Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

62 Az 20/2026 - 85

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Hluštíkem, Ph.D. ve věci

žalobce: V.O.

státní příslušnost Ukrajina

t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty

Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty

zastoupen advokátkou Mgr. Hanou Bočkovou

sídlem Nádražní 308/3, 702 00 Ostrava

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR

Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2026, č. j. OAM-468/VL-VL17-K08-ZZC-2026, ve věci mezinárodní ochrany,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Žalobce se domáhal žalobou ze dne 20. 5. 2026 přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci mezinárodní ochrana dle ustanovení , , , a , o azylu (dále jen „“) neuděluje.

2. Žalobce připomněl skutkové okolnosti předcházející jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Zdůraznil, že hlavním důvodem podání žádosti byl strach z narukování do války na Ukrajině s tím, že se na Ukrajinu též nemůže vrátit ze zdravotních důvodů.

3. Žalobce namítl, že se žalovaný jeho případem nezabýval dostatečně; zcela přitom přehlíží, že žalobce sice pochází z oblasti, ve které neprobíhají přímé boje, ale v případě nuceného návratu by to nebylo rozhodné, neboť by byl zachycen již na ukrajinských hranicích a musel by narukovat; dostal již několik povolávacích rozkazů, takže o něj ukrajinské úřady jeví zájem. Žalovaný vycházel ze zpráv, které nejsou aktuální. Dále se žalobce zabýval otázkou branné povinnosti a uzavřel, že mu hrozí v případě návratu nebezpečí vážné újmy ve smyslu čl. 15 kvalifikační směrnice.

4. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a odkázal na dle jeho názoru zcela dostačující zdůvodnění v napadeném rozhodnutí.

Zjištění z obsahu správních spisů

5. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce dne 22. 4. 2026 požádal o udělení mezinárodní ochrany, a to poté, co byl dne 20. 4. 2026 kontrolován Policií ČR a bylo zjištěno, že je veden v evidenci nežádoucích osob, kdy mu bylo dne 12. 12.2025 uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území států EU v trvání 3 let a dále, že mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2025 uložen trest vyhoštění na dobu tří let. Téhož dne si žalobce převzal výzvu k vycestování, kterou nerespektoval. Byl proto rozhodnutím Policie ČR ze dne 20. 4. 2026 zajištěn za účelem správního vyhoštění.

6. Při poskytnutí údajů ke své žádosti uvedl, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podává, neboť se obává vrátit do vlasti z důvodu trvající války a z důvodu obav z povolání do armády a do bojů. Dále uvedl, že do ČR přicestoval v roce 2019 a od té doby ji neopustil, a to na rumunský občanský průkaz a řidičský průkaz, tyto doklady zakoupil v Rumunsku za 2 000 EUR.

7. V pohovoru ke své žádosti dále doplnil, že na Ukrajině před jejím opuštěním žil v Zakarpatské oblasti v rodinném domu jeho otce, který tam doposud žije. Ve vlasti nebyl trestně stíhán, neměl tam problémy se státními orgány. Do vlasti se vrátit nechce, hrozí mu odvedení do války, vezmou jej hned od hranic. Nadto má problémy se zády a hrozí mu operace a na tu by ve vlasti nedosáhl. Na Ukrajině nechce zbytečně umřít. Základní vojensku službu vykonal na Ukrajině v letech 1992-1994. O mezinárodní ochranu požádal až po zajištění.

8. Ve správním spise jsou založeny informace o zemi původu, a to: Informace OAMP MV ČR ze dne 9. 1. 2026 k mobilizaci na Ukrajině a ze dne 12. 1. 2026 o bezpečnostní situaci v západních oblastech Ukrajiny.

9. Ve spise je dále jako podklad rozhodnutí založen materiál OAMPV MV ČR – Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026, dále Informace k možnosti realizace extradice a trestu vyhoštění na Území Ukrajiny v kontextu probíhajícího ozbrojeného konfliktu v důsledku agrese Ruské federace vůči Ukrajině z února 2026 a dále ke zdravotní péči na Ukrajině (dostupnost nefrologie, dialýzy a hemodialýzy) ze srpna 2025.

10. Následně dne 11. 5. 2026 rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Uzavřel v něm, že v průběhu řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce je válka na Ukrajině a v té souvislosti obava žalobce z mobilizace. Předně žalovaný dospěl k závěru, že u žalobce nejsou v žádném případě naplněny podmínky pro udělení azylu podle . Přitom ve vztahu k případnému odvodu žalobce do ukrajinské armády zdůraznil, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem, když tuto zásadu uznává i Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. V případě žalobce přitom nelze předpokládat že by případný výkon vojenské služby měl být vůči němu uplatněn nějak diskriminačně (mobilizace byla vyhlášena prezidentským výnosem ze dne 24. 2. 2022 a aktuálně se týká mužů ve věku mezi 25 a 60 lety bez rozdílu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určití sociální skupině či politického přesvědčení. Žalovaný dále připomněl také judikaturu Ústavního soudu ČR, zejména pak nález ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. .

11. Následně se žalovaný zabýval otázkou, zda není u žalobce naplněn důvod pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu , zejména pak podle písm. c) tohoto ustanovení a dospěl k závěru, že nikoli. Vycházel přitom ze shromážděných podkladů a uzavřel, že v západních oblastech Ukrajiny, mj. též v Zakarpatské, je zdokumentován daleko menší počet útoků a zásadně nižší časová frekvence. Tyto oblasti čelí zejména důsledkům války, zejména růstu nároků na civilní infrastrukturu vlivem přítomnosti vnitřních uprchlíků. Dospěl proto k tomu, že situaci na Ukrajině nehodnotí jako situaci extrémní úrovně či totálního konfliktu, kdy by samotná přítomnost civilisty postačovala k závěru o existenci vážné a individuální hrozby.

Posouzení věci krajským soudem

12. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“)] napadené rozhodnutí, optikou , ve znění účinném do 11. 6. 2026, a to s ohledem na přechodná ustanovení , a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Krajský soud především dospěl k závěru, že pro účely svého rozhodnutí žalovaný zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu a obstaral si dostatek informací potřebných k vydání rozhodnutí.

14. Nicméně s ohledem na probíhající válečný konflikt na Ukrajině, doplnil soud dokazování u ústního jednání dne 19. 8. 2026, a to Informací OAMP MV ČR ze dne 16. 7. 2026 k bezpečnostní situaci v západních oblastech Ukrajiny a k otázce přeshraničního pohybu.

15. Z uvedeného důkazu soud zjistil, že ve vztahu k Zakarpatské oblasti nebyla civilní infrastruktura mimo několik incidentů narušena, úroveň zásobování a služeb, včetně přístupu k zdravotní péči, byla stabilní. Oblast vykazuje nízká nebo mírná omezení přístupu k humanitární pomoci, včetně přístupu osob v nouzi k základním službám a pomoci. Pokud se týče bezpečnostní situace, byly zaznamenány v Zakarpatské oblasti od počátku konfliktu na Ukrajině 2 civilní oběti, a to v roce 2023. Ze zprávy se dále podává, že ačkoli jsou ruské jednotky schopny ostřelovat celé ukrajinské území, vzdušné útoky primárně míří do oblasti v okolí linie bojů (tedy nikoli do Zakarpatské oblasti, kde je zdokumentován menší počet útoků a nižší časová frekvence útoků.

16. Krajský soud se i po doplněném dokazování zcela ztotožňuje s posouzením žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu. Soud má za to, že v kontextu zjištěných skutečností je nutné vyzdvihnout žalobcův azylový příběh, tedy relevantní azylová tvrzení žalobce s přihlédnutím jeho zejména pobytové historie.

17. Jak správně dovodil žalovaný, na základě zmiňovaných událostí (vypuknutí ozbrojeného konfliktu a jeho dosavadní trvání) nelze bez dalšího vyvodit obavu z pronásledování ve smyslu , zbývá v návaznosti na znění posoudit, zda může mít žalobce v případě návratu na Ukrajinu důvodnou obavu, že by mu hrozilo reálné (skutečné) nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 téhož ustanovení. Judikatura správních soudů přitom dovodila, že „reálným nebezpečím“ (srov. rovněž , jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho.“ Důkazní standard testu „reálného nebezpečí“ je přitom vůči stěžovateli přísnější než test „přiměřené pravděpodobnosti“, který se uplatní ve vztahu k odůvodněnému strachu z pronásledování podle (a potažmo ve smyslu čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků) – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. -82.

18. Ve světle shora zmiňovaného důkazního standardu testu „reálného nebezpečí“, má krajský soud za to, že žalovaný ve vztahu k žalobci relevantně posoudil důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu , odst. 2 písm. c) , ve vazbě na čl. 5 odst. 1 kvalifikační směrnice. Za účelem posouzení reálného (skutečného) nebezpečí, představovaného situací v Zakarpatské oblasti po vypuknutí války na Ukrajině, žalovaný shromáždil dostatečně přesně zaměřené informace o zemi původu, na jejichž základě bylo možno učinit jednoznačný závěr o tom, zda žalobce v daném směru podmínky pro udělení doplňkové ochrany splňuje, či nikoliv. S ohledem na rozsah a detailnost úvah žalovaného majících oporu ve správním spise soudu nezbývá než konstatovat, že se žalovaný případem žalobce zabýval dostatečně. Ostatně soud, jak uvedeno výše, doplnil dokazování, které úvahy a závěry žalovaného pouze podpořily.

19. Namítanou neaktuálnost zpráv, ze kterých žalovaný vycházel, resp. že datum jejich publikace možná aktuální je, nicméně zdroje těchto zpráv jsou zastaralé, krajský soud neshledal. V Informaci OAMP s názvem „Zjišťovací mise Ukrajina“, která byla publikována v únoru 2026, se uvádí, že sběr informací a dat probíhal od listopadu 2025 do ledna 2026 – tj. do období bezprostředně předcházejícího vydanému rozhodnutí. Co se týká zdrojů užitých v Informaci OAMP ve věci bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny publikované dne 12. 1. 2026, pak tyto jsou převážně z druhé poloviny roku 2025 a počátku roku 2026. Ačkoli žalobce namítá, že žalovaný je povinen obstarat si zprávy o zemi původu v takové kvalitě a kvantitě, aby na jejich podkladu mohl učinit správné a informované rozhodnutí, sám nijak blíže nespecifikuje, z jakých jiných zpráv měl žalovaný vycházet. V rámci seznámení se s podklady pro rozhodnutí žalobce jejich doplnění nenavrhl a neuvedl ani žádné další informace ke své žádosti o mezinárodní ochranu. Ze seznamu použitých zdrojů u uvedených zpráv je nadto zřejmé, že tyto vycházely z velkého množství konkrétně specifikovaných podkladů, včetně institucí jako jsou Agentura EU pro azyl (EUAA), Ukrajinské Ministerstvo sociální politiky, rodiny a jednoty, Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR), Norská rada pro uprchlíky (NRC), RFE/RL, BBC a dalších, a u veškerých informací jsou uvedeny odkazy tak, aby je bylo možné verifikovat. Na žalovaným shromážděné a užité informace tak krajský soud nahlíží jako na objektivní a nezávislé podklady pro vydání rozhodnutí, odpovídající požadavkům na relevanci, důvěryhodnost, vyváženost, ověřitelnost z různých zdrojů a transparentnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. -81).

20. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí rovněž zabýval i námitkou žalobce související s jeho strachem z odvodu do armády. Konstatoval, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem a nelze ji považovat za pronásledování. Vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, pokud jediným důvodem pro ně je něčí averze vůči vojenské službě či strach z boje. Krajský soud považuje způsob, jakým se žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal s okolnostmi žalobcovy povinnosti nastoupit k armádě v době válečného napadení země za dostatečný, srozumitelný a přezkoumatelný. Výkon branné povinnosti nelze považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, neboť se jedná o legitimní postup státu, kterým zajišťuje svou bezpečnost. Je třeba vycházet také z předpokladu, že se v daném případě jedná o plnění povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, která je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem, a že je daným státem respektována možnost odepření výkonu takové vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení, ať již zavedením náhradní (civilní) služby nebo jiným způsobem, nebo přinejmenším, že odepření výkonu vojenské služby není ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. c) kvalifikační směrnice trestáno nepřiměřenými nebo diskriminačními sankcemi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. -45, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2026, č. j. -28).

21. Ve vztahu k uvedenému lze vojenskou službu u regulérních ukrajinských ozbrojených sil považovat za vojenskou službu vykonávanou u demokratického státu. Z informací OAMP týkající se bezpečnosti a „Zjišťovací mise Ukrajina“ vyplývá, že přestože je Ukrajina v době války vystavena řadě výzev a deficitům, nelze ji považovat za nedemokratickou či dokonce autoritářskou zemi, ve které není možné dovolat se principů právního státu. Otázka povinné vojenské služby byla již několikrát posuzována Nejvyšším správním soudem, dle jehož judikatury nelze povolání k výkonu vojenské služby považovat za pronásledování ani tehdy, je-li tento výkon spojen s přímou účastí v ozbrojeném konfliktu nebo je odepření vojenské služby spojeno se sankcí (rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2004, č. j. -49, nebo usnesení NSS ze dne 4. 8. 2015, č. j. -30, či ze dne 9. 8. 2017, č. j. -22). Trestní sankci za nenastoupení vojenské služby lze považovat za relevantní azylový důvod jen tehdy, pokud je tato sankce důsledkem toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací, odporujících mezinárodnímu právu, nebo že mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. -44).

22. K uvedenému soud uvádí, že žalobce během správního řízení neoznačil obavu z trestu za odepření výkonu vojenské služby jako důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, popisoval toliko obavy z jejího výkonu. Postoj žalobce tak vyznívá spíše jako pouhá averze k nástupu vojenské služby v době válečného stavu a ta jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany nepostačí (srov. Příručka procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka vydaná Úřadem Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky, 1979). Jiné okolnosti, které by měly ve vztahu k vojenské službě založit diskriminační přístup ukrajinského státu vůči jeho osobě žalobce neuvedl, a ani z jeho odpovědí při poskytnutí údajů ani při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu neplyne žádná informace, která by výhradu jeho svědomí jakkoli rozvíjela.

23. Vzhledem k uvedenému soud uzavírá, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i z předloženého správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo ve vztahu k posouzení důvodnosti žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany ve smyslu , a vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, který má oporu ve spise, a soud nezjistil žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo nutné napadené rozhodnutí ve vztahu k rozsahu skutkových zjištění a z nich plynoucích právních závěrů hodnotit jako nezákonné. Žalovaný se plně vypořádal se všemi skutečnostmi tvrzenými žalobcem v průběhu správního řízení a své závěry v napadeném rozhodnutí řádně a přezkoumatelně odůvodnil

Závěr a náklady řízení

24. Krajský soud tedy uzavírá, že žalobní námitky důvodnými neshledal, a proto žalobu jako nedůvodnou podle zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle , neboť žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud tedy výrokem II. tohoto rozsudku žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.

Ostrava 27. srpna 2026

JUDr. Petr Hluštík, Ph. D.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P.