Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
37 A 26/2026 - 21.pdf
PDF · 0 B
No categories available
37 A 26/2026 - 21
USNESENÍ
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Vladimírem Gabrielem Navrátilem ve věci
žalobce: I. K., narozen X.
zastoupen Evropan – ochrana práv oprávněných osob, z.s. – odborová organizace, IČO: 191 10 324, sídlem Stožice 37, 389 01 Vodňany
proti
žalovaným: 1) Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 00 Praha 4
2) Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalované 1) č. j. MV-108849-3/SO-2026 z 23. 7. 2026
o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného 2) v řízení o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území České republiky v řízení sp. zn. OAM-2091/ST-2026
takto:
I. Žaloby se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Vymezení věci.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá dvou odlišných forem soudní ochrany. Jednak se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaná 1) nevyhověla jeho návrhu na opatření proti nečinnosti žalovaného 2) v řízení o jeho žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území České republiky (dále jen „žádost“), neboť žalovaný 2) mezitím vydal prvostupňové rozhodnutí. Jednak se žalobce domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného 2) v témže řízení. Tuto nečinnost spatřuje v tom, že žalovaný 2) nesprávně doručil prvostupňové rozhodnutí jemu samému, ačkoli měl v řízení zástupce, a před vydáním tohoto rozhodnutí neumožnil žalobci ani jeho zástupci seznámit se s podklady pro rozhodnutí.
2. Skutečnost, že žalobcovo podání obsahuje ve skutečnosti dvě žaloby, je zřejmá jak z jeho rubriky, v níž jsou označeni oba žalovaní, tak ze samotného žalobního petitu. Tyto žaloby spolu nicméně skutkově i právně úzce souvisejí, proto soud neshledal důvod, aby některou z nich vyloučil k samostatnému projednání.
3. Soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky řízení a žaloby lze věcně projednat.
2. Žaloba proti rozhodnutí žalované 1).
4. Co se týče žaloby, jíž se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí žalované 1), soud odkazuje na rozsudek NSS 3 As 44/2015-29 z 18. 11. 2015, podle něhož „je třeba dále především zdůraznit, že soudní ochrana ve správním soudnictví v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je zcela standardně poskytována až ve vztahu ke konečnému rozhodnutí, v rámci jehož přezkumu může být zkoumána též zákonnost řízení, které k vydání rozhodnutí vedlo. Rozhodnutí obsahující opatření proti nečinnosti je pak v tomto ohledu třeba především vnímat jako prostředek správního dozoru nadřízeného správního orgánu, nikoliv jako rozhodnutí zakládající, měnící, rušící či závazně určující práva stěžovatele. Tyto závěry přitom potvrdil Nejvyšší správní soud i v dalších rozhodnutích navazujících na výše citovanou judikaturu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 Ans 5/2009-113).“
5. Napadené rozhodnutí nemění, nezakládá, neruší ani závazně neurčuje práva žalobce. Nejde o konečné rozhodnutí, nýbrž pouze o prostředek dozoru nadřízeného správního orgánu, který zákon vylučuje ze soudního přezkumu podle § 68 písm. e) ve spojení s § 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
6. Domnívá-li se žalobce, že tvrzená nečinnost žalovaného 2) v řízení o žádosti nadále trvá, může se proti ní bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti tohoto správního orgánu. To ostatně žalobce také učinil.
3. Žaloba proti nečinnosti žalovaného 2).
7. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
8. Podle setrvalé judikatury správních soudů je působnost tohoto ustanovení omezena na případy, kdy správní orgán má ve správním řízení povinnost vydat rozhodnutí, jímž má být založeno, změněno nebo závazně určeno právo nebo povinnost žalobce (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), nebo má povinnost vydat osvědčení, a má tak učinit v určité zákonem stanovené lhůtě (např. rozsudky NSS 2 As 138/2014-35 z 26. 2. 2015 nebo 9 Ans 12/2011-18 z 5. 1. 2012).
9. Pokračující nečinnost žalovaného 2) má podle žalobce spočívat ve dvou pochybeních. Žalobce je konkretizuje tak, že žalovaný 2) má odstranit vady řízení, umožnit mu a jeho zástupci seznámit se se spisem před vydáním prvostupňového rozhodnutí a doručit toto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce. Soud na tomto místě poznamenává, že žalobce nezpochybňuje, že žalovaný 2) prvostupňové rozhodnutí před podáním žaloby doručil, resp. vypravil přímo žalobci. Tomu ostatně nasvědčuje i napadené rozhodnutí, které žalobce přiložil k žalobě. Žalobce má však za to, že měl žalovaný 2) ve správním řízení doručovat všechny písemnosti jeho zástupci.
10. Prvostupňové rozhodnutí žalovaného 2) nepochybně představuje rozhodnutí ve věci samé. Žalobce však může s nečinnostní žalobou uspět pouze tehdy, pokud správní orgán dosud nevydal rozhodnutí, jehož vydání se domáhá a které má správní orgán povinnost vydat. Nečinnostní žalobou se nelze domáhat doručení rozhodnutí, pokud správní orgán již předal alespoň jeden jeho stejnopis k doručení některému z účastníků řízení, a tím rozhodnutí vydal ve smyslu § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „spr. ř.“) (srov. rozsudek NSS 10 As 180/2015-64 z 9. 12. 2015). Je tedy třeba rozlišovat mezi „vydáním rozhodnutí“ (§ 71 odst. 2 spr. ř.) a „řádným oznámením rozhodnutí“ (§ 72 odst. 1 ve spojení s § 34 odst. 2 spr. ř.).
11. Otázka vydání rozhodnutí je otázkou důvodnosti žaloby, kterou soudu přísluší řešit věcně, nikoli v rámci zkoumání podmínek pro podání nečinnostní žaloby. I v případě, že rozhodnutí bylo vydáno, nelze bránit žalobci, který je názoru, že vydáno nebylo, aby se domáhal vydání rozhodnutí (rozsudky NSS 2 As 172/2014-38 z 16. 1. 2015 a 10 As 180/2015-64 z 9. 12. 2015).
12. V projednávané věci však žalobce v žalobě opakovaně připustil, že prvostupňové rozhodnutí o jeho žádosti již vydáno bylo: „Následně žalovaný vydal rozhodnutí o žádosti žalobce […]”, nebo nepřímo: „žalovaný […] sdělil, že rozhodnutí doručil žalobci fyzicky do schránky a […] do datové schránky zástupce žalobce, což však nebyla pravda, neboť zmocněné organizaci […] žádné rozhodnutí do datové schránky nebylo doručeno.” (Obě na s. 1 žaloby.) A následně argumentace o nutnosti doručovat jak žalobci, tak jeho zástupci (s. 2), a postesk, že žalovaný nerespektuje zákonné zmocnění (s. 3). Otázka vydání prvostupňového rozhodnutí tedy není předmětem nynějšího řízení. Žalobcova tvrzení se v tomto ohledu týkají výhradně způsobu oznámení již vydaného rozhodnutí. Případné pochybení při doručování mohlo ovlivnit účinky doručení, a tedy i právní moc rozhodnutí a počátek běhu lhůty pro podání řádného opravného prostředku, nemůže však založit nečinnost žalovaného 2) ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. Soud nadto doplňuje, že výzva k prokázání zmocnění k zastoupení žalovaného 2) ze 7. 8. 2026, kterou žalobce přiložil k žalobě, nasvědčuje tomu, že jeho zástupce proti prvostupňovému rozhodnutí podal řádný opravný prostředek.
13. Pokud žalobce spatřuje pochybení také v tom, že mu žalovaný 2) neumožnil seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí, namítá tím případnou procesní vadu řízení. Ani toto tvrzení nesměřuje proti nevydání rozhodnutí ve věci samé, nýbrž proti procesnímu postupu žalovaného 2), který vydání rozhodnutí předcházel. Proti tomuto postupu se žalobce může bránit v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Ani v tomto rozsahu tedy žalobce netvrdí nic, co by mohlo pojmově naplňovat znaky nečinnosti ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s.
14. Žalobce tedy netvrdí, že žalovaný 2) nevydal rozhodnutí ve věci samé, ani se jeho vydání nedomáhá. Jeho výhrady směřují výlučně k tvrzeným procesním pochybením žalovaného 2) a ke způsobu oznámení již vydaného rozhodnutí. Taková tvrzení však nemohou založit nečinnost při vydávání rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. Jednání, které žalobce v žalobě popisuje, proto ani v případě, že by k němu skutečně došlo, nemůže představovat nečinnost, proti níž poskytuje ochranu § 79 odst. 1 s. ř. s. Žaloba tak postrádá plausibilní tvrzení o nezákonné nečinnosti žalovaného 2). Tuto podmínku řízení sice správní soudy dovodily původně ve vztahu k žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, ale s ohledem na shodnou konstrukci obou žalobních typů se uplatní rovněž v řízení o nečinnostní žalobě. Téhož názoru je také komentářová literatura. Srov. Kühn, Z. – Kocourek T. a kol. Soudní řád správní: Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, komentář k § 79, bod 19. Dostupný v systému ASPI.
15. Platí to tím spíš, že správní soudy již dovodily, že ochrany před nedoručením rozhodnutí správního orgánu se lze – při splnění dalších podmínek – domáhat žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s.
16. Rozšířený senát NSS v usnesení 1 Afs 183/2014-55 z 16. 11. 2016 dovodil, že „jednotlivé procesní úkony správního orgánu, které zpravidla směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují zásah do práv účastníka řízení.“ Extenzivní výklad pojmu „zásah“ by umožnil rozložit správní řízení v nespočetnou řadu individuálních zásahů, které by mohl účastník řízení napadnout nespočtem zásahových žalob.
17. V rozsudku 2 As 190/2014-52 z 25. 6. 2015 NSS připustil, že proti nesprávnému doručování rozhodnutí lze brojit zásahovou žalobou, neboť doručení rozhodnutí nepředstavuje pouhý procesní úkon, který technicky zajišťuje průběh řízení. Z celkového kontextu tohoto rozsudku a z navazující judikatury NSS však vyplývá, že šlo o skutkově ojedinělý a specifický případ. Nesprávné doručení tehdy bránilo nástupu právních účinků druhostupňového rozhodnutí, v důsledku čehož správní orgány nemohly rozhodnout o náhradě škody poškozeného, který následně vystupoval v soudním řízení jako žalobce. Okolnosti případu mu současně neumožňovaly podat žalobu proti rozhodnutí ani žalobu na ochranu proti nečinnosti. Závěry uvedeného rozsudku proto nelze rozšiřovat nad rámec individuálních a specifických okolností tohoto případu (srov. rozsudek NSS 10 As 292/2019-29 z 22. 1. 2020).
18. NSS v rozsudku 2 As 93/2016-138 z 12. 7. 2018 zdůraznil, že o zásah v souvislosti s nesprávným doručováním půjde zcela výjimečně, tedy „v reálném životě ojediněle,“ a v rozsudku 10 As 292/2019-29 doplnil: „Nedoručení rozhodnutí tedy bude představovat nezákonný zásah spíše výjimečně, typicky v situaci, kdy nedoručení rozhodnutí skutečně a přímo zasahuje do práv a povinností jeho adresáta či třetí osoby, přičemž proti tomu neexistuje jiná efektivní zákonná ochrana. […] V obvyklých situacích však není třeba poskytovat účastníkovi ochranu proti vadám v doručování prostřednictvím zásahové žaloby, neboť i při vadách v doručování bude možné bránit se proti finálnímu rozhodnutí. V případě žalobců, kterým nebylo rozhodnutí správního orgánu předtím řádně doručeno, je totiž rozhodnutí doručeno k okamžiku faktického oznámení rozhodnutí.“ Tyto závěry vyslovil NSS také v rozsudcích 4 As 126/2017-20 z 8. 11. 2017 či 10 As 281/2023-65 z 28. 3. 2024. Při posuzování toho, zda tyto výjimečné okolnosti nastaly, vzal NSS v úvahu širší kontext věci a zejména to, zda se proti důsledkům nesprávného doručení rozhodnutí mohl účastník správního řízení účinně bránit jinak. Ve věci 4 As 126/2017 tak zdůraznil, že žalobce mohl popsanou vadu namítnout v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (bod 11), ve věci 10 As 281/2023 přihlédl ke zrušení výkazů nedoplatků, jež bylo podstatné právě pro závěr, že „nesprávné doručení písemností v projednávané věci nemůže být již z povahy věci nezákonným zásahem.“
19. Ve všech citovaných případech NSS shledal, že žalobu bylo třeba odmítnout, a nikoli zamítnout, jelikož s ohledem na konkrétní okolnosti věci nemohlo nesprávné doručování představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.
20. Ani v nynější věci soud neshledal okolnosti, které by odůvodňovaly poskytnutí ochrany proti nesprávnému doručování prostřednictvím zásahové žaloby. Žalobci totiž objektivně nic nebrání podat proti prvostupňovému rozhodnutí řádný opravný prostředek a namítat v něm pochybení při jeho doručování. Těmito námitkami se tak mohou správní orgány zabývat v rámci řízení o řádném opravném prostředku a následně případně také správní soud v řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí. Jak soud již výše uvedl, žalobce této možnosti patrně využil a podal žádost o nové posouzení důvodů pro neudělení dlouhodobého víza nad 90 dnů za účelem strpění pobytu.
21. Obdobně to platí i pro tvrzené pochybení žalovaného 2), který podle žalobce neumožnil jemu ani jeho zástupci seznámit se s podklady před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Také tuto případnou procesní vadu může žalobce namítat v rámci obrany proti prvostupňovému rozhodnutí a její důsledky se mohou následně promítnout do posouzení zákonnosti konečného rozhodnutí.
22. Pokud se žalobce domníval, že mu tvrzená pochybení způsobila újmu, kterou nelze napravit v dalším správním řízení ani v případném následném řízení o žalobě proti rozhodnutí, musel konkrétně tvrdit, jak tato pochybení zasáhla do jeho veřejných subjektivních práv. To však neučinil. Řízení o zásahové žalobě neslouží k ochraně objektivní zákonnosti postupu správních orgánů jako takové, nýbrž k ochraně veřejných subjektivních práv žalobce. Ani případné porušení objektivního práva ze strany žalovaného 2) by proto samo o sobě nepostačovalo k poskytnutí ochrany prostřednictvím zásahové žaloby. Žalobce netvrdí takové zkrácení na svých veřejných subjektivních právech, které by vyžadovalo samostatnou ochranu podle § 82 s. ř. s. S ohledem na subsidiární povahu zásahové žaloby je navíc podstatné, že proti důsledkům tvrzených pochybení se žalobce může bránit v rámci obrany proti rozhodnutí.
23. Soud tedy uzavírá, že ani posouzení žalobcových tvrzení z hlediska ochrany před nezákonným zásahem by neumožnilo jejich věcné projednání. Žalobce netvrdí takové zkrácení na svých veřejných subjektivních právech, které by za okolností projednávané věci mohlo představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s., a proti důsledkům tvrzených pochybení se navíc může bránit v rámci obrany proti rozhodnutí.
24. Ačkoli žalobce zjevně zvolil nesprávný žalobní typ, když se proti nesprávnímu doručování prvostupňovému rozhodnutí i dalším procesním pochybením bránil nečinnostní žalobou, nebylo na místě, aby jej soud vyzýval ke změně žalobního typu (srov. rozsudek NSS 6 As 357/2017-26 z 28. 2. 2018, bod 16). Takto postupovat soud totiž nemusí tehdy, pokud by ani změněnou žalobu nebylo možné věcně projednat (srov. rozsudek NSS 8 As 34/2020-100 z 19. 11. 2020).
4. Závěr a náklady řízení.
25. Soud proto žalobu proti rozhodnutí žalované 1) odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou, jelikož napadá rozhodnutí vyloučené ze soudního přezkumu, a žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného 2 odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož úkon správního orgánu, jejž se žalobce žalobou domáhá, nemůže pojmově představovat nečinnost.
26. O nákladech řízení soud rozhodl na základě § 60 odst. 3 věty první s. ř. s., podle níž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
Praha 5. října 2026
JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil v. r.
soudce
Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.