Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 C 154/2026-20

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis)

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci

žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci]

proti

žalovanému: [osobní údaje žalovaného]

pro 77 836,09 Kč s příslušenstvím / úvěr

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 76 389,14 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 38 464,25 Kč od 27. 11. 2025 do zaplacení a částky 1 446,95 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 778 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 76 389,14 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 38 464,25 Kč od 27. 11. 2025 do zaplacení a částky 1 446,95 Kč, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 778 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 76 389,14 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 1 446,95 Kč z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 10. 2. 2025 [číslo] Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěrový rámec do částky 34 800 Kč s možností postupného čerpání s tím, že konec kreditového rámce měl nastat dne 18. 5. 2030. Žalovaný načerpal postupně částku v celkové výši 35 914 Kč, úvěr měl vrátit ve sjednaných denních splátkách včetně úroku 0,93 % denně z nesplacené částky jistiny a sjednaných poplatků. Žalobkyně si ověřovala úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do veřejně přístupných registrů, dále vyšla z informací žalovaného o jeho měsíčním příjmu ve výši 33 862 Kč. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením úvěru byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal pasivní.

3. Soud ve věci rozhodl bez jednání za splnění podmínek podle , (dále jen „ “).

4. Protože se žalovaný ve věci samé blíže nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze y předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní y předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují.

5. Na základě provedených listinných důkazů, pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:

6. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 10. 2. 2025 [číslo] soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli distančním způsobem smlouvu o úvěru. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěrový rámec ve výši 34 800 Kč s možností postupného čerpání, žalovaný měl vrátit úvěr v denních splátkách plynoucích z VOP počínaje 30. dnem od poskytnutí úvěru. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 0,933 % denně, celková výše poplatku za vyplacení tranše úvěru byla dohodnuta ve výši 1,99 % z čerpané částky. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením úvěru byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení. RPSN činila dle smlouvy 1 446,87 %. V případě prodlení žalovaného trvajícího alespoň 91 dní, bylo sjednáno oprávnění žalobkyně úvěr zesplatnit.

7. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo soudem zjištěno, že žalovaný žije v domácnosti v počtu tří členů, přičemž dvě osoby z domácnosti mají příjem. Výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činí 15 000 Kč. Výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení činí 3 000 Kč. Další nezbytné výdaje činí 2 500 Kč. Ostatní zbytné výdaje činí 4 000 Kč. Výše ověřeného čistého příjmu činí 33 862 Kč. Výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem činí 66 000 Kč. Disponibilní příjem je pak dle závěrů žalobkyně 9 831 Kč.

8. Z přehledu bankovních a karetních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho účet uvedený ve smlouvě postupně částku v celkové výši 35 923,35 Kč. Žalobkyně identifikovala platbu úvěru uvedením variabilního symbolu [číslo], jenž odpovídá číslu smlouvy o úvěru.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 19. 4. 2026 včetně potvrzení o podání doporučené zásilky ze dne 21. 4. 2026 bylo soudem zjištěno, že žalovaný byl k úhradě dluhu předžalobně upomenut.

10. Soud dále vyšel z tvrzení samotné žalobkyně, že žalovaný na předmětný dluh před podáním žaloby uhradil žalobkyni částku v celkové výši 42 319,91 Kč.

11. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle , (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

16. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, ve spojení s o. z. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ustanovení , když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 35 923,35 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky včetně úroku splatit. Žalovaný na své povinnosti vyplývající mu z uzavřené smlouvy zaplatil žalobkyni částku 42 319,91 Kč.

17. Soud se předně zabýval posouzením platnosti úvěrové smlouvy, a to zejména z hlediska obsahu zakázaných, nepřiměřených či nerovnovážných smluvních ujednání ve smyslu ochrany spotřebitele (tzv. zneužívajících klauzulí). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, způsobují absolutní neplatnost smlouvy podle § 580 odst. 1 o. z. K takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Žalovaný sám nepřiměřená ujednání (tzv. zneužívající klauzule) v uzavřené smlouvě nenamítal.

18. Vnitrostátní právní úprava ochrany spotřebitele má svůj původ v unijním právu. Je recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Při svých úvahách o zneužívajících klauzulích vycházel soud především z judikatury Ústavního soudu, který se opakovaně zabýval posuzováním konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a„ principem rovnosti“. V nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. -2 Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, so. Zn. (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 y). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, o odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. (N 217/87 SbNU 493)). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. (N 16/84 SbNU 181)). Nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček posuzoval Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. či rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. ). Pokud jde o jednotlivá smluvní ujednání, uvažoval soud i nad jejich oddělitelností, tj. zda lze uvažovat o neplatnosti smlouvy toliko v její části či zda smlouva o úvěru jako celek neobstojí pro svou zjevnou nespravedlnost, které se nemá dostat soudní ochrany. Těmto otázkám se věnoval Ústavní soud například v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. . V těchto rozhodnutích Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

19. Optikou závěrů shora citované judikatury vyšších soudů byla poměřována i smlouva o spotřebitelském úvěru v nyní souzené věci. Ve smlouvě byla mezi stranami sjednána RPSN ve výši 1 446,87 %. Úvěr byl přitom úročen smluvním úrokem ve výši 0,933 % denně (cca 340 % ročně). Během ročního trvání smlouvy se tak celková částka, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit vyšplhala v návaznosti na výši smluvních úroků téměř na dvojnásobek. Jedná se přitom o smlouvu v režimu„ take it or leave“, tj. žalovaný nemá možnost obsah smlouvy ovlivnit. Poskytnutí finančních prostředků je vázáno na podpis smlouvy bez možnosti vyjednávání o jejích podmínkách. Sjednané podmínky se vyznačují řadou shod s posuzovanými judikatorními případy, které vedly Ústavní soud k závěru o nežádoucím důsledku v podobě toho, že celková splácená částka bude několikanásobně převyšovat částku poskytnutou. Jednotlivá ujednání smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro jejich vzájemnou provázanost. V daném případě tak nelze aplikovat ustanovení § 1815 o. z. a toliko k nim nepřihlížet. Uvedený závěr o neoddělitelnosti těchto ujednání, vede soud k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku rovněž pro rozpor s dobrými mravy. Ujednaná práva a povinnosti jsou pro spotřebitele zjevně nespravedlivá a nemůže jim být poskytnuta soudní ochrana.

20. Pro úplnost je třeba dodat, že pokud jde o posouzení platnosti/neplatnosti úvěrové smlouvy stran povinnosti dostatečně zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, tak i v tomto ohledu má soud za to, že žalobkyně nepostupovala s řádnou péčí. Vycházela jen z tvrzení žalovaného o výši jeho měsíčních příjmů a výdajů. Příjmy byly dle tvrzení žalobkyně ověřeny výpisem z účtu, aniž by disponovala dále např. pracovní smlouvou či výplatními páskami žalovaného. Izolované výpisy z účtu však neposkytují úplný a věrný obraz o jeho skutečných příjmech, zvláště v situaci, kdy nelze identifikovat původ jednotlivých plateb ani určit, zda se jedná o pravidelné příjmy, jednorázová plnění, převody mezi vlastními účty či finanční prostředky pocházející z jiných zdrojů. V případě výdajů pak žalobkyně uvažovala jenom s tvrzením žalovaného o jeho celkových měsíčních výdajích. Informace poskytnuté žalovaným si však z pohledu výdajové stránky neověřila (např. nájemní smlouvou, smlouvu na dodávku energií, smlouvou na telefon, internet apod.). Žalobkyně se nezabývala ani tím, jaké má žalovaný náklady na dopravu, zdravotní stav, záliby a další výdaje, když tyto údaje vůbec nezjišťovala. Pokud vycházela z disponibilního příjmu 9 831 Kč, pak není vůbec zřejmé, jak k této částce dospěla. Reálně tak žalobkyně nemohla získat představu o majetkové situaci žalovaného. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalovaného, je tak nepřezkoumatelný. V daném případě tak lze uzavřít, že žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle , o spotřebitelském úvěru, neboť nebyl dodržen postup upravený v téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , Nejvyššího správního soudu sp. zn. a Nejvyššího soudu sp. zn. . Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).

21. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je nedůvodný. Žalobkyni by nepochybně náleželo právo na vrácení jistiny, neboť podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 o. z.). Žalovanému se na základě smlouvy dostalo plnění ve výši 35 923,35 Kč, na tento dluh žalovaný podle tvrzení samotné žalobkyně zaplatil částku 42 319,91 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá kromě jistiny na ostatní plnění z titulu neplatné smlouvy nárok (smluvní úrok a smluvní pokuta), není pochyb o tom, že žalovaný jistinu úvěru v průběhu trvání smluvního vztahu žalobkyni zaplatil (35 923,35 Kč – 42 319,91 Kč), dokonce přeplatil. Žalobkyni tak nelze nárok přiznat, neboť splněním dluhu její pohledávka zanikla a v části týkající se smluvního úroku, smluvní pokuty a zákonného úroku z prodlení byla její žaloba nedůvodná pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, avšak podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

23. Jelikož soud ve věci nevydal žalobkyní navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 778 Kč dle položky [číslo] bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.