Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
4E1F86BDFE30EF0EC1258EB30052A8C9.html
HTML · 42.93 KB
No categories available
11 Tvo 22/2026
11 Tvo 22/2026-2331
USNESENÍ
P. T.
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
se stížnost obžalovaného P. T.
zamítá
.
O d ů v o d n ě n í :
1. Vrchní soud v Olomouci (dále též jen „vrchní soud“) rozhodl usnesením ze dne 9. 9. 2026, č. j. 4 To 31/2026-2247, o návrhu obžalovaného
P. T.
(dále též jen „stěžovatel“ nebo „obžalovaný“) na vyloučení předsedkyně senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, a to tak, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. není předsedkyně senátu 4 To JUDr. Martina Kouřilová, Ph.D. (dále též jen „předsedkyně senátu“) vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 1/2026 a u Vrchního soudu v Olomouci v rámci rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení členů senátu 81 T Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 4 To 31/2026 a v rámci rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě pod sp
. zn. 4 To 32/2026.
2. V odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení se zaměřením na způsob přidělení věci obžalovaného předsedkyni senátu. Vrchní soud následně provedl právní výklad k ustanovení § 30 tr. ř., přičemž v návaznosti na něj s poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) konstatoval, že po provedeném přezkumu nezjistil, že by existovaly jakékoli pochybnosti o tom, že by předsedkyně senátu mohla nezávisle rozhodnout ve věci obžalovaného. K danému v prvé řadě konstatoval, že námitka podjatosti vznesená obžalovaným byla postavena zejména na jeho tvrzení o existenci manželského vztahu mezi osobami předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kouřilové, Ph.D., a Mgr. Jaroslava Kouřila, státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které však nemá oporu v realitě, jelikož mezi jmenovanými neexistuje žádný rodinný, osobní či jiný obdobný vztah, pročež lze u nich detekovat pouze náhodnou shodu v příjmení. Z tohoto důvodu shledal vrchní soud za irelevantní i výroky obžalovaného vztahující se k osobnímu životu jmenovaného státního zástupce. Vrchní soud současně neshledal ani žádné jiné důvody pro vyloučení předsedkyně senátu z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného, neboť daná věc obžalovaného jí byla přidělena v souladu s rozvrhem práce vrchního soudu v platném znění, v jejím rámci se nikterak nepodílela na rozhodování soudu prvního stupně a nebyly zjištěny ani žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by měla na jejím výsledku jakýkoli osobní zájem. Zároveň nebylo zjištěno, že by předsedkyně senátu byla jakkoli zaujatá vůči obžalovanému či by měla jakýkoli vztah k osobám, kterých se předmětné trestní řízení dotýká či k orgánům, které v něm působí.
3. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný řádně a včas stížnost, kterou odůvodnil jak sám, tak prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jaroslava Koblížka. V odůvodnění podaném prostřednictvím obhájce namítl, že předsedkyně senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Martina Kouřilová, Ph.D., postupovala při ustanovování současného obhájce jeho osobě v rozporu s trestním řádem a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1994, sp. zn. Tzn. 1/94. K jeho ustanovení totiž nepřistoupila bezprostředně poté, co zprostila jeho předchozího obhájce Mgr. Matyáše Rittera povinnosti jej obhajovat, nýbrž tak učinila s prodlením, které podle podání učiněného prostřednictvím obhájce činilo devět dní (a podle podání sepsaného vlastnoručně obžalovaným osm dní), přestože ve věci obžalovaného byly v té době naplněny zákonné podmínky nutné obhajoby. Podle obžalovaného pak takto závažný a zjevný odklon od legálního postupu objektivně vyvolává pochybnosti o nestranném přístupu předsedkyně senátu k jeho procesním právům, tedy i pochybnosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.
4. Ve vlastnoručně psaných podáních obsahujících doplnění odůvodnění stížnosti obžalovaný mimo vlastního výkladu k ustanovení § 30 tr. ř. předně popsal své přesvědčení o tom, že postup orgánů činných v trestní věci v současném řízení, stejně jako v rámci jeho předchozí věci, v níž byl odsouzen v roce 1993, je důsledkem justičního komplotu zaměřeného na likvidaci jeho osoby. Součástí tohoto komplotu je podle jeho mínění rovněž předsedkyně senátu, která jej chce poškodit v trestním řízení pro svou zákeřnou a mstivou povahu vyplývající z její smíšené poruchy osobnosti a nepřekonatelného odporu k jeho osobě, jež v ní vyvolaly stěžovatelovy úvahy o jejím vztahu ke státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Mgr. Jaroslavu Kouřilovi. Předsedkyně senátu je podle stěžovatele vůči jeho osobě zaujatá již od narození, a to kvůli své příslušnosti k ženskému pohlaví, své výchově a svým životním zkušenostem. Jádrem stížnostní argumentace přednesené ve vlastnoručně psaných podáních obžalovaného je pak (stručně řečeno) zejména jím zastávaný názor, že se hostilní vztah předsedkyně senátu k jeho osobě projevil mimo prodlení při ustanovení obhájce v tom, že mu dne 20. 8. 2026 udělila „pořádkovou pokutu“
(pozn. Nejvyššího soudu: obžalovaný zjevně poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2026, č. j. 4 To 31, 32/2026-2193, jímž bylo podle § 66 odst. 1 a odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o přenechání jeho osoby řediteli věznice k uložení pořádkového opatření nebo ke kázeňskému potrestání)
. Předsedkyně senátu přitom nikterak nezohlednila skutečnost, že způsob vyjadřování stěžovatele souvisí s degradací jeho osobnosti způsobenou organickým poškozením mozku, s čímž byla s ohledem na výsledky znaleckého zkoumání srozuměna. V tomto ohledu stěžovatel poukázal na skutečnost, že přestože byl již v minulosti orgány činnými v trestním řízení opakovaně upozorňován na nutnost dodržovat pravidla slušného chování, dosud nebyl pro způsob svého vyjadřování sankcionován. Za důkaz toho, že poukazovaný postup předsedkyně senátu představoval impulzivní projev vzteku zaměřený na jeho osobu, stěžovatel považuje skutečnost, že citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo ve výroku chybně datováno a toto pochybení muselo být následně napraveno vydáním opravného usnesení. Nadto bylo citované usnesení zasláno řediteli Vazební věznice a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno ještě před nabytím právní moci, pročež na jeho základě bylo s obžalovaným dne 27. 8. 2026 zahájeno kárné řízení a bylo mu zpřísněno bezpečnostní opatření. Dále se hostilita předsedkyně senátu podle stěžovatele projevila rovněž v tom, že jej v průběhu vazebního zasedání konaného prostřednictvím videokonferenčního zařízení dne 14. 9. 2026 dvakrát vykázala z jednací síně, ačkoli mu mohla pro zabránění narušování průběhu jednání např. vypnout mikrofon. Zároveň mu předsedkyně senátu v průběhu téhož vazebního zasedání nedovolila sedět, ačkoli tak učinila v rámci předchozího jednání konaného dne 11. 8. 2026, a to z důvodu jeho problémů se zády způsobenými vyhřezlou ploténkou.
5. Výše uvedené skutečnosti jsou podle stěžovatele způsobilé vyvolat objektivní pochybnost o nepodjatosti předsedkyně senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Martiny Kouřilové, Ph.D. Proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2026, č. j. 4 To 31/2026-2247, a sám ve věci rozhodl tak, že označená soudkyně je vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp
. zn. 4 To 31/2026 a 4 To 32/2026.
6. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla stížnost podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že všechny zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení jsou v tomto směru řádně splněny. Následně Nejvyšší soud
jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti obžalovaného napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2026, č. j. 4 To 31/2026-2247, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu obžalovaného na vyloučení předsedkyně senátu 4 To JUDr. Martiny Kouřilové, Ph.D., z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, jakož i řízení, které mu předcházelo, načež dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.
7. V návaznosti na obsah obžalovaným podané stížnosti je z obecného hlediska třeba v prvé řadě akcentovat, že Evropský soud pro lidská práva, Ústavní soud i Nejvyšší soud ve
své judikatuře opakovaně deklarují nezávislost a nestrannost soudce jako neodmyslitelný atribut soudní spravedlnosti. Soudcovská nezávislost je definována jako vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců. Soudcovská nestrannost je vymezována jako faktická nezávislost na procesních stranách, tedy absence vztahu soudu k jedné ze stran řízení (pojem „strana řízení“ je možné chápat jak v obecné, tak i v konkrétní rovině).
8. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že právo na
nestranného soudce
je neodmyslitelnou součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůraznil, že nestrannost soudce „
je
jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát
“ [nález ze dne 31. 8. 2004, sp.
zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255), shodně např. nález ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. II.
ÚS 551/03 (N 101/41 SbNU
297), nebo nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 449/04 (N 193/35 SbNU 541)]. Toto právo je chráněno rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
9. Nestranností je přitom třeba rozumět absenci předsudku či zaujatosti soudce (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci
Morice v. Francie
, stížnost č. 29369/10, §
73). Podle judikatury Ústavního soudu i ESLP se nestrannost soudce posuzuje ve dvou krocích, a to prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu nestrannosti.
10.
Subjektivním testem
se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem soudce v
daném případě (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci
Kyprianou v. Kypr
, stížnost č. 73797/01, § 118). V tomto pojetí je nestrannost „
především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.)
“ [nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255)]. V
rámci subjektivního testu se uplatňuje vyvratitelná domněnka nestrannosti soudce (rozsudek pléna ESLP ze dne 23. 6. 1981 ve věci
Le Compte, Van Leuven a De Meyere v. Belgie
, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, § 58; rozsudek pléna ESLP ze dne 24. 5. 1989 ve
věci
Hauschildt v. Dánsko
, stížnost č. 10486/83, § 47; rozsudek velkého senátu ESLP ze
dne 15. 10. 2009 ve věci
Micallef v. Malta
, stížnost č. 17056/56, § 94). Pro účely subjektivního testu je tak soudce považován za nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 22. 10. 2007 ve věci
Lindon, Otchakovsky-Laurens a July v. Francie
, stížnosti č. 21279/02 a 36448/02, § 76).
11. Naopak v rámci
objektivního testu
je třeba zkoumat, zda existují skutečnosti vzbuzující pochybnost o nestrannosti soudce (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23.
4.
2015 ve věci
Morice v. Francie
, stížnost č. 29369/10, § 76). Jak totiž Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), „
nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti
“.
12. V obecné rovině je třeba dále připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo
osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
13. Nejvyšší soud též připomíná, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Podle této zásady lze vyloučit soudce z
projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem, tedy nezaujatě a spravedlivě. Namítané důvody podjatosti tedy musí být založeny na skutečně existujících objektivních skutečnostech, které odůvodňují vážné riziko neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v
ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda
je
schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
14. S ohledem na zvolenou stížnostní argumentaci obžalovaného je podle Nejvyššího soudu rovněž nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „
ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů
“. (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol.
Trestní řád. Komentář
. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
15. Při aplikaci výše uvedených hledisek na konkrétní okolnosti nyní projednávané věci Nejvyšší soud konstatuje, že pokud Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí
ze dne 9. 9.
2026, č. j. 4 To 31/2026-2247, dospěl k závěru, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. není předsedkyně senátu 4 To JUDr. Martina Kouřilová, Ph.D., vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaného, nelze tomuto postupu vytknout žádného zásadního pochybení. Vznesenou námitku podjatosti stěžovatele vrchní soud dostatečně vypořádal a
stejně tak ozřejmil důvody, které ho k výše uvedenému závěru vedly.
16. Z obsahu námitek stěžovatele vyplývá, že podjatost předsedkyně senátu 4
To JUDr.
Martiny Kouřilové, Ph.D., namítl na základě tvrzení o existenci objektivních okolností, které jsou podle jeho mínění způsobilé vyvolat legitimní pochybnosti o její nestrannosti, a to pro její postup při ustanovování obhájce, uložení pořádkového opatření a
dalších procesních úkonech, které byly podle obžalovaného motivovány nenávistí této soudkyně k jeho osobě.
17. Nejvyšší soud v rámci své činnosti v tomto řízení podrobil přezkumu zejména napadené usnesení vrchního soudu ze dne 9. 9. 2026, č. j. 4 To 31/2026-2247, a to z hledisek možného naplnění zákonných důvodů obsažených v § 30 tr. ř. Po provedeném přezkumu konstatuje, že z obsahu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího postupu vrchního soudu nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly vážné riziko neobjektivního přístupu předsedkyně senátu v dané věci.
18. Pokud se týká jednotlivých stížnostních námitek, Nejvyšší soud k těmto předně konstatuje, že obžalovaný ve své stížnosti nikterak věcně nebrojí proti závěru Vrchního soudu v Olomouci stran toho, že k přidělení věci předsedkyni senátu došlo v souladu s tehdy účinným rozvrhem práce v důsledku vyloučení soudce Mgr. Aleše Rýznara z vykonávání úkonů ve věci obžalovaného podle § 30 odst. 1 tr. ř. a nepříznivého zdravotního stavu soudce JUDr. Jiřího Zouhara, kterému byla daná věc po vyloučení soudce Mgr. Aleše Rýznara přidělena a který nastoupil do pracovní neschopnosti s neurčeným termínem návratu k výkonu soudcovské činnosti. Obžalovaný totiž ve své stížnosti neuvádí ničeho, čím by jakkoli odůvodnil své zcela obecné tvrzení o tom, že předsedkyně senátu „zneužila nemoci“ soudce JUDr. Jiřího Zouhara a měla „různě obměňovat“ složení senátu. Obžalovaný zároveň nikterak nerozporuje skutečnost, že u předsedkyně senátu nebyl dán důvod k vyloučení pro její podíl na rozhodování před soudem prvního stupně či pro její vztah k osobám, jichž se trestní řízení bezprostředně dotýká či vztah k orgánům činným v trestním řízením, vyjma obžalovaným tvrzeného nepřátelského vztahu k jeho vlastní osobě. Ve své stížnosti totiž obžalovaný výslovně konstatoval, že jeho úvahy vztahující se k jím tvrzenému osobnímu vztahu mezi předsedkyní senátu a Mgr. Jaroslavem Kouřilem, státním zástupcem Vrchního státního zastupitelstv
í v Olomouci, byly mylné.
19. S ohledem na charakter obžalovaným podané stížnosti lze konstatovat, že osoby obviněných coby jedna ze stran trestního řízení mají v praxi velmi často tendenci cestou svých námitek zpochybňovat soudcovskou nezávislost, a to i opakovaně, zvláště pak v situaci, kdy postup příslušného soudu nekonvenuje jejich přáním či představám. V tomto směru je
však třeba mít vždy na paměti, že soudce je justiční profesionál, který si je po celou dobu své odborné praxe vědom toho, že jeho nezávislost patří – spolu s odbornou způsobilostí – mezi nejzásadnější předpoklady výkonu tohoto povolání. V žádném ohledu tedy nemohly být shledány relevantními spekulace obžalovaného o existenci možných předsudků předsedkyně senátu ke všem mužům vyplývajících z její příslušnosti k ženskému pohlaví a výchovy, stejně jako úvahy obžalovaného o tom, že se mu předsedkyně senátu fakticky mstí za jeho výroky, v nichž se vulgárně vyjadřoval k jím – na základě shody příjmení – smyšlenému vztahu mezi její osobou a Mgr. Jaroslavem Kouřilem, státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Tyto poznámky totiž vycházejí jen z ryze subjektivního vnitřního přesvědčení obžalovaného o charakterových nedostatcích předsedkyně senátu, presumují na její straně nedostatek profesionality a jsou projevem stěžovatelovy úporné snahy podpořit svou argumentaci stran toho, že postup předsedkyně senátu nemohl být „pouze“ nesprávný, ale
musel být nutně motivován nenávistí k jeho osobě. Takováto ničím nepodložená a zcela hypotetická tvrzení ovšem nemohla nikterak zpochybnit správnost přezkoumávaného výroku napadeného usnesení vrchního soudu ani řízení předcházejícího jeho vydání.
20. Pokud se jedná o obžalovaným poukazovanou prodlevu vrchního soudu s ustanovením nového obhájce jeho osobě i přes existenci důvodů nutné obhajoby, uložení pořádkového
opatření usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2026,
č. j. 4
To
31, 32/2026-2193, jakožto i způsob vedení vazebního zasedání ze dne 14. 9. 2026, Nejvyšší soud ze spisového materiálu nikterak neshledal, že by v průběhu řízení vedeného v této věci u Vrchního soudu v Olomouci předsedkyně senátu přistoupila k jakýmkoliv úkonům svévolně v důsledku zjevné snahy poškodit osobu stěžovatele či jej zkrátit na jeho právech na obhajobu. Nejvyšší soud se tedy s těmito námitkami neztotožnil a na tomto místě považuje za nezbytné opětovně zdůraznit, že podjatost soudců nelze v žádném případě dovozovat pouze z toho, jaký procesní postup daný soudce či soudkyně zvolil v průběhu vedeného trestního řízení. Nápravu takového stavu zaručuje – jak bylo zmíněno výše – toliko víceinstanční způsob rozhodování, tedy systém řádných a mimořádných opravných prostředků, nikoli námitka podjatosti.
21. K prvému z výše poukazovaných úkonů, jímž byl dne 20. 8. 2026 ustanoven obhájcem obžalovaného Mgr. Jaroslav Koblížek, je nutno konstatovat, že k realizaci daného úkonu přistoupila předsedkyně senátu bezprostředně poté, co obžalovaný vrchnímu soudu sdělil, že
si obhájce v dané trestní věci volit nebude. Ke sdělení toho, zda si sám obhájce zvolí, nebo bude požadovat jeho ustanovení soudem, přitom předsedkyně senátu výzvou ze dne 12.
8.
2026 určila obžalovanému lhůtu v délce pěti dnů od doručení této výzvy. Ze spisového materiálu se přitom podává, že k tomuto postupu se předsedkyně senátu uchýlila s vědomím, že po dobu běhu této soudcovské lhůty nebudou vůči obžalovanému vrchním soudem činěny žádné úkony z důvodu předložení spisu Nejvyššímu soudu k rozhodování o obžalovaným navrhované delegaci jeho věci Vrchnímu soudu v Praze, na níž (za přítomnosti svého původního obhájce) výslovně trval. Zároveň je ze spisového materiálu zjevné, že předsedkyně senátu umožnila obžalovanému zvolit si jím preferovaného obhájce s úmyslem zajistit řádný a průtahů prostý průběh řízení, jelikož ke zproštění povinnosti předchozího obhájce Mgr.
Matyáše Rittera obhajovat obžalovaného přistoupil vrchní soud v důsledku skutečnosti, že jmenovanému obhájci bylo po narušení vzájemných vztahů obžalovaným znemožněno efektivně vykonávat jeho obhajobu. Stěžovateli tak byla dána možnost volby nového obhájce, k němuž bude mít dostatečnou důvěru, aniž by byl současně ohrožen účel institutu tzv. nutné obhajoby (neboť vyjma neveřejného zasedání konaného Nejvyšším soudem k obžalovaným – za účasti jeho původního obhájce – vznesenému návrhu na delegaci dané věci Vrchnímu soudu v Praze, nebyly ve věci realizovány a ani na danou dobu plánovány jakékoli úkony trestního řízení), přičemž ze stížnosti obžalovaného není nikterak zjevné, jak konkrétně měl být na svém právu na obhajobu zásadním způsobem zkrácen.
22. V souvislosti s posouzením dodržení práva na spravedlivý proces v kontextu obžalovaným namítaného porušení jeho práva na obhajobu je podle Nejvyššího soudu namístě připomenout některé obecně platné judikatorní závěry. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006, uveřejněného pod č. 23/2007 Sb. rozh. tr., platí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívající v situaci, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, není dán obecnou situací, kdy byl obviněný v některém stadiu trestního řízení bez obhájce, ač ho např. z důvodů nutné obhajoby ve smyslu § 36 a § 36a tr. ř. mít měl, nýbrž je dán jen tehdy, pokud se úkony provedené v
tomto stadiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem pro rozhodnutí ve věci samé. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr. současně platí, že v každé konkrétní věci je vždy třeba zkoumat, jak relevantně bylo postupem orgánů činných v trestním řízení zasaženo do práv obviněného na jeho obhajobu, jaký mělo případné pochybení vliv na průběh a zejména výsledek řízení, a to ve světle požadavků na zachování potřebných standardů spravedlivého procesu.
23. Pokud jde o usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2026,
č. j. 4 To 31, 32/2026-2193, jímž byl stěžovatel podle § 66 odst. 1 a 2 tr. ř. přenechán řediteli věznice k uložení pořádkového opatření nebo ke kázeňskému potrestání, pak nelze přehlédnout, že
toto rozhodnutí bylo vrchním soudem učiněno v návaznosti na vulgární a dehonestující výroky obžalovaného, které adresoval předsedkyni senátu v dopise ze dne 16. 8. 2026. Podle § 66 tr. ř. přitom platí, že kdo se k soudu chová urážlivě, může být předsedou senátu potrestán pořádkovou pokutou do 50.000 Kč. Dopustí-li se pak takového jednání osoba, která je
ve
vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může se přenechat řediteli věznice k
uložení pořádkového opatření nebo ke kázeňskému potrestání. Rovněž v tomto případě je
tak zcela zjevné, že postup předsedkyně senátu představoval projev jejího právního názoru na splnění zákonných podmínek pro postup podle § 66 odst. 1 a 2 tr. ř. a nikoli snahu poškodit obžalovaného, a to pouze v důsledku obžalovaným tušených pocitů či nálad předsedkyně senátu spojených s jeho osobou.
24. Jedná-li se o postup předsedkyně senátu spočívající v zamítnutí žádosti stěžovatele hovořit v průběhu vazebního zasedání konaného dne 14. 9. 2026 k soudu v sedě a jeho následném vykázání z jednací síně, lze na podkladě předloženého spisového materiálu, včetně zvukového záznamu pořízeného z tohoto jednání, důvodně konstatovat, že ani v tomto případě nelze vrchním soudem zvolený postup považovat za projev jakékoli předpojatosti předsedkyně senátu vůči osobě obžalovaného. Je tomu tak proto, neboť z obsahu protokolu o vazebním zasedání konaném dne 14. 9. 2026 je zjevné, že žádost stěžovatele na umožnění hovoření vsedě byla zamítnuta z důvodu absence lékařského potvrzení dokládajícího jím tvrzené přetrvávající zdravotní obtíže, přičemž poté, co stěžovatel tyto problémy podrobněji popsal a svůj návrh dodatečně odůvodnil, bylo tomuto jeho požadavku v průběhu vazebního zasedání vyhověno, přičemž takovýto postup nikterak nezakládá závěr o neobjektivním přístupu soudu. Zároveň je z obsahu protokolu o vazebním zasedání konaném dne 14. 9. 2026 zjevné chování obžalovaného, jímž rušil řádný průběh jednání, když opakovaně hovořil bez vyzvání, dále ve svých přednesech opakovaně směřoval k otázkám, které nebyly předmětem vazebního zasedání a uchyloval se k pohrdavým a teatrálním projevům spočívajícím např.
v otočení se zády k soudcům, a to navzdory opakovaným výstrahám o možnosti vykázání z vazebního zasedání na dobu nezbytně nutnou podle § 204 odst. 2 tr. ř., k čemuž následně pro nerespektování pokynů předsedkyně senátu také došlo. Zřejmým motivem pro
takový postup předsedkyně senátu přitom bylo toliko zajištění pořádku v průběhu vazebního zasedání, přičemž se v žádném případě nejednalo o postup zcela nepřiměřený. Současně nelze pominout, že obžalovanému, který byl v průběhu celého jednání řádně zastoupen přítomným obhájcem, byl po povolení opětovného připojení se prostřednictvím videokonferenčního zařízení k vazebnímu zasedání řádně sdělen podstatný obsah jednání konaného po dobu jeho nepřítomnosti, což ostatně stěžovatel ani nikterak nerozporuje. Z
poslechu pořízeného zvukového záznamu z vazebního zasedání konaného u vrchního soudu dne 14. 9. 2026 též nevyplývá, že by předsedkyně senátu realizovala vazební zasedání a
v něm učiněné kroky neprofesionálně, nepřátelským či jiným nevhodným způsobem, který by mohl případně odůvodnit vážné riziko neobjektivního přístupu a nežádoucího zaujetí této soudkyně vůči osobě obžalovaného, popř. kterékoli z jiných stran řízení či jejich zástupcům.
25. Ve vztahu k stížnostní argumentaci obžalovaného Nejvyšší soud konečně zdůrazňuje, že předmětem tohoto řízení je toliko přezkum napadeného usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nevyloučení předsedkyně senátu Vrchního soudu v Olomouci 4 To JUDr. Martiny Kouřilové, Ph.D., z vykonávání úkonů trestního řízení, a to ve shora uvedené trestní věci stěžovatele. K obsahu stížnostní argumentace obžalovaného, v níž se vyjadřuje rovněž k motivaci jednání, pro nějž byl obžalován, tak Nejvyšší soud pouze stručně poznamenává, ž
e
se touto argumentací na podkladu podané stížnosti nemohl věcně zabývat, neboť zcela vybočuje z předmětu stížnostního řízení, ježto se netýká samotného přezkoumávaného výroku napadeného usnesení vrchního soudu ani řízení předcházejícího jeho vydání.
26. Ze všech shora rozvedených hledisek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uváděné okolnosti v nyní posuzované věci nezakládají pochybnosti o nestrannosti předsedkyně senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Martiny Kouřilové, Ph.D., pro
které by bylo namístě prolomit procesní právo na zákonného soudce coby jeden ze
základních komponentů práva na spravedlivý proces. Námitka její podjatosti vznesená obžalovaným je založena pouze na jeho subjektivním a relevantními skutečnostmi nepodloženém přesvědčení o podjatosti jmenované soudkyně, pročež ji Nejvyšší soud neshledal důvodnou.
27. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal důvody pro vyloučení předsedkyně senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Martiny Kouřilové, Ph.D., z projednávání trestní věci obžalovaného, ani jiná závažná pochybení, která by mohla způsobit nesprávnost výroku stížností napadeného usnesení. Proto mu nezbylo, než stížnost obžalovaného podanou proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2026, č. j. 4 To 31/2026-2247, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout jako zcela nedůvodnou.
P o u č e n
í :
Proti tomuto usnesení
není
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 10. 2026
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu