Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
72AEA16310AAF0F5C1258EAC0052C979.html
HTML · 35.08 KB
No categories available
25 Cdo 538/2026
25 Cdo 538/2026-178
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném zpředsedkyně JUDr. Hany Tiché asoudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Martiny Vršanské vprávní věci žalobců: a) V. K. a b) L. K., oba zastoupeni JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno, proti žalované: Riverfront Gardens s.r.o., IČO 00568856, se sídlem Potoky 552, 760 01 Zlín, zastoupená Mgr. Janem Drozdem, advokátem se sídlem Potoky 552/0, 760 01 Zlín, o 76 000 Kč spříslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 41 C 14/2025 , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu vBrně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 10. 2025, č. j. 60 Co 223/2025 -153, takto:
Odůvodnění:
1. Žalobci se po žalované domáhají náhrady škody (ušlého zisku z nájmu), jež jim vznikla v
důsledku porušení smluvní povinnosti z
uzavřené smlouvy a spočívá v prodlení s
předáním bytu podle smlouvy o budoucí smlouvě kupní za období od 31. 12. 2023 do 27. 7. 2024 a
prodlení s
uzavřením kupní smlouvy za období od 3. 7. 2024 do 8. 8. 2024.
2. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 9. 6. 2025, č. j. 41 C 14/2025 -98, zamítl žalobu na zaplacení 76000 Kč spříslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel zezjištění, že dne 14. 10. 2021 uzavřeli žalobci se žalovanou smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byla bytová jednotka XY v projektu XY ve Zlíně, spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku a s parkovacím stáním XY (dále též jen „bytová jednotka“) za kupní cenu 5 213 200 Kč. Žalovaná se zavázala podat žádost o vydání kolaudačního souhlasu nejpozději do 31. 12. 2023 a poté žalobcům neprodleně oznámit, že byl kolaudační souhlas pravomocně vydán a předložit jim jeho kopii. Smluvní strany se rovněž dohodly, že do 30 kalendářních dnů poté, kdy bude kopie pravomocného kolaudačního souhlasu k užívání předložena žalobcům, uzavřou kupní smlouvu. Žalovaná však žádost o vydání kolaudačního souhlasu podala až 27. 3. 2024 (přibližně o tři měsíce později), ten byl vydán dne 24. 5. 2024 ažalobcům předložen dne 3. 6. 2024. Před podpisem kupní smlouvy mezi stranami probíhala komunikace ohledně jejího obsahu, žalobci upozorňovali na rozdíly oproti návrhu kupní smlouvy, který byl přílohou smlouvy o budoucí kupní smlouvě, zejména ve vymezení parkovacího stání a ve způsobu uvedení kupní ceny. Upravený návrh kupní smlouvy zaslala žalovaná dne 9. 8. 2024 žalobci b) a smlouva byla uzavřena dne 16. 8. 2024. Žalobci jižpředjejím podpisem uhradili celou kupní cenu ve výši 5 213 200 Kč, což žalovaná vesmlouvě potvrdila. Bytová jednotka byla žalobcům předána dne 23. 8. 2024 a k témuž dni byli zapsáni jako vlastníci do katastru nemovitostí. Dne 25. 11. 2024 žalobci pronajali bytovou jednotku na dobu od 1. 12. 2024 do 30. 11. 2025 za 19 000 Kč měsíčně. Za 130 dní, kdy nemohli jednotku užívat jako investiční, tak měla žalobcům vzniknout škoda ve výši obvyklého nájemného za srovnatelnou bytovou jednotku ve srovnatelné lokalitě ve výši 19000 Kč za jeden kalendářní měsíc, celkově tak žalovaných 76 000 Kč. Právně soud věc posoudil podle § 2894 , § 2913 , § 2951 a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , (dále jen „o. z.“). Dovodil prodlení žalované s předáním bytové jednotky a s uzavřením kupní smlouvy v tvrzených obdobích, nezjistil však naplnění předpokladu odpovědnosti žalované. Žalobci v řízení neprokázali existenci konkrétní osoby, která by mohla být alespoň potenciálním nájemcem bytové jednotky za požadovaný nájem v rozhodném období, když žalobci nikoho do 23. 8. 2024 ani jako potenciálního zájemce neoslovili. Uzavřel, že pro závěr, že by se majetkový stav žalobců zvýšil, nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu. Podstatná je reálná možnost zisku odvíjející se od konkrétních okolností (např. alespoň ústní dohody s konkrétní osobou o nájmu vrozhodném období a jeho výši). Soud prvního stupně žalobce nepoučil podle § 118a odst. 1 , 3 o. s. ř. o. s. ř. , neboť sami vřízení uvedli, že žádnou osobu jakožto nájemce pro rozhodné období ani neoslovili, ani zde nebylo žádné osoby, jíž by reálně chtěli či mohli bytovou jednotku v rozhodném období pronajmout.
3. K odvolání žalobců Krajský soud vBrně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 21. 10. 2025, č. j. 60 Co 223/2025 -153, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vzamítavém výroku I, změnil jej ve výroku II ohledně náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i sjeho právním posouzením věci, že žalobci neprokázali existenci konkrétních a reálně dosažitelných okolností, z nichž by bylo možno usuzovat, že by při pravidelném běhu věcí, nebýt škodní události, k uzavření nájemního vztahu skutečně došlo a žalobci by dosáhli tvrzeného majetkového prospěchu. V rozhodné době neměli zajištěného žádného konkrétního zájemce onájem bytové jednotky, nevedli s potenciálními nájemci jednání o uzavření nájemní smlouvy, neuzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí ani jinou obdobnou dohodu a možnost budoucího pronájmu veřejně nenabízeli ani neinzerovali. Současně nebylo prokázáno, že by činili jiné konkrétní kroky bezprostředně směřující k realizaci zamýšleného nájmu.Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že tvrzený ušlý zisk vycházel pouze z hypotetického investičního záměru žalobců, nikoliv z konkrétně rozpracovaného areálně uskutečnitelného pronájmu bytové jednotky. Ohledně namítané absence poučení zestrany soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. pak sodkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu dovodil, že soud prvního stupně nezaložil své rozhodnutí naneunesení břemene tvrzení ani na neunesení důkazního břemene; skutkový stav byl dostatečně zjištěn. Koncentrace řízení nastala dne 4. 6. 2025, skutečnosti poté tvrzené žalobci byly učiněny až po koncentraci kjejímuž prolomení nebyl dán důvod.
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci dovoláním. Mají za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že na rozdíl od soudy mechanicky aplikované judikatury nebyli v době porušení smluvní povinnosti žalovanou vlastníky bytové jednotky a neměli ani teoretickou možnost s ní disponovat. Jelikož byla pořízena jako investiční, bylo by absurdní, kdyby hledali potenciální nájemce a uzavírali snimi jakékoliv smlouvy. Pokud po nabytí a předání bytové jednotky ve standardním čase nájemce nalezli, není důvod se domnívat, že by k jeho nalezení nedošlo rovněž v situaci, kdy by žalovaná své smluvní povinnosti neporušila, tj. o čtyři měsíce dříve.Pokud soudy obou stupňů setrvaly na právním závěru, že okolnosti svědčící o reálné možnosti dosažení ziskuměly být prokázány existencí konkrétního potenciálního nájemce, pak je tento závěr v rozporu s ustálenou judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. II Odon 15/96 , 25 Cdo 3320/2011 , 25 Cdo 4918/2007 , 25 Cdo 1233/2006 a 25 Cdo 237/2011 ). Jejich investiční záměr nebyl jen hypotetický a byli připraveni jejbezpečně prokázat, což jim před soudem prvního stupně nebylo umožněno. Jelikož nebyli poučeni podle § 118a odst. 1 , 3 o. s. ř. o. s. ř. domnívají se, že jim bylo upřeno právo na rovné procesní postavení podle § 18 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , potažmo čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d. Pokud soud prvního stupně zjistil, že žalobci neměli zajištěného žádného konkrétního nájemce a doposud provedené důkazy mu k prokázání „reálné možnosti pronájmu“ nedostačovaly, měl žalobce poučit, aby tvrdili další skutečnosti, které prokazují, že při pravidelném běhu věcí, nebýt škodlivého zásahu, zisk by se dostavil (odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1181/2015 ). Navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně kdalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř. “, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. o. s. ř. , shledal, že dovolání žalobců je podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky vymezení okolností svědčícícho tom, že jednání poškozených směřující k zisku zpronájmu se již začalo neboalespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že, nebýt škodlivého zásahu, výsledek by se dostavil, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
6. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).
7. Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
8. Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.
9. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu lze ušlý zisk definovat jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nedošlo keškodní události. Pro jeho výši je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce. Přitom je nutné vycházet z částky, kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku. Rozhodující je to, o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel. Přitom musí být dána taková skladba okolností (pravidelný běh věcí) svědčící o tom, žejednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že (nebýt škodlivého zásahu) výsledek by se dostavil. Přitom nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno, av tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti), majetkový stav poškozeného by se zvýšil. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodní události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Žalobce je tak povinen nepochybně prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu; neunesl-li břemeno v tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007 , ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009 , nebo ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010 ). Ušlý zisk jemožno posuzovat pouze na základě určitých (existujících a prokázaných) právních skutečností, a nikoli na základě hypotetických tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012 , nebo usnesení téhož soudu ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2094/2021 ).
10. Ušlým ziskem může být i ztráta příjmu za pronájem nemovitostí; výše náhrady se v takovém případě odvíjí od částky, kterou by v předmětném období poškozený zaobvyklých okolností v daném místě získal na nájemném podle běžným poměrům odpovídající platné nájemní smlouvy, od níž je třeba odečíst částku, kterou by musel nadosažení toho zisku při pravidelném běhu věcí vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 330/2001 , nebo ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2460/2001 ). Nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku v podobě ztráty příjmu za pronájem nemovitostí je dán tehdy, prokáže-li poškozený, že v rozhodném období měl reálnou možnost nemovitosti za určitou částku pronajmout, a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, jestliže by mu v tom nezabránilo protiprávní jednání škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001 ).
11. V rozsudku ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011 , pak Nejvyšší soud vyslovil, že není podmínkou, aby se předpokládaný zisk opíral o již uzavřené smlouvy, jejichžrealizace má přinést poškozenému sjednané plnění. Není totiž vyloučeno, že škodní událost vedla právě k tomu, že nebyly uzavřeny smlouvy, které by jinak při pravidelném běhu okolností uzavřeny byly a staly by se podkladem pro dosažení zisku. Z tohoto rozsudku vycházela i následná judikatura, která nevyžaduje, aby žalobce při uplatnění ušlého zisku z pronájmu označil konkrétního budoucího nájemce. Musí však prokázat reálnost zamýšleného pronájmu prostřednictvím existujících okolností a konkrétních kroků, z nichž plyne, že by při pravidelném běhu věcí k pronájmu a získání nájemného skutečně došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 546/2006 a z poslední doby ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 25 Cdo 233/2025 nebo ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. 25 Cdo 3107/2025 ).
12. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, postavil své rozhodnutí na závěru, že jestliže žalobci nejednali s konkrétním zájemcem o pronájem bytové jednotky, nemohou být s uplatněním svého nároku na ušlý zisk zpronájmu úspěšní. Tento právní závěr je v rozporu s výše uvedenou judikaturou. Nárok na ušlý zisk z pronájmu je totiž dán, prokáže-li poškozený, že měl v rozhodném období reálnou možnost nemovitost pronajmout za určitou částku a že by k pronájmu při normálním běhu událostí došlo, nebýt protiprávního zásahu. Vznik nároku se tedy neváže mechanicky na existenci již konkrétně označeného nájemce, ale na reálnost zamýšleného výnosu. Zvláště vsituaci, kdy si budoucí vlastníci pořizují nemovitost jako investiční vdobě její stavby knáslednému pronajímání, je třeba přihlédnout k této okolnosti, neboť jejich situace je odlišná např. od situace vlastníka, kterýnemovitost dlouhodobě vlastní a znějakého důvodu ji nemohl po určitou dobu pronajímat. Vpřípadě pořizování tzv. investičních bytů není dobře možné po budoucích pronajímatelích požadovat, aby vdobě, kdy nejsou vlastníky dotčené nemovitosti, uzavírali nájemní smlouvy či smlouvy srealitními kancelářemi, neboť by se zavazovali kplnění, kterému by případně následně nemohli dostát (např. vpřípadě, že by znějakého důvodu kpřevodu investičního bytu do jejich vlastnictví nedošlo nebo došlo opožděně). Není protonezbytné označit osobu budoucího nájemce, je však nutné nabídnout důkazy, které v souhrnu prokáží reálnost pronájmu v daném období (např. připravenost nemovitosti knájmu, nabídku srovnatelných nemovitostí a poptávku po nich, jednání se zájemci, obvyklou dobu obsazení obdobných prostor, finanční kalkulaci nájemného a nákladů, aktivita při shánění nájemce po nabytí vlastnictví apod.).
13. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se při svém právním posouzení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a dovolací důvod je tak naplněn. Vdůsledku nesprávného právního názoru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) pak nebyla žalobcům dána možnost tvrdit rozhodné skutečnosti o tom, že v rozhodném období měli reálnou možnost bytovou jednotku za normálního běhu událostí (tedy pokud by byli jejími vlastníky) pronajmout za určitou částku o čtyři měsíce dříve a kprokázání svých tvrzení navrhnout důkazy.
14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 , 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Vdalším řízení soud neopomene umožnit žalobcům tvrditpro věc rozhodné skutečnosti a navrhnout kjejich prokázání důkazy, jež podle jejich relevantnosti provede a věc znovu posoudí po právní stránce.
15. Vzhledem k výsledku řízení se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval námitkou dovolatelů týkající se tvrzeného nesprávného postupu soudu při aplikaci § 118a o. s. ř. o. s. ř.
16. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1 , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však dovolací soud neshledal.
17. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s§ 226 o. s. ř. o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
18. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2026
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně
senátu