Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Co 327/2025-162

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a Mgr. Miloše Žitného ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

proti

žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

o zaplacení 70.444,01 Kč s příslušenstvím

o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. května 2025

č. j. -128

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.624 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta.

Odůvodnění:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.624 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 70.444,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 70.444,01 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 43.376 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).

2. Stalo se tak v řízení o zaplacení žalované částky, které se žalobkyně domáhala za období srpen 2020 až září 2022 jako škody vzniklé jí z důvodu nerovného zacházení, neboť v uvedeném období jako doručovatel balíkový s řízením vozidla s místem výkonu práce v Atrakčním obvodu místo adresa dosahovala nižší mzdy než srovnatelní zaměstnanci jméno FO, jméno FO a jméno FO, kteří pracovali na stejné pozici, avšak na území adresa.

3. Soud prvního stupně vyšel zejména zjištění, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána od 1. 7. 2017 do 2. 10. 2022. Pracovala na pozici doručovatel balíkový s řízením vozidla (typová pozice číslo, tarifní stupeň číslo) s místem výkonu práce Atrakční obvod adresa, pravidelné pracoviště adresa. Základní tarifní hrubá měsíční mzda žalobkyně činila od září 2020 částku částka, od dubna 2021 činila částka a od září 2002 činila částka. Náplní práce žalobkyně byl zejména rozvoz zásilek z místo adresa na místo a zpět, dále svoz a rozvoz zásilek od hromadných podavatelů a v minimální míře doručování balíků koncovým zákazníkům, v průměru šlo o 20 zásilek denně. Označený srovnatelný zaměstnanec jméno FO je u žalované zaměstnán od 4. 5. 1999, v rozhodném období pracoval u žalované na stejné pozici jako žalobkyně s místem výkonu práce Atrakční obvod místo adresa. Od 1. 4. 2023 byl přeřazen na typovou pozici doručovatele ostatních služeb. Náplní práce zaměstnance jméno FO bylo provádění svozů od hromadných podavatelů v centru adresa (právnická osoba, banky a další státní instituce) a ve zbývající pracovní době balíkové doručování koncovým zákazníkům v rámci adresa, šlo v průměru o tři hodiny denně, k doručení měl průměrně 120 zásilek denně. Jeho základní tarifní hrubá měsíční mzda od 1. 4. 2021 činila částka. Zaměstnanec žalované jméno FO je u žalované zaměstnán od 1. 6. 2022 na dobu neurčitou. Pracoval u žalované na stejné pozici jako žalobkyně s místem výkonu práce v adresa. Jeho náplní práce bylo balíkové doručování koncovým zákazníkům. Základní hrubá měsíční mzda zaměstnance jméno FO činila od 1. 6. 2022 částku částka. Zaměstnanec jméno FO je u žalované zaměstnán od 15. 3. 2021. Byl zařazen na stejné typové pozici jako žalobkyně, avšak s místem výkonu práce v adresa. Od 1. 10. 2021 mu byla změněna typová pozice na doručovatele balíkového – střídač s řízením. Od 1. 2. 2022 byl zařazen na pozici doručovatel balíkový s řízením vozidla. Jeho základní tarifní hrubá měsíční mzda činila od 15. 3. 2021 částku částka, od 1. 6. 2021 částku částka. Náplní práce zaměstnanců jméno FO a jméno FO bylo balíkové doručování. Systém odměňování žalované se opírá o zařazení zaměstnanců do typových pozic, v rámci typové pozice jsou zařazeni do tarifního stupně, pro který je stanoveno rozmezí výše minimální a maximální základní tarifní hrubé měsíční mzdy, která jim může být určena. Systém typových pozic je u žalované určován na základě komplexního analytického hodnocení prací dle metodické příručky název. Individuální rozhodování o výši základní tarifní hrubé měsíční mzdy konkrétních zaměstnanců probíhá na úrovni jednotlivých pracovišť žalované. Je realizováno vedoucími zaměstnanci v rámci přiděleného objemu mzdových prostředků na základě hodnocení jednotlivých zaměstnanců dle směrnice Systém hodnocení zaměstnanců.

4. Zjištěný skutkový stav posoudil soud prvního stupně podle , , ve znění účinném do 30. 11. 2022, konkrétně podle §, 109 a 110 , to vše se zohledněním na věc dopadající judikatury vyšších soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a Ústavního soudu sp. zn. ). Soud prvního stupně akcentoval, že žalobkyně a jí označení zaměstnanci pracovali u žalované na stejné pracovní pozici a ve stejném tarifním stupni, proto lze předpokládat, že jejich práce byla stejná či obdobná. Zároveň připomenul, že soud musí v každém případě zjišťovat, jaká je skutečná náplň práce zaměstnanců, kteří jsou porovnáváni, a to za využití kritérií stanovených v ; nestačí toliko vycházet ze skutečnosti, že byli zařazeni do stejné typové pozice a stejného tarifního stupně. Soud prvního stupně se primárně zabýval otázkou, zda práce vykonávaná žalobkyní v rozhodném období v místo adresa byla stejnou prací nebo prací stejné hodnoty jako práce vykonávaná označenými zaměstnanci jméno FO, jméno FO a jméno FO v místo adresa.

5. V tomto směru měl soud prvního stupně za významné, že zaměstnanec jméno FO zajišťoval převažující část pracovní doby svoz a rozvoz zásilek od smluvních podavatelů v centru města adresa, mimo jiné i specifickým podavatelům (právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba a další), u kterých platí speciální režim pro doručování zásilek, je třeba dodržet přesný čas doručení a na předmětné doručování být speciálně proškolen případně i s bezpečnostní prověrkou. S tím je také spojena větší odpovědnost za zásilky, zvýšená povinnost zachování mlčenlivosti ohledně postupů s přebíráním zásilek. Pracovní náplň tohoto zaměstnance byla formálně stvrzena vznikem nové typové pozice doručovatel ostatních služeb od 1. 4. 2023. Ve zbývajícím rozsahu přibližně 3 hodiny denně se zaměstnanec jméno FO věnoval klasickému balíkovému doručování, přičemž v denním průměru měl k doručení 120 zásilek a úspěšně jich doručil 113. Oproti tomu žalobkyně klasické balíkové zásilky doručovala minimálně, v průměru šlo asi o 20 zásilek denně; jinak žalobkyně prováděla svoz a rozvoz zásilek a balíků mezi místo adresa a místo či místo a smluvními podavateli. Obvodní soud pak konstatoval i odlišnou délku praxe k počátku rozhodného období (jméno FO 21 let, žalobkyně 3 roky). Soud prvního stupně proto uzavřel, že v případě žalobkyně a srovnávaného zaměstnance jméno FO se nejedná o stejnou práci či práci stejné hodnoty.

6. Ani označení zaměstnanci jméno FO a jméno FO nekonali stejnou práci jako žalobkyně. Předně bylo nalézacím soudem konstatováno, že zaměstnanec jméno FO nastoupil do zaměstnání k žalované od 1. 6. 2022, a proto nemůže být bez dalšího srovnatelným zaměstnancem s žalobkyní v období od září 2020 do května 2022. Zaměstnanec jméno FO pracoval u žalované od 15. 3. 2021 do 31. 3. 2023, a proto nemůže být bez dalšího srovnatelným zaměstnancem s žalobkyní v období od září 2020 do 14. 3. 2021 a následně od 1. 4. 2023 do září 2023. Po zbývající relevantní období však nemohou být označení zaměstnanci srovnatelní s žalobkyní z toho důvodu, že náplň práce žalobkyně a zaměstnanců jméno FO a jméno FO byla značně odlišná. Žalobkyně prováděla svoz a rozvoz zásilek a balíků mezi místo adresa a místo či místo a smluvními podavateli a v minimálním rozsahu doručovala balíky koncovým adresátům (v průměru 20 zásilek denně), zatímco označení zaměstnanci jméno FO a jméno FO se věnovali čistě doručování balíkových zásilek koncovým zákazníkům, což bylo mezi účastníky nesporné. Tito zaměstnanci tedy neprováděli hromadné svozy a rozvozy z místa A (místo) do místa B (jednotlivé pobočky místo v rámci místo), nýbrž doručovali zásilky koncovým zákazníkům na uvedené adresy, tedy prováděli vícero zastávek pro doručení každé jednotlivé balíkové zásilky. Takto odlišná náplň práce, která má dopad na namáhavost a náročnost práce s doručováním jednotlivých zásilek, nemůže být podle soudu prvního stupně bez dalšího považována za stejnou práci či práci stejné hodnoty ve srovnání se žalobkyní.

7. Soud prvního stupně proto uzavřel, že práce žalobkyně a označených srovnatelných zaměstnanců jméno FO, jméno FO a jméno FO byla odlišná. Přitom konstatoval, že podstatou předmětného sporu bylo zjištění, zda žalobkyně konala stejnou práci či práci stejné hodnoty jako zaměstnanci jméno FO, jméno FO a jméno FO, nikoli porovnávání označených srovnatelných zaměstnanců mezi sebou, neboť tato skutečnost nemůže ničeho prokázat o žalobkyní namítaném nerovném odměňování žalobkyně oproti označeným zaměstnancům. Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle

8. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně. Měla za to, že vyhovět žalobě bylo na místě již proto, že žalovaná nedostála své povinnosti prokázat, že ve své mzdové praxi skutečně zohledňovala konkrétní kritéria pro odlišné odměňování zaměstnanců stanovená v , a to jako objektivně nastavená a zaměstnancům předem známá, tedy to, že její mzdová politika byla transparentní a nevedla k diskriminaci v odměňování. Poukazovala na rozhodnutí stejného senátu soudu prvního stupně ve věci sp. zn. spisová značka, v níž bylo dovozeno netransparentní nastavování mezd u žalované.

9. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že zaměstnanci jméno FO a jméno FO byli shledáni soudem prvního stupně jako nevhodní pro část rozhodného období, jelikož po tuto část období u žalované nepracovali. Učinila tak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. , z něhož se podává, že srovnávaní zaměstnanci nemusí u žalovaného zaměstnavatele pracovat během stejného časového období. Zaměstnanci jméno FOAnonymizovánoa jméno FO jsou vhodnými srovnatelnými zaměstnanci po celé rozhodné období, a to i navzdory tomu, že období, ve kterých zaměstnanci jméno FO a jméno FO žalobkyně pracovali u žalované, se zcela nepřekrývají. Soud prvního stupně se nezabýval kompletní náplní práce srovnatelných zaměstnanců jméno FO a jméno FO. Žalobkyně u jednání před soudem prvního stupně dne 13. 5. 2025 potvrdila, že srovnatelní zaměstnanci jméno FO a jméno FO v rámci své pracovní náplně doručovali balíky, nepotvrdila však, že by tito zaměstnanci v rámci své pracovní náplně nevykonávali jinou činnost.

10. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o tom, že náplň práce žalobkyně nebyla stejná jako u zaměstnance jméno FO. Nalézací soud se nezabýval tím, v jakém množství a intenzitě zaměstnanec jméno FO prováděl svozy a pominul, že svozy zásilek jsou běžnou součástí práce doručovatele balíkového s řízením vozidla. Nejedná se tedy o jinou práci. Pokud jde o intenzitu práce, je třeba ji posuzovat v širších souvislostech a zohlednit, že zaměstnanec jméno FO doručoval na velmi malém území s neměnnou pravidelnou trasou, s kratšími úseky mezi jednotlivými zastávkami. Jeho práce se s ohledem na počet doručených balíkových zásilek může v porovnání se žalobkyní jevit jako intenzivnější, nicméně zaměstnanec jméno FO byl schopen doručit vyšší počet zásilek díky tomu, že z teritoriálního hlediska obsluhoval mnohem menší území a mezi jednotlivými zastávkami existovala mnohem kratší vzdálenost. Žalobkyně trvala na tom, že argumentace žalované je zcela účelová a že je proto významné, že žalovaná při stanovení mzdy nezohledňovala délku praxe, jak se podává z porovnání mezd jméno FO, jméno FO a jméno FO navzájem. Podle žalobkyně se soud prvního stupně s touto argumentací nevypořádal, čímž porušil její právo na spravedlivý proces. Žalovaná neprokázala, že jednotlivá kritéria, na kterých staví svou procesní obranu, v praxi skutečně zohledňovala ve vztahu ke všem zaměstnancům, jelikož tato kritéria nejsou nijak obsažena v rámci transparentních pravidel upravujících odměňování zaměstnanců u žalované jako důvody pro stanovení odlišné výše základní tarifní mzdy. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

12. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání žalobkyně a v mezích jím vytčených podle a přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek, odvolání žalobkyně však opodstatněným neshledal.

13. Podle zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

14. Podle za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Podle odstavce 4 téhož ustanovení mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.

15. Podle za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Podle odstavce 2 téhož ustanovení stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Podle odstavce 3 téhož ustanovení složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Podle odstavce 4 téhož ustanovení pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality (odst. 5).

16. Podle je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Podle odst. 2 je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.

17. Judikatura Nejvyššího soudu k citovaným ustanovením mj. vysvětlila, že je věcí dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, se kterým zaměstnancem (či se kterým z více zaměstnanců) pobírajícím vyšší mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se bude „poměřovat“ a jakou výši náhrady škody po zaměstnavateli v těchto mezích uplatní. Uplatnění nároku zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného zacházení nijak nebrání, pokud by další zaměstnanci téhož zaměstnavatele za práci stejnou či stejné hodnoty pobírali mzdy ještě nižší než žalující zaměstnanec (k obojímu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. ). Pokud nicméně v řízení vyjde najevo, že tvrzeně postižený zaměstnanec se „poměřuje“ s někým, kdo není zaměstnancem vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty, vede to bez dalšího k zamítnutí žaloby (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. , či ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. , a obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2022 sp. zn. ).

18. Prací stejnou či stejné hodnoty je práce shodující se (srovnatelná) z hlediska všech funkce kritérií uvedených v až 5 , jinak o stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. , či jeho rozsudek ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. ). Naproti tomu z hlediska zásady rovného odměňování nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec vykonává práci (k tomu srov. rozsudek zdejšího odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. spisová značka, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020 sp. zn. ).

19. Žalobkyně v řízení jako zaměstnanec žalované uplatnila, že byla postižena nerovným zacházením v oblasti odměňování, avšak netvrdila, že by se tak stalo z důvodu diskriminace, zejména nějakého konkrétního diskriminačního důvodu. Bylo proto na žalobkyni, aby označila zaměstnance vykonávajícího stejnou práci či práci stejné hodnoty, který by za ni pobíral vyšší mzdu. Žalobkyně v intencích tohoto principu postupovala. V řízení před soudem prvního stupně však bylo zjištěno, že práce označených srovnatelných zaměstnanců jméno FO, jméno FO a jméno FO ve skutečnosti stejnou prací ani prací stejné hodnoty nebyla. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně převážně zajišťovala svoz a rozvoz balíkových zásilek mezi místo a místo pobočkami či hromadnými podavateli, a koncovým adresátům doručovala jen minimálně (v průměru kolem 20 zásilek denně). Oproti tomu adresa zaměstnanci jméno FO, jméno FO a jméno FO vykonávali odlišnou činnost. V případě zaměstnance jméno FO se jednalo o svozy zásilek specializovaných podavatelů, např. právnická osoba. Již tato prokázaná skutečnost činí práci zaměstnance jméno FO složitější a odpovědnější, a tedy odlišnou podle , než je práce žalobkyně, u které se jednalo pouze o převozy materiálu mezi jednotlivými pracovišti žalované. Dále bylo v řízení zjištěno, že srovnatelný zaměstnanec jméno FO po menší část své směny doručoval zásilky, stejně jako žalobkyně, doručil jich ale v průměru 120 denně, tedy 6krát více než žalobkyně. I tento zjištěný rozdíl se odráží hned v několika kritériích , neboť práce, která má ve srovnatelném čase výrazně větší objem, je logicky namáhavější (přinejmenším se zvyšuje fyzická, smyslová a duševní zátěž a působení negativních vlivů práce) a je spjata s vyšší pracovní výkonností (přinejmenším je vyšší intenzita prováděných prací) a odlišnými výsledky práce (přinejmenším je vyšší jejich množství). Z řečeného plyne, že bylo prokázáno, že označený zaměstnanec jméno FO nebyl v pravém smyslu „srovnatelný“, neboť při posouzení podle zmíněných zákonných kritérií nekonal stejnou práci ani práci stejné hodnoty. Na tomto závěru nic nemění ani to, že měl sjednaný shodný druh práce, stejnou typovou pozici a tarifní stupeň, neboť tím ještě není řečeno, že jejich práce je stejná, resp. má stejnou hodnotu, podle uvedených zákonných kritérií.

20. Obdobné závěry lze vyslovit i ve vztahu k dalším označeným zaměstnancům jméno FO a jméno FO. V řízení totiž bylo zjištěno, že tito zaměstnanci se se na rozdíl od žalobkyně soustředili pouze na doručování balíků koncovým adresátům v hustě obydleném a logisticky náročném prostředí adresa (jak učinili účastníci nesporným u jednání před soudem prvního stupně dne 13. 5. 2025 a jak bylo zjištěno z výpovědi svědka jméno FO), neprováděli žádné svozy a věnovali se jen adresnému doručování, což samo o sobě představuje jinou (navíc složitější) práci, než je přeprava zásilek mezi jednotlivými místo, kterou prováděla žalobkyně (jak bylo zjištěno z výpovědi svědkyně jméno FO). V řízení zjištěný skutkový stav byl tedy odlišný od verze žalobkyně, přičemž při nesplnění hypotézy normy nemohl být žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody založený na tvrzeném porušení této normy shledán opodstatněným. Již jen to muselo nutně vést k zamítnutí žaloby, neboť žalobkyně v rozhodném období nekonala stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako jí označení srovnatelní zaměstnanci jméno FO, jméno FO a jméno FO.

21. Pokud jde o otázku srovnatelnosti v různém časovém období, pak žalobkyně správně argumentovala tím, že dva z funkce (jméno FO a jméno FO) nepracovali u žalované po celé rozhodné období srpen 2020 – září 2022, to však neznamená, že by je nebylo možno s žalobkyní vůbec porovnávat, neboť Nejvyšší soud v žalobkyní označeném rozsudku sp. zn. dovodil, že posuzování stejné práce nebo práce stejné hodnoty podle není omezeno na výkon práce ve stejném časovém období. Zaměstnanci tedy nemusejí působit současně, aby byli srovnatelní, to však platí pouze v případě, kdy vykonávali stejnou práci za obdobných podmínek. V praxi to znamená, že i zaměstnanec nastoupivší později (či naopak dříve) může sloužit jako funkce pro předchozí (následující) období, jestliže se jeho práce neliší a nedošlo mezitím k podstatným změnám (např. vliv inflace, valorizace mezd apod.). V posuzované věci však práce zaměstnanců jméno FO a jméno FO nebyla srovnatelná s prací žalobkyně co do složitosti, jak bylo shora vysvětleno.

22. Soud prvního stupně se vypořádal i s argumentací žalobkyně, že žalovaná při stanovení mzdy nezohledňovala délku praxe, a to s odkazem na mzdy jméno FO, jméno FO jméno FO navzájem. Obvodní soud zde učinil správnou úvahu o tom, že podstatou předmětného sporu bylo zjištění, zda žalobkyně konala stejnou práci či práci stejné hodnoty jako označení zaměstnanci, nikoli porovnávání zaměstnance jméno FO s jméno FO a jméno FO, neboť tato skutečnost nemůže ničeho prokázat o žalobkyní namítaném nerovném odměňování žalobkyně vůči označeným funkce. Soud prvního stupně proto označené adresa zaměstnance mezi sebou neporovnával. Tento závěr soudu prvního stupně je správný a odvolací soud se s ním ztotožňuje.

23. Námitka žalobkyně, že žalovaná kritéria pro případné odlišné odměňování ve skutečnosti nezohledňovala, není relevantní, stejně jako námitka žalobkyně spočívající v tvrzení, že vnitřní mzdové předpisy a stanovování mezd u žalované nejsou transparentní. Je třeba konstatovat, že i kdyby tomu tak bylo, pak samotná tato skutečnost ještě neznamená, že ve vztahu k žalobkyni se žalovaná dopustila nerovného odměňování, které vedlo ke vzniku škody. Není proto ani významné, zda a jak soud prvního stupně posoudil vnitřní mzdové předpisy žalované. Významné naopak je, jaká byla skutečná pracovní náplň žalobkyně a jí označených funkce, zda tito vykonávali stejnou srovnatelnou práci, práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení či nikoli.

24. Odvolací soud tedy nesouhlasí s argumentem žalobkyně, že odlišné pracovní vytížení či odlišné množství odvedené práce by mohlo být kritériem pro rozdílné odměňování jen na základě transparentních pravidel, která by byla zaměstnancům známa a zaměstnavatele dodržována. Podle mínění odvolacího soudu by takový výklad směřoval k ukládání povinnosti zaměstnavatelům, kterou podle platného práva obecně nemají. Zaměstnavatelé obecně nejsou povinni podrobně vysvětlovat, proč s určitým zaměstnancem sjednali, případně mu stanovili nebo určili, mzdu právě v té výši, v jaké se tak stalo, či ji dokonce vypočítávat podle nějakého předem stanoveného matematického vzorce založeného např. na předpokládané kvantitě pracovních výkonů. Do výše mzdy se promítá řada úvah zaměstnavatele týkajících se nejen konkrétního zaměstnance, jeho předpokladů, kvalifikace, zkušenosti apod., ale především potřebnosti a přínosnosti dané práce pro zaměstnavatele, ekonomické situace zaměstnavatele, situace na trhu práce apod. Nepokládá-li zaměstnanec výši mzdy za přiměřenou své práci, nemusí pracovní smlouvu uzavřít a následně může kdykoli rozvázat pracovní poměr výpovědí. Tím není pochopitelně nijak zpochybněno pravidlo , že za práci stejnou nebo stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, nicméně dosah této normy nelze výkladem rozšiřovat tak, že by soud komplexně a obecně přehodnocoval systém odměňování zaměstnavatele, či dokonce určoval, jaká má být absolutní výše mzdy či jaký má být rozdíl ve výši mzdy mezi zaměstnanci, kteří stejnou práci (práci stejné hodnoty) nevykonávají.

25. Pokouší-li se tak žalobkyně část své argumentace v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení vést proti systému odměňování právnická osoba. jako celku, nemá tato její argumentace pro posouzení důvodnosti jejího nároku význam. Pro úspěch žaloby v projednávané věci totiž není zásadní, zda je systém odměňování zaměstnanců žalované jako celek souladný s . Zásadní je, zda došlo k takovému porušení ze strany žalované (ať už případně plynoucímu ze systémové, či individuální chyby), které by způsobilo žalobkyni škodu spočívající v nižším odměňování oproti jiným zaměstnancům žalované vykonávající stejnou práci či práci stejné hodnoty.

26. Odvolací soud shrnuje, že žalobkyní označení srovnávaní zaměstnanci nevykonávali stejnou práci či práci stejné hodnoty jako žalobkyně, a stanovila-li tak žalovaná těmto zaměstnancům vyšší tarifní mzdu, neporušila vůči žalobkyni zásadu rovného odměňování. Soud prvního stupně tedy ve věci rozhodl správně, pokud žalobu v plném rozsahu zamítl. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ve spojení s tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované. Náklady žalované v odvolacím řízení činí celkem 10.624 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 7.880 Kč za dva úkony právní služby po 3.940 Kč podle , 8 odst. 1 a §Anonymizováno11 odst. 1 , advokátní tarif (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony po 450 Kč v celkové výši 900 Kč podle a 4 advokátního tarifu a 21 % DPH z částky 8.780 Kč ve výši 1.844 Kč. O povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalované bylo rozhodnuto podle , třídenní pariční lhůta byla určena podle

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu I. stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud ( ).