Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1012/2026

-600

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a) L. B.

, rozeného S. B.,

b) P. K.

,

c) L. N.

, a

d) guidemedia etc s.r.o.

, IČO 29282349, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, všech zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce d) a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2025, č. j. , -563, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2025, č. j. , -563, sev potvrzujících částech výroků I a II a dále ve výrocích III až VII zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízenía) žaloba a rozsudek soudu prvního stupně

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) dne 10. 3. 2020 se všichni žalobci domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy vzniknuvší jim v důsledku trestního stíhání vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Žalobci a/ až c/ byli v tomto trestním řízení stíháni pro zvlášť závažný zločin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka a přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia. Trestní stíhání žalobce d/ bylo vedeno pro přečin projevů sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka a pro přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia. Škodu spatřovali žalobci ve vynaložených nákladech na obhajobu v trestním řízení a řízeních navazujících (včetně řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem a řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2), nemajetková újma jim pak měla mimo samotný fakt zahájení a vedení trestního stíhání vzniknout i v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení.

2. Žalobce a/ se původně domáhal zaplacení celkové částky 1 045 787 Kč s příslušenstvím (z čehož částka 170 787 Kč představovala nárok na náhradu škody, částka 125 000 Kč zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a částka 750 000 Kč zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním).

3. Žalobce b/ se původně domáhal zaplacení celkové částky 795 252 Kč s příslušenstvím (z čehož částka 170 252 Kč představovala nárok na náhradu škody, částka 125 000 Kč zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a částka 500 000 Kč zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním).

4. Žalobce c/ se původně domáhal zaplacení celkové částky 789 624 Kč s příslušenstvím (z čehož částka 164 624 Kč představovala nárok na náhradu škody, částka 125 000 Kč zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a částka 500 000 Kč zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním).

5. Žalobce d/ se původně domáhal zaplacení celkové částky 5 260 441 Kč s příslušenstvím (z čehož částka 135 411 Kč představovala nárok na náhradu škody, částka 125 000 Kč zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a částka 5 000 000 Kč zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním).

6. Jelikož žalovaná v průběhu kompenzačního řízení uspokojila částečně nároky žalobců na náhradu škody, vzali žalobci v příslušném rozsahu žalobu zpět, a řízení tak bylo zastaveno v případě žalobce a/ stran částky 63 962,20 Kč, v případě žalobce b/ stran částky 67 664,80 Kč, u žalobce c/ co do částky 65 075,40 Kč a v případě žalobce d/ co do částky 46 151 Kč, a to vždy včetně příslušenství. Žalovaná se vedle toho žalobcům omluvila za nezákonné trestní stíhání.

7. Soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. -398, v němž žalované uložil zaplatit: žalobci a/ částku 547 916 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobci b/ částku 547 436,60 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobci c/ částku 444 417,80 Kč s příslušenstvím (výrok III) a žalobci d/ částku 646 380 Kč s příslušenstvím (výrok IV). Soud prvního stupně týmž rozsudkem žalobu částečně zamítl ve vztahu k žalobci a/ co do 433 908,80 Kč s příslušenstvím (výrok V), ve vztahu k žalobci b/ co do 180 150,60 Kč s příslušenstvím (výrok VI), ve vztahu k žalobci c/ co do 280 130,80 Kč s příslušenstvím (výrok VII) a ve vztahu k žalobci d/ co do 4 567 970 Kč s příslušenstvím (výrok VIII). Ve výrocích IX až XII pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky.

8. Soud prvního stupně tímto rozsudkem přiznal žalobci a/: na náhradě škody částku ve výši 40 317 Kč (a ve zbylém rozsahu 66 507,80 Kč ohledně tohoto nároku žalobu zamítl), na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení částku 107 599 Kč (a ve zbylém rozsahu 17 401 Kč žalobu ohledně tohoto nároku zamítl) a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním částku 400 000 Kč (a ve zbylém rozsahu 350 000 Kč žalobu ohledně tohoto nároku zamítl).

9. Žalobci b/ soud prvního stupně týmž rozsudkem přiznal: na náhradě škody částku ve výši 46 657,60 Kč (a ve zbylém rozsahu 55 929,60 Kč ohledně tohoto nároku žalobu zamítl), na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení částku 100 779 Kč (a ve zbylém rozsahu 24 221 Kč žalobu ohledně tohoto nároku zamítl) a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním částku 400 000 Kč (a ve zbylém rozsahu 100 000 Kč žalobu ohledně tohoto nároku zamítl).

10. Žalobci c/ soud prvního stupně týmž rozsudkem přiznal: na náhradě škody částku ve výši 43 293,80 Kč (a ve zbylém rozsahu 56 254,80 Kč ohledně tohoto nároku žalobu zamítl), na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení částku 101 124 Kč (a ve zbylém rozsahu 23 876 Kč žalobu ohledně tohoto nároku zamítl) a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním částku 300 000 Kč (a ve zbylém rozsahu 200 000 Kč žalobu ohledně tohoto nároku zamítl).

11. Žalobci d/ soud prvního stupně týmž rozsudkem přiznal: na náhradě škody částku ve výši 40 440 Kč (a ve zbylém rozsahu 48 820 Kč žalobu ohledně tohoto nároku zamítl), na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení částku 105 940 Kč (a ve zbylém rozsahu 19 060 Kč žalobu ohledně tohoto nároku zamítl) a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním částku 500 000 Kč (a ve zbylém rozsahu 4 500 000 Kč žalobu ohledně tohoto nároku zamítl).

b) původní rozsudek odvolacího soudu

12. K odvolání všech žalobců i žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. -468, potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 90 614,20 Kč s příslušenstvím, jinak jej co do částky 457 301,80 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 87 419,20 Kč s příslušenstvím, jinak jej co do částky 460 017,40 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 87 620,80 Kč s příslušenstvím, jinak jej co do částky 356 797 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 94 246,60 Kč s příslušenstvím, jinak jej co do částky 552 133,40 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V, VI, VII a VIII potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II, III, IV a V rozsudku odvolacího soudu).

13. K tomu je třeba na tomto místě doplnit, že žalobci a/ až c/ se odvolali jen co do částek 32 917 Kč (žalobce a/), 32 781 Kč (žalobce b/), 29 742 Kč (žalobce c/), představujících část nároků na náhradu škody za náklady vynaložené těmito žalobci na zastupování v předcházejícím řízení. Žalobce d/ pak odvolání podal stran částečného zamítnutí jeho nároku na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v předchozím řízení v částce 28 638 Kč a stran zamítnutí části jeho nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním v částce 4 500 000 Kč. Žalovaná pak podala odvolání do výroků I až IV (a dále do nákladových výroků) rozsudku soudu prvního stupně a domáhala se jejich změny tak, že žaloba všech žalobců bude i v těchto částech zamítnuta.

14. Odvolací soud právě uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně stran nároků žalobce a/: na náhradu škody ve výši 28 241,20 Kč s příslušenstvím potvrdil (a v rozsahu částky 12 075,80 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl), na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení v částce 62 373 Kč s příslušenstvím potvrdil (a v rozsahu částky 45 226 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl) a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním v částce 400 000 Kč s příslušenstvím zamítl.

15. Odvolací soud dále právě uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně stran nároků žalobce b/: na náhradu škody ve výši 29 814,40 Kč s příslušenstvím potvrdil (a v rozsahu částky 16 843,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl), na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v částce 57 604,80 Kč s příslušenstvím potvrdil (a v rozsahu částky 43 174,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl) a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním v částce 400 000 Kč s příslušenstvím zamítl.

16. Odvolací soud dále právě uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně stran nároků žalobce c/: na náhradu škody ve výši 29 814,40 Kč s příslušenstvím potvrdil (a v rozsahu částky 13 479,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl), na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v částce 57 806,40 Kč s příslušenstvím potvrdil (a v rozsahu částky 43 317,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl) a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním v částce 300 000 Kč s příslušenstvím zamítl.

17. Odvolací soud dále právě uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně stran nároků žalobce d/: na náhradu škody ve výši 32 827,30 Kč s příslušenstvím potvrdil (a v rozsahu částky 7 612,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl), na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v částce 61 419,30 Kč s příslušenstvím potvrdil (a v rozsahu částky 44 520,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl) a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním v částce 500 000 Kč s příslušenstvím zamítl a v částce 4 500 000 Kč s příslušenstvím potvrdil.

18. V rozsahu žalobního požadavku všech žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním dospěl odvolací soud k závěru, že postačujícím zadostiučiněním je žalovanou již poskytnutá omluva, a proto je žaloba v tomto rozsahu zcela nedůvodná.

