Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
EC072CE6D2BC90BFC1258EAC0052C960.html
HTML · 33.42 KB
No categories available
29 Cdo 2400/2024
29 Cdo 2400/2024-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně Ing. Evy Procházkové, se sídlem v Šatově 511, PSČ 671 22, jako insolvenční správkyně dlužníka M. Z., zastoupené JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem, se sídlem v Šatově 511, PSČ 671 22, proti žalované J. Ž., zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 166/2017 , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 7. března 2024, č. j. 72 Co 121/2023 -298, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 13. května 2017 se žalobkyně (Ing. Eva Procházková, jako insolvenční správkyně dlužníka M. Z.) domáhala vůči žalované (J. Ž.) zaplacení částky 240 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. května 2017 do zaplacení. Tvrdila, že blíže specifikované nemovitosti (dům č. p. XY a související pozemky) v obci XY (dále jen „nemovitosti“) zapsala do majetkové podstaty dlužníka a žalovaná je užívá bez právního důvodu. Uplatněný nárok představuje bezdůvodné obohacení a požadovaná částka, jejíž úhrady se domáhá do majetkové podstaty dlužníka, odpovídá nájemnému ve výši 5 000 Kč měsíčně za dobu od 13. května 2013 do 12. května 2017.
2. Rozsudek ze dne 13. srpna 2020, č. j. 12 C 166/2017 -146, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl, k odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 28. června 2021, č. j. 72 Co 281/2020 -187, potvrdil ohledně částky 60 000 Kč s příslušenstvím; ohledně částky 180 000 Kč s příslušenstvím jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl přitom k závěru, že nárok žalobkyně za dobu od 13. května 2013 do 12. května 2014 (12 měsíců po 5 000 Kč) je promlčen.
3. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. května 2023, č. j. 12 C 166/2017 -264, soud prvního stupně:
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 180 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. května 2017 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 98 616 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobkyni zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na náhradě nákladů státu částku 15 737 Kč (bod III. výroku).
4. Soud prvního stupně se podle závazného právního názoru odvolacího soudu zabýval tím, jaké investice, v jaké výši a kdy žalovaná provedla na každé nemovitosti, a tím, zda si žalovaná užíváním nemovitostí, zejména domu č. p. 22 realizaci investic „neodbydlela“ již v době předcházející žalovanému (nepromlčenému) období. Z provedeného dokazování zjistil, že investice do nemovitostí financovala výhradně žalovaná a šlo o stavební úpravy a rekonstrukční práce provedené převážně v letech 2006 až 2009 (část byla provedena v roce 2010). Znalec Ing. Ivo Doležal ve znaleckém posudku č. 1160-2/2023 ocenil zhodnocení nemovitostí částkou 350 000 Kč a stanovil obvyklé nájemné za užívání nemovitostí od června 2006 do 12. května 2014 částkou 192 341 Kč a za období od 13. května 2014 do 12. května 2017 částkou 97 693 Kč.
5. Nepromlčenému období od června 2006 do 12. května 2014 odpovídalo obvyklé nájemné dle znaleckého posudku ve výši 192 341 Kč a ve stejné výši si za užívání nemovitostí žalovaná „odbydlela“ investice z celkové částky 350 000 Kč. K jejich „odbydlení“ tak zůstávají investice ve výši 157 659 Kč. Obvyklé nájemné za dobu od 13. května 2014 do 12. května 2017 činí dle znaleckého posudku 97 693 Kč a v této částce si žalovaná „odbydlela“ investice do nemovitostí. K „odbydlení“ žalované tak zůstávají investice ve výši 59 966 Kč. Jestliže k datu 12. května 2017 přesahují žalovanou provedené investice obvyklé nájemné o částku 59 966 Kč, je žaloba nedůvodná.
6. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě v záhlaví označeným rozsudkem:
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu I. výroku, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 82 307 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. května 2017 do zaplacení (první výrok).
[2] Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části bodu I. výroku tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 97 693 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. května 2017 do zaplacení (druhý výrok).
[3] Uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 21 757 Kč (třetí výrok).
[4] Uložil žalobkyni zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 282 Kč (čtvrtý výrok).
[5] Uložil žalované zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 12 455 Kč (pátý výrok).
7. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 21. září 2010 zjistil úpadek dlužníka a usnesením ze dne 7. září 2011 prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
[2] Dne 21. září 2010 žalobkyně zapsala do majetkové podstaty dlužníka nemovitosti (jako majetek ve vlastnictví dlužníka). Žalovaná užívá nemovitosti od roku 2006 bezúplatně a dosud nebyly vyloučeny ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.
[3] Dcera žalované, která dovozovala vlastnictví k nemovitostem z kupní smlouvy uzavřené s dlužníkem dne 8. dubna 2004, se nedomohla vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka; její žalobu zamítl insolvenční soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2018, který potvrdil odvolací soud rozsudkem ze dne 22. května 2019.
8. Z výpovědí svědků L. V. a dcery žalované i z „argumentace“ žalované v řízeních o určení vlastnictví a o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vedených u insolvenčního soudu pod sp. zn. 74 ICm 3509/2023 a 74 ICm 318/2024 měl odvolací soud za prokázané, že žalovaná užívá nemovitosti (vyjma pozemku p. č. 1119/9) nejméně od devadesátých let dvacátého století dosud.
9. Odvolací soud, cituje § 140 odst. 2 větu první a odst. 3 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona ), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za bezdůvodné obohacení lze považovat částky stanovené znalcem Ing. Ivo Doležalem ve znaleckém posudku ze dne 12. ledna 2023. Závěr soudu prvního stupně, že ve sporném období (13. května 2014 až 12. května 2017) by výše nájemného činila celkem 97 693 Kč, je správný. Této částce odpovídá výše bezdůvodného obohacení, které je žalovaná povinna vydat žalobkyni.
10. Odvolací soud dospěl k závěru o „nemožnosti zohlednit (započíst)“ v tomto řízení investice provedené žalovanou na nemovitostech. Uvedl, že dle znaleckého posudku činí zhodnocení nemovitostí investicemi 350 000 Kč. Téměř všechny investice byly provedeny v době před zjištěním úpadku dlužníka, proto bylo zapotřebí přihlásit se „s nimi“ do insolvenčního řízení. Zhodnocením nemovitostí se žalovaná stala věřitelem dlužníka. Jak vyplývá z § 140 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona , započíst by bylo možno její pohledávku oproti žalobkyní nyní vymáhané částce pouze tehdy, pokud by žalovaná svou pohledávku přihlásila do insolvenčního řízení, což však žalovaná netvrdila a neplyne to ani z insolvenčního rejstříku. Ve vztahu k té části stavebních investic, provedených po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, případně dalších nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka, pak platí, že jde o pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/ , resp. § 169 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona . I tehdy musí jít o pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, což se v daném případě nestalo.
11. Na místě nejsou ani úvahy o dohodě vlastníka nemovitostí se žalovanou o kompenzaci rekonstrukce provedené žalovanou bezplatným užíváním nemovitostí. Žalovaná nejprve tvrdila, že nemovitosti užívala a užívá na základě souhlasu dcery, která se však vlastníkem nemovitostí nikdy nestala. Jestliže nyní tvrdí, že vlastníkem nemovitostí je ona (na základě vydržení či mimořádného vydržení), neměla by rovněž právo na kompenzaci nákladů spojených s rekonstrukcí do vlastní nemovitosti.
12. Odvolací soud uzavřel, že od částky odpovídající výši bezdůvodného obohacení žalované za užívání nemovitostí, tj. 97 693 Kč, nelze v tomto řízení odečíst „formou započtení či jinak“ žádnou částku související s náklady, které na ně (na jejich zhodnocení či údržbu) žalovaná vynaložila.
13. Proti druhému, třetímu a pátému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení [dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudní řádu (dále též jen „o. s. ř. “)], a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o otázky a/ právní úpravy rozhodné pro promlčení bezdůvodného obohacení, b/ právní úpravy rozhodné pro možnost započtení pohledávky žalované vůči pohledávce žalobkyně, c/ náhrady nákladů řízení a d/ možnosti vznést námitku promlčení v odvolacím řízení a jejího souladu s dobrými mravy.
15. Dovolatelka především namítá, že nemovitosti spravovala se souhlasem dcery, která uzavřela s dlužníkem kupní smlouvu. Starala se o ně jako vlastník s vědomím a souhlasem dlužníka již od roku 1986 nebo 1987. Má za to, že jí vytýkané neoprávněné užívání cizí věci včetně promlčení je nutno posuzovat podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), nikoliv podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Nejde totiž o nájemní vztah, kdy by vznikal každý měsíc nárok na nájemné, ale o jedno jednání, které započalo v minulosti. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020, sp. zn. 28 Cdo 1862/2020 .
16. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nelze započíst její a dlužníkovy pohledávky. Tvrdí, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. K tomu odkazuje na označená rozhodnutí Ústavního soudu. Uvádí, že odvolací soud v rozsudku ze dne 28. června 2021 soudu prvního stupně uložil zjišťovat skutečnosti k investicím. O změně právního názoru odvolacího soudu účastníci nebyli poučeni dle § 118a o. s. ř. o. s. ř.
17. Za nesprávný dovolatelka považuje i závěr odvolacího soudu, že nemohlo dojít k započtení její pohledávky z titulu zhodnocení nemovitostí, protože tuto pohledávku nepřihlásila do insolvenčního řízení dlužníka. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020 , uveřejněný pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 109/2020“), dovozuje, že v případě bezdůvodného obohacení a zhodnocení nemovitostí jde o dvě pohledávky, jejichž právní režim se řídí občanským zákoníkem a nikoliv insolvenčním zákonem ; eventuelně je zhodnocení nemovitostí pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona . Odvolací soud se ani nevyjádřil k otázce běžné údržby nemovitostí.
18. Dále dovolatelka namítá, že případné bezdůvodné obohacení nemohlo vzniknout před rozhodnutím o úpadku dlužníka dne 21. září 2010, ale až po zjištění úpadku. Tvrdí, že poslední významné investice provedla na počátku roku 2010, tedy ještě před rozhodnutím o úpadku, a že proto není důvod poměřovat jejich hodnotu s obvyklým nájemným již od roku 2006. Před rozhodnutím o úpadku podle svého tvrzení užívala nemovitosti bezplatně se souhlasem a vědomím své dcery i dlužníka, což bylo prokázáno jejich svědeckými výpověďmi před soudem prvního stupně.
19. Podle dovolatelky je žalobkyní uplatněná námitka promlčení (vznesená v odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně) opožděná, když byla uplatněna po koncentraci řízení. K této námitce by nemělo být přihlíženo také pro rozpor s dobrými mravy.
20. Závěrem dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval její námitkou o správě nemovitostí. Dovolatelka totiž provádí další činnosti k zachování hodnoty nemovitostí (topení v domě, úklid, drobné opravy a běžnou údržbu domu, údržbu zahrady, sečení trávy, sušení a odvoz sena, odborné zahradnické práce), které ohodnocuje částkou 60 000 Kč ročně.
21. Žalobkyně ve vyjádření nepovažuje dovolatelkou uvedené důvody za relevantní z hlediska přípustnosti dovolání.
22. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
23. Dovolání proti třetímu a pátému výroku napadeného rozhodnutí, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu, Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, když přípustnost dovolání proti těmto výrokům vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. o. s. ř.
24. Ve zbývající části [proti druhému (měnícímu) výroku rozhodnutí odvolacího soudu ohledně částky 97 693 Kč s příslušenstvím] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. o. s. ř. , odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. o. s. ř.
25. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. o. s. ř.
26. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že uplatněným dovolacím důvodem je vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř. o. s. ř. ) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08 , uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
27. Žalobkyně se původně domáhala po žalované zaplacení částky 240 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí žalovanou bez právního důvodu v době od 13. května 2013 do 12. května 2017. Odvolací soud poukázal na to, jak bylo předchozími rozsudky soudů obou stupňů rozhodnuto o nároku žalobkyně, přičemž zdůraznil, že předmětem řízení zůstal nárok žalobkyně na zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím za užívání nemovitostí žalovanou v období od 13. května 2014 do 12. května 2017. K tomu budiž dodáno, že napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 82 307 Kč s příslušenstvím; žalobkyně toto rozhodnutí odvolacího soudu dovolaním nenapadla. Dovolacímu přezkumu je tak otevřeno rozhodnutí odvolacího soudu v té části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované (dovolatelce) bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 97 693 Kč s příslušenstvím.
28. K dovolatelkou položeným otázkám činí Nejvyšší soud tyto závěry.
K otázce právní úpravy rozhodné pro promlčení bezdůvodného obohacení.
29. Jelikož ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení nastalého v důsledku užívání nemovitostí mělo dojít částečně před 1. lednem 2014 a částečně od tohoto data, řídí se práva a povinnosti účastníků řízení zákonem č. 40/1964 Sb. , občanským zákoníkem , účinným do 31. prosince 2013, jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé do 31. prosince 2013, a zákonem č. 89/2012 Sb. , občanským zákoníkem , účinným od 1. ledna 2014, jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. ledna 2014. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2026, sp. zn. 28 Cdo 1784/2026 .
30. Jestliže odvolací soud aplikoval na posouzení bezdůvodného obohacení ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (§ 2991 a § 2999 o. z.), je potud jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Není tak opodstatněná ani námitka dovolatelky, podle níž neoprávněné užívání cizí věci již od 13. května 2013 je souvislým dějem a mělo být posouzeno (včetně promlčení) podle § 451 obč. zák.
K otázce rozhodné právní úpravy pro započtení pohledávek žalované a žalobkyně.
31. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Napadené rozhodnutí nespočívá na posouzení právních účinků konkrétního právního jednání dovolatelky směřujícího k započtení. Ze skutkových zjištění soudů ani z obsahu spisu (včetně dovolání) neplyne, že by dovolatelka vůči žalobkyni učinila projev vůle, jímž započetla svou tvrzenou pohledávku proti pohledávce žalobkyně. Napadené rozhodnutí tak nespočívá na posouzení účinků konkrétního kompenzačního projevu dovolatelky. Nejvyšší soud tedy otázku, zda bylo možné započtení pohledávky dovolatelky oproti pohledávce žalobkyně ve vazbě na rozhodnou právní úpravu, považuje za toliko akademickou. Jelikož započtení (jednostranné nebo započtení vzájemných pohledávek) nebylo učiněno, je bez významu, zda pohledávka dovolatelky (ne)byla promlčena.
K otázce náhrady nákladů řízení.
32. Námitkami, kterými dovolatelka zpochybňuje výpočet nákladů řízení, se Nejvyšší soud nezabývá s ohledem na nepřípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (viz odst. 23. tohoto rozhodnutí).
K otázce uplatnění námitky promlčení v odvolacím řízení a souladu námitky promlčení s dobrými mravy.
33. Tato otázka vychází z předpokladu dovolatelky, že žalobkyní vznesená námitka promlčení pohledávky dovolatelky z bezdůvodného obohacení (uplatněná v odvolání žalobkyně ze dne 12. června 2023) je opožděná a také rozporná s dobrými mravy. Odvolací soud (s ohledem na závěr, že v daném řízení nelze odečíst „formou započtení či jinak“ žádnou částku související s náklady na zhodnocení nemovitostí) se námitkou promlčení pohledávky dovolatelky nezabýval. Proto je nastolená otázka o námitce promlčení v odvolacím řízení a jejím souladu s dobrými mravy, otázkou, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
34. Argumentuje-li dovolatelka vynaložením nákladů na údržbu a správu nemovitostí, které oceňuje částkou 60 000 Kč ročně, nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Z její argumentace není patrné, z jakého právního titulu měla tvrzená pohledávka vzniknout, kdy měla vzniknout a jakým právně významným způsobem ji dovolatelka uplatnila. Samotné tvrzení o provádění uvedených činností a jejich ocenění přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. založit nemůže.
35. Jestliže dovolatelka namítá (viz bod B/ dovolání), že nemovitosti užívala před rozhodnutím o úpadku zcela bezplatně se souhlasem a vědomím dlužníka (což mělo být prokázáno svědeckými výpověďmi před soudem prvního stupně), tato skutečnost ze zjištění obou soudů ani z obsahu spisu neplyne (výpověď dlužníka u jednání soudu prvního stupně dne 25. ledna 2022 tato tvrzení nepodporuje). Dovolatelka tak (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán.
36. Ze spisu se (též) podává, že dovolatelka měnila svou argumentaci, když nejprve tvrdila, že nemovitosti užívá se souhlasem dcery, která je nabyla kupní smlouvou (č. l. 33 spisu), poté uváděla, že nemovitosti neužívá a „navštěvuje je za účelem kontroly“ (č. l. 47 spisu), aby následně tvrdila, že nemovitosti vydržela.
37. Bez ohledu na výsledek dovolacího řízení (a k argumentaci dovolatelky o pohledávkách dle § 168 odst. 2 písm. b/ a § 169 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona ) Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pro započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele po rozhodnutí o úpadku dlužníka musí být splněny podmínky vymezené v § 140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona , tedy včetně přihlášení započitatelné pohledávky věřitele do insolvenčního řízení. Pohledávky za majetkovou podstatou podle § 168 insolvenčního zákona a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 insolvenčního zákona se do insolvenčního řízení nepřihlašují; uplatňují se vůči osobě s dispozičním oprávněním způsobem upraveným v § 203 insolvenčního zákona . Srov. R 63/2018 a R 109/2020.
38. Rozhodnutí odvolacího soudu není překvapivé. Tím, že odvolací soud v rozsudku ze dne 28. června 2021 uložil soudu prvního stupně zabývat se tím, jaké investice, v jaké výši a kdy dovolatelka provedla na každé nemovitosti, závazně nevyřešil právní otázku, zda a jakým způsobem lze případnou pohledávku dovolatelky z těchto investic zohlednit proti pohledávce uplatněné žalobkyní v poměrech insolvenčního řízení. Ani ze žádného ustanovení občanského soudního řádu neplyne, že by odvolací soud nemohl svůj dříve vyslovený právní názor v pozdějším odvolacím řízení změnit. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007 , uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
39. Napadené rozhodnutí nebylo překvapivé ani z hlediska požadavku, aby účastníci měli možnost vyjádřit se k právnímu posouzení věci. Žalobkyně již v odvolání ze dne 12. června 2023 proti druhému rozsudku soudu prvního stupně výslovně namítala, že možnost zohlednit investice dovolatelky je třeba posoudit podle insolvenčního zákona a že dovolatelka užívala nemovitosti zapsané do majetkové podstaty dlužníka, přičemž si nevyžádala předchozí souhlas žalobkyně. Dovolatelka se k tomuto odvolání věcně vyjádřila. Otázka režimu insolvenčního zákona tak byla v odvolacím řízení nastolena procesním podáním žalobkyně a dovolatelka měla možnost přednést k ní svou argumentaci. Nadto, k jednání před odvolacím soudem dne 29. února 2024 se dovolatelka nedostavila (řádně se omluvila). Odvolací soud za těchto okolností nebyl povinen předem sdělit dovolatelce, jakým způsobem uvedenou právní otázku v rozhodnutí vyřeší.
40. Bez vazby na výše uvedené závěry Nejvyšší soud uvádí, že nepřehlédl, že žalobu dovolatelky o určení vlastnického práva k nemovitostem a žalobu o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka insolvenční soud rozsudkem ze dne 5. února 2026, č. j. 74 ICm 3509/2023-124, zamítl. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. března 2026.
41. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 , § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Jelikož dovolání žalované bylo odmítnuto, vznikla jí povinnost nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Vyjádření k dovolání, v němž žalobkyně pouze uvedla, že dovolací důvody nejsou relevantní pro posouzení přípustnosti dovolání, však Nejvyšší soud za účelně vynaložený náklad nepovažuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2026
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu