Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
66 A 1/2026 - 42.pdf
PDF · 0 B
No categories available
66 A 1/2026 - 42
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci
žalobce: N. V. N., nar.
státní příslušnost
zastoupen Mgr. Markem Eichlerem, advokátem
se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1
proti
žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí
se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2025, čj. 147791-8/2025-MZV/OPL,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí ze dne 2. 12. 2025, čj. 147791-8/2025-MZV/OPL, se v rozsahu týkajícím se žalobce, zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 140 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “správní řád”), po spojení věci žalobce s dalšími řízeními, jejichž účastníci byli zastoupeni tímtéž zástupcem, zamítl odvolání žalobce proti usnesení Velvyslanectví České republiky v Tokiu (dále jen “zastupitelský úřad”) ze dne 4. 8. 2025, čj. 1604-4/2025-MZV/TOKI (dále jen “prvostupňové rozhodnutí”), a toto rozhodnutí potvrdil.
2. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a současně bylo řízení o této žádosti zastaveno.
II. Shrnutí žaloby
3. Žalobce namítá, že zastupitelský úřad vydal nezákonné a nepřezkoumatelné rozhodnutí a žalovaný se s opravným prostředkem nijak nevypořádal.
4. Žalobce předně namítá, že správní orgány interpretovaly pojem „odůvodněný případ“ pro možnost upuštění od povinnosti osobního podání žádosti ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců nesprávně. K argumentaci žalovaného odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Azs 213/2018-22, žalobce namítá, že pod ztíženou dostupnost zastupitelského úřadu lze zahrnout i jeho případ. Omezení stanovené nařízením vlády č. 206/2025 Sb., vztahující se zejména na občany Vietnamu, je diskriminační a nezákonné. Neurčitý právní pojem byl v tomto případě interpretován a aplikován chybně. Je třeba rozlišovat neurčitý právní pojem a správní uvážení, k čemuž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, vztahující se k těmto otázkám (čj. 7 As 131/2001-47, čj. 8 As 37/2011-154, čj. 3 Azs 240/2014-35, čj. 5 As 73/2009-91 a čj. 3 Azs 12/2003-38), a dále na „stanovisko rozšířeného senátu č. 8/2006 pod č. 906“. Žalobce uvedl, že pokud by krajský soud shledal, že uvedený termín představuje právě správní uvážení, má za to, že nebyly naplněny základní nároky na jeho aplikaci. Žalobce poukazuje na to, že zastupitelský úřad i žalovaný měli v případě využití správního uvážení jasně vymezit skutkový stav věci.
5. Šablonovité rozhodnutí zastupitelského úřadu podle žalobce neobstojí, navíc je absurdní, že žalovaný smísil všechny žádosti podané skrze jednoho zástupce do jednoho rozhodnutí. Žalobce ničeho nenamítá proti samotnému stanovení kvót, avšak nelze systematicky stanovovat kvóty u většiny států, ze kterých podávají žádosti právě příslušníci Vietnamu; jedná se o politickou diskriminaci. Stanovení nulové kvóty není de facto kvótou, ale znemožněním faktického podávání žádostí. Pokud se systematicky nedařilo získat termín k podání žádosti i před účinností nařízení vlády, měl zastupitelský úřad stanovit jiný systém, který by cizincům umožnil lidským způsobem dostat se k termínu, např. regulací počtu, nikoliv však systém celkového vyloučení. Za situace, kdy zastupitelský úřad měl stanoveny termíny k podávání žádostí a počet žádostí, které byl schopen odbavit, je podle žalobce nesmyslné, aby najednou zcela danou agendu zrušil.
6. Dále žalobce zdůrazňuje, že v době podání jeho žádosti o pobytové oprávnění, resp. o upuštění od povinnosti učinit tak osobně, existovala na straně zastupitelského úřadu objektivní překážka znemožňující podání žádosti. Podle žalobce je nepřípustné, aby se informace o zavedení nulových kvót pro vydávání víz zastupitelským úřadem, tedy o zásadní změně, objevila na jeho internetových stránkách až dne 20. 6. 2025, tedy zhruba týden před nabytím účinnosti nařízení vlády č. 206/2025 Sb. dne 1. 7. 2025. Žadatelé mají v souvislosti s podáním žádosti celou řadu povinností a zastupitelský úřad jim je musí umožnit splnit, musí postupovat předvídatelně a v souladu se zákonem. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 487/03 a IV. ÚS 690/01). Podle žalobce není akceptovatelné, aby byl během jediného týdne změněn roky fungující systém, tak že nově ponechá žadatele vyčkávat na případné nové stanovení kvót. Správní orgány dle žalobce porušily svým postupem základní zásady správního řízení, zejména § 4 a § 6 správního řádu, čímž zasáhly do práv žalobce. Veřejná správa je službou veřejnosti a tato zásada se uplatňuje i na občany, kteří nejsou občany České republiky a Japonska. Žalobce dále uvádí, že by zastupitelské úřady měly postupovat tak, aby nevznikaly zbytečné náklady. Právě výše uvedené objektivní překážky na straně zastupitelského úřadu mohou podle žalobce představovat odůvodněný případ, kdy je možné od povinnosti osobního podání upustit. Na uvedené žalovaný nijak nereflektoval a přezkoumatelně tuto argumentaci nezhodnotil.
7. Žalobce též namítá, že správní orgány nedostály povinnosti rozhodovat podle konkrétních okolností případu. Žalobce se snažil dlouhodobě získat termín k podání žádosti, což doložil i fotodokumentací neúspěšných pokusů, avšak tuto skutečnost správní orgány ignorovaly. Odkázal přitom na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2020, čj. 30 A 42/2018-161, podle nějž má žadatel právo podat žádost lidsky důstojným způsobem a v přiměřeném čase. K tomu poukazuje na obsah webových stránek Velvyslanectví ČR v Hanoji, z něhož vyplývá, že pokud se žadatel během posledního roku nejméně čtyřikrát neúspěšně pokusil o sjednání termínu k osobnímu podání žádosti o pobytové oprávnění za jiným účelem než sloučení rodiny a jde o stále stejný účel, je umožněno podání žádosti za stejným účelem bez nutnosti účasti v další slosovatelné registraci. Z registračních e-mailů je zřejmé, že se žalobce pokoušel o získání termínu pro podání žádosti, a pokud mu to nebylo umožněno, představuje žádost o upuštění od povinnosti osobního podání jediný prostředek, kterým lze sjednat nápravu.
8. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
9. Žalovaný úvodem shrnuje průběh správního řízení. Žalovaný má za to, že veškeré relevantní okolnosti týkající se podřazení situace pod pojem „odůvodněný případ“ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců byly zohledněny. Zastupitelský úřad své rozhodnutí opřel o judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Azs 213/2018-22. Ustanovení § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců prakticky provádí doporučení Nejvyššího správního soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 30. 8. 2012, čj. 8 As 90/2011-62, a postup byl podle žalovaného plně v souladu s tímto ustanovením. Svůj postup žalovaný považuje za souladný s § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců, který reaguje na specifický případ, kdy počet žádostí převyšuje kapacitu zastupitelského úřadu, a umožňuje vybrat určitý počet žádostí způsobem založeným na náhodném prvku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, dodal, že v tomto případě byl takový prvek aplikován férovým, transparentním a předvídatelným způsobem. Přístup ke správnímu orgánu na základě stanovených pravidel s využitím náhodnému prvku podle žalovaného neznamená, že bude o všech podaných žádostech rozhodnuto i při kapacitním nedostatku. Žalovaný konstatuje, že postup zastupitelského úřadu nelze považovat za nezákonný.
10. Dále žalovaný uvádí, že spojení žádostí podaných skrze stejného zástupce a zatížených stejnými nedostatky je projevem procesní ekonomie, nikoliv „šablonovitosti“ rozhodnutí. I přes obdobnost jednotlivých případů je žalovaný posuzoval individuálně. Nedospěl navíc k závěru, že by různý počet pokusů o získání termínu pro osobní podání žádosti u jednotlivých účastníků spojeného řízení měl vliv na správnost odvoláním napadeného usnesení zastupitelského úřadu. Nejde o odůvodněný případ, který by od takového způsobu podání žádosti umožňoval upustit. Zastupitelský úřad podle žalovaného aplikoval princip náhodného prvku zákonem předpokládaným způsobem.
11. K tomu dále podotkl, že od 1. 7. 2025 byla nulová kvóta na nově přijaté žádosti stanovena nikoliv z vůle zastupitelského úřadu, ale nařízením vlády, zcela mimo rámec správního řízení. Vláda tak reagovala na zvýšený počet žádostí o pobytové oprávnění v situaci, kdy značná část těchto osob jsou občany zemí odlišných od státu, v němž se zastupitelský úřad nachází. Pohledem rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2024, čj. 1 Azs 43/2024-50, body 32 až 34, je třeba chápat smysl a účel předmětného ustanovení tak, že má zajistit efektivní fungování kapacitně omezených zastupitelských úřadů právě v takových situacích jako jsou mimořádné vlny zájemců. Žalovaný uvádí, že při mimořádném nárůstu počtu žádostí, způsobeném poklesem dostupnosti podání na jiných zastupitelských úřadech v regionu, je účelem § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajistit dočasně spravedlivý a transparentní přístup k podávání žádostí, a to do doby, než bude obnovena rovnováha mezi dostupnými termíny a počtem žadatelů.
12. Žalovaný odmítá též námitku proti pozdnímu zveřejnění informace o regulaci počtu žádostí. Informováním dne 20. 6. 2025 o nařízení vlády č. 206/2025 Sb. ze dne 11. 6. 2025 nebyl narušen princip předvídatelnosti ani legitimní očekávání. Na věci by nic nezměnilo ani to, kdyby zastupitelský úřad tuto informaci na svých internetových stránkách nezveřejnil vůbec, neboť takovou regulaci přímo předpokládá § 181b zákona o pobytu cizinců. Podle žalovaného nelze odhlédnout od skutečnosti, že velikost a kapacitní možnosti zastupitelského úřadu odpovídá zájmům státu v daném regionu a počtu obyvatel států spadajících do jeho působnosti. Ve vízové agendě došlo v rozhodném období k mimořádnému nárůstu zájemců o registraci termínu pro osobní podání pobytové žádosti s tím, že významnou skupinou žadatelů na Zastupitelském úřadu Tokio byli státní příslušníci jiných zemí než Japonska. Právě na tuto skutečnost uvedené nařízení vlády reagovalo. Nelze dále pominout, že zaměstnanecká karta je pobytové oprávnění nenárokové a omezení kapacitních možností zastupitelského úřadu je v důsledku prvkem regulace ekonomické migrace cizinců do ČR, jakožto projevu svrchovanosti podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, obdobně dle čl. 79 odst. 5 Smlouvy o fungování EU. To je také rozdíl např. od dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny, jehož předmětem řízení je rozhodování o právu na sloučení rodiny vyplývajícím z unijního práva, když v případě zaměstnanecké karty nelze o takovém „právu“ hovořit. Jedná se tak jedině o právo na přístup ke správnímu orgánu, které zůstalo zachováno i po 1. 7. 2025.
13. Žalovaný v námitkách žalobce shledává snahu o prolomení zákonného postupu podle § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizince a eliminaci negativních důsledků obecně závazných předpisů. Podle žalovaného představuje použití náhodného prvku z důvodu omezené kapacity zastupitelského úřadu transparentní a zákonný regulativ, který nepředstavuje důvod pro upuštění od povinnosti osobního podání. Opačný výklad by vedl k obcházení zákonného regulativu upraveného v § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
14. Závěrem žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.
IV. Obsah správního spisu
15. Žalobce podal dne 30. 6. 2025 u zastupitelského úřadu žádost o vydání zaměstnanecké karty a současně požádal o upuštění od podmínky osobního podání žádosti. K žádosti kromě jiných dokumentů přiložil též kopie e-mailů adresovaných zastupitelskému úřadu ze dne 22. 8. 2024, 20. 11. 2024, 26. 2. 2025 a 28. 5. 2025 s žádostí o přidělení termínu k osobnímu podání.
16. Dne 4. 8. 2025 vydal zastupitelský úřad prvostupňové rozhodnutí, jímž rozhodl o neupuštění od povinnosti osobního podání žádosti a v důsledku toho podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců řízení zastavil. Uvedl, že takový postup je výjimečný, odstraňující přílišnou tvrdost v jednotlivých případech. Zastupitelský úřad konstatoval, že situace žalobce takový speciální postup neodůvodňuje. V době podání žádosti měl zastupitelský úřad na internetových stránkách uveden nejvyšší přípustný počet žádostí o zaměstnaneckou kartu s tím, že v případě překročení tohoto počtu budou žadatelé vybíráni prostřednictvím systému náhodného prvku. Uvedl, že nestanovení termínu nenaplňuje důvody pro upuštění od osobního podání a že přístup k úřadu není odepřen, nýbrž regulován pomocí přijatých opatření. Pokud jde o nařízení vlády stanovující nulovou kvótu, jde o právní předpis s obecnou závazností, jemuž se zastupitelský úřad musí podřídit.
17. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí dne 20. 8. 2025 blanketní odvolání, které po výzvě zastupitelského úřadu dne 25. 8. 2025 doplnil. V odvolání namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí s ohledem na to, že bylo vydáno identické rozhodnutí i u dalších klientů jeho zástupce, a to dokonce bez ohledu na konkrétní zastupitelský úřad, a že se zastupitelský úřad nezabýval konkrétními skutkovými okolnostmi. Žalobce uvedl, že jeho postup v řízení není důsledkem hledání mezer v zákoně, ale nefunkčnosti systému. Žalobce se snažil získat termín a v mezičase byla stanovena nulová kvóta na nově přijímané žádosti. Usnesení vlády shledal korektivem žalovaného a zastupitelského úřadu, kterým nelze zcela znemožnit podávání žádostí občanům třetích zemí. Dle jeho názoru je nepřípustné, aby tak zásadní změnu oznámil zastupitelský úřad pouze 8 dní před její účinností. Dále namítal rozpor se základními zásadami správního řízení, přičemž dodal, že celý spor se týká formy podání žádosti, tedy technické záležitosti, nikoliv věci samé.
18. Žalovaný řízení o odvolání ve věci žalobce nejprve dne 28. 11. 2025 usnesením čj. 147791-2/2025-MZV/OPL spojil podle § 140 odst. 1 správního řádu s řízeními dalších osmi žadatelů s odůvodněním, že mají stejného zástupce, řízení se týkají téhož předmětu (vydání zaměstnanecké karty) uplatněného obdobným způsobem, tedy s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání.
19. Poté žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání všech devíti odvolatelů zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí zastupitelského úřadu, neboť dle jeho názoru postupoval v souladu s § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců, pokud stanovil výběr žádostí na základě systému náhodného prvku. Postup, jehož se žalobce domáhal, by fakticky znamenal přednostní vyřízení jeho žádosti, což cílem zákonodárce nebylo. Zdůraznil, že zaměstnanecká karta je nenárokový druh pobytového oprávnění, na rozdíl např. od dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny. Ohledně systému pro určení termínu pro podání žádosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2024, čj. 1 Azs 43/2024-50. Stanovení kvót nařízením vlády č. 206/2025 Sb. předpokládá § 181b zákona o pobytu cizinců a představuje regulační mechanismus na úseku migrace. Vláda tak reagovala na vzrůstající nárůst žádostí státních příslušníků okolních států regionu; zastupitelský úřad však slouží primárně občanům těch zemí, které spadají do jeho působnosti.
V. Právní hodnocení věci
20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).
21. Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
22. Žaloba je důvodná.
23. Žádost o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu (§ 42g odst. 5, věta první zákona o pobytu cizinců). Toto základní pravidlo připouští výjimku podle věty druhé uvedeného odstavce, podle níž může cizinec žádost o vydání zaměstnanecké karty podat ministerstvu, jde-li o cizince, který na území pobýval na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. a) až c) nebo § 33 odst. 3 a následně na území pobývá na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu vydaného podle § 43, pobývá-li na území po dobu nejméně 3 let. Žádost nelze podat v případech, kdy cizinec na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území nebo na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území, nebo pokud cizinec na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem sezónního zaměstnání.
24. Podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu osobně.
25. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců platí, že s výjimkou žádostí nepřijatelných podle § 169h odst. 1 písm. b) a § 169h odst. 3 může zastupitelský úřad v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známky z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.
26. Podle § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců platí, že v případě, kdy počet objednávek ke sjednání termínu osobního podání žádosti převýší počet termínů daných kapacitou zastupitelského úřadu, budou objednávky ke sjednání termínu osobního podání žádosti vybrány způsobem založeným na náhodném prvku.
27. Ustanovení § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců bylo do zákona o pobytu cizinců vloženo zákonem č. 173/2023 Sb. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí, že se jedná o výslovnou úpravu praxe slosování termínů pro podání žádostí na zastupitelských úřadech. Uvádí, že tato praxe byla dříve potvrzena judikaturou, zejména rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, a rozsudku ze dne 30. 8. 2012, čj. 8 As 90/2011-62. Tento soud uvedl, že stát může regulovat počet žádostí předem stanovenými pravidly, včetně prvku náhodnosti (např. losování), pokud má takový systém spravedlivou podobu. Důvodová zpráva dále uvádí, že úprava reflektuje omezené personální a technické možnosti zastupitelských úřadů a jejich vyšší provozní náklady. Důvodová zpráva též uvádí, že Ministerstvo zahraničních věcí počítá s mechanismem, kdy po dvou neúspěšných slosováních bude cizinci umožněno podat žádost, zejména u žádostí vycházejících ze směrnic Evropské unie.
28. Žalobce namítal, že se v minulosti opakovaně pokoušel získat termín k podání žádosti, a to po dobu téměř jednoho roku, avšak vždy neúspěšně. Žalobce má za to, že z uvedeného důvodu měla být jeho situace posouzena jako „odůvodněný případ“ podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců a mělo být v jeho případě upuštěno od povinnosti osobního podání žádosti.
29. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, je po státu nutno požadovat, aby, pokud povinnost osobního podání žádosti stanovil, také vytvořil adekvátní podmínky pro to, aby tuto povinnost mohli žadatelé o pobyty či víza přiměřeným způsobem splnit. Uvedenou povinnost totiž stát nesmí zneužívat k jiným účelům, než kvůli nimž byla do zákonné úpravy vtělena, a zejména ji nesmí zneužívat ke svévolnému faktickému bránění žadatelům své žádosti vůbec podat, a tím k faktickému znemožnění ucházet se o pobytová oprávnění v ČR. Judikatura se v minulosti vyjadřovala k systému Visapoint, který reguloval počet podávaných žádostí, přičemž tak činil nepřípustným způsobem, znemožňujícím podat osobně žádost o pobytový titul lidsky důstojným způsobem a v přiměřené době, a byl proto shledán za neodpovídající požadavkům zákona (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2018, čj. 1 Azs 195/2018-48).
30. Krajský soud souhlasí se žalobcem, že použití náhodného prvku samo o sobě nemůže regulovat samotný počet podávaných žádostí. Náhodný prvek je vhodným prostředkem, pokud je stanoven maximální počet žádostí o povolení k pobytu, který lze za určité období přijmout, avšak „poptávka“ po podání těchto žádostí převyšuje tento nařízením stanovený počet. Za takové situace lze transparentním způsobem upravit výběr žádostí, které bude umožněno podat náhodným postupem. Též v případě, že obecně „poptávka“ po podávání žádostí o povolení k pobytu převyšuje kapacitu zastupitelského úřadu, lze na základě náhodného prvku určit, které žádosti lze v rámci dané registrace podat. U dalších žádostí však musí být stále zachována možnost podat žádost v přiměřené době, např. při další registraci, případně upuštěním od povinnosti osobního podání, přetrvává-li zvýšená poptávka a zastupitelský úřad na ni nemůže adekvátně reagovat navýšením své kapacity. Je nutné zdůraznit, že v daném případě byl žalobce do dne 30. 6. 2025 oprávněn podat žádost bez jakéhokoliv omezení týkajícího se počtu přijatelných žádostí (žádost podal již dne 22. 8. 2024, 20. 11. 2024, 26. 2. 2025, 28. 5. 2025 a poslední dne 30. 6. 2025).
31. Krajský soud dospěl k závěru, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek důvodů. Žalovaný byl povinen v rámci napadeného rozhodnutí s ohledem na ochranu práva žalobce na spravedlivý proces vyhodnotit, zda žalobce prokázal, že mu nebyla v přiměřené době poskytnuta reálná možnost podat žádost o zaměstnaneckou kartu lidsky důstojným způsobem, a zda tedy byly splněny podmínky pro individuální posouzení využití postupu podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
32. Krajský soud při posuzování projednávané věci vycházel ze závěrů rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2026, čj. 28 A 1/2026-39, který přezkoumával totožné napadené rozhodnutí ve vztahu k jinému účastníkovi předmětného odvolacího řízení ve věci žádostí o upuštění od osobního podání. Žaloba podaná u Krajského soudu v Hradci Králové stála na obdobných námitkách jako žaloba v nyní projednávané věci. Krajský soud předesílá, že s hodnocením věci Krajským soudem v Hradci Králové se zcela ztotožňuje.
33. Krajský soud v Hradci Králové dospěl k následujícímu závěru: „Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 217/2019-32, uvedl s odkazem mimo jiné na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS, že „zakotvení povinnosti osobního podání žádosti o povolení k taxativně vymezeným pobytům není nesouladné s ústavně zaručeným právem domáhat se stanoveným postupem svého práva u správních orgánů (čl. 36 odst. 1 Listiny). Zejména pokud správní orgány adekvátně využívají ustanovení o možnosti upustit od osobního podání žádosti, není důvodu o ústavní konformitě povinnosti osobního podání žádostí o některá povolení k pobytům či o některá víza jakkoli pochybovat. Pokud však stát stanovil povinnost osobního podání žádosti, je po něm současně nutno požadovat, aby pro žadatele o pobyty či víza vytvořil adekvátní podmínky, za kterých mohou takto stanovenou povinnost splnit. Uvedenou povinnost totiž stát nesmí zneužívat k jiným účelům, než kvůli nimž byla do zákonné úpravy vtělena, zejména ji nesmí zneužívat ke svévolnému faktickému bránění žadatelům své žádosti vůbec podat, a tím k faktickému znemožnění ucházet se o pobytová oprávnění v České republice“ (zvýraznění doplněno soudem). V tomto rozsudku NSS dále konstatoval, že „je na veřejné správě, jakým způsobem „technicky“ uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění tak, aby byla schopna je za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat. Je na veřejné správě, zda ke splnění tohoto úkolu využije informační technologie, vícestupňovou proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru, nástroje ekonomické regulace (správní poplatky v citelné výši) anebo kombinaci některých z těchto či jiných nástrojů. Zvolené nástroje však musí být založeny na racionálních a férových pravidlech a umožňovat průběžnou i následnou kontrolu toho, že nejsou zneužívány či používány svévolně.“
34. Z judikatury NSS tedy vyplývá, že nemožnost podat žádost v přiměřeném časovém horizontu lidsky důstojným způsobem, způsobená na straně zastupitelského úřadu, může být důvodem zakládajícím „odůvodněný případ“ pro upuštění od povinnosti osobního podání podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Nelze souhlasit s žalovaným, že by se jednalo o skupinovou výjimku, neboť každý cizinec musí i v tomto případě prokázat, že žádost neměl možnost podat osobně z důvodů na straně zastupitelského úřadu, a tudíž by neupuštěním od jejího osobního podání došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud také neshledává, že by se mělo jednat o diskriminační přístup vůči ostatním potenciálním žadatelům o povolení k pobytu, neboť i tito mají možnost pro zachování svého práva na spravedlivý proces požádat o upuštění od povinnosti osobního podání v případě, že jim v podání žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem bránily okolnosti na straně správního orgánu. Postavení všech potenciálních žadatelů by tak zůstalo rovné.
35. Co se týká pasáží rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011-62, na které poukazoval žalovaný, jedná se o část rozsudku tzv. obiter dictum, přičemž Nejvyšší správní soud nehodnotil situaci podobnou situaci žalobkyně a pouze uvažoval o možnostech státu. Losování žadatelů o určitý typ víza či povolení k pobytu je nepochybně možný v případě kombinace s jiným prvkem, který zajistí spravedlivou podobu, aby bylo cizincům zřejmé, zda mají, či nemají šanci se svou registrací k podání žádosti uspět. Situaci, kdy by se cizinci opakovaně měli snažit o registraci termínu k podání žádosti, přičemž jim je pouze oznámeno, že jejich registrace nebyla úspěšná, nelze za určitých okolností považovat ani za lidsky důstojné, např. převyšuje-li poptávka počet nabízených termínu natolik, že je pravděpodobnost úspěšné registrace termínu zcela mizivá. Je-li cizinci doručena pouze informace o neúspěšné registraci, bez informace o celkovém počtu uchazečů o termín a o počtu úspěšných uchazečů, nemůže mít představu on ani jeho potenciální zaměstnavatel o tom, jakou má šanci na úspěšnou registraci při dalším pokusu.
36. V nyní projednávaném případě bylo prokázáno a není mezi účastníky řízení sporné, že žalobkyně se o registraci termínu pro osobní podání žádosti pokoušela opakovaně od listopadu 2024 do června 2025 v pravidelných intervalech (tj. ještě před účinností novely č. 206/2025 Sb.), tj. celkem 3 x a pokaždé neúspěšně. Přitom se o registraci pokoušela opakovaně bez jakékoli možnosti odhadnout, zda by se svou registrací ke sjednání termínu k podání žádosti mohla vůbec někdy uspět. Z ničeho, ani z žádného právního předpisu, přitom nevyplývalo, že by možnost podání žádosti o zaměstnaneckou kartu měla být v daném období na tomto úřadu omezená.
37. Žalovaný ve svém vyjádření argumentoval tím, že se poptávka u zastupitelského úřadu v době, kdy se žalobkyně snažila registrovat, zvýšila natolik, že jí nebyl schopen vyhovět a že se jednalo zejména o příslušníky okolních států regionu. V důsledku toho tak docházelo k faktickému omezení služeb pro občany daného státu (Japonsko), což je v rozporu s primárním účelem existence zastupitelského úřadu. Na tuto zvýšenou poptávku bylo reagováno stanovením maximálního počtu žádostí o zaměstnaneckou kartu nařízením vlády č. 206/2025 Sb. s účinností od 1. 7. 2025. Žalovaný má za to, že mimořádné zvýšení poptávky je zjevným důsledkem poklesu objemu počtu přijímaných žádostí na jiných zastupiteských úřadech v regionu.
38. Nutno zopakovat, že smyslem a účelem upuštění od osobního podání žádosti je zajištění spravedlivého a transparentního způsobu přístupu ke správnímu orgánu do doby, než se podaří nalézt rovnováhu mezi počtem přidělovaných termínů a poptávkou po nich, protože právě tím je umožněno žadatelům vyhovět lidsky důstojným způsobem v přiměřené době. A to bez ohledu, zda dočasný převis poptávky bylo možné předpokládat. Žalovaný měl ve smyslu výše citované judikatury povinnost si technicky uspořádat vyřizování žádostí tak, aby je byl schopen zastupitelský úřad za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat.
39. Vzhledem k této skutečnosti bylo nutno vyhodnotit z pohledu ochrany práva žalobkyně na spravedlivý proces, zda prokázala, že jí nebylo umožněno v přiměřeném časovém horizontu lidsky důstojným způsobem podat žádost o zaměstnaneckou kartu, a tudíž individuálně posoudit, zda bylo na místě využít regulativu podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Neboť, jak bylo řečeno výše, i nemožnost adekvátně zareagovat na zvýšenou poptávku, která způsobí nemožnost podání žádosti osobně v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem, může být „odůvodněným případem“ pro upuštění od povinnosti osobního podání. Tímto se však ani zastupitelský úřad, ani žalovaný nezabývali. Žalovaný bez dalšího pouze konstatoval, kolik pokusů o sjednání termínu k podání žádosti žalobkyně a další odvolatelé učinili a že rozdíly v počtu neměly vliv na přezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí.
40. Pokud jde o další žalobní námitky, soud neshledal důvodnou námitku nezákonnosti postupu správního orgánu I. stupně při zveřejnění informace na webových stránkách o blížící se účinnosti novely nařízení vlády č. 206/2025 Sb. Jak správně uvedl žalovaný, správní orgány nejsou schopny jakkoliv ovlivnit lhůty legislativního procesu či nastavení konečného data vstupu normativních právních aktů v účinnost. Byla-li příslušná novela vydána dne 11. 6. 2025, přičemž správní orgán I. stupně o ní dle tvrzení žalobkyně na svých stránkách informoval cca týden před její účinností, nelze v tom spatřovat nic nezákonného. Soud se ztotožňuje se žalovaným i v tom, že na věci by se nic nezměnilo ani v případě, pokud by zastupitelský úřad na svých stránkách informaci o změně právní úpravy neuveřejnil, neboť možnost regulace maximálního počtu žádostí prostřednictvím podzákonné úpravy byla předem známá ze zmocňovacího ustanovení zákona o pobytu cizinců.
41. Žalovaný sice také správně uvedl, že rozdíl mezi zaměstnaneckou kartou a povolením k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny je v tom, že na její udělení není právní nárok. K tomu je ale nutno dodat, že v případě neumožnění podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny by mohlo být zasaženo také do práva na rodinný život. Z pohledu čl. 36 odst. 1 Listiny však není rozdíl mezi žádostí o povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny a žádostí o zaměstnaneckou kartu (není-li počet přijatelných žádostí o zaměstnaneckou kartu transparentně omezen nařízením vlády), neboť zaručení práva na spravedlivý proces zahrnuje v obou případech možnost podat žádost o udělení k dlouhodobému pobytu v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem.
42. Nad rámec nezbytného pak soud dodává, že lze souhlasit se žalobkyní v otázce nevhodnosti spojování její věci a dalších vietnamských žadatelů do jednoho odvolacího řízení. Jediným pojítkem mezi těmito věcmi totiž i dle vlastního odůvodnění žalovaného byla osoba zástupce žadatelů, advokáta, potažmo skutečnost, že se jednalo o státní příslušníky stejného státu a obdobné žádosti. Sama skutečnost, že se věc týká stejné právní otázky dle názoru soudu nespadá do vymezení „téhož předmětu řízení“. Tomu by tak bylo, pokud by se řízení žalobců vztahovala k jedné a téže žádosti o zaměstnaneckou kartu (zde však existovalo devět různých na sobě nezávislých žádostí). Uvedená řízení spolu věcně nesouvisí ani jinak, nejde např. o řízení, které by podmiňovalo nebo by jinak záviselo či navazovalo na jiné řízení (např. řízení o žádosti o změnu zaměstnavatele a žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty) a už vůbec ne o stejné, či alespoň rodinně spřízněné účastníky řízení.
43. Nevhodnost takového spojení řízení se pak následně projevila též v tom, že řízení o těchto žalobách dotčených žadatelů včetně žalobkyně vedou v současnosti čtyři různé místně příslušné krajské soudy, které jsou povolány přezkoumat jedno a totéž rozhodnutí. Vznikají tak časové proluky způsobené sdílením jednoho správního spisu. Přitom kdyby žalovaný vydal u všech dotčených žadatelů samostatné rozhodnutí o odvolání, k tomuto problému by nedošlo. Není proto důvodné tvrzení žalovaného, že nemohl ovlivnit skutečnost, že právním zástupcem žalobkyně byly podány žaloby ve věci všech devíti účastníků řízení u různých soudů. Naopak, tuto skutečnost žalovaný ovlivnil právě svým procesním postupem. Nelze přitom zástupci účastníků řízení vytýkat, že standardním způsobem využil právní prostředky ochrany, které mu právní řád k ochraně jejich veřejných subjektivních práv a oprávněných zájmů poskytuje. Pokud již žalovaný k takovému procesnímu kroku přistoupil, bylo by vhodnější, aby o odvolání každého ze žadatelů (odvolatelů) rozhodl alespoň samostatným výrokem. Nejedná se však o vadu, která by sama o sobě způsobovala nezákonnost napadeného rozhodnutí.“
44. Citované právní hodnocení Krajského soudu v Hradci Králové krajský soud plně vztahuje i na nyní projednávanou věc, přičemž se doplňuje, že krajský soud měl k dispozici při svém rozhodování kopii správního spisu v té části, která se vztahovala k žalobci.
45. Nemožnost podat žádost v přiměřeném časovém horizontu lidsky důstojným způsobem, je-li způsobena okolnostmi na straně zastupitelského úřadu, může zakládat existenci „odůvodněného případu“ odůvodňujícího upuštění od povinnosti osobního podání podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Tento závěr přímo vyplývá z výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu. Nelze přisvědčit názoru žalovaného, že se jedná o skupinovou výjimku, neboť i v takovém případě je každý cizinec povinen individuálně doložit, že nemohl podat žádost osobně z důvodů ležících na straně zastupitelského úřadu. Pokud by správní orgán na požadavku osobního podání bezvýjimečně trval, došlo by tím k zásahu do práva cizince na spravedlivý proces, který garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny.
46. Žalobce se prokazatelně opakovaně pokoušel od srpna 2024 do června 2025 v pravidelných intervalech před účinností nařízení vlády č. 206/2025 Sb. o registraci termínu pro osobní podání žádosti, ovšem neúspěšně. Žalobce nemohl jakýmkoli způsobem předvídat, zda a kdy by se mu mohlo podařit získat termín k osobnímu podání žádosti. Současně z žádného právního předpisu ani jiného relevantního podkladu nevyplývalo, že by možnost podání žádosti o zaměstnaneckou kartu byla v rozhodné době na daném zastupitelském úřadu jakkoli omezena. Argumentace žalovaného byla založena na tvrzení, že v rozhodné době čelil zastupitelský úřad mimořádně zvýšenému zájmu o registrace, zejména ze strany státních příslušníků sousedních zemí, takže nebylo objektivně možné uspokojit všechny zájemce, včetně žalobce. Žalovaný byl ovšem povinen ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu nastavit organizaci přijímání a vyřizování žádostí tak, aby zastupitelský úřad byl schopen tuto agendu vykonávat při zachování přiměřených nákladů. Současně bylo nezbytné zajistit, aby žadatelům byla reálně poskytnuta možnost podat žádost v přiměřené době a za podmínek respektujících jejich lidskou důstojnost.
47. Za daného skutkového stavu bylo nezbytné z hlediska ochrany práv žalobce na spravedlivý proces posoudit, zda prokázal, že mu nebylo v přiměřené době a způsobem respektujícím lidskou důstojnost umožněno podat žádost o zaměstnaneckou kartu, a následně individuálně vyhodnotit, zda byly splněny podmínky pro aplikaci § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Touto otázkou se ovšem zastupitelský úřad, ani žalovaný věcně nezabývali. Žalovaný se omezil toliko na konstatování počtu pokusů žalobce a ostatních odvolatelů o sjednání termínu k podání žádosti a uvedl, že případné rozdíly v jejich počtu nemají vliv na přezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí, aniž by se zabýval individuálními okolnostmi věci a jejich právním významem. Krajský soud konstatuje, že závěr žalovaného tak není dostatečně odůvodněn a napadené rozhodnutí nemůže tudíž v soudním přezkumu obstát pro jeho nepřezkoumatelnost.
VI. Závěr a náklady řízení
48. Krajský soud ze shora popsaných důvodů výrokem I. zrušil v rozsahu týkajícím se žalobce napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. O vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení soud rozhodl podle § 78 odst. 4 s. ř. s. V souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. je žalovaný v dalším řízení vázán právním názorem zdejšího soudu.
49. Žalovaný v dalším řízení vyhodnotí případ žalobce individuálně a posoudí, zda mu bylo či nebylo umožněno žádost podat v přiměřeném časovém horizontu lidsky důstojným způsobem. Vyjde přitom z toho, že žalobce měl na podání žádosti právo s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž nedostatečná kapacita zastupitelského úřadu mohla být důvodem pro použití korektivu ve smyslu důvodové zprávy formou upuštění od povinnosti osobního podání žádosti (nemohl-li správní orgán vytvořit adekvátní podmínky pro přijetí žádosti žalobce osobně). Krajský soud připomíná, že zákonodárce v důvodové zprávě k zákonu č. 173/2023 Sb. uváděl, že by žádost mělo být umožněno podat bez povinnosti osobního podání po dvou neúspěšných pokusech.
50. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta.
51. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba – 4 620 Kč za úkon) celkem v částce 9 240 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce celkem 900 Kč (2 x 450 Kč; § 13 odst. 4 téže vyhlášky); celkem tedy 10 140 Kč. Zástupce žalobce není plátcem daně z přidané hodnoty. K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 13 140 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
České Budějovice 5. října 2026
Mgr. Kateřina Bednaříková v. r.
samosoudkyně
Za správnost vyhotovení: G. K.