Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
6 C 46/2026-26
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Berouně, sídlem Wagnerovo náměstí 1249, 266 47 Beroun, Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci
žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky
sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 31 540 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 20 000 Kč ode dne 28. 10. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V rozsahu co do zaplacení úroku ve výši 8 000 Kč, dále smluvní pokuty v částce 3 540 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 000 Kč ode dne 25. 4. 2025 do 27. 10. 2025, ve výši 12 % ročně z částky 8 000 Kč ode dne 28. 10. 2025 do zaplacení a ve výši 0,5 % ročně z částky 20 000 Kč ode dne 28. 10. 2025 do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení v částce 1 709,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Jméno advokátky, advokátky se sídlem adresa.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 20 000 Kč ode dne 28. 10. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V rozsahu co do zaplacení úroku ve výši 8 000 Kč, dále smluvní pokuty v částce 3 540 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 000 Kč ode dne 25. 4. 2025 do 27. 10. 2025, ve výši 12 % ročně z částky 8 000 Kč ode dne 28. 10. 2025 do zaplacení a ve výši 0,5 % ročně z částky 20 000 Kč ode dne 28. 10. 2025 do zaplacení se žaloba zamítá.III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení v částce 1 709,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem , adresa, .
1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 2. 2026 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení celkové částky 31 540 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru a dalších nároků vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota, uzavřené níže uvedenými postupnými kroky dne 19. 9. 2024, 21. 9. 2024 a 22. 9. 2024. Tvrdil, že na základě této smlouvy, sjednané mezi účastníky prostřednictvím webové stránky žalobce www stránky, poskytl žalovanému – po jeho registraci na uvedených webových stránkách, řádném ověření jeho totožnosti (vyžádáním si kopie dokladu totožnosti a dále pomocí ověřovací korunové bezhotovostní platby) a schopnosti splácet (ověřením výše příjmu dle poskytnutých výpisů z bankovního účtu žalovaného, popř. výplatních listů, a lustrací v příslušných databázích) – na základě jeho žádosti dne 19. 9. 2024, 21. 9. 2024 a 22. 9. 2024 (smlouva byla podepsána elektronicky prostřednictvím pětimístného verifikačního SMS kódu) převodem na jeho účet č. č. účtu peněžní prostředky pod variabilním symbolem var. symbol s tím, že žalovaný se zavázal zaplatit žalobci smluvní úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. Úvěr pak byl poskytnut na dobu neurčitou, přičemž žalovaný byl v souladu se smlouvou povinen splácet vždy nejpozději k 19. dni v měsíci úrok přirostlý za uplynulé období; úvěrová jistina mohla být splacena zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání smlouvy. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou úvěru, k níž byl opakovaně upomínán, žalobce jej v souladu se smlouvou dopisem ze dne 21. 4. 2025 vyrozuměl o zesplatnění celého úvěru k datu 24. 4. 2025 a vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. Žalobce se tak domáhá zaplacení dluhu ve výši 28 000 Kč, představovaného nesplacenou částí jistiny ve výši 20 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 40 % p. m. z jistiny za první měsíc čerpání úvěru, kapitalizovaného částkou 8 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení (účtovaným ode dne následujícího po dni splatnosti úvěru) a se smluvní pokutou, sjednanou v článku 4.2. písm. c) úvěrové smlouvy ve výši 0,1 % p. d. z částky, s jejíž úhradou je žalovaný v prodlení; tuto sankci pak žalobce vyčíslil za dobu od data prodlení 25. 4. 2025 do data odeslání předžalobní výzvy 19. 10. 2025 na celkovou částku 3 540 Kč. Žalovaný pak adekvátně nereagoval ani na zaslanou předžalobní výzvu k plnění, a proto se žalobce obrátil se svým nárokem na soud.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Jelikož se strany k jednání soudu nedostavily, přičemž zástupkyně žalobce svou neúčast omluvila, soud věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.
4. Soud ve věci provedl dokazování obsahem spisového materiálu, z něhož zjistil následující pro věc rozhodné skutečnosti: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota, datované 19. 9. 2024, tak bylo zjištěno, že na jejím základě se měl žalobce zavázat poskytnout žalovanému na jeho žádost peněžní prostředky (úvěrový limit) do výše 8 000 Kč jako nezajištěný bezhotovostní úvěr na dobu určitou (do doby úplného splacení jistiny) s pravidelným splácením úroků a s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru (revolvingový úvěr), přičemž úvěr ve výši limitu měl být žalovanému poskytnut dne 19. 9. 2024; žalovaný pak po celou dobu trvání smlouvy mohl žádat o poskytnutí prostředků opakovaně, a to vždy pouze tak, aby celková výše poskytnuté jistiny dosahovala maximálně výše limitu. Žalovaný se pak měl zavázat poskytnuté prostředky žalobci vrátit a zaplatit mu úroky sjednané ve výši 40 % měsíčně s tím, že splátky úroku přirostlého za uplynulé období byly splatné každý měsíc nejpozději k 19. dni; jistina úvěru mohla být splacena zčásti nebo zcela kdykoliv během trvání smlouvy. Článek IV. bod 4.2. pak obsahuje ujednání o sankcích pro případ prodlení žalovaného s vrácením poskytnutého úvěru nebo s placením sjednaného úroku s tím, že v takovém případě měl žalovaný uhradit žalobci též účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s jejíž úhradou by byl žalovaný v prodlení. Při porušení smluvních povinností žalovaného pak byl žalobce oprávněn jednostranně požadovat okamžité splacení celého dluhu. Samotná listina obsahující tato smluvní ujednání nebyla opatřena podpisem žalovaného, pouze je zde uvedeno, že podpisem smluvní strany se v případě žalovaného rozumí také potvrzení souhlasu se zněním smluvní dokumentace verifikačním SMS kódem hodnota v žádosti o úvěr. Ztotožnění osoby žalovaného jako úvěrovaného bylo prokazováno kopií jeho občanského a řidičského průkazu.
5. Z náhledu na bankovní účet žalovaného za měsíce duben až srpen 2024 pak soud ve spojení se zprávou právnická osoba., ze dne 19. 5. 2026 zjistil, že žalovaný je veden jako majitel běžného účtu č. č. účtu, na který mu byl vyplácen jeho příjem v poměrně vysokých částkách (za uvedené období jsou evidovány příchozí platby identifikované jako mzda/pravidelný příjem v částkách 139 607 Kč, 123 133 Kč, 120 924 Kč, 112 811 Kč a 276 057 Kč a dále ještě další příjem 79 543,44 Kč od jiného plátce). Podle prováděných transakcí sloužil uvedený účet k hrazení běžných provozních výdajů (platby kartou za nákupy potravin, stravování v restauracích či za nákupy pohonných hmot apod.) a k výběrům hotovosti z bankomatu, dále z něj byly hrazeny náklady související s bydlením, poměrně vysoké výživné (celkem 35 000 Kč měsíčně) a další výdaje na dvě děti (podle soudem v rámci jeho úřední činnosti opatřeného výpisu z evidence obyvatel má žalovaný dvě nezletilé děti ročníky narození datum a datum), předplatné služeb a osobní výdaje žalovaného. Vedle uvedeného jsou pak na tomto účtu evidovány za uvedené období pěti měsíců více než dvě desítky úvěrů na částku přesahující 400 000 Kč (čerpané spotřebitelské úvěry), dále jejich splátky a poplatky za prodloužení. Jiné doklady, zejména pak výpisy z lustrace žalovaného ve veřejných registrech, na které žalobce odkazoval v podané žalobě, z nichž by bylo možné zjistit platební morálku žalovaného, výši jeho celkového zadlužení a splátkového zatížení, žalobce soudu ani přes výzvu nepředložil.
6. Potvrzeními o provedené platbě ze dne 19. 9. 2024, 21. 9. 2024 a 22. 9. 2024 pak žalobce dokládal čerpání úvěrových prostředků s tím, že dle údajů poskytnutých soudu právnická osoba., byly žalovanému na jeho shora uvedený bankovní účet připsány celkem tři platby, a to dne 20. 9. 2024 ve výši 8 000 Kč a dne 23. 9. 2024 ve výši 2 000 Kč a 10 000 Kč. Celkem tak žalobce poskytl žalovanému částku 20 000 Kč na úvěrový limit 8 000 Kč, aniž by bylo tvrzeno či dokládáno, že by postupně čerpané částky byly splaceny.
7. Z dopisu žalobce ze dne 21. 4. 2025 pak soud zjistil, že touto listinou žalobce vyrozuměl žalovaného o zesplatnění předmětného úvěru k tomuto datu z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek a vyzval jej k úhradě dlužné částky, vyčíslené ke dni 21. 4. 2025 na celkových 57 792 Kč, ve lhůtě tří dnů od doručení tohoto dopisu. Doklad o doručení této písemnosti však soudu předložen nebyl.
8. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 19. 10. 2025 pak žalobce vyzval žalovaného prostřednictvím své zástupkyně k zaplacení dlužné částky s upozorněním na možnost jejího vymáhání soudní cestou, resp. exekučně. Odeslání této písemnosti do dispoziční sféry žalovaného (dne 21. 10. 2025) je dokládáno potvrzením o podání doporučené zásilky.
9. Pokud pak žalobce k důkazu předložil soudu smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 13. 3. 2023, uzavřenou mezi ním jako postupitelem a společnostmi právnická osoba., IČO IČO, jako postupníkem a právnická osoba., IČO IČO, jakož i listinu označenou jako Příloha č. 12 ke Smlouvě o kontokorentním úvěru a ke Smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám, ze dne 14. 12. 2023, a datovanou 8. 5. 2025, pak soud z těchto listin neučinil žádné pro věc významné skutkové zjištění, když ke smlouvě o postoupení pohledávek nebyl připojen žádný seznam postupovaných pohledávek a ani ze žalobních tvrzení nevyplynulo, že by pohledávka za žalovaným, která je předmětem žaloby v této věci, byla předmětem postoupení, a z přílohy č. 12 není seznatelné, jaké konkrétní skutkové tvrzení ve vztahu k předmětnému sporu má být touto listinou prokazováno. Na výzvu soudu k upřesnění žalobních tvrzení a účelu předkládaných listin pak žalobce nereagoval.
10. Na podkladě takto provedených důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobce poskytl žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota postupným čerpáním ve dnech 19. 9. 2024, 21. 9. 2024 a 22. 9. 2024 bezhotovostním převodem na jeho účet peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, 2 000 Kč a 10 000 Kč, celkem tedy 20 000 Kč, s tím, že žalovaný měl dle smlouvy tyto prostředky ve výši čerpané v rámci úvěrového limitu, stanoveného pouze na částku 8 000 Kč, splatit kdykoliv v průběhu trvání smluvního vztahu a současně měl žalobci pravidelně měsíčně splácet pouze úrok přirostlý za uplynulé období ve výši 40 % měsíčně z nesplacené jistiny. Žalobce měl k dispozici kopii občanského a řidičského průkazu žalovaného a náhled na jeho bankovní účet za měsíce duben až srpen 2024, z něhož byl zřejmý zčásti zdroj a výše příjmu žalovaného a skladba jeho výdajů, ale také značný počet závazků z titulu spotřebitelských úvěrů, které jen za dokládané období přesáhly čerpaných 400 000 Kč, k čemuž přistoupilo též splácení dalších úvěrů z doby předcházející sledované období. Žalovaný měl sice v té době relativně vysoké příjmy (vykazovány částky 139 607 Kč, 123 133 Kč, 120 924 Kč, 112 811 Kč, 276 057 Kč a 79 543,44 Kč od dvou plátců), naproti tomu také výrazně vysoké výdaje v souvislosti s výživným na dvě nezletilé děti (35 000 Kč měsíčně a k tomu další průběžné výdaje); ostatní výdaje pak představovaly standardní položky na bydlení, běžné nákupy, stravování, nákupy pohonných hmot, předplatné služeb či osobní výdaje a záliby. Žalobce následně úvěr ke dni 21. 4. 2025 zesplatnil v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek ze strany žalovaného a vyzval jej k úhradě dlužné částky, přičemž dle smlouvy mu měl v takovém případě (tj. při prodlení s úhradou) vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, účelně vynaložených nákladů a zákonného úroku z prodlení. Žalovaný však nereagoval ani na zaslanou předžalobní upomínku, a je tedy se splněním této své peněžité povinnosti v prodlení.
11. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
12. Ve smyslu ustanovení § 1824 odst. 1 občanského zákoníku sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.
13. Dle ustanovení § 2048 odst. 1 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
14. Podle ustanovení § 561 odst. 1 občanského zákoníku se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.
15. Dle ustanovení § 562 občanského zákoníku je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.
16. Podle ustanovení § 1813 a § 1815 občanského zákoníku jsou zneužívající ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
17. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „Směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.
18. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) tohoto zákona se pro účely tohoto zákona celkovými náklady spotřebitelského úvěru rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře.
19. Dle ustanovení § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, týkajícího se uchovávání dokumentů a záznamů, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.
20. Podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
21. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Ustanovení § 104 zákona o spotřebitelském úvěru pak stanoví, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Ustanovení § 108 odst. 1 písm. c) citovaného zákona výslovně uvádí, že je-li ve smlouvě o platebních službách spotřebiteli umožněno překročení, musí tato smlouva obsahovat informace o možných sankcích, úrocích z prodlení za toto překročení a jiných platbách. Podle ustanovení § 110 odst. 5 písm. b) citovaného zákona platí, že neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru v rozporu se zákonem písemnou informaci o některé povinnosti spotřebitele vůči věřiteli nebo o podmínkách, za kterých je spotřebitel povinen tuto povinnost splnit, platí, že spotřebitel tuto povinnost nemá.
23. Podle ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla hodnota a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.
24. Dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
25. Ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
26. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
27. Na podkladě provedených důkazů soud v daném případě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Z provedeného řízení vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému na základě ujednání o smlouvě o spotřebitelském úvěru peněžité plnění v celkové výši 20 000 Kč (ač měl být sjednán úvěrový rámec pouze do výše 8 000 Kč, přičemž žalobce současně tvrdil, že žalovaný na takto čerpané prostředky nesplatil nic) postupnými bezhotovostními převody na jeho účet a že žalovaný žalobci toto peněžité plnění doposud ani zčásti nevrátil. Soud pak posoudil platnost předmětné úvěrové smlouvy z hlediska právní úpravy ochrany spotřebitele co do dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí a existence případných pochybností v tomto směru. Dospěl pak závěru, že v dané věci žalobce ani přes výzvu soudu netvrdil takové skutečnosti, z nichž by bylo možné řádné splnění této jeho zákonné povinnosti dovodit, a neoznačil ani nenavrhl v tomto směru ani dostatek důkazů, když z listinných důkazů v řízení provedených (náhled na bankovní účet žalovaného) vyplynula taková skutková zjištění, která zakládají zcela zásadní pochybnosti o skutečných finančních poměrech žalovaného, které žalobce zjevně ignoroval. V prvé řadě soud uvádí, že žalobce nereagoval na výzvu soudu k dotvrzení a doložení konkrétních údajů ve vztahu k příjmům, výdajům žalovaného včetně jejich struktury, k jeho finanční situace včetně dluhového zatížení a dosavadní platební morálky a k jeho osobním a rodinným poměrům včetně počtu vyživovacích povinností si od žalovaného pro účely posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr vyžádal a jaké mu byly skutečně poskytnuty. Není tedy zřejmé, z jakých výchozích údajů žalobce v tomto směru vycházel a jak si je ověřil (vyjma náhledem na bankovní účet žalovaného – k tomu viz níže). Žalobce pak ničím nedoložil ani svá tvrzení o provedené lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích (zejm. CRKI a BRKI, popř. SOLUS). Nebylo tak prokázáno, jaká byla úvěrová historie žalovaného ani jeho dosavadní platební morálka. Pokud měl žalobce k dispozici náhled na bankovní účet žalovaného, z něhož je zřejmý alarmující počet nových úvěrových závazků (více než 20) za takto krátké období pěti měsíců (přičemž se v řadě případů nejednalo o mikroúvěry v řádu tisícikorun), pak bylo zcela na místě důkladně zjišťovat, z jakého důvodu není žalovaný schopen pokrýt své výdaje ze svého více než dostatečného příjmu, a tedy tím spíše důkladně prověřit jeho finanční situaci a způsob hospodaření, neboť je patrné, že řada těchto úvěrů sloužila k umoření starších dluhů, a že jsou zde tedy indicie o dluhové spirále, do níž žalovaný postupně upadal a na kterou mu nepostačoval ani jeho příjem, z něhož podstatnou část vynakládal na splátky svých závazků. Žalobce k těmto skutečnostem netvrdil nic a nezdůvodnil ani, jak se s těmito zjištěními při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vypořádal. Lze tedy dospět k tomu závěru, že žalobce v tomto případě zjevně nezjišťoval a neprověřoval nic, a pokud snad ano, tak evidentní signály o finančních problémech žalovaného zcela pominul, spoléhaje se s největší pravděpodobností pouze na údaje o výši příjmů žalovaného, aniž by je porovnal se zjištěnými výdaji a jejich strukturou. Není tedy vůbec zřejmé, na základě čeho mohl žalobce dospět k závěru o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a o tom, že zde v tomto směru nejsou žádné pochybnosti, když ze soudu předloženého důkazu (náhledu na bankovní účet žalovaného) vyplývá spíše opak (přičemž nelze vyloučit ani to, že prostředky čerpané od žalobce v tomto případě by žalovaný opět splatil z prostředků získaných z jiného spotřebitelského úvěru). Žalobce tedy – i s ohledem na neúčast své zástupkyně na nařízeném ústním projednání věci, a tím i nemožnost poskytnutí náležitého procesního poučení – v tomto rozsahu nesplnil své procesní povinnosti. Pouze na okraj pak soud dále poznamenává, že výhrady k předložené úvěrové smlouvě lze spatřovat rovněž ve vztahu k jejímu podpisu, neboť z předložených listiny nelze zjistit, zda, kdy a jakou formou žalovaný k úvěrové smlouvě připojil svůj (prostý elektronický) podpis. Důsledky z toho plynoucími se však již soud blíže nezabýval, neboť ve světle uvedených závěrů by na věci nic nezměnily.
28. Soud proto nemohl dospět k jinému závěru, než že splnění své zákonné povinnosti žalobce ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neprokázal (ač v tomto směru nese důkazní břemeno), a proto nelze ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku předmětnou smlouvu hodnotit jinak než jako neplatnou, a to absolutně s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, III. ÚS 4129/18 či I. ÚS 523/07). K tomu soud odkazuje i na předešlou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, jakož i na dosavadní právní výklad v tom smyslu, že důsledkem porušení (kontinuálně stanovené) povinnosti poskytovatele úvěru je absolutní neplatnost smlouvy (k tomu viz i rozhodovací praxi finančního arbitra). Byť shora citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, účinného ode dne 1. 12. 2016, může nasvědčovat změně v posuzování důsledků nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti v podobě pouhé relativní neplatnosti dotčené smlouvy, již by měl soud zkoumat výhradně k námitce spotřebitele, nelze opomíjet smysl a účel dané právní úpravy (k výkladu právních norem viz rozhodnutí Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 92/06, Pl. ÚS 21/96, Sb. n. u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03 či IV. ÚS 611/05), jakož ani tu skutečnost, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy je zákonem ukládána nikoli spotřebiteli samotnému (jejichž motivací je leckdy získání úvěru za každou cenu bez ohledu na rizika z toho pro něj plynoucí), ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele účinné vyvažování faktické nerovnosti smluvních stran znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Pokud by soud sám ex offo nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel úvěru dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, byla by ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Obdobně pak chápe koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv též Ústavní soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tedy nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti poskytovatele úvěru byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je proto nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.
