Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
28 C 129/2026-81
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 20 964 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 8 964 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 800 Kč od 11. 8. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 8 964 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 800 Kč od 11. 8. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 20 964 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba., se žalovaným uzavřela dne 10. 4. 2024 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, a to na dobu neurčitou. Žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 40 % měsíčně, přičemž každý měsíc byl povinen splácet úrok přirostlý za uplynulé období, a to vždy do 10. dne v měsíci. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně Anonymizováno kde si žalovaný zvolil parametry úvěru, následně se zaregistroval a seznámil se s podmínkami smlouvy; po ověření její úvěruschopnosti smlouvu podepsal za použití pětimístného verifikačního SMS kódu, který jí byl zaslán na jeho uvedené telefonní číslo. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka vycházela z údajů sdělených žalovaným a dále jí žalovaný poskytl výpisy z bankovního účtu či výplatní pásky. Právní předchůdkyně žalobkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI) a sám žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Úvěruschopnost byla ověřena výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž žalovanému byla ponechána rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi příjmy a výdaji mimo splátku (těchto 10 % se přitom musí rovnat minimálně životnímu minimu). Žalovaný svým závazkům ze smlouvy nedostál a právní předchůdkyni žalobkyně neuhradil ničeho. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 12 000 Kč, úroku ve výši 4 800 Kč (tj. ve vši 40 % měsíčně z částky 12 000 K za první měsíc čerpání úvěru), rovněž smluvní pokuty ve výši 4 164 Kč (tj. ve výši 0,1 % denně z jistiny za každý kalendářní den v období od 11. 8. 2024 do 23. 7. 2025) a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 800 Kč od 11. 8. 2024 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba., byla dne 10. 4. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru (revolvingový úvěr) na dobu neurčitou s úvěrovým limitem 30 000 Kč s tím, že finanční částka bude poskytnuta žalovanému na jeho bankovní účet číslo č. účtu. Žalovaný se pak zavázal splácet vždy k 10. dni v měsíci úrok ve výši 40 % měsíčně přirostlý za uplynulé období. Jistinu mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy. Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky, které žalobkyně soudu doložila.
4. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je vdovec, bydlí v pronájmu ve tříčlenné domácnosti, z nichž všichni členové mají příjem. Dále žalovaný uvedl, že je důchodce s měsíčním příjmem 19 433 Kč a jeho měsíční výdaje činí 6 000 Kč. Rovněž byla soudu předložena kopie občanského průkazu žalovaného.
5. Dle doloženého potvrzení o platbě byla na účet žalovaného číslo č. účtu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně zaslána dne 10. 4. 2024 částka 12 000 Kč.
6. Dopisem ze dne 10. 8. 2024 bylo žalovanému oznámeno, že úvěr byl zesplatněn a žalovaný byl vyzván k zaplacení celkové dlužné částky.
7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 byla pohledávka za žalovaným postoupena ze společnosti právnická osoba. na společnost právnická osoba. a na základě další smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 byla poté tato pohledávka postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 7. 2025, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky.
8. Žalovaný byl dále vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů předžalobní upomínkou ze dne 20. 7. 2025, k níž žalobkyně doložila potvrzení o odeslání ze dne 23. 7. 2025.
9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
12. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
17. Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče příjmu žalovaného, ten měl být ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ověřován doložením důchodu ve výši 19 433 Kč. Co se týče výdajové stránky, zde předchůdkyně žalobkyně měla vycházet z výpisů z účtu žalovaného. Žádné výpisy z účtu či doklad o výši důchodu však žalobkyně soudu nepředložila. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žadatele o úvěr zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Pokud tedy jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně dostatečně prověřovány. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalovaného úvěr řádně splatit.
18. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
19. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.
20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
21. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
22. Z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovanému byly ze strany její právní předchůdkyně poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 12 000 Kč (částka, kterou žalovaný načerpal) a žalobkyně uvedla, že žalovaný na svůj dluh dosud ničeho neuhradil, soud proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny ve výši 12 000 Kč.
23. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému je vedeno celkem pět exekucí a dále byly proti žalovanému podány 2 civilní žaloby na zaplacení částky 29 300 Kč s příslušenstvím (kdy se jedná o jiné neuhrazené úvěry s jistinou 9 300 Kč a jistinou 20 000 Kč). Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. S ohledem na existenci dalších závazků žalovaného, které jsou již ve většině případů exekučně vymáhány se při zohlednění výše dlužné částky v dané věci soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku.
24. Ve zbývající části (tedy ohledně úroku, smluvní pokuty a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto položek žalobkyni nárok nevznikl.
25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 25 459,26 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku), přičemž jí bylo soudem přiznáno 12 000 Kč. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.