Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
F4542B18DEFFF9CBC1258EAD005299F5.html
HTML · 52.8 KB
No categories available
7 Tdo 905/2026
7 Tdo 905/2026-520
USNESENÍ
P. S.
185/2026, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 26/2026
, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.Dosavadní průběh řízení
1.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2026, č. j. 3 T 26/2026 -407, byl obviněný P
. S.
uznán vinným pod bodem I) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), f) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak uložil obvodní soud obviněnému povinnost nahradit poškozené J
. M.
škodu ve výši 8 100 Kč, zatímco na základě § 229 odst. 2 tr. ř. ve zbytku odkázal poškozenou J
. M.
s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2.
Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že
I) dne 14. 11. 2025 v čase kolem 04:00 hod. v Praze XY, v prostoru XY náměstí, poblíž N. m. se záměrem zmocnit se cenných věcí, kontaktoval poškozeného O. S. A. M., který byl v podnapilém stavu, a kterého si vyhlédl jako potenciální oběť, neustále byl v bezprostřední blízkosti poškozeného, mluvil na něho, nabízel mu sexuální služby v rámci nočních klubů či drogy, přičemž poškozený ho neustále odmítal, a takto společně došli až do prostoru XY sadů, kde dal poškozený obviněnému jasně najevo, že jej jeho přítomnost obtěžuje, obviněný pochopil, že se bude schopen zmocnit jeho věcí pouze za použití násilí, proto poškozeného zcela nečekaně silně udeřil zezadu do hlavy a srazil ho tak k zemi, využil jeho omráčení az pravé postranní kapsy bundy mu vzal jeho mobilní telefon blíže specifikovaný v odsuzujícím rozsudku s vloženou libyjskou SIM kartou k tel. číslu XY, a poškozenému tak způsobil celkovou škodu ve výši 7 789 Kč, a poté z místa odešel, přičemž poškozený neutrpěl zranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření,II) způsobil odcizením škodu ve výši 15 389 Kč, když1) dne 14. 11. 2025 v čase 14:35 hod. v Praze XY, v ulici XY XY, v OC XY, v prodejně T. T. R., využil chvilkové nepřítomnosti provozovatele prodejny, poškozeného Q. D. P., a z prodejního pultu odcizil jeho volně položený mobilní telefon blíže specifikovaný v odsuzujícím rozsudku, s obsahem SIM karty O2, s účastnickým číslem XY, v celkové hodnotě 7 289 Kč, se kterým z prodejny i OC XY odešel, po několika minutách se do prodejny vrátil sezáměrem nabídnout poškozenému ke koupi telefon, kterého se zmocnil jednáním specifikovaným pod bodem I), přičemž poškozený v tu dobu již hledal mobilní telefon, který mu obviněný odcizil, a ve chvíli, kdy jej prozváněl druhým telefonem, odcizený mobilní telefon začal zvonit v kapse obviněného, proto ho poškozenému vrátil,2) dne 18. 11. 2025 v přesně nezjištěné době od 11:15 hod. do 11:45 hod. v Praze XY, na Náměstí XY XY, v OD XY, ve 2. podlaží, využil chvilkové nepozornosti prodávající J. M., a z pultu prodejního stánku C., odcizil její volně položený mobilní telefon blíže specifikovaný v odsuzujícím rozsudku, s obsahem SIM karty společnosti O2 s účastnickým číslem XY, se kterým pak z místa odešel a poškozené tak způsobil celkovou škodu ve výši 8 100 Kč,a jednání pod bodem II se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 1 T 58/2024 , který nabyl právní moci dne 30. 5. 2024, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, avšak tento výrok o trestu byl zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 1 T 126/2024 , který nabyl právní moci dne 5. 11. 2024, kterým byl uznán vinným také přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který vykonal dne 28. 3. 2025.
3.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2026, č. j. 44 To 185/2026 -469, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného P. S., směřující proti výrokům o vině i trestu napadeného rozsudku.
II.Dovolání a vyjádření k němu
4.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P
. S.
prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť vyslovil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, souběžně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a zároveň byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5.
