Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
B7494153A61485D3C1258EAF0052BF94.html
HTML · 15.14 KB
No categories available
26 Cdo 2259/2026
26 Cdo 2259/2026-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobců a) Y. Z., a b) A. Z., zastoupených JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 1282/6, proti žalovaným 1) B. Ž., a 2) H. Ž., zastoupeným JUDr. Zbyňkem Dvořákem, advokátem se sídlem v Táboře, Jeronýmova 1894, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 60/2024 , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. 3. 2026, č. j. 15 Co 37/2026 -258, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 3. 2026, č. j. 15 Co 37/2026 -258, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), neboť otázku, zda výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
4. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatelé zpochybňují správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem zejména prostřednictvím skutkových námitek. Nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování a uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v § 132 o. s. ř. o. s. ř. , nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015 , uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
5. Nezpůsobilý dovolací důvod uplatnili dovolatelé rovněž námitkou, že odvolací soud neprovedl jimi navržené důkazy, aniž by to přesvědčivě odůvodnil (tzv. opomenuté důkazy), a že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Ve skutečnosti však neformulovali otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo, ale jen namítali vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř). Ostatně v projednávané věci ani o tzv. opomenuté důkazy nešlo, neboť soud prvního stupně provedl všechny – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili a uvedl, proč neprovedl další důkazy (bod 10 jeho rozsudku); též odvolací soud se návrhy dovolatelů na doplnění dokazování výslovně zabýval, označil je za nadbytečné a podrobně vysvětlil, proč nemohou ovlivnit právní posouzení věci (bod 9 jeho rozsudku). Nemohlo tak být proto ani porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces. Dovolatelé ve skutečnosti pouze brojí proti správnosti úvahy, na jejímž základě byly navržené důkazy shledány nadbytečnými.
6. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu pak brojí proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že ze strany žalobců, domáhajících se vyklizení předmětných nemovitostí, nejde o zneužití práva ve smyslu § 2 odst. 3 , § 8 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“).
7. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 8 o. z.), má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009 , uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3 , § 8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017 ).
8. Při úvaze, zda výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 8 o. z.) odvolací soud přihlédl ke všem právně relevantním okolnostem, zejména k vysokému věku žalované 2), jejímu zdravotnímu stavu, skutečnosti, že se o ni žalovaný 1) stará, i k jejich sociální situaci. Současně však vzal v úvahu, že žalobci nabyli nemovitosti za účelem uspokojení vlastní bytové potřeby, že jsou jejich vlastníky již od roku 2023, že po celou dobu nemohou své vlastnické právo realizovat, a že žalovaní užívají nemovitosti bez právního důvodu a bez jakékoli náhrady. Jeho úvahu nelze (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) považovat za zjevně nepřiměřenou. A právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 , uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
10. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 ).
11. Dovolání proti výroku II o nákladech řízení, který dovolatelé zjevně napadají jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 11. 2026
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu