Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 C 135/2026-27

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

proti

žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované, Anonymizováno

pro zaplacení 13 363,08 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13 363,08 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 952,76 Kč, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 6 665,56 Kč od 12. 4 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 754,63 Kč od 12. 4. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13 363,08 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 952,76 Kč, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 6 665,56 Kč od 12. 4 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 754,63 Kč od 12. 4. 2025 do zaplacení, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobkyně se domáhala zaplacení 13 363,08 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba., se žalovanou uzavřela dne 3. 11. 2022 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalované částku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázal vrátit částku ve výši 55 776 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalované, které byly zaznamenány v žádosti o úvěr a následně ověřeny doklady získanými od žalované (konkrétně změnou pracovní smlouvy ze dne 11. 1. 2021, výplatními páskami) a dále nahlédnutím do veřejných registrů (NRKI, BRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík). Žalovaná přitom svým podpisem stvrdila, že poskytla úplné, přesné a pravdivé údaje. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. -97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sama žalovaná svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto y byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. -170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalované dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaná neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovanou uzavřena předmětná smlouva. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 6 665,56 Kč na jistině úvěru, 89,07 Kč na smluvním úroku, 2 100 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 593,49 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru a 827,89 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku za období od 4. 1. 2024 do 20. 2. 2025 z dlužné jistiny, a to ve výši 878,70 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 21. 2. 2025 do 11. 4. 2025 ve výši 74,06 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 087,07 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 6 665,56 Kč od 12. 4. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 754,63 Kč od 12. 4. 2025 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalovaná na poskytnutý úvěr dosud zaplatila celkem částku 45 500 Kč.

Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 3. 11. 2022 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba. uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 30 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v místě jejího bydliště, což žalovaná potvrdila podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 1 522 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 4 154 Kč a inkasním poplatkem ve výši 5 400 Kč (celkem 55 776 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. 1 smlouvy.

Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 2. 11. 2022 podepsané žalovanou soud zjistil, že žalovaná je zaměstnaná od 14. 1. 2019 s měsíčním příjmem ve výši 21 831 Kč, k čemuž měly být předloženy výplatní pásky a pracovní smlouva. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že bydlí u rodičů, je svobodná a nevyživuje žádné dítě. Její měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 1 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady 4 250 Kč měsíčně; celkem průměrné měsíční výdaje žalované měly činit 5 250 Kč. Z doložené změny pracovní smlouvy plyne, že žalovaná byla zaměstnána u společnosti právnická osoba., a to ode dne 1. 2. 2021 na dobu neurčitou. Z výplatní pásky za měsíc srpen 2022 je patrné, že příjem žalované činil 22 175 Kč a z výplatní pásky za měsíc září 2022 plyne čistý měsíční příjem ve výši 23 579 Kč.

Z transakční historie je zřejmé, že žalovaná na dluh ze smlouvy uhradila dne 4. 11. 2022 částku 4 000 Kč, dne 23. 12. 2022 uhradila částku 4 000 Kč, dne 15. 1. 2023 uhradila částku 4 000 Kč, dne 25. 2. 2023 uhradila částku 4 000 Kč, dne 18. 3. 2023 uhradila částku 4 000 Kč, dne 27. 4. 2023 uhradila částku 4 000 Kč, dne 31. 5. 2023 uhradila částku 4 000 Kč, dne 8. 9. 2023 uhradila částku 5 000 Kč, dne 9. 12. 2023 uhradila částku 10 000 Kč a dne 22. 11. 2024 uhradila částku 2 500 Kč. Celkem tak žalovaná uhradila částku 45 500 Kč.

Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 byla pohledávka za žalovanou s účinností ke dni 25. 3. 2025 postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, potvrzení o zaplacení kupní ceny). Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 2. 4. 2025, jímž byla zároveň vyzvána k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy. K úhradě dlužné částky nejpozději do 4. 11. 2025 byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 20. 10. 2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.

Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , : „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. ke dni 3. 11. 2022, vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče příjmu žalované, ten byl ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ověřován prostřednictvím výplatních pásek a změnou pracovní smlouvy. Co se týče výdajové stránky, zde předchůdkyně žalobkyně údajně měla vycházet z výpisů z účtu žalované. Žádné takové výpisy z účtu však žalobkyně soudu nepředložila. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žadatele o úvěr zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Pokud tedy jde o výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně dostatečně prověřovány. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalované úvěr řádně splatit. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby y, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy, se neztotožňuje, neboť je v rozporu s zákona o spotřebitelském úvěru, který poskytovateli úvěru (mimo jiné) ukládá povinnost uchovávat právě i dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.

Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“

Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením , který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

Jelikož z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaná na svůj dluh uhradila již částku 45 500 Kč, tedy více než byla povinna, soud žalobu jako nedůvodnou výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.

Právo na náhradu nákladů řízení by podle měla žalovaná, která měla ve věci plný úspěch. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín).