Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 126/2026-54
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl soudkyní JUDr. Janou Pošvářovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
o žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru
takto:
I. Žaloba, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne datum dané žalovaným žalobkyni je neplatné a pracovní poměr vzniklý na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne datum stále trvá, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR na účet Okresního soudu v Jindřichově Hradci soudní poplatek ve výši částka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR na účet Okresního soudu v Jindřichově Hradci náklady řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne , datum, dané žalovaným žalobkyni je neplatné a pracovní poměr vzniklý na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne , datum, stále trvá, se zamítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR na účet Okresního soudu v Jindřichově Hradci soudní poplatek ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.III. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR na účet Okresního soudu v Jindřichově Hradci náklady řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne datum, se žalobkyně domáhá určení že zrušení pracovního poměru ze dne datum je neplatné a pracovní poměr žalobkyně stále trvá. V odůvodnění žalobkyně uvedla, že mezi ní a žalovaným vznikl dne datum pracovní poměr, když žalobkyně byla u žalovaného zaměstnaná jako pomocná pracovní síla. Dne datum bylo žalobkyni ze strany žalovaného předáno okamžité zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb. , zákoníku práce (dále jen „zákoník práce zákoník práce “), tj. z důvodu porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Žalovaný svůj důvod opíral o porušení § 301 písm. d) zákoníku práce , kdy tvrdil, že žalobkyně organizovala hromadné podání výpovědí ostatních zaměstnanců z pracovního poměru, čímž údajně chtěla docílit ochromení řádného fungování žalovaného. Žalobkyně tuto argumentaci odmítá a uvádí, že zaměstnankyně žalovaného nebyly v práci spokojené, chtěly podat výpověď z vlastní iniciativy, a když se dozvěděly o osobě, která pravděpodobně převezme podnikání žalovaného, aktivně se o tuto možnost zajímaly. Žalobkyně je tak přesvědčena, že důvod stanovený zákonem pro okamžité zrušení pracovního poměru nebyl dán, proto v souladu s 69 odst. 1 zákoníku práce oznámila žalovanému dne datum, že toto okamžité zrušení považuje za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání. Na toto žalovaný žádným způsobem nereagoval.
2. Žalovaný vyjádřil nesouhlas s podanou žalobou. Žalovaný vykonává činnost spočívající v zajišťovaní stravování, vaří 450 obědů denně, z toho 200 pro společnost právnická osoba. a 250 obědů pro rozvoz. Žalovanému bylo na konci roku Anonymizováno oznámeno, že společnost právnická osoba. s ním ukončuje smlouvu k užívání prostor závodní kuchyně ke dni datum (následně byl termín posunut na datum), o čemž žalovaný své zaměstnance bezodkladně informoval. Žalovaný se následně dozvěděl, že žalobkyně iniciovala setkání s dalšímu zaměstnankyněmi žalovaného, a to dne datum v restauraci ve Anonymizováno. Během tohoto setkání měla žalobkyně 3 klíčovým zaměstnankyním žalovaného sdělit, že pokud podají výpovědi společně, ve krátkém časovém rozmezí, žalovaný nebude schopen provoz kuchyně personálně zajistit do datum, což by mělo vytvořit prostor pro převzetí provozu jiným subjektem (provozovatelem restaurace), ke kterému by zaměstnankyně mohly nastoupit. Ukončení pracovních poměrů zaměstnanců iniciované žalobkyní by žalovanému znemožnilo řádné pokračování jeho činnosti, jednání žalobkyně tak bylo zcela neloajální a vedlo k úplné ztrátě důvěry žalovaného k žalobkyni. K tomu žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, č. j. spisová značka.
3. Z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne datum se zjišťuje, že žalovaná nastoupila dnem uzavření pracovní smlouvy jako pomocná pracovní síla do závodní kuchyně adresa. Pracovní smlouvou byly stanoveny základní povinnosti zaměstnance (žalobkyně), základní povinnosti zaměstnavatele (žalovaného) a měsíční mzda žalobkyně. Pracovní smlouva byla sjednána na dobu neurčitou s tříměsíční zkušební dobou.
4. Listino u ze dne datum, 14:00 hodin, bylo žalobkyni oznámeno okamžité zrušení pracovního poměru v souladu s § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce , pro zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k práci vykonávané žalobkyní. Konkrétně se jednalo o jednání žalobkyně v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, kdy žalobkyně organizovala hromadné podání výpovědí zaměstnanců z pracovního poměru za účelem ochromení řádného fungování zaměstnavatele, tedy porušení § 301 písm. d) zákoníku práce .
5. Oznámením ze dne datum sdělila žalobkyně žalovanému, že trvá na dalším zaměstnání, s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí a považuje jej za neplatné. K tomu žalobkyně doložila podací lístek, ze kterého vyplývá, že oznámení bylo odesláno žalovanému dne datum.
6. Svědkyně jméno FO, zaměstnankyně žalovaného, k věci vypověděla, že ji žalobkyně kontaktovala poté, co bylo zaměstnancům oznámeno, že žalovaný dostal výpověď z kuchyně. Žalobkyně iniciovala schůzku, na které byla společně s jméno FO, majitelem restaurace, kde se schůzka odehrávala, a ještě jednou zaměstnankyní jméno FO. Tam žalobkyně svědkyni řekla, že by pro ni s panem jméno FO měli práci, že svědkyně má podat výpověď a dostane od nich okamžitě smlouvu o smlouvě budoucí o novém zaměstnání, jelikož pan jméno FO by převzal po žalovaném jeho kontrakt a mohl by tak svědkyni na toto místo pomocné síly v kuchyni znovu zaměstnat. Cílem bylo, aby žalovaný odešel dříve než v červenci. U žalovaného bylo zaměstnáno celkem sedm zaměstnanců, do konce června tam působili asi čtyři, vyhozena byla žalobkyně a dále jedna zaměstnankyně dostala výpověď, jedna zaměstnankyně odešla na mateřskou dovolenou. Jako náhrada pak přišel jméno FO, který myl nádobí v kuchyni. Svědkyně uvedla, že pokud by skončily všechny tři oslovené zaměstnankyně, žalovaný by pravděpodobně nemohl svůj provoz dále realizovat, neboť lidí, především na rozvoz, bylo potřeba hodně. Na výše zmíněné schůzce svědkyně ihned oznámila, že do tohoto plánu nejde, má dvě děti a nechtěla riskovat. V současné době je svědkyně hlášena na úřadu práce.
7. Svědkyně jméno FO k věci uvedla, že i ona pracovala u žalovaného jako pomocná síla v kuchyni. Žalobkyně ji ještě před předmětnou schůzkou oznámila svůj plán, tedy že chce, aby klíčové pozice - zaměstnankyně na pozici výdej a rozvoz obědů, ukončily svůj pracovní poměr u žalovaného, čímž způsobí dřívější ukončení podnikaní žalovaného. Provoz by následně převzal partner žalobkyně. Následně proběhla zmiňovaná schůzka, na které byla žalobkyně, její partner, zaměstnankyně jméno FO a svědkyně jméno FO. Na schůzce byly nabízené podmínky velmi lákavé, zaměstnankyním byla nabídnuta pomoc se sepsáním výpovědi, větší finanční ohodnocení po jejich následném přijetí k novému zaměstnavateli, svědkyně měla zájem o přechod k novému zaměstnavateli. Doma si svědkyně uvědomila, že to není tak dobrý nápad, jak bylo prezentováno, u žalovaného svědkyně pracovala tři roky, měla ta jistotu, což by u nového zaměstnavatele na základě příslibů neměla, proto svědkyně tuto nabídku odmítla. V současné době je svědkyně vedena na úřadu práce. Na konci července při ukončení provozu bylo u žalovaného asi pět zaměstnanců. Svědkyně připouští, že v minulosti zvažovala ukončení pracovního poměru u žalovaného, chtěla více peněz, práce byla náročná, tuto skutečnost i sdělila žalobkyni. Převzetí provozu měl zaštiťovat pan jméno FO, který by byl nový zaměstnavatel, strůjcem myšlenky však byla převážně žalobkyně, partnerka pana jméno FO.
8. Svědkyně jméno FO, zaměstnankyně žalovaného, k věci vypověděla, že žalobkyně za ní přišla s nabídkou toho, že její přítel z vedlejšího restauračního zařízení přebere kuchyň žalovaného, toho nechají vyhodit a svědkyně bude mít možnost u nich pracovat. O žalobkyni se povídalo, že vynáší informace svému příteli o tom, co tam jak funguje, žalobkyně prohledávala kancelář žalovaného, sama se označovala za špionku a říkala ostatním, že se budou jednoho dne divit. Cílem jednání žalobkyně bylo ukončení provozu žalovaného ke konci března. Svědkyně nabídku žalobkyně odmítla, řekla ji, že tohle se prostě nedělá a není to fér, se žalobkyní se neznala natolik dobře, aby toužila po tom s ní pracovat. Ze zaměstnání byla vyhozena kromě žalobkyně ještě jedna zaměstnankyně, která porušovala pracovní kázeň, když nedodržovala podmínky nemocenské dovolené a jedna zaměstnankyně odešla na mateřskou dovolenou. Jedna pomocná síla byla poté najata.
9. Z telefonické konverzace svědkyně jméno FO z prosince Anonymizováno vyplývá, že tato chtěla podat výpověď u žalovaného, jelikož zde nebylo spokojená, nicméně se poté dozvěděla, že žalovaný dostal výpověď z provozu bude tak nucen své podnikaní u společnosti právnická osoba. ukončit, proto se rozhodla výpověď nepodat. V lednu Anonymizováno se korespondence mezi žalobkyní a svědkyní jméno FO přiostřila, kdy svědkyně žalobkyni sdělila, že se jí žalovaný dotázal na údajnou výpověď, kterou měla svědkyně podat, a že takto můžou všichni přijít o práci.
10. Návrhy na provedení důkazů v podobě výslechu svědka jméno FO, dotazem na společnost právnická osoba. ohledně důvodu ukončení spolupráce s žalovaným a doklady ohledně přesného počtu zaměstnanců žalovaného, byly pro nadbytečnost zamítnuty, neboť skutkový stav věci byl dostatečně zjištěn na základě tří shodných svědeckých výpovědí a případná důkazní zjištění plynoucí z navrhovaných důkazních prostředků by neměly v podstatě žádný vliv na vedené řízení, k podrobnostem víc níže v rámci shrnutí skutkového stavu a právního posouzení.
Shrnutí skutkového stavu
11. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně v průběhu prosince Anonymizováno a ledna Anonymizováno iniciovala jednání směřující k tomu, aby několik zaměstnankyň žalovaného ukončilo své pracovní poměry u žalovaného, a to v krátkém časovém sledu, přičemž jim současně byla nabízena možnost následného zaměstnání u jiného provozovatele (partnera žalobkyně), který měl podle předestřeného záměru převzít provoz závodní kuchyně žalovaného.
12. Tento skutkový závěr soud opírá především o shodné a ve svých podstatných rysech vzájemně souladné výpovědi všech tří svědkyň. Z jejich výpovědí vyplývá, že žalobkyně jednotlivě či společně s dalšími osobami oslovovala zaměstnankyně žalovaného a nabízela jim, aby u žalovaného podaly výpověď, přičemž jim byla současně prezentována možnost následného zaměstnání u nového provozovatele. Podstatou tohoto záměru přitom nebyla pouze možnost jednotlivých zaměstnankyň změnit zaměstnavatele, nýbrž dosažení toho, aby v krátkém časovém období odešlo více zaměstnanců žalovaného a jeho provoz tak nemohl řádně pokračovat až do plánovaného ukončení provozu v červenci Anonymizováno.
13. Svědkyně jméno FO popsala, že ji žalobkyně kontaktovala a iniciovala schůzku, na níž jí společně s panem jméno FO nabídla práci s tím, že má u žalovaného podat výpověď a následně bude moci nastoupit k novému zaměstnavateli. Současně bylo podle svědkyně cílem tohoto postupu dosáhnout toho, aby žalovaný skončil s provozem dříve než v původně předpokládaném termínu. Svědkyně jméno FO pak uvedla, že žalobkyně jí svůj plán sdělila již před samotnou schůzkou, přičemž jeho smyslem mělo být ukončení pracovních poměrů zaměstnankyň zastávajících pro provoz žalovaného významné pozice, a tím dosažení dřívějšího ukončení jeho činnosti. Rovněž svědkyně jméno FO popsala nabídku žalobkyně obdobným způsobem, tedy jako možnost přejít k jinému provozovateli poté, co by byl provoz žalovaného v důsledku odchodu zaměstnanců ukončen.
14. Všechny tři svědkyně shodně popisují, že žalobkyně aktivně usilovala o odchod zaměstnanců žalovaného, že jim byla v souvislosti s tím nabízena možnost následného zaměstnání u jiného provozovatele a že smyslem tohoto postupu bylo dosažení dřívějšího ukončení činnosti žalovaného. Soud proto neshledal důvod jejich výpovědi považovat za nevěrohodné či vzájemně rozporné. Uvedený skutkový závěr je současně podporován obsahem komunikace mezi žalobkyní a svědkyní jméno FO. Z této komunikace je patrné, že svědkyně skutečně v souvislosti s jednáním žalobkyně řešila otázku své výpovědi a následného pracovního uplatnění a že si byla vědoma možných dopadů takového postupu na zaměstnání ostatních zaměstnanců.
15. Soud přitom nepřehlédl tvrzení žalobkyně, podle něhož zaměstnankyně žalovaného již předmětné zaměstnání samy nechtěly vykonávat, měly v úmyslu podat výpověď a žalobkyně jim pouze nabídla alternativu v podobě zaměstnání u jiného provozovatele. Tato skutečnost však sama o sobě nevyvrací skutkový závěr soudu. I pokud některé ze zaměstnankyň předmětnou práci skutečně zvažovaly opustit, rozhodující je, že žalobkyně jejich odchod aktivně iniciovala a spojovala jej s koordinovaným postupem více zaměstnankyň tak, aby tento postup měl dopad na schopnost žalovaného pokračovat v provozu. Z provedeného dokazování tedy nevyplývá pouze pasivní reakce žalobkyně, na již učiněné rozhodnutí zaměstnankyň odejít, nýbrž její aktivní jednání směřující k tomu, aby k jejich odchodu došlo a aby k němu došlo v časové a personální souvislosti významné pro další fungování žalovaného.
16. Za této situace soud nepovažoval za potřebné provádět výslech svědka jméno FO. S ohledem na výše uvedená skutková zjištění považoval skutkový stav za dostatečně objasněný a další dokazování k průběhu předmětného jednání již za nadbytečné. Stejně tak soud neshledal potřebným zjišťovat přesný počet zaměstnanců žalovaného v jednotlivých okamžicích nebo provádět další dokazování ohledně toho, zda a v jakém rozsahu byli následně přijímáni další zaměstnanci. Z provedeného dokazování je zřejmé, že se žalobkyně zaměřila na několik zaměstnanců, kteří byli pro provoz žalovaného významní, přičemž v poměru k celkovému počtu zaměstnanců žalovaného se jednalo o podstatnou část jeho pracovního kolektivu. Z provedených svědeckých výpovědí dále vyplynulo, že v případě současného odchodu všech tří oslovených zaměstnankyň by žalovaný měl obtíže se zajištěním svého provozu. Soud proto nepovažoval za potřebné přesný počet zaměstnanců v jednotlivých obdobích ani následný vývoj personálního obsazení dále zjišťovat.
17. Pro posouzení této věci přitom není rozhodné, z jakého konkrétního důvodu společnost právnická osoba. ukončila spolupráci se žalovaným, zda byl postup žalovaného vůči jeho zaměstnancům v minulosti bezvadný či zda měli zaměstnanci k práci u žalovaného důvody ke své nespokojenosti. Tyto skutečnosti mohou vysvětlovat osobní motivaci jednotlivých zaměstnanců k případnému odchodu, nejsou však rozhodné pro posouzení jednání žalobkyně. Předmětem řízení není hodnocení podnikatelského rozhodnutí společnosti právnická osoba. ani celkového pracovního prostředí u žalovaného, nýbrž posouzení konkrétního jednání žalobkyně, pro které s ní byl pracovní poměr okamžitě zrušen.
Právní posouzení
18. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel pracovní poměr okamžitě zrušit pouze výjimečně, a to mimo jiné tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Podle § 301 písm. d) zákoníku práce jsou zaměstnanci povinni nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
19. V projednávané věci má soud za to, že jednáním žalobkyně došlo k porušení této povinnosti a že toto porušení dosahuje intenzity zvlášť hrubého způsobu. Při posouzení intenzity porušení pracovních povinností je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu a hodnotit zejména význam porušené povinnosti, okolnosti, za nichž k porušení došlo, míru zavinění zaměstnance, důsledky jeho jednání pro zaměstnavatele a další okolnosti případu. Významná je přitom i základní povinnost zaměstnance respektovat oprávněné zájmy zaměstnavatele a zdržet se jednání, které tyto zájmy vědomě a závažným způsobem ohrožuje.
20. Z výše zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že žalobkyně nejednala pouze ve svém vlastním pracovním zájmu, ale aktivně zasahovala do personálního zabezpečení provozu žalovaného tím, že několik jeho zaměstnankyň přesvědčovala k ukončení pracovních poměrů a nabízela jim možnost následného zaměstnání u jiného provozovatele. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že tento postup měl být uskutečněn v krátkém časovém období, a to právě proto, aby žalovaný nebyl schopen svůj provoz personálně zajistit a byl nucen jej ukončit dříve, než bylo původně plánováno.
21. Význam této skutečnosti je třeba posuzovat rovněž s ohledem na velikost pracovního kolektivu žalovaného. Nešlo o zanedbatelnou část početného kolektivu, nýbrž o několik zaměstnanců, kteří byli pro provoz žalovaného významní a jejichž odchod by představoval ztrátu téměř poloviny zaměstnanců žalovaného. Jejich současný odchod proto mohl mít bezprostřední dopad na schopnost žalovaného provoz vůbec zajistit. Tento závěr podporuje i výpověď svědkyně jméno FO, podle níž by při odchodu všech tří oslovených zaměstnankyň žalovaný pravděpodobně nebyl schopen svůj provoz dále realizovat, zejména s ohledem na potřebu zaměstnanců zajišťujících rozvoz. Je přitom nerozhodné, zda žalovaný následně přijmul ještě jiné zaměstnance či nikoliv, jelikož je zřejmé, že nahradit tří klíčové a již zaučené zaměstnance, v tak krátkém časovém období, které žalovanému zbývalo, je téměř nemožné.
22. Nelze přitom přisvědčit argumentaci žalobkyně, že její jednání spočívalo pouze v nabídce jiné pracovní příležitosti zaměstnankyním, které již samy chtěly odejít. Rozhodující není totiž skutečnost, že zaměstnankyně mohly mít vlastní důvody k ukončení pracovního poměru, nýbrž právě samotné aktivní jednání žalobkyně a jeho konkrétní kontext. Žalobkyně tyto zaměstnankyně oslovovala, nabízela jim možnost následného pracovního uplatnění a současně sledovala jejich koordinovaný odchod v době, kdy žalovaný řešil omezení svého provozu. Takové jednání nelze postavit na roveň běžnému předání informace o volném pracovním místě. Žalobkyně byla přitom sama zaměstnankyní žalovaného a předmětným jednáním zasahovala do jeho personálního zabezpečení. Její jednání proto představovalo přímý konflikt mezi její povinností respektovat oprávněné zájmy zaměstnavatele a jejím vlastním zájmem na vytvoření podmínek pro následné zaměstnání jí a dalších zaměstnankyň u jiného provozovatele. Využila tak svého postavení uvnitř pracovního kolektivu k jednání, které bylo objektivně způsobilé oslabit zaměstnavatele, u něhož byla v pracovním poměru.
23. Za podstatný považuje soud rovněž časový kontext jednání. Žalovaný již zaměstnance informoval o plánovaném ukončení provozu kuchyně, současně však potřeboval zajistit jeho další fungování až do sjednaného termínu. Právě v této situaci žalobkyně usilovala o odchod několika pro provoz významných zaměstnanců. Její jednání tak směřovalo proti zájmu žalovaného zachovat provoz v období, v němž byl na relativně malém počtu zaměstnanců personálně závislý.
24. Z uvedených okolností soud dovozuje závažnou ztrátu důvěry žalovaného v žalobkyni. Jednání zaměstnance, který v rámci pracovního kolektivu aktivně usiluje o současný odchod několika dalších zaměstnanců s vědomím, že tím může (a v případě žalobkyně i chce) zaměstnavateli způsobit závažné provozní obtíže, představuje zásadní narušení důvěry nezbytné pro další trvání pracovního vztahu. Za takové situace nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby v pracovním poměru s takovým zaměstnancem pokračoval.
25. Soud přitom nepovažuje za rozhodné, zda se žalovanému v konečném důsledku podařilo provoz personálně zajistit, zda přijal náhradní zaměstnance nebo zda došlo k jiným personálním změnám. Pro posouzení intenzity porušení je významná především povaha jednání žalobkyně a jeho způsobilost zasáhnout do oprávněných zájmů zaměstnavatele. Skutečnost, že případné následky byly omezeny tím, že zaměstnankyně nabídku žalobkyně nepřijaly, nemůže zpětně změnit charakter tohoto jednání. Stejně tak není třeba přesně rekonstruovat počet zaměstnanců žalovaného v každém jednotlivém okamžiku. Z provedeného dokazování je dostatečně zřejmé, že se jednalo o malý pracovní kolektiv a že žalobkyně oslovila několik zaměstnankyň zastávajících pro provoz významné činnosti. Již skutečnost, že jejich koordinovaný odchod mohl v takto malém kolektivu vést k podstatnému omezení provozu, je pro posouzení věci dostačující. Význam jejich odchodu přitom nelze poměřovat pouze jejich počtem, bez zohlednění jejich konkrétního významu pro provoz a skutečnosti, že nahrazení zkušených zaměstnanců nelze bez dalšího uskutečnit okamžitě.
26. Soud proto uzavírá, že jednání žalobkyně představovalo porušení povinnosti stanovené v § 301 písm. d) zákoníku práce , neboť bylo v přímém rozporu s oprávněnými zájmy žalovaného. S ohledem na počet a význam oslovených zaměstnanců, koordinovanost jednání, jeho časové zasazení, vědomí žalobkyně o možných dopadech na provoz žalovaného, nabídku následného zaměstnání u jiného provozovatele a zejména na skutečnost, že cílem tohoto postupu bylo vytvořit personální situaci vedoucí k dřívějšímu ukončení provozu žalovaného, dosahuje toto porušení intenzity zvlášť hrubého způsobu. Zaměstnavatel proto měl důvod považovat další setrvání žalobkyně v pracovním poměru za neslučitelné s důvěrou nezbytnou pro pokračování pracovního vztahu. Okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je proto třeba považovat za důvodné. Protože žalobkyně neprokázala, že by okamžité zrušení pracovního poměru bylo neplatné, soud žalobu na určení jeho neplatnosti zamítl.
27. Výrokem II. uložil soud žalobkyni povinnost k úhradě soudního poplatku z podané žaloby podle Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, položky 4, bod 1, písm. c), ve výši částka.
28. Podle § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V řízení bylo z rozpočtových prostředků soudu vyplaceno svědečné ve výši částka. Jelikož žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná, náleží státu právo na náhradu těchto nákladů, o tomto rozhodl soud výrokem III. rozsudku.
29. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) při splnění podmínky předžalobní výzvy podle § 142a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a v řízení zcela úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení v částce částka. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna za celkem pět úkonů právní služby dle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, z tarifní hodnoty určené dle § 9 odst. 3 písm. a) , kdy za jeden úkon právní služby se přiznává částka. Jedná se o přípravu a převzetí právního zastoupení, podání ve věci samé (vyjádření se k žalobě), účast na soudním jednání dne datum a dne datum, závěrečný návrh. Dále se jedná o půl úkon dle § 11 odst. 2 písm. f) , tedy účast na jednání, při kterém došlo k vyhlášení rozsudku, za tento se přiznává částka částka. K tomu byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 advokátního tarifu, celkem jde o 6 paušálních náhrad po částka. Částku nákladů řízení spočívající v odměně advokáta za zastoupení a paušální náhrady výdajů, soud navýšil podle § 137 odst. 1 a 2 o.s.ř. o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Povinnost úhrady nákladů řízení k rukám právního zástupce žalovaného byla stanovena dle § 149 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, prostřednictvím Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.