Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 139/2026-57
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného
pro 71 000 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žaloba na zaplacení 71 000 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 11,5 % ročně z této částky od 4. 11. 2025 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba na zaplacení 71 000 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 11,5 % ročně z této částky od 4. 11. 2025 do zaplacení, se zamítá.II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 10. 2. 2026 zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 26. 8. 2025 s jistinou 50 000 Kč, která měla být podnikatelským úvěrem. Za jistinu si nechala přislíbit 1 % denně (úrok nazývá „poplatkem za poskytnutí úvěru“), úvěr je sjednán na 70 dní. Žalobkyně uvádí, že zkoumá údaje o bankovních transakcích na účtu žalovaného skrze službu společnosti právnická osoba., a pokud nesouhlasí, zašle ze svého účtu platbu 1 Kč žalobkyni. Kontrolní platbu v tomto případě tvrdila. Soud vyzval žalobkyni k doplnění žaloby o tvrzení k podnikatelskému statusu úvěru, eventuelně k povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, ke sdělení všech dosavadních plnění mezi účastníky z předchozích úvěrových smluv, upozornil jej na nezpůsobilost a nemravnost předžalobní výzvy. V předchozích řízeních soud odpověď (přinejmenším včas) zpravidla neobdržel. V jednom z řízení žalobkyně doplnila, že na webové prezentaci nazivnost.cz je uvedeno, že úvěr je podnikatelský, více není třeba a soud nemá právo nahrazovat procesní pasivitu žalovaného (v takovém případě žalovaná vůbec pasivní nebyla, jde však o formulářová tvrzení). Navrhla vyžádat si sdělení banky o došlé jistině, nicméně sama k tomu důkaz předložila a soud neměl důvod dokazovat totéž i jinak. V samotných žalobních tvrzeních se uvádí pouze tolik, že „po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného ve výši 16 500 Kč...“, z čehož soud dovodil, kolik žalovaný na závazek uhradil.
2. V tomto řízení se soud překvapivě odpovědi dočkal – č. l. 49 ze dne 9. 9. 2026, byť jen v rámci omluvy z jednání. Žalobkyně (navzdory mnoha rozhodnutím, kde byla již konfrontována s ustálenou judikaturou, která její podnikatelský model vylučuje jako souladný s právním řádem ČR) opět tvrdí, že na obou jejích webových prezentacích je zřetelně uvedeno, že jde o podnikatelský úvěr a tedy se na žalovaného žádná ochrana spotřebitele nevztahuje a soud by neměl chránit spotřebitelská práva, pokud se jich žalovaný sám nedomáhá. Doplnila požadovanou rekapitulaci předchozích úvěrů v tomto rozsahu:
ref. 0014-6880 – poskytnuto 3 000 Kč, uhrazeno 3 000 Kč
ref. 0014-6940 – poskytnuto 5 000 Kč, uhrazeno 5 150 Kč
ref. 0014-7098 – poskytnuto 10 000 Kč, uhrazeno 10 500 Kč
ref. 0014-7358 – poskytnuto 30 000 Kč, uhrazeno 107 400 Kč
ref. 0016-9047 – poskytnuto 90 000 Kč, uhrazeno 214 957,88 Kč
3. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.
4. Žalovaného se podařilo kontaktovat. Zájem o jednání projevil (jinak by jej soud nenařizoval, neboť tyto nároky se opakují, stejně jako omluvy žalobkyně a neomluvené neúčasti žalovaných). Dne 2. 9. 2026 však zaslal žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů a o odročení jednání, dokud nebude o žádosti rozhodnuto. K žádosti nic nepřiložil, domáhal se nejprve zaslání formuláře prohlášení o majetkových poměrech. Soud jej informoval, že jednání neruší, nechť se k němu dostaví. Žalovaný se bez omluvy nedostavil, soud o žádosti žalovaného rozhodl a věc projednal v nepřítomnosti účastníků. Po jednání se žalovaný telefonicky omluvil s tím, že zamýšlel přijít, měl však neodkladnou pracovní povinnost (zásah elektrikáře v jiném městě).
5. Jeho vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí a právní názor žalobkyně je zjevně rozporný s podstatou spotřebitelské ochrany, která je založena na jednání z moci úřední (s úzce vymezenou výjimkou u nepřiměřených smluvních ujednání, kde se může spotřebitel svých práv výslovným prohlášením vzdát).
6. Soud v prvé řadě konstatuje, že nevydává rozsudek pro uznání, ani pro zmeškání, ani neschvaluje případný návrh smíru. Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ “) se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18). Případné zjištění, že podnikatelský charakter závazku je pouhou cestou, jak se vyhnout omezením spotřebitelského úvěru, je zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Za chybné by senát 20C považoval vydání platebního rozkazu, i když by vydání platebního rozkazu soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody neplatnosti. V této věci zcela správně platební rozkaz vyšší soudní úřednicí vydán nebyl, s odkazem na hrubě nemravný úrok 1 % denně, což se týká jak spotřebitelských, tak podnikatelských úvěrů.
7. Dále platí, že k absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem vždy nutně nevyplývá. V tomto případě však ano, neboť požaduje navýšení jistiny 50 000 Kč o nejméně 21 000 Kč za pouhých 70 dnů a jde tedy zjevně o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Nadto se předžalobní výzvou pokusila domáhat 163 652,4 Kč, tedy zjevně v rozporu s § 122 ZoSÚ a s dobrými mravy. Absurdní navýšení úvěru není průvodním znakem ani spotřebitelského úvěru, ani podnikatelského úvěru. Takové úvěry se od sebe liší v jiných parametrech, oproti takto absurdnímu úrokovému navýšení (byť nazývanému poplatkem) však jde o nuance. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř. o. s. ř. , který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním.
8. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. spisová značka ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ , současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ , splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Přičemž dovozování možnosti spotřebitele vzdát se procesní ochrany tak, jak to vyplývá z ustanovení § 1815 o. z. u „toliko“ zneužívajících ustanovení, nelze u absolutně neplatných právních jednání ze žádného střízlivého výkladu závazkového a spotřebitelského práva dovozovat a uplatní se naopak obecný režim ochrany ve smyslu § 1812 odst. 2 o. z.: K ujednáním odchylujícím se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání Jméno žalobkyně., která soud doslova zaplavuje nároky s lichevními parametry, a může tedy i v tomto případě být porušena i povinnost dle § 86 ZoSÚ . A to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo. Dále bylo zjištěno, že žalovaný byl již obětí předchozích úvěrů s lichevními parametry dle NRKI a dle BRKI měl zesplatněné pohledávky z bankovních úvěrů. I takto tristní situace je u úvěrů tohoto věřitele pravidelným jevem a svědčí o záměrném poskytování úvěrů osobám v ekonomické tísni a za hrubého ignorování řádné péče věřitele. Takto formulovaných žalobních tvrzení (dovozujících absenci jakékoliv povinnosti nad rámec uvedení IČO spotřebitelem) od shodného původního věřitele již soud několik projednal a nepochybně jich bude přibývat, neboť jde o velmi propracované lichevní schéma, způsobilé paralyzovat adekvátní soudní přezkum v nalézacím řízení a ochranu spotřebitele.
9. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba z „podnikatelského úvěru“ již není v současné éře doslova průmyslově realizované lichvy neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. V tomto případě se jedná o kombinaci eliminace spotřebitelské ochrany (údajný podnikatelský závazek), excesivního příslušenství, excesivního požadavku v předžalobní výzvě (které již za předchozí řízení bylo oznámeno České advokátní komoře). Sériové lichevní schéma soud v tomto případě rovněž zjistil, šlo o senátem 20C pracovně nazývané „sériové lichevní schéma“, kdy žalovaný nastartoval proces poskytování dalších a dalších úvěrů, s navyšující se jistinou, která však pravidelně pouze kompenzuje ztrátu z lichevní exploatace z předchozí iterace příslušného lichevního schématu. Každý následný úvěr maskuje skutečnost, že žalovaný čerpanou jistinou vůbec nedisponoval, což popírá samotnou podstatu smluvního závazku typu „úvěr“.
10. Spotřebitel se v předchozí analogické věci sp. zn. spisová značka k jednání překvapivě dostavil (což je v praxi soudu skutečně raritní situace) a dokonce předložil vlastní důkazy, které hloubku problematiky tohoto podnikání ještě lépe nasvítily. Uvedl, že nejprve obdržel tři úvěry ze stránek žalobkyně, poté mu čtvrtý úvěr poskytla opět žalobkyně, ovšem přes stránky nazivnost.cz (soud ověřil, že stránky skutečně existují paralelně vedle sebe a mají i stejnou strukturu informací). Potvrdil, že věřitel zkoumal jeho historii na bankovním účtu, došlé platby vyhodnotil jako příjem, ačkoliv se jednalo o prostředky k nákupu jídel, které následně rozvážel klientům (tamní žalovaný byl kurýr). Dle výpisu účtu spotřebitel čerpal četné nebankovní úvěry od právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba., ale také bankovní úvěry. Bylo zjištěno, že z předchozích smluv tamní žalovaný jistiny výrazně přeplatil a dva předchozí úvěry na sebe těsně navazovaly, naposledy vyplacené jistině tak těsně předcházelo doplacení předchozích úvěrů s lichevními parametry.
11. V této věci tomu bylo obdobně, pouze zapojení obou webových prezentací (na jejichž existenci sama žalobkyně v tomto řízení spontánně poukázala) nebylo zjištěno ani tvrzeno. Nicméně již z registru NRKI zde vyplývala obava, že nešlo o první pokus o úvěr (resp. o první větší úvěr) a tedy že předcházely jiné transakce mezi účastníky v rámci téhož lichevního schématu, s výraznými přeplatky. Nízká jistina po předchozích vyšších jistinách tomu také odpovídala a žalobkyně to nakonec připustila, když se k výzvě soudu vyjádřila. V žalobě samotné samozřejmě na nic takového nepoukázala a jako drtivá většina všech spotřebitelů domnívala, že soud lichvu pouze zpečetí a umožní soudnímu exekutorovi její vymožení, aniž by v řízení vyšlo najevo, že k žádnému bezdůvodnému obohacení nedošlo (a že je zde několik samostatných důvodů absolutní neplatnosti závazku).
12. Ze zkušenosti senátu 20C ostatně vyplývá, že s cca 5 úvěry od těchto lichevně jednajících věřitelů je pro člověka běžného rozumu extrémně obtížné těmto požadavkům bez profesionální právní pomoci konstruktivně čelit a nejčastěji tak propadají naučené bezmoci a další komunikaci se vyhýbají, tedy i písemnostem soudu. Dokonce i schopnost spotřebitelů zorientovat se v čerpáních a úhradách po typicky rozsáhlé lichevní historii je krajně nepravděpodobná a vyžadovala by doslova mimořádné organizační schopnosti, neboť každý věřitel a několik inkasních agentur každého věřitele využívá k tíži spotřebitelů různé platební metody a různé platební dispozice. Ostatně i osoby, které svou situaci chtějí řešit oddlužením, poměrně často narazí na insolvenčního správce, který rovněž lichevní pohledávky nepopře a poté se spotřebitel oddlužuje splácením lichvy. Po několika letech neustálé devalvace podoby a společenské škodlivosti lichvy senátu 20C již nezbývá, než vypracovávat doslova naučná odůvodnění rozsudků a snažit se toto paradigma prolamovat. Z odborné literatury stojí za to odcitovat následující stať „V této souvislosti si musíme znovu uvědomit, že úmyslné vyvolávání situací vedoucích k likvidaci slabších účastníků občanskoprávních vztahů prostřednictvím lichvy, zvlášť pokud se ho lichvář dopouští opakovaně a soustavně, je jednáním velmi nebezpečným a dojde-li k jeho obecnému rozšíření, může to skončit až destabilizací celého společenského a právního systému. Z trestněprávního hlediska je totiž objektů zasažených lichvou více:
1. majetek a majetková práva dlužníka,
2. svoboda rozhodování dlužníka v ekonomických aktivitách,
3. zájem na hospodářské stabilitě společnosti a zachování hranic spravedlnosti a slušnosti v občanskoprávních vztazích.
Lichva je naprosto unikátní v tom, že negativně zasahuje dotčeného jednotlivce i společnost, v níž je uskutečňována a jako roušku pro svoji existenci přitom používá prostředků vymezených zákonem a zdánlivě dovolených. Není-li včas přesně pojmenována, vymezena a postižena, zneužívá lichvář státní mocenské mechanismy k prosazení vlastních ekonomických zájmů na úkor svých obětí (čili kompromituje celý společenský systém, protože používá k legalizaci jím páchaného bezpráví jeho legislativní nedokonalosti a sociálního nevědomí). Mělo by proto být jak v zájmu jednotlivců, tak v zájmu celé společnosti, aby byla lichva pranýřována, mimo jiné, i na poli trestního práva prostřednictvím trestních předpisů.“ (Koudelka, Ladislav, Lichva: trestný čin a společenský jev, Praha, Wolters Kluwer, 2014, kapitola 5.2.5). Civilní soudnictví v České republice bohužel zůstává k tomuto apelu převážně hluché a neustále jsou ke škodě obětí lichvy používány procesní instituty (schvalování smírů, rozsudky pro uznání a pro zmeškání, platební rozkazy, nezkoumání úvěruschopnosti) či je dokonce obhajováno právo systematicky predátorsky jednajících věřitelů a jejich právních zástupců na přiměřený zisk. Senát 20C zdejšího soudu se naopak domnívá, že by tyto subjekty měly čelit nejen symbolické pokutě od ČNB, za porušování povinností dle zákona č. 257/2016 Sb. , ale především trestnímu postihu za poskytování úvěrů s lichevními parametry osobám ve zjevné finanční tísni (kterou nezřídka sami věřitelů cíleně vyvolávají předchozími iteracemi lichevního schématu – „úvěry“).
13. Senát 20C je pravidelně za tuto procesní iniciativu kritizován (a právní zástupce žalobkyně svým podrážděně vyznívajícím podáním zjevně na tento typ rozhodnutí odvolacího soudu nasedá), nicméně tradiční doktrína občanského soudního řízení sporného (poznamenaná stále i porevolučním znění občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ) v žádném případě není plně připravena na ochranu spotřebitele vůči systematické lichvě. Pouhá zásada projednací, uplatňovaná jako bezvýjimečné pravidlo, je zcela zjevně nesprávným a přepjatě formalistickým přístupem, který nemůže nijak ochránit oběti lichvy před většinou současných lichevních schémat (které nejsou pouhým příslušenstvím jistiny a navíc požadovaným v tomtéž řízení). Senát 20C tedy neváhá důsledně využívat jak informace, které má z předchozí úřední činnosti, resp. z předchozích řízení (§ 121 o. s. ř. o. s. ř. ), tak i informace, které získá z důkazů, opatřených postupem dle § 120 odst. 2 věta první o. s. ř. o. s. ř. (Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.), neboť jde pravidelně o důkazy, které měl věřitel povinnost zkoumat (zde sám tvrdí, že zkoumá obsah účtu klientů, resp. má sám povědomí o všech vzájemných „úvěrech“, což je kruciální součást úvahy o úvěruschopnosti dlužníka) či jsou mu známy, ale odmítá chybějící skutková tvrzení doplnit a prokázat je. Právě tak extrémní procesní situace, jako je ochrana spotřebitele (zjevně slabší strany) před lichvou (která se stala u nebankovních spotřebitelských úvěrů fakticky masovou eventualitou), je mimořádně vhodnou příležitostí k uplatnění těchto postupů, tvořících zákonnou výjimku z projednací zásady, které nemohou zůstat prázdnými a nikdy nevyužitelnými ustanoveními.
14. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Předně žalobkyně ani k výslovné výzvě ničím neprokázala, že se jedná o podnikatelský úvěr. Skutečnost, že žalovaný uvedl ve smlouvě č. l. 10 IČO, postačuje k závěru, že žalovaný byl podnikatel, ale nepostačuje k závěru, že sjednal úvěr v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Totéž lze konstatovat o webové prezentaci žalobkyně, kterou soud již v předchozích věcech vytiskl do spisu (i bez výslovného návrhu žalobkyně, jako v tomto řízení), a která nepochybně láká osoby s IČO na sjednání úvěru se zdůrazněním, že proces je online a jednoduchý. Prezentuje se úvěrem na 200 000 Kč, při kterém ve 12 měsíčních splátkách zájemce zaplatí 565 160,60 Kč. Nepokrytě se tedy veřejnosti prezentuje absolutně neplatným ujednáním (pro hrubý rozpor s dobrými mravy). Nebyl předložen ani výpis z živnostenského rejstříku žalovaného, aby bylo prokázáno, že se věřitel vůbec zajímal o předmět podnikání žalovaného a jak s ním má takový úvěr souviset. Soud tak učinil. Vyplývá z něj, že od roku 2011 měl žalovaný všeobecnou obchodní živnost. Teprve 11. 8. 2025 získal další dvě živnostenská oprávnění – montáž/opravy/revize a zkoušky elektrických zařízení a výrobu/instalaci/opravy elektrických strojů a přístrojů. Tedy těsně před předmětným úvěrem (ale dlouho po začátku lichevního schématu u žalobkyně, které začalo již v únoru 2024 (viz dále).
15. Smlouva výslovně počítá s odkladem splatnosti, nevyjadřuje však výši zpoplatnění této služby. Jde o notoricky známé lichevní schéma, hojně užívané ve smluvních typech právnická osoba (kde se s ním vypořádala Česká národní banka, která v sankčním rozhodnutí plausibilně konstatovala, že prodlužování splatnosti je zjevným projevem neúvěruschopnosti a přinejmenším si žádá nové zkoumání úvěruschopnosti). Výše poplatku je zjevně skryta v jiném smluvním dokumentu, dle stovek předchozích řízení s obdobnými úvěry soud konstatuje, že poplatek bývá shodný s výší měsíčního úroku – a tedy jde opět o ujednání v hrubém rozporu s dobrými mravy. Zda částka 16 500 Kč, kterou žalovaný dle žalobkyně již uhradil, je složena ze splátek, poplatků za odklad splatnosti či jejich kombinace, žalobkyně neobjasnila. Pro výsledek řízení je to však bezpředmětné, neboť jde v obou případech o zcela zjevně absolutně neplatné právní jednání.
16. Je notorietou z předchozích řízení, že žalobkyně úvěry sjednává skrze webové stránky nazivnost.cz či creditkasa.cz, kde lichevní úrokovou sazbou exploatuje osoby s živností. Zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr logicky nebylo tvrzeno, proto již tím byl výsledek tohoto řízení determinován. Ve smlouvě byl sjednán excesivní úrok jak výše, byť vydávaný za poplatek. Tomuto poplatku se však nelze vyhnout a zjevně tak supluje obchodní úrok, ostatně je stanoven u jiných žalovaných formou 2 % z jistiny denně (tj. 730 % ročně!), u vyšších jistin se spokojuje se sazbou 1 % denně (jako v projednávané věci). Současně byly sjednány poplatky za odklad splatnosti, které zřejmě v této věci uplatněny byly (jelikož žalobkyně považuje navzdory úhradám 16 500 Kč jistinu za nesníženou. Současně vyplývají i u předchozích úvěrů (č. l. 23 – navzdory nesnížené jistině mezi jednotlivými měsíci nedochází k prodlení). Soud takové poplatky (ve výši rovněž hrubě odporující dobrým mravům) ve prospěch žalovaného započítává na úhradu jistiny, aby řízení nezatížil zjevnou nespravedlností (viz dále).
17. Úvěr měl být splácen po 14 dnech částkou 17 000 Kč (v předchozí věci sp. zn. spisová značka dokonce jiný žalovaný uvedl, že po něm bylo telefonicky žádáno více, než bylo sjednáno, na údajném pojistném za pojištění schopnosti splácet, které nesjednal). Byla doložena kontrolní platba 1 Kč (č. l. 15), ovšem bez uvedení data, což dle tvrzení v žalobě zřejmě znamená, že nebyly využity ani služby právnická osoba., a rovněž to, že mohla být zaplacena již na začátku lichevního schématu v únoru 2024, aniž by to měl soud při přezkumu zjistit. Je předložena kopie občanského průkazu žalovaného (č. l. 13).
18. Bylo doloženo zaslání částky 50 000 Kč dne 26. 8. 2025 na účet č. č. účtu žalovaného, což soud považuje za dostatečné prokázání poskytnutí jistiny, žalovaný tvrzení o získání jistiny nesporoval, soud by tak neměl důvod k témuž zajišťovat další důkazy. Přesto tak z opatrnosti učinil, neboť zjistil zjevné sériové lichevní schéma a uzavření předchozího úvěru téhož dne. Dle sdělení právnická osoba. (č. l. 37/38) za období 24. 8. 2025 až 28. 8. 2025 skutečně žalovaný dne 27. 8. 2025 obdržel 50 001 Kč, ovšem téhož dne odeslal na účet č. č. účtu částku 50 000 Kč. Současně je patrné, že jde o jeho osobní účet. Cílový účet soud nezná (může jít o jiný účet žalovaného či třetí osobu), ovšem je pravděpodobné, že tento účet žalovaný užíval jen pro administraci úvěru, nikoliv pro běžnou osobní potřebu.
19. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 16) vypracování i zaslání (č. l. 17) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 136 500 Kč, z toho na údajné mimosmluvní odměně dokonce 27 152,40 Kč. Požaduje uhradit plnění ze závazku, který považuje za platný, nikoliv tedy pouhou poskytnutou jistinu z absolutně neplatného úvěru (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka) – upomínka tak ani nezakládá počátek prodlení spotřebitele (tj. s odkazem na § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ nezakládá nárok na úrok z prodlení). Soudní řízení tak muselo proběhnout i proto, aby se spotřebiteli vůbec dostalo soudní ochrany před lichvou a taková předžalobní upomínka paradoxně žalovaného odpovědnosti za konání soudního řízení zbavuje. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 163 652,40 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele a jak z hlediska žalobkyně, tak z hlediska advokáta, jde o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy. Nadto se zjevně domáhá odměny nejméně za tři úkony právní služby, ačkoliv není zřejmé, co je oním třetím úkonem (tímto prvkem lichevního schématu se Česká advokátní komora zabývat neodmítá a vede příslušné řízení, jiný advokát byl již za analogické jednání kárně postižen sankcí 150 000 Kč – rozhodnutí však soudu nebylo zasláno jinak, než anonymizovaně cestou zákona č. 106/1999 Sb. a překvapivě nebylo dokonce ani zveřejněno v Bulletinu advokacie v rubrice „Z kárné praxe“ tak, aby se o jeho existenci vůbec někdo třetí dozvěděl).
20. Žalobkyně žádné zkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet netvrdila, natož aby předložila výpis z účtu žalovaného prostřednictvím jí deklarovaných služeb třetích stran či výpis z úvěrových registrů. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez příslušné míry opatrnosti. Zde je však zřejmé, že žalobkyně vsadila na model úplného obcházení této povinnosti tím, že úvěry poskytuje osobám s živností a vydává je tedy za podnikatelské úvěry. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru BRKI a NRKI. Většina žalovaných další a další úvěry s lichevními parametry sjednává právě z iracionálního strachu z exekučního postihu, jen menšina žalovaných jedná s ryze podvodným úmyslem vylákat plnění a úvěry nesplácet. U tohoto žalovaného je zjevně patrná snaha úvěry splácet, současně je logické, že u lichevních úvěrů je ekonomická kapacita běžného člověka (stejně jako běžného živnostníka) brzy vyčerpána a dostává se do legálně neřešitelných situací (s výjimkou ukončení podnikání a oddlužení).
21. Soud si zajistil kombinovaný výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalovaného (od společnosti právnická osoba.) – č. l. 22. V prvé řadě je patrné, že předmětnému úvěru předcházelo 5 dalších úvěrů mezi účastníky, odpovídajících vyjádření č. l. 49, jak rekapitulováno již výše. Současně je však zjevné, že žalovaný v žádném případě nebyl úvěruschopný, neboť navzdory skartační době 4 let zde stále je veden nesplacený úvěr od jiného poskytovatele úvěrů s lichevními parametry – právnická osoba, kde je žalovaný již deset let v prodlení. Dále pak je žalovaný přes 10 let v prodlení se splacením úvěru z kreditní karty u Anonymizováno právnická osoba SA. Dále je třeba zmínit, že žalovaný byl v prodlení i se splácením předchozího „úvěru“ od žalobkyně, kdy měsíce květen až červen 2025 vykazují prodlení (č. l. 23 p. v.). Žalobkyně tedy nemůže tvrdit, že o neúvěruschopnosti žalovaného nevěděla ani kdyby nečinil žádnou lustraci ničeho.
