Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3076/26

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Martinem Pelikánem, Ph.D., advokátem, sídlem Černého 807/48, Brno, proti výrokům B. I. 1) a B. I. 2) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 24/2025-5871 ze dne 9. dubna 2026, v rozsahu, v němž byl vůči stěžovateli zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 48 T 3/2022-5320 ze dne 1. října 2024 ve zprošťujících bodech II. 2, 16, 24, 27, 30, 33, 35, 36, 38, 41, 44, 64, 65, 67 a 69, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou podle písm. d) a a násl. dne 16. října 2026 domáhá zrušení v záhlaví označených částí rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. -5871 ze dne 9. dubna 2026 s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v , a d a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále podle žádá o přednostní projednání věci a podle navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku vrchního soudu v uvedeném rozsahu.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. -5320 ze dne 1. října 2024 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle , odst. 3 písm. a) , přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle a zločinu podplácení podle alinea první, odst. 2 písm. b) (společně s ním byli odsouzení další spoluobžalovaní). Stěžovateli byl uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody a peněžitý trest. Týmž rozsudkem byl stěžovatel (jakož i další spoluobžalovaní) zproštěn obžaloby podané pro další skutky.

3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel, spoluobžalovaní i státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu mj. v části, v níž byl stěžovatel uznán vinným uvedenými trestnými činy, jakož i v navazujícím výroku o trestu, jež byl stěžovateli uložen. Stěžovatel byl znovu uznán vinným stejnými trestnými činy a byl mu za ně uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců, a peněžitý trest v celkové výši 150 000 Kč (150 denních sazeb po 1 000 Kč). Dále byl z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek krajského soudu zrušen v části zprošťujícího výroku (tyto výroky rozsudku vrchního soudu jsou napadeny touto ústavní stížností), přičemž věc byla v tomto rozsahu vrácena krajskému soudu.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí důvody, pro které považuje ústavní stížnost za přípustnou, přestože nesměřuje proti konečnému rozhodnutí ve věci. Tyto důvody spatřuje v důsledcích napadeného rozsudku, které podle něj nelze odvrátit pozdějším přezkumem konečného rozhodnutí. Je přesvědčen, že vrchní soud nedostatečně vysvětlil důvody kasačního postupu (ve vztahu k části zprošťujícího výroku rozsudku krajského soudu), a upozorňuje na konkrétní části napadeného rozsudku, které podle jeho názoru kolidují s obsahem příslušných částí rozsudku krajského soudu. Má za to, že pozdější přezkum nemůže odvrátit uskutečněné a případně nadbytečné opakování hlavního líčení a s ním spojené oddálené vyřešení věci. Upozorňuje na značnou (devítiletou) dobu dosavadního trvání trestního stíhání, jakož i na to, že při opakovaném hlavním líčení dojde k vynucené změně v obsazení senátu krajského soudu, což může ovlivnit rozsah a bezprostřednost následného dokazování.

5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není a že je ústavní stížnost nepřípustná.

6. Podle je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( téhož zákona).

7. Citovaná ustanovení mají právní základ v zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní soud proto jako nepřípustné opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. března 2006,

sp. zn.

ze dne 28. srpna 2013,

sp. zn.

ze dne 26. července 2022 či

sp. zn.

ze dne 1. července 2025). V těchto případech vydáním napadeného rozhodnutí řízení ve věci samé nekončí, přičemž stěžovatel má i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva. Podanou ústavní stížnost proto považuje Ústavní soud za tzv. předčasnou; stěžovatel ji může uplatnit poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, neztotožní-li se s jeho výsledkem a bude-li i nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách v důsledku nyní namítaného pochybení.

8. Tato procesní situace nastala i v nyní posuzované věci. Stěžovatel napadl ústavní stížností pro něj nevýhodnou část rozhodnutí vrchního soudu coby soudu odvolacího, kterým byla zrušena část zprošťujícího výroku rozsudku krajského soudu jako soudu prvního stupně a kterým byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dané soudní řízení tedy dále probíhá a ústavní stížnost proti výrokům B. I. 1) a B. I. 2) rozsudku vrchního soudu je nutno s ohledem na ustálenou judikaturu týkající se kasačních rozhodnutí považovat za nepřípustnou podle .

9. Stěžovatel argumentuje ve prospěch přípustnosti ústavní stížnosti tím, že poukazuje na potenciální značné oddálení vyřešení (zbytku) své věci v důsledku opětovného projednávání věci v hlavním líčení. Ústavní soud však konstatuje, že podobná procesní situace je v podstatě standardní, neboť není žádnou výjimkou, že soud prvního stupně musí v důsledku kasačního zásahu odvolacího soudu třeba i rozsáhlým způsobem doplnit dokazování. Zvláštní výjimečnost posuzovaná věc nezískává ani v důsledku stěžovatelem zdůrazňované změny v obsazení senátu krajského soudu, zvláště když tato okolnost nezpůsobuje automaticky průtahy řízení, neboť se souhlasem státního zástupce a obviněného se lze v takovém případě omezit jen na přečtení podstatného obsahu protokolů o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů (srov. § 219 odst. 3 věta druhá trestního řádu).

10. Stěžovatelova argumentace ani jiné okolnosti nemohou vést k závěru, že by v řízení o opravném prostředku docházelo ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma, tedy že by byly splněny předpoklady vyplývající z pro to, aby Ústavní soud neodmítl přijetí stěžovatelovy ústavní stížnosti navzdory její nepřípustnosti z výše uvedených důvodů. Napadený rozsudek vrchního soudu představuje první kasační zásah ve věci samé, nelze tedy tvrdit, že by již dosavadní řízení o opravném prostředku bylo zatíženo průtahy (srov. nález sp. zn. ze dne 30. dubna 2025). Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud neidentifikoval žádné důvody, kvůli kterým by existovala obava ze značných (nepřiměřených) průtahů v dalším průběhu trestního stíhání. Opakování hlavního líčení ani není spojeno s vážnou a neodvratitelnou újmou pro stěžovatele. Jakkoli totiž nelze podceňovat psychickou zátěž spojenou s dalším vystavováním trestnímu stíhání, opět jde (v kontextu trestního řízení) o důsledek běžný, nedosahující takové závažnosti, jako jsou např. následky v oblasti zdravotního stavu (srov. nález

sp. zn.

ze dne 29. ledna 2019).

11. Ústavní soud dodává, že neidentifikoval ani žádné skutečnosti, které by mohly odůvodňovat výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu .

12. Ústavní soud tak z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [ ], neboť stěžovatel nevyčerpal řádným způsobem všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a nejsou dány výjimky, pro které by tento předpoklad nemusel být naplněn. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti a na odložení vykonatelnosti napadené části rozsudku vrchního soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť jde o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 21. října 2026

Veronika Křesťanová v. r.

soudkyně zpravodajka