesení téhož soudu ze dne 22. 2. 2024, č. j. 2 Azs 350/2023‑27).
21. Žalovaný se přiměřenou pravděpodobností podrobně zabýval na straně 5 až 7 napadeného rozhodnutí. V tomto kontextu krajský soud připomíná, že není smyslem soudního přezkumu stále podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, což v této věci, resp. části, činí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či jeho rozsudky ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012-47). Žalobce při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že nemá žádné politické přesvědčení, nikdy nebyl členem žádné politické strany ani hnutí, není politicky aktivní a jeho jedinou politickou aktivitou ve vlasti byla účast na demonstraci během arabského jara v roce 2011. Žalobce své obavy z návratu odvozoval od protirežimních příspěvků na sociálních sítích. Jeho tvrzení si však protiřečí. Žalobce do protokolu o pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 9. 4. 2026 uvedl, že příspěvky proti prezidentu a režimu přidával hlavně minulý rok („Kdy jste tam ty příspěvky přidával? Hlavně to bylo minulý rok“), následně však uvedl, že se ke svému účtu na Facebooku nemůže víc než rok dostat („Nemohu se víc než rok k tomu účtu dostat“) a dále k dotazu, zda má nějaký důkaz, kterým by mohl doložit svou aktivitu, sdělil: „ne, už nic nepíšu. Poslední rok jsem nic nenapsal“. Dále uváděl, že na svém Facebooku vyjadřoval své názory na prezidenta Saída, následně však sdělil, že „já spíš ze svého účtu komentoval příspěvky na různých oficiálních stránkách“. Žalobce nebyl schopen dohledat ani jeden ze svých příspěvků, ačkoli tvrdil, že byly na oficiálních stránkách např. Radio Jauhara, Radio Mosaiq, či prezidenta. Žalobce nepředložil žalovanému žádné konkrétní důkazy o své aktivitě na sociálních sítích, kopii svých příspěvků. Žalovaný tak nemohl detailně zkoumat, zda žalobce skutečně vystupoval pod svým jménem či anonymně, zda zanechal digitální stopu, zda by tuto případnou stopu mohly tuniské orgány propojit s osobou žalobce. Žalovaný se tak ani nemohl zabývat obsahem sdílených příspěvků na sociálních sítích. Musel tak vycházet z obecných tvrzení žalobce, která se navíc rozcházela.
22. Žalobce namítal, že mu byla doručena přes aplikaci Messenger zpráva z neznámého zdroje, která jej varovala, ať si dá pozor a v případě návratu do Tuniska pozná, kdo je Kaís Saíd. Tuto zprávu již žalobce neměl k dispozici, žalovaný tak vycházel z jeho tvrzení. Přestože žalobce v žalobě namítá, že má obavy z návratu do Tuniska právě i z důvodu této zprávy, tak jeho jednání tomu neodpovídá, jelikož v roce 2024 Tunisko navštívil. V zemi nebyl nikterak perzekuován, stíhán, nevzbudil žádnou pozornost státních orgánů. Do země se dopravil letecky, tedy legální cestou. Návrat do České republiky mu nebyl nijak znemožněn. V květnu 2025 si žalobce na tuniském zastupitelském úřadě bez jakýchkoli komplikací vyřídil cestovní pas. Z uvedeného vyplývá, že žalobce žádnou pozornost u tuniských úřadů nevzbudil, žalobce se sám kontaktu s tuniskými orgány nevyhýbá. Vzhledem k všemu výše uvedenému ve spojení s judikaturním závěrem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017-36: „v rámci přezkumu důvodů pro udělení mezinárodní ochrany je tedy zkoumána možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti, což znamená, že tato možnost musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická, rozhodně však nemusí dosahovat či přesahovat 50 % (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, a ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010-112),“ má soud za to, že se v případě žalobce nejeví pravděpodobné, že bude po svém návratu do země pronásledován.
23. Je třeba připomenout, že řízení o udělení mezinárodní ochrany nemůže mít za cíl chránit všechny osoby, které sice mají určité protirežimní názory, avšak jejich projevy nejsou takového charakteru, aby kvůli nim těmto osobám hrozilo pronásledování či vážná újma [srov. rozsudek Městského soudu ze dne 2. 11. 2023 č. j. 19 Az 11/2023-49, (kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2024, č. j. 7 Azs 295/2023-89, ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 2407/24) či rozsudek Městského soudu ze dne 22. 1. 2026, č. j. 19 Az 23/2025-43 (kasační stížnost odmítnuta usnesením ze dne 9. 9. 2026, č. j. 9 Azs 18/2026-43)].
24. Krajský soud ve shodě s žalovaným souhlasí s žalobcem, že v Tunisku jsou postupně omezována některá základní práva a osoby, které státní režim kritizují, mohou být stíhány a trestány. Žalovaný na straně 6 napadeného rozhodnutí odkázal na Dekret prezidenta č. 54 proti kybernetické kriminalitě, který zásadním způsobem omezuje svobodu projevu v zemi. Pronásledování řadových občanů možné je, avšak nejedná se o pronásledování automatické. Krajský soud hodnotil konkrétní okolnosti případu žalobce a shledal, že pravděpodobnost jeho stíhání za blíže nespecifikované příspěvky na sociálních sítích je malá.
VI. Závěr a náklady řízení
25. Žalobní námitky nejsou důvodné a nebyly shledány ani jiné důvody, pro které by měl soud napadené rozhodnutí zrušit. Proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
26. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení mu tudíž přiznána nebyla (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014–47).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Ostrava 30. září 2026
Mgr. Jana Volková
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje .IM.