Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 139/2026-31
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně
sídlem Adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Jméno advokáta
sídlem Adresa advokáta
proti
žalované:Jméno žalované, narozená Datum narození žalované
bytem Adresa žalované
o zaplacení 209 544,23 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 157 392,92 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení částky 52 151,31 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 35 678,71 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 24 630,55 Kč, dále úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 207 444,23 Kč od 28. 3. 2026 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 207 444,23 Kč od 28. 3. 2026 do zaplacení se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 3 455,52 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 157 392,92 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení.II. Žaloba o zaplacení částky 52 151,31 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 35 678,71 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 24 630,55 Kč, dále úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 207 444,23 Kč od 28. 3. 2026 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 207 444,23 Kč od 28. 3. 2026 do zaplacení se zamítá.III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 3 455,52 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobou podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 209 544,23 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem v částce 35 678,71 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 24 630,55 Kč a dále s úrokem ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 207 444,23 Kč od 28. 3. 2026 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím z částky 207 444,23 Kč od 28. 3. 2026 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela dne datum se žalovanou smlouvu o úvěru č. Anonymizováno, jejíž nedílnou součástí jsou také Obchodní podmínky pro Anonymizováno, kdy na základě této smlouvy byl žalované poskytnut ze strany žalobkyně spotřebitelský úvěr ve výši 230 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet ve 120 pravidelných měsíčních splátkách po 3 394 Kč. Žalovaná však tyto splátky řádně nesplácela a z důvodu tohoto porušení smlouvy, a to i přes skutečnost, že byla na porušení svých povinností žalobkyní písemně upozorněna, žalobkyně prohlásila všechny své pohledávky z poskytnutého úvěru ke dni 15. 10. 2024 za okamžitě splatné a zároveň vyzvala žalovanou k okamžitému jednorázovému splacení celého jejího závazku vůči žalobkyni. Přitom ke dni 27. 3. 2026 činil podle tvrzení žalobkyně dluh žalované na nesplacené jistině částku 207 444,23 Kč, na dlužných poplatcích částku 2 100 Kč, na kapitalizovaném úroku částku 35 678,71 Kč a na kapitalizovaném úroku z prodlení částku 24 630,55 Kč, vedle čehož žalobkyně požadovala také smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení běžící do budoucna. Žalovaná podle dalšího tvrzení žalobkyně uhradila na poskytnutý úvěr celkem částku 72 607,08 Kč, avšak přes předžalobní výzvu ze dne 1. 4. 2026 již žalobkyni ničeho dalšího nezaplatila.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.
3. Za souhlasu účastníků soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Přitom ze žádosti o poskytnutí úvěru ze dne datum, smlouvy o úvěru č. Anonymizováno ze dne datum, Obchodních podmínek pro Anonymizováno, předsmluvních informací, historického výpisu z úvěrového účtu č. č. účtu, přehledu splátek žalované, upomínek k zaplacení dluhu, poslední výzvy k zaplacení dluhu spolu s dokladem o jejím doručení, oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 17. 10. 2024 spolu s dokladem o jeho doručení a předžalobní výzvy k plnění ze dne 1. 4. 2026 spolu s poštovním podacím archem soud vzal za prokázáno, že účastnice dne datum uzavřely smlouvu o úvěru č. Anonymizováno, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 230 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet ve 120 měsíčních splátkách po 3 394 Kč, že žalovaná na úvěr uhradila celkem 72 607,08 Kč a že žalobkyně úvěr následně pro nesplácení zesplatnila.
5. V posuzované věci soud dospěl k závěru, že účastnice uzavřely smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přičemž část jejího obsahu určily odkazem na smluvní podmínky, které jim byly známy (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Jednalo se o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Soud se proto předně zabýval platností smlouvy z hlediska § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy tím, zda žalobkyně před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalované v souladu s § 86 tohoto zákona.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované na výzvu soudu uvedla, že žalovaná využila nabídku předschváleného limitu na konsolidaci úvěrů s limitem 230 000 Kč a dobou splatnosti 120 měsíců, přičemž úvěr byl podle jejích interních postupů poskytnut s doložením, ověřením a posouzením příjmů a výdajů žalované. Žalovaná v žádosti o úvěr požádala žalobkyni, aby k ověření jejích příjmů a výdajů a k vyhodnocení její úvěruschopnosti použila údaje z jejího běžného platebního účtu, a uvedla čistý měsíční příjem 30 220 Kč, pravidelné měsíční výdaje 3 500 Kč a měsíční splátkové závazky 5 572 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že v případech, kdy je schopna určit výši příjmů a výdajů na základě odborné kontroly finančních toků na běžném, případně jiném účtu úvěrovaného vedeném u žalobkyně a čestného prohlášení klienta o výši příjmu v žádosti o spotřebitelský úvěr, zpravidla nevyžaduje potvrzení o výši příjmu vystavené zaměstnavatelem, neboť je z dosavadní praxe nepovažuje za nejvhodnější objektivní zdroj informací a může být snadno předmětem podvodu; potvrzení o výši příjmu proto vnímá jako náhradní podklad pro případy, kdy nelze příjmy doložit z bankovních účtů. Z těchto důvodů se žalobkyně, pokud je to možné, spoléhá na informace z bankovních účtů za dostatečně dlouhé období, které považuje za objektivně spolehlivější než potvrzení zaměstnavatele a odpovídající kritériím spolehlivosti a přiměřenosti informací nezbytných k posouzení úvěruschopnosti. Předschválený limit žalované byl podle žalobkyně generován na základě dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na jejím běžném účtu, přičemž žalobkyně stanovila příjem ověřený podle transakcí na běžném účtu na částku 30 239 Kč a do výpočtu platební kapacity zahrnula žalovanou deklarovaný příjem 30 220 Kč. Příjem ověřený podle transakcí na běžném účtu žalobkyně vypočetla jako medián příjmů za pět měsíců, když za prosinec 2021 zohlednila částku 48 608 Kč, za leden 2022 částku 22 416 Kč, za únor 2022 částku 44 442 Kč, za březen 2022 částku 30 239 Kč a za duben 2022 částku 26 902 Kč. Výdaje vstupující do výpočtu platební kapacity stanovila žalobkyně na částku 15 065 Kč, přičemž podle jejího vyjádření zahrnovaly pravidelné výdaje, zejména inkaso, SIPO, trvalé příkazy a pravidelné jednorázové příkazy, nepravidelné výdaje, zejména transakce debetní kartou a výběry z bankomatu, které byly snižovány koeficientem podle výše příjmu, a náklady na úvěrové služby, u nichž žalobkyně zohlednila splátky splátkových produktů a 5 % úvěrového rámce u nesplátkových produktů. Na základě toho byla platební kapacita žalované vypočtená systémem stanovena na částku 15 155 Kč, a byla tedy podle žalobkyně dostatečná k hrazení měsíční splátky ve výši 3 394 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že ověřila splátkové a nesplátkové závazky žalované z interních systémů a z informací Credit Bureau, zjišťovala její zadluženost, provedla kontrolu interních blacklistů, fraudlistů, delikvencí, databáze neplatných dokladů a insolvenčního rejstříku a ověřila, že běžný účet žalované nevykazuje nestandardní transakce nasvědčující zvýšenému riziku, zejména nedostatku vlastních finančních zdrojů nebo možnosti rychlého předlužení. Všechna kontrolovaná kritéria byla podle žalobkyně splněna, a proto před uzavřením úvěrové smlouvy dospěla k závěru, že žalovaná je bonitní a po odečtení všech výdajů bude s ohledem na výši svého měsíčního příjmu schopna poskytnutý úvěr splácet.
10. S výše uvedeným závěrem žalobkyně o schopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr se soud neztotožňuje. Žalobkyně sice uvedla konkrétní částky, které zahrnula do výpočtu platební kapacity žalované, a předložila podklady, z nichž při tomto výpočtu vycházela, jí provedené vyhodnocení těchto podkladů však neodpovídalo jejich skutečnému obsahu. Žalobkyně se přitom odvolávala zejména na výpis z běžného účtu žalované č. č. účtu, který pro žalovanou sama vedla a který jí měl podle jejího tvrzení sloužit jako podklad pro zjištění a ověření příjmů a výdajů žalované. Z tohoto výpisu soud vzal za prokázáno, že žalované byly od plátce označeného jako „anonymizováno…“ pravidelně poukazovány částky 17 408 Kč dne 9. 12. 2021, 22 125 Kč dne 13. 1. 2022, 24 442 Kč dne 11. 2. 2022, 30 239 Kč dne 13. 3. 2022, 23 102 Kč dne 10. 4. 2022, 25 272 Kč dne 11. 5. 2022 a 33 457 Kč dne 10. 6. 2022. Tyto platby podle jejich pravidelnosti, společného plátce a výše odpovídaly pracovnímu příjmu žalované, jejich medián však činil pouze 24 442 Kč a průměr přibližně 25 149 Kč měsíčně. Žalobkyně naproti tomu jako příjem ověřený podle transakcí na běžném účtu stanovila částku 30 239 Kč a do výpočtu platební kapacity zahrnula žalovanou deklarovaný příjem 30 220 Kč, přičemž vycházela z částek 48 608 Kč za prosinec 2021, 22 416 Kč za leden 2022, 44 442 Kč za únor 2022, 30 239 Kč za březen 2022 a 26 902 Kč za duben 2022. Takto stanovené částky však nepředstavovaly pouze pravidelný pracovní příjem žalované, nýbrž celkové kreditní obraty zahrnující rovněž jednorázové platby od fyzických osob, převody mezi účty a jiná nepravidelná plnění. Vedle mzdy byly totiž na běžný účet žalované poukazovány například částky 25 000 Kč od jméno FO, 25 000 Kč a 15 000 Kč od jméno FO, další jednorázové částky od jiných fyzických osob, převody označené jménem samotné žalované a výnosy z produktu Anonymizováno. Dne 20. 3. 2022 byla na účet žalované připsána rovněž částka 50 000 Kč výslovně označená jako automatické čerpání úvěru. Takové platby nemohly bez objasnění jejich původu, právního důvodu, pravidelnosti a budoucí udržitelnosti představovat příjem použitelný pro posouzení schopnosti žalované splácet úvěr po dobu 120 měsíců, přičemž čerpání úvěru ve výši 50 000 Kč nebylo příjmem žalované vůbec, ale naopak zvýšením jejího zadlužení. Částka 30 239 Kč, kterou žalobkyně označila za ověřený příjem, navíc odpovídala jediné konkrétní platbě zaměstnavatele připsané v březnu 2022, a byla přibližně o 5 000 Kč až 6 000 Kč vyšší než obvyklý pracovní příjem žalované vyplývající z delšího časového období. Žalobkyně proto při stanovení platební kapacity neoddělila pravidelný a dlouhodobě udržitelný pracovní příjem žalované od jednorázových příchozích plateb, přesunů vlastních prostředků a dalšího úvěrového čerpání, a její závěr o pravidelném měsíčním příjmu žalované ve výši 30 220 Kč tak nemá v předloženém výpisu dostatečnou oporu. Stejně nedostatečně byla žalobkyní objasněna částka 15 065 Kč, kterou zahrnula do výpočtu jako měsíční výdaje žalované. Žalovaná v žádosti uvedla pravidelné měsíční výdaje pouze 3 500 Kč a splátkové závazky 5 572 Kč, přičemž již samotná výše deklarovaných životních výdajů 3 500 Kč musela vyvolávat pochybnost o jejich úplnosti. Z výpisu soud vzal za prokázáno, že žalovaná z tohoto účtu pravidelně hradila potraviny, dopravu, léky a zdravotní výdaje, drogerii, hygienické potřeby a další běžnou spotřebu, nebyly v něm však jednoznačně identifikovány její náklady na bydlení, elektřinu, plyn, vodu, vytápění, telefon ani internet. To ovšem neznamenalo, že žalovaná tyto náklady neměla, neboť je mohla hradit v hotovosti, z jiného účtu, prostřednictvím převodů bez dostatečného označení jejich účelu nebo jako příspěvek jiné osobě na náklady společné domácnosti. Ve výpisech se navíc v dubnu, květnu a červnu 2022 opakovaly odchozí platby s totožným variabilním symbolem na účet č. č. účtu ve výši 4 594,90 Kč, 4 924,71 Kč a 5 647,82 Kč, jejichž příjemce ani právní důvod nebyly z výpisu zjistitelné, a žalovaná dále prováděla hotovostní výběry a převody na účty bez dostatečného označení jejich příjemce. Nebylo proto možné vycházet z toho, že výdaje, jejichž konkrétní účel žalobkyně z výpisu nezjistila, neexistovaly nebo měly nulovou výši. Žalobkyně přitom netvrdila ani nedoložila, že by od žalované zjistila způsob jejího bydlení, skutečné náklady na bydlení a energie, počet osob žijících s ní ve společné domácnosti, jejich podíl na nákladech domácnosti nebo to, kdo a z jakých prostředků tyto náklady hradil. Použití statistického modelu, koeficientu pro snížení nepravidelných výdajů a obecně vymezených kategorií výdajů proto nemohlo bez dalšího nahradit zjištění a ověření individuálních životních nákladů žalované. Především však nelze přehlédnout, že žalobkyně vedla pro žalovanou vedle běžného účtu také účet č. č. účtu, jehož majitelkou byla podle sdělení samotné žalobkyně žalovaná a který byl účtem povoleného přečerpání běžného účtu, založeným dne 28. 2. 2022 bez uvedení účelu. Převody z tohoto účtu na běžný účet žalované tudíž nepředstavovaly její příjem ani čerpání vlastních úspor, ale další úvěrové prostředky. Žalovaná začala povolené přečerpání využívat již dne 9. 3. 2022 a do 26. 6. 2022 z něj na svůj běžný účet čerpala celkem 112 910,96 Kč, zatímco opačným směrem uhradila 97 924,88 Kč, takže její čisté další zadlužení z tohoto titulu činilo 14 986,08 Kč. Nešlo přitom o ojedinělé využití úvěrového rámce k překlenutí krátkodobého časového nesouladu mezi příjmy a výdaji, neboť ve výpisu bylo zaznamenáno 115 jednotlivých pohybů souvisejících s účtem povoleného přečerpání a zejména od dubna 2022 docházelo k jeho čerpání téměř průběžně, někdy i opakovaně během jediného dne a v částkách v řádu desítek či stovek korun potřebných k provedení jednotlivých běžných plateb. Z povoleného přečerpání byly navíc hrazeny rovněž splátky úvěrů, které měly být následně konsolidovány, když dne 20. 5. 2022 byly tímto způsobem kryty splátky ve výši 2 764 Kč a 447 Kč, dne 24. 5. 2022 splátka 1 478 Kč, dne 15. 6. 2022 splátka 1 205 Kč, dne 20. 6. 2022 splátky 2 764 Kč a 447 Kč a dne 24. 6. 2022 splátka 1 478 Kč. Samotná skutečnost, že splátky dřívějších úvěrů byly formálně uhrazeny, proto nemohla být hodnocena jako doklad schopnosti žalované splácet je z vlastního disponibilního příjmu, jestliže byly některé z nich uskutečněny pouze díky čerpání dalšího úvěrového rámce. Žalobkyně přitom vedla běžný účet žalované, účet povoleného přečerpání i všechny čtyři úvěrové účty určené ke konsolidaci, a všechny uvedené skutečnosti jí proto byly dostupné z jejích vlastních vnitřních zdrojů. V přímém rozporu s obsahem těchto podkladů je tak tvrzení žalobkyně, že ověřila, že běžný účet žalované nevykazuje nestandardní transakce nasvědčující nedostatku vlastních finančních zdrojů nebo možnosti rychlého předlužení. Právě časté používání povoleného přečerpání k běžnému provozu účtu a k úhradě splátek jiných úvěrů totiž svědčilo o tom, že žalovaná běžné výdaje a dosavadní dluhy nehradila výlučně z vlastních pravidelných příjmů. Tomu odpovídaly rovněž výsledky jejího měsíčního hospodaření, neboť ani po odhlédnutí od splátek čtyř úvěrů určených ke konsolidaci nebylo hospodaření žalované stabilně přebytkové; v listopadu 2021 činilo takto upravené saldo −8 161,73 Kč, v lednu 2022 pouze 173,96 Kč, v březnu 2022 činilo −1 291,85 Kč a v dubnu 2022 pouze 1 391,23 Kč. Kladné výsledky v některých dalších měsících byly přitom ovlivněny jednorázovými příchozími platbami, převody mezi účty, odprodejem investičního produktu nebo úvěrovým čerpáním, takže je nebylo možné považovat za pravidelný disponibilní přebytek žalované. Zvlášť významné je, že březnové saldo zůstalo záporné i při zahrnutí částky 50 000 Kč, kterou žalovaná dne 20. 3. 2022 čerpala z dalšího úvěru poskytnutého žalobkyní. Tento úvěr byl následně již po přibližně třech měsících zahrnut do nové konsolidace, přičemž z původně čerpaných 50 000 Kč zbývalo ke dni uzavření posuzované smlouvy splatit 48 065,09 Kč. Časová návaznost jednotlivých úvěrových produktů tak byla taková, že dne 28. 2. 2022 bylo žalované zřízeno povolené přečerpání, od 9. 3. 2022 je začala soustavně využívat, dne 20. 3. 2022 jí byl poskytnut další úvěr 50 000 Kč a dne 29. 6. 2022 jí žalobkyně poskytla další úvěr 230 000 Kč, z něhož vedle splacení čtyř dosavadních úvěrů byla žalované na její běžný účet vyplacena ještě neúčelová část 64 231,07 Kč. Také interní systém žalobkyně přitom před schválením úvěru vydal rozhodnutí „Anonymizováno, podle něhož měla žalovaná více otevřených úvěrů nebo žádala o další úvěr v krátkém časovém období. Žalobkyně úvěr následně schválila na základě manuálního posouzení, aniž však přezkoumatelně vysvětlila, jak se s tímto konkrétním varováním vypořádala, proč žalovaná krátce po zřízení povoleného přečerpání a poskytnutí úvěru 50 000 Kč potřebovala další úvěr obsahující neúčelovou část přesahující 64 000 Kč a proč opakované hrazení běžných výdajů a splátek prostřednictvím dalšího úvěrového rámce nepovažovala za projev nedostatku vlastních finančních zdrojů nebo rizika rychlého předlužení. Soud nepřehlédl, že nová měsíční splátka 3 394 Kč byla přibližně o 2 500 Kč nižší než součet splátek čtyř konsolidovaných úvěrů ve výši přibližně 5 894 Kč. Tato okolnost mohla bezprostřední měsíční zatížení žalované snížit, sama o sobě však řádné posouzení její úvěruschopnosti neprokazovala, neboť snížení splátky bylo dosaženo prodloužením splácení na 120 měsíců, současným poskytnutím dalších neúčelových prostředků přesahujících 64 000 Kč a při zachování povoleného přečerpání jako dalšího otevřeného úvěrového zdroje. Za této situace nebylo možné jen z toho, že nová splátka byla nižší než součet splátek dosavadních, spolehlivě dovodit, že ji žalovaná bude schopna po dobu deseti let hradit z vlastních pravidelných příjmů po zaplacení všech nezbytných životních nákladů, a nikoli prostřednictvím dalšího zadlužování. Podklady, které měla žalobkyně k dispozici, tedy nejenže neposkytovaly dostatečný základ pro závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, ale samy naopak obsahovaly konkrétní okolnosti nasvědčující nedostatku vlastních finančních prostředků žalované a postupnému krytí běžných výdajů i dosavadních dluhů novými úvěrovými prostředky. Žalobkyně proto nemohla bez dalšího vycházet z nadhodnoceného příjmu 30 220 Kč, obecně stanovených výdajů 15 065 Kč a formálního plnění dosavadních úvěrů, ale měla si od žalované vyžádat další podklady a objasnění, zejména skutečnou výši nákladů na bydlení, energie a společnou domácnost, účel a důvod soustavného čerpání povoleného přečerpání, účel úvěru 50 000 Kč poskytnutého jen přibližně tři měsíce před konsolidací, původ jednorázových příchozích plateb a zdroj prostředků používaných ke splácení dosavadních dluhů. Neučinila-li tak a poskytla-li žalované další úvěr i přes varovné údaje obsažené ve vlastních bankovních a interních podkladech, nemohl být její závěr o úvěruschopnosti žalované založen na informacích nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených a neodůvodňoval závěr, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet.
11. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž je uzavřená smlouva podle § 87 odst. 1 téhož zákona neplatná, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastnicemi vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila a z historického výpisu z úvěrového účtu soud vzal za prokázáno, že na základě úvěrové smlouvy ze dne datum poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 230 000 Kč, když část z nich použila přímo na splacení dřívějších úvěrových závazků žalované a zbývající část převedla na její běžný účet, pak je žalovaná podle shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru právě tuto částku povinna žalobkyni vrátit, respektive poníženou o to, co již žalovaná žalobkyni zaplatila, tedy o částku 72 607,08 Kč. Žalovaná je proto povinna vrátit žalobkyni částku 157 392,92 Kč.
12. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalované tuto částku žalobkyni zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalované, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k její momentální situaci, neboť žalovaná zůstala po celou dobu řízení zcela pasivní, stanovil tak, aby vůbec k vypořádání vztahu mezi účastnicemi alespoň v dohledném časovém horizontu došlo. Jestliže žalovaná neplatila řádně ani původně dohodnuté splátky úvěru ve výši 3 394 Kč, lze jen těžko usuzovat na to, že by byla schopna nyní splácet částku rovnající se této splátce nebo částku vyšší či uhradit celý svůj dluh vůči žalobkyni jednorázově. Soud proto výši splátek stanovil částkou 1 300 Kč měsíčně, která představuje méně než dvě pětiny původně sjednané měsíční splátky a současně umožní nevrácenou část jistiny uhradit přibližně za dobu deseti let, tedy v časovém horizontu odpovídajícím původně sjednané době splácení úvěru. Nižší splátka by sice dále zmírnila okamžité zatížení žalované, avšak současně by vedla k nepřiměřenému prodloužení doby vracení jistiny; například při splátce 700 Kč měsíčně by žalovaná splácela nevrácenou jistinu téměř devatenáct let. Splátku 1 300 Kč měsíčně proto soud za situace, kdy žalovaná své nynější příjmové, sociální a majetkové poměry soudu nesdělila ani nedoložila, považoval za přiměřenou jejím možnostem a současně odpovídající požadavku na spravedlivé uspořádání práv a povinností účastnic. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka a společnost jako celek, zejména pád do sociální sítě a ohrožení splacení pohledávek jiných věřitelů, jsou důvodem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy; jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud mu přesto takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení způsobem, který nebude bezprostředně směřovat k jeho opětovnému pádu do dluhové pasti a následné exekuce. Všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozvedeny již v řadě rozhodnutí vyšších soudů. Názor, že by v takovém případě bylo nutno uložit dlužníkovi povinnost zaplatit celý dluh v obvyklé třídenní lhůtě podle § 160 o. s. ř., je v rozporu s výslovným zněním § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a taková aplikační praxe by způsobovala obsolentnost tohoto ustanovení, respektive popření účelu směrnice, což je i ve světle rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie nepřípustné. Takový názor je proto nesprávný, přičemž v dalším soud pro stručnost odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud v bodech 14 až 20 odůvodnění provedl výklad uvedeného ustanovení a vyslovil, že se jedná o spor o splatnost pohledávky ze spotřebitelského úvěru, tedy o hmotněprávní stanovení splatnosti pohledávky soudním rozhodnutím. Z toho také vyplývá, že žalovaná dosud není s úhradou této pohledávky v prodlení, a žalobkyni proto nebylo možno přiznat ani požadovaný úrok z prodlení.
13. Je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně v řízení vůči žalované uplatňovala nárok, který včetně příslušenství ke dni vydání tohoto rozsudku představoval částku 291 959,66 Kč. Žaloba byla zamítnuta co do částky 134 566,74 Kč, včetně kapitalizovaného příslušenství a příslušenství narostlého ke dni 1. 10. 2026. Soud proto žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch, procentuálně vyjádřený 54 %, nad úspěchem žalované, procentuálně vyjádřeným 46 %, přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 8 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalované, tj. 54 % − 46 % = 8 %), přičemž náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby v částce 8 382 Kč, dále z odměny advokáta stanovené dle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a podání žaloby) po 9 140 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby po 450 Kč a z částky 6 041,70 Kč představující 21 % DPH z odměny a paušálních náhrad, kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak náklady řízení vzniklé na straně žalobkyně činí po zaokrouhlení částku 43 194 Kč; 8 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 3 455,52 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí či exekuci.