Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
200110DC50F1319EC1258EAB0052B1B6.html
HTML · 42.26 KB
No categories available
20 Cdo 439/2026
20 Cdo 439/2026-719
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné QI investiční společnosti, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, identifikační číslo osoby 27911497, na účet: Druhý otevřený podílový fond kvalifikovaných investorů, zastoupené Mgr. Tomášem Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova č. 1568/23, proti povinné O. T., 456/28, zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10, pro 20 000 160 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 39 EXE 1579/2013, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2025, č. j. 18 Co 424/2017-631, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2025, č. j. 18 Co 424/2017-642, takto:
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 22. listopadu 2013, č. j. 39 EXE 1579/2013-15, pověřil soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena, Exekutorský úřad Praha 8 (dále též „soudní exekutor“), vedením exekuce na majetek povinné podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 11. září 2013, sp. zn. NZ 438/2013, sepsaného Mgr. Radimem Neubauerem, notářem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 6 (dále „exekuční titul“ nebo „notářský zápis“), k vymožení pohledávky oprávněného Rafika Bakdounese (dále též „původní oprávněný“) ve výši 20 000 160 Kč vyplývající ze smlouvy o převodu akcií uzavřené dne 11. září 2013.
Soudní exekutor usnesením ze dne 20. června 2017, č. j. 021 EX 6503/13-95, vyhověl návrhu původního oprávněného, aby na jeho místo vstoupila nynější oprávněná (dále též „oprávněná“), jelikož původní oprávněný prokázal převod práva úředně ověřenou smlouvou o postoupení pohledávky a nabyvatelka práva se vstupem do řízení souhlasila.
Povinná podáním ze dne 12. srpna 2017 navrhla zastavení exekuce a odklad exekuce. Svůj návrh odůvodnila tím, že exekuční titul nesplňuje náležitosti stanovené v ustanovení § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „notářský řád“, neboť nedefinuje skutečnosti týkající se vzniku pohledávky ze závazkového právního vztahu mezi původním oprávněným a povinnou, neobsahuje podmínky, na jejichž splnění je vymáhané plnění vázáno, a trpí i formálními vadami, protože při jeho sepisování nebylo zohledněno, že povinná neovládá český jazyk.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 13. října 2017, č. j. 39 EXE 1579/2013 -30, návrh povinné na zastavení a odklad exekuce zamítl, když dospěl k závěru, že exekuční titul obsahuje veškeré náležitosti stanovené v ustanovení § 71b notářského řádu. Vyplývá z něj, že právním důvodem, zakládajícím nárok původního oprávněného, je smlouva o převodu akcií, která byla uzavřena dne 11. září 2013 mezi původním oprávněným a povinnou. Povinná nijak nedoložila svá tvrzení, že původní oprávněný nemá hmotněprávní nárok na vymáhané plnění z důvodu nesplnění povinnosti ze smlouvy o převodu akcií, přičemž obsahem notářského zápisu není žádná podmínka ani vzájemné povinnosti původního oprávněného, na jejichž splnění je poskytnutí předmětu plnění vázáno. Naopak s původním oprávněným a soudním exekutorem jednala o prodeji své nemovitosti a důvody pro zastavení exekuce začala uplatňovat až po vstupu oprávněné do řízení (několik let po zahájení exekuce). Námitku povinné, že neovládá český jazyk, soud vyhodnotil jako účelovou, protože z notářského zápisu i z exekučního spisu vyplývá, že povinná v českém jazyce opakovaně právně jednala.
K odvolání povinné Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. února 2018, č. j. 18 Co 424/2017-147, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zastavil (výrok I) a oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč (výrok II), povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 64 057,40 Kč (výrok III) a dále rozhodl, že účastníci řízení a soudní exekutor nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dovodil, že notářský zápis splňuje zákonné náležitosti k tomu, aby byl exekučním titulem, je určitý a materiálně vykonatelný. Dal ovšem za pravdu povinné v nově uplatněné námitce, že oprávněná není aktivně věcně legitimována k vymáhání pohledávky, jelikož vstoupila do exekučního řízení po nařízení exekuce na základě absolutně neplatné smlouvy o postoupení pohledávky.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je potřeba se podrobněji zabývat otázkou aktivní věcné legitimace oprávněné (v podrobnostech viz odůvodnění citovaného usnesení).