c) předchozí rozsudek Nejvyššího soudu

19. K dovolání žalobců b/, c/ a d/ stran zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a nezákonným trestním stíháním Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2024, č. j. -508, zrušil výše identifikovaný rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců b/, c/ a d/ stran nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené jim nezákonným trestním stíháním, a dále ve výrocích III, IV a V, a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jinak bylo dovolání žalobců b/, c/ a d/ odmítnuto. Po tomto částečném zrušení původního rozsudku odvolacího soudu tak měly zůstat předmětem řízení nároky žalobců b/ až d/ na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tzv. nezákonným trestním stíháním. V případě žalobce b/ šlo o nárok ve výši 400 000 Kč, neboť žalobce b/ původně požadoval zadostiučinění ve výši 500 000 Kč, avšak soud prvního stupně mu přiznal toliko 400 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl, přičemž žalobce b/ se proti tomuto částečnému zamítnutí svého nároku neodvolal. V případě žalobce c/ šlo o částku 300 000 Kč, neboť žalobce c/ původně požadoval zadostiučinění ve výši 500 000 Kč, avšak soud prvního stupně mu na tomto nároku přiznal toliko 300 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl, přičemž žalobce c/ se proti tomuto částečnému zamítnutí svého nároku neodvolal. V případě žalobce d/ se jednalo o částku 5 000 000 Kč, neboť soud prvního stupně mu přiznal na zadostiučinění za tuto nemajetkovou újmu částku 500 000 Kč a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl, přičemž žalobce d/ se proti tomuto částečnému zamítnutí (na rozdíl od žalobců b/ a c/) odvolal.

20. Nejvyšší soud v tomto rozsudku odvolacímu soudu uložil, aby se znovu zabýval žalobou uplatněnými nároky žalobců b/, c/ a d/ na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jejich nezákonným trestním stíháním, přičemž zdůraznil, že při úvaze o stanovení formy odškodnění této nemajetkové újmy, případně výše jejího finančního odčinění, je předmětem odškodnění samotné nezákonné trestní stíhání, resp. újmy jím způsobené. Odvolací soud tak měl podle Nejvyššího soudu přihlédnout zejména k délce trestního stíhání žalobců, k povaze a výši trestů, které jim pro případ odsouzení hrozily, k tomu, že skutek, pro který žalobci byli stíháni, nebyl trestným činem, jakož i k tomu, že konání žalobců sice nevykazovalo znaky trestného činu, ale mohlo být převážnou částí společnosti vnímáno jako významně negativní (pakliže by to bylo v řízení prokázáno). Odvolací soud měl dále rozlišit újmu způsobenou vlastním jednáním žalobců (společností odsuzovaným, byl-li by takový společenský odsudek prokázán) a újmu způsobenou nezákonnou kriminalizací s tím, že teprve pak by bylo možno shrnout následky trestního stíhání a k tomu hledat i srovnatelnou judikaturu. Odvolací soud měl též s ohledem na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu vyřešit otázku, od kdy do kdy trestní stíhání trvalo.

d) následující průběh řízení a nový rozsudek odvolacího soudu

21. Po vydání tohoto rozsudku Nejvyššího soudu soud prvního stupně samostatným usnesením ze dne 31. 7. 2025, č. j. -531, dodatečně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit státu (Městskému soudu v Brně) na náhradě nákladů řízení částku 4 247 Kč.

22. Následně odvolací soud rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozhodl znovu o odvolání žalobců b/, c/, d/ a žalované proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 5. 2022, č. j. -398, a o odvolání žalované proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. 7. 2025, č. j. -531, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci b/ částku 400 000 Kč s příslušenstvím a změnil jej v rozsahu nároku žalobce b/ na zaplacení 60 017,40 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci c/ částku 300 000 Kč s příslušenstvím a změnil jej v rozsahu nároku žalobce c/ na zaplacení částky 56 797 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV potvrdil v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci d/ částku 500 000 Kč s příslušenstvím a změnil jej v rozsahu nároku žalobce d/ na zaplacení částky 52 133,40 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok III rozsudku odvolacího soudu), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. 7. 2025, č. j. -531 (výrok IV rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů ve vztahu mezi žalobci b/ až d/ a žalovanou (výroky V až VII rozsudku odvolacího soudu).

23. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení odvolací soud zdůraznil, že předmětem tohoto odvolacího řízení je „pouze rozsah výroku I, jímž byla žaloba žalobců b/, c/ a d/ na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním zamítnuta“, a dále závislé výroky o nákladech řízení. Z odstavce 22 odůvodnění rozsudku pak vyplývá, že z hlediska konkrétních částek se tento předmět odvolacího řízení podle mínění odvolacího soudu rovnal částce 460 017,40 Kč s příslušenstvím v případě žalobce b/, částce 356 797 Kč s příslušenstvím v případě žalobce c/ a částce 552 133,40 Kč s příslušenstvím v případě žalobce d/. Dále odvolací soud, vycházeje ze znění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, uvedl, že při stanovení formy a výše zadostiučinění se vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání, a především z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Nato odvolací soud zopakoval, z čeho byli žalobci ve zkoumaném trestním řízení obviněni, že toto řízení bylo předmětem široké medializace, přičemž její součástí nebylo jen jednání obviněných (obžalovaných), ale i kriminalizace tohoto jednání ze strany policie a státního zastupitelství, ačkoliv jednání trestné nebylo. Medializace pak zvyšovala intenzitu újmy žalobcům způsobené, která nadto byla zvýšena i (nepřiměřeně) dlouhou dobou, po kterou byli žalobci vystaveni negativním dopadům trestního stíhání, což vyplynulo z provedeného dokazování.

24. V případě žalobce b/ našlo trestní stíhání odraz zejména v jeho podnikatelské činnosti, neboť zastával funkci jednatele v nakladatelství žalobce d/, jehož činnost byla v důsledku trestního stíhání paralyzována po dobu čtyř až pěti let. Došlo u něj i k narušení vztahů k rodině (zejména s partnerkou). Žalobce c/ zasáhlo trestní stíhání ve všech oblastech života, přátelé mu doporučovali rozchod s partnerkou, byl vystaven stresu, trpěl bolestmi hlavy, které přerostly v migrény, užíval antidepresiva. Velkoobchody v důsledku zahájení a vedení trestního stíhání vypovídaly smlouvy o distribuci. Žalobce c/ pociťoval odcizení i u širší rodiny a příbuzných. V případě žalobce d/ bylo zjištěno, že v době trestního stíhání prakticky přestal fungovat, měl obstavené účty, nemohl získat úvěry a vyvíjet svou činnost, byly poškozeny vztahy s tiskárnami i distribucí. Žalobce d/ dlužil svým obchodním partnerům, nemohl plnit své daňové povinnosti, což vedlo k nařízení exekucí. Negativním dopadem bylo i okamžité ukončení pronájmu e-shopu, jehož prostřednictvím docházelo k prodeji velkého množství knih.

25. Na to odvolací soud uvedl, že jde-li o formu zadostiučinění, pak konstatování porušení práva se nejeví jako dostatečné, a je třeba žalobcům b/ až c/ poskytnout přiměřenou finanční náhradu. Výše této peněžité náhrady pak podle odvolacího soudu musí být v souladu s výší zadostiučinění, které je přiznáváno v obdobných případech, a není-li takových případů, musí být v souladu s ekonomickou realitou České republiky a s tím, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé. Odvolacímu soudu se však podle jeho slov nepodařilo dohledat obdobné případy, a vycházel tedy z hlediska ekonomické reality České republiky a z požadavku obecného vnímání spravedlnosti, přičemž po zvážení všech důkazů ve věci provedených dospěl k závěru, že finanční odškodnění, které přiznal soud prvního stupně (tedy žalobci b/ 400 000 Kč, žalobci c/ 300 000 Kč a žalobci d/ 500 000 Kč), je těmto kritériím odpovídající.

26. Již na tomto místě je vhodné znovu připomenout, že předmětem odvolacího řízení mělo být posouzení důvodnosti nároků žalobců b/ až d/ na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním těchto žalobců, přičemž jimi byly tyto nároky vyčísleny ve výši 500 000 Kč v případě žalobců b/ a c/ a ve výši 5 000 000 Kč v případě žalobce d/ (viz výše bod 19 tohoto rozsudku). Nutno znovu zdůraznit, že soud prvního stupně ve vztahu k těmto nárokům v případě žalobce b/ žalobě co do 400 000 Kč vyhověl a co do částky 100 000 Kč žalobu zamítl, v případě žalobce c/ žalobě co do 300 000 Kč vyhověl a co do částky 200 000 Kč žalobu zamítl, přičemž žalobci b/ a c/ se proti těmto částečně zamítavým výrokům rozsudku soudu prvního stupně neodvolali. Předmětem odvolacího řízení tak ve vztahu k těmto žalobcům mohly stran nároků na přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání zůstat toliko 400 000 Kč s příslušenstvím v případě žalobce b/ a 300 000 Kč s příslušenstvím, v případě žalobce c/. Naproti tomu ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání žalobce d/ soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 500 000 Kč a co do 4 500 000 Kč žalobu zamítl, avšak oproti žalobcům b/ a c/ podal žalobce d/ odvolání i proti této zamítající části rozsudku soudu prvního stupně, takže předmětem odvolacího řízení ve vztahu k tomuto nároku žalobce d/ zůstala celá částka 5 000 000 Kč s příslušenstvím.

II. Dovolání a vyjádření k němua) dovolání žalobce d/

27. Proti části výroku III rozsudku odvolacího soudu, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 52 133,40 Kč s příslušenstvím, podal dovolání žalobce d/, neboť podle jeho přesvědčení úvahy odvolacího soudu zakládají nesprávné právní posouzení věci a jsou v rozporu s judikaturou jak dovolacího, tak i Ústavního soudu. Žalobce d/ navrhl, aby dovolací soud v dovoláním napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce d/ namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že neexistují obdobné případy vhodné pro srovnání s touto věcí, že nemusí jakkoliv odůvodňovat, jaká hlediska ekonomické reality a spravedlnosti použil a proč, a tudíž podle dovolatele přiznal nepřiměřeně nízké odškodnění. Podle žalobce d/ existuje nejméně jedno srovnatelné rozhodnutí, a to nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. . Odvolací soud měl podle dovolatele vyvinout větší úsilí k nalezení případů vhodných pro srovnání s rozhodovanou věcí. V tomto směru je tak podle něj rozsudek odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vyžaduje srovnání s obdobnými případy. Napadený rozsudek je dle mínění žalobce d/ rovněž nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud rezignoval na řádné, přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění aspektů ekonomické reality, které vzal při svém rozhodování do úvahy. Dovolatel dále zdůraznil mimořádnou závažnost zásahu trestního stíhání do svých práv, úplnou paralýzu své podnikatelské činnosti a ztrátu dobré pověsti. Mimo výše uvedený nález Ústavního soudu je podle žalobce d/ jeho případ dále srovnatelný, ne-li závažnější, s případem řešeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. . Žalobce d/ je přesvědčen, že jím požadovaných 5 000 000 Kč zdaleka nepřesahuje meze spravedlivého odškodnění, naopak se jeví jako odpovídající ekonomické realitě a tomu, co lze pokládat za spravedlivé narovnání.

b) dovolání žalované

28. Proti potvrzujícím částem výroků I až III rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná namítajíc, že se odvolací soud při řešení otázky výše přiznané kompenzace odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, nesrovnal-li obdobné případy a nevysvětlil-li, v čem spatřuje přiznané náhrady za srovnatelné s obdobnými případy. Odvolací soud podle žalované v dovoláním napadeném rozsudku nepostupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , či ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. ), neboť své závěry o výši přiznané náhrady nijak nezdůvodnil, nesrovnal žádné rozsudky a nevysvětlil, v jakých ohledech má být přiznané odškodnění v souladu s ekonomickou realitou České republiky, aby bylo vnímáno jako spravedlivé. Dovolatelka je naopak přesvědčena, že přiznané odškodnění zcela odporuje obecně sdílené představě spravedlnosti a odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jí napadených částech zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

c) Vyjádření žalobce d/ k dovolání žalované

29. Podle žalobce d/ je dovolání žalované nepřípustné, neboť žalovaná nevymezila žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit, dále neoznačila, v čem konkrétně spočívá údajné odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a ani neprokázala, že by napadené rozhodnutí řešilo otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena nebo je jím rozhodována rozdílně. Podle žalobce d/ odvolacím soudem přiznaná výše zadostiučinění není nepřiměřeně vysoká, naopak (s ohledem na jím uvedenou judikaturu) je spíše nižší. Žalobce d/ navrhl, aby dovolání žalované bylo pro nepřípustnost odmítnuto.

III. Přípustnost dovolání

30. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních žalobce d/ i žalované rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“.

31. Obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými za splnění podmínek uvedených v , resp.

32. Obě dovolání též splňují náležitosti uvedené v

33. K tomu dovolací soud považuje za nutné doplnit, že ačkoliv ve svém vyjádření k dovolání žalované žalobce d/ snáší argumenty ve prospěch závěru o tom, že dovolání žalované právě tyto náležitosti nesplňuje, dovolací soud přesvědčení žalobce d/ nesdílí. Z obsahu dovolání žalované, reprodukovaného výše, lze bez dalších těžkostí dovodit, že žalovaná dovolacímu soudu předkládá k posouzení otázku, zda se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jestliže neprovedl srovnání jím přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobcům b/ až d/ s jinými obdobnými případy a jestliže ani jinak podrobněji nevysvětlil, jak dospěl k částkám, které na tomto zadostiučinění uvedeným žalobcům přiznal. V tomto ohledu žalovaná rovněž označila konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž se měl podle jejího názoru rozsudek odvolacího soudu ocitnout v kolizi.

34. Naopak žalobce d/, ač v zásadě odvolacímu soudu vytýká stejné pochybení a klade dovolacímu soudu tutéž otázku jako žalovaná, žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž by byl podle jeho názoru rozsudek odvolacího soudu v rozporu, neoznačil. Nicméně také v jeho případě lze z obsahu dovolání (ze slovního popisu) bez pochybností zjistit, jakou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu má na mysli, a proto i dovolání žalobce d/ považoval dovolací soud za bezvadné (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. , či ze dne 12. 8. 2026, sp. zn. ).

35. Následně dovolací soud posoudil přípustnost obou dovolání.

36. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

37. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

38. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce d/ i dovolání žalované je podle přípustné z toho důvodu, že při posouzení otázky formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání žalobců b/ až d/ se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

39. Obě dovolání jsou rovněž důvodná.

40. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

41. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

42. Jak již dovolací soud naznačil výše, podstatou obou nyní projednávaných dovolání je nesouhlas s výší zadostiučinění, která byla odvolacím soudem přiznána žalobcům b/ až d/.

43. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích konstantně uvádí, že stanovení formy a/nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ).

44. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k nárokům na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem (tzv. nezákonné trestní stíhání), platí, že zadostiučinění se v tomto případě poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012).

45. Judikatura Nejvyššího soudu již také vysvětlila, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Není-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy – viz i odvolacím soudem vzpomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016).

46. Bez srovnání požadavku na poskytnutí zadostiučinění s jinými případy zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoli jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění. Přitom je primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení umožňující soudu učinit srovnání vedoucí k závěru, že žalobcem požadované zadostiučinění je přiměřené, tedy (mimo jiné) též odpovídající zadostiučiněním poskytnutým v jiných případech. Ovšem nepochybně je též v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy svědčícími naopak její námitce, že je požadováno zadostiučinění v nepřiměřené výši. Není pak jistě vyloučeno a naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (viz i např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. ). Při srovnávání je také třeba vycházet z případů, které se dobou vzniku nároku blíží věci žalobce. V případě většího časového odstupu mezi skončením trestního stíhání ve srovnávacích věcech a trestní věci žalobce a v důsledku toho změny v ekonomických poměrech v České republice je na soudu, aby do žalobci přiznaného zadostiučinění uvedenou změnu odpovídajícím způsobem promítl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2026, sp. zn. , odst. 41).

47. Soud v roli arbitra by měl v každém případě argumentaci účastníků řízení posoudit, avšak v souladu s výše uvedeným je i neopomenutelnou rolí soudu, aby své úvahy, zejména v případech, kdy právní vypořádání vztahů vyplývá ze zákona, a soud tak není vázán žalobním petitem ( ), což je právě projednávaná problematika, své úvahy pečlivě osvětlil a zdůvodnil své závěry ( ) tak, aby byla vyloučena libovůle a závěry soudu byly přezkoumatelné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. , odst. 29).

48. Nejvyšší soud poté v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. (v odst. 35), upřesnil, že pokud žalobce neoznačí vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, pak uvedená skutečnost není důvodem pro zamítnutí žaloby, nýbrž je na soudu, aby provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí v rámci principu předvídatelnosti rozhodnutí seznámí. V této souvislosti dodal, že Ministerstvo spravedlnosti již uveřejnilo za účelem uvedeného srovnání databázi rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena. Tuto databázi je možné nalézt na webové stránce https://www.justice.cz/web/msp/nejcasteji-kladene-otazky?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim. K údajům v dané databázi by soudy měly při posouzení žalovaného nároku přihlédnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. , odst. 27).

49. Dovolací soud v právě souzeném případě dospěl k závěru, že odvolací soud výše uvedeným, judikaturou dovozeným požadavkům vztahujícím se k posouzení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, nedostál, přestože si byl výše zmíněné potřeby srovnání případu žalobců b/ až d/ s jinými obdobnými případy zjevně vědom, stejně jako si byl vědom i toho, jaká základní kritéria jsou pro stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za daný typ nemajetkové újmy významná. Přitom níže rozvedené nedostatky rozsudku odvolacího soudu spolu s dále vytčenými vadami způsobují, že závěr o přiměřenosti dosud přiznaného zadostiučinění není možné posoudit ani ve prospěch žalobců b/ až d/, ani ve prospěch žalované. Jinými slovy vyjádřeno, není možno uzavřít, zda odvolacím soudem přiznané zadostiučinění je adekvátní újmě způsobené uvedeným žalobcům, resp. zda je příliš vysoké (kterak tvrdí žalovaná) či příliš nízké (kterak tvrdí žalobce d/).

50. Předně je možno odvolacímu soudu důvodně vytknout, že blíže alespoň ve stručnosti nerozvedl, z jaké judikatury (jiných rozhodnutí soudů) při srovnání souzeného případu vycházel a z jakého důvodu nebyl takový srovnávací materiál použitelný pro posouzení přiměřenosti formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu vytrpěnou žalobci b/ až d/. Odvolací soud se mohl minimálně krátce vyjádřit k případům, které pro srovnání našel soud prvního stupně ve výše zmíněné databázi Ministerstva spravedlnosti (viz bod 99 rozsudku soudu prvního stupně), poukázat na společné a odlišné znaky a vysvětlit (podobně jako to učinil soud prvního stupně), zda existuje aspoň nějaká korelace s těmito případy, z níž by bylo přece jen možné v zásadě vycházet při stanovení přiměřeného zadostiučinění v právě souzené věci. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se rovněž nepodává, zda odvolací soud vyzval žalobce a/nebo žalovanou, aby sami vyhledali a soudu přednesli případy, jež co do vytrpěné újmy považují za vhodné ke komparaci, eventuálně proč tak neučinil.

51. Přitom dovolací soud připomíná, že srovnání, které má na mysli výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu, v sobě zahrnuje zejména komplexní posouzení, v čem konkrétně jsou srovnávané případy shodné z pohledu každého ze tří výše uvedených základních kritérií, která je třeba při odškodňování újmy způsobené poškozenému jeho nedůvodným trestním stíháním zohlednit, jakož i z pohledu dalších významných okolností, jež trestní stíhání poškozeného případně provázely, stejně jako posouzení, v čem se z téhož pohledu porovnávané případy od sebe naopak liší. Z takto provedeného komplexního porovnání srovnávaných případů pak musí následně vyplynout, proč se soud od formy odškodnění nebo finančních částek, které byly ve srovnávaných případech poškozeným přiznány, odchýlil a v jakém směru nebo proč poškozenému přiznal stejné odškodnění jako v případě, který s řešenou kauzou porovnával (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. , odst. 44).

52. Nadto stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nedůvodným trestním stíháním za použití (primární) porovnávací metody není podmíněno nalezením zcela shodného případu, neboť je zřejmé, že žádné dva případy nedůvodného trestního stíhání nebudou všemi svými okolnostmi úplně totožné. Je pak právě na soudu, aby na podkladě v zásadě srovnatelného případu vysvětlil, jaké jednotlivé společné znaky, a naopak odchylky od jím souzeného případu vzal v úvahu a jakým způsobem je promítl do výše (formy) přiznaného zadostiučinění (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2026, sp. zn. , odst. 54).

53. Odvolací soud v právě souzeném případě se však – na rozdíl od soudu prvního stupně – o podobnou komparaci ani nepokusil, resp. taková snaha se z odůvodnění v dovolacím řízení přezkoumávaného rozsudku nepodává. Odvolací soud totiž pouze stroze konstatoval, že se mu obdobné případy nepodařilo nalézt, a vycházel tudíž z ekonomické reality České republiky, přičemž na tomto základě dospěl k závěru, že soudem prvního stupně přiznané odškodnění je adekvátní judikaturou dovozeným kritériím. Přitom však odvolací soud pominul, že není-li možné provést srovnání s jinými obdobnými případy (myšleno soudní rozhodnutí, v nichž byla řešena otázka přiměřeného zadostiučinění za tzv. nezákonné trestní stíhání), je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Ani existence tohoto postupu odvolacího soudu se z odůvodnění jeho rozsudku nepodává.

54. Navíc i v situaci, kdy soud vychází při stanovení přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk z ekonomické reality v České republice, měl by alespoň stručně vysvětlit, z jakých údajů (ekonomických, statistických či jiných) vycházel (Nejvyšší soud v tomto ohledu ve výše citovaných rozhodnutích vzpomenul například cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy); i na tomto místě dovolací soud poukazuje na závěry dovozené ve svém rozsudku ze dne 17. 3. 2026, sp. zn. , viz zejména odst. 47, a dále odst. 56.

55. Dovolací soud tak konstatuje, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je stran stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění pro žalobce b/ až d/ neúplný, a proto nesprávný. Nezbývá rovněž než vyslovit, že v tomto rozsudku se odvolací soud zcela důsledně neřídil tím, co pro daný případ považoval za podstatné Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozsudku v této věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. ).

56. Je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud podle věty druhé přezkoumá, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v , a b) a , respektive i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

57. Ačkoliv to nebylo ani v jednom z právě posuzovaných dovolání namítnuto, dovolacímu soudu neušlo, že v napadeném rozsudku odvolací soud v části překročil to, co bylo předmětem odvolacího řízení, v části pak o předmětu odvolacího řízení nerozhodl.

58. Odvolací soud v bodu 16 svého rozsudku sice správně konstatoval, že po částečném zrušení jeho předchozího rozsudku Nejvyšším soudem zůstaly předmětem odvolacího řízení toliko nároky žalobců b/ až d/ na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tzv. nezákonným trestním stíháním (nikoliv tedy již nároky na náhradu škody a nároky spočívající v zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení), čemuž však obsahově neodpovídá ani výroková část přezkoumávaného rozsudku, ani jeho odůvodnění.

59. Předně, dovolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí v této věci, zrušil rozsudek odvolacího soudu (ze dne 29. 3. 2023, č. j. -468) v té části výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním vůči žalobcům b/ až d/ (a dále v závislých výrocích III, IV a V).

60. Je třeba připomenout, že ve výroku I svého předchozího rozsudku odvolací soud ve vztahu k žalobcům b/ až d/ změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až IV tak, že žalobu ve vztahu k žalobci b/ zamítl co do částky 460 017,40 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k žalobci c) žalobu zamítl co do částky 356 797 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalobci d/ žalobu zamítl co do částky 552 133,40 Kč s příslušenstvím. Nutno ovšem zdůraznit, že tyto částky (jak vyplývá z rekapitulace uvedené v části I) zahrnovaly jak soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním (v případě žalobce b/ ve výši 400 000 Kč, v případě žalobce c/ ve výši 300 000 Kč a v případě žalobce d/ ve výši 500 000 Kč), tak zamítnutí části nároků uvedených žalobců na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy způsobené jim nepřiměřenou délkou trestního řízení (v případě žalobce b/ ve výši 60 017,40 Kč, v případě žalobce c/ ve výši 56 797 Kč a v případě žalobce d/ ve výši 52 133,40 Kč). Zamítl-li v novém rozsudku odvolací soud právě tyto částky, lze usuzovat, že nesprávně rozhodoval o jiných nárocích, než které byly předmětem odvolacího řízení.

61. Navíc, ve vztahu k nárokům žalobců b/ a c/ na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tzv. nezákonným trestním stíháním je v souladu s tím, co bylo uvedeno výše (viz body 13, 19 a 26) nezbytné konstatovat, že předmětem původního odvolacího řízení, a tedy logicky i odvolacího řízení ve fázi po zrušení rozsudkem Nejvyššího soudu, zůstaly toliko částky ve výši 400 000 Kč v případě žalobce b/ a ve výši 300 000 Kč v případě žalobce c/. Jestliže ve výroku I předchozího (Nejvyšším soudem částečně zrušeného) rozsudku odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (mimo jiné) ve výrocích VI a VII, jimiž byla zamítnuta část žalobních nároků žalobců b/ a c/, je třeba připomenout, že žalobci b/ a c/ se proti těmto výrokům odvolali jen co do částek 32 781 Kč, resp. 29 742 Kč představujících jimi požadovanou náhradu škody za náklady vynaložené v předchozím řízení, a jen ve vztahu k těmto nárokům pak mohly být výroky VI a VII rozsudku soudu prvního stupně původním rozsudkem odvolacího soudu potvrzeny. Z toho lze dovodit, že odvolací soud v novém (nyní přezkoumávaném) rozsudku předmět řízení ve vztahu k těmto žalobcům překročil, rozhodoval-li navíc o peněžitém plnění převyšujícím 400 000 Kč v případě žalobce b/, resp. 300 000 Kč v případě žalobce c/.

62. Na druhou stranu (jak vyplývá ze shora uvedeného – rovněž v odstavcích 13, 19 a 26), ve vztahu k žalobci d/ požadovanému zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním byl předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu původní rozsudek soudu odvolacího zrušen, a to jak ve vztahu k měnící části výroku I (pod písm. d/), tedy co do zamítnutí tohoto nároku stran částky 500 000 Kč, tak i ve vztahu k potvrzující částí výroku I (pod písm. e/), jíž byl potvrzen výrok VIII stran částky 4 500 000 Kč. Předmětem odvolacího řízení tak ve vztahu k žalobci d/ měla být celá částka 5 000 000 Kč. O části tohoto nároku uplatněného žalobcem d/ stran (minimálně) částky 4 447 866,60 Kč (5 000 000 Kč – 552 133,40 Kč) odvolací soud v nyní přezkoumávaném rozsudku nerozhodl.

63. Dovolací soud tedy na podkladě právě uvedeného dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je nesprávný, přičemž řízení před ním vedené je též postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jestliže odvolací soud částečně předmět řízení překročil a částečně nevypořádal celý předmět řízení), přičemž zároveň nejsou splněny předpoklady pro změnu rozsudku odvolacího soudu ve smyslu , neboť odvolací soud se dosud důsledně nevypořádal s požadavky ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně posouzení přiměřenosti zadostiučinění poskytovaného podle OdpŠk a v této souvislosti přezkoumatelným způsobem neuvedl, z jakých pro posouzení tohoto nároku významných skutečností vycházel a jak je zohlednil při úvaze o přiměřenosti (adekvátnosti) zadostiučinění, kterého by se mělo dostat žalobcům b/ až d/.

64. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení zrušil, a to vyjma měnících částí výroků I a II, neboť ačkoliv došlo v těchto částech označených výroků k překročení předmětu odvolacího řízení (viz shora), nebyly tyto části výroků I a II dovoláním napadeny, a proto o nich nemohl dovolací soud rozhodnout ( ). Podle věty první dovolací soud v rozsahu, v němž byl dovoláními napadený rozsudek zrušen, vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

65. Odvolací soud je ve smyslu části první věty za středníkem ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. V dalším řízení bude odvolací soud vycházet z toho, že předmětem odvolacího řízení zůstává nárok žalobců b/ až d/ na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nezákonným trestním stíháním, a to ve vztahu k žalobci b/ ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k žalobci c/ ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalobci d/ ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím.

66. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (, věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 10. 2026

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu