Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 137/2026-20
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis)
Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci
žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci]
proti
žalovanému: [osobní údaje žalovaného]
pro 30 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se co do kapitalizovaného úroku ve výši 9 005,57 Kč zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žaloba se co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 300 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Řízení se co do kapitalizovaného úroku ve výši 9 005,57 Kč zastavuje.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.III. Žaloba se co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 300 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
1. Předmětem řízení je zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 24. 4. 2024 [číslo] uzavřené mezi žalovaným jako úvěrovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o., [IČO], jako úvěrujícím.
2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, po celou dobu řízení zůstal pasivní.
3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalobkyně je právnickou osobou se sídlem na území Kyperské republiky. Vzhledem k tomu, že žalovaný uzavřel úvěrovou smlouvu jako spotřebitel a má bydliště v České republice, je třeba v daném případě při řešení otázky mezinárodní příslušnosti postupovat podle nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Úvěrová smlouva spadá do působnosti článku 17 odst. 1 citovaného nařízení a podle článku 18 odst. 2 může smluvní partner spotřebitele podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Žaloba podaná proti žalovanému coby spotřebiteli s bydlištěm v České republice náleží do pravomoci českých soudů. Rozhodným právem je podle č. l. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo české.
4. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně podáním ze dne 29. 5. 2026 vzala žalobu zpět v rozsahu kapitalizovaného úroku v částce 9 005,57 Kč, soud řízení v tomto rozsahu dle ustanovení § 96 odst. 1 , 2 o. s. ř. o. s. ř. ve výroku I. rozsudku zastavil.
5. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , když žalobkyně s rozhodnutím bez jednání výslovně souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s tímto procesním postupem, nevyjádřil.
6. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listin y předložené žalobkyní a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:
7. Právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) uzavřela dne 24. 4. 2024 se žalovaným smlouvu o úvěru splatném ve splátkách [číslo]. Na základě uzavřené smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku 39 739,10 Kč v pěti splátkách, kdy poslední z nich byla splatná do 24. 9. 2024. Výše RPSN činila 219,60 %. Peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč byly poskytnuty na účet žalovaného uvedený ve smlouvě (ze smlouvy o úvěru [číslo] z výpisu z běžného účtu). Žalovaný jistinu se sjednaným příslušenstvím včas a řádně nesplatil. Právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupila [právnická osoba] [ulice] a [právnická osoba] a tato následně postoupila předmětnou pohledávku na žalobkyni (z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2023 včetně příloh, prohlášení smluvních stran o dílčí smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 26. 9. 2024, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 3. 2026 včetně přílohy – seznamu postupovaných pohledávek). Změna věřitele byla žalovanému oznámena (z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 9. 2024 s podacím archem, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 3. 2026 s podacím archem). Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného upomenula o dobrovolné splnění dluhu nejpozději do 30. 3. 2026, přičemž mu byla oznámena změna v osobě věřitele (z předžalobní upomínky ze dne 20. 3. 2026 s podacím archem). Soud přihlédl k tvrzení žalobkyně, že žalovaným nebylo na pohledávku ničeho uhrazeno (bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal opak; ten však byl v řízení zcela pasivní).
8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
11. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
12. Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela úvěrovou smlouvu jako podnikatel (§ 420 odst. 1 o. z.) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.), jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Soud se proto zabýval posouzením platnosti smlouvy jednak z hlediska toho, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného a jednak posouzení smluvních ujednání z hlediska zakázaných nepřiměřených a nerovnovážných ujednání ve spotřebitelských smlouvách (tzv. zneužívajícími klauzulemi).
13. Podle § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
14. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
15. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
18. Posouzení úvěruschopnosti:
Žalobkyně řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného v žalobě netvrdila a k důkazu ničeho nepředložila. Tato svá tvrzení následně nedoplnila ani k výzvě soudu, když uvedla pouze to, že původní věřitel úvěruschopnost klientů ověřuje nahlížením do databází a registrů ([příjmení], BRKI, NRKI), na základě interních kontrol a nastavených pravidel. Současně pak sdělila, že žádnými dokumenty k ověření úvěruschopnosti nedisponuje.
19. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. , neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 , Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 . Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).
20. Žalobkyně v řízení netvrdila a neprokazovala, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele (žalovaného), získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, tedy podkladů vystavených třetími osobami, odlišnými od spotřebitele. Proto je smlouva absolutně neplatná podle § 588 o. z., jak vyplývá ze shora citované judikatury vyšších soudů.
21. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelské smlouvě:
Přestože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou pro nesplnění povinnosti věřitele řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, považuje za potřebné v zájmu předvídatelnosti soudního rozhodnutí pro účastníky řízení zabývat se rovněž otázkou existence nepřiměřených smluvních ujednání v dané spotřebitelské smlouvě.
22. Žalovaný sám nepřiměřená ujednání (tzv. zneužívající klauzule) v uzavřené smlouvě nenamítal. Vnitrostátní právní úprava ochrany spotřebitele má svůj původ v unijním právu. Je recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud tedy smlouvu dále posuzoval i podle právní úpravy týkající se ochrany spotřebitele, kterou předpokládá § 1813 a násl. občanského zákoníku .
23. Při svých úvahách o zneužívajících klauzulích vycházel soud především z judikatury Ústavního soudu, který se opakovaně zabýval posuzováním konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a„ principem rovnosti“. V nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 -2 Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, so. Zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listin y). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, o odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2063/17 (N 217/87 SbNU 493)). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)). Nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček posuzoval Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005 či rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ). Pokud jde o jednotlivá smluvní ujednání, uvažoval soud i nad jejich oddělitelností, tj. zda lze uvažovat o neplatnosti smlouvy toliko v její části či zda smlouva o úvěru jako celek neobstojí pro svou zjevnou nespravedlnost, které se nemá dostat soudní ochrany. Těmto otázkám se věnoval Ústavní soud například v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 .
24. Optikou závěrů shora citované judikatury vyšších soudů byla poměřována i smlouva o spotřebitelském úvěru v nyní souzené věci. RPSN dle smlouvy činila 219,60 %. Žalovaný se zavázal zaplatit kromě jistiny úvěru i částku 9 739,10 Kč, a to v pouhých pěti měsíčních splátkách. Již za krátkou dobu trvání smlouvy tak výše smluvních úroků činila téměř třetinu úvěrované jistiny. Jedná se přitom o smlouvu v režimu„ take it or leave“, tj. žalovaný nemá možnost obsah smlouvy ovlivnit. Sjednané podmínky se vyznačují řadou shod s posuzovanými judikatorními případy, které vedly Ústavní soud k závěru o nežádoucím důsledku v podobě toho, že celková splácená částka bude několikanásobně převyšovat částku poskytnutou. Jednotlivá ujednání smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro jejich vzájemnou provázanost. V daném případě tak nelze aplikovat ustanovení § 1815 o. z. a toliko k nim nepřihlížet. Uvedený závěr o neoddělitelnosti těchto ujednání, vede soud k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku rovněž pro rozpor s dobrými mravy. Ujednaná práva a povinnosti jsou pro spotřebitele zjevně nespravedlivá a nemůže jim být poskytnuta soudní ochrana.
25. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřená spotřebitelská smlouva je neplatná. Jednak z toho důvodu, že obsahuje nepřiměřená ujednání ve spotřebitelské smlouvě a jednak z toho důvodu, že žalobkyně nezkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. To vše má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy (srov. § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 580 a § 588 o. z.).
26. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Na ostatní sjednaná plnění, jako jsou sjednané úroky, smluvní pokuta, nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že by je žalobkyni vrátil. Soud proto žalobě co do částky 30 000 Kč vyhověl. Aktivní legitimace žalobkyně se opírá o § 1879 a § 1880 o. z.
27. Nedůvodný je však nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení (viz výrok III).
28. Při vypořádání bezdůvodného obohacení (vzájemně poskytnutých plnění) soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to k rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 , v němž Nejvyšší soud uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“
29. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka (spotřebitele) s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
30. Ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plynou následující právní závěry. Dlužník je povinen vrátit jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru podle svých možností. Pokud se věřitel a dlužník nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy (což se účastníci v předmětném řízení nedohodli), splatnost určí soud svým rozsudkem, ale jen do budoucna. Jde však o lhůtu hmotněprávní, před jejímž uplynutím se tak dlužník v prodlení neocitl, pročež nelze před jejím uplynutím žalobci přiznat úroky z prodlení.
31. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky (k tomu srov. 87 odst. 1 ZoSÚ) určil soud splatnost jistiny podle § 87 odst. 2 ZoSÚ v tomto rozhodnutí. Jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 :„ Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky“. Žalovaný netvrdil a neprokazoval žádné skutečnosti, ze kterých by mohl soud dovozovat nějakou jinou dobu pro vrácení poskytnuté jistiny úvěru. Protože podle občanského zákoníku (viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku ) je každé plnění splatné na výzvu věřitele, stane se plnění (povinnost vrátit jistinu úvěru) splatné na základě doručení rozsudku žalovanému. Soud určil hmotněprávní lhůtu k plnění odpovídající lhůtě bez zbytečného odkladu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (viz analogicky § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. ), neboť žalovaný netvrdil žádné skutečnosti (neposkytl žádná tvrzení o svých možnostech vrátit poskytnutou jistinu), pro které by se soud od této lhůty měl odchýlit (nebyly shledány důvody pro stanovení delší lhůty či umožnění splácet jistinu ve splátkách). Jedná se přitom o hmotněprávní lhůtu splatnosti ve smyslu výsledku aplikace § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (tj. nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Z uvedeného rovněž vyplývají důvody pro zamítnutí nároku žalobkyně v části, kde se domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení (výrok III).
32. Výrokem IV. rozhodl soud o náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , když neúspěch žalobkyně v části nároku týkající se zákonného příslušenství soud pokládá za nepatrný. Žalobkyni tak přiznal nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 500 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1 , § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t.
33. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 300 Kč dle položky [číslo] bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků (výrok V).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.