Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
10 C 59/2026-51
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Malůšovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Anonymizováno Anonymizováno
o zaplacení 42 500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 42 500 Kč od 27. 12. 2025 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 42 500 Kč od 27. 12. 2025 do zaplacení, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou soudu dne 30. 12. 2025 (ve znění doplňujícího podání ze dne 23. 2. 2026) domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 500 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 29. 6. 2024 smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které poskytla žalovanému částku 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně s poplatkem 47 500 Kč prostřednictvím týdenních splátek po 1 250 Kč. Poplatek zahrnuje úročení půjčky (16 500 Kč), poplatek za administrativní činnost (16 000 Kč) a odměnu obchodního zástupce z hotovostního inkasa splátek (15 000 Kč). Žalovaný uhradil celkem částku 55 000 Kč. Žalobkyně dále sdělovala, jak byla posuzována úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Kromě dlužné částky 42 500 Kč žalobkyně požaduje zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 42 500 Kč od 27. 12. 2025 do zaplacení.
2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovaný smluvní úrok, kdy tento nárok žalobkyně byl již v této fázi řízení hodnocen jako požadavek, který zřejmě nemůže být přiznán.
3. V podání ze dne 3. 7. 2026 žalobkyně doplnila svá tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Uvedla, že provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, v databázi CEE a insolvenčním rejstříku, dále kontrolu předložených dokumentů dle evidenční karty klienta, kontrolu rodného čísla a občanského průkazu dálkovým systémem, kontrolu platební historie klienta u žalobkyně, rovněž vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného dle podkladů poskytnutých žalovaným včetně lokality bydliště a zdroje příjmů, a to na základě praxe a vědomostí obchodního zástupce. Finanční prostředky byly žalovanému vyplaceny hotově v místě jeho bydliště.
4. Žalovaný v podání ze dne 22. 8. 2026 soudu sdělil, že s žalobou nesouhlasí a nárok žalobkyně neuznává. Situaci se snažil řešit smírně prostřednictvím projektu Neplať úroky, avšak neúspěšně. Dne 27. 11. 2025 podal návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem. Žalobkyně podala žalobu až po tomto datu, došlo tedy k litispendenci. Na úvěr zaplatil částku 55 000 Kč, tedy přeplatil jistinu o 5 000 Kč. Žalobkyně neoprávněně požaduje částku 16 000 Kč na fiktivních službách za výjezdy obchodního zástupce, když splátky žalovaný realizoval bezhotovostně. Žalobkyně prioritně připisovala splátky na nepřiměřené a lichvářské úroky a poplatky. Navrhoval žalobu zamítnout.
5. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci:
Žalobkyně uzavřela dne 29. 6. 2024 s žalovaným Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které poskytla žalovanému částku 50 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný byl povinen vrátit tento úvěr společně s úrokem 16 500 Kč (při sazbě 63,33 % ročně), poplatkem za zpracování a doručení úvěru 15 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 16 000 Kč (celkem tedy 97 500 Kč) formou 78 týdenních splátek po 1 250 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Smluvní podmínky, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Evidenční karta. Z Protokolu (informační a posuzovací návštěva klienta) je patrno, že žalovaný byl obeznámen s produkty žalobkyně a že udělil potřebné souhlasy před uzavřením smlouvy. V Evidenční kartě žalovaný uvedl, že žije v nájmu, je svobodný, žije v domácnosti o dvou členech (s nezaopatřeným dítětem). Automobil nevlastní. U žalobkyně již úvěr měl. Je zaměstnán na plný úvazek na dobu neurčitou u společnosti právnická osoba ve adresa na pozici dělník, má odpracovaných 5 let. Dosahuje příjmu 46 426 Kč, jeho výdaje činí 8 932 Kč za bydlení a 7 520 Kč za životní minimum (celkem 16 452 Kč). Disponibilní zůstatek tedy činí 29 974 Kč. Hypotéku ani balónovou splátku nemá. Předloženy měly být dokumenty: občanský průkaz, pracovní smlouva, výplatní pásky za 04 a 05/2024. Z Platební historie bylo zjištěno, že žalovaný uhradil celkem 55 000 Kč, dlužen zůstal částku 42 500 Kč. Předžalobní upomínkou byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a byl upozorněn na možné soudní řízení. Ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila výplatní pásky za duben 2024 a květen 2024, kdy žalovaný dosahoval příjmu 45 878 Kč a 46 613 Kč. Žalovaný pak doložil písemnou konverzaci se společností Neplať úroky, kdy tato společnost vyzvala žalobkyni k nápravě a vrácení peněžních prostředků v rámci smírného vyřízení věci, následně přes finančního arbitra. Dále doložil přehled odchozích úhrad (splátek) žalobkyni a konverzaci s obchodní zástupkyní žalobkyně, kdy uvedený součet plateb odpovídá částce 55 000 Kč. Ze sdělení finančního arbitra je patrno, že dne 27. 11. 2024 byl přijat návrh žalovaného na zahájení řízení.
6. Úvodem soud uvádí, že řízení před finančním arbitrem zahájené dne 27. 11. 2024 nepředstavuje bez dalšího překážku věci zahájené pro následné soudní řízení, v němž žalobkyně (instituce) uplatňuje proti žalovanému (spotřebiteli) vlastní pohledávku na zaplacení nesplacené části jistiny a poplatku (úroku). Nárok spotřebitele na vrácení jím uhrazených částek a nárok instituce na zaplacení zbývající jistiny a poplatku (úroku) jsou vzájemně souvisejícími, avšak nikoli totožnými nároky.
7. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.
8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
10. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
12. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.
13. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.
15. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Žalobkyně byla usnesením pod č.j. 10 C 59/2026-20 vyzvána, nechť doplní skutková tvrzení a též předloží důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně předložila pouze výplatní pásky žalovaného za duben a květen 2024. Konstatovala, že provedla u žalovaného kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu v databázi CEE a insolvenčním rejstříku, dále kontrolu předložených dokumentů dle evidenční karty, kontrolu rodného čísla a občanského průkazu dálkovým systémem, kontrolu platební historie žalovaného u žalobkyně a rovněž vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného dle podkladů poskytnutých žalovaným včetně lokality bydliště a zdroje příjmů, a to na základě praxe a vědomostí obchodního zástupce.
17. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána. Žalobkyně zcela rezignovala na ověření výdajové stránky žalovaného, zřejmě pouze formálně vykázala úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabývala. Poskytovatel úvěru má povinnost vycházet z reálných údajů poskytnutých žalovaným, je třeba, aby vše bylo prokázáno příslušnými listinami. Žalobkyně se spokojila s částkou 16 452 Kč coby měsíčními výdaji žalovaného, takové částce lze však stěží uvěřit. Žalobkyně si mohla vyžádat výpisy z účtu žalovaného ohledně výdajů žalovaného, ze kterých by mohla zjistit, zda má žalovaný dostatek finančních prostředků na účtu, či zda není schopen vytvořit nějakou finanční rezervu, dále mohla zjistit, zda žalovaný neutrácí nepřiměřené částky například za sázení, hazard apod., zda se příliš nezadlužuje u ne/bankovních institucí. Avšak tak neučinila. Žalobkyně nevzala ani v potaz skutečnost, že žalovaný žije sám v nájemním bydlení společně s nezletilým dítětem, ke kterému má vyživovací povinnost, kdy s touto povinností jsou spojeny nemalé výdaje.
18. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není důvodný. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného z hlediska výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.
19. Primárním chráněným zájmem podle zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před nezodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.
20. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky splácet i se sjednaným poplatkem. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Důsledek porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.
21. Nad rámec důvodu neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru soud dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy podle § 588 ve spojení s § 1796 o. z. Žalobkyní byl dle smlouvy poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč se smluvním úrokem 63,33 % ročně. Taková výše smluvního úroku se zjevně příčí dobrým mravům. Žalobkyně vystupovala při uzavření smlouvy jako profesionální poskytovatel úvěrů, zatímco žalovaný byl spotřebitelem. Na takový vztah je nutno klást zvýšené požadavky na poctivost, transparentnost a respekt k ochraně slabší smluvní strany. Sjednaný úrok 63,33 % ročně představuje mimořádně vysoké úplatné zatížení spotřebitele. Jde o sazbu zcela excesivní a zjevně neodpovídající obvyklé ceně peněz na trhu ani zvýšené rizikovosti nebankovního úvěrování. Sjednaný úrok již v relativně krátké době vede k nárůstu dluhu v rozsahu, který je ekonomicky neobhajitelný a pro spotřebitele fakticky neúnosný. Takové ujednání nezakládá spravedlivou rovnováhu práv a povinností stran, ale vytváří hrubě nerovné postavení ve prospěch žalobkyně jako profesionála na úkor žalovaného jako spotřebitele.
22. Soud přihlédl i k tomu, že judikatura dlouhodobě považuje za rozporné s dobrými mravy takové úroky, které podstatně a zjevně přesahují sazby obvyklé v době a místě sjednání, zejména jsou-li uplatněny vůči spotřebiteli a spojeny s jeho slabším postavením (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Závěr o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy vychází z konkrétních okolností dané věci spočívající v nepřiměřené výši sjednaného úroku, v postavení žalobkyně jako profesionálního nebankovního věřitele naproti postavení žalovaného jako spotřebitele. Za této situace soud uzavírá, že ujednání o odměně za poskytnutí úvěru překročilo meze smluvní volnosti a poctivého obchodního styku natolik, že je nelze právně chránit. Úvěrová smlouva je proto neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. K této neplatnosti soud přihlédl i bez návrhu.
23. Z výše uvedených důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 50 000 Kč, od kterých bylo nutno odečíst částku 55 000 Kč, kterou žalovaný na předmětnou pohledávku dosud uhradil. Jelikož žalovaný uhradil více, než kolik činila poskytnutá jistina, soud žalobu zamítl. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (tedy úroků z prodlení od tvrzené splatnosti, úroku z úvěru), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné také zamítnuty.
24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaný jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.