V dalším průběhu řízení došlo na základě několika návrhů na vstup do řízení podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, ke změně účastenství na straně oprávněné. V době, kdy v řízení byl účastníkem původní oprávněný a probíhalo dovolací řízení o přezkumu usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu oprávněné na vstup do řízení, odvolací soud usnesením ze dne 28. dubna 2021, č. j. 18 Co 424/2017-379, exekuci zastavil, protože původní oprávněný s povinnou dne 3. července 2019 uzavřeli dohodu o odstoupení od hmotněprávního závazku, jenž je podkladem pro exekuční titul v této exekuci (smlouva o převodu akcií). Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. ledna 2022, sp. zn. 20 Cdo 3267/2021, usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu oprávněné na vstup do řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, protože odvolací soud se nezabýval námitkou oprávněné, že na přikázané pohledávce vázne zástavní právo v její prospěch (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 1428/2014, uveřejněné pod číslem 68/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Odvolací soud usnesením ze dne 8. února 2023, č. j. 18 Co 424/2017-488, opětovně rozhodl tak, že návrh oprávněné na vstup do řízení zamítl s odůvodněním, že předmětná pohledávka není způsobilým předmětem zástavního práva. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. října 2023, sp. zn. 20 Cdo 2609/2023, změnil usnesení odvolacího soudu tak, že návrh oprávněné na vstup do řízení připustil, jelikož došlo ke změně aktivní věcné legitimace z důvodu existence zástavního práva váznoucího na exekvované pohledávce v její prospěch (zástavní smlouva ze dne 10. března 2016). Usnesením ze dne 14. ledna 2025 poté Nejvyšší soud doplnil své usnesení sp. zn. 20 Cdo 2609/2023 tak, že zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 28. dubna 2021, č. j. 18 Co 424/2017-379, jako rozhodnutí závislé na dovolacím soudem změněném usnesení odvolacího soudu, jelikož odvolací soud exekuci zastavil pro zánik vymáhané povinnosti v důsledku uzavření dohody o odstoupení od hmotněprávního závazku, aniž by v něm posoudil platnost takové dohody s ohledem na předmětnou zástavní smlouvu.
Odvolací soud tak v této fázi řízení rozhodoval opětovně o odvolání povinné proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně o návrhu na zastavení exekuce s tím, že bylo třeba především posoudit platnost dohody původního oprávněného a povinné o odstoupení od hmotněprávního závazku s ohledem na zástavní smlouvu ze dne 10. března 2016, jejímž předmětem byla zde vymáhaná pohledávka.
Odvolací soud usnesením ze dne 29. srpna 2025, č. j. 18 Co 424/2017-631, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zastavil (výrok I), oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok II), povinné náhradu nákladů exekučního řízení před soudem prvního stupně ve výši 64 057,40 Kč (výrok III) a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 64 420,40 Kč (výrok IV).
Co se týče posouzení odvolání povinné a obecné přípustnosti uzavření dohody o oboustranném odstoupení od hmotněprávního závazku, odvolací soud odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 28. dubna 2021, č. j. 18 Co 424/2017-379. V něm se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, a to zejména ohledně dovození účelovosti námitky neplatnosti exekučního titulu z důvodu jeho sjednávání v českém jazyce, aniž byl přizván tlumočník, jakož i ohledně formální a materiální vykonatelnosti exekučního titulu. K zániku vymáhané povinnosti dohodou povinné a původního oprávněného uvedl, že hmotněprávní závazek (smlouva o převodu akcií ze dne 11. září 2013) se v projednávané věci řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“ (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, ve spojení s § 13 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech). Podle § 344 obch. zák. lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon. Soudní praxí bylo zároveň dovozeno, že odstoupit od smlouvy lze rovněž oboustrannou dohodou, přičemž důvody pro odstoupení od smlouvy lze určit (dohodou stran) i po uzavření smlouvy samotné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4840/2015). Zde lze z odstoupení povinné adresovaného původnímu oprávněnému a akceptace původním oprávněným dovodit souhlasnou vůli účastníků odstoupit od předmětné smlouvy bez udání důvodů (možnost odstoupit od smlouvy bez udání důvodů byla touto formou dodatečně smluvena).
Dále poté uvedl, že platnosti oboustranné dohody o odstoupení od hmotněprávního závazku nebrání ani existence zástavního práva váznoucího na exekvované pohledávce, neboť otázka právních následků jednání zástavního dlužníka spočívajícího v nakládání se zástavou byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to tak, že zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy, popř. zástavnímu dlužníku nakládat se zástavou. Naopak ujednání, kterými by byl zástavní dlužník v rozporu se zákonem vyloučen nebo omezen v takovém nakládání se zástavou, jsou neplatná. Právní jednání týkající se zástavy není neplatné jen proto, že zástavní dlužník při jeho uzavření porušil povinnost uvedenou v ustanovení § 151e odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“ (později § 163 odst. 1 obč. zák., nyní § 1353 o. z.). Porušil-li zástavní dlužník tuto povinnost zaviněně, odpovídá zástavnímu věřiteli za škodu, která mu tím vznikla (srov. např. rozsudek ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2004, či rozsudek ze dne 9. srpna 2016, sp. zn. 21 Cdo 5163/2015). Odvolací soud následně doplnil, že názoru oprávněné, že po nastoupení uhrazovací funkce zástavního práva je nutno považovat úkony zástavního dlužníka za neplatné, nelze přisvědčit s tím, že její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 21 ICdo 21/2012, je nepřípadný, jelikož v tomto rozsudku je výslovně vysvětleno, že dovozuje-li dovolatel, že po zřízení zástavního práva není zastavená pohledávka „právně volná a disponovat s ní může jen zástavní věřitel“, přiznává zástavnímu věřiteli více práv, než kolik mu opravdu náleží z důvodu uhrazovací funkce zástavního práva. K uhrazovací funkci zástavního práva odvolací soud poznamenal, že její význam tkví ve vzniku právní skutečnosti ve smyslu § 36 odst. 5 ex. ř. (§ 107a o. s. ř.), tedy kdo má právo na plnění poddlužníka ze zastavené pohledávky, pro právní následky dispozice zástavce se zástavou je však tato skutečnost nerozhodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek, které buď nebyly dosud vyřešeny v rozhodování dovolacího soudu, příp. se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně oprávněná formulovala následující otázky:
1) „Zda je platná Dohoda o odstoupení od převodní smlouvy uzavřená mezi smluvními stranami takové smlouvy, která je právním titulem vzniku pohledávky zatížené zástavním právem, u kterého již nastala uhrazovací funkce zástavního práva, pokud zástavní věřitel oprávněný ze zástavního práva k takové pohledávce nedal k takovému odstoupení svůj souhlas?
2) „Zda je platná Dohoda o odstoupení od převodní smlouvy dle předchozího písmene i tehdy, pokud zástavní právo k pohledávce vyplývající z takové smlouvy bylo zřízeno trojstrannou zástavní smlouvou, jejímiž smluvními stranami byl nejen zástavní věřitel a zástavce (věřitel zastavované pohledávky), ale také dlužník zavázaný ze zastavované pohledávky?“
3) „Zda je platná Dohoda o odstoupení od převodní smlouvy uzavřená povinným v rozporu s tzv. generálním inhibitoriem dle ust. § 44a odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů?“
4) „Zda je platná Dohoda o odstoupení od převodní smlouvy uzavřená povinným v rozporu s tzv. speciálním inhibitoriem dle ust. § 47 odst. 6 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, a arrestatoriem dle ust. § 313 odst. 1 OSŘ založeným exekučním příkazem Mgr. Jana Beneše, soudního exekutora, ze dne 27.11.2018, č.j.: 191 EX 3968/17-69?“
5) „Zda je platná Dohoda o odstoupení od převodní smlouvy uzavřená insolvenčním dlužníkem, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, tj. v době, kdy osobou s dispozičními oprávněními ve vztahu k jeho majetkové podstatě je insolvenční správce ve smyslu ust. § 229 odst. 3 písm. c) zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů?“
6) „Zda uzavření Dohody o odstoupení od převodní smlouvy mezi smluvními stranami takové smlouvy, která je právním titulem vzniku pohledávky zatížené zástavním právem, má za následek zánik práva zástavního věřitele na plnění z takové zastavené pohledávky?“
K otázce č. 1 oprávněná uvedla, že dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Namítla, že odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která však pro tuto věc nejsou přiléhavá. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, se týká toho, že zástavní dlužník je oprávněn se zástavou disponovat jako její vlastník (zástavu užívat, zatížit či zcizit), což dovolatelka nerozporuje, nicméně je třeba od toho odlišit situaci, kdy jsou některé dispozice se zástavou smluvně vyloučené, jakož i situace, kdy je cílem právního jednání zánik zástavy, který by s ohledem na akcesoritu měl znamenat také zánik zástavního práva. Nadto citované rozhodnutí je již překonané novou právní úpravou i rozhodovací praxí soudů. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2016, sp. zn. 21 Cdo 5163/2015, se pak zabývá platností právních jednání, která mají vliv na hodnotu zástavy, tady ale jde o zánik pohledávky včetně zástavního práva dovolatelky k ní. Taková dohoda představuje právní jednání s protiprávní kauzou a je v rozporu se základními principy soukromého práva, proto by měla být absolutně neplatná (v případě relativní neplatnosti oprávněná podotýká, že na neplatnost upozorňovala v řízení již několikrát).
K otázce č. 2 oprávněná uvedla, že dosud nebyla vyřešena rozhodovací praxí dovolacího soudu a zároveň se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od související ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka poukázala na skutečnost, že součástí zástavní smlouvy byl závazek povinné nenakládat s pohledávkou způsobem, který by měl ztížit její zpeněžitelnost. Podle § 1759 o. z. smlouva strany zavazuje a lze ji změnit či zrušit jen se souhlasem všech stran, nebo z jiných zákonných důvodů. Nelze tak měnit trojstrannou dohodu dohodou dvou jejích stran (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2020, sp. zn. 23 Cdo 2180/2020). Odvolací soud proto pochybil, pokud navzdory tomu považoval předmětnou dohodu za platnou.
K otázce č. 3 oprávněná uvedla, že dosud nebyla vyřešena rozhodovací praxí dovolacího soudu a zároveň se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od související ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 44a odst. 1 e. ř. se zakazuje povinnému nakládat v exekuci se svým majetkem s výjimkou běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování potřeb svých a vyživovaných osob a udržování a správy majetku, porušení zákazu stíhá zákon sankcí relativní neplatnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2022, sp. zn. 21 Cdo 3622/2020, je smyslem generálního inhibitoria ze zákona povinnému znemožnit snižovat hodnotu svého majetku, vyvádět z něj věci a práva v průběhu exekuce, a mařit tím její účel. Pro uplatnění generálního inhibitoria není rozhodná výše pohledávky, pro kterou je exekuce vedena, protože směřuje k zachování nejvyšší míry výtěžnosti majetku povinného, a přimět jej, aby dostál své povinnosti uložené mu exekučním titulem. Oprávněná již od roku 2017 vede proti původnímu oprávněnému exekuci, proto v době uzavření dohody již existovalo generální inhibitorium. Pokud to odvolací soud nezohlednil, provedl nesprávné právní posouzení věci. Exekuční příkaz, kterým byla vymáhaná pohledávka přikázána dovolatelce, byl založen do spisu. Oprávněná přitom na neplatnost dohody o odstoupení upozorňuje v řízení opakovaně (např. ve svém vyjádření ze dne 23. listopadu 2021).
Podle oprávněné se odvolací soud odchýlil v řešení, resp. opomenutí řešení otázky č. 4 od rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 17. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, v souladu s níž doručením usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky ztrácí povinný právo na vyplacení pohledávky a od tohoto okamžiku nemají jakékoliv dispozice poddlužníka s přikázanou pohledávkou vůči oprávněnému žádné následky (případné právní úkony v rozporu s arrestatoriem či inhibitoriem jsou neplatné), pokud při posuzování platnosti dohody tuto skutečnost nijak nezohlednil.
Podle oprávněné se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 31. ledna 2018, sp. zn. 29 Cdo 183/2017) rovněž v řešení, resp. opomenutí řešení otázky č. 5, jelikož na majetek povinné byl prohlášen dne 19. července 2018 konkurs, povinná proto v době uzavření dohody o odstoupení nemohla disponovat s majetkovou podstatou podle § 229 odst. 3 písm. c) IZ v kombinaci s § 246 IZ, nýbrž insolvenční správce.
K otázce č. 6 uvedla, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudkem ze dne 11. července 2013, sp. zn. 21 ICdo 21/2012. Účinky dohody o odstoupení jsou totiž relativně právní – zavazují pouze její smluvní strany, naopak zástavní právo jako věcné právo nemůže být ujednáním povinné a původního oprávněného dotčeno, což vyplývá obecně již z koncepce relativních (závazkových) práv a práv absolutních. Judikatura Nejvyššího soudu toto respektuje a důsledně rozlišuje účinky dispozic se zastavenou pohledávkou vůči různým osobám, tedy právní postavení zástavního věřitele nemůže být dispozicemi s touto pohledávkou nijak dotčeno. Nadto v okamžiku, kdy nastane uhrazovací funkce zástavního práva, nemají jakékoliv provedené dispozice na právo zástavního věřitele vůči poddlužníkovi jakýkoliv vliv, což dovolací soud zřetelně a výslovně uvádí větou „dispozice zastavenou pohledávkou přitom nemůže být nikdy na újmu práv zástavního věřitele“. Opačný závěr by vnesl nejistotu do institutu zástavního práva k pohledávce, jelikož pokud by takové zástavní právo bylo možné jednoduchou dispozicí zástavce a poddlužníka odstranit, pak by tento zajišťovací institut nemohl plnit svou právní a hospodářskou roli. Přitom podstatou zástavního práva je právo zástavního věřitele domoci se uspokojení ze zástavy bez ohledu na budoucí součinnost či nesoučinnost jiných subjektů. K tomu oprávněná dodává, že pokud chtěla povinná od závazku odstoupit, měla tak učinit v té době již vůči oprávněné, která by však na takové odstoupení reagovala námitkou promlčení.
Oprávněná podala dovolání taktéž proti nákladovým výrokům jakožto výrokům závislým na výroku I a namítla, že odvolací soud výrokem II v rozporu se zásadou ne bis in idem přiznal soudnímu exekutorovi náhradu nákladů řízení, ačkoliv mu tatáž náhrada byla přiznána již výrokem II usnesení odvolacího soudu ze dne 28. dubna 2021, č. j. 18 Co 424/2017-379. Argumentaci odvolacího soudu ohledně zavinění dovolatelky při uzavření dohody o odstoupení a potažmo tak i následného zastavení exekuce považovala za hrubě nespravedlivou.
S ohledem na shora uvedené proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje, ve výroku II jej zrušil, ve výroku III jej změnil tak, že povinná je povinna zaplatit oprávněné náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ve výroku IV jej změnil tak, že povinná je povinna zaplatit oprávněné náhradu nákladů odvolacího řízení, popř. aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení a pro případ, že dojde ke zrušení usnesení odvolacího soudu, požádala dovolací soud o zvážení přikázání věci jinému senátu odvolacího soudu.
Povinná k podanému dovolání uvedla, že pohledávka ze smlouvy o převodu akcií vůbec nevznikla (cenné papíry jí nebyly nikdy předány), proto nemohla být ani předmětem zástavního práva. Povinná pouze z opatrnosti od této smlouvy odstoupila (jednostranným právním jednáním, nikoliv dohodou s původním oprávněným). Exekuce tak musí být bez ohledu na otázku platnosti odstoupení od hmotněprávního závazku zastavena, a to i bez návrhu, neboť vymáhaná pohledávka neexistuje, přičemž notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu není samostatným zavazovacím důvodem a nezakládá se jím domněnka o existenci dluhu. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl pro zjevnou bezdůvodnost, případně nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Předně je třeba k vyjádření povinné uvést, že v projednávané věci je exekučním titulem notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti, jehož formální i materiální vykonatelnost již byla předmětem přezkumu soudy obou stupňů. Soud prvního stupně v usnesení ze dne 13. října 2017, č. j. 39 EXE 1579/2013-30, shledal, že povinná svá tvrzení o neexistenci vymáhané pohledávky neprokázala, čemuž odvolací soud (i po provedeném dokazování) přisvědčil.
Podle § 1353 o. z. se zástavní dlužník zdrží všeho, čím se zástava zhoršuje na úkor zástavního věřitele. Stane-li se činem zástavního dlužníka dostatečná jistota zástavního věřitele nedostatečnou nebo sníží-li se nedostatečná jistota, zástavní dlužník ji přiměřeně doplní.
V souladu s § 1335 o. z. zástavní právo k pohledávce vznikne účinností zástavní smlouvy, ledaže je ujednána pozdější doba, účinky vůči dlužníku zastavené pohledávky však zástavní právo nabývá, až mu je zástavní dlužník oznámí nebo zástavní věřitel prokáže. To neplatí, pokud si strany ujednaly zápis zástavního práva do rejstříku zástav.
Podle § 1336 odst. 2 o. z. je-li zajištěný dluh splatný, má zástavní věřitel právo, aby dlužník zastavené pohledávky plnil jen jemu; uplatní-li je, podá o tom zprávu věřiteli zastavené pohledávky. Nestala-li se zastavená pohledávka ještě splatnou, má zástavní věřitel právo, aby mu byla postoupena.
Oprávněná ve svém dovolání zpochybnila platnost dohody povinné (poddlužnice) s původním oprávněným (zástavním dlužníkem) o odstoupení od hmotněprávního závazku, který je právním titulem vzniku pohledávky zatížené zástavním právem, u něhož již nastala uhrazovací funkce zástavního práva, neboť jako zástavní věřitelka k takovému odstoupení nedala svůj souhlas. Nadto poznamenala, že tato dohoda nemá vůči ní jakýchkoliv účinků od okamžiku, kdy nastala uhrazovací funkce zástavního práva.
Odvolací soud své dovoláním napadené rozhodnutí založil na řešení otázky právních následků jednání zástavního dlužníka spočívajícího v nakládání se zástavou, které posoudil s ohledem na závěry učiněné např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2004, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2016, sp. zn. 21 Cdo 5163/2015, jako platné, přičemž uhrazovací funkci zástavního práva považoval za relevantní jen z pohledu aktivní věcné legitimace.
Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, uveřejněném pod č. 64/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, zabýval otázkou, zda pronajmutí zástavy (nemovité věci) zástavním dlužníkem představuje zhoršení zástavy na újmu zástavního věřitele ve smyslu § 151e odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) a zda právní úkon, který má takový následek, je podle § 39 obč. zák. neplatný, obecněji řečeno se zaměřil na právní následky dispozice zástavního dlužníka se zástavou (nemovitou věcí) s ohledem na jeho práva jako vlastníka a funkci a účel zástavního práva. Mimo jiné vysvětlil, že povaha zástavního práva umožňuje zástavnímu dlužníku v zájmu řádného a účelného hospodářského využití zástavy nakládat se zástavou, aniž by tím byla (mohla být) dotčena práva zástavního věřitele. Byť se zde dovolací soud vyjádřil ve všeobecnosti o dispozicích se zástavou jako takovou, popsané závěry nelze pro svou skutkovou odlišnost na projednávanou věc užít, jelikož dohoda zástavního dlužníka s poddlužnicí nepředstavovala pouhé hospodaření se zástavou, nýbrž právní jednání způsobilé zasáhnout do samotné existence právního vztahu, z něhož zastavená pohledávka vyplývá. Tato specifická otázka dispozice zástavního dlužníka (resp. poddlužníka) se zastavenou pohledávkou vedoucí k jejímu zániku a účinků takového právního jednání na právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy je přitom v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a Nejvyšší soud neshledal důvod, pro který by se měl nyní od níže popsaných závěrů odchýlit.
Nejvyšší soud dlouhodobě dovozuje, že byla-li zastavena pohledávka, spočívá uhrazovací funkce zástavního práva (vyjádřená jako právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) v tom, že poddlužník je povinen plnit svůj závazek zástavnímu věřiteli. Uvedené povinnosti poddlužníka současně odpovídá, že v rozsahu, v němž z platného a vůči poddlužníku účinného zástavního práva plyne poddlužníku povinnost plnit závazek zástavnímu věřiteli, je zástavní věřitel oprávněn požadovat (místo zástavního dlužníka) takové plnění ze zastavené pohledávky přímo po poddlužníku, a to i pomocí žaloby u soudu; jde-li o peněžitou pohledávku, může po poddlužníku tímto způsobem žádat, aby mu až do výše zajištěné pohledávky zaplatil po její splatnosti zastavenou pohledávku, kterou má vůči dlužníku (srov. rozsudek ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, uveřejněný pod číslem 76/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné, že takový právní úkon se nemůže týkat právní sféry zástavního věřitele, a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). I kdyby tedy poddlužník splnil svůj dluh věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo kdyby vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku ze zastavené pohledávky, nemohl se tím zprostit povinnosti uložené mu ustanovením § 167 odst. 1 obč. zák. splnit (v rámci uhrazovací funkce zástavního práva) závazek zástavnímu věřiteli, neboť právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (zastavené pohledávky) nemůže být těmito právními úkony poddlužníka jakkoliv dotčeno. Je-li proto zástavou pohledávka, zástavní právo je vůči poddlužníku účinné, a nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i když stanovené (sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i když (již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce (srov. např. rozsudek ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, rozsudek ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 921/2009, rozsudek ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněný pod číslem 70/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 2690/2011, rozsudek ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněný pod číslem 72/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené se uplatní taktéž v době před splatností zastavené pohledávky (srov. rozsudek ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 921/2009). Popsané závěry jsou přitom stále využitelné i po přijetí nové právní úpravy (o. z.).
Obrana povinné spočívající v tom, že se zástavním dlužníkem neuzavřela dvoustrannou dohodu o odstoupení od hmotněprávního závazku, ale jednostranně odstoupila od smlouvy, proto s ohledem na výše uvedené závěry nemohla být úspěšná.
Dospěl-li tak odvolací soud k tomu, že zástavní dlužník s poddlužnicí mohli dohodou způsobit zánik zastavené pohledávky a exekuci zastavil, aniž se zabýval účinností zástavního práva váznoucího na této pohledávce vůči povinné, odchýlil se od shora citované judikatury dovolacího soudu.
Z výše popsaného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tedy nesprávné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení, aniž by se zabýval dalšími dovolacími námitkami, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude třeba posoudit účinky dohody o odstoupení od smlouvy o převodu akcií ze dne 11. září 2013 uzavřené mezi povinnou (poddlužnicí) a původním oprávněným (zástavním dlužníkem) na právo oprávněné (zástavní věřitelky) na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (zastavené pohledávky) se zřetelem na závěry učiněné (a podmínky stanovené) ve výše popsané judikatuře. Odvolací soud rovněž neopomene zohlednit další námitky oprávněné, která neměla v řízení jinou možnost, než je uplatnit až před dovolacím soudem.
Dovolací soud nepřistoupil k přikázání věci jinému senátu odvolacího soudu, jak navrhovala dovolatelka, jelikož dovolací soud neruší usnesení odvolacího soudu z důvodu, že nebyl dodržen závazný právní názor nadřízeného soudu či pro závažné vady odvolacího řízení (srov. ustanovení § 243e odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Se zřetelem k tomu, že bylo o dovolání v přiměřené lhůtě rozhodnuto, dovolací soud již opětovně nerozhodoval o návrhu oprávněné na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu