Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
7658FF781319F05FC1258EB10052A810.html
HTML · 23.35 KB
No categories available
29 ICdo 143/2026-102
KSPH 64 INS 4935/201677 ICm 1304/202529 ICdo 143/2026-102
USNESENÍ
R. M.
JUDr. Lukáši Holému
, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka M. Z., zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 77 ICm 1304/2025, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
M. Z.
, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS 4935/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2026, č. j. 77 ICm 1304/2025, 104 VSPH 126/2026-84 (KSPH 64 INS 4935/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 24. září 2025, č. j. 77 ICm 1304/2025-46, ve spojení s usnesením ze dne 30. prosince 2025, č. j. 77 ICm 1304/2025-72, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zastavil řízení v části, v níž se žalobce (R. M.) domáhal po žalovaném (JUDr. Lukáši Holém, jako insolvenčním správci dlužníka) určení, že má za dlužníkem (M. Z.) pohledávku č. P14/1 v rozsahu částky 93 471 Kč z titulu plnění dlužníku z neúčinného právního jednání (bod I. výroku), určil, že žalobce má za dlužníkem pohledávku č. P14/1 ve výši 156 259 Kč z titulu plnění dlužníku z neúčinného právního jednání (bod II. výroku), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném určení, že žalobce má za dlužníkem pohledávku č. P14/1 ve výši 2 450 270 Kč z titulu plnění dlužníku z neúčinného právního jednání (bod III. výroku), uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku) a České republice náklady řízení, jež platil stát (bod V. výroku).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech III., IV. a V. výroku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Soudy vyšly z toho, že:
[1] Kupní smlouvou ze dne 18. března 2015 (dále jen „kupní smlouva“) převedl dlužník na žalobce (označené) nemovitosti za kupní cenu 2 700 000 Kč, přičemž tato kupní cena byla uhrazena tak, že částka 2 450 000 Kč byla započtena na splatnou pohledávku žalobce na vrácení zápůjčky ze smlouvy o zápůjčce (uzavřené dle tvrzení žalobce dne 31. října 2014) ve výši 2 450 000 Kč, částku 93 471 Kč poukázal kupující na úhradu dlužníkova dluhu u Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-východ a částku 156 259 Kč kupující uhradil dlužníku hotově při podpisu smlouvy.
[2] Dne 1. března 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka. Usnesením ze dne 22. března 2016, č. j. KSPH 64 INS 4935/2016-A-9, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. Věřitelům byla stanovena lhůta 30 dnů k podání přihlášek pohledávek s řádným poučením o následcích zmeškání této lhůty. Usnesením ze dne 23. května 2016, č. j. KSPH 64 INS 4935/2016-B-6, insolvenční soud neschválil oddlužení dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.
[3] Rozsudkem ze dne 14. října 2021, č. j. 64 ICm 1739/2016-318, insolvenční soud zamítl žalobu o určení neúčinnosti kupní smlouvy a zaplacení částky 2 950 000 Kč do majetkové podstaty dlužníka. Rozsudkem ze dne 4. října 2023, č. j. 64 ICm 1739/2016, 103 VSPH 170/2022-380 (KSPH 64 INS 4935/2016), Vrchní sodu v Praze tento rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že určil neúčinnost kupní smlouvy a uložil žalovanému (zde žalobci) povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 2 700 000 Kč.
[4] Žalobce dne 7. prosince 2023 složil na účet majetkové podstaty částku 2 700 000 Kč jako náhradní plnění z neúčinné kupní smlouvy.
[5] Dne 18. září 2024 přihlásil žalobce nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku č. P14/1 ve výši 2 700 000 Kč z titulu plnění vůči dlužníku z neúčinné kupní smlouvy podle § 237 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), pohledávku č. P14/2 ve výši 52 621 Kč z titulu úroku ze smlouvy o zápůjčce a pohledávku č. P14/3 ve výši 2 067 224 Kč z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o zápůjčce.
[6] Při zvláštním přezkumném jednání dne 5. března 2025 insolvenční správce popřel pohledávku P14/1 co do pravosti, in eventum co do výše.
4. Odvolací soud – cituje § 83, § 136 odst. 2 písm. d/ a odst. 3, § 165 odst. 1-3 a § 173 odst. 1-3, § 176, § 185, § 235 a § 237 insolvenčního zákona a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 4/2019 – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že úprava § 237 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona řeší pouze vrácení poskytnutého plnění. V případě započtení nedochází k žádnému plnění (nejde tak o zánik závazku splněním, ale o jiný druh zániku závazku); proto v případě vyslovení neúčinnosti započtení v odpůrčím sporu nevzniká stranám právo na žádné vzájemné plnění, takže ani nevzniká pohledávka na vrácení plnění, která by se považovala za přihlášenou.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být posouzena jinak, a dvou právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Otázku, zda započtení pohledávky kupujícího za prodávajícím z titulu zápůjčky vůči pohledávce prodávajícího za kupujícím z titulu kupní ceny lze považovat za vzájemné plnění (zodpovězenou v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 4/2019), má dovolatel za vyřešenou v rozporu s hmotným právem a ústavním pořádkem. Za dovolacím soudem dosud neřešené má dovolatel otázky, zda je následkem neúčinnosti právního jednání dlužníka také zánik práva žalobce uplatnit v insolvenčním řízení pohledávku, která v důsledku neúčinného právního jednání zanikla, a zda je žalobce (věřitel) vázán lhůtou podle § 136 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) i když byl posledního dne lhůty v dobré víře, že tato pohledávka zanikla v důsledku právního jednání, o jehož neúčinnosti bylo rozhodnuto až po uplynutí lhůty.
7. V dovolání pak argumentuje ve prospěch závěru, že zánik pohledávky ze zápůjčky jejím započtením vůči pohledávce dlužníka na úhradu kupní ceny z kupní smlouvy je nutné považovat (ve vztahu k převodu nemovitostí) za vzájemné plnění, neboť dochází toliko k výměně majetkových hodnot, obdobně jako v případě běžného uhrazení kupní ceny. Podle dovolatele Nejvyšší soud v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 4/2019 popírá povahu pohledávky jakožto nehmotné věci a majetkové hodnoty, jejíž zánik se projevuje v majetkové sféře věřitele (snížení aktiv) i dlužníka (snížení pasiv). Namítá, že vyslovení neúčinnosti právního jednání nemá za následek zánik práva věřitele uplatnit v insolvenčním řízení pohledávku, která zanikla v důsledku neúčinného právního jednání. Po věřiteli nelze spravedlivě požadovat, aby ve lhůtě podle § 136 odst. 3 insolvenčního zákona uplatnil přihlášku pohledávky, u níž měl důvodně za to, že zanikla započtením, jestliže ani posledního dne lhůty nemohl vědět, že se insolvenční správce bude domáhat určení neúčinnosti kupní smlouvy (obsahující ujednání o zápočtu). Rovněž namítá, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a do jeho práva vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny. Míní, že závěry odvolacího soudu nemohou obstát ve světle označených článků Listiny ve spojení s článkem 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
9. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (22. března 2016) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.]. Vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka je rovněž třeba mít na paměti, že nejzazší lhůtu k uplatnění pohledávek přihláškou, navázanou na rozhodnutí o úpadku, s nímž bylo spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, upravoval (v délce 30 dnů) § 136 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019). Rozhodná znění insolvenčního zákona jsou určující i pro zkoumání přípustnosti dovolání v dané věci.
10. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.; Nejvyšší soud proto dovolání potud odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
11. Ve zbylém rozsahu (proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé) Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v posouzení dovoláním otevřených otázek souladné s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu, na jejíchž závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
12. Nejvyšší soud v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 4/2019, k jehož závěrům se přihlásil též např. v rozsudku ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 2435/2019, uveřejněném pod číslem 19/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že úprava § 237 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona řeší (pouze) vracení poskytnutého plnění. V případě započtení nedochází k žádnému plnění (nejde o zánik závazku splněním, ale o jiný druh zániku závazku), a proto v případě vyslovení neúčinnosti započtení v odpůrčím sporu nevzniká stranám právo na žádné vzájemné plnění, tedy ani nevzniká pohledávka na vrácení plnění, která by se považovala za přihlášenou. Dochází pouze k „oživení“ pohledávek použitých pro započtení, byť pouze v rámci insolvenčního řízení a po dobu jeho trvání. Jde o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně.
13. Závěr, že započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu a že jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká), přitom vychází z dříve ustálené judikatury Nejvyššího soudu na dané téma představované např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněného pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rovněž plyne závěr, podle kterého pohledávky, pro které insolvenční zákon nezavádí zvláštní režim (jako v případě uvedeném v § 237 odst. 4 insolvenčního zákona) podléhají obecnému režimu propadné (v poměrech věci třicetidenní) přihlašovací lhůty počítané od zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku a jsou-li uplatněny později, jsou opožděné. Za mnohé srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 49/2013, uveřejněného pod číslem 11/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
15. Otázkou, zda (ne)vědomost věřitele o (ne)existenci pohledávky má vliv na běh propadné přihlašovací lhůty k uplatnění pohledávky v úpadkovém řízení, se Nejvyšší soud zabýval již v poměrech konkursního řízení vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, přičemž dospěl k závěru, že taková (ne)vědomost žádný vliv nemá. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 325/2012 (jež se týkalo pohledávky z titulu vrácení kupní ceny zaplacené na základě absolutně neplatné kupní smlouvy). K závěrům plynoucím z označeného usnesení (na něž odkazuje i rozsudek sen. zn. 29 ICdo 4/2019) se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil i v poměrech insolvenční úpravy; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2025, sen. zn. 29 NSČR 55/2024. K tomu, že „dobrá víra“ přihlašovatele nemá význam ani tam, kde jej po uplynutí propadné přihlašovací lhůty vybídl (nesprávně) k přihlášení pohledávky dokonce sám insolvenční soud, srov. např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněného pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. ostatně i § 83 insolvenčního zákona, jenž vylučuje i omluvitelné důvody zmeškání lhůty v insolvenčním řízení (srov. např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 63/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 87/2013).
16. Ve světle výše shrnutých závěrů neshledává Nejvyšší soud dovolání přípustným ani pro tvrzený rozpor s označenými články Listiny a Ústavy (Nejvyšší soud napadené rozhodnutí nemá za rozporné s ústavním pořádkem České republiky).
17. K tomu Nejvyšší soud dodává, že ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. byl oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (i v rovině posuzování přípustnosti dovolání) jen z důvodů uplatněných v dovolání.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalovanému však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2026
Mgr. Milan Polášek předseda senátu