Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tvo 20/2026

-891

USNESENÍ

V. H.

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

se stížnost obžalovaného

zamítá

.

O d ů v o d n ě n í :

1.

Vrchní soud v Olomouci

rozhodl usnesením ze dne 10. 9. 2026, č. j. -880, o návrhu obžalovaného

V. H.

(dále jen „stěžovatel“ nebo „obžalovaný“) na vyloučení soudců Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Vladislava Šlapáka a JUDr. Ivo Lajdy z vykonávání úkonů trestního řízení, a to tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. a § 30 odst. 1 tr. ř. nejsou soudci Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Vladislav Šlapák a JUDr. Ivo Lajda vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené před Krajským soudem v Brně – pobočkou ve Zlíně pod sp. zn. .

2. V odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud nejprve upřesnil, že předmětem řízení před tímto soudem je rozhodnutí o stížnosti obžalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 7. 2026, sp. zn. , kterým bylo rozhodnuto podle § 31odst. 1 a § 30 odst. 1 tr. ř. o nevyloučení soudce Mgr. Pavla Dvorského z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti obžalovanému u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. a před Krajským soudem v Brně – pobočkou ve Zlíně pod sp. zn. .

3. Před rozhodnutím o této stížnosti byl ovšem Vrchnímu soudu v Olomouci doručen návrh obžalovaného na vyloučení soudců JUDr. Vladislava Šlapáka a JUDr. Ivo Lajdy z vykonávání úkonů trestního řízení ve výše označené trestní věci. Důvodem podaného návrhu měla být skutečnost, že oba jmenovaní soudci Vrchního soudu v Olomouci se jako členové odvolacího senátu podíleli na rozhodnutí v trestní věci obžalovaných otce a syna F. ve věci vedené pod sp. zn. , v níž označili stěžovatelovu osobu v procesním postavení svědka jako zcela nevěrohodnou. Obžalovaný je přesvědčen, že jejich závěr přispěl k tomu, že od 29. 12. 2021 je trestně stíhán a nyní u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. po dvou zprošťujících rozsudcích dokonce nepravomocně odsouzen pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku.

4. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že ani JUDr. Vladislav Šlapák, ani JUDr. Ivo Lajda nemají poměr k projednávané věci, ani k osobě obžalovaného či jeho obhájci. Jejich předchozí rozhodování v trestní věci obžalovaných M. F. a M. F., vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. , se týkalo jejich účasti na senátním odvolacím přezkumu rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o trestní odpovědnosti obou jmenovaných obžalovaných. A právě toliko v rámci této rozhodovací činnosti musel senát vrchního soudu ve složení JUDr. Vladislav Šlapák jako předseda senátu a JUDr. Ivo Lajda a JUDr. Renáta Sobalová coby členové senátu reagovat na napadený rozsudek a námitky odvolatelů (obžalovaných otce a syna F.), které směřovaly přímo do samotné podstaty inkriminovaného jednání kladeného jim za vinu. Vrchní soud v rámci posouzení dané věci musel zaujmout stanovisko k provedeným důkazům a skutečně s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví technického zkoumání dokladů a písemností, vyznívajícího v neprospěch tvrzení obžalovaných, vyhodnotil výpověď stěžovatele jako nevěrohodnou. Vrchní soud připomněl, že za poměr soudce k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. nelze považovat takový jeho vztah, který se promítá do jeho právního názoru a tím i do jeho přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor (shodně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). Podjatost soudce totiž nelze vyvozovat pouze ze způsobu jeho rozhodnutí, nebo ji zakládat pouze na nedostatcích v jeho procesním postupu, třebaže by šlo o postup, který byl nezákonný (shodně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). Samotná předchozí účast soudce na rozhodování v jiné trestní věci (v rámci řádného výkonu soudní pravomoci) není bez dalšího důvodem jeho vyloučení. Vyslovení názoru soudu k hodnocení důkazů samo o sobě podle vrchního soudu neznamená, že by u soudce vznikl poměr k věci či k osobám, který by vylučoval nestranné rozhodování. Námitku stěžovatele proto neshledal vrchní soud důvodnou.

5. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný prostřednictvím své obhájkyně řádně a včas stížnost ze dne 29. 9. 2026. V ní nejprve zrekapituloval probíhající řízení, na což navázal konstatováním, že nerozporoval nezávislou rozhodovací činnost soudců JUDr. Vladislava Šlapáka a JUDr. Ivo Lajdy a jejich hodnocení důkazů v jiné trestní věci. Nicméně pokud uvedení dva soudci osobu stěžovatele označili za „zcela nevěrohodnou“, pak nejde o jejich pouhé hodnocení jeho svědecké výpovědi učiněné v jiné trestní věci, ale jde o zcela jednoznačně zaujatý postoj k jeho osobě, jako k člověku, a nikoliv pouze jako k „důkazu“. Z předchozího hodnocení svědecké výpovědi obžalovaného tak může vzniknout důvodná pochybnost, zda oba soudci dokážou při rozhodování v nyní posuzované věci nezávisle na svém dřívějším závěru posoudit otázky související s touto výpovědí. Uvedení dva soudci tedy nemají k osobě stěžovatele neutrální (indiferentní) vztah. Oba soudci již dříve vyslovili jednoznačně negativní hodnocení výpovědi, která je předmětem nynějšího trestního řízení, a to na základě důkazů provedených v jiné trestní věci, aniž obžalovaného sami vyslechli.

6. Následně se stěžovatel zabýval možnou (ne)ústavností napadeného usnesení. Tu dovozuje z toho, že činnost JUDr. Vladislava Šlapáka a JUDr. Ivo Lajdy sice odpovídá § 31 odst. 1 větě druhé tr. ř., nicméně podle jeho přesvědčení nemusí jít o postup souladný s ústavními principy, zejména pokud jde o nezávislé a objektivní rozhodování. Obžalovaný je toho názoru, že na rozhodování o námitce podjatosti osoby soudce by se neměl podílet soudce, proti kterému takováto námitka směřuje, neboť to zásadně „degraduje“ objektivitu takovéhoto rozhodování, protože dotčený soudce do rozhodování o své osobě nutně vnáší své subjektivní přesvědčení a pocity. Podle stěžovatele by se Nejvyšší soud měl obrátit na Ústavní soud s otázkou, zda věta druhá (potažmo i věta první) tr. ř. je či není v souladu s právem na spravedlivý proces garantovaným čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d (srov. přiměřeně tr. ř.). Obžalovaný upozornil na to, že situace, kdy soudci projednávají námitky proti sobě samým, může vyvolat pochybnosti o jejich nestrannosti, jak již v minulosti ve svých rozhodnutích vyslovil také Evropský soud pro lidská práva (viz jeho rozhodnutí ze dne 2. 3. 2021 ve věci Kolesnikova proti Rusku, stížnost č. 45202/14, ; případně jeho rozhodnutí ze dne 9. 4. 2026 ve věci Blaško proti Slovensku, stížnost č. 50301/22).

7. Stěžovatel v rámci podané stížnosti učinil také návrh na položení celkem čtyř předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie. První otázka se má týkat toho, zda je v souladu s a 48y základních práv Evropské unie takový postup tříčlenného trestního senátu Vrchního soudu v Olomouci rozhodujícího o námitce podjatosti vznesené obžalovaným, který je osobou se zdravotním postižením podléhající zvýšené právní ochraně skrze Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, proti dvěma z jeho tří členů, při kterém se na vydání rozhodnutí o námitce podjatosti podílí i ti soudci, vůči kterým je námitka podjatosti vznesena. Druhá otázka se má týkat toho, zda je v souladu s a 48y základních práv Evropské unie a s čl. 3 a 8 Směrnice (EU) 2016/343 takový postup tříčlenného trestního senátu Vrchního soudu v Olomouci, který o námitce podjatosti směřující proti dvěma z jeho tří členů rozhodne v tzv. neveřejném zasedání. Třetí otázka se má týkat toho, zda je v souladu s a 48y základních práv Evropské unie a s čl. 3 a 8 Směrnice (EU) 2016/343 situace, kdy o námitce podjatosti vznesené obžalovaným rozhodovali dva soudci, kteří jej v minulosti v jiné trestní věci označili jako „zcela nevěrohodného svědka“. Konečně čtvrtá otázka má spočívat v tom, zda je v souladu s a 48y základních práv Evropské unie a s čl. 3 a 8 Směrnice (EU) 2016/343 situace, kdy v písemném vyhotovení rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti nejsou jmenovitě uvedeni konkrétní soudci, kteří o obžalovaným vznesené námitce podjatosti rozhodli.

8. Závěrem své stížnosti obžalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2026, č. j. -880, zrušil, a Vrchnímu soudu v Olomouci uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

9. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla stížnost podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že všechny zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení jsou v tomto směru splněny. Následně Nejvyšší soudjako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti obžalovaného napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2026, č. j. -880, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu obžalovaného na vyloučení dvou členů senátu 5 To Vrchního soudu v Olomouci z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.

10. Nejvyšší soud ověřil, že řízení předcházející napadenému usnesení netrpělo žádnými vadami, které by vedlo k tomu, že toto rozhodnutí by nemohlo obstát a muselo by být zrušeno. Vrchní soud v Olomouci se bezodkladně po jejím vznesení zabýval námitkou podjatosti a rozhodl o ní v zákonem předvídaném obsazení (tj. v senátu – srov. § 31 odst. 1 tr. ř.) i v předepsané formě (tj. v neveřejném zasedání – srov. § 240 tr. ř.).

11. Rovněž v meritu věci je napadené usnesení po právu.

12. V návaznosti na obsah obžalovaným podané stížnosti je z obecného hlediska třeba v prvé řadě akcentovat, že Evropský soud pro lidská práva, Ústavní soud i Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně deklarují nezávislost a nestrannost soudce jako neodmyslitelný atribut soudní spravedlnosti. Soudcovská nezávislost je definována jako vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců. Soudcovská nestrannost je vymezována jako faktická nezávislost na procesních stranách, tedy absence vztahu soudu k jedné ze stran řízení (pojem „strana řízení“ je možné chápat jak v obecné, tak i v konkrétní rovině).

13. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že právo na nestranného soudce je neodmyslitelnou součástí práva na soudní ochranu podle d (dále jen „“). Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůraznil, že nestrannost soudce „je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát“ [nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. (N 121/34 SbNU 255), shodně např. nález ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. (N 101/41 SbNU 297), nebo nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. (N 193/35 SbNU 541)]. Toto právo je chráněno rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

14. Nestranností je přitom třeba rozumět absenci předsudku či zaujatosti soudce [rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice v. Francie, stížnost č. 29369/10, § 73]. Podle judikatury Ústavního soudu i ESLP se nestrannost soudce posuzuje ve dvou krocích, a to prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu nestrannosti.

15. Subjektivním testem se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem soudce v daném případě (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou v. Kypr, stížnost č. 73797/01, § 118). V tomto pojetí je nestrannost „především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.)“ [nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. (N 121/34 SbNU 255)]. V rámci subjektivního testu se uplatňuje vyvratitelná domněnka nestrannosti soudce (rozsudek pléna ESLP ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere v. Belgie, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, § 58; rozsudek pléna ESLP ze dne 24. 5. 1989 ve věci Hauschildt v. Dánsko, stížnost č. 10486/83, § 47; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef v. Malta, stížnost č. 17056/56, § 94). Pro účely subjektivního testu je tak soudce považován za nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 22. 10. 2007 ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July v. Francie, stížnosti č. 21279/02 a 36448/02, § 76).

16. Naopak v rámci objektivního testu je třeba zkoumat, zda existují skutečnosti vzbuzující pochybnost o nestrannosti soudce (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice v. Francie, stížnost č. 29369/10, § 76). Jak totiž Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. (N 6/36 SbNU 53), „nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti“.

17. V obecné rovině je třeba dále připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

18. Nejvyšší soud též vyzdvihuje, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (y). Podle této zásady lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem, tedy nezaujatě a spravedlivě. Namítané důvody podjatosti tedy musí být založeny na skutečně existujících objektivních skutečnostech, které odůvodňují vážné riziko neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. ).

19. Dále považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů“. (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. , anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. ).

20. S ohledem na zvolenou stížnostní argumentaci obžalovaného je podle Nejvyššího soudu namístě poukázat též na obecné zásady týkající se nestrannosti v kontextu podílení se soudce dokonce i na předchozích rozhodnutích ve stejné (trestní) věci, které shrnul ESLP ve věci Meng proti Německu, č. 1128/17, rozsudek ze dne 16. 2. 2021, zejména v bodech 46 až 48. V této věci dospěl daný soud mimo jiné k závěru, že „samotná skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannost. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci“. Otázka nestrannosti soudce však podle ESLP vyvstává tehdy, „pokud již dřívější rozhodnutí obsahuje podrobné posouzení role osoby, jež byla následně souzena za trestný čin spáchaný vícero osobami, a to zejména tehdy, pokud dřívější rozhodnutí obsahuje konkrétní kategorizaci účasti stěžovatele nebo je z něj zřejmé, že později souzená osoba naplnila všechny podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu. V závislosti od okolností konkrétního případu mohou být takové skutečnosti považovány za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má již na počátku soudního řízení s později souzenou osobou předpojatý názor ohledně skutkových okolností týkajících se této osoby.“.Tyto závěry přitom ESLP nejen potvrdil, ale i dále rozvedl ve své pozdější věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, rozsudek ze dne 25. 11. 2021 (srov. zejména body 49 až 64 citovaného rozsudku).

21. Při aplikaci výše uvedených hledisek na konkrétní okolnosti projednávané věci Nejvyšší soud konstatuje, že pokud Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 10. 9. 2026, č. j. -880, dospěl k závěru, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. členové senátu 5 To JUDr. Vladislav Šlapák a JUDr. Ivo Lajda nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaného, nelze tomuto postupu vytknout žádného zásadního pochybení. Vznesenou námitku podjatosti stěžovatele vrchní soud dostatečně vypořádal a stejně tak ozřejmil důvody, které ho k výše uvedenému závěru vedly.

22. Z obsahu námitek stěžovatele vyplývá, že podjatost jmenovaných dvou členů senátu 5 To Vrchního soudu v Olomouci namítl na základě tvrzení toho, že v jiné trestní věci označili jeho výpověď za "zcela nevěrohodnou". Podle stěžovatele se nejedná o jejich pouhé hodnocení jeho svědecké výpovědi učiněné v jiné trestní věci, ale jde o zcela jednoznačně zaujatý postoj k jeho osobě jako k člověku, a nikoliv pouze jako k "důkazu". Oba soudci již dříve vyslovili jednoznačně negativní hodnocení výpovědi, která je předmětem nynějšího trestního řízení, a to na základě důkazů provedených v jiné trestní věci, aniž obžalovaného sami vyslechli.

23. Nejvyšší soud v rámci své činnosti v tomto řízení podrobil přezkumu zejména napadené usnesení vrchního soudu ze dne 10. 9. 2026, č. j. -880, a to z hledisek možného naplnění zákonných důvodů obsažených v § 30 tr. ř. Po provedeném přezkumu konstatuje, že z obsahu napadeného rozhodnutí a postupu vrchního soudu nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly vážné riziko neobjektivního přístupu soudců vrchního soudu JUDr. Vladislav Šlapák a JUDr. Ivo Lajda.

24. Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2021, č. j. -1827, ve věci obviněných otce a syna F. se podává, že znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví technického zkoumání dokladů a písemností zjevně vyvrací obhajobu obou obžalovaných (tj. otce a syna F.) a zcela znevěrohodňuje i výpověď svědka H., tedy stěžovatele (srov. bod 16 odůvodnění rozsudku, konkrétně str. 9). Z poukazované části rozhodnutí ve věci otce a syna F. nevyplývá, že by soudci JUDr. Vladislav Šlapák a JUDr. Ivo Lajda nedodrželi nutnou míru své profesionality, která se u výkonu soudcovského povolání předpokládá. Ani z formulací, které vrchní soud použil v odůvodnění svého rozsudku není zřejmé, že by jmenovaní členové senátu 5 To v rámci svého profesionálního přístupu získali k projednávané věci zcela nekritický přístup. Naopak, vrchní soud se ve všech částech svého rozhodnutí vyjadřuje vždy korektně a striktně věcně, byť se s jeho závěry stěžovatel neztotožňuje. Rovněž v očích Nejvyššího soudu vrchní soud pouze vyslovil svůj názor k hodnoceným důkazům. Námitky stěžovatele tak nelze v žádném ohledu aprobovat jako opodstatněné.

25. Nejvyšší soud v tomto ohledu odkazuje rovněž na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. , v němž bylo konstatováno, že rozhodnutí o vině a trestu nikdy nemají právní účinky z hlediska posouzení viny jiných osob než těch, o jejichž vině je rozhodováno, přičemž u profesionálních soudců je dán jasný předpoklad, že by je samotné předchozí řízení nemělo ovlivnit. Je-li tedy u soudců dán předpoklad, že nemusí být ovlivněni ani vlastním rozhodnutím učiněným ve věcech spoluobviněných, které byly vyloučeny k samostatnému projednání, při kterém činí řadu právních závěrů a rovněž i poznatky o jednání osob, o jejichž vině budou rozhodovat teprve později v samostatném řízení, pak podle Nejvyššího soudu tím více takovýto předpoklad platí pro případy, kdy soudci rozhodují ve věcech, kde se původní svědek vyskytuje nově v roli obviněného, byť mohou řešit obdobné či zcela identické právní otázky. Ty musí soudci vždy posuzovat nezávisle a nestranně po pečlivém uvážení všech relevantních skutečností v kontextu obhajoby obviněných, aniž by se nechali čímkoli ovlivnit, a to včetně svých předchozích závěrů učiněných v jiných věcech.

26. K výše uvedenému tedy Nejvyšší soud shrnuje, že pokud obžalovaný zaměřuje své výhrady na schopnost dvou členů senátu 5 To odvolacího soudu JUDr. Vladislava Šlapáka a JUDr. Ivo Lajdy vykonávat řádně svoji nezávislou rozhodovací činnost, je nutné jeho námitku kategoricky odmítnout, jelikož vychází z ničím nepodloženého domnění o existenci pochybností o tom, že tito soudci nebudou mít při projednávání jeho trestní věci nutnou míru své profesionality, která se u výkonu soudcovského povolání automaticky předpokládá. S ohledem na charakter obžalovaným podané stížnosti lze nad rámec výše uvedeného konstatovat, že osoby obviněných coby jedna ze stran trestního řízení mají v praxi velmi často tendenci cestou svých námitek zpochybňovat soudcovskou nezávislost, a to i opakovaně, zvláště pak v situaci, kdy s rozhodnutím příslušného soudu ostře nesouhlasí, neboť výsledek řízení nekonvenuje jejich přáním či představám. V tomto směru je však třeba mít vždy na paměti, že soudce je justiční profesionál, který si je po celou dobu své odborné praxe vědom toho, že jeho nezávislost patří – spolu s odbornou způsobilostí – mezi nejzásadnější předpoklady výkonu tohoto povolání. Soudcovská nezávislost tedy představuje jeden ze základních pilířů, jejichž prostřednictvím je dosahováno individuální spravedlnosti, a to výhradně v souladu s platnými právními normami. Z tohoto důvodu také soudcovskou nezávislost garantují normy nejvyšší právní síly, tedyy a mezinárodní smlouvy (tj. nadnárodní lidskoprávní pakty).

27. Nejvyšší soud v uvedených souvislostech rovněž odkazuje na závěry usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2025, č. j. -612, který se sice zabýval stížností obžalovaného ve věci podjatosti soudkyně JUDr. Ivety Šperlichové, ale již tehdy poskytl odpovědi na řadu námitek vznášených stěžovatelem nyní znovu. Úsudky plynoucí z uvedeného rozhodnutí jsou plně aplikovatelné i v nyní rozhodované stížnosti. Vrchní soud konkrétně dovodil, že je zcela nerozhodným, v jakém procesním postavení se osoby, jejichž výpovědi jsou hodnoceny, nacházejí. Hodnocena je vždy jejich věrohodnost, nikoli vztah k nim. I pokud je výpověď konkrétní osoby hodnocena jako nevěrohodná, je to pouze odrazem jejího obsahu, případně porovnání s jinými důkazy, nikoli vztahem soudce k této osobě. Žádnou roli nehraje ani kritérium časového odstupu jednotlivých výpovědí, které musí být v každém řízení hodnoceny vždy samostatně a je tedy možné, že výpověď jedné a téže osoby je hodnocena v různých řízeních různým způsobem (viz bod 24 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2025, č. j. -612).

28. Vrchní soud v témže rozhodnutí ze dne 15. 1. 2025, č. j. -612, reagoval rovněž na námitku stěžovatele týkající se (ne)ústavností napadeného usnesení. Tu obžalovaný dovozuje z toho, že činnost JUDr. Vladislava Šlapáka a JUDr. Ivo Lajdy sice odpovídá § 31 odst. 1 větě druhé tr. ř., nicméně podle jeho názoru nemusí jít o postup souladný s ústavními principy. Podle stěžovatele by se na rozhodování o námitce podjatosti osoby soudce neměl podílet soudce, proti kterému takováto námitka směřuje, neboť dotčený soudce dorozhodování o své osobě nutně vnáší své subjektivní přesvědčení a pocity. Vrchní soud již v odkazované věci zcela správně dovodil, že tento konstrukt se přímo střetává se zněním § 31 odst. 1 tr. ř. Postup předvídaný ustanovením § 31 odst. 1 tr. ř. je nezbytný, protože výhradně dotčený soudce může vyjevit svůj postoj k osobám nebo věcem, který by mohl pozitivně nebonegativně rozhodování zatížit a tyto myšlenky potom transformovat nejen do výroku, alezejména do odůvodnění rozhodnutí o vyloučení – pozitivního či negativního. Účast dotčeného soudce na rozhodování je tak nejen vyžadována trestním řádem, ale i logikou věci samé (viz bod 21 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2025, č. j. -612).

29. Ostatně Vrchní soud v Olomouci se ve svém rozhodnutí ze dne 15. 1. 2025, č. j. -612, vypořádal i s námitkou stěžovatele, v níž uváděl, že Ústavní soud by měl posoudit kolizi věta druhá (potažmo i věta první) tr. ř. s právem na spravedlivý proces garantovaným čl. 6 odst. 1 Úmluvy a y. Nejvyšší soud plně souzní s názorem vrchního soudu, že nadepsaná zákonná ustanovení nejsou v protikladu, ale naopak v souladu. Společným jmenovatelem je zde nezávislost a nestrannost soudu, potažmo soudce, který – pokud by kritéria uvedených ustanovení nesplňoval (ať skutečně nebo takovýto dojem alespoň obecně vzbuzoval) – může být z projednávání konkrétní věci vyloučen, a to ne autoritativně, ale v daném případě rozhodnutím senátu s možností přezkumu v rámci opravného prostředku, byť bez odkladného účinku. Nadto stěžovatel zcela opomenul další z nezadatelných zásad trestního řízení, formulovaných v y, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (viz bod 22 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2025, č. j. -612).

30. Naprosto bezpředmětná je úvaha stěžovatele mířící na položení čtyř předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie. První otázku (na vydání rozhodnutí o námitce podjatosti se podílí soudci, vůči nimž námitka směřuje) a třetí otázku (o námitce podjatosti rozhodovali dva soudci, kteří v minulosti v jiné trestní věci označili obžalovaného jako „zcela nevěrohodného svědka“) vyřešil Nejvyšší soud shora, přičemž jeho argumentace navazuje naodůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2025, č. j. -612.

31. Námitka spadající pod čtvrtou otázku (v písemném vyhotovení rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti nejsou jmenovitě uvedeni konkrétní soudci, kteří o obžalovaným vznesené námitce podjatosti rozhodli) byla rovněž správně vyřešena již v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2025, č. j. -612, který pod bodem 20 uvedl, žez napadeného usnesení je zřejmé, který soud a který senát rozhodoval a kdo je jeho předsedou. Z dikce § 134 odst. 1 tr. ř. jsou patrny obsahové náležitosti usnesení, kdy podle písm. a) musí obsahovat označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde, naproti tomu u rozsudku musí být podle § 120 odst. 1 písm. a) tr. ř. výslovně uvedeni i soudci, kteří se rozhodování zúčastnili. Pokud měl obžalovaný zájem zjistit, kteří soudci se podíleli na rozhodování, mohl tak učinit nahlédnutím do spisu či dotazem u soudu. Nadto jména zúčastněných soudců jsou uváděna v protokolu o neveřejném zasedání, který je součástí spisu, do kterého má obžalovaný podle § 65 tr. ř. právo (a to i opakovaně) nahlížet.

32. Druhá otázka se má týkat toho, zda je v souladu s a 48y základních práv Evropské unie a s čl. 3 a 8 Směrnice (EU) 2016/343 takový postup tříčlenného trestního senátu Vrchního soudu v Olomouci, který o námitce podjatosti směřující proti dvěma z jeho tří členů rozhodne v tzv. neveřejném zasedání. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná, žestížnost se v řízení před soudem zásadně projednává v neveřejném zasedání, protože zákon zde nepožaduje konání veřejného zasedání – viz až tr. ř. a contrario ve spojitosti s tr. ř. Rozhodování o podjatosti soudce se tedy standardně koná v neveřejném zasedání. Dokazování se provádí pouze ze spisového materiálu a písemných vyjádření (např.vyjádřením dotčeného soudce), nikoliv výslechem na místě. Jestliže má soudce, případně soudci, vyjádřit svůj postoj k osobám nebo věcem, který by mohl jeho rozhodování ovlivnit, potom není žádným porušením práva na spravedlivý proces, pokud se tak děje bezúčasti obviněného, jeho obhájce a státního zástupce. Příslušný soudce svůj vztah vtěluje do následného výroku rozhodnutí, který rovněž odůvodňuje. Ani v případě této otázky taknejsou dány předpoklady pro to, aby byla předkládána Soudnímu dvoru Evropské unie.

33. Sumárně řečeno, obviněný se požadavkem na předložení otázek Soudnímu dvoru Evropské unie domáhá odpovědí na zákonnou materii, která byla opakovaně a mnohostranně prozkoumána soudy mnoha stupňů jak obecné soudní soustavy, tak i konstitučních tribunálů, a byla shledána nikoli v rozporu s normami vyšší právní síly, nýbrž naopak s nimi souladná aprincipy v nich vtělené naplňující. Soud nemá povinnost pokládat otázky Soudnímu dvoru Evropské unie jen proto, že to poptává některý z účastníků řízení. Takový postup připadá v úvahu teprve tehdy, pokud soud sám dospěje k závěru o nesouladu tuzemské právní úpravy s nadnárodními předpisy. Jestliže ale takový nesoulad neshledává, pak důvod prostěžovatelem prosazovanou proceduru dán není. 34. Ze všech shora uvedených hledisek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uváděné okolnosti v nyní posuzované věci nezakládají pochybnosti o nestrannosti soudců senátu 5 To Vrchního soudu v Olomouci, pro které by bylo nutné prolomit procesní právo na zákonného soudce coby jeden ze základních komponentů práva na spravedlivý proces. Námitka podjatosti dvou členů označeného senátu odvolacího soudu, kterou vznesl obžalovaný, je založena pouze na jeho subjektivním přesvědčení o podjatosti dotčených soudců, pročež ji Nejvyšší soud neshledal důvodnou.35. Za tohoto stavu tedy Nejvyšší soud neshledal důvody pro vyloučení shora jmenovaných členů senátu 5 To Vrchního soudu v Olomouci z projednávání trestní věci obžalovaného, ani jiná závažná pochybení, která by mohla způsobit nesprávnost výroku stížností napadeného usnesení. Proto mu nezbylo, než stížnost obžalovaného podanou proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2026, č. j. -880, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout jako nedůvodnou.P o u č e n í :Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 10. 2026JUDr. Tomáš Durdíkpředseda senátuVypracoval:Mgr. Ondřej Vítůsoudce