Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
31 C 93/2026-19
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci
žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně
sídlem Adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Jméno advokáta
sídlem Adresa advokáta
proti
žalované:Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované
bytem Adresa žalované
o 68 135,79 Kč s příslušenstvím – bezdůvodné obohacení
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 49 380 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 6 400 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, vždy k 15. dni v měsíci, pod ztrátou povolených splátek, až do úplného zaplacení.
II. Návrh žalobkyně, aby jí byla žalovaná povinna zaplatit 18 755,79 Kč s 11,5% úroky z prodlení ročně z částky 68 135,79 Kč od 7.7. 2025 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 696,80 Kč k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 49 380 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 6 400 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, vždy k 15. dni v měsíci, pod ztrátou povolených splátek, až do úplného zaplacení.II. Návrh žalobkyně, aby jí byla žalovaná povinna zaplatit 18 755,79 Kč s 11,5% úroky z prodlení ročně z částky 68 135,79 Kč od 7.7. 2025 do zaplacení, se zamítá.III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 696,80 Kč k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 16. 2. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky 68 135,79 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdce, společnost právnická osoba, s žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, na základě dodatku č. 1 a dodatku č. 2 ke smlouvě žalovaná čerpala úvěr ve výši 49 380 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a kapitalizované úroky za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v souhrnné výši 18 755,79 Kč předchůdci žalobkyně vrátit do 5. 3. 2026. Žalovaná se však ocitla v prodlení s úhradou úvěru, do postoupení pohledávky žalobkyni neuhradila na dluh nic. Ke dni 6. 7. 2025 činila dlužná jistina 49 380 Kč a dlužné úroky z úvěru 18 755,79 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 žalobkyni jako novému věřiteli, postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
4. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.
5. Dle sdělení právnická osoba. ze dne 12. 5. 2026 je žalovaná vlastníkem účtu č. č. účtu, na který byla dne 5. 1. 2026 přijata platba ve výši 45 000 Kč pod VS var. symbol. Z výpisu z běžného účtu vedeného právnická osoba bylo zjištěno, že na účet č. č. účtu byla dne 5. 1. 2025 poukázána platba ve výši 45 000 Kč pod VS var. symbol, dne 21. 1. 2025 platba ve výši 2 190 Kč pod VS var. symbol a dne 26. 2. 2025 platba ve výši 2 190 Kč pod VS var. symbol.
6. Dne 5. 1. 2025 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota. Právní předchůdce žalobkyně se touto smlouvou zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 45 000 Kč, resp. ve znění dodatků ke smlouvě č. 1 ze dne 21. 1. 2025 a č. 2 ze dne 26. 2. 2025 úvěr v souhrnné výši 49 380 Kč, tomuto závazku předchůdce žalobkyně odpovídala smluvní povinnost žalované vrátit poskytnutý úvěr včetně úroků v souhrnné výši 18 755,79 Kč do 5. 3. 2026. Dle splátkového kalendáře, který je součástí dodatku č. 2 ke smlouvě, činila výše měsíční splátky 6 390,14 Kč, poslední splátka měla být žalovanou zaplacena dne 5. 3. 2026.
7. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve spojení se seznamem postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena žalobkyni a tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 14. 9. 2025. Žalovaná byla následně vyzvána k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 14. 9. 2025, která byla dle potvrzení o podání doporučené zásilky podána k doručení dne 18. 9. 2025.
8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byla spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
13. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
14. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).
15. Ze skutkových tvrzení žalobkyně nevyplynulo, že by se právní předchůdce žalobkyně jakkoli zabýval úvěruschopností žalované před tím, než úvěr žalované poskytnul. Ani z žalobkyní předložených listin nebylo zjištěno, že by předchůdce žalobkyně jakkoli zkoumal úvěruschopnost žalované. Právní předchůdce žalobkyně nijak nezjišťoval ani příjmy ani výdaje žalované a tyto nijak neověřoval. Soud proto uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí, když nijak nezkoumal příjmy ani výdaje žalované a tyto neověřoval. Předchůdce žalobkyně měl přitom povinnost řádně zkoumat příjmovou a zejména též výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.
16. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně nijak neposoudil úvěruschopnost žalované, protože žádným způsobem nezjišťoval ani její příjmy nadto výdaje, proto si nemohl věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaná schopna spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru č. hodnota ze dne datum ve znění dodatku č. 1 a č. 2 je proto absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
17. Soud zdůrazňuje, že přestože smlouva o úvěru č. hodnota byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20 existuje povinnost obecného soudu k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru i případné přímé použití směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soud zásadně přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci právní předchůdce žalobkyně rezignoval na svoji povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované, tj. nedostál své povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
18. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 49 380 Kč nebyla právnímu předchůdci žalobkyně ze strany žalované vrácena. Žalobkyni proto vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 49 380 Kč. Pro úplnost soud dodává, že pohledávka byla v mezidobí dle § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni, která je tak oprávněna ji vymáhat.
19. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované, proto vyšel při určování splatnosti dluhu ve výši 49 380 Kč z absolutně neplatné smlouvy č. hodnota a zejména jejího dodtaku č. 2 ze dne 26. 2. 2025 a dovodil, že pokud se touto smlouvou měla žalovaná v úmyslu zavázat k úhradě splátky ve výši 6 390,14 Kč Kč měsíčně, pak je odpovídající jejím možnostem dluh v souhrnné výši 49 380 Kč právě v takové měsíční splátce uhradit.
20. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru soud II. výrokem zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na úhradu úroků z prodlení a úroků z úvěru.
21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná v rozsahu částky 49 380 Kč a žalovaná byla ve věci procesně úspěšná v rozsahu částky 26 655,80 Kč (18 755,79 Kč a 7 900,01 Kč – 11,5% úroky z prodlení ročně z částky 68 135,79 Kč od 7. 7. 2025 do 9. 7. 2026), žalovaná je proto povinna zaplatit žalobkyni 30 % jejích nákladů řízení.
22. Dle názoru soudu jsou náklady řízení žalobkyně představovány:
zaplaceným soudním poplatkem 2 726 Kč;
i) odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu 3 úkonů právní služby po 3 860 Kč (tarifní hodnota 68 135,79 Kč, převzetí věci, výzva k plnění, žaloba) dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.;
ii) třemi režijními paušály po 450 Kč k těmto úkonům dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.;
celkem tedy 15 656 Kč, 30 % z této částky činí 4 696,80 Kč (III. výrok tohoto rozsudku).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.