Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
3 C 38/2026-60
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované
o 27 893,80 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 910,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 14. 10. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 11 983,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 8 397,50 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 317,43 Kč, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 863 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 910,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 14. 10. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 11 983,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 8 397,50 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 317,43 Kč, se zamítá.III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 863 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .
1. Žalobou podanou soudu dne 12. 2. 2026 ve znění jejího doplnění se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 27 893,80 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 27. 2. 2024 uzavřela se žalovanou Smlouvu o spotřebitelském úvěru Cofidis Pay č. hodnota, na jejímž základě jí poskytla revolvingový spotřebitelský úvěr formou úvěrového limitu. První čerpání úvěru bylo sjednáno jako účelové ve výši 6 499 Kč, přičemž žalovaná při uzavření smlouvy vyčerpala částku 6 449 Kč. Tuto část úvěru se zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 321 Kč, resp. ve výši 353 Kč včetně sjednaného pojistného. Vedle toho žalovaná čerpala také neúčelovou část úvěru, a to v březnu 2024 částku 3 500 Kč, v dubnu 2024 částku 700 Kč, v červenci 2024 částku 20 554 Kč a v srpnu 2024 částku 1 489 Kč, které byla povinna splácet pravidelnými měsíčními splátkami v souladu se smlouvou spolu s pojistným. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované na základě informací, které považovala za nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené povaze poskytovaného úvěru. Tvrdila, že příjem žalované ke dni uzavření smlouvy činil 23 000 Kč měsíčně, přičemž sjednaná splátka úvěru představovala toliko 1,53 % jejího příjmu, a proto dospěla k závěru, že žalovaná byla schopna své závazky ze smlouvy řádně plnit. Žalovaná však své smluvní povinnosti neplnila řádně a včas, když na úhradu svého závazku zaplatila pouze 16 831,60 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky v dodatečné třicetidenní lhůtě, avšak bezvýsledně. Proto od smlouvy v souladu se smluvními podmínkami odstoupila, přičemž pohledávku považovala za splatnou ke dni 13. 10. 2025. Po odstoupení od smlouvy žalovaná ničeho neuhradila. Žalobkyně zdůraznila, že jí tak vzniklo právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky, která sestává z nesplacené jistiny ve výši 24 307,90 Kč, smluvních poplatků ve výši 2 500 Kč, pojistného ve výši 1 085,90 Kč a smluvního úroku z jistiny ve výši 2 317,43 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, ta však na dluh ničeho neuhradila.
2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Žalobkyní požadovanou částku považuje za neadekvátní, k prokázání svého tvrzení přiložila kopie plateb, které zaplatila.
3. K námitce žalované o nesprávné výši pohledávky žalobkyně uvedla, že žalovaná své tvrzení blíže nespecifikovala a neuvedla, jakou část žalované pohledávky považuje za uhrazenou. Současně doložila rozklad splátek ke smlouvě o úvěru č. hodnota, z něhož vyplývá, že žalovaná na tento úvěr uhradila celkem 16 831,60 Kč ve 14 splátkách, přičemž na jistinu bylo započteno 8 434,10 Kč, na smluvní úroky 6 050,57 Kč, na pojistné 1 946,93 Kč a na smluvní poplatky 400 Kč. Žalobkyně vysvětlila, že platby, na které žalovaná poukazovala, byly identifikovány variabilními symboly vztahujícími se k jinému závazkovému vztahu, konkrétně ke smlouvě o úvěru č. hodnota. Tyto platby proto nebyly použity na úhradu pohledávky uplatněné v tomto řízení, nýbrž byly započteny na dluh z uvedené druhé úvěrové smlouvy.
4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaná na výzvu nereagovala, soud tak věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.
5. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:
6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru Cofidis Pay č. hodnota ze dne 27. 2. 2024 soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru. Smlouva obsahovala jak účelovou, tak neúčelovou část úvěru. V rámci účelového čerpání byl žalované poskytnut úvěr ve výši 6 499 Kč za účelem financování nákupu zboží. Žalovaná se zavázala tento úvěr splatit ve 24 měsíčních splátkách, přičemž měsíční splátka činila 321 Kč, resp. 353 Kč včetně sjednaného pojištění. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 18,86 %. Současně soud ze smlouvy zjistil, že její součástí byla i neúčelová revolvingová část úvěru, v jejímž rámci byl sjednán úvěrový limit ve výši 10 000 Kč s možností jeho navýšení při splnění smluvních podmínek až do maximální výše 150 000 Kč. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že minimální měsíční splátka při neúčelovém čerpání činí při čerpání do 10 000 Kč částku 370 Kč, při čerpání do 20 000 Kč částku 740 Kč a při čerpání převyšujícím 20 000 Kč částku odpovídající 3,7 % z jistiny úvěru. Ze smlouvy soud rovněž zjistil, že žalovaná přistoupila k pojištění schopnosti splácet úvěr.
7. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti, výsledku posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně měla k dispozici občanský průkaz žalované k ověření jejích osobních údajů (nedoložen). Dále, že provedla lustraci v centrální evidenci exekucí, jejíž výsledek však nedoložila. Lustraci v jiných registrech neprováděla. Žalobkyně pak vycházela z příjmu žalované ve výši 23 000 Kč, který nebyl ověřen. Výdaje žalované měly činit 2 000 Kč na bydlení a 3 500 Kč na splátky úvěrů. Jiné výdaje při posuzování úvěruschopnosti uvedeny nebyly. Rozdíl příjmu a výdajů činil 17 500 Kč, žalobkyně měla disponibilní příjem žalované za dostatečný.
8. Podle tabulky - rozklad splátek č. smlouvy hodnota soud zjistil, že žalovaná uhradila 14 splátek v souhrnné výši 16 831,60 Kč, a to dne 11. 3. 2024 ve výši 360 Kč, dne 10. 4. 2024 ve výši 724 Kč, dne 14. 5. 2024 ve výši 723,20 Kč, dne 2. 7. 2024 ve výši 1 854 Kč, dne 17. 8. 2024 ve výši 1 464 Kč, dne 17. 9. 2024 ve výši 1 464 Kč, dne 14. 10. 2024 ve výši 1 463,20 Kč, dne 13. 11. 2024 ve výši 1 463,20 Kč, dne 12. 12. 2024 ve výši 1 463,20 Kč, dne 13. 1. 2025 ve výši 1 463,20 Kč, dne 14. 2. 2025 ve výši 1 463,20 Kč, dne 13. 3. 2025 ve výši 1 463,20 Kč a dne 14. 4. 2025 ve výši 1 463,20 Kč.
9. Z odstoupení od smlouvy o úvěru č. hodnota a výzvy k okamžité úhradě dluhu, oznámení o zániku pojištění ze dne 7. 1. 2025 bylo zjištěno, že v důsledku prodlení žalované s úhradou více než dvou úvěrových splátek nebo jedné úvěrové splátky po dobu delší, než tři měsíce žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy a vyzvala žalovanou k okamžitému zaplacení částky 30 211,23 Kč s upozorněním na možnost vymáhání dluhu soudní cestou.
10. Ze smlouvy o úvěru č. hodnota a rozkladu splátek k této smlouvě vyplývá, že žalovaná na tento úvěr uhradila celkem 25 530 Kč ve 23 splátkách (není předmětem žaloby).
11. Z potvrzení o úhradách ke smlouvě č. hodnota předložené žalovanou za měsíc březen, duben květen, říjen, listopad a prosinec 2024, za měsíc leden, únor, březen a duben 2025 vyplývá, že žalovaná uhradila na dluh celkem 12 049,60 Kč. Žalovaná rovněž předložila platby vztahující se ke smlouvě č. hodnota a č. hodnota, které nejsou předmětem žaloby.
12. Z předžalobní upomínky ze dne 19. 12. 2025 a potvrzení podání ze dne 22. 12. 2025 má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: žalobkyně poskytla celkem žalované částku 32 742 Kč a žalovaná na dluh uhradila celkem částku 16 831,60 Kč. Ve zbylé výši dluh neuhradila. Žalovaná byla následně vyzvána k úhradě dlužné částky, naposledy právním zástupcem žalobkyně dne 19. 12. 2025.
14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že poskytne úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
17. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
18. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
20. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.
21. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
22. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
23. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
24. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
25. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.
26. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn toliko v rozsahu částky 15 910,40 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ v platné úvěrové smlouvě č. hodnota uzavřené mezi účastníky.
27. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele, když k ověření údajů poskytnutých žalovanou byla povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku.
28. Žalobkyně v řízení tvrdila, že úvěruschopnost žalované posuzovala na základě statistických údajů, lustrací v příslušných registrech a údajů poskytnutých samotnou žalovanou, které měly být ověřeny oproti doloženým dokladům. Tato tvrzení však nemají oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně totiž k prokázání těchto skutečností nepředložila žádné relevantní důkazy, z nichž by bylo možné ověřit rozsah a obsah jí tvrzeného prověřování finanční situace žalované. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že žalobkyně měla disponovat občanským průkazem žalované za účelem ověření jejích osobních údajů, tento doklad však soudu nepředložila. Dále uvedla, že provedla lustraci v Centrální evidenci exekucí, avšak ani výsledek této lustrace nebyl doložen. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně provedla jakékoli další prověření v registrech, které by jí umožnilo získat ucelený přehled o zadluženosti žalované a jejích stávajících závazcích. Při posouzení úvěruschopnosti žalobkyně vycházela z měsíčního příjmu žalované ve výši 23 000 Kč, aniž by doložila, jakým způsobem byl tento příjem ověřen. Současně nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zjišťovala a hodnotila výdajovou stránku rozpočtu žalované. Zohledněny byly pouze výdaje ve výši 2 000 Kč na bydlení a 3 500 Kč na splátky úvěrů, přičemž další obvyklé a pravidelné životní náklady žalované nebyly vůbec zjišťovány ani vyhodnocovány. Takto stanovené výdaje proto nemohly poskytnout věrný obraz skutečné finanční situace žalované a její schopnosti dostát dalším úvěrovým závazkům. Soud přitom považuje za podstatné, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti nezjistila ani dostatečně neprověřila celkovou míru zadlužení žalované. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že žalovaná v rozhodném období čerpala i další úvěrové produkty, což představovalo významnou skutečnost pro posouzení její schopnosti řádně a dlouhodobě splácet nově poskytovaný úvěr. Tato okolnost však nebyla žalobkyní náležitě zohledněna. Za uvedeného stavu soud uzavírá, že posouzení úvěruschopnosti žalované bylo založeno převážně na neověřených údajích, neúplně zjištěných výdajích a nedostatečně prověřené celkové zadluženosti žalované. Posouzení úvěruschopnosti tak bylo provedeno pouze formálně a nelze je považovat za dostatečné, odpovídající požadavku odborné péče kladenému na poskytovatele spotřebitelského úvěru.
29. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru
30. K absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
31. Soud konstatuje, že žalobkyně předložila rovněž smlouvu o úvěru č. hodnota a rozklad splátek k této smlouvě, z něhož vyplývá, že žalovaná na tento úvěr uhradila celkem 25 530 Kč ve 23 splátkách. Soud proto vzal za prokázané, že platby označené číslem smlouvy č. hodnota nebyly úhradami pohledávky ze smlouvy o úvěru č. hodnota, která je předmětem tohoto řízení.
32. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované celkem částku 32 742 Kč na základě smlouvy o úvěru č. hodnota, a že žalovaná jí uhradila 16 831,60 Kč, jedná se na straně žalované ve zbývajícím rozsahu 15 910,40 Kč o bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu § 2991 o. z. povinna vydat. Soud tedy dospěl závěru, že žaloba je důvodná co do částky 15 910,40 Kč, a proto jí co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku), a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl (výrok II. rozsudku).
33. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 15 910,40 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 11,5 % ročně z této částky od 14. 10. 2025, tj. den následující po splatnosti pohledávky, do zaplacení. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř. v trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal soud důvody.
34. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle úspěchu/neúspěchu ve věci, neboť žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 116 Kč, odměnu advokáta podle § 7 a § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b, odst. 1, bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 400 Kč (převzetí a příprava žaloby, předžalobní upomínka, sepis žaloby), za 1 úkon právní služby á 2 220 Kč (vyjádření k odporu), náhradou hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby dle § 14b odst. 5 písm. a) po 100 Kč, za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 5 písm. b) á 450 Kč vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve výši 875,70 Kč, celkem tak 6 161,70 Kč. Protože žalobkyně měla částečný úspěch v rozsahu 57 %, rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 27 893,80 Kč, soud žalobu co do částky 11 983,40 Kč zamítl, odečetl soud „neúspěch“ žalobkyně ve výši 43 % od jejího „úspěchu“. Protože žalovaná ve sporu převážně neuspěla, uložil jí soud zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně z částky 6 161,70 Kč, tedy částku 863 Kč (po zaokrouhlení), přičemž jejich zaplacení soud žalované uložil opět ve lhůtě podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. rozsudku).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).