Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Tdo 882/2026

-779

USNESENÍ

J. P.

,

proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2026, sp. zn. , jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. ,

takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se

dovolání obviněného

J. P.

odmítá.

O d ů v o d n ě n í :I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1.

Obviněný

J. P. byl rozsudkem O

kresního soudu v Sokolově ze dne 16.

1. 2026, sp. zn. , uznán

vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §

353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

dne 30.10.2023 v době od 15:00 hod. do 16:00 hod. vstoupil do budovy Úřadu práce v

XY

, a zde přítomnému

D. O.

, který na úřadu práce vykonával ostrahu jakožto asistent prevence kriminality Městské policie

XY

a doprovázel jej po odchodu jedné z kanceláří, vyhrožoval slovy: „Nakrmím tě nůžkama“, čímž v poškozeném

D. O.

, vzbudil důvodnou obavu o život a zdraví

.

2.

Za uvedený přečin byl odsouzen podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro

jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v

Sokolově ze dne 20. 5. 2024, sp. zn. , ve znění rozsudku Krajského soudu v

Plzni ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 4. 2026, sp. zn. 8 To

20/2026, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl pro jeho nedůvodnost.

II. Dovolání obviněného

4. Proti

uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, avšak zdůraznil, že jej opírá především o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.

5.

Tvrdil, že jeho vina není podle provedených důkazů zřejmá a soud ji vystavěl výlučně na nevěrohodné výpovědi poškozeného. Poukázal na předcházející stav řízení, v

němž odvolací soud usnesením ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. , zrušil první ve

věci vydaný rozsudek proto, že se soud prvního stupně nevypořádal s částí výpovědi svědkyně

M. K.

a zpochybnil, že by na jejím základě bylo možné usuzovat na vinu obviněného. Poukázal na její obsah z hlavního líčení, z něhož zdůraznil některé pasáže s tím, že se podrobně s upřesněním detailů vyjádřila k jednání popsanému v přezkoumávaném rozhodnutí, a proto ji považoval za „korunní svědkyni“, jejíž výpovědi postupně skládané nevykazují žádné nepřesnosti. Zdůraznil, z jakých důvodů tuto svědkyni shledal věrohodnou.

6.

Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že změnil své dosud provedené hodnocení důkazů a dospěl k závěru, že ke stíhanému skutku došlo nikoliv v kanceláři

M. K.

, ale mimo ni na blíže neurčeném místě budovy Úřadu práce v

XY

(viz bod 11. usnesení), tedy nespecifikoval místo, kde k činu došlo. Z odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu je zjevné, že pro závěr, že k činu nedošlo v kanceláři

M. K.

, vycházel pouze z výpovědi poškozeného. Odvolací soud však nezhodnotil, že v jiné výpovědi poškozený uváděl, že

telefonoval z kanceláře

M. K.

na policii, aniž se současně zabýval tím, kde

v té

době byl obviněný.

7.

K výhrůžce nůžkami obviněný uvedl, že batoh obsahující nůžky byl u něj zajištěn až dne 31. 10. 2023, tj. den po skutku, avšak svědkyně

M. K.

ve své výpovědi nepotvrdila, že by batoh u sebe měl i v den nyní posuzovaného činu.

8.

Vadnými rozhodnutí soudů shledal proto, že řádně neposuzovaly věrohodnost poškozeného, jenž byl v minulosti již 7x odsouzen, a to i pro trestný čin loupeže, a byl ve

výkonu trestu odnětí svobody, neuvážily, že jím uváděná tvrzení jsou jen dobře naučenou výpovědí. Přes všechny uvedené nedostatky soudy obviněného uznaly vinným právě na

základě změněné výpovědi poškozeného v odvolacím řízení dne 30. 4. 2026. Obviněný zdůraznil princip

in dubio pro reo

a namítal, že odsuzující rozhodnutí jsou založena na

pouhých domněnkách, neboť neprovedly důkazy, které by potvrzovaly výpověď poškozeného, a naopak vyvracely obhajobu obviněného.

9.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2026, sp. zn. , i rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 1. 2026, sp. zn. , a poté aby podle §

265m tr. ř. sám ve věci rozhodl, případně aby vrátil věc Okresnímu soudu v Sokolově se

závazným pokynem, jak má rozhodnout.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání konstatoval, že důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného proti hodnocení výpovědi svědka poškozeného, neboť jimi ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nýbrž pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Výhrady založené pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními existenci citovaného ani žádného jiného důvodu dovolání nezakládají. Označenému důvodu neodpovídá ani poukaz na vadné hodnocení výpovědi poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ), obzvláště když

z provedeného dokazování nevyplynuly důvodné pochybnosti o jeho věrohodnosti, kterou soudy přijatelným způsobem posoudily jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy, zejména byla nepřímo potvrzena svědkyní

M. K.

Rovně

ž

nepřisvědčil obviněnému v tom, že trestní minulost svědka by byla určující pro závěr o jeho věrohodnosti, a to tím spíše, když se netýká okolností, za kterých svědek v rámci svědectví popisované skutečnosti vlastními smysly pozoroval (srov. § 97 tr. ř.; viz usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 19. 7. 2023, sp. zn. ). Pokud obviněný namítl, že soudy neprovedly důkazy prokazující výpověď poškozeného, tuto námitku konkrétně nerozvedl, a proto na ni nelze reagovat.

11.

Žádnému důvodu dovolání neodpovídá poukaz na pravidlo

in dubio pro reo

, protože závěry soudů o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty podpořené výsledky dokazování provedeného v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry plně akceptoval odvolací soud ve svém rozhodnutí. V posuzované věci zásada presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla

in dubio pro reo

porušeny nebyly.

12.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce upozornil, že

byť jej obviněný zmínil, nevznesl k němu žádná tvrzení, protože nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení nic nevytýkal. V takovém případě tento důvod nebyl naplněn.

13.

Z uvedených důvodů státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a navrhl, aby ho Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Svůj souhlas udělil i pro případ, že by Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí (

viz § 265r odst. 1 písm. c) tr.

ř.)

.

14.

Přestože uvedené vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce k případné replice, ten tohoto svého práva do rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání nevyužil.

IV. Obecně k dovolání

15.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který (podobně jako obnova řízení a stížnost pro porušení zákona) znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, a v některých případech i již vykonaného, rozhodnutí. Tak tomu bude v případě zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát (srov. ŠÁMAL, P. a kol.

Trestní řád II

. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3140).

16.

Nejvyšší soud, když jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené důvody, protože pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je přitom vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. ). Důležité je poznamenat, že Nejvyšší soud kromě obecně daných hledisek vymezujících jeho přezkumnou činnost, je povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a a 38y), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v

řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25.

4. 2004, sp. zn. , ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. , stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. ).

17.

Na základě takto stanovených hledisek Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněný tyto důvody, o něž dovolání opřel, uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jsou jím prezentované námitky důvodné.

V. K uplatněným námitkám

18.

Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný je podal podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž v souladu s vyjádřením státního zástupce je třeba uvést, že pokud označil důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neuvedl k němu žádné takové námitky, které jej naplnily. Skrze tento důvod lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a tedy je určen primárně k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v

porušení hmotněprávních norem. Posouzením obsahu dovolání však Nejvyšší soud shledal, že v něm obviněný neuvedl žádný argument, kterým by brojil proti užité právní kvalifikaci nebo proti jinému hmotněprávnímu posouzení věci. Ostatně i sám zdůraznil, že základním smyslem dovolání jsou vady vztahující se k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože vytýkal extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy a tvrdil, že

závěr o jeho vině byl postaven pouze na výpovědi poškozeného.

19.

S ohledem na tyto skutečnosti obviněný nesplnil povinnost vyplývající z § 265f odst. 1 tr. ř., že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 tr. ř.) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a

čeho se dovolatel domáhá včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o

které dovolání opírá. Z těchto zákonem stanovených podmínek plyne, že dovolací soud nemůže z vlastní iniciativy posuzovat správnost některého výroku, pokud dovolatel sám na

konkrétní vady neupozornil a neuvedl k nim žádné výhrady. To vyplývá z povahy dovolání

s důrazem na to, že fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má

zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (

§ 265d

odst. 2 tr. ř.).

20.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud právní posouzení věci, vůči němuž obviněný nic nenamítal, nepřezkoumával.

21. V souladu s obsahem podaného dovolání posuzoval výhrady namítané podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to z hlediska jeho formálního naplnění, protože s odkazem na

něj je možné dovolání podat, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro

naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. Ve druhé alternativě musejí být výhrady založeny na

tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí skupina dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro

rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8

Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. , aj.).

22.

Z obsahu dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedený důvod naplnil v jeho první alternativě, protože zásadně brojil proti věrohodnosti poškozeného a tomu, že

soudy neakceptovaly jeho obhajobu, neposoudily dostatečně výpověď svědkyně

M. K.

a vadně určily místo činu, což je v souladu s uvedenou alternativou možné považovat za rozhodné skutkové zjištění mající určující význam pro závěr o naplnění znaků předmětného trestného činu, protože soudy právě o výpověď poškozeného své závěry o vině obviněného opíraly a soud prvního stupně na doporučení odvolacího soudu skutkové zjištění o místě činu upravil. Nejde proto jen o bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů, a Nejvyšší soud tudíž mohl posuzovat důvodnost vznesených námitek.

23.

Nejvyšší soud při posuzování námitek uplatněných podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzoval správnost postupu soudů v mezích tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť jako dovolací soud v řízení o dovolání není oprávněn sám hodnocení důkazů znovu provádět, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Zabývá se toliko správností postupu soudu, který dokazování konal a důkazy hodnotil, zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování z hledisek a

principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. , i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. ).

24.

Podle obsahu spisu i odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že oba soudy věnovaly skutkovým otázkám v této věci dostatečnou pozornost, o

čemž svědčí i to, jak obviněný v dovolání uváděl, že ve věci jde již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, jenž ve snaze co nepřesněji zjistit správnost skutkových zjištění první rozsudek zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby dokazování doplnil. Po posouzení všech výsledků provedeného dokazování Nejvyšší soud však neshledal takové nedostatky, které by svědčily o extrémních vadách.

25.

Nelze přisvědčit obviněnému, že by soudy vadně hodnotily výpověď poškozeného ve vztahu k výpovědi svědkyně

M. K.

, protože právě těmto dvěma stěžejním svědkům věnovaly potřebnou pozornost. Soud prvního stupně své úvahy rozvedl v bodech 6.

a 7., kde reagoval i na další výpovědi, jimiž se zabýval. Vysvětlil dostatečně, proč uvěřil zejména poškozenému (viz bod 9. rozsudku) přesto, že byl v minulosti trestán, ovšem s poukazem na to, že odsouzení má zahlazená. V jeho jednotlivých podáních k popisu činu neshledal zásadní vady nebo nedostatky, které by svědčily o jeho nevěrohodnosti. Obdobně odvolací soud k námitkám obviněného uvedeným v odvolání v bodě 8. a 9. vysvětlil své úvahy, které jej vedly k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozeného, jakož i skutečnosti významné pro závěr, kde se udál skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Těmto skutečnostem se odvolací soud podrobně věnoval. Vyjádřil, že zjistil, že soud prvního stupně neověřil z výpovědi poškozeného všechny skutečnosti, a proto jej sám vyslechl (viz body 10.

a 11. usnesení). Z jeho výslechu však nezjistil nic, co by bylo v rozporu s jeho předchozími výpověďmi, a tedy i závěry soudu prvního stupně, přičemž i popsal, jak na něj poškozený působil a jaké poznatky z jeho výpovědi učinil. Zdůraznil, že s ohledem na to, že

poškozený měl s obviněným opakované negativní zkušenosti, s odstupem času nedokázal přesně předmětnou projednávanou událost časově zařadit. Odvolací soud se zabýval i dalšími detaily, jimiž obviněný zpochybňoval výpověď poškozeného a jím uváděný průběh události (viz body 12., 13. usnesení), a věnoval se tomu, ve které části budovy se čin udál, když své závěry ustálil na zjištění, že k němu došlo na chodbě budovy (viz bod 14. usnesení). Vyjádřil se i k výhradě obviněného, že by výpověď svědkyně

M. K.

vyvracela skutečnosti, o

nichž hovořil poškozený (viz bod 15. téhož usnesení), jehož výpověď poté, co jej sám vyslechl, mohl i sám vyhodnotit, což učinil v bodě 16. usnesení. V následujících bodech reagoval na námitky obviněného vztahující se k výroku o vině (viz body 18. až 28. tamtéž).

26. Z takto shrnutého stavu řízení vyplývá, že soudy se věnovaly námitkám obviněného a nezanedbaly povinnost zaměřit zvýšenou pozornost na hodnocení výpovědi poškozeného jako tzv. korunního svědka, na nějž obviněný upozorňoval. Použití výpovědi takového korunního svědka samo o sobě nedostačuje k tomu, aby k porušení práva na

spravedlivý proces došlo, ale současně je třeba dodržet podmínky, za nichž je korunní svědek s Úmluvou slučitelný (srov. rozsudek ESLP ze dne 3. 3. 2009 ve věci

Atanasov proti Bulharsku

, č. stížnosti 20309/02). Eventuální porušení článku 6 Úmluvy tak závisí vždy na

konkrétních okolnostech konkrétního případu (srov. k tomu i KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M.

Evropská úmluva o lidských právech

. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 781). Obsah přezkoumávaných rozhodnutí svědčí o tom, že soudy důsledně dodržely v tomto ustanovení stanovená pravidla, podle nichž hodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Zejména odvolací soud vyčerpávajícím způsobem své úvahy popsal a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnil. Postup soudu prvního stupně, zejména však odvolacího soudu, není projevem libovůle. Jeho rozhodnutí je transparentní, jasné a srozumitelné, neboť své závěry popsal, a logicky i věcně je přesvědčivým způsobem odůvodnil v souladu s § 125, resp. § 134 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

11.

2005, sp. zn. ). Rozhodnutí nevykazují vady ve shromažďování provedených důkazů ani v procesu jejich hodnocení, jenž odpovídal zásadám stanoveným v

§

2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do

skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z

obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a

požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov.

nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. ).

27.

Přezkoumávaná rozhodnutí svědčí o tom, že nejen soud prvního stupně, ale i

odvolací soud se věnovaly obhajobě obviněného a posuzovaly jím uváděné argumenty, včetně jeho tvrzení, že nevyhrožoval ublížením poškozenému, nýbrž sobě samému, což soud prvního stupně vyjádřil zejména v bodech 3., 6. svého rozsudku, kde konstatoval, že obviněný nejprve „vyhrožoval, že si ublíží na zdraví sám“, avšak současně vzal za prokázané, že

„posléze na chodbě úřadu práce vyhrožoval svědku

O.

“. Uvedené tvrzení je třeba dát do kontextu s celým obsahem tohoto prohlášení obviněného, které spočívalo na tom, že

si

sám ublíží, jestliže jej bude poškozený stále doprovázet. Právě tento dovětek zapadá do

kontextu průběhu události, z něhož slovní pohrůžka poškozenému vzešla. O tom vypovídala svědkyně

M. K.

, která, byť nebyla osobně přítomna vyhrožování obviněného poškozenému dne 30. 10. 2023, si vybavila, že obviněnému právě proto, že

se

opakovaně na úřadu práce choval velmi nevhodně, určila ředitelka při návštěvách úřadu doprovod, který vykonával poškozený, a jejž si obviněný výslovně nepřál. Proto se domáhal toho, aby za ním nechodil, aby ho nesledoval, a vyhrocoval tento odpor do tvrzení, že

„to

nevydrží a že si ublíží“. Z uvedeného je zjevné, že právě tato skutečnost v něm vyvolala reakci, která se obrátila proti poškozenému (srov. body 6. rozsudku a 20. usnesení). Pro úplnost s ohledem na námitky obviněného Nejvyšší soud doplňuje, že uvedené okolnosti, které předcházely činu obviněného, do popisu skutku obsaženého v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudy nevčlenily. Vysvět

l

ily, že výroková část obsahuje jen jednání obviněného, které je relevantní z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle

§ 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje

usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. V popisu skutku jsou proto uvedeny jen skutečnosti, které představují jednotlivé znaky objektivní stránky skutkové podstaty tohoto přečinu. Ostatní rozhodné okolnosti, které vedly k činu, jsou rozvedeny v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a soudy se jimi v potřebné míře zabývaly.

28.

Uvedené svědčí o tom, že soudy dostatečně objasnily rozhodné skutečnosti a to, že

obviněný vyhrožoval poškozenému

D. O.

, který na úřadu práce vykonával ostrahu jako asistent prevence kriminality Městské policie

XY a jenž jej doprovázel po

odchodu jedné z kanceláří, slovy: „Nakrmím tě nůžkama“, čímž v něm vzbudil důvodnou obavu o život a zdraví. Učinily tak na základě výsledků provedeného dokazování opřeného především o svědecké výpovědi poškozeného a pracovnic úřadu

B. J., L. H., M. R. a zejména M. K.

, jakož i o listinné důkazy, a

mimo jiné rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. , a

rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. , ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. ). Doplnit je vhodné i to, že nešlo o ojedinělý exces obviněného vůči poškozenému, ale o chování, které projevoval v předchozích situacích, jež jsou obsahem uvedených označených jiných trestních věcí, a to jak k témuž poškozenému, pro něž byl už v minulosti pravomocně odsouzen, tak i

vůči jiným osobám, kterým rovněž vyhrožoval ublížením na zdraví za užití nůžek (viz bod 10. rozsudku soudu prvního stupně, bod 16. usnesení odvolacího soudu). Právě tato negativní zkušenost z minulosti byla důvodem, proč se u poškozeného projevil strach, že by obviněný mohl své výhrůžky vyplnit.

29.

Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněnému ani ve výhradách směřujících proti novému vymezení skutku co do místa, kde se čin udál, za něž soud prvního stupně nově označil blíže neurčené místo v budově úřadu práce namísto původně stanovené kanceláře svědkyně

M. K.

Právě touto skutečností se zabýval odvolací soud (viz bod 14.

usnesení), jenž vysvětlil, z jakých důvodů bylo podle výsledků provedeného dokazování jednání obviněného lokalizováno na chodbu budovy, nikoliv do kanceláře svědkyně

M. K.

Vzhledem k tomu, že rozvedené úvahy mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a odvolací soud se otázce pečlivě věnoval, nevzbuzuje uvedený změněný závěr obviněným namítané pochybnosti. Vhodné je pro úplnost doplnit, že tato změna neodporuje zákonným pravidlům a nemá význam ani z hlediska zachování totožnosti skutku stanovené v

§ 220 odst. 1 tr

. ř., podle něhož soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, což ovšem neznamená, že musí jít o naprostou shodnost žalobního návrhu a rozsudku, ale některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout, některé opět mohou přibýt, nesmí se však měnit podstata jednání (srov. rozhodnutí č. 6/1962 Sb. rozh.

tr

.). Právě o takovou skutečnost se v této věci jednalo, protože tím, že soud prvního stupně upravil určení místa spáchání činu, jen upřesnil popsaný skutek tak, aby správně vystihoval stav věci, aniž by změnil jeho podstatu (srov. rozhodnutí č. rozh. tr.). Neporušil obžalovací zásadu vyslovenou v tr. ř. a dále rozvedenou v ustanovení §

220 odst. 1 tr. ř. a současně dodržel, že podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr. ř. (v podrobnostech srov.

například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. , či

ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo

196/2011, aj.). Povaha skutku i vzhledem k uvedené změně zůstala zachována. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Lze proto přihlížet dokonce i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před

soudem (k tomu srov. rozhodnutí č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993

,

č.

rozh. tr.).

30.

Ze všech uvedených důvodů není možné přisvědčit námitkám obviněného, že

by

věc nebyla řádně objasněna. Soudy se nezpronevěřily principu presumpce neviny ani z

něho pramenící zásadě

in dubio pro reo

, jimiž je ovládáno trestní řízení a na něž obviněný v

dovolání poukazoval, neboť ty nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. O porušení principu presumpce neviny v této věci nejde, protože soudy srozumitelným a logickým způsobem vysvětlily své úvahy i závěry (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. ). Zásady spravedlivého trestního řízení nebyly porušeny (srov.

například nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. , či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. , ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. , a další).

VI. Závěr

31.

Po vyhodnocení všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí nejsou zatížena nedostatky odpovídajícími dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost námitek posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl

.

P o u č e n í

: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 10. 2026

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu