Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
C773F74016D50C15C1258EB10052A7FA.html
HTML · 26.67 KB
No categories available
29 ICdo 200/2026-133
KSBR 40 INS 14096/201742 ICm 2960/202229 ICdo 200/2026-133
USNESENÍ
U.T.A.H. - BH, s. r. o.
F. S.
, zastoupenému Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, PSČ 110 00, za účasti
T. J.
, jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, zastoupeného JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Vídeňská 676/7, PSČ 779 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 ICm 2960/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci vedlejšího účastníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS 14096/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2026, č. j. 42 ICm 2960/2022, 13 VSOL 135/2026-72 (KSBR 40 INS 14096/2017), takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
1. Žalobce (U.T.A.H. - BH, s. r. o.) se žalobou ze dne 14. června 2022 domáhá určení, že žalovaný (F. S.) nemá v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSBR 40 INS 14096/2017 za dlužníkem (T. J.) pohledávku č. P1 ve výši 7 350 091,36 Kč a pohledávku č. P11 ve výši 1 334 898,20 Kč.
2. Usnesením ze dne 30. dubna 2026, č. j. 42 ICm 2960/2022-59, insolvenční soud přerušil řízení do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 12 ICm 2958/2022.
3. Insolvenční soud vyšel z toho, že pohledávka přihlášená žalobcem v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka byla v celé výši popřena jiným přihlášeným věřitelem (OVINEX a. s.). Řízení o určení pravosti a pořadí této pohledávky je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. 12 ICm 2958/2022 a dosud nebylo skončeno. Na výsledku uvedeného řízení je závislé postavení žalobce coby přihlášeného věřitele, když v případě neúspěchu žalobce v daném řízení pozbude žalobce postavení přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení, a tím i aktivní legitimaci k podání žaloby v projednávané věci. S poukazem na § 109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční soud uzavřel, že v řízení vedeném pod sp. zn. 12 ICm 2958/2022 je řešena otázka, jež má význam pro projednávané řízení (otázka aktivní legitimace žalobce); proto řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného pod sp. zn. 12 ICm 2958/2022.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se řízení nepřerušuje.
5. Odvolací soud vyšel ze zjištění insolvenčního soudu a z obsahu insolvenčního spisu toliko doplnil, že usnesením ze dne 14. května 2025, č. j. 12 ICm 2958/2022-94, insolvenční soud přerušil (tamní) řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 70 ICm 634/2023 (dalšího incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení téhož dlužníka).
6. Odvolací soud – cituje § 7 a § 161 odst. 2 insolvenčního zákona (nesprávně označený jako § 161 odst. 2 o. s. ř.) a § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. – dospěl k závěru, že důvod pro přerušení řízení není dán. Uvedl, že účast žalobce v řízení není nezbytná pro průběh incidenčního sporu, v němž popřel pohledávku žalovaného. Kdyby neuspěl v řízení vedeném pod sp. zn. 12 ICm 2958/2022 a ztratil by aktivní legitimaci k vedení incidenčního sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky, může tento spor pokračovat na návrh insolvenčního správce, který by se stal účastníkem sporu namísto žalobce. Případná ztráta aktivní legitimace žalobce proto není otázkou, která může mít význam pro rozhodnutí soudu dle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatel má za to, že „otázka vztahu § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. a § 161 odst. 2 o. s. ř. (správně § 161 odst. 2 insolvenčního zákona) v incidenčním sporu, v němž insolvenční správce vede paralelně odpůrčí žalobu proti popírajícímu věřiteli“ dosud nebyla Nejvyšším soudem výslovně řešena. Argumentuje ve prospěch závěru, že přerušení řízení insolvenčním soudem bylo důvodné. Namítá, že úvaha odvolacího soudu, podle které pouhá hypotetická existence náhradního účastníka v budoucnu postačuje k tomu, aby soud rezignoval na přerušení řízení, je příliš formalistická. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda insolvenční správce návrh nepodá (což by vedlo k zastavení řízení). Míní, že odvolací soud opomíjí konkrétní postavení insolvenčního správce v daném insolvenčním řízení. Jeho vstup do tohoto řízení by mohl oslabit jeho pozici v jiném incidenčním sporu o odpůrčí žalobě proti žalobci.
9. Současně dovolatel namítá, že odvolací soud porušil princip kontradiktornosti řízení, když rozhodnutí založil na nové právní konstrukci, aniž umožnil jemu a insolvenčnímu správci se k ní vyjádřit; vyjádření protistrany nadto nedoručil žádnému z nich. Účastníci řízení tak neměli možnost se vyjádřit k tomu, zda insolvenční správce skutečně hodlá podat návrh na pokračování sporu, jaké dopady by to mělo na řízení o odpůrčí žalobě vedené pod sp. zn.70 ICm 634/2023 a na společný zájem věřitelů a zda je takový postup slučitelný s § 36 insolvenčního zákona.
10. Žalobce a vedlejší účastník se ve vyjádřeních ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhují dovolání odmítnout, případně zamítnout.
11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
12. Nejvyšší soud shledává dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustným (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.), neboť v dovoláním předestřené otázce, zda je důvodem pro přerušení odporového sporu, který byl vyvolán popěrným úkonem věřitele, skutečnost, že výsledek jiného řízení (incidenčního sporu) může mít vliv na aktivní legitimaci žalobce (jeho postavení přihlášeného věřitele), jde o problematiku dosud Nejvyšším soudem neřešenou.
13. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona [v aktuálním (pro věc rozhodném) znění].
16. Podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
17. Podle § 7 insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
18. Podle § 161 odst. 2 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční soud ukončí účast popírajícího věřitele v insolvenčním řízení v průběhu incidenčního sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky, lze v incidenčním sporu pokračovat jen na návrh insolvenčního správce. Dnem, kdy insolvenčnímu soudu takový návrh dojde, se insolvenční správce stává účastníkem incidenčního sporu místo popírajícího věřitele; insolvenční soud poté vrátí popírajícímu věřiteli složenou jistotu. Nepodá-li insolvenční správce tento návrh ve lhůtě, kterou mu insolvenční soud za tím účelem určí, insolvenční soud řízení o incidenčním sporu vůči popírajícímu věřiteli zastaví.
19. Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je ustálena v závěrech, podle kterých:
[1] Smyslem § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně prodlouží původní řízení. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“).
[2] Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v § 109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle § 111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“. Viz opět R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, jakož i na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 96/2017.
[3] Ve vztahu k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je především povinností soudu postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). Srov. např. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 96/2017, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2022, sp. zn. 27 Cdo 1094/2022.
20. Odvolací soud dospěl k závěru, že případná ztráta aktivní legitimace žalobce v důsledku jeho neúspěchu v řízení vedeném pod sp. zn. 12 ICm 2958/2022 není otázkou, která může mít význam pro rozhodnutí soudu dle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., neboť účast žalobce v řízení není nezbytná pro průběh incidenčního sporu, v němž popřel pohledávku žalovaného. Nejvyšší soud potud s odvolacím soudem souhlasí, a to především proto, že insolvenční zákon případnou budoucí ztrátu postavení žalobce jako přihlášeného věřitele (v řízení vyvolaném jeho popěrným úkonem) předvídá a pro takovou situaci upravuje přesný procesní mechanismus právě v § 161 odst. 2 insolvenčního zákona. Nemůže tak jít o otázku významnou pro rozhodnutí soudu, kvůli níž by bylo na místě přerušit řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.
21. Potud srov. též obsah důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2013) jako tisk č. 233/0. Zvláštní část důvodové zprávy (k bodu 7) změnu § 161 insolvenčního zákona (respektive jeho doplnění o odstavec 2) odůvodňuje tak, že „navržená změna se vypořádává se situací vzešlou z připuštění popěrného práva přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení. Také pohledávka popírajícího věřitele totiž může být popřena (insolvenčním správcem, dlužníkem nebo dalším přihlášeným věřitelem), přičemž pořadí projednání takto vzniklých incidenčních sporů by mohlo mít vliv na výsledek sporů. Ukončí-li insolvenční soud účast popírajícího věřitele v insolvenčním řízení v průběhu incidenčního sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky, nemělo by to být překážkou dokončení incidenčního sporu, je-li to v zájmu majetkové podstaty dlužníka. Navržená úprava proto ponechává rozhodnutí o tom, zda má být pokračováno v incidenčním sporu, v němž původní žalobce přišel o postavení účastníka, na insolvenčním správci. Teprve poté, co insolvenční správce nepodá (ve lhůtě určené mu za tím účelem insolvenčním soudem) návrh na pokračování v řízení, zastaví insolvenční soud řízení o žalobě vůči takovému věřiteli. Jestliže insolvenční správce návrh na pokračování v řízení podá, stane se účastníkem řízení namísto popírajícího věřitele.“
22. Nutno dodat, že s ohledem na smysl § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., tedy zajištění hospodárnosti řízení, se přerušení řízení (do pravomocného skončení řízení vedeného pod sp. zn. 12 ICm 2958/2022) nejeví v poměrech projednávané věci ani jako účelné. Samotné řízení vedené pod sp. zn. 12 ICm 2958/2022 je totiž přerušeno do doby pravomocného skončení dalšího řízení (jiného incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení téhož dlužníka) vedeného pod sp. zn. 70 ICm 634/2023. Takové řetězení přerušení jednotlivých řízení se bezpochyby projeví (mimo délky samotných incidenčních sporů) rovněž na délce insolvenčního řízení, přičemž nastíněný mechanismus nelze považovat za „rychlou a účinnou ochranu práv“ ve smyslu výše citované judikatury dovolacího soudu.
23. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatele, že odvolací soud porušil princip kontradiktornosti řízení, když své rozhodnutí založil na „nové právní konstrukci“, aniž umožnil jemu a insolvenčnímu správci se k této „konstrukci“ vyjádřit, a vyjádření protistrany nedoručil žádnému z nich. Touto námitkou dovolatel vystihuje zmatečnostní vadu řízení (§ 229 odst. 3 o. s. ř.), k jejímuž zkoumání je u přípustného dovolání dovolací soud povolán (podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) z úřední povinnosti.
24. K výhradě, že odvolací soud neumožnil vyjádřit se insolvenčnímu správci, Nejvyšší soud uvádí, že zmatečnostní vada dle § 229 odst. 3 o. s. ř. je vadou, která se má (musí) týkat dovolatele (srov. shodně již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/97, uveřejněného pod číslem 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněného pod číslem 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není věcí dovolatele (dovolatel není oprávněn) hájit „procesní zájmy“ jiných osob (zde zájmy insolvenčního správce) a argumentace týkající se insolvenčního správce je tudíž pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenná.
25. Dále je podstatné, že v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech (srov. § 160 odst. 3 větu první insolvenčního zákona) se podle § 71 odst. 1 insolvenčního zákona písemnosti insolvenčního soudu nebo účastníků zásadně doručují pouze zveřejněním písemnosti v insolvenčním rejstříku, ledaže zákon stanoví pro určité případy nebo pro určité osoby i zvláštní způsob doručení. O zvláštní způsob doručení jde přitom tehdy, jestliže zákon ukládá, aby písemnost byla doručena zvlášť nebo do vlastních rukou adresáta (§ 75 odst. 1 insolvenčního zákona).
26. Odvolání žalobce ze dne 14. května 2026 (zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 18. května 2026) a vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 22. května 2026 (zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 27. května 2026) tak bylo doručeno dovolateli zveřejněním těchto písemností v insolvenčním rejstříku. Skutečnost, že insolvenční (či odvolací) soud nedoručil uvedené listiny dovolateli i zvláštním způsobem, tak nezakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolatel se k věci mohl vyjádřit).
27. Důvodná není ani námitka, že odvolací soud založil své rozhodnutí na „nové právní konstrukci“, aniž dovolateli umožnil se k této „konstrukci“ vyjádřit. Odvolací soud totiž věc po právní stránce neposuzoval jinak než insolvenční soud (jak tvrdí dovolatel). Shodně se věcí zabýval v mezích posouzení předpokladů pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., přičemž toliko dospěl k opačnému závěru o účelnosti přerušení řízení; vycházel při tom z v zásadě totožných skutkových okolností jako insolvenční soud. Odvolací soud tak ani potud řízení nezatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
28. Dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
29. O návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutím o podaném dovolání se stal tento návrh bezpředmětným.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2026
Mgr. Milan Polášek předseda senátu