Obviněný předně brojil proti způsobu provádění a hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, jelikož tento proces vnímal jako rozporný s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když byly zjištěné skutečnosti vykládány v jeho neprospěch, byť ve skutkových zjištěních přetrvaly zásadní mezery. Ve vytyčeném směru kritizoval rovněž nedostatečnost odůvodnění přijatého způsobu hodnocení důkazů. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem I) vytkl nalézacímu soudu, že vycházel výhradně z tvrzení poškozeného O
. S. A. M. a
svědka K
. A. A. A.
, aniž by předmětné svědecké výpovědi kriticky zhodnotil ve světle dalších provedených důkazů a respektoval přitom zásadu
in dubio pro reo
.
6.
Právní hodnocení skutku zachyceného pod bodem I) označil dovolatel za chybné, protože nebylo žádným způsobem prokázáno užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V nastíněném smyslu zdůraznil, že i nalézací soud připustil absenci kamerových záznamů zachycujících okamžik odcizení mobilního telefonu poškozeného O
. S. A. M..
Dále vyzdvihl, že podle dostupných kamerových záznamů mělo dojít k setkání posledně jmenovaného poškozeného s obviněným v okolí
XY
náměstí až kolem 5:00 hod., což koresponduje s verzí prezentovanou obviněným, nikoliv s tvrzením poškozeného. Poznamenal, že poškozený se podle vzpomínaných záznamů vrací před Palác
XY
v doprovodu neznámého muže odlišného od obviněného, jehož se nepodařilo ztotožnit, tudíž mohlo dojít k záměně osob.
7.
Následně dovolatel akcentoval, že nebylo žádným způsobem vyvráceno tvrzení obviněného o nárazu poškozeného O
. S. A. M.
do sloupu veřejného osvětlení
,
přičemž zranění jmenovaného poškozeného, tak jak je popsal svědek K
. A. A. A.
, by takovému incidentu odpovídala. Doplnil, že zmíněný náraz do sloupu viděl svědek D
. Š.
, což dovolatel zjistil až po pravomocném skončení věci a pro případ zrušení rozhodnutí navrhl posledně jmenovaného svědka v novém řízení vyslechnout. Za nelogické označil také tvrzení poškozeného, že jej obviněný udeřil zezadu do hlavy, což vedlo k jeho pádu rovněž dozadu. Jako vadný vnímal též postup policejního orgánu, když
si nevyžádal od posledně jmenovaného poškozeného lékařskou zprávu, neboť pokud by skutečně poškozený utrpěl silný úder do oblasti hlavy, musel by nepochybně vyhledat lékařské ošetření. S ohledem na shora uvedené navrhl obviněný změnit právní kvalifikaci skutku zachyceného pod bodem I) na trestný čin krádeže, jelikož nebylo prokázáno, že by užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
8.
Ve vztahu ke skutkům zachyceným pod bodem II) dovolatel vyjádřil lítost. Dále
namítl, že orgány činné v trestním řízení k jeho osobě od počátku přistupovaly nezákonně, když nereflektovaly jeho tvrzení a hleděly na něj jako na vinného, v této souvislosti pak poukázal na vybrané písařské chyby v podané obžalobě. S ohledem na
tvrzenou nesprávnost právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem II) napadl i výrok o
trestu, který by v případě výše rozvedené změny právního posouzení nerespektoval kritéria uvedená v § 37 až 39 tr. zákoníku, pročež navrhl uložení trestu odnětí svobody ve výměře 18
měsíců. V neposlední řadě napadl též výrok o náhradě škody poškozené J
. M.
, když nepovažoval podmínky podle § 228 odst. 1 tr. ř. za splněné, poněvadž provedené dokazování nepostačovalo k posouzení důvodnosti a výše uplatněného nároku.
9.
Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze, a v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu jako soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
10.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání nejprve konstatoval, že argumentace v něm obsažená představuje v podstatě jen opakování výhrad uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení. Dále upozornil, že naprostá většina dovolací argumentace se zakládá na prostém nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy a na rozporování jejich skutkových zjištění, s nimiž se obviněný neztotožnil. Za podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě vyhodnotil, s notnou mírou tolerance, námitku dovolatele, podle níž existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním o užití násilí obviněným vůči poškozenému a vlastní popěrnou obhajobou dovolatele, nicméně shledal ji zjevně neopodstatněnou. Proces dokazování ze strany nalézacího soudu přitom označil za úplný a bezvadný a zavrhl existenci zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu, přičemž vyzdvihl srozumitelné i přesvědčivé vysvětlení způsobu hodnocení provedených důkazů.
11.
Ve vztahu ke skutkovému zjištění rozporovanému dovolatelem státní zástupce připomněl výpověď poškozeného O
. S. A. M.
, který potvrdil, že jej obviněný sledoval a obtěžoval, přičemž popřel, že by se v jeho blízkosti v inkriminované době nacházela další osoba. Státní zástupce také doplnil, že výpověď jmenovaného poškozeného podporovala i výpověď svědka K
. A. A. A.
Poukázal na existenci kamerových záznamů potvrzujících pohyb obviněného v blízkosti poškozeného, dále připomněl, že podle zjištěných tras poškozený místem označeným obviněným vůbec neprocházel a ani fotografická dokumentace neodpovídala čelnímu nárazu do lampy, v intenzitě tvrzené dovolatelem. Současně podotkl, že zmocnění se telefonu poškozeného nepopírá ani sám obviněný.
12.
Následně státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že dovolatelem vznesené námitky se fakticky míjí s formálně uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož jsou vystavěny na úplném popření skutkových závěrů dosažených nalézacím soudem. Za mimoběžné se všemi zákonnými důvody dovolání vyhodnotil rovněž námitky obviněného směřující proti výroku o trestu a náhradě škody. Upozornil, že výrok o trestu dovolatel rozporoval toliko z pozice vlastního přesvědčení o potřebě jiné právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem I). Dále akcentoval, že tvrzení o nepřiměřenosti uloženého trestu zásadně není možno subsumovat pod žádný ze zákonných důvodů dovolání, a
to
s výjimkou případů, kdy byl uložen extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest, leč
taková situace v posuzované věci nenastala. Obdobně podotkl, že dovolatel nespecifikoval žádnou konkrétní výhradu vůči výroku o náhradě škody a konstatoval, že zmíněnému výroku nelze ničeho vytknout.
13.
Za důvodnou nevyhodnotil státní zástupce ani obviněným uplatněnou argumentaci podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, když zdůraznil, že rozsudek nalézacího soudu nikdy netrpěl vadami ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. V rovině práva na spravedlivý proces připomněl, že zmíněné právo nezaručuje rozhodnutí odpovídající představám obviněného a zavrhl možnost aplikace zásady
in dubio pro reo
, poněvadž v předmětné věci nevznikly žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje.
14.
Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce shrnul, že většinu dovolatelem uplatněných výhrad nelze podřadit pod žádný ze zákonných důvodů dovolání a zbylé námitky jsou zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
III.Přípustnost dovolání
15.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj.
obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.Důvodnost dovolání
16.
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle
§ 265b odst.
1 písm. g) tr. ř.
lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo se zakládají na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17.
Důvod dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v
návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
18.
Pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
lze subsumovat situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení zachycenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) daného ustanovení.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19.
Obviněný své dovolání fakticky vystavěl na kritice skutkových zjištění nalézacího soudu v posuzované věci. Především tvrdil, že závěr o naplnění znaků trestného činu loupeže postrádá oporu v provedeném dokazování a popisoval rozpory mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními soudu. V této souvislosti přitom kritizoval způsob hodnocení vybraných důkazů ze strany soudu prvního stupně, předkládal vlastní skutkové závěry a dovolával se aplikace zásady
in dubio pro reo
. Ve vytyčeném směru nutno upozornit, že dovolatel tímto způsobem v zásadě jen opakoval svou obhajobu z předchozích fází trestního řízení, aniž by se blíže zabýval vymezením zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Dovolací soud přesto dospěl, ve shodě s míněním státního zástupce, k závěru, že
s notnou mírou tolerance lze část vznesené argumentace podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nelze jí přiznat žádné opodstatnění.
20.
Z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, je totiž dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zcela zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013 ). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud
by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo.
21.
Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soud nalézací dovodil průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění sporovaná dovolatelem, primárně se týkající užití násilí vůči poškozenému s úmyslem zmocnit se cizí věci, vyplývají především ze svědecké výpovědi poškozeného. Výpověď poškozeného je přitom v některých navazujících okolnostech podporována výpovědí svědka K
. A. A. A.
, který však samotnému útoku přítomen nebyl, a kamerovými záznamy zachycujícími pohyb poškozeného a obviněného a další okolnosti předcházející skutku a následující po něm. Svědek reprodukoval sdělení, které mu poškozený učinil krátce po události, zatímco kamerové záznamy zachycují pohyb poškozeného a obviněného a další okolnosti předcházející skutku a
následující po něm. Tyto důkazy tak nepředstavují samostatné přímé důkazy násilného jednání, ale spolu s důkazy o následném nakládání obviněného s telefonem poškozeného podporují věrohodnost výpovědi poškozeného v jejích rozhodných částech. Skutečnost, že
některé údaje poškozeného o čase, místě nebo průběhu předcházejícím samotnému útoku nebyly kamerovými záznamy potvrzeny zcela přesně, proto vyžadovala obezřetné hodnocení jeho výpovědi, sama o sobě však nevylučovala, aby soudy na jejím základě ve spojení s
uvedenými podpůrnými důkazy učinily skutkové zjištění o použití násilí. Souběžně se soud prvního stupně dostatečně vypořádal též s obhajobou obviněného, když v jeho výpovědi detekoval podstatné vnitřní rozpory, a nadto ji vyhodnotil za nesouladnou s obsahem dalších ve věci provedených důkazů (viz odstavec 15. odůvodnění jeho rozsudku). Za těchto podmínek je logické, že soud nalézací shledal svědeckou výpověď poškozeného věrohodnou a současně dospěl k závěru, že obhajoba obviněného byla provedeným dokazování
m nad
veškerou důvodnou pochybnost vyvrácena, přičemž s předestřenými závěry se ztotožnil i
soud druhého stupně (viz odstavce 9. a 10. odůvodnění jeho usnesení). Vytyčený postup je plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a Nejvyšší soud mu nemůže ničeho vytknout.
22.
Předně není možno souhlasit s dovolatelem, že by snad absence biologických či jiných obdobných stop získaných ze sloupu, do něhož měl podle obviněného poškozený narazit a
který byl policejním orgánem na základě výpovědi obviněného ztotožněn, nutně vedla k závěru, že nelze nad důvodnou pochybnost vyloučit dovolatelem prezentovanou verzi skutkového děje, podle níž poškozený do předmětného sloupu narazil. Jak již bylo zmíněno výše, tuto skutkovou verzi vyvrací svědecká výpověď poškozeného, který vyloučil, že
by do
jakéhokoliv sloupu narazil, nadto vzpomínaná varianta odporuje dalším provedeným důkazům, když podle kamerových záznamů lokalitou, v níž se označený sloup nachází, poškozený s obviněným v inkriminovanou dobu vůbec neprocházeli, a navíc by musel poškozený při podobně silném nárazu do sloupu veřejného osvětlení zákonitě utržit patrná zranění v obličeji, což vyvrací fotografická dokumentace pořízená dne následujícího po
daném skutku. Není možno přisvědčit ani mínění dovolatele, že by úder zezadu do hlavy musel vždy vést k pádu takto napadené osoby směrem kupředu, a to zvláště s ohledem na
postoj, případné pootočení hlavy, způsob vedení úderu atd. Pokud poškozený ve své svědecké výpovědi uvedl, že po úderu do zátylku upadl bokem směrem dozadu, nelze v této skutečnosti shledat žádný rozpor či nelogičnost.
23.
Dále zcela postrádá na významu fakt, že následky užitého násilí vůči poškozenému nebyly blíže zkoumány, neboť zákonným znakem skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není ublížení na zdraví či vznik jiného typu poranění určité závažnosti. Ani silný úder do hlavy přitom nemusí nutně vyvolat zranění nezbytně vyžadující lékařské ošetření a skutečnost, že poškozený podobné ošetření nevyhledal, tak nemá žádný vztah k naplnění znaků příslušného trestného činu. Srovnával-li obviněný následky utržené rány do zadní části hlavy s teoretickými následky čelního nárazu do sloupu veřejného osvětlení, pak nutno konstatovat, že zatímco případné stopy po prvním typu zranění logicky skrývají na pořízených fotografiích vlasy poškozeného, tak v teoretickém případě stop po
druhém typu zranění by tyto musely být zřetelně viditelné.
Irelevantní je taktéž fakt, že se
poškozený v době předcházející vytýkanému skutku zachycenému pod bodem I) pohyboval ve společnosti jiného neznámého muže. Z provedených kamerových záznamů totiž bezpečně plyne, že vzpomínaný muž se od poškozeného oddělil ještě před vytýkaným skutkem, přičemž v dané době měl u sebe poškozený stále svůj mobilní telefon. Navíc
poškozený ve své svědecké výpovědi vyloučil přítomnost třetí osoby na místě činu v rozhodné době a v rámci hlavního líčení obviněného identifikoval. Dovolatelem předkládaná úvaha o možné záměně osob tak zcela postrádá na relevanci.
24.
Pokud jde o časové a místní vymezení skutku, je třeba připustit, že údaje obsažené v
jeho popisu neodpovídají zcela přesně časovému a místnímu průběhu zachycenému kamerovými záznamy. Z těchto záznamů podle zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že
společný pohyb obviněného a poškozeného byl zachycen až po 5. hodině ranní, zatímco v
popisu skutku je uvedeno, že obviněný poškozeného kontaktoval kolem 4. hodiny v
prostoru XY
náměstí. Nelze proto přisvědčit tomu, že by kamerové záznamy bez
dalšího potvrzovaly čas a místo prvního kontaktu obviněného s poškozeným tak, jak jsou zachyceny v popisu skutku. Jde však o nepřesnost v časovém a místním vymezení počátku jejich kontaktu, nikoli o rozpor vztahující se přímo k rozhodným skutkovým zjištěním o
následném použití násilí a zmocnění se mobilního telefonu poškozeného.
25.
Pro naplnění znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodující přesná hodina ani konkrétní místo prvního kontaktu obviněného s poškozeným, nýbrž to, zda
obviněný následně užil vůči poškozenému násilí v úmyslu zmocnit se jeho telefonu. Skutkové zjištění o použití násilí vychází především z výpovědi poškozeného; ostatní důkazy útok přímo nezachycují, podporují však další části skutkového děje, zejména pohyb obviněného v blízkosti poškozeného, skutečnost, že poškozený měl před setkáním s
obviněným telefon ještě u sebe, a následné nakládání obviněného s tímto telefonem. Nepřesnost v časovém a místním vymezení počátku kontaktu proto sama o sobě nezakládá zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bylo však třeba ji při hodnocení výpovědi poškozeného zohlednit, což soud prvního stupně učinil v rámci posouzení této výpovědi ve spojení s
ostatními provedenými důkazy.
26.
Nejvyšší soud proto mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků posuzovaného trestného činu na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hod
notily v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité meritorní rozhodnutí. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip
in dubio pro reo
, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, protože ve zkoumané věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.
27.
Zbývá doplnit, že vznesl-li obviněný v podaném dovolání nový důkazní návrh na výslech svědka D
. Š.
, pak nutno konstatovat, že sám dovolatel připustil, že zmíněný důkazní návrh nebyl vznesen v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, jelikož
o jeho existenci se dovolatel dozvěděl až po právní moci napadeného usnesení. V tomto směru musí Nejvyšší soud upozornit, že případná existence nových důkazů, jejichž
provedení nebylo v předchozích fázích řízení navrhováno, nemůže bez dalšího vést k založení žádného ze zákonných dovolacích důvodů, neboť nastíněný postup se zcela míjí s podstatou dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Naopak, za splnění dalších podmínek by existence nových, doposud nenavrhovaných důkazů mohla představovat podklad pro návrh na obnovu řízení podle § 277 tr. ř. a násl.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
28.
Dovolatel rovněž rozporoval správnost právního posouzení skutku zachyceného pod bodem I), avšak tyto své námitky založil pouze na odlišném skutkovém stavu, než k jakému dospěl soud nalézací, když odmítal podstatnou část vytýkaného skutku, a
to
užití násilí vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se jeho mobilního telefonu. Ve shodě se státním zástupcem tak dovolací soud uzavírá, že tyto námitky vybočují z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rozsahu těchto výhrad, prosazujících odlišnou verzi vytýkaného skutku a pro něj přiléhavou právní kvalifikaci tak dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze formálně.
29.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., leč ani žádný jiný zákonný důvod dovolání není možno podřadit také výhrady dovolatele vůči uloženému trestu. Předně
je nutno zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy výhradně tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K takovému pochybení ovšem nedošlo, což ostatně nenamítá ani dovolatel. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu.
Zásah dovolacího soudu může výjimečně přicházet v úvahu tehdy, jestliže je uložený trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, takže by jeho uložením došlo k porušení ústavně zakotvené zásady přiměřenosti trestních sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp.
zn. 8 Tdo 1561/2016 ). Nicméně dovolatel v zásadě netvrdil ani to, že by jemu uložený trest představoval sankci zjevně excesivní a nespravedlivou, poněvadž své výhrady v tomto směru vystavěl toliko na vlastních skutkových závěrech ohledně skutku popsaného pod
bodem I), odlišných od skutkových zjištění soudu prvního stupně. V návaznosti na tuto záměnu skutkového stavu prosazoval dovolatel odlišnou právní kvalifikaci předmětného skutku a v této souvislosti brojil proti výši uloženého trestu. Podobné námitky přitom zcela vybočují z mezí přezkumu v dovolacím řízení. Pouze pro úplnost proto Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném případě očividně nedošlo k uložení extrémně přísného a zjevně nespravedlivého trestu, což v zásadě netvrdí ani sám dovolatel.
30.
Nutno dále souhlasit s míněním státního zástupce, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují ani námitky obviněného vůči výroku o náhradě škody poškozené J
. M.
Dovolatel totiž nijak blíže nevysvětlil, v čem by mělo být hmotněprávní posouzení zmíněného nároku vadné, nýbrž pouze obecně konstatoval, že
provedené dokazování nepostačovalo pro přijetí rozhodnutí o důvodu a výši uplatněného nároku. Obviněný tak v zásadě protestoval proti způsobu hodnocení ve věci provedených důkazů a proti závěrům nalézacího soudu z nich vyvozeným, čímž zřetelně vybočil z mezí uplatněného dovolacího důvodu, aniž by bylo možno podobnou námitku podřadit pod jiný zákonný důvod dovolání. Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud považuje za vhodné konstatovat, že nárok na náhradu škody posledně jmenovaná poškozená v trestním řízení řádně uplatnila a
důvodnost i výše nároku byla na základě provedeného dokazování spolehlivě zjištěna, přičemž skutkové či právní závěry týkající se skutku zachyceného pod bodem II) nijak nerozporoval ani dovolatel. Nezbývá tudíž než uzavřít, že dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. uplatnil obviněný toliko formálně, aniž by jej ovšem naplnil jakoukoliv konkrétní a přiléhavou argumentací.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
31.
Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť
vyjádřil mínění, že došlo k zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, byť nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a třebaže byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Formálně tedy uplatnil předmětný dovolací důvod v obou jeho alternativách, aniž by však konkrétně rozvedl, proč má za to, že
nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí jeho řádného opravného prostředku. Nejvyšší soud proto jen stručně konstatuje, že z napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumal a opravný prostředek obviněného nezamítl jen z tzv. formálních důvodů, tudíž nelze tvrdit nedostatek procesních podmínek pro
přijetí napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně. Dále dovolatel uplatnil také druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle níž je možno dovolání podat, jestliže v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Pokud ovšem bylo dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledáno zjevně neopodstatněným, zatímco zbývající argumentace dovolatele vybočovala z mezí zákonných dovolacích důvodů, nemůže podanému dovolání Nejvyšší soud přiznat opodstatněnost ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
K námitkám nespadajícím pod žádný dovolací důvod
32.
Pouze pro komplexnost se zdá vhodným na závěr poznamenat, že zcela mimo dosah zákonných dovolacích důvodů zůstávají fakticky ničím nepodložená tvrzení obviněného o údajném porušení zásady presumpce neviny v předchozích fázích trestního řízení, stejně
jako kritika několika překlepů obsažených v podané obžalobě. Ze spisového materiálu žádné podobné porušení práva dovolatele na spravedlivý proces nevyplývá, a nadto zmíněná tvrzení obviněného působí až paranoidně, zvláště pokud se jedná o jeho vnímání výše zmíněných překlepů. V neposlední řadě se jeví příhodným upozornit, že většinově tyto své výhrady dovolatel opíral o údajné svévolné a nezákonné hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, přičemž k neopodstatněnosti této námitky se Nejvyšší soud vyjádřil již v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení.
V.Závěr
33.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného P
. S. podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučen
í:
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 10. 2026
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu