Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
101CA19AEB5939A9C1258EB30052A839.html
HTML · 63.08 KB
No categories available
11 Tdo 829/2026
11 Tdo 829/2026-182
USNESENÍ
V. H.
t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
se
dovolání obviněného
V. H.
odmítá
.
Odůvodnění:
I.Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 1. 2026, č. j. 9 T 71/2024 -133, byl obviněný
V. H.
(dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Za jeho spáchání byl podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 240 denních sazeb po 250 Kč, tedy v celkové výši 60.000 Kč, a dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyřiceti měsíců.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kroměříži podal obviněný odvolání, kterým napadl rozsudek ve všech jeho výrocích, neboť jej vyhodnotil jako nesprávný a nezákonný. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 4. 2026, č. j. 5 To 79/2026 -148, a to tak, že p
odle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr
. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Souběžně podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyřiceti měsíců.
3. Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že:
1)
dne 29. 9. 2024 v 18:15 hod. po silnici 2. třídy č.
XY na ulici XY v XY, okres XY
, ve směru jízdy od centra města na
XY
, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Mercedes Benz E 220 CDI A, reg. zn.
XY
, po předchozím nadměrném požívání alkoholických nápojů ve stavu, pro který nebyl schopen se bezpečně účastnit silničního provozu, když při policejní kontrole opakovanými orientačními dechovými zkouškami přístrojem DRÄGER 7510, v 18:51 hod. a v 19:01 hod. bylo v jeho dechu zjištěno 2,47 promile a 2,30 promile alkoholu, přičemž vlivem množství požitého alkoholu nebyl schopen vozidlo bezpečně řídit a ovládat, když v úmyslu otočit se s vozidlem vlevo na přímém úseku vozovky v blízkosti domu č. p.
XY
, přejel přes protisměrnou část vozovky a následně přední částí vozidla vyjel mimo vozovku na snížený travnatý svah, kde došlo ke vzpříčení vozidla,
2)
dne 29. 9. 2024 ve 20:15 hod. po silnici 2. třídy č.
XY
u domu č. p.
XY na ulici XY v XY, okres XY
, ve směru jízdy od
XY
do centra města, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Mercedes Benz E 220 CDI A, reg. zn.
XY
, po předchozím nadměrném požívání alkoholických nápojů ve stavu, pro který nebyl schopen se bezpečně účastnit silničního provozu, když při policejní silniční kontrole opakovanými orientačními dechovými zkouškami přístrojem DRÄGER 7510, ve 20:18 hod. a ve 20:25 hod., bylo v jeho dechu zjištěno 1,95 promile a 1,91 promile alkoholu.
II.Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4.
Obviněný
V. H.
napadl citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2026, č. j. 5 To 79/2026 -148, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 1. 2026, č. j. 9 T 71/2024 -133, prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Odkázal přitom na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl toliko implicitně], neboť podle jeho názoru spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, k čemuž doplnil, že v projednávaném případě došlo
„k porušení základních ústavně zaručených práv obviněného, zejména zásady spravedlivého procesu, presumpce neviny i rovnosti zbraní, což se následně promítlo i do právního posouzení projednávané věci“
.
5. V prvé řadě dovolatel akcentoval, že odvolací soud založil svůj hmotněprávní závěr na tvrzení, že odborné lékařské vyšetření spočívající v odběru krve nebylo nutné jeho osobě provést, neboť orientační dechová zkouška byla dostatečně prokazatelná. S takovým závěrem vyjádřil obviněný striktní nesouhlas a zdůraznil, že během policejního zákroku opakovaně žádal o provedení kontrolního odběru krve (což je zřejmé i z pořízeného videozáznamu), avšak mu to nebylo ze strany policejní hlídky umožněno. Ačkoli odvolací soud tuto skutečnost v rámci hodnocení důkazů nepominul, tak z hmotněprávního hlediska pouze konstatoval, že provedení vyšetření krve nebylo v této věci nutné. Dovolatel je však přesvědčen, že policista neměl právo mu odepřít
možnost
opatřit si objektivní důkaz, který byl způsobilý vyvrátit či potvrdit výsledek orientačního měření dechovou zkouškou, neboť
orgány
veřejné moci nemohou rozhodovat o provedení (či neprovedení) důkazu a následně založit jeho vinu na absenci tohoto důkazu. Za tohoto stavu dovolatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
6. Následně upřesnil, že odvolací soud vyložil ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 65/2017 Sb. tak, že při použití analyzátoru alkoholu v dechu se odborné lékařské vyšetření již neprovádí. Podle obviněného je však takový výklad protiústavní, neboť citované ustanovení nelze interpretovat izolovaně od čl. 36 odst. 1 , čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d, stejně jako od čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takový výklad odporuje samotné podstatě kontradiktornosti trestního řízení, neboť by fakticky vedl k závěru, že stát disponuje důkazem, jehož správnost není možné účinně ověřit, přestože existuje přesnější metoda měření.
7. Odvolací soud převzal právní závěry okresního soudu, aniž se vypořádal s tím, že znalecký posudek z oboru písmoznalectví nepotvrdil pravost podpisů dovolatele na záznamech o dechových zkouškách. Tato skutečnost vytvořila důvodnou pochybnost o tom, zda z uvedených listin lze vůbec dovodit, že obviněný se seznámil s výsledky dechových zkoušek a tyto výsledky akceptoval. Přesto soudy nižších stupňů tuto skutečnost dovodily a vyložily v jeho neprospěch. Vyjma toho obviněný akcentoval i rozporné svědecké výpovědi, kdy jeden svědek uvedl, že z dovolatele alkohol necítil, zatímco policisté tvrdili opak.
8. Napadené rozhodnutí krajského soudu se ve svém odůvodnění opírá také o judikaturu Nejvyššího soudu týkající se použitelnosti dechových zkoušek. Dovolatel nezpochybňuje, že výsledek dechové zkoušky může být (za určitých okolností) relevantním důkazem, avšak namítá, že projednávaná věc se od judikovaných rozhodnutí zásadně odlišuje tím, že v předmětných rozhodnutích (na které soud odkázal) nebyla řešena situace, kdy obviněný výslovně požádal o odběr krve, avšak ze strany policistů nebylo této žádosti vyhověno. Odvolací soud proto aplikoval uvedenou judikaturu bez toho, aby zohlednil odlišné skutkové i právní okolnosti nyní projednávané věci.
9. Přetrvávající pochybnosti o pravosti podpisů obviněného i faktického znemožnění odběru krve za účelem ověření hladiny alkoholu v jeho krvi není možné interpretovat v neprospěch obviněného. Tímto postupem došlo k porušení objektivního a nestranného hodnocení důkazů, jakož i presumpce neviny a zásady
in dubio pro reo
.
Proto také právní závěr o naplnění znaků přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku obviněný prohlásil za chybný. Za této situace dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2026, č. j. 5 To 79/2026 -148, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 1. 2026, č. j. 9 T 71/2024 -133, a podle § 265
l
odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K
dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 18. 8. 2026, č. j. 1 NZO 621/2026-10, vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“)
, který akcentoval, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje svou obhajobu, kterou již uplatnil před soudy prvního i druhého stupně, avšak oba soudy nižších stupňů se s těmito námitkami již dostatečně vypořádaly, přičemž státní zástupce se s jejich závěry bez výhrad ztotožnil. Z hlediska dovolání státní zástupce akcentoval, že dovolatel brojí proti základnímu skutkovému závěru, že své motorové vozidlo řídil pod vlivem alkoholu, v důsledku čehož jej již nebyl schopen bezpečně ovládat. Tím implicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak bez konkrétnějšího vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se jeho námitka týká a v čem spatřuje jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy. Na místo toho své námitky směřuje k tvrzení, že soudy obou nižších stupňů svým postupem porušily zásadu
in dubio pro reo.
Avšak námitku porušení této procesní zásady není možné podřadit pod tento (ani žádný jiný) dovolací důvod, neboť výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Jelikož však žádná okolnost nenasvědčuje tomu, že by tato zásada byla skutečně závažně porušena (neboť soudy prvního a druhého stupně na základě provedených důkazů neměly žádné pochybnosti o skutkovém závěru, což dostatečně objasnily v odůvodnění svých rozhodnutí), tak státní zástupce závěrem prohlásil, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., pročež navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. předmětné dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr
. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
12. Po jeho prostudování dovolací soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.Důvodnost dovolání
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Obviněný ve svém dovolání implicitně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g
) tr. ř.
, jenž je dán tehdy, pokud „
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy
“. Z pohledu zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu tak lze za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného považovat správnost a úplnost skutkových zjištění (na nichž je napadené rozhodnutí založeno), dále procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Předmětný dovolací důvod přitom umožňuje nápravu jen v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním či zjevným) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř., přičemž věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Jak je patrné z právě uvedeného, zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) naopak nedošlo k obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám ve skutkových zjištěních, která jsou z pohledu závěru stran viny obviněného určující (rozhodná).
15. Další z obviněným detekovaných dovolacích důvodů je podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možné iniciovat za podmínky, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, konkrétně to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin vůbec nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 ).
16. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy
práva na spravedlivý proces
vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobo d. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp
. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ).
V.K meritu věci
17. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dovolací soud
zkoumal, zda dovolání obviněného
V. H.
splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky
neodpovídají
nejen jím uplatněným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům taxativně uvedeným v § 265b odst. 1 tr. ř.
18. Obviněný ve vztahu k jím zpochybňovanému jednání opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby, v rámci které v podstatě namítl, že provedené důkazy ve svém souhrnu nevytvořily logickou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, z nichž by bylo možné dovodit závěr o jeho vině. Nejvyšší soud však po přezkumu připojeného spisového materiálu konstatuje, že dovolatel svými výhradami opětovně zpochybňuje či přímo popírá rozhodná skutková zjištění, aby stran projednávaného protiprávního jednání prosadil vlastní obhajobu, podle které nemělo být dostatečně prokázáno, že se uvedeného trestného činu dopustil. Zároveň usiluje o zrušení napadeného rozsudku krajského, jakož i okresního soudu a opětovné projednání věci s cílem dosáhnout pro svoji osobu značně příznivějšího rozhodnutí. Takovouto argumentační negací však všechny své námitky znovu zaměřil proti soudy učiněným skutkovým závěrům, což je však ve fázi dovolacího řízení z pohledu vymezených dovolacích důvodů již nepřípustné.
19. V tomto ohledu je třeba znovu připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není
a priori
určen k opakované a kompletní revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud to odůvodňuje jedna ze tří alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Takové závažné pochybení v rámci uplatněného dovolacího důvodu s odkazem na jeho první procesní alternativu obviněný sice namítl, nicméně Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu konstatuje, že skutkový stav byl stran obviněným zpochybňovaného jednání řádně zjištěn a bez důvodných pochybností prokázán. V dané věci proto nebyly shledány žádné pochybnosti o správnosti skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, tím méně závažné pochybnosti o skutkových závěrech, které byly pro učinění závěru o naplnění zákonných znaků obviněnému přisouzeného trestného činu, tedy o jeho vině, klíčové.
20. Dovolací soud ověřil, že Okresní soud v Kroměříži ve vztahu k projednávanému jednání uskutečnil dokazování ve zcela dostatečném rozsahu. V jeho rámci dominují (vyjma výslechu samotného obviněného) zejména výpovědi na místě zasahujících policistů, konkrétně svědků
M. E., T. V., P. N., T. Z., D. P. a A. B.
, jakož i svědků nacházejících se v blízkosti místa činu, tj.
J. H. a D. O.
Soud prvního stupně své dokazování doplnil také řadou listinných důkazů, zejména protokolem o dopravní nehodě v silničním provozu (včetně pořízené fotodokumentace), úředním záznamem o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů, záznamy o provedených dechových zkouškách přístrojem Dräger Alcotest 7510, potvrzením o zadržení řidičského průkazu obviněného a záznamem o jeho předání do protialkoholní a protitoxikomanické stanice, jakož i dalšími důkazy, jejichž význam byl pro skutkový závěr již méně podstatný či doplňkový.
21. Přestože dovolatel své námitky výslovně podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve své podstatě odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť pouze s odkazem na tento důvod je možné (za zákonem a judikaturou vymezených podmínek) namítat zjevně nesprávná rozhodná skutková zjištění. V rámci své skutkové verze obviněný primárně popřel, že by v inkriminovaný den a hodinu byl pod přímým vlivem alkoholu, pouze připustil, že mu bylo špatně a že při otáčení svého vozidla najel mimo krajnici do příkopu. Avšak tvrdí, že nic vážného se nestalo, pouze bylo nutné, aby mu některé z na místě přítomných osob vypomohly vozidlo vyprostit, aby mohl pokračovat v jízdě. Teprve poté, co k jeho vozidlu přijela policejní hlídka, která jej podrobila dechové zkoušce s pozitivním výsledkem, žádal o provedení kontrolního odběru krve, čemuž však policisté nevyhověli a následně byl dopraven na záchytnou stanici, kde strávil následující noc. Nicméně tato skutková alternativa byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena.
22. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že na místě zasahující policisté se obviněného a jeho spolujezdkyně otázali, kdo řídil předmětné vozidlo, a protože jejich výpovědi nebyly shodné, provedly dechové zkoušky u obou osob, a to s pozitivními výsledky jak u obviněného, tak u jeho spolujezdkyně. Následně obviněný přiznal, že vozidlo řídil on. Celkem byly obviněnému provedeny čtyři testy, dvakrát v prvním případě a dvakrát poté, co v řízení motorového vozidla pokračoval, přestože mu byl uložen výslovný zákaz, aby své motorové vozidlo dále řídil a byla s ním učiněna dohoda o jeho odtahu. Konkrétně ze záznamů o dechové zkoušce provedené přístrojem
Dräger Alcotest
7510 plyne, že v dechu obviněného bylo inkriminovaného dne v 18:51 hod. naměřeno 2,47 ‰ alkoholu a při druhé kontrolní zkoušce provedené v 19:01 hod. dosáhla zajištěná hodnota 2,30 ‰ alkoholu (č. l. 15). Z navazujících záznamů vyplynulo, že policejní hlídka tentýž den ve 20:18 hod. naměřila obviněnému v jeho výdechu 1,95 ‰ alkoholu a po sedmi minutách v čase 20:25 hod. celkem 1,91 ‰ alkoholu (č. l. 37). Podle vyjádření policistů obviněný s těmito výsledky vyjádřil souhlas, v prvém případě je podepsal, ve druhém případě je nakonec podepsat odmítl. U spolujezdkyně – přítelkyně obviněného, byla dvojitým měřením konstatována hladina alkoholu taktéž v hodnotách nad 2 ‰. Zjevné známky požití alkoholu konstatoval rovněž svědek
D. O.
, který na místo dopravní kolize přivolal policii.
23. Přesto obviněný trvá na tom, že záznamy o dechové zkoušce provedené přístrojem Dräger Alcotest 7510 (figurující ve spisovém materiálu na č. l. 15) nepodepsal, a že znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který nechal vypracovat okresní soud, pravost jeho podpisů nepotvrdil. Toto jeho vyjádření se však nezakládá na pravdě. Byť znalec uvedl, že
„nelze objektivně rozhodnout, zda podpisy, které se nacházejí na záznamech o dechové zkoušce na č. l. 15 jsou pravými podpisy obviněného“
, současně v rámci svého závěru doplnil, že
„pravděpodobnost, že se může jednat o pravé podpisy obviněného, je větší“
(č. l. 117). Závěr znaleckého posudku tedy podpis obviněného nepotvrdil, ale rozhodně také nevyloučil. Stran samotného podpisu obviněného okresní soud příhodně doplnil, že na jeho vizuálním stavu se projevila nejen aktuální podnapilost obviněného, ale také jistá rozrušenost vyplývající z toho, že mu byl na místě zadržen řidičský průkaz, což bylo pro jeho osobu zásadní s ohledem na to, že byl zaměstnán jako řidič z povolání.
24. Podle výpovědi na místě zasahujících policistů byl obviněný pod silným vlivem alkoholu, což se projevovalo v jeho chování i způsobu řeči (č. l. 82), neboť vykazoval horší motoriku, doprovázenou nadměrnou výřečností, přičemž alkohol bylo z jeho úst i cítit (č. l. 80, 83 verte). Po provedení dechových zkoušek byl obviněný policistou standardně poučen o jejich výsledcích a zároveň byl informován, že v případě, že by s nimi nesouhlasil, je možnost
„jít na krev“,
tedy podrobit se krevnímu testu zaměřenému na zjištění přítomnosti alkoholu v krvi vyšetřované osoby. Jelikož však obviněný nepopíral, že se nachází pod vlivem alkoholu a s dechovými zkouškami vyjádřil souhlas, nebyl důvod jej k tomuto kontrolnímu vyšetření dopravit (č. l. 82 verte, 83 verte). Za tohoto skutkového stavu nelze relevantně tvrdit, že by policisté obviněnému „
znemožnili odběr krve
“, kterak dovolatel dlouhodobě a tvrdošíjně namítá.
25. Obviněný rovněž namítl existenci údajně vzájemně rozporných svědeckých výpovědí, neboť
podle jeho tvrzení
„jeden nezávislý svědek uvedl, že z dovolatele alkohol necítil, zatímco policisté tvrdili opak“.
Avšak ani tato polemická výhrada není nikterak relevantní, neboť svědek
J. H.
(kterého měl dovolatel nejspíše na mysli) jasně vypověděl, že u dopravní nehody zastavil a na žádost obviněného reagoval (jako příslušník hasičského sboru) tak, že obratem kontaktoval své kolegy na operační lince 150, aby vozidlo obviněného pomohli vyprostit. Tento svědek však uvedl, že si od obviněného udržoval odstup, pročež nezaregistroval, že
„by byl nějak pod vlivem“
(č. l. 84 verte). Toto svědectví tak za dané situace absolutně nemohlo zvrátit skutkový stav ve prospěch obviněného a jeho skutkové verze.
26. Stran měření přístrojem Dräger Alcotest 7510, které obviněný po celou dobu řízení zpochybňuje, se oba soudy nižších stupňů zabývaly mimo jiné otázkou, zda v projednávané věci nevznikly oprávněné pochybnosti stran policisty zvoleného postupu a během pořizovaných výsledků. Zaznamenaná data však nevykazují jakákoli pochybení (tím méně závažná), neboť odpovídají plynutí času a s ním souvisejícímu snižování hladiny alkoholu v dechu obviněného, neboť výsledné hodnoty alkoholu v dechu obviněného se postupným způsobem v souvislosti s tím, jak alkohol v krvi obviněného metabolizoval, snižují.
27. Oba soudy měly rovněž k dispozici ověřovací listy a kalibrační protokoly použitých přístrojů Dräger. Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že první dechová zkouška byla provedena přístrojem výrobního čísla ARRJ 0390, přičemž přesnost jeho měření byla ověřena dne 16. 8. 2024 (s vyhovujícím výsledkem) a je zachycena na ověřovacím listu ze dne 19. 8. 2024 (založeném na č. l. 21, přičemž příští kalibrace tohoto přístroje byla naplánována na 15. 8. 2025, viz kalibrační protokol založený na č. l. 23). Druhá dechová zkouška obviněného byla provedena přístrojem Dräger výrobního čísla ARPM 0268 (viz ověřovací list ze dne 20. 3. 2024 na č. l. 38), přičemž přesnost měření tohoto přístroje byla ověřena dne 20. 3. 2024 (přístroj stejného výrobního čísla je uveden v protokolu o kalibrační zkoušce ze dne 11. 9. 2024, založeného na č. l. 40). Z těchto listinných důkazů jednoznačně vyplynulo, že oba dechové přístroje byly řádně prověřeny, pročež nevznikla žádná pochybnost o tom, že by policisty provedená měření byla nepřesná a objektivně zpochybnitelná.
28. Stran námitky, že obviněný žádal o provedení vyšetření krve, což mu však mělo být policií znemožněno, Nejvyšší soud dále konstatuje, že zákon č. 65/2017 Sb. , o ochraně zdraví před účinky návykových látek, v § 20 odst. 3 výslovně uvádí, že:
„spočívá-li orientační vyšetření na ovlivnění alkoholem v dechové zkoušce provedené analyzátorem alkoholu v dechu, který splňuje podmínky stanovené jiným právním předpisem
(kterým je míněna vyhláška č. 345/2002 Sb. , kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla poléhající schválení typu),
odborné lékařské vyšetření se neprovede
.“. Z tohoto ustanovení tedy jednoznačně vyplývá, že v projednávané věci nebylo nutné provádět odběr krve s následnou laboratorní expertízou hladiny alkoholu v krvi, neboť závěr o požití alkoholu obviněným je jednoznačný, a tak důvod k následnému lékařskému vyšetření odpadl.
29. Navazující námitku dovolatele, že krajský soud se v rámci svého odůvodnění opíral o nepřiléhavou judikaturu týkající se použitelnosti dechových zkoušek (neboť podstatou jím v rámci jeho obhajoby vznesených námitek je skutečnost, že žádal odběr krve, avšak policisté tomuto jeho právu nevyhověly, čímž údajně zabránily získání dalšího rozhodujícího důkazu), Nejvyšší soud kategoricky odmítá, a to hned z několika důvodů.
30. K otázce použitelnosti výsledků dechových zkoušek Nejvyšší soud ve své judikatuře konstatoval, že trestní odpovědnost za spáchání trestného činu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněna stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu řidičské činnosti. Tento stav lze prokázat (mimo jiné též) výsledkem orientační dechové zkoušky, zvláště pokud byla provedena
„
přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z
důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům.“
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/1999 Tz 202/1999).
31. Vyjma toho Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že trestní odpovědnost za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku není vyloučena ani v případě, že policejní orgán neinformoval pachatele o možnosti provedení krevní zkoušky, tedy, že krevní zkouška nebyla provedena – pokud výsledek dechové zkoušky postačil k závěru o stavu vylučující způsobilost (
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/1999 Tz 202/1999, nebo usnesení ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1099/2014 Sb.).
Tyto právní názory byly dále precizovány dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu (např.
ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1215/2007 Sb., ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo586/2010 , ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 421/2011 , nebo ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 574/2010 ).
32. Navíc v souladu s poznatky
lékařské vědy platí závěr, že žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič, není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg, tedy 1 ‰ alkoholu v krvi (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 28. 11. 2007,
č. j. 3 Tdo 1215/2007 , vycházející z vyhodnocení poznatků z
rozhodování soudů o trestných činech spáchaných v silniční dopravě publikovaného Nejvyšším soudem dne 29. 6. 1984 pod sp. zn. Tpjf 23/84 a uveřejněného pod č. 36, sešit 7–8, ročník 1984 Sb. rozh. tr.).
33. Ve věci obviněného
V. H.
však bylo bez důvodných pochybností prokázáno množství alkoholu výrazně převyšující 2 ‰ alkoholu (přičemž po více než hodině od prvních dvou měření hladina alkoholu klesla jen těsně pod hranici 2 ‰). Za tohoto stavu je zcela zjevné, že obviněný před jízdou zkonzumoval závažné množství alkoholu, které výrazně převýšilo „hraniční hodnotu“ blížící se 1 ‰ alkoholu v krvi řidiče. Faktická neexistence výsledků krevní zkoušky (zaměřené na zjištění množství alkoholu v krvi) tedy nikterak nebrání závěru o prokázaném „stavu nezpůsobilosti“ obviněného v řízení motorového vozidla, neboť bez důvodných pochybností vyplynul z jiných důkazů, které byly soudy nižších stupňů provedeny. Pokud tedy obviněný dlouhodobě tvrdí, že v inkriminovaný den mu
„bylo znemožněno“
podrobit se krevní zkoušce a že měření přístrojem Alcotest Dräger 7510 je toliko orientační povahy, jedná se o tvrzení zavádějící, účelové a navíc zjevně nepravdivé (neboť policejní hlídka si tuto skutečnost ještě ověřovala u dopravní policie, jíž byla ubezpečena, že za této situace není provedení krevního testu nutné).
34. Jak bylo uvedeno výše, obviněný ve svém dovolání konstatoval porušení jeho práva na
spravedlivý proces, načež svoji argumentaci zakončil námitkou, že soudy nižších stupňů svým postupem nerespektovaly platnost procesní zásady
in dubio pro reo,
neboť odmítly jím prezentovanou variantu průběhu skutkového děje. V tomto směru je namístě připomenout, že
k tomu, aby
alternativní varianta prezentovaná obviněným v dané věci skutečně vedla k relevantním pochybnostem o jeho vině, by musela být možná a uvěřitelná, což v tomto případě jednoznačně není. Skutková varianta deklarovaná obviněným je naopak zjevně založena na nepravdivých údajích, jakož i na „kličkování“ mezi nezpochybnitelnými skutkovými zjištěními bez toho, aby soudu předložil skutečně rozumnou a uvěřitelnou alternaci o možném průběhu skutkového děje. Jinými slovy řečeno – do
volatel
formuloval vlastní skutkové závěry, které se zcela míjí se skutkovými zjištěními (vyplynuvšími z řádně provedených důkazů) a souběžně přehlíží, že zjevný rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů lze dovodit výlučně v případech
svévolného
hodnocení důkazů, tedy pouze v situacích, kdy odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektují obsah provedeného dokazování. Takovou zásadní vadou však napadená rozhodnutí v nyní posuzované věci zatížena nejsou.
35. Jak je konstatováno výše, dovolací soud z přiloženého spisového materiálu naopak ověřil, že všechna podstatná skutková zjištění (na jejichž základě byl ustálen průběh sledovaného skutkového děje) vyplynula z provedených a procesně použitelných důkazů, které okresní i krajský soud hodnotily v souladu s principy elementární logiky. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud kategoricky odmítá též účelové přesvědčení dovolatele, že postupem soudů prvního a druhého stupně došlo k
porušení procesní zásady
in dubio pro reo
, stejně jako jeho ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces.
36. Na existenci zjevného či extrémního rozporu nelze usuzovat jen z toho, že
z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi, se kterou dovolatel nesouhlasí, neboť vyznívá v jeho neprospěch. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ještě samočinné porušení zásady
in dubio pro reo
, příp. porušení dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (k tomu srov
nej
např.
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 892/2014 a sp. zn. 3 Tdo 1558/2019 , nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/02 ).
37. Požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně v nyní posuzované věci plně dostál, což potvrdil i odvolací soud, který výslovně potvrdil jejich správnost. Dovolací soud v rámci svého přezkumu rovněž konstatuje, že hodnocení důkazů ze
strany soudů prvního a druhého stupně není nikterak tendenční. Je to naopak obviněný, který ve svém dovolání vědomě manipuluje s obsahy jednotlivých důkazů, přestože mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků projednávaného přečinu, nepanuje žádný, natož zjevný nesoulad. Je
to
tedy sám dovolatel, nikoli soudy nižších stupňů, kdo se ve svých námitkách ubírá cestou svévolného hodnocení provedených důkazů a otevírání dalších skutkových možností, kterým však neodpovídají žádná reálně uskutečněná skutková zjištění.
38. D
ovolatelovo prosté popírání klíčových skutkových zjištění, doprovázené „nastiňováním“ dalších skutkových eventualit, kterým však neodpovídají žádná skutková zjištění tedy nebylo možné akceptovat, nehledě na to, že předmětná námitka svým obsahem směřuje proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo
in dubio pro reo
totiž vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listin y
základních práv a svobod
a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy procesní charakter, pročež jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný) dovolací důvod
vyjma situace, kdy vygraduje do
stavu zjevného nesouladu předpokládaného dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k čemuž však v předmětné věci zjevně nedošlo].
39. Stran této námitky Nejvyšší soud (pro úplnost) připomíná, že v trestním řízení je třeba vždy vycházet z nejvyššího možného stupně jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16 -1). Důvodné pochybnosti by se tak měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení jednotlivého či jednotlivých důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1451/2016 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016 ). Řádně provedené důkazy je současně nezbytné hodnotit v souladu s principy vyjádřenými v § 2 odst. 6 tr. ř. ve vzájemných souvislostech, což je postup, kterým lze odstranit případné pochybnosti.
Nutným předpokladem použití této zásady je přitom reálná existence důvodných pochybností ve vztahu k projednávanému skutku či osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Souběžně se musí jednat o pochybnosti závažné a neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Naopak svědčí-li důkazy o vině obviněného způsobem, že soud projednávající daný případ o jeho spáchání nemá žádné pochybnosti, není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného (srovnej např. usnesení N
ejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1509/2016 ).
40. Jelikož
soudy nižších stupňů neměly o skutkových závěrech, jež byly učiněny na základě řádně provedených důkazů, žádné pochybnosti, jednoznačně v projednávané věci nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla
in dubio pro reo.
Také zrušení rozhodnutí krajského i okresního soudu a nové projednání věci, které dovolatel v závěru svého dovolání požaduje, by muselo být založeno na zcela nelogickém a
iracionálním úsudku.
Stávající argumentaci obviněného ve vztahu k implicitně namítanému naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto nutné označit za neakceptovatelnou, včetně zcela neoprávněné výtky, že výklad § 20 odst. 3 zákona č. 65/2017 Sb. ze strany soudů nižších stupňů je údajně protiústavní. V dané situaci je zcela zřejmé, jaké hodnoty alkoholu v krvi by provedená krevní zkouška u obviněného odhalila. Ostatně dovolatel ve své argumentaci zcela pomíjí okolnost, že po druhé policejní kontrole byl s pozitivním výsledkem na alkohol dopraven a následně přijat do protialkoholní a protitoxikomanické stanice, kam by zkušení pracovníci do své péče rozhodně nepřijali osobu, která by byla střízlivá (kterak obviněný tvrdí), resp. která by nejevila žádné známky intoxikace.
41. Pokud tedy obviněný svými námitkami pokračuje ve své popěrné obhajobě, aniž
by
akceptoval zásadní důkazní argumenty obou soudů nižších stupňů pečlivě rozvedené v odůvodnění jimi vyhlášených rozsudků, přičemž
své námitky
ponechal v podobě nekorektní polemiky, aniž by věcně reagoval na pečlivá odůvodnění rozsudků Okresního soudu v Kroměříži (zejména bod 14) i Krajského soudu v Brně (viz body 7 až 12), pak Nejvyšší soud takové námitky striktně odmítá, neboť soudy nižších stupňů neměly o skutkových závěrech, jež byly učiněny na základě řádně provedených důkazů, žádné pochybnosti.
Také z
proštění viny, které dovolatel v závěru svého dovolání požaduje, by muselo být založeno na
nelogickém a iracionálním úsudku.
Stávající argumentaci obviněný podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, neboť ve skutečnosti takto postavenou argumentaci nemůže podřadit pod žádný zákonem výslovně vymezený dovolací důvod.
42. V návaznosti na to a s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel dále namítl, že projednávaná trestná činnost byla soudy nižších stupňů nesprávně právně posouzena podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně – jak bylo řečeno výše – předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními hmotněprávními vadami a teprve v návaznosti na tvrzená a řádně odůvodněná právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Dovolatel však zvolil opačný postup, neboť nejprve dovolacímu soudu předložil vlastní skutkové závěry
o tom, že se
projednávané trestné činnosti nedopustil, a teprve poté využil k „zakrytí“ své skutkové argumentace výše uvedeného dovolacího důvodu. Takto koncipované námitky tedy pod
předmětný dovolací důvod podřadit nelze, jelikož ve skutečnosti se nezaměřují na
pochybení soudu při aplikaci hmotněprávních norem na jím zjištěný skutkový stav (ani
na
eventuální jiné vadné posouzení okolnosti významné z pohledu hmotného práva), nýbrž vykazují toliko snahu dovolatele o revizi skutkových zjištění v jeho prospěch a
až
v návaznosti na to i dosažení změny v hmotněprávním posouzení věci. Za této situace tak bylo nutné námitku obviněného stran údajného neoprávněného hmotněprávního posouzení projednávané trestné činnosti kategoricky odmítnout.
43. Pokud v záhlaví podaného dovolání obviněný uvedl, že napadá nejen výrok o vině, ale
i výrok o trestu, nicméně fakticky ve svém mimořádném opravném prostředku žádnou konkretizující námitku v tomto směru neuvedl, pak Nejvyšší soud v
této souvislosti pouze ve
stručnosti doplňuje, že jeho zásah do výroku o trestu je výjimečně možný, pokud
by
takový trest vykazoval výrazné ústavněprávní nedostatky. K uvedené situaci by
došlo tehdy, jakmile by byl napadeným rozhodnutím obviněnému uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Naznačené pochybení však v nyní posuzované věci nelze nikterak dovodit. Ve věci dovolatele se oba soudy nižších stupňů otázkou individualizace uložené soustavy trestů zabývaly, což platí zejména o Krajském soudu v Brně, který rozsudek Okresního soudu v Kroměříži zrušil právě (a pouze) ve výroku o trestu a nově obviněnému (na místo peněžitého trestu, který vyhodnotil jako individuálně nevhodný) uložil (vedle trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyřiceti měsíců) trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let, a to zcela v souladu s aplikovanými ustanoveními, na která odkázal, tedy podle § 274 odst. 1
tr. zákoníku ve spojení s § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Za
těchto okolností nelze tvrdit, že by uložená soustava trestů byla obviněnému uložena v rozporu s platnou právní úpravou, anebo že by některý z jemu uložených trestů (popř. jejich vzájemná kombinace) byl nepřiměřený, nespravedlivý nebo dokonce exemplární.
VI.Závěr
44. Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatel v rámci své argumentace pouze zopakoval námitky skutkového charakteru, jež uplatnil již dříve během hlavního líčení nebo v rámci svého odvolání. Jejich podstatou je však pouze nekorektně vedená polemika s výsledky dokazování řádně provedeného soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací (byť napadený rozsudek částečně zrušil, a to toliko ve výroku o trestu, neboť dospěl k závěru, že obviněnému není vhodné ukládat peněžitý trest, ježto by s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry byl fakticky nedobytný).
45. Odlišná interpretace skutkových zjištění ze strany obviněného nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, když mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je v nyní posuzované věci patrná zjevná logická návaznost. Za této situace Nejvyšší soud neshledal důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno.
46. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2026, č. j. 5 To 79/2026 -148, ani jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 1. 2026, č. j. 9 T 71/2024 -133, nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného
V. H. bylo
podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Za tohoto stavu Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a obviněným podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í :
Proti tomuto usnesení
není
,
s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 10. 2026
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu