Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
175 Ad 11/2026 - 63.pdf
PDF · 0 B
No categories available
175 Ad 11/2026 - 63
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci
žalobce: P. A., narozen X
bytem X
proti
žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí
sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2026, č. j. MPSV-2026/123013-916,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. 5. 2026, č. j. MPSV-2026/123013-916, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2026, č. j. MPSV-2026/123013-916, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště Teplice (dále jen „úřad práce“) ze dne 12. 11. 2025, č. j. 99020/2025/TEP, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím úřad práce podle zákona č. 108/2006 Sb. , o sociálních službách, (dále jen „zákon o sociálních službách zákon o sociálních službách “) zamítl návrh žalobce na změnu výše přiznaného příspěvku na péči od července 2025, a rozhodl poskytovat příspěvek na péči nadále ve výši 880 Kč měsíčně (I. stupeň závislosti – lehká závislost) s tím, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce nezvládá tři základní životní potřeby, a to mobilitu, osobní aktivity a péči o domácnost. V napadeném rozhodnutí žalovaný uznal jako nezvládnutou ještě osobní hygienu, tedy uznal za nezvládnuté čtyři základní životní potřeby, čímž se však na stupni závislosti nic nezměnilo.
Žaloba
2. Žalobce namítal, že jeho zdravotní stav se významně zhoršil a že správní orgány nesprávně vyhodnotily rozsah jeho závislosti na pomoci jiné osoby.
3. Žalobce poukázal na výsledky sociálního šetření provedeného dne 22. 7. 2025, podle něhož potřebuje pomoc při více základních životních potřebách, zejména v oblasti mobility, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, osobních aktivit a péče o domácnost. Navzdory těmto zjištěním dle žalobce správní orgány uzavřely, že nezvládá pouze omezený počet základních životních potřeb, a ponechaly jej v I. stupni závislosti. Podle žalobce tak nebyly odpovídajícím způsobem zohledněny závěry sociálního šetření ani objektivní lékařské nálezy.
4. Za stěžejní pochybení žalobce považoval posudek Posudkové komise MPSV ze dne 22. 4. 2026, z něhož žalovaný vycházel. Namítal, že posudek je nepřezkoumatelný, vnitřně rozporný a neobsahuje přesvědčivé odůvodnění závěru, že zvládá základní životní potřeby oblékání a obouvání a tělesnou hygienu. Podle žalobce je tento závěr v rozporu s obsahem správního spisu i se sociálním šetřením, z něhož vyplývá potřeba pomoci při vstupu a výstupu z vany, mytí a osušení dolní části těla, oblékání dolní části těla a obouvání. Posudková komise se podle žalobce bez dostatečného vysvětlení odchýlila od zjištění sociální pracovnice a žalovaný její závěry bez dalšího převzal.
5. Žalobce dále namítal nesprávnou aplikaci § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb. , kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb. ”). Uvedl, že pokud osoba nezvládá některou z dílčích aktivit tvořících základní životní potřebu, je nutné považovat za nezvládnutou celou danou potřebu. Správní orgány však podle něj toto pravidlo nerespektovaly při hodnocení tělesné hygieny, oblékání a obouvání ani mobility. Zdůraznil, že trpí chronickou obstrukční plicní nemocí ve velmi pokročilém stadiu, s těžkou ventilační poruchou a nejvyšším stupněm dušnosti, v důsledku čehož není schopen delší chůze bez zastavování a pohyb po schodech zvládá pouze s pomocí další osoby. Podle žalobce správní orgány nevysvětlily, jak dospěly k závěru, že uvedené činnosti zvládá v přijatelném standardu.
6. Další žalobní námitka směřovala proti tomu, že žalovaný nepřeklenul rozpor mezi závěry sociálního šetření a posudkové komise. Žalobce uvedl, že sociální pracovnice při šetření identifikovala potřebu pomoci ve větším rozsahu, než následně uznala posudková komise. Napadené rozhodnutí podle něj neobsahuje dostatečné vysvětlení, proč byly závěry sociálního šetření pominuty, které jejich části byly považovány za nesprávné a na základě jakých odborných důvodů. Tím mělo dojít k porušení povinnosti zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a řádně vypořádat námitky účastníka řízení.
7. Žalobce rovněž namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu a nedostatečné zohlednění objektivních lékařských nálezů. Poukázal na odborné zprávy potvrzující závažné omezení mobility a tolerance fyzické zátěže v důsledku chronické obstrukční plicní nemoci. Současně upozornil na lékařskou zprávu ze dne 26. 5. 2026, která podle něj dokládá další progresi onemocnění a zhoršení funkčního stavu. Tato zpráva nemohla podle žalobce být při posouzení jeho věci odpovídajícím způsobem zohledněna, jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dříve. Nicméně zmíněná lékařská zpráva je podpůrným důkazem o zhoršujícím se zdravotním stavu žalobce, kdy ke zhoršování zdravotního stavu docházelo již v průběhu správního řízení.
8. Z uvedených důvodů žalobce považoval napadené rozhodnutí za nezákonné. Navrhl jeho zrušení spolu se zrušením rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného k žalobě
9. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Uvedl, že napadené rozhodnutí vychází z úplně zjištěného skutkového stavu a z posudku posudkové komise MPSV, který považoval za úplný, přesvědčivý a bezrozporný. Namítal, že byly zohledněny všechny relevantní lékařské podklady i výsledky sociálního šetření. Zdůraznil, že pro posouzení není podstatné, zda posuzovaná osoba provádí základní životní potřeby sama či nikoliv, případně sdělení při sociálním šetření, že základní životní potřeby nezvládá, ale fakt, zda funkce pohybového aparátu, duševní smyslové funkce a celkový zdravotní stav jí umožňují tyto základní životní potřeby zvládat v přijatelném standardu, tj. akceptovatelným alternativním způsobem, a to i za pomoci běžně dostupných pomůcek, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti či využití zdravotnického prostředku, nebo zda omezené funkční schopnosti v rámci zjištěného dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vedou k jejich nezvládání.
Replika žalobce
10. Žalobce ve své replice setrval na všech žalobních námitkách a uvedl, že vyjádření žalovaného neodstranilo vytýkané vady napadeného rozhodnutí ani posudkového hodnocení. Namítal, že žalovaný se omezil převážně na rekapitulaci průběhu správního řízení a převzetí závěrů posudkových orgánů, aniž se věcně vypořádal s nosnými žalobními námitkami.
11. Dále zdůraznil, že žalovaný nevysvětlil, jak byly při posouzení jeho věci zohledněny konkrétní funkční dopady zdravotního stavu na jeho pracovní schopnost a soběstačnost. Podle žalobce zůstaly nevypořádány námitky týkající se závažného omezení mobility, dlouhodobých bolestí, omezené tolerance fyzické zátěže a dalších zdravotních omezení doložených odbornými lékařskými zprávami. Nadále proto považoval posudkové hodnocení za nedostatečně odůvodněné a nepřesvědčivé.
12. Žalobce poukázal na předloženou doplňující lékařskou dokumentaci z paliativní ambulance, kterou označil za podpůrný důkaz dokládající další vývoj dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Uvedl, že tato dokumentace potvrzuje závažnost jeho zdravotních obtíží a podporuje argumentaci uplatněnou již ve správním řízení a v žalobě. Z uvedených důvodů setrval na podané žalobě v plném rozsahu.
Posouzení věci soudem
13. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.
14. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. s. ř. s. , která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c) , písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
15. Soud přezkoumal v rámci žalobních námitek skutkový a právní stav věci a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
16. Smyslem zákona o sociálních službách je úprava podmínek poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči. Příspěvek na péči, který je předmětem řízení v dané věci, se podle § 7 téhož zákona poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu. Nárok na něj má osoba, která splňuje předpoklady uvedené v § 4 odst. 1 téhož zákona (mezi účastníky není sporu o tom, že podmínky zde uvedené žalobce splňuje), která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8 uvedeného zákona, pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká nebo asistent sociální péče nebo poskytovatel sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb nebo dětský domov, anebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu; nárok na příspěvek má tato osoba i po dobu, po kterou je jí podle zvláštního právního předpisu poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace. O příspěvku rozhoduje krajská pobočka Úřadu práce. Podle § 8 uvedeného zákona osoba (starší 18 let), která vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby, se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb. Dle § 9 uvedeného zákona se při posuzování stupně závislosti hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku. Bližší vymezení schopností zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení stanoví prováděcí právní předpis (§ 9 odst. 4 , 5 a 6 téhož zákona).
17. V § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb. je uvedeno, že za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Přijatelným standardem se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby.
18. Bližší vymezení schopností zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení stanoví vyhláška č. 505/2006 Sb. Dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. se při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení. Dle § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb. , pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
19. V příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. jsou vymezeny schopnosti zvládat základní životní potřeby.
20. Za schopnost zvládat základní životní potřebu „mobilita“ se považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, otevírat a zavírat dveře, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je.
21. Za schopnost zvládat základní životní potřebu „orientace“ se považuje stav, kdy osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se časem, místem, orientovat se v přirozeném sociálním prostředí a v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat.
22. Za schopnost zvládat základní životní potřebu „komunikace“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vyjadřovat se srozumitelně mluvenou řečí a dorozumět se jejím prostřednictvím s jinými osobami v rozsahu běžné slovní zásoby odpovídající věku a sociálnímu postavení, chápat obsah přijímaných a sdělovaných zpráv, vytvářet rukou psanou krátkou zprávu, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům nebo zvukovým signálům, používat běžné komunikační prostředky.
23. Za schopnost zvládat základní životní potřebu „stravování“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nalít nápoj, stravu rozdělit na menší kousky a naservírovat ji, dodržovat stanovený dietní režim, konzumovat stravu v obvyklém denním režimu, přemístit nápoj a stravu na místo konzumace.
24. Za schopnost zvládat základní životní potřebu „oblékání a obouvání“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, rozeznat rub a líc oblečení a správně je vrstvit, oblékat se a obouvat se, svlékat se a zouvat se, manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem.
25. Za schopnost zvládat základní životní potřebu „tělesná hygiena“ se považuje stav, kdy osoba je schopna použít hygienické zařízení, dodržovat tělesnou hygienu, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se.
26. Za schopnost zvládat základní životní potřebu „výkon fyziologické potřeby“ se považuje stav, kdy osoba je schopna včas používat WC, zaujmout vhodnou polohu, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky.
27. Za schopnost zvládat základní životní potřebu „péče o zdraví“ se považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovené preventivní, léčebné a léčebně rehabilitační a ošetřovatelské postupy a opatření a používat k tomu potřebné léky nebo pomůcky, rozpoznat zdravotní problém a v případě potřeby vyhledat nebo přivolat pomoc.
28. Za schopnost zvládat základní životní potřebu „osobní aktivity“ se považuje stav, kdy osoba je schopna navazovat kontakty a vztahy s jinými osobami, plánovat a uspořádat osobní aktivity, styku se společenským prostředím, stanovit si a dodržet denní program, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí jako např. vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti.
29. Za schopnost zvládat základní životní potřebu „péče o domácnost“ se považuje stav, kdy osoba je schopna nakládat s penězi v rámci osobních příjmů a domácnosti, manipulovat s předměty denní potřeby, obstarat si běžný nákup, ovládat běžné domácí spotřebiče, uvařit si jednoduché teplé jídlo a nápoj, vykonávat běžné domácí práce, nakládat s prádlem, mýt nádobí, obsluhovat topení a udržovat pořádek.
30. K otázce posuzování nároků na příspěvek na péči se opakovaně vyjadřoval i Nejvyšší správní soud, a to např. ve svém rozsudku ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009 -53, z něhož plyne, že posouzení stupně závislosti osoby pro účely rozhodování o příspěvku na péči v řízení v prvním stupni i v řízení odvolacím musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách , přičemž na výsledný lékařský posudek, který je v tomto řízení stěžejním důkazem, je třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Nenaplnění těchto požadavků je vadou řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s.
31. Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 20. 7. 2025 podal žalobce návrh na změnu výše přiznaného příspěvku na péči. Následně bylo dne 22. 7. 2025 provedeno v místě bydliště žalobce sociální šetření.
32. Dne 17. 10. 2025 byl vypracován posudek o zdravotním stavu žalobce posudkovou lékařkou MUDr. D. B. Posudková lékařka konstatovala, že žalobce nezvládá základní životní potřeby mobilita, osobní aktivity a péče o domácnost. Dle posudkové lékařky tedy žalobce nezvládal tři základní životní potřeby. Na základě uvedeného hodnocení bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí ze dne 12. 11. 2025, kterým byl zamítnut návrh žalobce na změnu výše příspěvku na péči a současně bylo rozhodnuto žalobci poskytovat příspěvek na péči ve výši 880 Kč měsíčně. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání.
33. Žalovaný následně v odvolacím řízení nechal posudkovou komisi zpracovat posudek o stupni závislosti žalobce. Z tohoto posudku vyplynulo, že žalobce nezvládá čtyři základní životní potřeby – mobilita, tělesná hygiena, osobní aktivity a péče o domácnost. Žalovaný následně na základě tohoto posudku ze dne 22. 4. 2026 vydal napadené rozhodnutí, kterým zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.
34. Soud konstatuje, že žalobce v žalobě uplatnil námitky i ve vztahu k základním životním potřebám, které mu byly uznány jako nezvládnuté. To se týká zejméná základní životní potřeby tělesné hygieny, která v prvostupňovém rozhodnutí byla hodnocena jako zvládnutá, zatímco v napadeném rozhodnutí jako nezvládnutá. Soud nepovažoval za potřebné zabývat se námitkami zpochybňujícími úplnost či správnost závěrů žalovaného ve vztahu k základním životním potřebám, které byly vyhodnoceny jako nezvládnuté. Ze žaloby je zřejmé, že žalobce především namítal, že při sociálním šetření bylo shledáno pět základních životních potřeb jako nezvládnutých, což by vedlo ke stanovení druhého stupně závislosti, avšak žalovaný uznal jako nezvládnuté čtyři základní životní potřeby, když neuznal za nezvládnutou základní životní potřebu oblékání a obouvání. Soud se proto soustředil na tuto základní životní potřebu.
35. V první řadě se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
36. Podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.
37. Soud vychází z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009 -46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010 -53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 -109). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007 -100, však zároveň nelze po odvolacím orgánu požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil. Těmto požadavkům však žalovaný v projednávané věci nedostál.
38. Žalobce ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 6. 5. 2026 doplněném vyjádřením ze dne 7. 5. 2026 odůvodnil, proč posudek posudkové komise nepovažuje za přesvědčivý podklad pro vydání rozhodnutí a navrhl, aby si žalovaný z toho důvodu dožádal vypracování revizního posudku posudkovou komisí MPSV, případně v jiném složení komise a aby v novém posudku byly řádně zhodnoceny všechny doložené lékařské zprávy a skutečný rozsah potřebné pomoci. Zároveň žalobce uvedl argumentaci reagující na závěr komise o zvládání základní životní potřeby oblékání a obouvání, kdy poukázal, že se nachází v posledním stadiu nemoci, přičemž především z důvodu dušnosti není schopen samostatně zvládat tuto potřebu. Jelikož z povahy věci není vyloučeno, aby s vyjádřením podle § 36 odst. 3 správního řádu bylo spojeno právo podle § 36 odst. 1 správního řádu a účastník v rámci celkového vyjádření uvedl návrh na opatření dalších či jiných podkladů pro vydání rozhodnutí, je na místě posoudit, jak se žalovaný s tímto procesním návrhem žalobce vypořádal. Jak konstantně judikují správní soudy, „není na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť správní orgán sice není ve smyslu § 52 správního řádu povinen všechny důkazy navržené účastníky provést, pokud však některé z nich neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč se tak stalo“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 As 29/2009 -48).
39. Soud prostudoval napadené rozhodnutí a shledal, že z napadeného rozhodnutí je pouze částečně zřejmé, proč žalovaný považuje za liché námitky vznesené ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, jimiž žalobce zpochybňoval správnost a přesvědčivost posudku posudkové komise. Na straně 11 napadeného rozhodnutí žalovaný k žalobcovu požadavku na nové posouzení zdravotního stavu, vypracování revizního posudku a zohlednění odborných lékařských zpráv uvedl, že takový postup je namístě pouze tehdy, pokud již opatřený posudek vyvolával důvodné pochybnosti o své správnosti, úplnosti nebo přesvědčivosti. Takové pochybnosti však v projednávané věci dle žalovaného zjištěny nebyly. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podotkl, že samotný nesouhlas účastníka řízení s posudkovým závěrem nezakládá povinnost odvolacího orgánu obstarávat další posudek nebo doplňovat dokazování.
40. Soud konstatuje, že žalovaný sice vysvětlil, proč nepovažoval za potřebné vypracovat revizní znalecký posudek, nicméně se žalovaný nevypořádal s námitkami žalobce proti posudku. Ve vztahu k potřebě oblékání a obouvání žalovaný na straně 7 a násl. napadeného opatření reprodukoval závěry posudku komise, přičemž uvedl, že žalobce nemá postižené horní ani dolní končetiny, rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností žalobce je dostatečný k pravidelnému zvládání této životní potřeby. Dále konstatoval, že není medicínský důvod neschopnosti se pomalu vsedě obléknout a svléknout.
41. Soud shledal, že žalovaný se nevypořádal s argumentací žalobce ve vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 7. 5. 2026. Žalobce ve zmíněném vyjádření uvedl, že se nachází v poslední fázi nemoci, trpí nejtěžším pátým stupněm dušnosti, v důsledku čehož není schopen sám zvládat mj. základní potřebu oblékání a obouvání, neboť předklon a fyzická námaha při oblékání mu způsobuje dechovou tíseň. Dle soudu z posudku komise ani z napadeného rozhodnutí neplyne, zda skutečně byly zohledněny žalobcem uváděné skutečnosti. Komise se v posudku zaměřila na posouzení, že žalobce nemá potíže s horními a dolními končetinami a že jeho mentální schopnosti jsou dostatečné ke zvládání této základní potřeby. Soud však postrádá bližší vysvětlení závěru v posudku komise, že není medicínský důvod neschopnosti žalobce se pomalu vsedě obléknout a svléknout. Soud nenalezl v posudku či v napadeném rozhodnutí konkrétní zjištění, jakým způsobem dušnost žalobce ovlivňuje zvládání potřeby oblékání a obouvání a zda je tedy pravdivé či nepravdivé tvrzení žalobce, že trpí při oblékání a obouvání dechovou tísní kvůli které nemůže zvládnout samostatně tuto potřebu. Vzhledem k tomu, že právě k této problematice směřovala konkrétní námitka žalobce bylo třeba, aby se jí žalovaný zabýval. To však žalovaný neučinil, když do napadeného rozhodnutí pouze převzal závěry posudkové komise. Soud proto považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné z výše uvedených důvodů.
42. Soud na tomto místě považuje za vhodné vyjádřit se i k důkazům předloženým žalobcem v průběhu soudního řízení, které soud zaslal k seznámení žalovanému. Žalobce doložil lékařskou zprávu ze dne 12. 6. 2026 ze vstupní kontroly do paliativní ambulance, kam byl doporučen lékařem 26. 5. 2026. Z uvedené zprávy plyne, že žalobce používá maximální možnou plicní medikaci, zhubl 20 kg, celý den doma leží, je dušný už jen když se posadí v posteli atd. Dle lékařského vyšetření měl žalobce krátký dech a byl dušný již při hovoru. Žalobce soudu dále doložil rozhodnutí úřadu práce ze dne 15. 6. 2026, č. j. 48804/2026/TEP, kterým byl žalobci přiznán třetí stupeň závislosti od června 2026. Soud si je vědom skutečnosti, že při posuzování napadeného rozhodnutí se vychází ze skutkového stavu, který tu byl v době jeho vydání, přičemž lékařská zpráva doložená žalobcem byla vydána až o měsíc později. Stejně tak si je soud vědom skutečnosti, že rozhodnutí úřadu práce o třetím stupni závislosti žalobce bylo vydáno dle § 8a zákona o sociálních službách na základě lékařského potvrzení, že žalobce je osobou, která je v terminálním stavu vyžadujícím poskytování paliativní péče, aniž by se zkoumalo zvládání konkrétních základních životních potřeb. Soud však bere v tomto odstavci zmíněné dokumenty jako důkaz výrazně se zhoršujícího zdravotního stavu žalobce, kdy již dva týdny po vydání napadeného rozhodnutí byl žalobce v terminálním stadiu nemoci předán do paliativní péče. Tyto skutečnosti dle soudu podporují pochybnosti, zda skutkový stav v době vydání napadeného rozhodnutí byl výrazně odlišný od skutkového stavu vyplývajícího z lékařské zprávy ze dne 12. 6. 2026.
43. Soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Soud dle § 78 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, přičemž v dalším řízení bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku. Soud neshledal důvod ke zrušení i prvostupňového rozhodnutí úřadu práce, neboť je věcí žalovaného, aby odstranil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a sám ve věci rozhodl.
44. Dle názoru soudu by v dalším řízení měl žalovaný zohlednit výše uvedené námitky žalobce ohledně nemožnosti samostatně zvládnout základní životní potřebu oblékání a obouvání. Přihlédnout by měl i k výše zmíněné lékařské zprávě ze dne 12. 6. 2026 ohledně terminálního stádia nemoci žalobce a paliativní péče. Dle soudu podklady ve správním spise spolu s lékařskou zprávou ze dne 12. 6. 2026 umožňují žalovanému rozhodnout v tom smyslu, že žalobce nezvládal pět základních životních potřeb (čtyři dle napadeného rozhodnutí, a navíc potřeba oblékání a obouvání), čímž by se jednalo o druhý stupeň závislosti. Takový postup se jeví soudu nejvhodnější s ohledem na zdravotní stav žalobce. Pokud by se žalovaný touto cestou nevydal, bylo by třeba vyžádat doplnění posudku komise, ve kterém by se komise měla jednoznačně vyjádřit k základní životní potřebě oblékání a obouvání. Komise by se musela přesvědčivě vypořádat s argumentací žalobce, že fyzická námaha při oblékání mu způsobuje dechovou tíseň, pročež není schopen se sám obléknout. Rovněž by musela komise vysvětlit vývoj zdravotního stavu žalobce se zřetelem k lékařské zprávě ze dne 12. 6. 2026 (jen 1 měsíc po vydání napadeného rozhodnutí), dle které je žalobce v terminálním stádiu nemoci a vyžaduje paliativní péči.
45. Žalobce měl ve věci plný úspěch a dle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. by mu tudíž náleželo právo na náhradu nákladů řízení. V žalobě ani replice však žádné náklady řízení neuplatnil. Žalovaný byl ve věci neúspěšný. Proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Ústí nad Labem 7. října 2026
JUDr. Jiří Derfl v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.