Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 A 36/2026 - 21

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci

žalobce: X, nar. X,

státní příslušnost Ukrajina,

bytem X

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve změně místa hlášeného pobytu žalobce na sídlo správního orgánu, v důsledku čehož došlo k prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce ke dni 13. 7. 2026

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající ve změně místa hlášeného pobytu žalobce na sídlo správního orgánu, v důsledku čehož došlo k prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce ke dni 13. 7. 2026, byl nezákonný.

II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před změnou místa hlášeného pobytu žalobce na sídlo správního orgánu.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

Základ sporu

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal určení, že zásah žalovaného, kterým změnil místo hlášeného pobytu žalobce na sídlo správního orgánu, v důsledku čehož po uplynutí 90 dnů prohlásil zánik dočasné ochrany žalobce ke dni 13. 7. 2026 podle , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), byl nezákonný. Zároveň žalobce navrhl, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před prohlášením zániku dočasné ochrany žalobce.

II.

Shrnutí žalobní argumentace

2. Žalobce v žalobě nejprve shrnul, že mu dne 7. 3. 2022 byla udělena a od té doby pravidelně prodlužována dočasná ochrana v České republice (dále jen „ČR“). Dne 17. 7. 2026 žalobce zjistil, že je s jeho dočasnou ochranou nějaký problém, a proto se dne 22. 7. 2026 dostavil na pracoviště žalovaného, kde mu bylo sděleno, že jeho dočasná ochrana dne 13. 7. 2026 zanikla a může si tak požádat o vízum strpění. Žalobce o uvedené vízum požádal, ale nezískal ho.

3. K zániku dočasné ochrany žalobce došlo v souvislosti se změnou místa hlášeného pobytu v ČR. Od roku 2022 je žalobce zaměstnán ve společnosti FABRIKA PARDUBICE s. r. o. (dále jen „zaměstnavatel“), přičemž jeho zaměstnavatel mu poskytuje i ubytování. V dubnu žalobce adresu svého hlášeného místa pobytu měnil, stěhoval se do objektu, který má jeho zaměstnavatel v nájmu. Žalobce se domníval, že problém nejspíše spočíval v tom, že nedošlo k doložení nájemní smlouvy mezi zaměstnavatelem a vlastníkem nemovitosti. Namítal však, že žalovaným nebyl vyzván k odstranění vad podání. Žalobce pak nebyl informován ani o skutečnosti, že jeho místo hlášeného pobytu bylo změněno na adresu ohlašovny žalovaného. Žalobce měl za to, že mu nebyl poskytnut prostor vadu jeho podání zhojit a dočasnou ochranu si zachovat.

4. Žalobce dále namítal, že žalovaný v jeho případě aplikoval , což je ustanovení odporující právním normám Evropské unie (dále jen „EU“). Předmětné ustanovení považoval žalobce za rozporné s čl. 8 odst. 2 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) a bodem 17 preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady“).

5. Žalobce měl za to, že směrnice o dočasné ochraně totiž absenci hlášeného pobytu jako důvod pro neudělení dočasné ochrany či její zánik nezná. Přestože jde česká zákonná úprava nad rámec té směrnicové, ani ona absenci adresy pobytu neuvádí jako důvod pro zánik dočasné ochrany. Absence hlášeného místa pobytu je tak de facto dalším zamítacím důvodem, který rozšiřuje důvody v čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, které jsou ovšem taxativně vymezené. Žalobce argumentoval, že bod 12 preambule deklaruje, že normy ve směrnici o dočasné ochraně jsou pouze minimálním standardem, který musejí členské státy poživatelům dočasné ochrany zajistit. Současně odkázal na čl. 17 preambule prováděcího rozhodnutí Rady, který hovoří o tom, že i za předpokladu, že členské státy disponují vlastním vnitrostátním systémem dočasné ochrany, měly by být schopny zajistit doplňková práva plynoucí ze směrnice o dočasné ochraně. Žalobce měl za to, že ČR nezvolila vstřícnější přístup k poživatelům dočasné ochrany, než jaký zaručuje směrnice, ale naopak podmínky zpřísnila, což je v rozporu unijní úpravou. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) ze dne 5. 9. 2024, č. j. -29, a na judikaturu Městského soudu v Praze.

6. Žalobce spolu s žalobou podal i návrh na vydání předběžného opatření.

III.

Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že od žalobce obdržel dne 14. 4. 2026 formulář oznámení změn a potvrzení o zajištění ubytování, kterými žalobce zamýšlel oznámit změnu adresy svého hlášeného místa pobytu v ČR. Potvrzení o zajištění ubytování bylo dne 1. 4. 2026 vystaveno zaměstnavatelem žalobce a vyplynulo z něj, že společnost je pouze nájemcem nemovitosti, kde měl žalobce ubytování zajištěno. Žalobce však už žalovanému nepředložil doklad, ze kterého by plynulo oprávnění zaměstnavatele tuto nemovitost užívat. Žalovaný poukázal na , podle kterého se na hlášení změny místa pobytu na území ČR použije přiměřeně , o pobytu cizinců na území České republiky. Uvedl, že cizinec, kterému byla udělena dočasná ochrana, je povinen hlásit změnu místa pobytu žalovanému do 3 pracovních dnů ode dne změny doložením dokladů o ubytování. K oznámení učiněnému žalobcem nebylo možné přihlédnout, neboť nebylo prokázáno, že zaměstnavatel žalobce disponoval právem k nemovitosti na adrese X, potřebným pro její poskytnutí jako ubytování pro žalobce. Žalovaný proto postupoval v souladu s a údaj o hlášeném místě pobytu žalobce na uvedené adrese zrušil, což vedlo k tomu, že se dne 21. 5. 2026 stala místem pobytu žalobce ohlašovna. Tato adresa zůstala žalobcovým místem pobytu v délce 90 dnů, což vedlo k zániku jeho oprávnění pobývat na území ČR pod dočasnou ochranou podle .

8. Žalovaný měl za to, že přesvědčení žalobce o rozporu s unijním právem je mylné, neboť je důsledkem nerozlišování oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany a dočasné ochrany jako takové. Žalovaný tvrdil, že směrnice o dočasné ochraně pouze ukládá členským státům povinnost vydat osobám, kterým náleží dočasná ochrana, povolení k pobytu, zatímco podmínky jeho udělení, platnosti a prodlužování ponechává na vnitrostátní úpravě. Proto má členský stát právo sám určit okolnosti, za kterých pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany skončí. Taková ustanovení rovněž nelze považovat za úplné vyloučení osoby z dočasné ochrany nad rámec čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, neboť jimi není omezena možnost osob podat žádost o dočasnou ochranu, resp. vydání oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. Pokud by ustanovení opravdu rozšiřovalo důvody čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, nebylo by již cizinci umožněno získat nové pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany.

9. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu se zákonem a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV.

Právní posouzení věci soudem

10. Městský soud v Praze v souladu s a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( část věty před středníkem ) a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

11. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s bez nařízení jednání, neboť žalobce ani žalovaný s takovým projednáním věci ve stanovené lhůtě nevyjádřili nesouhlas. Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování, neboť skutkový stav není mezi stranami sporný. Posouzení důvodnosti žaloby spočívá v zodpovězení právní otázky.

12. Podle oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany dále zaniká (…), e) po uplynutí 90 dní, kdy bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu podle .

13. Podle žadatel o udělení dočasné ochrany je povinen k žádosti předložit cestovní doklad, je-li jeho držitelem, a na vyžádání fotografii. Žadatel, kterému nebylo ubytování zajištěno orgánem krizového řízení při plnění úkolu uloženého podle krizového zákona v době vyhlášeného krizového stavu nebo kterému nebylo poskytnuto ubytování podle , je dále k žádosti povinen předložit doklad o ubytování podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Na výzvu je cizinec povinen předložit doklad o ubytování s úředně ověřeným podpisem osoby, která je vlastníkem nebo oprávněným uživatelem bytu nebo domu; povinnost předložit písemné potvrzení souhlasu s ubytováním s úředně ověřeným podpisem oprávněné osoby podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky není dotčena.

14. Podle na hlášení změny místa pobytu na území České republiky se použijí přiměřeně ustanovení zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Cizinec, kterému byla udělena dočasná ochrana podle tohoto zákona, je povinen hlásit změnu místa pobytu na území České republiky Ministerstvu vnitra do 3 pracovních dnů ode dne změny, a to doložením dokladu o ubytování podle odstavce 1. Pokud doložený doklad nesplňuje podmínky podle odstavce 1, k oznámení změny místa pobytu se nepřihlíží a použije se (…).

15. Podle místem pobytu cizince po zrušení údaje o místě hlášeného pobytu na území České republiky je sídlo správního orgánu, který tento údaj úředně zrušil; v informačním systému cizinců je tento údaj označen jako adresa úřadu.

16. Podle čl. 8 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně bez ohledu na dobu platnosti povolení k pobytu uvedených v odstavci 1 nesmějí členské státy osobám požívajícím dočasné ochrany přiznávat méně výhodné podmínky než ty, jež jsou stanoveny v článcích 9 až 16.

17. Podle čl. 12 preambule směrnice o dočasné ochraně z podstaty minimálních norem vyplývá pravomoc členských států v případě hromadného přílivu vysídlených osob zavádět nebo udržovat opatření příznivější pro osoby požívající dočasné ochrany.

18. Soud předně konstatuje, že aby bylo možné výsledek činnosti správního orgánu považovat za rozhodnutí, muselo by se ve smyslu jednat o akt, jenž je výsledkem alespoň minimalistického správního řízení v širším smyslu. Rozhodnutí by mělo mít formalizovanou podobu, která má obvykle výrok a odůvodnění, být výsledkem formalizovaného postupu, o kterém je pořizována dokumentace, a výsledný úkon by měl být oznamován účastníkům řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 10. 7. 2018, č. j. -41, bod 78). V případě žalobce žádné rozhodnutí nebylo vydáno ani poznamenáno do spisu. Ze zákona, jakož i ze shodných tvrzení obou účastníků, je totiž zřejmé, že ustanovení zánik dočasné ochrany spojuje s vyznačením pobytu cizince v místě ohlašovny po uplynutí doby 90 dnů. Tzn. je-li cizinec 90 dnů přihlášen k místu pobytu v ohlašovně žalovaného, jeho dočasná ochrana po uplynutí této doby bez dalšího zanikne ex lege. K následku v podobě zániku práv plynoucích z dočasné ochrany tedy došlo bez dalšího na základě faktického úkonu žalovaného správního orgánu spočívajícího ve vyznačení změny místa hlášeného pobytu žalobce na území ČR v informačním systému cizinců.

19. Vzhledem k tomu, že postup žalovaného může představovat zásah ve smyslu , je třeba zodpovědět, zda byly splněny podmínky řízení o tomto typu žaloby. Soud může ochranu poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. -65).

20. V posuzované věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť zánik dočasné ochrany představuje přímý zásah do práv žalobce, který nyní pozbyl oprávnění plynoucí z dočasné ochrany na území ČR. Zbývá proto posoudit, zda ze strany žalovaného šlo o nezákonný zásah, či nikoli.

21. Z obsahu žaloby vyplývá, že nezákonný zásah dle žalobce spočíval v tom, že žalovaný změnil údaj o hlášeném místě pobytu žalobce z jím oznámené adresy na adresu ohlašovny, což mělo za následek, že ze zákona po uplynutí 90 dnů došlo k zániku možnosti žalobce požívat práva plynoucí z dočasné ochrany na území ČR.

22. Žalobce namítal, že ustanovení je rozporné s právem EU, konkrétně s čl. 8 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně a bodem 17 preambule prováděcího rozhodnutí Rady, protože nepřípustně rozšiřuje důvody, pro které je možné práva plynoucí z dočasné ochrany osobě odebrat (čl. 28 směrnice o dočasné ochraně). Žalobce také uvedl, že nebyl ke zhojení vady podání vyzván a nedostal proto příležitost ji zhojit.

23. Soud předně připomíná, že judikatura správních soudů i tzv. dubnová judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně konstatovala, že udělení dočasné ochrany ve smyslu ve skutečnosti znamená pouze poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí, nikoli udělení, resp. přiznání dočasné ochrany jako takové (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27; ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42; ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42; a ze dne 8. 4. 2025, č. j. -37). Dočasná ochrana ve smyslu českých právních předpisů je tedy pouze jakousi legislativní zkratkou pro oprávnění k pobytu na území ČR (viz a , o dočasné ochraně cizinců), tj. pobytové oprávnění, které jsou členské státy povinny osobám požívajícím dočasné ochrany v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně poskytnout.

24. Soud se ztotožňuje s argumentací žalobce, že směrnice o dočasné ochraně je projevem minimální harmonizace, tzn. stanovuje pouze minimální standard pro poskytování práv plynoucích z dočasné ochrany, jak plyne z jejího čl. 1, a současně dává pravomoc členským státům, aby přijaly opatření, která budou pro osoby požívající dočasné ochrany příznivější (viz bod 12 preambule a čl. 3 odst. 5 směrnice o dočasné ochraně). Pokud členský stát již disponuje vnitrostátní úpravou, která je vůči takovým osobám vstřícnější, může tuto nadále uplatňovat. Pokud by však vnitrostátní systém byl méně příznivý, vznikla by členskému státu povinnost práva plynoucí ze směrnice o dočasné ochraně zajistit (viz bod 17 prováděcího rozhodnutí). Z uvedeného je zřejmé, že členské státy ve vztahu k osobám požívajícím dočasné ochrany mohou stanovit příznivější právní normy, nikoli však méně příznivé. O to spíše není přípustné, aby v neprospěch osob požívajících dočasné ochrany rozšiřovaly důvody, pro které není možné jim dočasnou ochranu poskytnout nebo v jejím poskytování pokračovat.

25. K možnosti přizpůsobovat úpravu směrnice o dočasné ochraně vnitrostátnímu systému Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, uvedl: „Již z této [pozn. soudu: ze skutečnosti, že členské státy dočasnou ochranu neudělují, nýbrž pouze na základě ní poskytují oprávnění k pobytu] skutečnosti plyne, že členské státy mají pouze omezenou možnost odepřít práva plynoucí z dočasné ochrany osobám, které ji v Unii požívají na základě rozhodnutí Rady č. 2022/382. Podle článku 8 směrnice jsou totiž povinny přijmout opatření nezbytná k zajištění pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tím účelem jim musí vydat potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady. Jakékoli případné omezení v poskytnutí těchto práv tudíž musí být v souladu se směrnicí o dočasné ochraně a prováděcím rozhodnutím, a to pochopitelně i v případech unijním právem výslovně neupravených. Systémově se totiž jedná o vnitrostátní realizaci nároků či oprávnění přímo plynoucích z unijního práva.“

26. Podle čl. 8 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně tedy není možné, aby ČR osobám požívajícím dočasné ochrany přiznala méně výhodné podmínky, než úprava v čl. 9 až 16 téže směrnice. Místo pobytu osob požívajících dočasné ochrany pak řeší čl. 13, který jako nejnižší přípustnou hranici stanoví zajištění přiměřeného ubytování všem takovým osobám. Lze porozumět motivaci členského státu, pokud usiluje o to, aby ve veřejném zájmu udržoval přehled o tom, kde fakticky pobývají osoby, které na jeho území čerpají práva plynoucí z dočasné ochrany. Disponovat evidencí o pobytu držitelů dočasné ochrany je podstatné právě pro účely hodnocení toho, kteří cizinci se nacházejí v takových situacích, v nichž by jim stát byl povinen poskytnout pomoc k přiměřenému ubytování podle citovaných ustanovení směrnice o dočasné ochraně, tedy dostát minimálním požadavkům unijní úpravy.

27. Novela v podobě , kterým se mění , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, kterou byl do vložen, neposkytuje žádné bližší vysvětlení záměru tohoto ustanovení a vodítka k jeho aplikaci. Soud tedy jako podstatu vnímá zánik oprávnění k pobytu plynoucího z dočasné ochrany ze zákona tehdy, uplyne-li 90 dnů od doby, kdy byla osoba požívající dočasné ochrany k místu pobytu přihlášena na ohlašovně žalovaného. Tj. jedná se o negativní následek, kterým zákon sankcionuje ty osoby požívající dočasné ochrany, které byly k místu pobytu alespoň po dobu 90 dnů hlášeny v sídle (konkrétním pracovišti) žalovaného správního orgánu. Důvody, pro které žalovaný může změnit údaj o místě hlášeného pobytu v informačním systému cizinců, pak vyjmenovává až 3 a odst. 5 téhož ustanovení současně vylučuje aplikaci části druhé a třetí na postup podle odst. 1 až 3.

28. Český zákonodárce tedy legitimní cíl v podobě evidování skutečného místa pobytu osob požívajících dočasné ochrany ustanovením vynucuje hrozbou zániku práv vyplývajících z dočasné ochrany pro osoby pobývající na území ČR. Takové řešení nelze považovat za souladné s úpravou směrnice o dočasné ochraně.

29. V zásadě má proto stejný účinek na práva osoby požívající dočasnou ochranu jako ustanovení, které by osoby z dočasné ochrany vylučovalo. Vyloučit cizince z možnosti získat dočasnou ochranu je možné toliko z důvodů vyčtených v čl. 28 směrnice o dočasné ochraně. Tento výčet je přitom taxativní, neboť předmětná směrnice v žádném ze svých ustanovení nepřipouští rozšíření důvodů pro vyloučení osob z poskytnutí dočasné ochrany, přičemž čl. 28 představuje výjimku z pravidla vyjádřeného v čl. 8 odst. 1 a čl. 5, tedy že členský stát poskytne povolení k pobytu osobám, na které se vztahuje prováděcí rozhodnutí, a jako takovou je třeba ji vykládat restriktivně (obdobně např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2025, č. j. -45).

30. Nesprávná pak byla argumentace žalovaného, že směrnice o dočasné ochraně členským státům pouze ukládá povinnost vydat osobám požívajícím dočasné ochrany povolení k pobytu, zatímco podmínky jeho udělení, platnosti a prodlužování ponechává na vnitrostátní úpravě. Soud zdůrazňuje, že ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně výslovně hovoří o povinnosti členských států přijmout nezbytná opatření k zajištění pobytu cizinců po celou dobu trvání jejich dočasné ochrany. Povinnost zajistit minimální normy stanovené směrnicí o dočasné ochraně proto členský stát nemá pouze při vydávání pobytového oprávnění na základě udělené dočasné ochrany, ale po celé období, v němž dočasná ochrana osoby trvá.

31. Neobstojí pak ani argument žalovaného, že zánikem dočasné ochrany nedojde k úplnému vyloučení osoby z dočasné ochrany, když tato může o pobytové oprávnění na základě dočasné ochrany na území ČR žádat znovu. Ustanovení překračuje rámec směrnice o dočasné ochraně a nemůže nic změnit na tom, že členský stát je povinen přiměřené ubytování zajistit po celou dobu trvání dočasné ochrany. Zároveň je rozporné s požadavkem, aby členský stát zajistil povolení k pobytu na celé období, po které dočasná ochrana osoby trvá.

32. Vzhledem k tomu, že členské státy postavení osob požívajících dočasnou ochranu na jeho území nesmí zhoršovat ve srovnání se standardem nastaveným směrnicí o dočasné ochraně, soud konstatuje, že ustanovení není v souladu s právem EU, když namísto přípustného vstřícného přístupu k držitelům dočasné ochrany způsobuje, že je jejich postavení méně výhodné. Tento závěr pak zdejší soud vyslovil rovněž např. v rozsudcích ze dne 25. 11. 2025, č. j. -45; ze dne 27. 4. 2023, č. j. -79; ze dne 3. 12. 2025, č. j. -26; nebo ze dne 25. 9. 2025, č. j. -41).

33. Pokud jde o podmínky, za nichž žalovaný může místo hlášeného pobytu osoby požívající dočasné ochrany změnit, uvádí soud následující. Tyto podmínky stanoví až 3 , přičemž odst. 5 téhož ustanovení u postupu provedení změny v informačním systému cizinců vylučuje aplikaci části druhé a třetí . V případě žalobce došlo k zápisu ohlašovny jako místa pobytu, což vedlo k negativnímu následku v podobě zániku jeho dočasné ochrany, přestože aktivně činil kroky k ohlášení vlastního místa pobytu. Žalovaným správním orgánem ani nikdy po podání žádosti o změnu hlášeného místa pobytu nebyl žalobce vyzván, aby vady svého podání zhojil. K tomuto tvrzení žalobce se žalovaný nijak nevyjádřil.

34. Přestože je ve vztahu k až 3 vyloučeno užití části druhé a třetí , lze ve smyslu postup žalovaného podřadit pod část čtvrtou. I na takový postup se pak uplatní základní zásady činnosti správních orgánů v až ( ). Z tedy neplyne, že by žalovaný mohl vůči žalobci postupovat zcela bez zachování jeho procesních práv, když byl žalovaný povinen podle a 2 základním zásadám přizpůsobit i úkony prováděné mimo části druhou a třetí (srov. obdobně např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2026, č. j. -23). Žalovaný byl proto povinen žalobci v přiměřené době a srozumitelným způsobem alespoň vyrozumět o tom, že předložený doklad o ubytování nepovažuje za způsobilý a úplný a jako k takovému k němu při ohlášení změny pobytu nelze přihlédnout, což povede k zápisu žalobce k hlášenému pobytu v místě ohlašovny žalovaného. Skutečnost, že tak žalovaný neučinil, vedla k porušení zásady součinnosti, jakož i zásady ochrany práv nabytých v dobré víře, když nejsou indicie o tom, že by byl žalobce nekontaktní nebo odmítl spolupracovat.

35. Soud zdůrazňuje, že postup, kterým žalovaný změní místo hlášeného pobytu osoby požívající dočasnou ochranu na ohlašovnu, není pouhým technickým úkonem, nýbrž úkonem, který s sebou nese závažné následky pro práva držitele dočasné ochrany, který ztratí možnost požívat v ČR práv z této plynoucích, jestliže před uplynutím 90 dnů svou situaci nezhojí.

VII. Závěr a náklady řízení

36. Soud shrnuje, že ze shodných vyjádření účastníků vyplynulo, že žalobci zaniklo pobytové oprávnění plynoucí z udělené dočasné ochrany, neboť nebylo doloženo, že žalobcův zaměstnavatel, který mu poskytuje v ČR ubytování, disponuje právem k nemovitosti, kterou žalobce za účelem ubytování využívá. To vedlo k tomu, že byl žalobce přihlášen k pobytu v ČR na adrese ohlašovny po dobu 90 dnů. K následku přihlášení k pobytu na ohlašovně v podobě zániku dočasné ochrany došlo na základě , který je v rozporu s požadavky směrnice o dočasné ochraně a prováděcím rozhodnutím Rady. Předmětné ustanovení je nepřípustným odchýlením od minimálních standardů směrnice o dočasné ochraně, neboť staví osoby s pobytovým oprávněním na území ČR na základě dočasné ochrany do méně výhodného postavení, nežli připouští právo EU. Žalovaný současně pochybil, když žalobce v rozporu se základními zásadami správní činnosti nevyzval, aby doplnil své podání, a bez jeho vyrozumění přistoupil ke změně zápisu jeho hlášeného pobytu. Z těchto důvodů soud výrokem I. postupem podle deklaroval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Podle téhož ustanovení soud výrokem II. přikázal žalovanému obnovit stav před prohlášením zániku žalobcova práva na dočasnou ochranu.

37. Soud nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, neboť o žalobě rozhodl meritorně bez zbytečného odkladu po obstarání podkladů nutných pro rozhodnutí a ve lhůtě 30 dnů od podání žaloby ve smyslu Podle věty druhé zaniká předběžné opatření nejpozději dnem, kdy se rozhodnutí soudu, jímž se řízení končí, stalo vykonatelným. V této situaci by tedy již rozhodování o předběžném opatření bylo bezpředmětné.

38. O nákladech řízení rozhodl soud podle , podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řízení úspěšný žalobce náhradu nákladů řízení nepožadoval. Soud proto výrokem III. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 6. října 2026

JUDr. Dana Černá v. r.

samosoudkyně