Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

41 A 36/2026 - 20

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Křížem v právní věci

žalobkyně: K. T., narozená X

státní příslušnost X

bytem X

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7

o žalobě ze dne 11. 9. 2026 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu zaevidované pod č. j. OAM-412374/

DO-2026 jako nepřijatelné dne 7. 8. 2026

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 7. 8. 2026 její žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-412374/DO-2026 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-412374/DO-2026.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozsudku, jímž by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni dne 7. 8. 2026 vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhla, aby soud žalovanému přikázal obnovit stav před vrácením žádosti. Součástí žaloby byl také návrh na vydání předběžného opatření.

2. V žalobě uvedla, že vycestovala z Ukrajiny po vypuknutí válečného konfliktu do Evropské unie, kde požádala o dočasnou ochranu v Polsku, kterou tam získala. Následně přicestovala do České republiky, kde požádala dne 7. 8. 2026 o udělení dočasné ochrany (dočasnou ochranou již v České republice jednou disponovala). Žádost ovšem nebyla nebrána, dočasná ochrana jí nebyla udělena a na formuláři žádosti byl vyznačen důvod nepřijatelnosti podle , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

3. Žalobkyně má za to, že výše uvedený postup žalovaného byl nezákonný, neboť samotná existence (skončené čí trvající) dočasné ochrany v jiném státě nemůže být zákonným důvodem pro vyznačení nepřijatelnosti žádosti. Tento závěr nezpochybnil ani rozsudek SDEU ve věci Krasiliva C-753123, a naopak na něj zcela jednoznačně navázal Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“), z jehož konstantní judikatury vyplývá jednoznačný právní názor, který musí být respektován jak krajskými soudy, tak žalovaným při rozhodovací činnosti ve věcech dočasné ochrany. Z právní věty rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42 vyplývá, že žádost o dočasnou ochranu podanou v České republice nelze vrátit jako nepřijatelnou z důvodu, že o ni žadatel již dříve požádal či mu byla udělena v jiném členském státě Evropské unie. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina nelze aplikovat pro rozpor s právem Evropské unie. Státní příslušníci Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí Rady EU č. 2022/382, mají právo přemístit se v průběhu jejího trvání do jiného členského státu Evropské unie. Předpokladem pozitivního rozhodnutí o jejich žádosti je nicméně ukončení pobytového oprávnění vydaného v rámci dočasné ochrany v původním hostitelském státě.

4. Rozdíl oproti předchozí ustálené judikatuře není ani v tom, že žalovaný vyznačil důvod nepřijatelnosti podle Legis Ukrajina. Tento „nový" důvod totiž žádným způsobem nemění dosavadní judikaturu, neboť se materiálně jedná o shodný důvod, který byl vyznačován v minulosti (, d) ). Bez významu je i na to navazující Legis Ukrajina. Ačkoliv Ministerstvo vnitra zaslalo oficiální dopis Evropské komisi, není vůbec zřejmé, jaký by měl mít tento dopis význam z hlediska práva EU a nároku na udělení dočasné ochrany. Jak v minulosti uvedly soudy, základním kamenem pro možnost sekundárního pohybu je vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Společné prohlášení členských států o vyloučení použití čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nemůže být narušeno oznámením o riziku vyčerpání kapacit — není totiž zřejmé, o jaké kapacity se jedná, jaká je maximální kapacita, zda jde o počet držitelů dočasné ochrany, o prostředky na ně vynaložené, o ubytovací kapacity apod. Navíc jde pouze o oznámení o „riziku" vyčerpání. V praxi je ale dočasná ochrana nadále bez problému udělována těm, kteří nejsou/nebyli jejími držiteli v jiném členském státu EU. Žalobkyni není zřejmé, proč je riziko vyčerpání kapacit směřováno pouze k těm, kteří kdykoliv předtím o dočasnou ochranu žádali v jiném státě. Vyčerpání kapacity je totiž objektivní stav bez ohledu na právní postavení či minulost konkrétního potenciálního žadatele o dočasnou ochranu. Vyčerpání kapacit musí být řešeno na úrovni Evropské unie mezi členskými státy, nikoli opětovným přijímáním právní úpravy obcházející závěry soudů. Dle žalobkyně tak uplatněný důvod nepřijatelnosti aplikovaný na její žádost nemá absolutně právní relevanci a byl přijat pouze jako nástroj opětovného neudělení dočasné ochrany.

5. Žalobkyně dále poukázala na to, že Městský soud v Praze již v mnoha případech dospěl k závěru o nemožnosti aplikace § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina (viz např. rozsudky ze dne 11. 11. 2025, č. j. -21 a ze dne 10. 11. 2025, č. j. -18). Tento závěr pak opětovně potvrdil NSS v rozsudku ze dne 10. 12. 2025, č. j. -18, č. 4727/2026 Sb. NSS). Žalobkyně má tedy za to, že § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně a v rozporu s dosavadní judikaturou správních soudů. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení její žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti je tedy zásahem nezákonným, a žalobkyně tak má nárok na udělení dočasné ochrany v České republice, ačkoliv jí již v minulosti byla udělena v jiném členském státě.

6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě konstatoval, že žalobkyně v tiskopise žádosti, konkrétně v části týkající se předchozího udělení dočasné ochrany v jiném členském státě EU, výslovně uvedla, že jí byla udělena dočasná ochrana v Polsku a tuto skutečnost nezpochybňuje ani v žalobě. Žalovaný potvrzuje tvrzení žalobkyně, že v minulosti jí již byla na území České republiky dočasná ochrana udělena, a to v roce 2023 za účelem sloučení rodiny (konkrétně s její matkou). V roce 2024 však tato dočasná ochrana zanikla, neboť žalobkyně nedokončila proces jejího prodloužení tím, že se nedostavila k převzetí příslušného pobytového štítku. Údaje v tiskopise žádosti korespondují s údaji, které se nacházejí v platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform). Z těchto údajů je patrné, že žalobkyně získala již dříve oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Polsku, přičemž v současnosti je toto pobytové oprávnění stále platné.

7. Podle žalovaného je pro posouzení přijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina rozhodné, zda bylo žadateli povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany již uděleno v jiném členském státě Evropské unie. Znění tohoto ustanovení neváže nepřijatelnost žádosti na to, zda takové pobytové oprávnění nadále trvalo také ke dni podání následné žádosti v České republice.

8. Z formulace § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina dle žalovaného plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti postačí získání dočasné ochrany v jiném členském státě; jiná podmínka není třeba. Není tedy rozhodné, zda je cizinec aktuálně jejím držitelem. Dále žalovaný odkázal na a uvedl, že oznámení dle tohoto ustanovení odeslal Evropské komisi dne 25. 8. 2025.

9. Žalovaný vyjádřil nesouhlas s tvrzením žalobkyně, že otázka druhotného pohybu osob požívajících dočasné ochrany je jednoznačně vyřešena v tom smyslu, že osoba požívající dočasné ochrany v jednom členském státě má právo požadovat její poskytnutí rovněž v jiném členském státě. Směrnice o dočasné ochraně označuje sekundární pohyb vysídlených osob mezi členskými státy za nežádoucí jev, což musí být zohledněno při jejím výkladu. Výslovně upravuje pouze některé situace, v nichž může dojít k přesunu osoby požívající dočasné ochrany mezi členskými státy

(čl. 15 odst. 6, čl. 26 odst. 4). Právo sekundárního pohybu nelze dovodit ani z prováděcího rozhodnutí 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“), jehož účelem je vymezení okruhu osob, na něž

se režim dočasné ochrany vztahuje.

10. Žalovanému je sice známa současná judikatura správních soudů, podle níž je § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina v rozporu s unijním právem, to však není postaveno najisto, a to ani na základě rozsudku SDEU ve věci Krasiliva. Při posuzování významu dohody o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nelze odhlížet od širšího kontextu fungování dočasné ochrany. Její aktivace je výsledkem politického rozhodnutí členských států. Dohoda o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně není výsledkem normativního procesu, ale jde o politickou dohodu reflektující okolnosti dočasné ochrany poskytované osobám prchajícím z Ukrajiny. Obsahem dotčeného článku jsou primárně vzájemné vztahy mezi členskými státy a mechanismus přebírání neoprávněně pobývajících osob.

11. Dále žalovaný opětovně poukázal na čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně a konstatoval, že ani z její preambule nevyplývá bezpodmínečné právo na sekundární pohyb poživatelů dočasné ochrany. Při aktivaci dočasné ochrany nebyly využity mechanismy přijímající solidarity a přemísťování předvídané zejména v čl. 25 a 26. Lze tedy dovodit, že unijní orgány vycházely ze specifické situace občanů Ukrajiny, kteří si díky bezvízovému režimu mohli zvolit členský stát, v němž budou pobývat. To snižovalo riziko zatížení států prvního vstupu. Ani z této skutečnosti však nelze dovodit právo držitele dočasné ochrany následně měnit hostitelský členský stát.

12. Dle žalovaného nelze odhlížet ani od celkového směřování společného evropského azylového systému. Snaha o regulaci a omezování druhotných pohybů představuje dlouhodobý prvek evropské azylové politiky a stejné východisko je patrné z nejnovější reformy společného evropského azylového systému. Je tedy relevantní otázka, zda lze za této situace dovodit ze směrnice o dočasné ochraně opačný přístup.

13. Následně bylo přijato prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), které obsahuje nové recitály reagující na problematiku druhotného pohybu (4-6). Poté bylo publikováno také prováděcí rozhodnutí Rady (EU)

č. 2026/1912 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2026/1912“), kterým byla dočasná ochrana prodloužena a kterým byla současně zachována shodná východiska ve vztahu k sekundárnímu pohybu (recitál 5). I následný vývoj unijní úpravy tedy potvrzuje, že otázka druhotného pohybu není natolik jednoznačná, aby nepřipouštěna výkladové pochybnosti.

14. S ohledem na praxi některých členských států nelze mít za jisté, že § 5 odst. 1 písm. d) a f) Legis Ukrajina, zejména po vydání prováděcího rozhodnutí 2025/1460, skutečně odporují unijnímu právu. K tomu žalovaný poukázal na praxi Spolkové republiky Německo, Nizozemska, Irska, Finska a Polska. Konkrétně zmínil rozsudek Vyššího správního soudu spolkové země Hesensko ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. , rozsudky správního soudu v Kasselu ze dne 8. 5. 2026, sp. zn. 4 L 126/26.KS a ze dne 22. 7. 2026, sp. zn. 4 L 945/26.KS a rozhodnutí správního orgánu Irska.

15. Žalovaný soudu navrhl položení předběžné otázky SDEU stran souladu § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina s právem EU, kterou navrhl formulovat následovně: „Brání čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES vnitrostátní právní úpravě, podle níž je žádost o povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany nepřijatelná, pokud cizinec již získal povolení k pobytu z tohoto titulu v jiném členském státě, a to bez ohledu

na to, zda je nadále jeho držitelem, či nikoliv? Má na toto posouzení vliv dohoda členských států o neaplikování

čl. 11 směrnice 2001/55/ES?“

16. Soud považuje za nutné nejprve konstatovat, že žaloba v této věci je přípustná. Závěry rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, bod 26 a rozsudku SDEU ve věci C-753/23 Krasiliva je třeba v otázce přípustnosti bez dalšího vztáhnout i na věci týkající se nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Žaloba je rovněž včasná a podala ji k tomu oprávněná osoba.

17. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

18. Nejprve je třeba zmínit, že NSS v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42 a č. j. -42 podrobně posoudil (ne)soulad § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. Městský soud v Praze tyto závěry následoval například v rozsudcích ze dne 23. 4. 2025 č. j. -61, ze dne 29. 4. 2025, č. j. , ze dne 30. 4. 2025, č. j. , nebo ze dne 7. 5. 2025, č. j. -44. Posléze zohlednil také novou navazující argumentaci žalovaného,

a to v rozsudcích ze dne 16. 5. 2025 č. j. -33, ze dne 20. 5. 2025, č. j. -39, ze dne 3. 6. 2025, č. j. -52 atd. Soud v nyní projednávané věci nevidí důvod

se od závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích odchylovat, proto na ně bude dílem odkazovat a dílem je stručně zopakuje. Současně odkazuje i na navazující judikaturu NSS, například na rozsudky ze dne 10. 12. 2025 č. j. -18 či ze dne 17. 12. 2025

č. j. -18. V těchto rozsudcích NSS potvrdil závěr Městského soudu v Praze, že také § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je v rozporu s unijním právem a nelze jej aplikovat. Současně apeloval na žalovaného, aby ukončil svévolné popírání jednotné a ustálené judikatury NSS a aby konečně postupoval v souladu se závazným právním názorem, který Městský soud v Praze vyjádřil.

19. Ochranu podle ustanovení a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle ustanovení a násl. poskytnout (viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. , č. 603/2005 Sb. NSS).

20. První, druhá, čtvrtá a pátá podmínka jsou v projednávané věci splněny. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do práv žalobkyně. Svou povahou tento úkon žalovaného, který je nepochybně zaměřen přímo proti žalobkyni, není rozhodnutím a jeho zákonnost je přezkoumatelná v řízení o zásahové žalobě (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017,

č. j. -52).

21. Zbývá tedy posoudit podmínku třetí, tj. zákonnost postupu žalovaného. Žalovaný je zjevně přesvědčen, že žalobkyni je zapovězeno získání dočasné ochrany (resp. přesněji oprávnění k pobytu plynoucího z dočasné ochrany – k tomu srov. body 30–34 rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42), protože jí byla již dříve udělena dočasná ochrana v Polsku a Ministerstvo vnitra současně zaslalo Evropské komisi oznámení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. Žádost žalobkyně o dočasnou ochranu je tedy dle žalovaného nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina.

22. Soud však dospěl k závěru, že § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU, shodně jako je tomu v případě písmen c) a d) téhož ustanovení. Jelikož závěry soudu vycházejí z judikatury NSS k § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina, soud nejprve uvádí argumentaci s tím související a následně se vyjádří k novelizaci Legis Ukrajina, kterou bylo do tohoto zákona vloženo ustanovení § 5 odst. 1 písm. f).

23. SDEU se sice ve věci Krasiliva explicitně nezabýval otázkou nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, tj. případem, kdy žadatel již disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou jiného členského státu EU, na uvedené rozhodnutí SDEU ovšem navázal NSS v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42. Z nich vyplývá, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU. Žádost je nutné ve správním řízení projednat věcně, přičemž žadateli, který již disponuje dočasnou ochranou či jiným dlouhodobým pobytovým oprávněním v členském státě EU, je nutné umožnit nechat si existující dočasnou či mezinárodní ochranu zneplatnit. Učiní-li tak, bude mu udělena dočasná ochrana, v opačném případě bude jeho žádost zamítnuta.

24. Úvahy žalovaného stran neupravení druhotného pohybu ve směrnici o dočasné ochraně jsou

v rozporu s výše zmíněnou judikaturou NSS. V ní je totiž dovozeno, že mají-li osoby dle čl. 2

odst. 1 prováděcí rozhodnutí 2022/382 právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. Soud neshledává, že by byly tyto závěry NSS rozporné se smyslem a účelem směrnice o dočasné ochraně. Ta sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo čl. 15 a 26, to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb zakazovala.

25. Je pravdou, že členské státy mohou přijmout úpravu nad minimální standard směrnice. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, neboť je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob. Uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pokud by čl. 26 směrnice o dočasné ochraně bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by

se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice o dočasné ochraně sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí 2022/382 i prováděcí rozhodnutí 2025/1460 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 směrnice o dočasné ochraně prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž i legálně.

26. Žalovaný též dovozoval neexistenci práva na druhotný pohyb z aktualizovaného znění recitálu prováděcího rozhodnutí 2025/1460, konkrétně z recitálů (5) a (6).

27. Podle recitálu (5) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[v] souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak“.

28. Podle recitálu (6) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[s] ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“.

29. Žalovaný ovšem uvedené recitály dezinterpretoval, jestliže dovozoval, že uvedená ustanovení a priori vylučují právo druhotného pohybu. NSS se k totožné argumentaci vyjádřil například v rozsudku ze dne 17. 12. 2025, č. j. -18, v němž jednoznačně konstatoval, že „[s]kutečnost, že na vyloučení čl. 11 se nic nezměnilo, pak plyne i z prováděcího rozhodnutí 2025/1460 (recitál 5 odůvodnění), přičemž normativním obsahem tohoto prováděcího rozhodnutí (stejně jako všech předchozích, která následovala po prvotním prováděcím rozhodnutí 2022/382) je, jak připouští i stěžovatel, jen prodloužení trvání dočasné ochrany o další rok. Výklad obsažený v recitálu 6 odůvodnění nového prováděcího rozhodnutí 2025/1460 pouze upřesňuje, že práva v souvislosti s dočasnou ochranou nemají být čerpána ve dvou státech zároveň. Nevyvrací však možnost jejich čerpání postupně, tedy možnost druhotné volby státu pobytu, jak již Nejvyšší správní soud opakovaně v judikatuře konstatoval“. Ani žalovaným namítané recitály tedy možnost druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany nevylučují.

30. Z prováděcího rozhodnutí 2025/1460 ani z Legis Ukrajina tudíž nevyplývá závěr žalovaného, že ukrajinský uprchlík, který požádal o dočasnou ochranu v určitém členském státě EU, již může nadále úspěšně čerpat dočasnou ochranu výlučně v tomto členském státě. Byť žalovaný takto konstantně interpretuje § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, v rámci soudního přezkumu je mu tato interpretace opakovaně vytýkána jako vadná.

31. Na právě uvedeném nic nemění prováděcí rozhodnutí 2026/1912 ani žalovaným zmíněná praxe Spolkové republiky Německo či správních orgánů Irska. Jak již Městský soud v Praze uvedl v rozsudku ze dne 30. 6. 2026, č. j. -35, „soud nepřehlédl zaslané rozhodnutí německého soudu potvrzující dle žalovaného jeho pohled, nicméně toto jediné rozhodnutí nemůže bez skutečně přesvědčivé argumentace tam uvedené na výše popsaném nic změnit. Zvláště vzhledem k již existující a robustní judikatuře českých správních soudů (sám žalovaný připouští, že i německé soudy na danou otázku nahlíží odlišně). Ani argumentace žalovaného, ani tento podklad z Německa či jiný podklad (jediné správní rozhodnutí) z Irska jinými slovy nejsou takové povahy, aby dosavadní judikaturu správních soudů důvodně zpochybnily a zdejší soud přiměly se od ní odchýlit.“

32. Za nepřípadnou v tomto směru soud považuje také argumentaci žalovaného společným evropským azylovým systémem. Nelze totiž srovnávat druhotný pohyb žadatele o azyl (který je mnohem více svázán se zemí, která mu azyl udělí) a držitele dočasné ochrany.

33. Důvod pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina představuje sloučení a reformulaci důvodů dle písmen c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

34. Koncipováním nového důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina měl zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury NSS (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR z 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy). Tento záměr zákonodárce se však podle přesvědčení soudu minul účinkem. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku dle § 5 odst. 1 písm. f), nová druhá podmínka spočívající v oznámení dle

§ 3 odst. 3 Legis Ukrajina není – ve světle práva EU – způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.

35. Oznámení dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jak uvedl Městský soud v Praze již v rozsudcích ze dne 21. 10. 2025, č. j. -26, ze dne 10. 11. 2025, č. j. -21, či ze dne 2. 12. 2025, č. j. -27, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je politickým (nikoli právním) aktem, z něhož bez dalšího nelze dovozovat legislativní důsledky, tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Soud nadto nepominul, že oznámení dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina je oznámením o riziku vyčerpání kapacit, nikoli oznámením o překročení kapacit (srov. znění čl. 25

odst. 3 směrnice o dočasné ochraně). Čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně předpokládá, že Rada EU neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice o dočasné ochraně a z prováděcích rozhodnutí. Pokud směrnice o dočasné ochraně nepočítá s tím, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita, mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě vytvoření „nepřekročitelné procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity (argument a maiori ad minus). Alespoň prozatím tento nový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v právu EU, které stanoví minimální požadavky stran dočasné ochrany. V právu EU tedy nemůže vyvolávat ani žádné právní účinky. Proto nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení

s § 3 odst. 3 Legis Ukrajina.

36. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem. NSS dovodil, že druhotný pohyb osob ve smyslu § 3 Legis Ukrajina je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení. Jelikož tyto závěry nezpochybňují ani prováděcí rozhodnutí 2025/1460 a prováděcí rozhodnutí 2026/1912, měl žalovaný v této věci nejprve postavit najisto, zda žalobkyně aktuálně je či není držitelkou dočasné ochrany v Polsku. V této souvislosti je nutné dodat, že pokud již žalobkyně v současnosti nedisponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě Evropské unie, pak na ni § 5 odst. 1 písm. d) ani písm. f) Legis Ukrajina nelze vztáhnout. Cílem Legis Ukrajina jistě nebylo zamezit ukrajinským uprchlíkům přístup k dočasné ochraně, pokud nejsou pod mezinárodní či dočasnou ochranou některého z členských států EU. Takový postup by buďto nutil uprchlíky vracet se do země původu, což není možné v důsledku panujícího válečného konfliktu, nebo pobývat na území ČR bez pobytového oprávnění či se pokusit získat dočasnou či mezinárodní ochranu v jiném členském státu EU. Obě tato řešení jsou přitom nežádoucí – právní řád nelze vykládat restriktivně, aby docházelo k systematickému nárůstu počtu osob bez pobytového oprávnění v ČR, stejně jako není možné, aby byli uprchlíci bez právního titulu de facto nuceni opustit území ČR. Takový postup by nadto obcházel dohodnutou neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně.

37. V případě zjištění, že žalobkyně stále disponuje dočasnou ochranou v Polsku (či jiném členském státě EU), měl žalovaný ověřit, zda daný stát nespojuje s přiznáním dočasné ochrany v jiném členském státě EU ex lege zánik dočasné ochrany analogicky k § 5 odst. 8 písm. b) Legis Ukrajina, a pokud by tomu tak nebylo, měl žalobkyni poučit o možnosti zneplatnění své stále existující dočasné ochrany v jiném členském státě, jelikož v souladu s právními předpisy není možné souběžně požívat dočasnou ochranu ve více členských státech EU.

38. Protože žalovaný výše popsaným způsobem nepostupoval, jednal v této věci nezákonně.

39. Žalovaným navrhovanou předběžnou otázku se soud rozhodl nepoložit, neboť obě části navržené předběžné otázky již byly přesvědčivě vyřešeny v judikatuře NSS (viz shora). Soud se přitom plně shoduje s postojem, který k těmto otázkám NSS zaujal. Městský soud v Praze současně není soudem, který by měl povinnost žalovaným navrženou předběžnou otázku položit

(viz např. rozsudek NSS ze dne 20. 11. 2024, č. j. -34, bod 12).

40. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto prvním výrokem rozsudku deklaroval nezákonnost namítaného zásahu. Druhým výrokem rozsudku pak zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobkyně na podání žádosti o dočasnou ochranu a obnovil stav před označením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.

41. Za splnění podmínek uvedených v soud o žalobě rozhodl bez nařízení jednání.

42. O nákladech řízení rozhodl soud podle , podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Procesně úspěšné žalobkyni však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto soud třetím výrokem rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

43. Vzhledem k tomu, že soud o žalobě rozhodl dříve, než uplynula zákonná lhůta pro rozhodnutí o návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření, již o tomto návrhu nerozhodoval.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 6. října 2026

Mgr. Martin Kříž v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.