Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
15 C 231/2026-22
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Svobodovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně Praha zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
pro 30 627 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 10. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, dle které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 13 127 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 5 087 Kč od 6. 10. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 357,42 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 10. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se v části, dle které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 13 127 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 5 087 Kč od 6. 10. 2025 do zaplacení, zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 357,42 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným ke zdejšímu soudu dne 15. 7. 2026 domáhala na žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 5. 9. 2025 uzavřené prostřednictvím webového portálu žalobkyně, na kterém si žalovaný nastavil splatnost a výši zápůjčky, vyplnil žádost o poskytnutí zápůjčky a následně PIN kódem zaslaným na jeho telefonní číslo tel. číslo elektronicky smlouvu o zápůjčce. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 10 000 Kč převodem na jeho účet č. č. účtu, následně pak byla půjčka dne 19. 9. 2025 navýšena o 5 000 Kč a dne 25. 9. 2025 o dalších 5 000 Kč, navýšení půjčky bylo v obou případech též poskytnuto bezhotovostně, tj. žalovanému byla poskytnuta půjčka v celkové výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit spolu s poplatkem ve výši 5 087 Kč do 5. 10. 2025. Žalovaný však svou povinnost řádně a včas nesplnil, když žalobkyni neuhradil ničeho. V důsledku prodlení vznikla žalovanému dále povinnost zaplatit úrok z prodlení z částky 25 087 od 6. 10. 2025 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 5 540 Kč a náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením v celkové výši 2 500 Kč za pět písemných výzev zaslaných žalovanému. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky.
2. Elektronický platební rozkaz nebyl zdejším soudem vydán, a to pro nepřiměřeně vysoké poplatky za poskytnutí úvěru.
3. Přípisem zdejšího soudu ze dne 30. 7. 2026 byla žalobkyně vyzvána, aby do 10 dní od doručení přípisu prokázala, zda a jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně svá tvrzení, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, doplnila tak, že bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnanec na plný úvazek s jeho čistým měsíčním příjmem 40 000 Kč, výše výdajů byla zjišťována toliko dotazy u žalovaného, který uvedl, že nemá nezletilé děti, je svobodný, bydlí v podnájmu a výše jeho výdajů činí 15 000 Kč měsíčně. Žalovaný nebyl ke dni uzavření smlouvy v insolvenci a neměl ani aktivní exekuci.
4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, v řízení zůstal zcela pasivní.
5. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání (souhlas žalovaného soud předpokládal podle § 101 odst. 4 o. s. ř.). Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
6. Na základě listin předložených žalobkyní byl zjištěn následující skutkový stav:
7. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 5. 9. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli s pomocí prostředků komunikace na dálku tohoto dne smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému bezhotovostně finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky žalobkyni vrátit nejpozději do 5. 10. 2025 spolu s poplatkem ve výši 3 087 Kč. Celková zaplacená suma žalovaným měla činil částku 13 087 Kč a RPSN 2 540 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a sazebník žalobkyně. Pro případ prodlení žalovaného se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, dále zákonný úrok z prodlení a další náklady dle Sazebníku (listinná výzva 500 Kč, e-mailová výzva 100 Kč, telefonická výzva 50 Kč, SMS 30 Kč, splátkový kalendář 450 Kč, předání internímu vymáhání 500 Kč, předání inkasní agentuře 750 Kč, náklady inkasní agentury až 1 800 Kč a tyto částky se mohou sčítat. Žalovaný mohl požádat o odklad, přičemž poplatek za prodloužení byl stanoven v rozmezí od 15% do 32,5% z dlužné jistiny dle počtu dní prodloužení (o 7 dnů až o 30 dnů).
8. Z dodatku ke smlouvě o úvěru č. O401219123 ze dne 5. 9. 2025 bylo zjištěno, že tímto dodatkem sjednaným distančním způsobem ze dne 19. 9. 2025 byla navýšena částka úvěru o dalších 5 000 Kč za další navýšení poplatku ve výši 1 250 Kč. Celkem se tak žalovaný zavázal vrátit částku 15 000 Kč spolu s celkovým poplatkem ve výši 4 337 Kč, a to do 5. 10. 2025. RPSN tak činilo 16 146%.
9. Z dodatku ke smlouvě o úvěru č. O401219123 ze dne 5. 9. 2025 bylo zjištěno, že tímto dodatkem sjednaným distančním způsobem dne 25. 9. 2025 byla navýšena částka úvěru o dalších 5 000 Kč za další navýšení poplatku ve výši 5 750 Kč. Celkem se tak žalovaný zavázal vrátit částku 20 000 Kč spolu s celkovým poplatkem ve výši 5 750 Kč, a to do 5. 10. 2025. RPSN tak činilo 16 324%.
10. Výpisem z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že žalovaný nebyl ke dni 5. 9. 2025 v insolvenci.
11. Výpisem z centrální evidence exekucí bylo zjištěno, že žalovaný neměl ke dni 5. 9. 2025 zahájenou exekuci ani v ČR ani na Slovensku.
12. Z výplatnice za měsíc srpen 2025 bylo zjištěno, že čistý měsíční příjem žalovaného u společnosti právnická osoba. činil 49 668 Kč, přičemž měl úvěr u zaměstnavatele, který splácel částkou 4 000 Kč.
13. Z výplatnice za měsíc červenec 2025 bylo zjištěno, že čistý měsíční příjem žalovaného u společnosti právnická osoba. činil 48 787 Kč.
14. Z údajů o provedených platbách na účtu žalovaného č. č. účtu ze dne 19. 9. 2025 a ze dne 25. 9. 2025 bylo zjištěno, že dne 19. 9. 2025 žalobkyně zaslala žalovanému na uvedený účet částku 5 000 Kč a dne 25. 9. 2025 dalších 5 000 Kč.
15. Z upomínky ze dne 12. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě splátky ve výši 26 172 Kč.
16. Z upomínky ze dne 19. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě splátky ve výši 27 048 Kč.
17. Z opakované výzvy k úhradě ze dne 26. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě částky 27 923 Kč.
18. Z opakované výzvy k úhradě ze dne 4. 11. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě částky 28 854 Kč.
19. Z opakované výzvy k úhradě ze dne 19. 11. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě částky 29 853 Kč.
20. Z výzvy k úhradě právní zástupkyně žalobkyně ze dne 5. 1. 2026 včetně poštovního podacího lístku z téhož dne soud zjistil, že žalovaný byl vyzván před podáním žaloby k úhradě částky 30 104 Kč, a to do 3 dnů a dále částky 1 322 Kč za právní zastoupení žalobkyně.
21. Žalobkyně však s výjimkou doložení dvou výplatnic žalovaného, kde zjistila žalovaného příjem ve výši cca 49 000 Kč a výpisu z insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí nijak netvrdila a zejména ničím nedoložila, že před poskytnutím úvěru, resp. před dvojím navýšením úvěru řádně prověřovala především faktické výdaje žalovaného, tj. výši nájemného a služeb, výši faktických nákladů žalovaného na živobytí, dopravu a záliby. Stejně tak ničím nedoložila, že prověřovala faktickou finanční, majetkovou a osobní situaci žalovaného, např. výpisem z běžného účtu žalovaného, resp. jeho celkovou zadluženost lustrací v bankovních i nebankovních registrech.
22. Žalovaný žalovanou částku nijak nesporoval, soud proto má z tvrzení žalobkyně za zjištěné, že žalovaný na úvěr nezaplatil ničeho.
23. Na základě výše uvedeného učinil soud závěr o skutkovém stavu:
24. Účastníci řízení dne 5. 9. 2025 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč se splatností do 5. 10. 2025 a se sjednaným poplatkem ve výši 3 087 Kč. Dne 19. 9. 2025 a dne 25. 9. 2025 uzavřeli účastníci dodatky k úvěrové smlouvě, na jejichž základě byl úvěr vždy navýšen o dalších 5 000 Kč. Žalobkyně následně žalovanému dne 19. 9. 2025 a dne 25. 9. 2025 skutečně poskytla na jeho bankovní účet vždy částku 5 000 Kč. Celkově tak žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v souhrnné výši 20 000 Kč. Ze zajištěných podkladů dále vyplynulo, že žalovaný v době uzavření smlouvy nebyl veden v insolvenčním rejstříku ani proti němu nebyla evidována exekuce. Žalobkyně disponovala výplatnicemi žalovaného za měsíce červenec a srpen 2025, z nichž vyplývá, že jeho čistý měsíční příjem činil přibližně 49 000 Kč, přičemž ze srpnové výplatnice bylo zřejmé rovněž splácení zaměstnaneckého úvěru částkou 4 000 Kč měsíčně. Soud však současně zjistil, že žalobkyně s výjimkou ověření příjmů žalovaného prostřednictvím dvou výplatnic a provedení lustrace v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí netvrdila ani neprokázala další kroky směřující k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Zejména nebylo doloženo, že by zjišťovala jeho pravidelné životní náklady, náklady na bydlení, dopravu či jiné běžné výdaje, stejně jako jeho celkovou zadluženost prostřednictvím bankovních či nebankovních registrů, případně že by vyhodnocovala jeho celkovou majetkovou, osobní a finanční situaci na základě výpisů z bankovních účtů či jiných relevantních podkladů. Za prokázané proto soud považuje, že žalobkyně poskytla žalovanému celkem 20 000 Kč, žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil a dlužnou částku nijak nesporoval.
25. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:
26. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
27. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v platném znění, dále jen „ZoSÚ“, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
28. Podle § 3 odst. 1 písm. d) ZoSÚ se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.
29. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
30. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.
31. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
32. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, OPR-právnická osoba. vs. GK, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako „rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46 rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 ZoSÚ vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.
33. Podle § 78 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
34. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
35. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
36. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
37. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
38. Podle § 1968 o. z. dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1969 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.
39. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
40. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014, odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.
41. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (či zápůjčku) sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. spisová značka), přičemž k absolutní neplatnosti je soud s odkazem na § 588 o. z. povinen přihlížet z úřední povinnosti. V případě absolutní neplatnosti právního jednání pak nepřichází vůbec v úvahu moderace soudem, na rozdíl od případů relativní neplatnosti.
42. Stejně tak v rozhodnutí pod sp. zn. III ÚS 4129/18 Ústavní soud ČR judikoval, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy…. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
43. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného zapůjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny jako např. rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost.
44. S ohledem na shora uvedené soud posoudil předmětnou úvěrovou smlouvu včetně dvou dodatků k ní jako absolutně neplatné, neboť žalobkyně sice prokázala výši příjmů žalovaného a skutečnost, že ke dni poskytnutí první půjčky nebyl žalovaný v insolvenci ani v exekuci, avšak nijak nezjišťovala jeho faktické výdaje na bydlení, živobytí, dopravu atd., a tím, že tyto nezjišťovala nemohla je ani porovnat s výší příjmu žalovaného. Dále nezjišťovala celkovou finanční, osobní a majetkovou situaci žalovaného, a především jeho celkovou zadluženost a tyto též nijak nedoložila. Nebylo tak prokázáno, že žalobkyně řádně a s odbornou péčí prověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, resp. před jeho dvojím navýšením. Povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru je porovnání a analyzování příjmové a výdajové stránky žalovaného, resp. posouzení, zda majetková situace žalovaného je dostatečná k poskytnutí úvěru v dané výši. Žalobkyně však žádným způsobem nezjišťovala zejména faktické výdaje žalovaného, natož aby je porovnávala s jeho příjmy. Soud musí konstatovat, že pokud údaje o majetkové situaci žalovaného nebyly řádně zjištěny, ani ověřeny, nemohly být žalobkyní, event. jejím informačním systémem ani řádně vyhodnoceny. Neúplné a neověřené údaje nemohly podat pravdivý obraz o majetkové situaci žalovaného a o jeho schopnosti úvěr splácet. Žalovanému jako spotřebiteli byl spotřebitelský úvěr poskytnut, aniž by byly řádně zkoumány jeho měsíční příjmy a výdaje, žalobkyně tak s odbornou péčí neposoudila úvěruschopnost žalovaného, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Z výše citovaného ustanovení ZoSÚ vyplývá, že poskytovatel spotřebitelského úvěru je vždy povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele poskytnuté peněžní prostředky splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen zapůjčené prostředky vrátit, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně.
45. Jak již bylo výše konstatováno, dotčená smlouva o spotřebitelském úvěru včetně obou dodatků je s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nesplnila podmínky § 86 ZoSÚ, absolutně neplatná. Faktem ovšem je, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které jí žalovaný nevrátil. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 20 000 Kč žalobkyni také vrátit. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalovanému rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z nevrácené částky bezdůvodného obohacení úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to z částky 20 000 Kč od 6. 10. 2025 do zaplacení (výrok I.).
46. Soud ale žalobě nevyhověl v ostatních žalovaných nárocích s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru (výrok III.).
47. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 357,42 Kč, přičemž tato částka představuje 30,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,3 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34,7 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 532 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 627 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč. O povinnosti žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně, který je advokátem, bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.
48. Lhůta pro splnění povinnosti uložené žalovanému tímto rozsudkem byla soudem stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť nebyly zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší, a to i vzhledem k pasivitě žalovaného v řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.