29. Soud tedy posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy žalobce poskytl žalovanému peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, a to poukázáním celkové částky 20 000 Kč na účet vedený u peněžního ústavu. Žalovaný je tak v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 občanského zákoníku povinen vydat toto plnění, ponížené o případně provedené úhrady (v tomto případě však nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by žalovaný plnil byť i jen částečně). Žalobce má tedy nárok na vydání bezdůvodného obohacení v tom rozsahu, ve kterém doposud nebylo žalovaným splaceno, tedy na částku 20 000 Kč (tj. poskytnuté prostředky), nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě, tj. na zaplacení úroků a smluvní pokuty. S ohledem na shora uvedené tedy soud výrokem I. uložil žalovanému, který se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv zpochybnil (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení), povinnost zaplatit žalobci výše uvedený obnos 20 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, jdoucím až ode dne 28. 10. 2025 až do zaplacení (kdy datum prvého dne prodlení bylo stanoveno v návaznosti na výzvu k úhradě ze dne 19. 10. 2025, odeslanou žalovanému dne 21. 10. 2025 a doručenou mu ve smyslu § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 24. 10. 2025, s tím, že uvedená výzva, mající v případě nároku z titulu bezdůvodného obohacení povahu výzvy ke splnění dluhu ve smyslu § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, stanoví lhůtu k zaplacení dluhu do tří dnů od jejího doručení). Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.
30. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 8 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 540 Kč spolu s požadovaným 12 % ročním úrokem z prodlení, jdoucím z částky 28 000 Kč za dobu ode dne 25. 4. 2025 do 27. 10. 2025 a z částky 8 000 Kč ode dne 28. 10. 2025 do zaplacení a dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 20 000 Kč ode dne 28. 10. 2025 do zaplacení pak soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, neboť – jak již bylo uvedeno shora – žalobce má vůči žalovanému nárok pouze na vydání peněžitého plnění, které mu poskytl, nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě, přičemž ve vztahu k úroku z prodlení byla žaloba zamítnuta v rozsahu tohoto příslušenství požadovaného za dobu, kdy žalovaný ještě nebyl v prodlení se svým peněžitým plněním, resp. v rozsahu přesahujícím zákonnou sazbu tohoto příslušenství.
31. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobci, který byl ve věci úspěšný pouze částečně, přiznal právo na jejich náhradu pouze v poměrné části 70 % z celkové částky těchto nákladů, neboť předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 23 540 Kč (součet jistiny a smluvní pokuty; zbývající částka 8 000 Kč je příslušenstvím), žalobce byl úspěšný pouze v částce 20 000 Kč, tedy v rozsahu 85 %, a neúspěšný co do nedůvodně žalované smluvní pokuty v částce 3 540 Kč, tj. co do 15 % (k příslušenství v podobě úroku se nepřihlíží). Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu účastníka (zde žalobce) ve výši 85 % z předmětu řízení odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany) ve výši 15 %. Ve výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 70 %, pak má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil poměrnou část nákladů vynaložených při účelném uplatňování jeho práva u soudu. Tato částka nákladů řízení pak činí celkem 1 709,40 Kč, tzn. poměrná 70procentní část nákladů řízení ve výši 2 442 Kč, představovaných zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 942 Kč a náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem v celkové výši 1 200 Kč, a to vzhledem ke splnění stanovených podmínek (podání žaloby na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) za tři úkony právní služby po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, kvalifikovaná výzva k plnění) dle § 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 300 Kč za tři úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu. Lhůta k plnění ve výroku III. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze, sídlem náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5, Česká republika, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně, sídlem Wagnerovo náměstí 1249, 266 47 Beroun, Česká republika.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o.s.ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb.) u soudního exekutora.