22. Současně je zřejmé, že případné podnikání žalovaného navazuje na existující spotřebitelské závazky a následně vznikající úvěrové závazky od nich nelze oddělovat, tak jako nelze oddělit rozpočet žalovaného od rozpočtu podnikajícího žalovaného. Přinejmenším ne bez náležitého zkoumání povahy podnikání a účelu použití dalších prostředků. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. úvěry s lichevními parametry od právnická osoba, koncernu CFIG a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUSAnonymizováno
23. Dále jelikož je žalovaný živnostníkem, tak také od společností, které poskytují „podnikatelské úvěry“ (což zahrnuje i společnosti, poskytující úvěry jak spotřebitelům, tak podnikatelům, mnohdy pod legendou jiného úvěrové obchodní značky či jiných webových stránek), jejichž úvěry senát 20C rovněž vždy považuje za absolutně neplatné hned z několika samostatných důvodů a současně je považuje za spotřebitelské závazky, neboť desítky věřitelů v současnosti poskytují živnostníkům tyto úvěry s legendou, že pro spojitost úvěru s podnikáním postačuje, že má zájemce o úvěr IČO a o úvěr se sám přihlásí (což je samozřejmě v přímém rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů). Součástí tohoto lichevního schématu je často i dovozování nároku na 1 200 Kč dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (náklady spojené s uplatněním pohledávky mezi podnikateli). Některé specializované společnosti licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů ani nemají (např. právnická osoba, právnická osoba.). Tyto všechny úvěry rovněž v NRKI nefigurují, lze se tedy obávat, že jich žalovaný sjednal ještě více, než je soudu v daný okamžik již známo.
24. Žalobkyně tedy zjevně do NRKI mohla nahlédnout (když do ní zadávala své údajně podnikatelské úvěry, vedené v něm jako „osobní úvěr“), musela si být vědoma, že jedná s obětí nejméně jednoho lichevního úvěru (parametry úvěru od právnická osoba SA soud nezná a nelze jej jednoznačně prohlásit za lichevní, na rozdíl od všech dosud projednaných úvěrů od právnická osoba), a tyto skutečnosti ignorovala. Účast na NRKI je dobrovolná, je podmíněna zadáváním všech závazků, a to umožňuje účastníkovi získávat lustrace dlužníků za zvýhodněnou cenu (zpravidla za méně než 100 Kč, dle počtu lustrací za rok). Takovou míru zanedbání nelze považovat za řádnou péči hospodáře ani vést vážně míněnou polemiku o tom, zda se mohlo jednat o podnikatelský úvěr. Žalobkyně tedy sice o způsobu zjišťování souvislosti úvěru s podnikáním žalovaného nic netvrdí, obsahem registru je však usvědčena, že jednala tak, jako by poskytovala spotřebitelský úvěr a opět se vědomě dopustila pokusu o lichvu (resp. v předchozích dvou úvěrech ji zjevně dokonala). Je zjevné, že žalovaný je jen další příkladem toho, jak bezbřehé je ignorování zákonných limitů poskytování nebankovních úvěrů těmito (a mnoha dalšími) nebankovními poskytovateli, kteří o sobě navzájem vědí a masivní předlužení spotřebitelů pro ně není překážkou, ale predátorskou příležitostí.
25. V jiných řízeních, kde je projednáván poslední ze série úvěrů, je zjevné, že doklad o platbě nutně nevyjadřuje míru případného bezdůvodného obohacení žalovaného, neboť je součástí lichevního schématu sériových úvěrů, předstírajících samostatná právní jednání, ačkoliv jde o komplexní soubor vzájemných transakcí. Podmínkou poskytnutí jistiny následného úvěru je doplacení úvěru předchozího, formálně oddělovat výplatu jistiny od předchozího plnění by tak bylo projevem přepjatého procesního formalismu a v podstatě přistoupením soudu na lichevní schéma věřitele. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (Anonymizováno ve věci jméno FO a jméno FO proti právnická osoba., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Za takovou situaci je třeba považovat právě i situace, kdy si věřitel zajistí, že se tyto platby od spotřebitele realizují v úzké časové i funkční vazbě před poskytnutím jistiny. V této věci soud zjistil právě takovou situaci. Z výpisu CRIF č. l. 23 také vyplývá, že žalovaný úvěr s jistinou 90 000 Kč, z níž žalobkyně mínila získat až 254 325 Kč (sic!), doplatil z částky 53 456 Kč právě dne 26. 8. 2025. Soud tedy již zde zjistil, že žalovaný ve skutečnosti jistinou 50 000 Kč nedisponoval, ale pouze došlo k překlopení původního „úvěru“ do předmětného úvěru, kde rozsah lichvy nebude patrný. K tomu viz dále.
26. Dle odůvodnění o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024 ve sp. zn. spisová značka se zejména podává, že dovolateli lze přisvědčit v tom, že rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžaduje po věřiteli, aby zkoumal, zda dlužník nebude mít zjevný problém s plněním, a to nejen u spotřebitelských úvěrů. Ústavní soud neomezil povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost pouze na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, ale vymezil ji jako výchozí zásadu a obecný princip, kterým by se měl řídit každý věřitel, a to bez ohledu na to, s kým daný úvěr sjednává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Nicméně nelze klást stejné požadavky na prověřování v podnikatelských vztazích a vztazích spotřebitelských. Dle ustálené rozhodovací praxe není nutné, aby věřitel zkoumal příjmy povinné osoby či její dluhy z veřejných zdrojů apod., postačuje, vychází-li ze znalosti nemovitého majetku povinné osoby, znalosti jejího podnikání (angažovanost v obchodních společnostech), případně příjmů osob alespoň navenek provázaných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.04.2023, sp. zn. spisová značka, nebo ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. spisová značka). Je tedy zřejmé, že pozice poskytovatelů těchto úvěrů, kteří se snaží přesvědčit soud o absenci rozumných postupů při zkoumání bonity zájemce o úvěr, ač vystupuje v pozici podnikatele, je zcela lichá.
27. Žalobkyně měla zjistit, že žalovaný je předlužen jako spotřebitel a že tedy úvěr nelze poskytnout s legendou, že je zde souvislost s podnikáním. Okolnost způsobu obživy (z podnikání) žalovaného je v tomto kontextu naprosto marginální souvislostí. Navíc je zjevné, že žalovaný úvěry nehradil, poskytnutí předmětného úvěru tak bylo ze strany žalobkyně doslova hloupé, nicméně praxe ukazuje, že i několik let trvající exekuční vymáhání může být dobrou investiční příležitostí, pokud soud (navzdory výslovné dikci § 1970 o. z.) přizná nárok na úrok (z prodlení) a do podnikání žalobkyně vertikálně integrován i příjem právního zástupce, inkasních agentur a soudního exekutora. Ve skutečnosti jsou zřejmě dva úvěry v NRKI/BRKI spíše chybnými záznamy, když žalovaný zřejmě tyto pohledávky již uhradil (soud ověřil, že žádný exekuce žalovaného, naposledy zahájená v roce 2016) již dle stavu Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) na č. l. 53 neprobíhá. To však žalobkyně zřejmě nevěděla. Lustrace CEE je další z naprosto elementárních povinností věřitele, tedy tak vědět mohla. Netvrdí však ničeho ani k tomu.
28. Na webové prezentaci v sekci „adresa zpracování osobních údajů“ (notorieta z předchozích řízení) nicméně sama žalobkyně prezentuje, že (čl. 2.9) uskutečňuje dotazy na úvěrové registry, majetkové evidence či jiné databáze vedoucí informace o majetku... a výsledná zjištění použije pro ověření bonity, platební morálky a důvěryhodnosti klienta, popřípadě na základě zjištěných informací ověří správnost údajů poskytnutých klientem. V čl. 2.3, 2.5 a 2.6 informuje, že údaje od klienta zadává do databází CBCB (BRKI), CNCB (NRKI) a právnická osoba. Není jasné, proč by údaje o nebankovním závazku předávala CBCB, ale zřejmě jde o obvyklé laické nerozlišování dvou různých databází od kombinovaných výstupů skrze služby třetích stran. Ostatně úvěry do NRKI sama zapisuje (ač to někteří poskytovatelé úvěrů s lichevními parametry vůbec nečiní, např. právnická osoba, koncern CFIG a další). Je tedy zřejmé, že skutková tvrzení žalobkyně nejsou pravdivá a sama si dobře uvědomuje, že bez zkoumání bonity klientů by bylo její podnikání absurdní. Ostatně sama ve skutkových tvrzeních připouští, že pokud klient souhlasí, zkoumá skrze služby právnická osoba., údaje o transakcích na účtu klienta. Je tedy zjevné, že věřitel ve skutečnosti získává informace o bonitě od klienta, využívá informace z databází o spotřebitelských úvěrech klienta a jeho bonitu posuzuje v rozsahu, jaký je typicky potřebný právě při poskytování spotřebitelských úvěrů - ovšem následně mu poskytuje údajně ryze podnikatelský úvěr – aniž by jakoukoliv souvislost s podnikáním ověřovala. Takové jednání nemůže požívat právní ochrany.
29. Exekuční řízení žalovaný zjevně neměl, soud to ověřil v CEE, exekuční řízení z let 2016 jsou zjevně skončena. Pokud o oddlužení z roku 2016 byl dle veřejně dostupné databáze ISIR úspěšný, žalovaný se v roce 2022 oddlužil. Pro úplnost odůvodnění lze konstatovat, že údaj z Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2023 proti němu byla povolena první z mnoha následných exekucí. V předchozích řízeních soud zjistil, že žalobkyně je schopna úvěrovat i osoby, podléhající vícenásobnému exekučnímu inhibitoriu, v tomto případě to zjištěno nebylo. Lichevní exploatace osoby, která se v roce 2022 oddlužila, žalobkyni zjevně také nevadí.
30. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Především je třeba se vypořádat s „podnikatelským“ charakterem závazku a tvrzenou výlukou ze spotřebitelské ochrany. Podle § 419 občanského zákoníku platí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Např. dle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka platí, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní.
31. Stejně tak je tedy nutně irelevantní, jak žalobkyně své úvěry nazývá na své webové prezentaci. Žalobkyně ničím neprokázala, že by poskytování úvěrů jakkoliv souviselo s živností žalovaného. Žalobkyně zřejmě ani netušila, v jaké oblasti se žalovaný živí. Pokud žalobkyně založila své jednání na poskytování těchto úvěrů spotřebitelům na pouhém faktu, že jsou živnostníci (provozuje webové stránky „Anonymizováno.cz“), pak zcela zjevně obchází zákonné povinnosti dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť živnost je zcela zjevně podmínkou nutnou, avšak hrubě nedostatečnou. Žalobkyně si je nepochybně velmi dobře vědoma, že se pohybuje v segmentu spotřebitelů a že tímto postupem úvěruje velké množství osob, které nejednají v rámci své podnikatelské činnosti. Ostatně právě osoby, neznalé základních právních limitů, jsou ochotny přistoupit na ujednání úvěru s úrokem 1 až 2 % denně – a takový nárok skutečně splácet. Žalobkyně je s tím nepochybně dlouhodobě srozuměna a tento stav jí vyhovuje, tak jako vyhovuje nebankovním poskytovatelům spotřebitelských úvěrů systematicky poskytovat úvěry masivně předluženým obětem předchozích lichevních závazků. Žalobkyně tedy měla povinnost zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť neučinila prakticky nic pro zjištění, že poskytuje podnikatelský úvěr mimo režim spotřebitelské ochrany. Zjevně tak s ohledem na svůj úvěrový model systematicky činí pravidelně.
32. Poskytování úvěru s lichevními parametry nelze odůvodnit charakterem úvěru coby podnikatelského. Podnikatel není osobou, která by musela trpět úrok, považovaný za hrubě rozporný s dobrými mravy. Za podnikatelský úvěr je považován úvěr s obdobnými parametry, jako úvěr spotřebitelský, pouze se bonita zkoumá jinými způsoby a navýšení jistiny se realizuje dle odlišných kritérií. Status podnikatele neopravňuje nikoho, aby podnikatele exploatoval úvěrem s lichevními parametry. A i u podnikatelského úvěru je třeba připomenout, že lichevní parametry úvěru činí jakékoliv zkoumání nesmyslným a druhotným a primárním důvodem absolutní neplatnosti se nutně musí stát samotný lichevní charakter úvěru (senát 20C odmítá menšinovou doktrínu zachování části ujednání úvěru, která lze „oddělit“ – již s odkazem na § 576 o. z., kde je zřejmé, že žalobkyně by bez lichevní exploatace úvěr vůbec neposkytovala, když jiné zřejmě vůbec ani neposkytuje). Zásadně se tyto druhy úvěrů nemají důvod odlišovat v úrocích v řádech vyšších desítek procent navýšení, natož ještě vyšších. Žalobkyně zjevně sbírá údaje jako o spotřebiteli, žádnou listin u, kde svá zjištění případně konsoliduje, však soudu nepředložila. Ani netvrdila nic o zjištění stavu NRKI, o který zjevně sama velmi stojí, když investuje čas (podnikatelské prostředky) do zadávání svých úvěrů coby podmínky přístupu do tohoto registru.
33. Jelikož tedy žalobkyně neprokázala, že by úvěr měl charakter závazku mezi podnikateli, soud jej posuzuje jako úvěr spotřebitelský.
34. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. Anonymizováno), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb. ). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.
35. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.
36. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Takto byla postižena např. společnost právnická osoba. právnická osoba, právnická osoba (i právnická osoba, se kterou žalovaný sjednal úvěr po předmětném úvěru), u některých další z registru NRKI žalované jsou dle povědomí soudu řízení vedena (ostatně právě senát 20C se je snažil iniciovat, neboť prakticky všichni nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů postupují analogicky a registry NRKI svědčí především o tom, že je věřitelé vůbec nepoužívají k adekvátnímu účelu). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka).
37. adresa smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku ) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaný úrok tak vysoký, že by prověření poměrů mělo dosahovat vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku , resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku . Účelem tohoto úvěru je však spíše inkasovat nepřiměřeně vysoké poplatky za odklad splatnosti, kterými ovšem spotřebitel neumořuje jistinu a které nejsou věřiteli v případě nutnosti následného soudního řízení v žalobách vůbec deklarovány (případně jsou dokonce maskovány stále aktualizovanou „novou“ úvěrovou smlouvou“, která před soudní mocí maskuje předchozí úvěrové vztahy účastníků). Takové jednání však sankcionuje již sama Česká národní banka, neboť dovozuje, že takový poplatek zakládá povinnost opětovně zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet (a prakticky ji současně i popírá). Za takového stavu registru nemůže společnost, která sama do takového registru přispívá a tedy z něj může i čerpat, považovat spotřebitele za bonitního k poskytnutí jakéhokoliv úvěru (než ryze bezplatného či konsolidačního). Současně se tento věřitel pokouší vyhnout se povinnostem, vyplývajícím ze spotřebitelské ochrany, poskytováním úvěrů výhradně osobám s živnostenským oprávněním, což je model, který využívají i četné další nebankovní společnosti, dokonce i ty, které souběžně nabízejí i úvěry spotřebitelské. Žalobkyně dokonce provozuje nejméně dvě různé webové prezentace (soudu není známo, zda další z nich je Anonymizováno, kterou spravuje společnost Anonymizováno).
38. Sjednaný úvěr je tak ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb. od počátku (ex tunc) absolutně neplatný. V daném případě tak lze přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na plnění, které žalovaný obdržel. Z výše odkazovaných rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména systém poplatků za odklad splatnosti a rovněž opětovné poskytování úvěrů, aniž by byl brán ohled na povinnosti dle § 86 ZoSÚ . Již první využití odkladu splatnosti je zjevným důvodem k opětovnému a o to důkladnějšímu přezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takový závěr ostatní sdílí i Česká národní banka a vyjádřila jej v sankčním rozhodnutí (např. sp. zn. Anonymizováno, jak výše) ve věci věřitele (masivně poskytujícího tento typ úvěrů), které je veřejně dostupné na webovém vyhledávači rozhodnutí ČNB. Není jisté, zda i v této věci k výběru těchto poplatků došlo. Z praxe soudu vyplývá, že záznam v NRKI není v tomto kontextu jednoznačně interpretovatelný a různé varianty jsou možné. Stejně tak z praxe soudu vyplývá, že ony poplatky za odklad splatnosti jsou stejně excesivní, jako úroky, resp. poplatky, vymáhané z jistiny za shodné období. Zde však jiné informace soud nemá.
39. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky (zejména za odklad splatnosti) a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. To je ostatně i v souladu s rozsudky Krajského soudu v Praze ve sp. zn. spisová značka a spisová značka či Krajského soudu v adresa ve sp. zn. spisová značka. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku , které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by soudy postupovaly formalisticky (a navzdory spotřebitelské ochraně se neustále odkazovaly na překonanou zásadu projednací), jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Zde se jedná nedělitelné lichevní schéma věřitele, jediný pokračující skutek, složený ze série absolutně neplatných právních jednání. Tím spíše takový závěr musí dopadat i na nárok z lichevního schématu, který je právě projednáván a který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele ještě ani uhrazen není. A tím spíše musí soud jednat z moci úřední, neboť právě projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce. Odkaz na pouhou zásadu projednací v těchto specifických případech hrubého porušení dobrých mravů i porušení jednotlivých práv spotřebitele (dle o. z. i ZoSÚ ) nemůže konkurovat povinnosti soudu jednat z moci úřední dle jednotlivých odkazů, uváděných v tomto rozhodnutí.
40. Žalobkyně blíže neobjasnila ani to, o jaká plnění v částce 16 500 Kč, ani jak je započetla (někteří jiní advokáti v současnosti takové plnění v žalobách zcela zamlčují a soud tuto skutečnost oznamuje České advokátní komoře a pokud nebude adekvátně vypořádána, podá trestní oznámení). S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěru možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Jelikož se však věřitel po spotřebiteli nedomáhal jen plnění z neplatné smlouvy, ale trval na platnosti závazku, který spotřebitel objektivně nebyl schopen splácet, nemá nárok ani na úrok z prodlení (viz dále).
41. Proto by soud přiznal nárok pouze na nesplacenou jistinu 33 500 Kč. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) by byla žaloba nedůvodná.
42. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ s potřebou opětovného zkoumání úvěruschopnosti sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce), spojených s překročením základní doby splatnosti. Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. A nemůže jej získat ani soud. Soud tak nemá možnost ověřit ani zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Natož aby mohl překontrolovat způsob komunikování o poplatcích za odklad splatnosti či nabídky novací závazků. Za zbavení spotřebitele možnosti domáhat se soudní ochrany je třeba u sériových úvěrů považovat rovněž vystavování nových smluv a obnovování poskytnutí jistiny, čímž jsou zneužívány ryze procesní zásady dispozitivní a projednací. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci, případně nezvládá hradit starší úvěr a mladší se tak mezitím úročí lichevním úrokem a narůstá lichevní sankční příslušenství. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ či neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Věřitel si pak pouze zvolí, zda bude pokračovat v lichevním schématu či zda zpeněží informace o spotřebiteli jejich prodejem jinému obdobnému věřiteli. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ , v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. V tomto kontextu je třeba vnímat i masově rozšířené působení jedné nebo postupně i více inkasních agentur, které vůči spotřebiteli vystupují (telefonicky, emailem, osobními návštěvami) v postavení, které spotřebitel jen těžko právně kvalifikuje. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ nejen, že neplní, ale navíc jeho plnění ještě předstírá. Trvat v takové situaci na procesní aktivitě spotřebitele ve zjevně nerovném postavení jako podmínce jeho ochrany soudní mocí, je v právním státě nepřijatelné.
43. Pasivita spotřebitele, který s největší pravděpodobností takový procesní úkon (např. započtení) neučiní, je zjevně již od počátku součástí kalkulace takového výsledku řízení původního věřitele/(advokáta) postupníka, který se zaměřuje na tu nejzranitelnější část spotřebitelské populace – osoby, které nemají přístup k bankovním úvěrům či nerozumí důsledkům excesivně vysokého příslušenství. Jde o jeden z mnoha způsobů, jakým je v současnosti konstruováno lákání lichevního příslušenství na spotřebitelích (soud jich v současnosti eviduje již více než dvě desítky) i jinak, než pouhým požadováním lichevního úroku z běžně konstruovaného spotřebního úvěru. Nutno přiznat, že jde o jedno z „nejzákeřnějších“, neboť je bez předchozí znalosti těchto postupů a nikoliv ryze formalisticky pojatého zkoumání některých aspektů z úřední moci soudu relativně dobře ukryté a demaskuje jej prakticky pouze to, jak četné jsou tyto nároky, vzpírající se jakékoliv logice zodpovědného poskytování úvěru. Společnost, která jen u zdejšího soudu ročně uplatňuje stovky neuhrazených úvěrů a zcela zjevně nezkoumá schopnost svých klientů úvěr splácet způsobem, jaký předpokládá ZoSÚ , totiž přesto generuje vysoké zisky a používá stejný obchodní model navzdory usilovné (ale marné) snaze ČNB věřitele plošně trestat pokutami. Sofistikovanost tohoto postupu nelze odměnit přiznáním plnění, které je od počátku v hrubém rozporu s dobrými mravy a kogentními ustanoveními zákona jen pro neschopnost běžného spotřebitele rozpoznat kteréhokoliv z protiprávních momentů této konstrukce. Ostatně ani Index odpovědného úvěrování právnická osoba., neposkytuje spotřebitelům tu nejzásadnější informaci – většina jím hodnocených úvěrových produktů je postavena na absolutně neplatných ujednáních. Obdobně působí nejednotnost rozhodování českých soudů či absurdní míra anonymizace ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, znemožňujících spotřebitelům a právnickým osobám zřízeným pro hájení práv spotřebitele se v rozhodovací činnosti soudů zorientovat (bez elitářského právního vzdělání a potřebné odborné praxe). Věřitelé pak mohou libovolně disponovat stovkami vyhovujících rozhodnutí, zatajovat ta opačná a znemožnit spotřebitelům a dokonce i odborné veřejnosti posoudit, které jsou argumentačně plausibilnější a které odpovídají přísné judikatuře vyšších soudů. Žalobkyni se dokonce podařilo vymanit se v několika řízeních z pravomoci Finančního arbitra, který akceptoval její argumentaci, že poskytuje ryze podnikatelské úvěry.
44. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci jméno FO a jméno FO proti právnická osoba., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Dále mimo jiné uvedl, že je třeba hodnotit kumulativní účinek všech sankčních klauzulí v dotyčné smlouvě bez ohledu na to, zda věřitel skutečně trvá na jejich plné úhradě. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména systém poplatků za odklad splatnosti a rovněž opětovné poskytování úvěrů, aniž by byl brán ohled na povinnosti dle § 86 ZoSÚ . Již první využití odkladu splatnosti je zjevným důvodem k opětovnému a o to důkladnějšímu přezkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takový závěr ostatní sdílí i Česká národní banka a vyjádřila jej v sankčním rozhodnutí (např. sp. zn. Anonymizováno, jak výše) ve věci věřitele (masivně poskytujícího tento typ úvěrů), které je veřejně dostupné na webovém vyhledávači rozhodnutí ČNB. V této věci však zřejmě k výběru těchto poplatků došlo, současně však také opakovaně došlo k „přeúvěrování“, když spotřebitel za doplacení předchozího úvěru získal nárok na získání úvěru, kterým mu bylo právě uhrazené „refundováno“, případně kdy byl předchozí úvěr přeměněn na úvěr s nižším zůstatkem – bez vyjádření žalovaného či úplné úvěrové historie všech iterací lichevního schématu („úvěr“) to soud nemohl rozeznat.
45. Žalovaný však v každém případě reálně neobdržel částku jistiny poslední iterace lichevního schématu („úvěru“) 50 000 Kč, neboť byl refinancován předchozí úvěr a pravděpodobně právě okolo 50 tis. Kč tedy bylo použito na předchozí úvěr (viz č. l. 23 p. v., kde naposledy žalovaný dlužil 53 456 Kč, byl přes dva měsíce v prodlení a poté došlo k doplacení). Již nejméně čtvrtý „úvěr“ byl poskytnut absolutně neplatně, pokud žalovaný (údajnou) jistinu 30 000 Kč přeplatil částkou 107 400 Kč. Lze však pochybovat, že žalovaný opravdu obdržel 30 000 Kč, spíše se jedná o výsledek dluhu z předchozích „úvěrů“. Tím spíše pak byly absolutně neplatně sjednány „úvěry“ následující, kdy jednak žalovaný již nepochybně platil lichevní příslušenství z předchozích, jeho poměry se výrazně zhoršily (přinejmenším splácením lichevního závazku) a ocitl se v prodlení.
46. Jednotlivé iterace lichevního schématu přitom oddělují úvěrové smlouvy, které věřitel prohlašuje za platné, zatímco senát 20C s téměř 100 % incidencí shledává, že jde o absolutně neplatná právní jednání, mnohdy i z více než jediného právního důvodu současně (a to navíc aniž by senát 20C dovozoval neprůkaznost elektronické kontraktace, jak pravidelně činí jiné senáty C zdejšího soudu).
47. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. V této věci nejde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že by zcela předstírala (faktickou i právní) neexistenci právního jednání tím, že by se domáhal pouze vydání bezdůvodného obohacení, jak je tomu v některých řízeních jiných věřitelů (např. sp. zn. spisová značka). Nicméně i zde má být fakticky utajena předchozí úvěrová historie mezi (původním) věřitelem a žalovaným, již tím, že se věřitel ani neobtěžuje uvádět tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ a jediná indicie v tomto řízení tak spočívá v registru CRIF (a jeho části NRKI), kterou si soud musel opatřit sám. Ani v této věci nebylo zájmem žalobkyně, aby předchozí platby od spotřebitele byly předmětem nalézacího řízení (za současné minimální pravděpodobnosti, že by je uplatnil sám spotřebitel, který jednotlivá lichevní schémata nezná) a pravděpodobně by tak neučinil ani případný advokát jménem žalovaného, neboť se nejčastěji o těchto úvěrech ani nedozvědí, případně je s ohledem na rozhodovací praxi soudů považují za nezohlednitelnou skutečnost. I samotné vydání předmětu bezdůvodného obohacení, resp. nároku dle § 87 ZoSÚ by tak zde bylo jen dalším způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z lichevního úvěru. Co je vydáváno za bezdůvodné obohacení či nárok na jistinu dle § 87 ZoSÚ , je však pouze výsledkem předchozího právního jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaný uhradil na navýšení předchozího úvěru přes 50 tis. Kč a věřitel je na závazek přijal a ihned poskytl úvěr s jistinou 50 000 Kč. Jen díky těmto platbám si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace dalším úvěrem, tedy opětovným čerpáním obdobného úvěru. Předmětný úvěr je tak spíše jen formou odkladu splatnosti dle předchozího úvěru, což věřitel vítá, neboť mu sjednání nového úvěru umožňuje „pojistit si“ dosavadní lichevní zisk, vykázat poskytnutí jistiny a riskovat méně v případném soudním řízení. Případně je čerpání je tedy fakticky spíše (opět jen krátkodobým) zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení o několik dnů či týdnů dříve – soud nemohl tyto dvě subtilní eventuality (tj. zda poskytnutí jistiny předcházelo doplacení či naopak) pro nedostatek detailů navzájem odlišit.
48. Věřitel však v obou případech pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět plnění, přijatá od spotřebitele. Jistina úvěru v takovém případě není jistinou výše speciálního bezdůvodného obohacení dle § 87 ZoSÚ , ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, které věřitel maskuje tvrzeními o následných (absolutně neplatných) úvěrech. Bezdůvodné obohacení je předem součástí tohoto lichevního schématu, které nejprve odsává od spotřebitele lichevní zisk a po vyčerpání potenciálu spotřebitele (shánět nové prostředky tak, jak to pro dealera drog činí uživatel drogy) uplatní u soudu nárok na jistinu s přiměřenou jistotou, že soud se nezmůže na více, než na nekritické vyhovění formálně neproblematickému nároku. Ve skutečnosti je soud použit k dokonání lichevního schématu, neboť schéma mu má odebrat veškeré možnosti lichvu zjistit a plnění jakkoliv krátit. Soud však není vázán zásadou projednací ohledně právního jednání, které je absolutně neplatné a jehož implicitní součástí jsou i další obdobná jednání (iterace), která mají zůstat před soudní mocí (či finančním arbitrem) zamlčena.
49. Jinou konstrukci zvolil Krajský soud v adresa ve sp. zn. spisová značka a spisová značka, pokud je část jistiny, sloužící k úhradě předchozího závazku, právně posouzena jako pokus o započtení, k němuž však v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy nedošlo platně a spotřebitel se tak v rozsahu takové částky neobohatil. K tomu však soud prvního stupně dodává, že je tak konstruováno právní jednání (započtení) na podkladě neplatného právního jednání (předchozí i následná úvěrová smlouva) a mnohdy skutečně dochází k reálnému doplacení předchozího úvěru, např. o den dříve, než je poskytnut úvěr další. Záznamům těchto podomních zprostředkovatelů o uskutečněných plněních nelze slepě důvěřovat. Nadto věřitel konsolidovaného závazku obvykle považoval závazek za uhrazený a zaniklý, a tato doktrína (konstrukce započtení) tak v neprospěch spotřebitele pouze otevírá věřiteli možnost zatížit spotřebitele dalším nalézacím řízením k původní (zpravidla rovněž lichevní) pohledávce. V ostatním zůstává toto právní posouzení pro soud prvního stupně nejasné, nicméně lze jej v této situaci užít a dospět ke shodnému procesnímu výsledku.
50. Pokud soud v občanskoprávním řízení zjistí lichvu, je povinen jednat z úřední povinnosti a nikoliv dle zásady projednací a dispozitivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). Přihlížení jen k poslední iteraci lichvy, ale nikoliv již k iteracím předchozím, by pak rovněž zakládalo zjevnou nespravedlnost. Pokud je spravedlivé řešení podmíněno tím, že spotřebitel po skončení tohoto řízení bude zbytek lichevního schématu muset řešit formou trestního oznámení, samostatnou občanskoprávní žalobou vůči pachateli lichvy, vzájemným návrhem již v průběhu prvního řízení či alespoň kvalifikovanou procesní obranou (započtením), je zřejmé, že ochrana spotřebitele není ze strany soudu úplná a soud nerozhodl ve smyslu § 87 ZoSÚ o skutečné jistině, ale jen o její části, kterou protiprávně vykonstruoval věřitel. Soud nemůže být vázán takovým vymezením předmětu řízení žalobcem (dle zásady dispoziční), které je záměrně a systematicky opíráno nikoliv o platný závazek, ale o absolutně neplatné jednání, které je součástí ucelené řady opakovaných jednání (iterací) a které je pachatelem lichvy zkonstruováno právě k dokonání protiprávního jednání s využitím veřejné moci v samotném závěru celého lichevního schématu. Někteří další pachatelé lichvy dokonce již před několika lety dospěli k modelu, který v závěru lichevního schématu vyžaduje od soudu již jen přiznání jistiny úvěru, a bez velkého úsilí si lze domyslet, jak úspěšně takový model prochází v rozkazním řízení či většinou soudních senátů.
51. V této věci ani nutně nemuselo dojít ke skutečnosti, kterou soud pracovně nazývá „operační přestávka“, kterou vykonavatelé tohoto typu lichevních schémat (tj. úvěrů s postupně navyšovanou jistinou, odčerpáváním lichevních úroků či výběrem lichevních poplatků za odklad splatnosti) používají v situaci, kdy je spotřebitel obětí i dalších úvěrů či dokonce jiných věřitelů s obdobným schématem. Věřitel si totiž s pravděpodobností blížící se jistotě může být jist, že i když přiměje spotřebitele k jednorázovému doplacení požadovaného plnění, může mu ihned nebo i za cca měsíc poskytnout úvěr další. Důvodem je zjevnost zdroje financování takového splacení na straně spotřebitele – z obdobného úvěru, či poskytovaného mnohými nebankovními konkurenty. Spotřebitel na doplacení jistiny použije buď všechny své zdroje (a tím ohrozí svůj rozpočet na zbytek měsíce) nebo načerpá obdobný úvěr u konkurenční společnosti. Délka takové přestávky se může lišit a být i podstatně kratší (někteří věřitelé poskytují tyto úvěry např. na 7 či 14 dnů a intervaly sjednávání dalších úvěrů se tak výrazně zkracují). Zde však věřitel o žalovaném intimně ví, že je ochoten absolutně neplatné příslušenství hradit navzdory tomu, že již jednou podstoupil oddlužení. Do jaké míry znala jeho příjem, nebylo soudu objasněno. Věděla však, že je zřejmě jediným věřitelem žalovaného (přinejmenším z těch, kteří využívají NRKI) a nedošlo však ani k potřebě přestávky delší jednoho dne. Věřitel si nechal dne 26. 8. 2025 doplatit jistinu poté, co v předchozích měsících odčerpával lichevně vysoké splátky či poplatky za odklad splatnosti. Dne 26. 8. 2026 se tak věřiteli podařilo žalovanému poskytnout další lichevní „úvěr“., jehož skutečná (faktická) povaha je však ve smyslu § 555 o. z. zcela odlišná. Žalovaný již nepochybně věděl o nepřiměřeném navýšení takových úvěrů, není však jisté, zda si byl vědom, že hradí absolutně neplatný závazek či zda nebyl v takové tísni, že to musel akceptovat. Doplacením úvěru dne 26. 8. 2025 tak věřitel vyvolal u žalovaného stav finanční tísně, který opětovně obratem zneužil k přeúvěrování a „legalizaci“ odčerpaného lichevního navýšení.
52. Žalovaný se tak dne 26. 8. 2025 navzdory dokladu o transakci č. l. 14 vůbec neobohatil a soud žalobu zamítl celou.
53. Soud se tak již nemusel zabývat ani úrokem z prodlení, který by žalobkyni rovněž nepřiznal, pro úplnost však argumentaci uvádí: S odkazem na § 1970 tamtéž by snížení žalobou požadovaného na rozsudkem přiznaného měla odpovídat i část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění (resp. porušení) jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S ohledem na některá rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (např. ve věci sp. zn. spisová značka/spisová značka) již soud prvního stupně neví, jak lépe odůvodnit toto výslovné znění zákona, které soud prvního stupně ctí. Zejména tedy soud prvního stupně zdůrazňuje, že skutečně má za to, že věřitel, porušující své zákonné povinnosti, nemá žádný nárok na garantovaný zisk, má nést i případnou ztrátu (absencí jakéhokoliv zhodnocení a snížení o inflaci měny) a jeho ziskem je již to, pokud soud takové jednání neoznámí České národní bance k projednání správního deliktu (kde v případě opětovného postihu již hrozí ztráta licence k poskytování spotřebitelských úvěrů – žalobkyně se však zatím úspěšně vyhýbá jak dohledu České národní banky, tak žalobám spotřebitelů k Finančnímu arbitrovi) či (v případech zjevné lichvy) nepodá proti věřiteli trestní oznámení. Absence jakékoliv shovívavosti k věřitele ze strany soudu v tomto ohledu nejen, že není projevem zaujatosti, ale naopak by ji při poskytování zakládala, a to k přímé újmě spotřebitele. Ani neochota spotřebitele takový dluh hradit na takovém závěru nic nemění, měnit nemůže a soud v tomto řízení v žádném případě nemá hodnotit úmysly spotřebitele a jakkoliv jej trestat za své závěry o úmyslech svému závazku dostát či nedostát. Naopak povinnost k hodnocení způsobu plnění povinnosti podnikajícího věřitele soud v tomto řízení má. Ostatně i znění § 87 odst. 1 ZoSÚ explicitně počítá jen s vrácením poskytnuté jistiny a žádný druh příslušenství pohledávky nezmiňuje, což koresponduje s jeho sankční povahou. Tento rozsudek je tak první legální a legitimní výzvou žalovanému k plnění, k jejímuž obsahu lze ve smyslu § 87 ZoSÚ přihlížet a která může v budoucnu založit počátek prodlení žalovaného s plněním dluhu. Výzva č. l. 16 na zaplacení 163 652,40 Kč takové účinky mít nemůže a nesmí, neboť usiluje o splnění protiprávního nároku. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně (kterou sám vyvolal úrokem nejméně 1 % denně, tj. 365 % ročně) pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry (stejně jako leží na předchozích pachatelích lichvy na žalovaném, které je v prvé řadě obětí a úvahy o jeho spoluzavinění mohou být vedeny až na samotném konci řetězce úvah). Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který přitom činil vše proto, aby se spotřebitel do prodlení dostal a mohl tak být doslova spoután lichevním schématem k dlouhodobé exploataci. Zdejší soud má výslovně za to, že takový následek stíhá bez výjimky každého věřitele, který sám porušil své kogentní právní povinnosti, když každé nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ přitom nepochybně dosahuje intenzity správního deliktu, a stejně neobhajitelné jsou i případné lichevní parametry závazku či hrubý rozpor s dobrými mravy – přičemž vše je již předem součástí příslušného podnikatelského plánu a se závažnosti jednání spotřebitele (jakkoliv se může jevit nezodpovědným) je proto nelze principiálně vůbec porovnávat, a to nejen proto, že mu časově předchází a soud nemá žádný zákonný mandát se jím zabývat. Zdejší soud tedy explicitně dovozuje, že takto jednající věřitel nejen, že má utrpět sankci ztrátou jakéhokoliv výdělku, ale nepochybně má (absencí nároku na úrok z prodlení) i nést i sankci ztráty hodnoty jistiny za dobu mezi nezodpovědným poskytnutím a jejím postupným vrácením dle možností spotřebitele. V ideálním světě by totiž současně dále měl čelit i sankčnímu řízení České národní banky (ta se však zřejmě ani nezabývá úvěry, které věřitel deklaruje jako nespotřebitelské), či a riziku ztráty oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů, v případě lichvy pak následkům ještě podstatně horším, nebo přinejmenším sankci 15 000 Kč od Finančního arbitra za podlehnutí ve sporu se spotřebitelem. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka (následované např. ve sp. zn. spisová značka) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ . Věřitel v řízení (po zjištění absolutní neplatnosti závazku a důvodů k tomu vedoucích dokazováním) nesporoval neschopnost spotřebitele závazek splnit obratem, a pokud za takový projev lze považovat podání žaloby a požadavek na třídenní pariční lhůtu v jejím petitu, pak soud v řízení dostatečně zjistil aktuální poměry žalovaného dalšími důkazy. Věřitel poskytoval prostředky oběti úvěrů s lichevními parametry (ať již v NRKI byly záznamy aktuální, či šlo pouze o dva zapomenuté z původních mnoha úvěrů po zesplatnění, vypořádaných v oddlužení žalovaného v letech 2016 až 2022), a žalovaný tak není v prodlení ani v případě, že je povinen postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto by soud úrok z prodlení nepřiznal ani v případě, že by žalovaný měl něčeho hradit. Žalovaný však zřejmě v rámci celého lichevního schématu naopak podstatně více přeplatil, než reálně čerpal.
54. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Ten v řízení učinil jediné podání – o kterém soud rozhodl zamítavě, k jednání se žalovaný bez (včasné a řádné) omluvy nedostavil. Takto vzniklý náklad na straně žalovaného tedy nelze považovat za účelný a žalobkyně není povinna hradit mu jeho náhradu (která by činila 450 Kč).
55. Soud tak již nemusí odůvodňovat lhůtu k plnění, kdy by žalovanému nepochybně byl dle § 87 ZoSÚ povinen přiznat právo plnit v přiměřených splátkách i bez jeho žádosti, ani proč by žalobkyni nemohl přiznat náhradu nákladů řízení již proto, že právní zástupce nesplnil předpoklad dle § 142a o. s. ř. o. s. ř. a jím vygenerovaná předžalobní výzva je toliko pokusem o lichvu ve prospěch klienta (a v rozsahu navýšené odměny z plnění hrubě porušujícím dobré mravy pak i lichvou na vlastní účet advokáta).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.