Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
4383F7A37036F8FCC1258EB30052A827.html
HTML · 71.04 KB
No categories available
8 Tdo 886/2026
8 Tdo 886/2026-354
USNESENÍ
J. L.
takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného
odmítá
.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 2 T 14/2026 , byl obviněný
J. L.
(dále zpravidla jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025. Za to mu byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, škodu ve výši 13 581 Kč.
2.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 17:31 hodin dne 9. 11. 2025 do 09:30 hodin dne 10. 11. 2025 v pronajatém apartmánu č.
XY na ulici XY
v Brně, kam pozval poškozenou
J. K.
, i s její tříletou dcerou, během návštěvy poškozenou pobízel ke konzumaci alkoholu, na této s cílem svého sexuálního uspokojení vykonal soulož se souhlasem poškozené, následně ji v průběhu večera po hádce ohledně jejich vztahu fyzicky napadl, a to tím způsobem, že ji opakovaně bil pěstmi do hlavy, tahal ji za vlasy, nožem ji pořezal na levém koleni, následně jí s nožem v ruce řekl, že udělá, co on chce, a proti její vůli na ní vykonal soulož, přičemž v důsledku předchozího fyzického napadení z něho měla poškozená strach a souloži se aktivně fyzicky nebránila, avšak řekla, že to nechce, ať to nedělá, a i přes toto zjevné vyjádření nesouhlasu pokračoval, což poškozená vzhledem k tomu, že v bytě byla i její dcera, strpěla, načež dne 10. 11. 2025 v 10:00 hodin z bytu všichni odešli, čímž způsobil poškozené
J. K.
, zranění spočívající v tržné ráně nosu, bodné ráně levého kolene, kontuzi hlavy s hematomy v obličejové části hlavy, zlomenině nosních kostí a oděrky s dobou léčení asi 3 týdnů, a dále jí způsobil psychickou újmu.
3.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. 3 To 156/2026 , podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. 3 To 156/2026 , podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5.
Ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení skutku namítl, že skutková věta odsuzujícího rozsudku dostatečně nevyjadřuje absenci souhlasu poškozené s druhou souloží, ačkoli s první souloží souhlasila. Podle jeho názoru není ve skutkové větě blíže konkretizováno, kdy poškozená měla pronést slova vyjadřující nesouhlas se souloží („že to nechce“ a „ať to nedělá“), v jakém kontextu tak učinila ani zda a jak mohl na tato vyjádření reagovat obviněný. Dále obviněný zpochybnil naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu se zbraní. Namítal, že skutková věta neobsahuje tvrzení, podle něhož by zbraň použil k tomu, aby poškozenou přinutil k souloži.
6.
Následně obviněný brojil proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Tvrdil, že jeho usvědčení je založeno především na výpovědi poškozené z přípravného řízení, přestože ta byla v průběhu trestního řízení vyslechnuta celkem třikrát a pokaždé vypovídala odlišně. Poukazoval rovněž na skutečnost, že v hlavním líčení poškozená uvedla, že ji obviněný neznásilnil, což podle jeho názoru soudy náležitě nezohlednily. Jeho vinu neprokazují ani další soudy zmiňované důkazy, a to výpověď svědkyně
M. K.
či audiozáznam telefonního hovoru mezi ním a poškozenou. Svědkyně
M. K.
nebyla předmětnému skutku přítomna, pouze reprodukovala informace, které se zprostředkovaně dozvěděla od poškozené. K audiozáznamu telefonního hovoru nelze ze spisu nic bližšího zjistit, navíc nebyla podrobena žádnému zevrubnějšímu zkoumání ze strany orgánů činných v trestním řízení. Ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, uvedl, že z něj nevyplývá existence poranění intimních partií poškozené.
7.
Obviněný dále namítl porušení svého práva na spravedlivý proces. V této souvislosti poukázal na to, že poškozená při hlavním líčení výslovně uvedla, že je jeho družkou, a prohlásila, že nedává souhlas s trestním stíháním. Soudy podle jeho názoru na tuto skutečnost správně nereagovaly. Zdůraznil přitom, že existence vztahu zakládajícího nutnost souhlasu poškozeného s trestním stíháním nemusí být dána pouze v době spáchání skutku, ale může existovat i v době rozhodování soudu. K tomu doplnil, že jejich vztah nebyl pouze milostného charakteru, nýbrž že společně plánovali uzavření manželství a založení rodiny. V této souvislosti rovněž vytkl soudu, že nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování k této otázce.
8.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. 3 To 156/2026 , a podle § 265
l
odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
9.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stručně shrnul dosavadní průběh řízení před soudy a podstatu dovolání obviněného. Následně se zabýval námitkami dovolatele z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.
10.
Státní zástupce předně uvedl, že dovolání bylo namístě opřít i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, neboť odvolací soud zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Ve spojení s ním přicházely v úvahu dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jejichž vadami měl být zatížen již rozsudek soudu prvního stupně.
11.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že pod tento důvod bylo možné s určitou benevolencí podřadit námitku, že popis skutku neumožňuje dovodit naplnění všech znaků zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, zejména vykonání soulože proti seznatelné vůli poškozené a spáchání činu se zbraní. Tyto námitky však nepovažoval za důvodné. Přestože první soulož mezi obviněným a poškozenou byla dobrovolná, následně došlo k zásadní změně okolností, neboť obviněný poškozenou opakovaně fyzicky napadl a způsobil jí poranění nožem. Poškozená sice při druhé souloži nekladla aktivní odpor, svůj nesouhlas však výslovně verbálně vyjádřila. Fyzicky se nebránila ze strachu z dalšího násilí a s ohledem na přítomnost své nezletilé dcery. Obviněný přesto její zřetelně projevenou vůli nerespektoval a soulož vykonal. Popis skutku podle státního zástupce rovněž odůvodňuje závěr o spáchání činu se zbraní podle § 185 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný měl v rozhodné době u sebe nůž, který použil jako prostředek působení proti poškozené, v časové i místní souvislosti s pohlavním stykem. Nůž tak použil jako prostředek působení na její vůli a využil jej k posílení svého záměru ústícího k narušení sexuálního sebeurčení poškozené.
12.
Námitky proti hodnocení výpovědí poškozené a svědkyně
M. K.
i proti významu znaleckého posudku představovaly podle státního zástupce pouze polemiku se skutkovými zjištěními. Nebyly přitom zjištěny tak závažné vady důkazního řízení, které by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu podle první alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně se rozpory ve výpovědích poškozené zabýval a za věrohodné považoval její obsahově shodné výpovědi z přípravného řízení, zatímco jejich pozdější změnu vyhodnotil jako důsledek ovlivňování rodinnými příslušníky. Výpověď svědkyně
M. K.
měla podpůrný význam, neboť poškozená se jí spontánně, bezprostředně a ve výrazně rozrušeném stavu svěřila, že byla znásilněna. Stran znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, uvedl, že s ohledem na okolnosti posuzované věci ani absence poranění intimních partií spáchání činu nevylučovala. Naproti tomu poranění na jiných částech těla odpovídala tvrzenému předchozímu fyzickému napadení.
13.
Za neopodstatněné považoval státní zástupce také námitky týkající se tvrzeného partnerského vztahu a nesouhlasu poškozené s trestním stíháním. Připustil, že vztah druha a družky ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř. může vzniknout i v průběhu trestního stíhání, jeho existenci však nelze založit pouze na tvrzení dotčených osob, nýbrž je nutno zabývat se skutečnou povahou takového vztahu. Musí jít o trvalejší životní společenství odpovídající svou intenzitou manželskému soužití, které zahrnuje vedle osobní a citové složky také složku materiální a ekonomickou. Takové znaky mezi obviněným a poškozenou zjištěny nebyly a jejich vztah spočíval pouze v příležitostných setkáních motivovaných intimním stykem, ostatně sama poškozená původně uvedla, že obviněného za svého partnera nepovažovala. Pozdější tvrzení poškozené o partnerském vztahu proto soud důvodně vyhodnotil jako účelové. Nadto byl obviněný uznán vinným také podle § 185 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, na který se požadavek souhlasu poškozené s trestním stíháním nevztahuje. Státní zástupce proto považoval dovolací námitky jako celek za neopodstatněné.
14.
Uzavřel, že napadené rozhodnutí není zatíženo vadou napravitelnou v dovolacím řízení a deklarované dovolací důvody nebyly naplněny. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
15. Obviněný následně k vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyššímu soudu repliku. Opakoval, že je nutné odděleně posuzovat dvě fáze skutkového děje, a to předchozí násilí vůči poškozené a následnou soulož. Podle něj z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že by tyto fáze obviněný i poškozená vnímali jako vzájemně související. Z výpovědí poškozené navíc není zřejmé, zda její vyjádření, že jednání nechce, směřovalo proti násilí, nebo proti souloži, ani zda výrok obviněného, že poškozená udělá, co chce, zazněl v souvislosti s násilím, či se souloží. Vzhledem k nedostatečné určitosti výpovědí proto podle obviněného nelze spolehlivě dovodit, že soulož vykonal proti seznatelné vůli poškozené. Soudy ani státní zástupce přitom nerespektovali zásadu in dubio proreo. Obviněný dále nesouhlasil s právním posouzením činu jako zločinu znásilnění spáchaného se zbraní. Ze skutkové věty ani z provedených důkazů podle něj nevyplývá, že by údajné použití nože ovlivnilo rozhodnutí poškozené neklást při souloži odpor. Sama poškozená neuvedla, že se souloži podvolila z obavy z použití zbraně, přičemž státní zástupce spojoval absenci jejího odporu především se snahou zabránit eskalaci násilí v přítomnosti nezletilé dcery. Samotná skutečnost, že měl obviněný u sebe nůž, proto podle něj neodůvodňuje použití kvalifikované skutkové podstaty. K hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené z přípravného řízení obviněný odkázal na argumentaci obsaženou v dovolání. Současně odmítl závěr státního zástupce, že pozdější změna její výpovědi byla důsledkem ovlivňování rodinnými příslušníky a snahy zmírnit jeho trestní odpovědnost. Takový závěr podle něj není podložen žádným relevantním a spolehlivým důkazem a představuje pouze nepodloženou domněnku státního zástupce. S ohledem na uvedené obviněný setrval na stanovisku, že jeho dovolání je důvodné, a učinil shodný konečný návrh jako v dovolání.
III. Přípustnost dovolání
16.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je včas podala oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17.
Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný výslovně odkázal na důvody dovolání obsažené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
18.Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
19. Obviněný uplatnil uvedený dovolací důvod v podstatě ve všech jeho alternativách. V rámci první alternativy namítal, že jediným přímým důkazem o jeho vině je výpověď poškozené z přípravného řízení, ačkoli podle jeho názoru ani z tohoto důkazu jeho vina nevyplývá. Poukázal na to, že poškozená v posuzované trestní věci vypovídala celkem třikrát, přičemž její výpovědi se vzájemně lišily. Zpochybnil proto jejich věrohodnost a pravdivost a současně vytkl soudům nižších stupňů, že při rozhodování ve věci samé nijak nereflektovaly skutečnost, že poškozená u hlavního líčení popřela, že by se obviněný dopustil trestného činu znásilnění. Dále uvedl, že soudy založily skutkový závěr o spáchání tohoto trestného činu na zjištění, že poškozená měla na těle řadu zranění, která si nezpůsobila sama, a která proto podle jejich názoru svědčila o tom, že ji obviněný znásilnil. Namítl však, že tato zranění rozhodně nedokládají, že se vůči poškozené dopustil uvedeného trestného činu, neboť jižze samotné skutkové věty vyplývá, že při znásilnění neměl vůči poškozené použít fyzické násilí. Obviněný zpochybnil rovněž další důkazy, z nichž soudy nižších stupňů dovodily jeho vinu. Konkrétně poukázal na výpověď svědkyně M. K., která nebyla inkriminovanému skutku přítomna a své poznatky získala pouze zprostředkovaně odpoškozené. Poukázal na závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., podle nichž poškozená neměla v intimních partiích žádné známky poranění, které bypodle obviněného v případě nedobrovolného pohlavního styku bezesporu měla. Kaudiozáznamu telefonního hovoru založenému na č. l. 242 uvedl, že jej orgány činné vtrestním řízení nepodrobily žádnému podrobnějšímu zkoumání, a kvůli tomu nebylo možné posoudit jeho autenticitu a ani bližší kontext zachyceného rozhovoru. Nebylo tedy ani možné vyhodnotit, zda je procesně použitelná jako důkaz. V rámci třetí alternativy tohoto dovolacího důvodu namítl, že soudy odmítly provést důkazy navržené obhajobou za účelem zjištění, zda mezi obviněným a poškozenou existoval vztah druha a družky. 20. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a trestního spisu Nejvyšší soud konstatuje, že všechny námitky obviněného jsou v podstatě doslovným opakováním argumentace, kterou uplatnil v rámci řádného opravného prostředku a se kterou se odvolací soud přesvědčivě a úplně vypořádal, aniž by se přitom dopustil svévole, která je mu dovolatelem podsouvána. Skutkové námitky a výtky směřující k procesu dokazování a hodnocení konkrétních důkazů, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným (často doslovným) zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (taknapř.rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12 , ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09 , či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 , aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020 , uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
21. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zvažovat samotnou správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a způsob hodnocení jednotlivých důkazů soudy nižších stupňů, jak se toho obviněný domáhá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 7 Tdo 857/2023 ). Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy provádí za nejširší účasti stran podle zásad bezprostřednosti a ústnosti, načež je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zvažuje individuálně i v souvislosti s důkazy dalšími tak, aby na jejich podkladě učinil spolehlivé skutkové závěry. Skutkové závěry soudu prvního stupně může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci vedvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout pouze v případech nejzávažnějších excesů, které představují porušení práva na spravedlivý proces (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 , aj.).22. Soud prvního stupně provedl v potřebném rozsahu kompletní a bezvadné dokazování, na jehož základě mohl s potřebnou mírou jistoty učinit skutkové závěry odpovídající zásadám formální logiky při hodnocení důkazů. Za stěžejní usvědčující důkaz soud prvního stupně označil výpověď poškozené J. K. z přípravného řízení ze dne 18. 12. 2025 (č. l. 46 až 50), jíž byl přítomen obhájce obviněného. Nutno podotknout, žepoškozená byla vyslechnuta v průběhu řízení skutečně třikrát, jak uvádí dovolatel, poprvé již dne 11. 11. 2025 a byl s ní sepsán úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. (č. l. 41 až 44). Tento procesní úkon tedy předcházel dříve zmíněné výpovědi zedne 18. 12. 2025 učiněné po zahájení trestního stíhání za splnění všech vyžadovaných zákonných podmínek, nelze k němu sice relevantně přihlížet (§ 158 odst. 6 tr. ř.), ale za zmínku stojí, že obě tyto výpovědi poškozené se v podstatných skutečnostech shodují. Poškozená ve výpovědi ze dne 18. 12. 2025 k dotazu policejního orgánu uvedla, že pohlavní styk mezi ní a obviněným poté, co ji bodnul, nebyl dobrovolný. Na otázku policejního orgánu, jak tento styk probíhal, poškozená výslovně uvedla, že „Tak jako při vyhrožování, kdy měl nůž u sebe a řekl, že já udělám to, co chce on a prostě u toho byly pořád bitky, rozbil mi nos ajak mi tekla ta krev dolů, tak mi řekl, že udělá teď to, co chce on a že se s ním mám vyspat. A pořád měl ten nůž u sebe. … Během toho, co jsme spolu měli styk, jsem mu říkala, že to bolí, že to nejde, že mě ta noha bolí, že nechci. Říkala jsem mu, že na to nemám chuť, aťpřestane, ty slova si nepamatuju.“ Následně byla poškozená vyslechnuta v hlavním líčení konaném dne 31. 3. 2026 (č. l. 260 až 261). Zde poškozená v rozporu se svou dřívější výpovědí uvedla, že se nezakládá na pravdě. Konkrétně uvedla, že „Nezakládá se všechno na pravdě ta moje výpověď, to bodnutí to znásilnění … jsem mu chtěla ublížit jinak, napadlo mě tady tohle to, že prostě na něj řeknu, že mě znásilnil, a všechno jsem udělala pro to, abych mu ublížila, takže jsem si sama bodla nůž do nohy.“ Následně soud prvního stupně důkazem provedl nahrávku rozhovoru mezi obviněným a poškozenou z CD poskytnutého svědkem R. K. (č. l. 242), ve kterém poškozená uvedla, že „ale pak co jsi mi řekl? Uděláš to, co budeš chtít. … Já mám probodnutou nohu, zlomenej nos, já mám jizvu na celej život … Trauma z tebe mám … Co potom jsi řekl, v tom strachu, co jsem měla dělat, udělala jsem všechno, co jsi chtěl … Ty ani nevíš co jsi mi způsobil, co jsi mi udělal.“ (zvukový záznam z hlavního líčení konaného dne 31. 3. 2026). Posléze soud prvního stupně za splnění podmínek podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečetl poškozené protokol o její výpovědi ze dne 18. 12. 2025, přičemž poškozená setrvala na své výpovědi z hlavního líčení s tím, že tato její předchozí výpověď se nezakládá na pravdě, bodnutí si způsobila sama a pohlavní styk s obviněným byl dobrovolný.23. Odvolací soud následně ve veřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 doplnil dokazování výslechem svědka R. K. (č. l. 301 až 303). Ten vypověděl, že na poškozenou byl po inkriminovaném jednání obviněného vyvíjen tlak ze strany rodiny obviněného a jeho přátel s cílem zmírnit trestní odpovědnost obviněného. K jím poskytnuté nahrávce rozhovoru mezi obviněným a poškozenou, založené na č. l. 242, svědek uvedl, že „ji poskytl soudu jako důkaz pro to, že se ji (poškozenou) snažili nějak ovlivnit, aby to stáhla, nebo kdyby s ní jakkoliv manipulovali.“
24.
Pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že výpověď poškozené
J. K.
z přípravného řízení ze dne 18. 12. 2025 je věrohodná a spolehlivá, že představuje bezprostřední a autentické vnímání události a okolností zásahu do její sexuální autonomie, je
tento skutkový závěr správný. Uvedená výpověď nestojí osamoceně, ale je podpořena dalšími řádně provedenými důkazy. Zejména lékařskými zprávami o ambulantním vyšetření poškozené (č. l. 78 až 79), v nichž je výslovně uvedeno: „Pacientka dnes v noci napadena a
znásilněna osobou známou“, dále výpovědí svědkyně
M. K.
učiněné v hlavním líčení konaném dne 31. 3. 2026 (č. l. 259 až 260), která spontánně vypovídala o psychickém a
fyzickém stavu poškozené bezprostředně po inkriminovaném jednání obviněného. A rovněž znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaným MUDr. Michalem Zeleným, Ph.D. (č. l. 90 až 114), z něhož plyne, že mechanismus poranění na těle poškozené odpovídá aktivnímu brachiálnímu násilí, charakteristické pro úder pěstí či hranou ruky a bodnořeznému poranění odpovídající průniku bodnořezného nástroje do těla ve směru jeho dlouhé osy, čímž v souhrnu odpovídají aktivnímu násilí působícímu proti poškozené. Současně jestliže soudy nižších stupňů vyhodnotily výpověď poškozené učiněné v hlavním líčení konaném dne 31. 3. 2026 (č. l. 260 až 261) jako nelogickou a nevěrohodnou, neboť změna její výpovědi byla výsledkem nátlaku a intenzivního ovlivňování, je tento závěr přesvědčivý a má oporu v provedeném dokazování.
25.
K námitce obviněného, že skutkový závěr o spáchání tohoto trestného činu spočívá na zjištění soudů, že poškozená měla na těle řadu zranění, která si nezpůsobila sama, Nejvyšší soud uvádí, že jde o pouhou prostou polemiku s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, prostřednictvím které obviněný předkládá své vlastní hodnotící úvahy. Ze skutkové věty jednoznačně plyne, že obviněný poškozenou v průběhu večera bil, pořezal a následně jí
s nožem v ruce řekl, že udělá to, co on chce, a proti její vůli na ní vykonal soulož, kdy v důsledku předchozího fyzického násilí měla poškozená strach a souloži se nebránila. Soudy závěr o znásilnění neučinily toliko na podkladě zranění poškozené, naopak soudy násilí ze strany obviněného vyhodnotily jako prostředek nátlaku a působení na obviněnou za účelem vyvolat u ní strach, obavu z další jeho reakce, pokud by se jeho jednání bránila. Současně soudy závěr o znásilnění neučinily toliko na podkladě zranění na jejím těle, ale vyvodily jej z komplexního vyhodnocení provedených důkazů – výpovědi poškozené z přípravného řízení ze dne 18. 12. 2025 (č. l. 46 až 50), nahrávky rozhovoru mezi obviněným a poškozenou z CD poskytnutého svědkem
R. K.
(č. l. 242), výpovědi svědkyně
M. K.
(č. l. 259 až 260) a lékařských zpráv o ambulantním vyšetření poškozené (č. l. 78 až 79). Na
podkladě těchto důkazů řádně rozvedly, jak ke skutkovému závěru o pohlavním styku (v
tomto případě souloži) proti vůli poškozené dospěly, čímž dostály zákonným požadavkům plynoucím z § 125 odst. 1 tr. ř., případně § 134 odst. 2 tr. ř. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud dále odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. bod 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 14 až 15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
26.
Obviněný též namítl, že nahrávka rozhovoru mezi obviněným a poškozenou z
CD
poskytnutého svědkem
R. K.
(č. l. 242) nebyla z podnětu orgánů činných v trestním řízení podrobněji zkoumána, není ani zřejmé, kdo s kým hovoří a kdy tato nahrávka vznikla, nebylo zkoumáno, zda je autentická, originální či pozměněná, a tedy procesně použitelná.
27.
Podle § 89 odst. 2 tr
. ř. platí, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listin y důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Současná právní úprava v trestním řádu tudíž výslovně neupravuje použitelnost obrazových či zvukových záznamů, které byly pořízeny a předloženy osobami odlišnými od orgánů činných v trestním řízení. Současně není ani výslovně upraveno vyhledávání, opatřování a předkládání takových záznamů. Z pohledu těchto závěrů je třeba uvést, že použitelnost takových zvukových záznamů, tedy pořízení zvukového záznamu soukromou osobou, který je následně použit jako důkazní prostředek, vyplývá z obecné formulace § 89 odst. 2 tr. ř., který upravuje, co může v trestním řízení sloužit jako důkaz. Zároveň je třeba zdůraznit, že na pořízení telefonního záznamu soukromou osobou nelze aplikovat ustanovení trestního řádu upravující pořízení zvukových či
obrazových záznamů orgány činnými v trestním řízení (zejm. § 88 a § 88a tr. ř. nebo §
158d tr. ř.), a to ani analogicky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp.
zn. 4 Tdo 1133/2022 ), ale je třeba k takovému důkazu přistupovat z hledisek stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. jako obecně u každého jiného důkazu.
Lze tedy konstatovat, že žádný druh důkazního prostředku nelze předem vyloučit, kromě případů, v nichž přímo z trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp. kde lze dovodit jeho nepřípustnost z některých souvislostí a
za
určitých okolností. Stran zvukových a obrazových záznamů pořízených soukromými osobami by závěr o jejich nepřípustnosti připadal v úvahu při zjištění, že jeho pořízení nesledovalo legitimní cíl (tj. nahrávka byla např. pořízena s úmyslem vyprovokovat obviněného k spáchání trestného činu a pak ho za pomoci takového důkazu usvědčit). Procesní nepoužitelnost záznamu je zpravidla nutno dovodit i tehdy, pokud byl pořízen za
cenu citelného narušení ústavně garantovaného práva na soukromí osoby, jejíž projev byl utajeně nahrán, a toto narušení bylo zjevně nepřiměřeným (disproporčním) prostředkem k
naplnění základního účelu trestního řízení podle § 1 odst. 1 tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1203/2023 ).
28.
V posuzované trestní věci však nahrávka rozhovoru mezi obviněným a
poškozenou založená na č. l. 242 žádnou z vyjmenovaných vad nevykazuje, ostatně obviněný tyto vady k uvedené nahrávce ani nenamítl. Podstata argumentace obviněného směřovala toliko ke zpochybnění důkazní validity předložené nahrávky, jedná se tak svou povahou o výhradu směřující do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. V tomto směru je nutno připomenout, že k posouzení validity uvedené nahrávky odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 při zachování zásady kontradiktornosti vyslechl svědka
R. K.
(č. l. 301 až 303), na podkladě čehož uzavřel, že nahrávka je pravdivá (srov.
bod 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Rovněž je třeba konstatovat, že
předmětná nahrávka rozhovoru poškozené s obviněným nepředstavuje jediný samostatně stojící důkaz svědčící o vině obviněného. Soudy předmětnou nahrávku hodnotily jak samostatně, tak i v kontextu ostatních provedených důkazů zcela v intencích § 2 odst. 6 tr. ř., což ostatně plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí. I v tomto případě Nejvyšší soud konstatuje, že zmíněné výhrady obviněného představují toliko polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, a tudíž nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29.
Nejvyšší soud k argumentaci obviněného, na jejímž základě vyvozuje porušení práva na spravedlivý proces (viz v dovolání označená část VII. Porušení ústavního pořádku ČR), konstatuje, že namítaná pochybení nelze za takové porušení považovat. S jistou benevolencí by je bylo možno podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je vymezena v § 11 tr. ř. a nepřípustnost, kterou má na mysli obviněný, pak v § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř., podle jehož znění trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
30.
Obviněný v tomto ohledu namítl, že soudy dospěly k nesprávnému právnímu názoru, že vztah poškozené a obviněného byl toliko vztahem mileneckým a nešlo a nejde o
vztah druha a družky. Podle obviněného však vztah mezi ním a poškozenou má charakter vztahu druha a družky a soudy nižších stupňů měly přihlédnout k tomu, že poškozená vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním obviněného podle § 163 odst. 1 tr. ř., což založilo nepřípustnost trestního stíhání obviněného podle § 11 odst. 1 písm.
l
) tr
. ř. Obviněný současně namítl, že soudy odmítly provést jim navrhované důkazy vztahující se ke zjištění, zda mezi obviněným a poškozenou existuje vztah druha a družky. Ve vztahu k výše uvedenému obviněný navrhoval, aby si soudy vyžádaly od Vazební věznice Brno přehled návštěv poškozené a dopis, kterým oznámila řediteli věznice, že si obviněného chce vzít za muže. Dále navrhl, aby soud předvolal jako svědkyni matku obviněného, která by byla s to potvrdit, že obviněný s poškozenou vedli společnou domácnost.
31.
V obecné rovině je vhodné připomenout, že podle § 163 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání pro trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl vůči poškozenému manželem, partnerem nebo druhem, lze zahájit a v již zahájeném trestním řízení pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Udělený souhlas lze vzít zpět, a to nejpozději do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Stran vztahu druha a družky platí, že jde o vztah obdobný vztahu mezi manžely. Lze jej zpravidla charakterizovat sdílením společné domácnosti, sdružováním finančních prostředků ke společné úhradě potřeb, výchovou nezletilých dětí, společným sexuálním životem apod., neboť vedle citové vazby obou osob se předpokládá rovněž soužití ve smyslu ekonomickém, tj. rodinný život jak v oblasti duševní, tak v oblasti hmotné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 Tdo 382/2013 ). Jestliže poškozená s pachatelem nesdíleli společnou domácnost a nerozhodovali společně o finančních záležitostech domácnosti, ani v dalších oblastech života se u nich nejednalo o rodinné soužití, naopak jejich vztah měl spíše charakter občasných návštěv a sexuálních kontaktů, nelze zpravidla takový vztah posoudit jako ten, který naplňuje požadavky ustanovení § 163 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 276/2016 ). Takový milenecký vztah nelze proto povýšit na vztah, který by zakládal použitelnost úpravy o dispozičním právu poškozeného, přičemž k tomu, aby mohlo být mezi uvedenými osobami uplatněno citované ustanovení, muselo by
se
jednat o kategorii rovnocennou alternativním pojmům manžela či druha, u nichž se
vedle citové vazby obou osob předpokládá rovněž soužití ve smyslu ekonomickém, tj.
rodinný život jak v oblasti duševní, tak v oblasti hmotné (srov. ŠÁMAL, P., a kol.
Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2118, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011 ).
32.
Soudy na podkladě provedeného dokazování, zejména výpovědi poškozené z přípravného řízení ze dne 18. 12. 2025 (č. l. 46 až 50), nahrávky rozhovoru mezi obviněným a poškozenou z CD poskytnutého svědkem
R. K.
(č. l. 242), výpovědi svědkyně
M. K.
(č. l. 259 až 260) a z výslechu svědka
R. K. ve
veřejném zasedání před odvolacím soudem (č. l. 301 až 303) dospěly k závěru, že
poškozená s obviněným nevedla společnou domácnost, nesdíleli společné hospodaření a
ani jinou formu trvalejšího životního společenství, toliko spolu vedli příležitostný intimní život, který sice mohl založit milenecký vztah, který však nebyl vztahem rovnocenným vztahu mezi manžely či vztahu druha a družky. Soudy nižších stupňů se rovněž vypořádaly se
změnou v postoji poškozené, která v rozporu se svou výpovědí v přípravném řízení u
hlavního líčení konaného dne 31. 3. 2026 (č. l. 260 až 261) uvedla, že obviněného vnímala a
vnímá jako svého druha. Tuto změnu v postoji poškozené vůči obviněnému soudy vnímaly jako ryze účelovou, což rovněž náležitě odůvodnily (srov. body 14 až 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
33.
Stran námitky obviněného, prostřednictvím které soudům vytýkal neprovedení jím
navrhovaných důkazů, je v obecné rovině namístě připomenout, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 , ze dne 12. 6. 1997, sp.
zn. III. ÚS 95/97 , ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 , ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III.
ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již
v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
34.
Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že s uvedenými důkazními návrhy se již vypořádaly soud prvního stupně i odvolací soud (srov. bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci zákonným způsobem, správně a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, tudíž zcela v intencích § 2 odst. 5 tr. ř. V tomto ohledu dospěl k jednoznačnému závěru, že mezi obviněným a poškozenou se nejednalo o vztah takové kvality, který by bylo možné postavit na roveň vztahu druha a družky. Jak již bylo uvedeno výše, soudy obou stupňů důvodně uzavřely, že změna v postoji poškozené vůči obviněnému a její tvrzení byly pouze účelově konstruovány s cílem zmírnit trestní odpovědnost obviněného. Jestliže soudy nižších stupňů uvedené důkazní návrhy obviněného neakceptovaly z důvodu nadbytečnosti, pak svůj postup řádně odůvodnily a učinily tak plně v souladu se zákonnými požadavky a
kautelami práva na spravedlivý proces plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listin y základních práv a
svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
35.
Současně je namístě zdůraznit, že i v případě, existoval-li by mezi poškozenou a
obviněným skutečně vztah druha a družky, ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. obsahuje taxativní výčet konkrétních trestných činů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 6 Tdo 145/2019 ). Vzhledem k tomu, že obviněný byl po změně právní kvalifikace skutku (č.
l. 214) trestně stíhán pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, pak byl stíhán pro trestný čin, který v
taxativním výčtu § 163 odst. 1 tr. ř. uveden není, a proto se souhlas poškozeného nevyžaduje.
36.
Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal mezi obsahem provedených důkazů a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, žádný, natož extrémní rozpor, kterým obviněný v dovolání argumentuje. Soudy obou stupňů provedly dokazování v intencích § 2 odst. 5 tr. ř. a všechny provedené důkazy hodnotily jak samostatně, tak v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud dodává, že hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady
in dubio pro reo
, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 660/2019 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 3 Tdo 374/2024 ). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
37.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
38.
S odkazem na zmíněný důvod dovolání obviněný namítal, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku o vině neumožňují učinit závěr o naplnění všech zákonných znaků zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 aliena první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025. Podle obviněného není ve skutkové větě vyjádřena jeho vědomost o
tom, že poškozená s druhou souloží nesouhlasila, současně namítl, že poškozená se
pohlavnímu styku aktivně fyzicky nebránila. Dále z popisu skutku ve skutkové větě podle obviněného nevyplývá, že by se předmětného trestného činu dopustil se zbraní.
39.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že předestřené výhrady obviněného lze s jistou mírou benevolence podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou však zjevně neopodstatněné.
40.
Podle § 185 odst. 1 alinea první tr
. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, se trestného činu znásilnění dopustí, kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný označeného zločinu dopustil tím, že s jiným proti jeho seznatelné vůli vykonal soulož a čin spáchal se zbraní. Jednáním proti seznatelné vůli oběti lze rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří případy, kdy pachatel oběť k souloži či srovnatelnému pohlavnímu styku donutí. Podstatou donucení je překonání nebo zamezení vážně míněného odporu oběti, respektive jejího nesouhlasu se souloží nebo srovnatelným pohlavním stykem. Jednotlivými formami donucení jsou násilí, pohrůžka násilí a pohrůžka jinou těžkou újmou [ŠČERBA, F. a kol.
Trestní zákoník . 1. vydání (3. aktualizace).
Praha: C. H. Beck, 2025, dostupné na beck-online.cz, [§ 185], marg
. č. 22]. Za pohrůžku násilí lze považovat takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí bude použito, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka, přičemž takovou pohrůžkou násilím může být i manipulace se zbraní před poškozeným (ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník . Komentář.
3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2330). Druhou skupinu pak tvoří všechny ostatní případy, kdy pachatel jedná proti seznatelné vůli oběti, aniž by používal některou z forem donucení. Trestnost uvedeného trestného činu je podmíněna tím, že nesouhlasná vůle oběti je seznatelná, tedy pachatel si musí být vědom toho, že překonává vážně míněný odpor oběti, soulož nebo pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží uskutečňuje proti její vůli a musí být s tím minimálně srozuměn [ŠČERBA, F. a kol.
Trestní zákoník . 1. vydání (3. aktualizace).
Praha: C. H. Beck, 2025, dostupné na beck-online.cz, [§ 185], marg
. č. 40]. Přitom platí, že pro naplnění skutkové podstaty znásilnění není potřeba fyzického odporu oběti, nýbrž projev vážně míněného nesouhlasu, který je nutno vykládat extenzivně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011 ). Oběť může projevit svůj nesouhlas se sexuálním aktem verbálně, či neverbálně (gestem, zaujetím obranné pozice, pláčem; srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 8 Tz 41/2025 Tz 41/2025).
41.
Ze stabilizovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že
obviněný poškozenou po prvním dobrovolném pohlavním styku a následné hádce fyzicky napadl údery do obličeje a bodnutím do kolene, načež na ní poté, co jí s nožem v ruce řekl, že „udělá, co chce on“, vykonal soulož. Poškozená svůj nesouhlas s tímto pohlavním stykem projevila opakovaně, když obviněnému sdělila, že „to bolí, to nejde“ a že „to nechce“. Ze
strachu před dalším napadením a probuzením dcery spící v bezprostřední blízkosti se však aktivněji nebránila. Z uvedeného popisu skutkového děje jednoznačně plyne, že byl naplněn znak „jednání proti seznatelné vůli oběti“ skutkové podstaty trestného činu podle § 185 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Poškozená obviněnému opakovaně verbálně vyjádřila svůj vážně míněný nesouhlas, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že se aktivně fyzicky nebránila. Ostatně tato skutečnost odpovídá okolnostem případu, neboť poškozená po předchozím fyzickém útoku obviněného pociťovala strach a obavu z dalšího napadení, obviněný držel v ruce nůž a v jejich těsné blízkosti se nacházela nezletilá dcera poškozené. Pouze na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že striktně posuzováno na jednání obviněného je nutno pohlížet spíše jako na donucení k souloži ve formě pohrůžky bezprostředního násilí; obviněný se jednak v průběhu konfliktu již fyzického násilí vůči poškozené dopustil a zároveň při překonávání odporu poškozené držel v ruce nůž, kterým jí předtím způsobil bodnořezné poranění kolene. Tato alinea (druhá) ustanovení § 185
tr. zákoníku však aplikována nebyla a
takto zmiňovaná okolnost není tudíž relevantní, poněvadž dovolání bylo podáno výlučně obviněným, a tedy v jeho prospěch. Současně ale musel být obviněný přinejmenším srozuměn s tím, že jedná proti seznatelné vůli poškozené, která mu verbálně a opakovaně sdělila, že
s
pohlavním stykem nesouhlasí. Skutkové okolnosti rozhodné pro právní kvalifikaci posuzovaného jednání pachatele jako zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první tr.
zákoníku skutková věta zcela dostatečně a bezpochyby zachycuje: „následně ji v průběhu večera po hádce ohledně jejich vztahu fyzicky napadl, a to tím způsobem, že ji opakovaně bil pěstmi do hlavy, tahal ji za vlasy, nožem ji pořezal na levém koleni, následně jí s nožem v
ruce řekl, že udělá, co on chce, a proti její vůli na ní vykonal soulož, přičemž v důsledku předchozího fyzického napadení z něho měla poškozená strach a souloži se aktivně fyzicky nebránila, avšak řekla, že to nechce, ať to nedělá, a i přes toto zjevné vyjádření nesouhlasu pokračoval, což poškozená vzhledem k tomu, že v bytě byla i její dcera, strpěla“.
42.
Znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pachatel naplní, spáchá-li čin se zbraní. Podle § 118 tr. zákoníku trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel užije zbraně mimo jiné k překonání nebo zamezení odporu; zbraní se tu rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Za zbraň lze tedy považovat jakýkoli předmět, který je způsobilý učinit útok pachatele vůči tělu poškozeného intenzivnějším a více způsobilým zasáhnout do tělesné integrity člověka a způsobit mu zranění [ŠČERBA, F. a kol.
Trestní zákoník . 1. vydání (3. aktualizace).
Praha: C. H. Beck, 2025, dostupné na beck-online.cz, [§ 118] marg. č. 1]. Užitím zbraně k útoku nebo k překonání nebo zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí (např.
vystřelení proti tělu poškozeného, bodnutí dýkou atd.), ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě. Může jít i o manipulaci se zbraní svědčící o možnosti jejího použití (ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník . Komentář.
3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1687).
43.
K námitce obviněného týkající se použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v
§ 185 odst. 2 písm. d) tr
. zákoníku Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ze skutkových zjištění soudů plyne, že obviněný držel nůž již během hádky s poškozenou, posléze jí tímto nožem způsobil bodnořezné zranění a následně jej držel i v rozhodném okamžiku při překonávání jejího odporu. Skutečnost, že obviněný v rozhodné době držel nůž, nelze vnímat tak, že jej užil pouze demonstrativně, a to právě vzhledem k jeho použití u předcházejícího fyzického útoku. Užití nože obviněným je naopak třeba vnímat jako prostředek aktivního působení na psychiku poškozené v souvislosti s vynucením pohlavního styku s cílem zesílit intenzitu pohrůžky násilím a překonat její odpor, tudíž jako zbraň ve smyslu § 118 tr. zákoníku. Jestliže soudy jednání pachatele právně kvalifikovaly jako zločin znásilnění i podle § 185 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, pak se Nejvyšší soud s tímto právním posouzením zcela ztotožňuje. Současně takto vymezené užití nože ve spojení s předchozím jednáním obviněného uspokojivě zachycuje skutková věta: „ji opakovaně bil pěstmi do hlavy, tahal ji za vlasy, nožem ji pořezal na levém koleni, následně jí s nožem v ruce řekl, že udělá, co on chce, a
proti její vůli na ní vykonal soulož“. Námitky obviněného směřující proti správnosti právní kvalifikace skutku proto neobstojí, napadené rozhodnutí na jeho nesprávném posouzení ve
smyslu důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. evidentně nespočívá.
43.
Nejvyšší soud, veden těmito závěry, shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 10. 2026
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně
senátu